Zvláště musím varovat agrární stranu před přeháněním případů t. zv. zneužívání podpory v nezaměstnanosti. Jde zpravidla o to, že domkáři a malorolníci, kteří pracovali v průmyslu, činí si také nároky na podporu v nezaměstnání a že jim ji zvláště venkovští starostové dosti ochotně přiznávají. To je kapitola samostatná a velmi pozoruhodná. Celý náš průmysl žije z hanebného mzdového dumpingu, který vzniká hlavně tím, že veliká část našeho dělnictva, zvláště v textilu a jiných venkovských průmyslech, má zároveň nepatrný kousek pozemkového majetku. Majíc tuto oporu a nemohouc se na druhé straně vzdáliti s místa svého bydliště daleko, je nutna přijímat práci za podmínek daleko horších než dělník, který takové opory nemá. Tito lidé, kteří se opírají o takový trpasličí majetek v době nezaměstnání, jsou také v době krise ochotni pracovat za každou cenu, jen aby se nemuseli vzdáliti daleko od místa svého bydliště a něco si přivydělali. Tím se vytváří situace, že se jde dělati za 6 až 8 Kč denně. A nyní přijdou obce, které potřebují nějakého lesního dělníka tam a tam. Náš průmyslový dělník není znalý takové práce, platí mu 10 Kč denně, jde se 3 hodiny daleko do lesa. Na to on potřebuje šatstvo a obuv. Nyní ti průmysloví dělníci, kteří mají 10 Kč denně řeknou: Já tam nemohu pracovati, já tam nepůjdu, poněvadž kdybych tam šel, nevydělal bych si více, než mám podpory a ještě k tomu mám v neprospěch vzdalování se z domova. To není žádná vůle, aby se nepracovalo, to je nemožnost práce za takových předpokladů, které jsou dány pro místního člověka s jistým pozemkovým majetkem. Tedy my souhlasíme s každou kontrolou skutečného zneužívání podpor v nezaměstnanosti, ale můžeme ujistiti pány, kteří křičí tolik o těchto věcech, že touto zbraní poraní především své vlastní příslušníky.

O tom, jak naše oficiální agrární politika těžce se probírá k správnému poznání, vidíme nejlépe z toho, jak nemůže se vzchopiti, aby bránila zemědělce proti kartelům. Pan dr Černý se zmínil ve své řeči o této kapitole všeobecně, ačkoliv jako znalec a interesent cukrovarnického průmyslu mohl by právě zde ukázati na případy velmi zajímavé. Musel by říci, že zemědělství je těžce poškozováno politikou cukrovarského kartelu, která je dělána ve faktickém souhlase s vedením agrární strany a Jednoty řepařů. Musil by konstatovati, že před válkou jsme měli 170 cukrovarů a že kartelová politika dovedla to tak daleko, že jich nyní máme 133 čili o 37 méně. (Posl. dr Černý: Vždycky proti našim protestům!) Běží jen o to, jestli člověk protestuje nebo jestli něco proti tomu dělá. (Posl. dr Černý: Bohužel, víte dobře, pane kolego, že jsme tu moc neměli!) Pane doktore, když někdo nemá sám moc, ohlíží se po spojencích a ti spojenci proti cukrovarskému kartelu by se našli, kdyby byla vůle tuto válku vésti, ale ne nějaké Scheingefechty, aby se zachránila čest. Příštím rokem má býti zavřeno dalších 13 cukrovarů. Tímto postupem se ochuzují celé řepařské kraje. A dovoz řepy do cukrovarů stále vzdálenějších stojí dnes průměrně asi 5 Kč za 1 q, čili celou polovinu toho obnosu, který se platí za 1 q řepy. Je úplně pošetilé a neracionelní vybudovat veliké tovární kolosy, když se jedná o průmysl zemědělský, který má býti rozložen co nejšíře. Cukerní kartel platí nesmírná odbytná majitelům zrušovaných cukrovarů, tuším asi 28 Kč za 1 q zpracované řepy, a to na účet zemědělců a spotřebitelů. To jsou miliony, které dostane takový pán, který zrušil svůj cukrovar, a při tom se mu nechá cukrovar s podmínkou, že v něm nesmí vařit cukr.

R. 1930 bylo u nás zdaněno 3,465.000 q cukru. Doma jej prodáváme proti cizině asi o 270 Kč dráže na 1 q, což činí ročně téměř 1 miliardu Kč v neprospěch domácích konsumentů. Na tom se podílejí naši zemědělci jako spotřebitelé. Jako výrobci jsou připravováni nejméně o nějakých 700 mil. Kč ročně, počítám-li normální cenu za 1 q řepy s mírným ziskem asi na 20 Kč. Všechny oběti přinesené t. zv. Chadbourneovu plánu na světové omezení cukerní výroby ukázaly se nesmyslem, jak musel vidět každý člověk se zdravým rozumem. Z naší cukerní politiky ovšem jest zdravý rozum vyloučen ve prospěch několika rodin, které od zemědělců i ostatních spotřebitelů vybírají milionovou daň z hlouposti. To je nejtíživější daň, kterou u nás v republice platíme a o které je nejméně slyšeti. Takovou daň ukládá zemědělcům na příklad kartel pro strojená hnojiva, takže musejí platiti za hnojivo o 200 mil. Kč ročně více než cizina, o to je konkurenční schopnost německého zemědělce větší. Železářský kartel ukládá 700 mil. Kč daně. Automobily u nás prodáváme dvakrát až třikrát tak draho, jako v cizině tutéž jakost.

Do jaké míry je politika agrární strany odvislá od cukerního kartelu, vidíme se stanoviska, jaký zaujali naší zemědělci proti hospodářským cukrovarům podle patentu Cukr-Komers. Nechť si na to pohlíží kdo chce jak chce je zde možnost, aby se vymanilo naše zemědělství z rukou kartelů, aby se vytvořila znovu síť drobných cukrovarů v řepařských oblastech, kde by bez veliké režie mohli zemědělci zpracovati přímo svou řepu. A co je nejkrásnější, my nepotřebujeme dnes s velkým nákladem a s velikým aparátem technickým vytloukati z řepy poslední procento cukru a vrhati přebytečný cukr do ciziny daleko pod výrobní cenou na účet domácího producenta. (Posl. dr Černý: A toho je závislá naše platební bilance!) Pane doktore, nikdo nebude tvrditi, když já budu dávati ročně někomu zadarmo miliardu, že tím zlepším naši bilanci. Jestliže jsem v situaci, že mohu vhodným opatřením omeziti pasivní vývoz - v daném případě se jedná, aby se vyrobilo ne 99% cukru z cukrovky, nýbrž řekněme 50, 60%... (Posl. dr Novák: To se počítá na desetiny procenta!) - Já vím. A zbytek, aby se v hodnotných řízcích jako vysoce hodnotné krmivo nechal zemědělci, tedy zde máme možnost výhodným způsobem omeziti výrobu cukru, vyrábět jen tolik, co můžeme s užitkem prodat a zbytek ponechati zemědělci jako znamenité krmivo pro všechen dobytek. Dnes prodávají zemědělci katastrofálním způsobem část svého dobytčího stavu, poněvadž nemají krmiva. Drahá krmiva z cizozemska nemohou kupovat, ale my tu ohromnou krmnou hodnotu, která vězí v cukru, vyvážíme do ciziny a při tom prodáváme našemu domácímu zemědělci cukr v melase v téže ceně jako prodáváme nejlepší rafinádu do Anglie. Tedy nikdo nemůže dokázati, že by toto byl nějaký rozum. A my shledáváme ke svému překvapení, že průmyslové kruhy resp. cukrovarnické přicházejí s návrhem zákona, aby tyto malé cukrovary nesměly býti zřizovány, a že jsou podporovány v této snaze právě těmi, kteří by měli míti největší interes na tom, aby takové cukrovary zřizovány byly. (Posl. dr Černý: To je krok zpátky, pane kolego!) Já nepovažuji za žádnou racionalisaci ten systém, který nepřihlíží k lidem, (Posl. dr Černý: Tam jsme byli před 30 lety!) poněvadž všechno na světě děje se lidmi a pro lidi a jakmile nějaké zařízení směřuje proti lidem, i kdyby to byla sebe dokonalejší technika, není to žádná racionalisace a žádné správné zařízení. Já nevidím žádného důvodu, jestli mohu nějakou věc... (Posl. dr Černý: Stejné povinnosti jako práva, nikdo není proti tomu, vždyť je to se stanoviska státu!) Zatím proti tomu, aby se zřizovaly, máme přímo návrh zákona, zastupovaný jistou částí našich většinových stran.

Já ovšem musím říci s uznáním, že ideály a touhy našich zemědělců, i pokud jsou representovány agrární stranou, jsou po čertech málo soukromokapitalistické, i když je vyjadřují páni, kteří sami theoreticky vystupují jako největší zastánci soukromého hospodářství. Kdo pak viděl už nějaký návrh p. kol. dr Staňka nebo dr Zadiny nebo Vraného, který by žádal volnou konkurenci, volný obchod a odstranění cel? Ačkoliv všichni tito pánové vystupují jako zástupci volného a liberálního hospodářství, přece ještě nikdo z nich nepřišel s návrhem zákona, který by žádal nějakou volnost, vždycky jenom s návrhy, které žádají nějaké omezení, regulaci, úpravu. Jenom že oni to žádají pouze pro sebe nebo pro vrstvu, kterou zastupují, a nikoliv pro celek, o který zde musí jít. Tedy jestliže vystupují ve jménu práva zemědělců na zabezpečení existence a dostatečný výtěžek jeho práce, není to žádný ideál soukromého kapitalismu. Ten přece žádá volnou hru hospodářských sil a přirozený výběr nejschopnějšího; při tom ten, kde je méně schopný, ať pojde. To je ideál socialistický, který žádá právo na řádnou existenci za poctivou práci. Ono je sice těžko představiti si našeho p. dr Zadinu jakožto předbojovníka agrárního socialismu, ale fakt je, že už je přece jen socialistou, ovšem teprve na půl, poněvadž on žádá ta socialistická opatření tehdy, když se vede zemědělství špatně. Když se mu vede dobře, tak je ještě liberálem, jak říká náš pan prof. Engliš. (Veselost.) Ale poněvadž není naděje, že by při trvání krise mohly zase brzy nastati ty krásné liberální doby neomezených zisků, budou si muset ti pánové z agrární strany zvyknout, že své požadavky socialistického rázu mohou opřít pouze socialistickými důvody a že je mohou uskutečnit za spolupomoci nikoliv kapitalistických, nýbrž socialistických stran. My jsme k tomu ochotni, jakmile ve svém socialismu postoupí tak daleko, že uznají, že zájmy celé pracující třídy zemědělské i průmyslové jsou společné a nemohou býti vymáhány bojem jedné složky proti druhé, nýbrž společnou prací. (Posl. inž. Nečas: Potom je přitiskneme na svá srdce!) Při této příležitosti bych chtěl poznamenati z praxe na vlastní župě, že ovšem máme také jiné vrstvy v republice, jejichž zájmy nejsou vždy v souhlase se zájmem všeobecným. Na Českomoravské vysočině, která je známá zbídačelými poměry tamního obyvatelstva, máme těžkou hospodářskou situaci. O existenci průmyslu obuvnického dá se dnes velmi těžko hovořit, poněvadž vývoz je úplně zničen a tuzemská výroba pohlcena Baťovým systémem. Textilní výroba v oboru koberců, která je provozována na Hlinecku, byla poklesem anglické libry úplně zastavena. Sta a sta dělnických rodin, které pracovaly v továrnách i po domácku, ocitla se v nezaměstnanosti, hledí vstříc kruté bídě. Upozorňuji na to, že mimo krisi způsobenou stagnací vývozu, nastupuje také krise, která je vynalézána našimi úřady. Nevím, kdo má zájem na tom, že při silničních úpravách musíme používati drahý cizozemský materiál, jako ve způsobě asfaltových emulsí, za který vyvážíme z naší republiky naše dobré peníze. Máme přece v republice na př. na Skutečsku ohromná ložiska nejkrásnějšího žulového kamene, ze kterého vyrábí tisíce dělníků dlažební kostky a potřebu tohoto kamene naše státní úřady přímo sabotují. Na Skutečsku propuštěno již na 1/22 tisíce dělníků pracujících v kamených lomech a podnikatelé hrozí propustit další tři tisíce dosud zaměstnaných dělníků na Skutečsku, Hlinecku a Nasavrcku. Máme možnost, abychom spotřebovali celou výrobu žulových kostek při úpravě našich silnic. Jejich stav je velmi bídný. To by nebylo možno v tom případě, kdyby naše úřady měly zájem o zaměstnání domácího dělnictva. Naše úřady však násilně prosazují upotřebování materiálu dováženého z ciziny. Podnikatelé na Skutečsku mají jediný lék proti nezaměstnanosti ve snižování mezd, které snížili v jednotlivých závodech až o 40 %. Víte, že tam mají ti lidé mzdy 6 až 15 Kč denně? (Slyšte!) To není už mzda, to je zvýšení hladu. To vyvolává ovšem krajní roztrpčenost dělnictva, a tak ovšem chápu také všechny důsledky, které pro jejich názory na stát z toho vyplývají.

Pokud se týče živnostníků chtěl bych podotknouti, že proti stále opakovanému tvrzení, sociální demokracie není nepřítelem živnostníků ani je nepovažuje za stav určený k záhubě. A to není stanovisko strany ode dneška, vzpomínám v tom ohledu již několik desetiletí staré brožury p. dr Wintra o otázce živnostenské. Jednotliví živnostníci mají do určité míry svůj cenný hospodářský úkol a ještě dlouho jej budou mít. Ale i zde ocitají se v tragickém postavení v důsledku celkové anarchie kapitalistické hospodářské soustavy. Jsme státem velmi hustě zalidněným. Naše zemědělská produkce, ale zvláště naše průmyslové suroviny musí býti z velké části opatřeny z ciziny, t. j. za naše hotové výrobky. Nemůžeme-li vyvážet zboží, museli bychom vyvážet lidi. Proti vývozu zboží udělaly cizí státy stejně jako my dovozní cla. Proti vývozu lidí jsou zákazy přistěhovalectví. Amerika se 16 osobami na 1 km² brání přistěhovalectví z Čech, majících přes 100 lidí na 1 km². Hospodářská zákonitost však nedovolí, aby naše zemědělství a průmysl zaměstnával než zcela určité množství pracovníků. Stát omezuje počet úřednictva. Tím vzniká tragická otázka, co s přebytečnými lidmi? Vrhají se tedy do obchodů, živností a volných povolání a z toho vyvíjí se jisté příživnictví. Podíl mzdy dělníka obnáší dnes stěží 10% prodejní ceny výrobku. Veřejnost právem si stěžuje na nesmírné zisky obchodní, na nichž ovšem přiživují se zase vysoké činže a jiná režie. Také z tohoto bludného kruhu není jiného východiska, nežli soustavná regulace hospodářského života, která přirozeně, má-li být spravedlivá, musí býti řízena státem a nikoliv soukromými zájmy jednotlivých skupin. Živnostenská strana nestačí s heslem volného obchodu, za kterým nikdo nestojí, který nikdo neprovozuje. Ať mi někdo jmenuje aspoň jednoho živnostenského poslance, který směřuje k volnému obchodu! Samý průkaz způsobilosti a nedávno vyvěsili dokonce hostinští černé prapory, že také jiní noví hostinští chtějí existovat. Tady je viděti, v jakých protikladech se páni ocitli; tedy zde musí nastati soustavná regulace hospodářského života, která přirozeně, má-li býti spravedlivá, nemůže se díti jednotlivými skupinami ani v jejich prospěch, nýbrž musí býti řízena státem pro zájmy celkové.

Chtěl bych při této příležitosti zvláště ještě poukázati na mravně i hospodářsky katastrofální situaci dospívající mládeže. Dnes máme již řadu mladíků a děvčat, kteří rok dvě léta připadají v obtíž domácnosti, která sama nemá, čeho by jim dala. Jejich duševní stav je snad zoufalejší nežli tělesný. Uvádím z mnoha dopisů, které mne docházejí, úryvek z jediného:

"Téměř dva roky nepracuji a když, tedy jen několik neděl a ještě za velmi bídných platů. Jsem syn z 8členné rodiny. Otec mi před 2 lety zemřel a matka nemá nic jiného než chatrný doškový domek. Jest 61 let stará, takže nemůže ani podporovati bratří, kteří se teprve učí. Před 3 nedělemi byla nešťastnou náhodou při kácení zasažena stromem (61letá žena kácí stromy!) Můžeme děkovati náhodě, že nebyla zabita nadobro. Vážený soudruhu, zajisté, že pochopíš ten hrozný úděl náš. Jsme doma 2 bratří bez práce a 1 se učí. Zima je již před dveřmi. Velmi těžko jsem přetloukl léto, ale co bude v zimě, nevím.

A tak dopis pokračuje.

A mám takových dopisů řadu. Kdo někdy byl sám v takové situaci - a měl jsem kdysi to potěšení - dovede si představiti, co vytrpí duše takového mladého muže, který neví, kam by se vrhnul, a který vidí, že je na obtíž domácnosti. Skutečně docházejí dopisy, v nichž někteří píši, že spášou sebevraždu, zatím co jiní otupí a klesají mezi spodinu. Z těchto vrstev se rekrutuje opora všech extrémistických proudů, to jsou lidé, kteří dávají možnost Hittlerovi nebo Heimwehrům. Je naléhavě nutno, aby stát zabýval se otázkou mladistvého dělnictva zcela samostatně, poněvadž zde nejde jen o nějakou vyživovací podporu, nýbrž zde jde o strašlivé zpustošení mravního a duševního života budoucích občanů státu. Zde je potřebí dát nejen výživu, ale také duševní podporu a zaměstnání, aby tito lidé nezpustli a mohli býti oporou státu v budoucí době, až dozrají. (Výborně!)

Uprostřed nynějších krisí a zmatků vynořují se různé recepty pro nápravu těchto poměrů. Doporučuje se nám recept ruský, který dnes je fakticky a prakticky nejostřejší státní kapitalismus, a zapomíná se při tom, že rusky problém je opak problému našeho. Tam je nedostatek zboží a hlad po potravinách. Přirozeným lékem je tam tudíž šetření, uskrovňování a co nejvíce stupňovaná výroba. U nás však je přebytek potravin a přebytek průmyslového zboží a spousta nezaměstnaných, která by tento přebytek mohla daleko ještě rozmnožiti. Problém výroby je tedy u nás rozluštěn. Úkolem, který je před námi, není již zvýšení výroby jako v Rusku, nýbrž správné rozdělení přebytku výroby. To znamená ovšem zvýšení platů a mezd, omezení důchodů bez práce a všech nadměrných důchodů vůbec, zásah státu do řízení hospodářského života. Bude tato kapitalistická společnost schopna ve svém vlastním životním zájmu provésti nutná omezení své vlastní anarchie? Pochybuji o tom značně. Jisto je, že lidská společnost je nemocná. Nemocný chce býti vyléčen. Nedovedou-li toho profesionelní doktoři, pak půjde k mastičkářům, jak vidíme na případě Hittlerovců, Heimwehrů a j. Je pravda, že jsou profesoři, kteří správně odhadují příčiny nemoci a naznačují nápravu. Uvádím na př. výstižná slova dr Jana Loewensteina, prof. Masarykovy university, ve spisku Diagnosa a léčení světové krise, kde v závěru praví:

"Všechna ta nedorozumění plynou z toho, že se přehlíží, že úhrn výroby souvisí nejen s úhrnem důchodů, nýbrž i s jich rozdělením a že každý pomýšlí jenom na to, aby zvyšoval výrobu, a nestará se, bude-li tu odbyt. Konečně se přehlíží, že ubírat výrobě zařízené na určitý odbyt konsumenta, znamená ji ubít.

Blížíme se ku propasti s rouškou na očích: Strhněmež ji, neváhejme, jsme již na pokraji."

To neříká sociální demokrat ani komunista, to říká řádný profesor právnické fakulty Masarykovy university.

A nyní dovolte mi, abych v největší stručnosti zmínil se o hlavních otázkách našeho letectví ne proto, že by to byl nějaký můj sportovní koníček (Veselost.), nýbrž že jsem hluboce přesvědčen o ohromném významu letectví pro přítomnou obranu a budoucí vývoj našeho státu. Jenom v několika slovech chci se zmíniti o letectví vojenském, ponechávaje si podrobnosti do branného výboru.

Ze zásadního stanoviska prohlašuji výslovně, že jako celou naši armádu, tedy i letectví považujeme pouze a jedině za orgán obrany státu. Jsme přívrženci dokonalého a úplného odzbrojení, ale všichni víme, že toto odzbrojení může býti jenom všeobecné. Budeme podporovati všechny snahy k tomu cíli, ale nemůžeme postavit se na stanovisko, že uprostřed tolika reakčních sil v Evropě je povinna naše demokratická republika být bez obrany. S hlediska rozpočtového prohlašuji rovněž výslovně, že i když považuji položky na vojenské letectví z mnoha důvodů za nedostatečné, jsem rozhodně proti tomu, aby k vůli nim zvyšován byl rozpočet ministerstva národní obrany vůbec. Je bohužel jisto, že v případě nějakého konfliktu prvý útok hrozí se strany nepřátelského letectva a že tomuto útoku bude vydáno v prvé řadě civilní obyvatelstvo důležitých míst. To je jasně vidět z pojednání německých i francouzských znalců. Neméně jisto je, že jedinou účinnou obranou proti leteckým útokům plynovým i paličským je opět jen letectvo. Proto musí býti pohotově v dostatečné síle a již v době míru, poněvadž na improvisace v případě konfliktu nezbylo by vůbec času. Ale z toho opět logicky vyplývá, že celá řada jiných zbraní a opatření stává se méně významnou a přímo zbytečnou a že obnosy zde ušetřenými může vojenská správa snadno hradit náklady na vybudování vojenského letectví. Je skutečností, že zásobování leteckým materiálem u armády je dnes úplně podlomeno. Nevyřazují se typy dávno vyslouživší a nemáme nových strojů, které by uspokojovaly. Americká dopravní letadla typu Lokheed mohla by dnes klidně honit naše bombardovací letadla i stíhačky.

Přestěhování civilního letectví z letiště ve Kbelích jeví se stále naléhavější jak z důvodů bezpečnostních, tak pro bídné umístění vojenských dílen v poloshnilých dřevěných barácích a nevytopitelném železném hangáru. Z rozpočtových ohledů odsunuli jsme rovněž na dlouhou dobu vybudování vojenských dílen leteckých na Slovensku, ač naléhavé důvody technické i strategické pro to mluví. Rovněž je těžce pociťováno, že jakékoliv příspěvky na podporu letectví jsou dnes znemožněny.

Rozpočet letecký proti roku 1931, kdy činil 90,122.800 Kč, fakticky klesl na 85,596.000 Kč. To je skutečná škoda pro obranu státu a není žádnou slávou pro odpovědné činitele, že při nutném omezení rozpočtu nedovedli vyvážit význam a váhu jednotlivých zbraní, nýbrž spokojili se bezmyšlenkovitou šablonou. Jak soudí o věci v cizině, lze posoudit z toho, že Anglie věnuje na své letectví téměř 3 miliardy ročně, Francie 3 a půl miliardy, Italie 1 a půl, malé Rumunsko 260 milionů, Polsko 250, Jugoslavie 150 milionů. Všecky letecké korporace podaly na jaře rozhodujícím činitelům podrobně odůvodněné memorandum o katastrofálním stavu našeho letectví a výsledek rovná se nule, ač sám pan president v řeči dne 28. října výslovně a důrazně poukázal na to, jak nesprávné je šetřiti na letectví a letcích. Ministerstvo veřejných prací mělo loni v rozpočtu 50,104.600 Kč, letos 50,259.200 Kč, tedy obnos téměř stejný. Počítáme-li společně s rozpočtem ministerstva národní obrany, je úbytek nákladu na letectví kol 4 milionů a ježto výlohy osobní nemohou být sníženy, znamená to snížení v opatřování letadel a leteckého provozu.

A nyní několik slov o letectví civilním. Již opětovně na tomto místě pronesl jsem výstrahu, že nedovedeme-li vybudovati dokonale naše dopravní letectví a všechna technická zařízení pro ně potřebná, budeme nutně zatlačeni do situace lokální trati, anebo státu, který jsa na pobřeží moře světového, provozuje pouze dopravu pobřežní a v jehož přístavech nebude stavěti žádná z lodí světových spojení. Tato doba již nastává. Zatím co na př. ve Vídni je průchozí nebo konečná stanice tratí 8 cizích společností, a to italské, francouzské, německé, anglické, švýcarské, maďarské, polské a československé, z čehož jsou 2 trati dálkové, létají do Prahy jen 4 společnosti, z těch však švýcarská v příštím roce pravděpodobně odpadne. Při tom rakouská vláda nevyplácí cizím společnostem subvenci, kdežto u nás je jisto, že kdybychom francouzské společnosti subvence neplatili - letos dělala 3 a půl milionu Kč - nepřistávala by u nás vůbec. Toto nebezpečí stále vzrůstá a nejdůležitější dálkové trati, v nichž je budoucnost letectví, naše území budou přelétávati. Tak činí dnes již holandská trať Amsterodam-Batavia, německá Berlín-Cařihrad a Berlín-Vídeň-Benátky. Opakuji, co jsem již jednou řekl, že nevytvoříme-li my sami velkých dálkových tratí, které by od nás vycházely, nemůžeme očekávati, že by cizí trati na nás navazovaly. My ovšem z důvodů fiskálních ustrnuli jsme i při vybudování tratí evropských. Létáme do Amsterodamu, ale do Londýna již trať neprodloužíme, poněvadž by to bylo logické a znamenalo by to její zlepšení. Dostali jsme se do Záhřeba, ale nikoli do Terstu, Sušaku, Splitu, Dubrovníka. Teprve nyní projednáváme lety na Užhorod-Bukurešt. Dokonce ocitli jsme se v situaci, že francouzská Cidna, na níž jsme účastni kapitálově a která je od nás subvencována, po celou zimu přestala létati do Paříže, takže její letadla mají za konečnou stanici Štrasburk, takže to jediné spojení se světem, na které dráze platíme, v zimě fakticky neexistuje. Říká se, že je to z důvodů bezpečnostních, ale já vím, že se to děje z důvodů úsporných. Francii záleží daleko více na spojení s Cařihradem - snad i přes Vídeň, - než na spojení s námi. A při tom bychom mohli za peníze vyplácené Cidně vydržovati trať vlastní, která by létala ve dne, kdežto Cidna letí z Paříže do Cařihradu ve 4 hod. ráno, nebo letí z Prahy do Paříže v 6 hod. večer a dostane se tam v noci. My bychom mohli létati ve dne od 9 hod. do 3 s naprostou bezpečností. A celý rok při tom máme ještě jednu zvláštnost, že u nás každé ministerstvo se pokládá za zvláštní stát, který nepotřebuje míti ohledu na jiné ministerstvo a ještě méně na jednotlivé podniky. Mohl bych referovati přímo humoristické věci. Tak když si jedno ministerstvo vytvoří určitý tarif do určitého místa, řekněme Bratislavy, druhé ministerstvo okamžitě si utvoří nové, třeba do Komárna nebo jinam, tedy konkurenční tarif, takže pracují vzájemně proti sobě. U nás tuto politiku vůči našemu leteckému spojení provozuje ministerstvo pošt. Ve Švýcarech a jinde jsou letadla zatížena poštou do plné únosnosti bez jakýchkoliv leteckých příplatkův, kdežto u nás létají s prázdným prostorem, při čemž veškerá pošta jde klidně po dráze, takže do Užhorodu se dostane místo téhož dne až druhý nebo třetí den. V r. 1928 dopravily Státní aerolinie 877 kg pošty, v r. 1929 920.5 kg, v r. 1930 982 kg. To by bylo možno při dobré vůli dopravit v jednom dnu a nikoliv za celý rok. Na mé dřívější výtky odpověděli páni z pošt, že pošty s leteckými příplatky není a bez příplatku že to není mezinárodně dovoleno. Konstatuji, že to není pravda. Uvnitř státu nám vůbec nemá kdo poroučet, můžeme si to zaříditi, jak chceme, a jestliže pošta chce správně konati svoji povinnost, naloží poštu na nejrychlejší dopravní prostředek a naše dopravní trati by byly velmi rády, kdyby dostávaly ne letecké příplatky, nýbrž jen normální poplatek za poštu. Ale i mezinárodně ponechal mezinárodní poštovní sjezd právo volné disposice v tomto směru jednotlivým státům. Švýcarsko to dělá a celá Amerika subvencuje leteckou dopravu hlavně poštovními náklady do plné nosnosti, ale u nás nevyužije se drahocenného místa a únosnosti z důvodů byrokratické netečnosti k celkovým zájmům státu. Lituji velmi, že to musím vyjádřiti tak ostře. Letectvo by bylo šťastno, kdyby dostávalo za dopravu pošty jenom to, co stojí normální frankování, a věcí pošty je dopravovat již v zájmu státu zvláště na východ republiky poštu co nejrychleji.

Počíná být také již zralou otázka sloučení jak státních aerolinií, tak České letecké společnosti státem rovněž vydržované za účasti leteckých podniků průmyslových v jednu velkou společnost: To by musel být podnik s většinou států, aby bylo pro vždy zaručeno hájení veřejných zájmů. Úspory v provozu by byly značné a jenom úspora při stavbě nového letiště v Ruzyni odhaduje se aspoň na 10 milionů Kč, ježto by nebylo třeba stavět dvojí administrační budovy a jiná provozní opatření. Myslím, že bylo by lze docílit také převzetí letecké trati Praha-Paříž-Varšava do rukou této společnosti, případně ve spojení s Poláky, ježto Francouzi zřejmě vidí před sebou hlavně spojení Paříž-Cařihrad a létání do Prahy za dosavadních okolností je jim věcí obtížnou a vedlejší.

Jak francouzská vláda pohlíží na tuto otázku, je vidno z toho, že udělala nedávno nové smlouvy s Poláky, které jsou výslovně proti smlouvě, kterou mají uzavřenou již dávno s námi, takže smlouva s Poláky smlouvu s Československem ruší. Polákům se dává právo létati přes Prahu do Paříže na jedné straně, na druhé straně přes Berlín, ač to přímo odporuje smlouvě uzavřené s námi. Také francouzská vláda neratifikuje smlouvy, které my jsme ratifikovali, a ačkoliv platíme, jsme právně dosud v nejistotě. Soudím, že by bylo možné i po dobrém s Francií v této věci se dohodnouti, že bychom se dostali i k možnosti vyhověti případným společným lítáním i Polákům, od nichž bychom zase očekávali, že nám umožní prodloužiti naše trati přes jejich území dále na východ a severovýchod. Tím nechci nic říci proti provozu společnosti Cidna, který je v rukou dobrých. Ale také ona koná politiku pro sebe. Ona zvýšila svoje dopravní sazby pro cestující i zboží velmi značným způsobem, na př. sazbu pro zboží Praha-Paříž z 5.75 Kč na 12.45 Kč za 1 kg, aniž by přirozeně nějakým způsobem se starala o to, jak my o tom soudíme. Na druhé straně táž společnost je podporována se strany francouzské vlády v opak společností našich dopravou pošty, o čemž svědčí skutečnost, že zvýšila své příjmy za dopravu listovní a balíkovou z částky 197.436 Frs v r. 1930 na 650.469 Frs do konce října 1931, což je proti nám ohromná položka z titulu poštovní dopravy.

Naléhavou otázkou pro civilní dopravu i vojenskou je zřízení nového civilního letiště u Ruzyně. Poměry ve Kbelích jsou takové, že kdyby mělo jíti podle finanční stránky věci, mohli bychom na jeho vybudování čekati nejméně 10 let. Zde žádám naléhavě, aby byly opatřeny prostředky třeba půjčkou, neboť ministerstvo nár. obrany samo je zavázáno zaplatiti Veřejným pracím za objekty ve Kbelích na 20 mil. Kč a prostředky na postavení letiště musí býti opatřeny za každou cenu, neboť nenecháme přece ležeti ladem drahé místo. Při tom bych žádal, aby Veřejné práce raději zrestringovaly svůj veliký stavební program a zařídily se na to, aby se mohlo brzy létat na nové letiště. Nesmíme zapomenouti, že v letectví stárnou jednotlivá opatření velmi rychle, že není dobře, ani vhodno stavět něco naprosto definitivního a je lépe ponechati si raději možnost přizpůsobovat se změněným poměrům. To ukázala právě zkušenost s letištěm ve Kbelích.