V souvislosti s osnovou zákona o obvodových školách měšťanských bylo v kulturním výboru německými poslanci žalováno, že se neměří v měšťanských školách Němcům spravedlivě. Konstatuji, že německý podíl na školství měšťanském jest úplně přiměřený početnosti Němců. Víme ovšem velmi dobře, že obce s německou většinou, zbavené výdajů na značný počet školou povinných dětí českých, mají poměrně větší možnosti než obce české zříditi si měšťanskou školu, a že zde také hrají úlohu momenty politické.

Jest třeba míti na mysli, že v Čechách máme více než 2% německých obecných škol nad poměr zjištěný novým sčítáním lidu a na Moravě a ve Slezsku o 1%. Je vidno, že německé školství stále ještě čerpá ze zásob režimu rakouského a také vydatně i z režimu našeho. Tak na př. v Čechách bylo r. 1918 německých veřejných škol měšťanských 244, r. 1930 jest jich 275. Na Slovensku a Podk. Rusi bylo vytvořeno německé školství v místech, kde ho do převratu nebylo. Minulého roku bylo zde 135 německých škol obecných a měšťanských, kde dříve nebylo po tomto školství památky.

I když srovnáme naše německé školství se zahraničním, vidíme, že u nás jest německé školství na tom lépe. Na př. v Prusku připadalo na 1 třídu r. 1921 46 dětí, r. 1926 38 dětí, r. 1929 39 dětí a u nás činí r. 1930 průměrný počet dětí na třídu německé školy národní 37, tedy méně než v Prusku, ale také méně než na 1 třídu národní školy československé, která musí počítati s 39 dětmi, poněvadž v umístění je na tom daleko hůře. Vždyť československých škol, umístěných v budovách, které nejsou určeny pro školu, jest 646, zatím co německých je pouze 19! Lví podíl na těchto číslech, která však ani nepostihují bídy našeho postupu, mají ovšem naše kraje národnostně smíšené.

Němečtí poslanci při každé příležitosti, i když to s projednávaným předmětem nesouvisí, útočí na naše menšinové školy, žádajíce jejich zavření. Především vyčítají, že prý máme malý počet dětí ve svých školách, a dále, že prý jsou to děti německé.

Tyto žaloby jsme již nesčetněkráte věcně, na základě dat vyvrátili, ale vyvraceti je musíme dále. Je pravda, že v některých menšinových školách máme menší počet dětí, čehož neposlední příčinou bývá také nepřátelský postup německé většiny, ale táži se, zda mají Němci větší počet dětí v těchto případech:

V Kašticích mají Němci ve dvoutřídce 40 dětí, v Kašenci na Moravě 9 dětí, v Lipce u Hanušovic 9 dětí, v Rudolticích ve trojtřídce 81 dětí, 2 měšťanské školy v Mor. Ostravě a Přívoze mají v celku 163 dětí, ve dvoutřídce v Dobešově u Opavy 38 dětí, v dvoutřídce v Dolenicích u Brna 43 dětí, stejně tak v Suchohrdech, v Piskořově u Mikulova 14 dětí, v Malých Šťáhlích u Rímařova 13 dětí, v Novém Jičíně v I. chlapecké měšť. 83 dětí a ve II. chlapecké měšťanské 86 dětí atd.

Začátkem letošního roku nechtělo ministerstvo školství a nár. osvěty povoliti na našich menšinových školách třídy, které již několik roků žily a v nichž počet dětí neklesl, někde i stoupl. Vyvolalo to v řadách Čechů ve zněmčeném území veliké roztrpčení a protesty, neboť německé školy by požívaly ještě větších výsad než dosud. Umístění našich menšinových škol zůstává stále přes všecky sliby a vysvětlování ubohým, děti se do místností nevejdou, musí býti zaváděno vyučování polodenní, střídavé. Vyučování na těchto školách je mnohem těžší, nežli na školách jiných, a má-li se docíliti úspěchu, musí se vyučovati více individuálně, musí tu býti menší počet dětí.

Čeští rodičové ve zněmčených krajích, jak je pochopitelno, stále srovnávají své poměry školské s poměry školství německého a cítí křivdu pak mnohem trpčeji.

Naším fundamentálním zákonem co do poměrů národnostních musí býti přiměřenost postupu. U nás, bohužel, to není.

Nechá-li se na jedné straně výsadní postavení škol a na druhé straně se zvolna odstraňují nedostatky, ba, brzdí-li se rozvoj našich škol, pak se nelze diviti, že na každé schůzi Čechů ve zněmčených krajích a v tisku se ostře kritisuje nespravedlivý postup naší školské správy proti českým menšinovým školám.

Několik slov o německých školách v Praze. Jak se dovídáme z německých listů, máme dnes v Praze německé školy: 5 veřejných a 4 měšťanské, jednu školu cvičnou, 3 soukromé školy spolku Kulturverband, jednu evangelickou školu soukromou, 4 školy střední, 1 učitelský ústav, jednu obchodní akademii, 1 obchodní školu, 1 školu rodinnou a 2 školy vysoké. Srovnejme to s počtem Němců a srovnejme, kolik poskytujeme českému obyvatelstvu se zřetelem k jeho počtu! A srovnejme to s českým školstvím ve Vídni, kde Čechové mají jedině 12 veřejných škol obecných, vše ostatní si musejí vydržovat sami! Vzpomeňme na Lužické Srby v Německu! V Horní Lužici smí se vyučovati na německé škole jen 3 hodiny týdně mateřštině, v Dolní Lužici ani hodinu. Škol lužicko-srbských vůbec není!

Vystoupil jsem proti nepovolování tříd začátkem tohoto školního roku na našich menšinových školách jen z důvodů věcných, ministerstvo školství musilo ve mnohých případech protestům ustoupiti a třídy opět otevříti. Ještě nikdy od převratu se takový krok k seslabení našeho menšinového školství nestal!

Také se dosud nikdy další zřizování našich menšinových škol nesetkávalo s takovou nepřízní jako nyní. Nutno uvážiti, že letos byly zřízeny pouze 4 nové české obecné menšinové školy a 1 expositura a 1 škola měšťanská. Z těch pak, jež již dříve byly zřízeny, ale dosud nebyly otevřeny, byla otevřena 1, 5 expositur a 1 škola měšťanská.

Zatím co Němci mají své školy s počtem dětí menším, než je 10, naše ministerstvo školství nepovoluje českou školu s počtem dětí nad 10. Mluvím ze zkušenosti na základě skutečných případů. Ve Zdaňově u Klenče bylo přihlášeno do nové školy 12 dětí z rodin československé národnosti. Žádal jsem ministerstvo školství o povolení této školy, žádal jsem telegramem, recomando dopisem, dotazoval jsem se telefonem. Dodnes po 3 měsíce jsem nedostal vůbec zprávy, ani kladné, ani záporné! Škola musela býti otevřena jako škola soukromá Ústřední Matice Školské. Chodí do ní 13 dětí z rodin československé národnosti a sbíráme na věcné potřeby, jakož i na vydržování učitele této školy ve vlasteneckých společnostech, kde ovšem jsou mnozí těmito poměry překvapeni věříce, že takovéto úkoly se mají plniti státem a nikoliv sbírkami kolem stolů v hostincích. (Tak jest!) V okresním městě Horní Plané, kde byl přihlášen stejný počet dětí, jako mají i Němci na svých školách, musela otevříti školu Ústřední Matice Školská, ježto její otevření ministerstvo školství a nár. osvěty zamítlo. Zdá se, že bude musiti naše Ú. M. Š. při takovém stanovisku, jaké má dnes ministr školství a nár. osvěty k našim menšinovým školám, převzíti mnohem více školských úkolů, než je plní dosud a ovšem, není-li národu lhostejno, ztrácíme-li nedostatkem škol duše, nebo je zachraňujeme, musí ji daleko více podporovati, než ji podporuje dosud.

Čechové z Hory sv. Kateřiny píší mi v dopise ze dne 26. listopadu:

"Již 5 let bojujeme tu o českou školu, škola tato byla sice r. 1929 za éry hraničářům příznivější povolena, ale do dneška nebyla otevřena. Letos v dubnu byl zde pro ni zakoupen dům, ale celé patro určené pro tuto školu je prázdné. Asi před měsícem jsme žádali inspektora škol v Mostě o otevření této školy, ale dosud marně čekáme na zahájení vyučování. Děti české již přes měsíc jsou doma u rodičů, nechodí nikam do školy, rodiče jich do německé školy nepošlou a české tu není a tak jsou bez vyučování!

Je přímo výsměchem nám Čechům zde, že pro 2 Čechy a 4 Němce totéž ministerstvo zde vydržuje německou hračkářskou školu, na níž osobní náklad na učitele činí asi 5000 Kč měsíčně, t. j. pro síly učitelské a 2 síly pomocné, takže každý žák této německé školy má jednoho učitele a věcný náklad na tuto školu jde do mnoha tisíců. Ovšem, pro 10 českých dětí není u nás peněz ani na věcné potřeby, ani na učitele!"

Takovýchto případů je, bohužel, mnoho!

Letos se roznášely na Šumavě zvláštní letáky, v nichž se rodiče školních dětí měli zavazovati ještě ve školním roce 1930/31 a značnou dobu před řádným zápisem, že pošlou své děti do škol německých. Dokonce se vyhrožovalo školním dětem přísnými tresty, nepřinesou-li tyto formuláře vyplněné a podepsané do školy zpět. Tuto zvláštní kolportáž obstarávali němečtí učitelé. Školní zápis stanovilo ministerstvo na konec června, táži se, jaké právo měli němečtí učitelé k jinému postupu? Že se tím nezjišťoval počet žactva, je jisto, neboť pak by nebylo třeba závazného a podepsaného prohlášení, že rodiče pošlou děti do německé školy a nebylo by třeba trestů dětem za to, opomenou-li přinésti prohlášení vyplněné a podepsané. Ví o tomto nezákonném postupu pan ministr školství a nár. osvěty? A ví také o tom, že byli přemlouváni rodiče na obecním úřadě, aby dali zapsati děti do školy německé?

V neposlední řadě je nutno dobře sledovati činnost spolku Kulturverband, jenž je naším státem subvencován a jenž podněcuje činnost k porušování zákona při zřizování útulků, pokoutních škol a pod. Letošní "Mitteilungen des Deutschen-Kulturverbandes" seš. 1. se dožadují škol v chorvatských obcích na Moravě, v Holasovicích, Trnávce, Albrechticích a j.

V těchto chorvatských obcích jest obyvatelstvo chorvatské, tedy slovanské, které bylo až do převratu násilně germanisováno. Další německé školy, jež chce Kulturverband tu zříditi, směřují k další germanisaci.

Na Hlučínsku, kde podle etnografického měřítka není téměř Němců, chodilo r. 1930 do německých škol 442 dětí a 425 jich bylo vyučováno doma učiteli spolku Kulturverbandu.

Pokud jde o reformy naší národní školy, prohlašuji, že nejsme jejími nepřáteli, naopak, přejeme si reforem, ale rozumných. Především však naši reformátoři nesmějí býti tak nedůtkliví! U nás se stala z toho reformního směru, do něhož zatahuje naše ministerstvo školství a nár. osvěty docent dr Příhoda a druhové, církev; kdo věří, bude spasen, kdo nevěří, musí býti zatracen. Jestliže některý školní inspektor nesouhlasí s globální methodou, tedy má jistě k tomu vážné důvody a nezasluhuje, aby byl za určitým cílem ostouzen v novinách. Mají-li dnešní reformátoři pravdu, pak mohou zvítěziti jen vnitřní silou a nikoliv ostouzením, zastrašováním. Dnes se učitelé a profesoři nerozlišují podle své odborné kvalifikace, nýbrž podle toho, stojí-li v táboře reformátorů nebo ne.

Varujeme ministerstvo školství a nár. osvěty, aby provedlo reformy bez náležitých dostatečných zkoušek. Reformovati školu je věc velice vážná a odpovědná. Odpovědnost se nemůže přenechati jen nějaké komisi. Ztráty špatnými reformami způsobené se již nahraditi nedají. U koho mají rodiče hledati náhradu? A mohou ji vůbec dostati?

Měšťanská škola jako nadstavba školy obecné byla kdysi jistě dobře promyšlena, jí děkujeme mnoho v našem kulturním snažení o duševní povznesení nejširších vrstev lidových.

Mýlí se však velice ti, kteří chtějí z ní udělati souterén pro tercii nebo kvartu střední školy. Měšťanská škola má své zvláštní a velké poslání, to je její hlavní úlohou. Učiníme-li ji součástí střední školy, neprospějeme jí ani střední škole. Škola měšťanská má býti školou povinnou, střední škola je školou výběrovou. Přechod z oné do této dá se provésti pro žáky schopné, aniž se měšťanská škola stotožní s nižší střední školou.

Ministerská reformní komise vypracovala návrh normálních osnov pro měšťanské školy, které chtělo ministerstvo školství a nár. osvěty zavésti všeobecně od začátku tohoto školního roku. Říšský svaz učitelstva měšťanských škol podrobně tento návrh posoudil a také jej odsoudil. Je to forum k tomuto posudku jistě povolané, a tak ministerstvo rozumně učinilo, jestliže od tohoto plánu upustilo. Nemohu se zde zabývati slabinami návrhu differenciace kvantitativní, differenciace kvalitativní, otázky 4. ročníku, otázky školy pracovní, jakož i předpisů o vyučovacích methodách atd., jak o nich mluví návrh komise, ale žádám pana ministra, aby v zájmu naší školy měšťanské respektoval varovné hlasy, jež mu jsou z kruhů mimo komisi ministerskou adresovány.

Škola měšťanská potřebuje jistě reformy, ale především v tom, aby všude měla zkoušené učitele a nikoliv v tak ohromném počtu učitele beze zkoušky, a to nejen pro školy měšťanské, nýbrž i obecné.

Musí také překvapiti, že poslanecké kluby, ani kulturní výbor posl. sněmovny, ač jde o věci velice vážné, nedostanou návrhy reformní komise k prozkoumání. I v tomto směru se znehodnocuje činnost parlamentu v otázkách kulturních.

Střední školství vykazuje 308 škol státních a 79 nestátních. Na četných školách nestátních nese stát osobní náklad a tu zase vidíme, že německý podíl je o více než o 2% vyšší, než jak by mělo býti podle sčítání lidu (97 ústavů). Jest zejména nepoměrně vysoký v zemi Moravsko-Slezské, kde dosahuje 28.9%. Také na 1 třídu německou připadá nejméně dětí vůbec, t. j. 29, kdežto na třídu československou 31, na ruskou 33, na maďarskou 38. Na př. v Hustopeči měla německá reálka ve školním r. 1930-31 v první třídě 27 žáků, ve 2. tř. 17, ve 3. tř. 11, ve 4. tř. 8 žáků.

V Mariánských Lázních si zřídilo město před několika roky reálné gymnasium bez souhlasu, proti vůli ministerstva školství. Vždyť v největší blízkosti, v Plané u Mar. Lázní, je německé gymnasium a střední školy v Karlových Varech a v Chebu. Vedl se dlouho boj o právo veřejnosti, které školská správa ústavu v Mar. Lázních odpírala. V tomto boji zvítězilo město, neboť, jak se dovídáme ze státního rozpočtu, ministerstvo školství a nár. osvěty dalo ústavu právo veřejnosti, zatím pro nižší 4 třídy. Je nepochybno, že tento nový německý ústav dosáhne práva veřejnosti pro všechny třídy a také státní subvenci a potom postátnění.

V Chebu Čechové usilují již dlouho o českou střední školu. Žijeť na Chebsku na 5.000 Čechů a nemají žádné střední školy. Střední škola v Karlových Varech nemůže nahraditi nutnou školu v Chebu, jako německé střední školy v Karlových Varech nenahrazují německé školy v Chebu.

Ministerstvo školství prohlašuje, že nelze u nás rozšiřovati počet středních škol. Pro Mar. Lázně to však neplatí. Odůvodňovati to tím, že se ruší jedna třída na německé škole v Broumově, není správné, neboť potřeba nebo zbytečnost střední školy v tom neb onom koutě republiky musí býti založena v populačních, školských a hospodářských poměrech příslušného kraje, a nikoliv tak, že se v některém místě rusí jedna zbytečná třída ústavu a na druhé straně republiky v blízkosti již existujících středních škol se povolí nový ústav, jenž při stejných poměrech samou správou školskou byl pokládán po řadu let za zbytečný. V Chebu je jediná česká měšťanská škola, do jejíž prvé třídy chodí letos 45 žáků, mnozí žáci ze sousedních stanic, jichž rodiče to mohou snésti, jezdí vlakem do Karlových Varů, někteří chodí do německých středních škol v Chebu, ale veškeré úsilí, aby tisíce Čechů v tomto krajském městě a jeho okolí mělo českou střední školu, je stále marné!

V uplynulém období bylo uvedeno v život několik reforem na našich středních školách. Je to sblížení školy měšťanské a prvních 2 tříd střední školy, pokusné zavádění elektivního systému v nejvyšších třídách středních škol a nové předpisy o zkouškách dospělosti na středních školách.

Ve školním roce 1930/31 se poprvé nevyučovalo na gymnasiích a reálných gymnasiích v prvních třídách latině, ve 2. třídách reálek francouzštině, ve škol. roce 1931/32 se poprvé nevyučuje latině ve druhých třídách gymnasií a reál. gymnasií a počíná se na reálkách učiti francouzštině od 3. třídy. Zavedení relativně obligátního zpěvu do I. a II. tř. středních škol, rozhojnění hodin některých předmětů v těchto třídách jsou pak již zjevy podružné. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Netajil jsem se tím, že posunutí latiny, jakož i francouzštiny až do třídy 3. nepokládám za správné. Nával žactva do středních škol letošního roku a nesnáze dnešní s tím spojené jsou jen jedním z důsledků této reformy, nikoliv radostné výsledky při vyučování ve třídě 3.

Již dnes nejsou spokojeny s reformou ani školy měšťanské, ani střední a budou po dalších zkušenostech ještě méně, zvláště, až se budou po 2 až 3 letech vraceti žáci ze střední školy zpátky na školy měšťanské, aby je zachránila. Reforma taková je podle našeho soudu pochybená a měla býti, když již se chtěla zavésti, dříve na několika školách vyzkoušena. Teprve podle těchto výsledků, podle praxe měla býti zavedena všeobecně.

Nové osnovy pro školy měšťanské dává naše ministerstvo dříve vyzkoušeti, na střední škole se to prostě bez zkušeností nařídilo.

Elektivní systém v nejvyšších třídách se zkoušel na několika ústavech loni a zkouší se i letos. To je cesta správná. Musí se ovšem dbáti toho, aby se žáci nevyhýbali předmětu podle jejich zdání těžšímu, byť by byl pro jejich další studium velmi důležitý. Je správné, že při stanovení předmětů, jež si možno voliti, rozhoduje i to, který předmět náleží mezi předměty zkoušky dospělosti. Vítáme také možnost rozšířiti elektivním systémem práci žactva v praktických cvičeních chemických, fysikálních a přírodopisných.

Při úpravě zkoušek dospělosti vytýkáme znehodnocení státního jazyka. Doposud musel konati maturitní zkoušku z jazyka československého každý československý student, nyní však se zavádí střídání jazyka československého s vlastivědou. Český žák, který dostane z písemné práce německé známku nedostatečnou, musí vykonati ústní zkoušku z tohoto jazyka v plném rozsahu místo cizího jazyka, z něhož ji měl konati podle původních disposic, ale kandidát, který má nedostatečnou známku z jazyka československého a má určenou ústní zkoušku z vlastivědy, koná ústní zkoušku z českoslovenštiny jen v rozsahu omezeném na věci související s jeho písemnou prací!

Mluvím-li o bolestech týkajících se právních i hmotných poměrů profesorů na středních školách, přeplnění tříd, rozdělování žáků na oddělení při vyučování cizím jazykům a j., znamenalo by opakovati, co jsem řekl při projednávání rozpočtu v letech předcházejících. Také v odstraňování nedostatků budov našich středních škol se stal pokrok nepatrný. Není dosud rozřešena ani otázka nové budovy pro akademické gymnasium, nezačalo se také s pracemi pro stavbu budovy snad největšího středoškolského ústavu v republice - reformního reálného gymnasia v Praze XIX. a j.

Také v odborném školství, a zde ještě více než jinde, vidíme, že podíl německý je vyšší, než by odpovídal podle poměru národnostního. Tak mají podle statistiky z r. 1929/30 v rolnických školách 27˙6%, ve vyšších hospodyňských školách 40%, v celoročních hospodářských školách o dvou pololetních bězích dokonce 62˙5%. Pozoruhodné jest, že do československých škol chodí 88 posluchačů německé národnosti a do německých ústavů 121 posluchačů národnosti československé. Stejné je to u obchodních akademií, z nichž je Němcům vyhrazeno 26˙5%, u obchodních škol 28%, s kupeckými školami pokračovacími 32%. Ještě výraznější jsou poměry v průmyslových a odborných školách. Srovnáváme-li to, pak chápeme, že z vyšších průmyslových škol mají Němci 40%, z mistrovských 25%, z odborných 50˙5%!

O těchto poměrech bylo u nás již psáno a promluveno nesčetněkráte, vše doloženo ciframi, úředními daty, která je možno kontrolovati, a přes to slyšíme stále opakovati stížnosti a žaloby, že německé školství je proti českému zkracováno. Faktem je, jak přesná data jasně ukazují pravý opak, a tyto vyšší cifry procentní německého podílu jsou, jak jsem už uvedl, nejen důsledkem privilegovaného postavení německého školství za Rakouska, nýbrž i za našeho školského režimu.

Vysoká škola báňská v Příbrami upadá. O to, co ji může zachrániti před dalším upadáním, mohou rozhodnouti jen odborníci, jak teoretikové, tak praktikové. Nezapomínejme, že je to naše jediná škola ve státě a že se musíme brániti založení takové školy jiné. Důvody toho byly též námi v minulých letech zde jasně vyloženy. Směrodatným tu musí býti jedině prospěch školy právě proto, že má tak velký význam pro náš hospodářský život a že je to jediná škola, která podává vzdělání nejen našim žákům, nýbrž i mnohým žákům z ciziny. Školské správě nemůže býti lhostejné, zda škola vzkvétá nebo upadá. Chápeme plně při tom, že se místní činitelé z důvodů hospodářských brání přeložení této školy jinam. Ale konflikt je možno a nutno řešiti kompensací. Bylo již jednáno o způsobu náhrady, který by město Příbram uspokojil a který se dá uskutečniti, takže by město hospodářsky poškozeno nebylo.

Pro metodiku přírodních věd byl jmenován na universitě lektorem zkušený středoškolský profesor. Vítáme jej a přejeme si, aby za ním byli jmenováni též pro jiné obory jiní zkušení pedagogové. Všichni, kdož jsme studovali jako kandidáti profesury na universitě, naučili jsme se mnohému, ale nikdo nás neučil, jak máme učiti na střední škole svěřené žáky, ač je to otázka hlavní. (Tak jest!) Někdo může míti ohromné vědomosti, ale může býti velice špatným učitelem.

Přes hospodářskou krisi nesmíme také zapomínati na existenci vědeckého dorostu. Jde tu zvláště o obory, jejichž pěstování přináší velice málo hmotných prospěchů, ač těchto vědeckých nadšenců pro svou celkovou kulturu nezbytně potřebujeme.

Pedagogická fakulta, soukromý to podnik, jejž universita právem odmítla uznati za svou součást, zklamala jak organisací, tak svými výsledky, které neodpovídaly ani nákladům ani slibům. Místo ní zřídilo ministerstvo školství Státní pedagogickou akademii, zrušivši při pražském učitelském ústavu V. ročník, o němž se nemůže říci, že by se byl neosvědčil. Přeměna se stala radikálně, rychle, aby snad co nejrychleji byly zahlazeny stíny pedagogické fakulty, která zapomněla na některé předměty, potřebné ke zkoušce učitelské způsobilosti, a doháněla v posledních týdnech, co opominula, takže na př. ženským ručním pracím vyučovala "na universitě" žákyně I. ročníku ústavu ku vzdělání učitelek domácích nauk. Tíž učitelé, kteří způsobili takové zmatky, byli pověřeni organisací Státní pedagogické akademie. Učitelské vzdělání je velice důležitou podmínkou rozkvětu našich škol a mají býti vždy předem slyšeni ti, kteří mají hodně vlastních zkušeností a ukázali nejen teoreticky, nýbrž i prakticky, že věci dobře rozumějí.

Chci se ještě zmíniti o universitní knihovně v Praze a Bratislavě. Kvituji s povděkem, že se universitní knihovně v Praze dostalo krásně provedené přestavby Klementina, avšak je velice nebezpečné, jestliže se omezuje její rozvoj snižováním položky na nákup nových knih. Slouží čtyřem vysokým školám, posluchačstvo české university dosáhlo při letošním zápise počtu 10.800. Německý tisk přinesl nedávno zprávu, že německá universita jest co do počtu posluchačů na 5. místě mezi universitami německého jazyka - a fondy, které stát dává na učebné pomůcky této knihovně, se úměrně se zřetelem k tomuto rozvoji nejen nezvyšují, nýbrž snižují.

Veřejná a universitní knihovna v Praze měla r. 1929 101.063 čtenářů, r. 1930 163.169 a roku letošního do posledních dnů už 174.777. Tomuto ohromnému počtu čtenářů odpovídá také stále rostoucí počet vypravených svazků. Tak na př. loni bylo vypraveno 102.547 svazků a letos až do posledních dnů 135.703 svazků. Pražská universitní knihovna svou situací místní i geografickou polohou našeho státu i kulturními vztahy našeho národa jest určena k tomu, aby byla látkově universální, aby opatřovala v dokonalém výběru stěžejní novodobou literaturu všech světových národů a aby se vyprostila z jednostranné orientace, jež byla jejím osudem za Rakouska.

Stejně je nutno připomenouti, že knihovna university Komenského v Bratislavě, ač je zcela mladá, zaujímá čestné místo mezi vysokoškolskými ústavy vědeckými. I této knihovně byla hodně zkrácena dotace, ač je to ústav zcela zvláštního poslání, daného mu již geografickou polohou Bratislavy. Bratislavská universitní knihovna však nezbytně potřebuje novostavby, neboť dosavadní umístění nedovoluje dostatečně uplatniti vědecký knižní poklad, který tam byl dosud velmi bedlivě a se širokými objektivními hledisky snášen. V letošním rozpočtu však není ani položka na pořízení plánů pro novostavbu této knihovny, ač byl stavební program již dvakráte podán a ač pozemek je již zabezpečen.

A na konec několik poznámek ke správě Národního divadla. Národní divadlo je už skoro dvě léta ve státní správě a dodnes nebyl z ministerstva školství a nár. osvěty vydán status pro novou správu, ač se toho dožadují, bohužel, stále bezvýsledně sami členové Národního divadla, kteří do dneška nevědí, v jakém jsou teď poměru k podniku samému i ke státní správě.

Úspory, které se v Národním divadle provádějí, nesmějí se prováděti podle lineálu, nýbrž s nejsvědomitějším zřetelem k velikému uměleckému významu tohoto ústavu.

Administrativní ředitel dr Jaroslav Šafařovič odchází do pense. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby otázka jeho nástupce byla řešena neodborníkem, stranicky. Zestátnění Národního divadla se stalo jistě také proto, aby se za státní ochrany jeho umělecký a národní vývoj co nejúspěšněji podporoval. Ale při tom musí býti také hospodářská stránka s nejlepší svědomitostí sledována.

Stížnosti na umělecký ráz a umělecké vedení podniku nepřestávají. Týká se to nejen výběru her, ale také mnohých jejich provedení. Není jistě bez významu, že, čím více roste náklad na operu, tím častěji se setkáváme s hledištěm poloprázdným. V činohře, zvláště pokud jde o Stavovské divadlo, jsou návštěvy velmi dobré a činohra také vyžaduje mnohem menšího nákladu než opera. Ale i zde slyšíme od zkušených návštěvníků divadla, že je žádoucno, aby se pečlivěji vybíral repertoir a při reprisách ukazovala se stejná svědomitost a pečlivost jako při premiérách. Není také bez významu dbáti vždy správnosti našeho jazyka.

Volá se po obnovení důvěry členstva k umělecké správě a důvěry obecenstva k celému podniku. Je známo, že samo členstvo Národního divadla se obrátilo již několikráte k p. ministru školství a nár. osvěty, aby konečně zjednal v umělecké správě pořádek. Ale nikdy se žadatelům nedostalo ani slůvka odpovědi. Členstvo samo také předložilo návrh statutu s požadavky, k čemuž nemusilo jistě dojíti, kdyby ministerstvo školství a nár. osvěty takový statut hned po vydání zákona připravilo. Poukazuje se - a myslím nikoli neprávem - na Německo. V Německu jsou hospodářské nesnáze mnohem těžší než u nás a přece se tam divadla umělecky výborně vyvíjejí, a když hrají dobře, mají vždy dostatek obecenstva.

Končím. Zákonodárná činnost našeho parlamentu, týkající se otázek kulturních, je velice malá, nejen snad v dobách hospodářsky těžkých, ale i v dobách hospodářsky příznivých. Stačí jen přehlédnouti to, co v otázkách kulturních vykonalo za uplynulých 10 let volené Národní shromáždění! Zdá se, jako by otázky kulturní z programu našich zákonodárných sborů vymizely. Je to také viděti na tom, kolikrát za rok se sejde kulturní výbor poslanecké sněmovny nebo senátu a o čem jedná, odmyslíme-li si projednávání petic. Při tom mnoho věcí se řeší administrativou, aniž se to předloží k posudku zástupcům lidu, jako by tito neměli práva, ba povinnosti, o celé řadě důležitých otázek našeho kulturního života se týkajících se vysloviti. Jedinou příležitostí vyjádřiti své stanovisko k otázkám kulturním, jichž je tolik a o nichž nelze říci, že jsou podružného významu se zřetelem k otázkám hospodářským, je rozpočtová debata. Ale v této se to může díti zase jen velice omezeně, jen z úzkém výseku podmíněném vyměřeným časem. Přes to bylo by velikou chybou, nesnažiti se o zvýšení pozornosti a zájmu parlamentu, jakož i nejširší veřejnosti o otázky kulturní a o odstranění závad, jimiž v tomto směru náš parlament trpí; uz proto, že duchovní snahy národa jsou v nejužším spojení s jeho snahami hospodářskými a sociálními, ba že jejich zdar podmiňují.