Předseda (zvoní): K této prvé, politické části podrobné rozpravy o státním rozpočtu a finančním zákoně není již nikdo přihlášen, listina řečnická jest vyčerpána a rozprava skončena.

Přistoupíme proto k další části podrobné rozpravy, to jest k části kulturní a sociální, zahrnující tyto rozpočtové kapitoly: kap. 10. Ministerstvo školství a nár. osvěty, kap. 17. Ministerstvo soc. péče, kap. 18. Ministerstvo pro zásobování lidu, kap. 19. Ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, kap. 20. Odpočivné a zaopatřovací platy.

Ke slovu o této části rozpravy jsou přihlášeni řečníci: na straně "proti" pp. posl. Sivák, dr Stern, dr Petersilka, Dobránsky, Mojto, Hadek, dr Peters, Čuřík, Krosnář, Hodinová; na straně "pro" pp. posl. Vičánek, Sladký, Heeger, dr Lukavský, dr Štefánek, Jaša, Hodina, Al. Beneš, Vetterová-Bečvářová, Blatná, Stejskal, dr Kalaš, Jurnečková, Lanc, Neumeister a Košek.

Dávám slovo p. posl. Vičánkovi.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno! Sobotní odpoledne po celotýdenním velkém zasedání je jistě málo vhodnou dobou k řešení důležitých problémů a proto se omezím jen na velmi stručné poznámky. Nevytýkám to pánům kolegům, že nejsou přítomni, myslím, že je to prostě únava, které podléhají nejenom poslanci po celotýdenním zasedání, nýbrž i páni žurnalisté, odkud velmi často přicházejí ostré výtky na neúčast poslanců v zasedací síni. Je to jistě lidské, únavě podléhá jak poslanec, tak žurnalista, a prosím, aby na to bylo vždycky pamatováno.

Situace zákonodárných sborů při projednávání tohoto rozpočtu, který máme na stolcích, je velmi choulostivá. Těžká hospodářská krise způsobila, že již v rozpočtě, podle kterého se letos hospodaří, bylo nutno učiniti velmi rázné a závažné škrty a že na druhé straně byla finanční správa nucena sháněti novými zákonnými opatřeními různé příjmy, které nezbytně potřebuje k udržování hospodaření státu. Myslím, že rozpočet, který právě projednáváme, bude pouze rámcem, v němž bude příští rok hospodařeno, a všichni jsme si vědomi toho, že budou, jak již bylo také p. ministrem financí prohlášeno, v rámci tohoto rozpočtu nutny další škrty, další úspory, které se budou říditi podle toho, jak se budou scházeti preliminované příjmy.

Nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že hospodářská situace sotva se zlepší v nejbližších měsících příštího roku a že tím by se také zlepšily příjmy státní pokladny.

Resort ministerstva školství a nár. osvěty je potud šťastný, že snad jediný ze všech resortů nemá pro příští rok celou výdajovou částku nižší, nežli je tomu v rozpočtu pro tento rok, ba naopak ještě o několik desítek milionů vyšší. Byly sice již zde provedeny škrty a úspory, ale celkem rázu podružného, a myslím, že tu bylo přihlíženo k často opakovanému heslu, že na kultuře a na kulturním podnikání ve státě nelze šetřiti a nesmí se šetřiti. Nevíme ovšem, zda hrozivá hospodářská tíseň nebude mnohem důrazněji doléhat na finanční správu, aby i toto heslo, které je sice jinak líbivé a velmi pěkné, nebylo dodržováno, a myslím, že i zde bude bohužel nutno sáhnouti k určitým úsporám. Půjde pak pouze o to, kde budou úspory nutné a kde budou možné, kde s úsporami bude se moci začíti.

Promluvme si o některých oborech naší školské správy. Především je to otázka vysokých škol. Právě v poslední době je stále a stále opakováno, že v našem vysokém školství je něco nezdravého. Včera byla manifestace vysokoškolského studentstva, byla předevčírem a opakuje se v určitých intervalech stále a stále. Uznávám, že jsou to především hmotné zájmy vysokoškolského studentstva, ale jistě také různé myšlenkové proudy a různé jiné požadavky hrají tu velmi značnou úlohu v tom, že vysokoškolské studentstvo je stále a stále v jakémsi pohybu, v jakémsi myšlenkovém víření a proudění.

Novinářské zprávy tvrdí, že na universitě bratislavské je zapsáno na 600 vysokoškolských studentů cizinců. A jistě neprozrazuji tajemství, tvrdím-li, že mezi těmito cizinci, 99% je židovské národnosti a židovského náboženství. Jsou to studenti cizozemci, kterým vlastní vlády jejich států, ve kterých mají státní a domovskou příslušnost, odpírají právo na vysokoškolské studium jen proto, že tento živel nabývá všude značné převahy nad původními obyvateli toho kterého státu, že se tedy brání nadprodukci vysokoškolské inteligence z řad určitého okruhu národnostního nebo náboženského. A všichni ti, kterým vlastní státy odpírají možnost vystudovati vysokou školu, obracejí se do naší republiky a jsou beze všeho přijímáni, dává se jim možnost vystudovati na našich vysokých školách, náš stát doplácí značné částky na každého takového cizozemce a za to se odměňují tím, že se usazují velmi často v naší republice jako lékaři, právníci, i v různých jiných životních postaveních a ubírají tak zaměstnání a chléb naší vysokoškolské inteligenci, která zaměstnání a chléb tak jako tak pomalu sama nebude mít a dokonce ještě rozrušují veřejný život zejména mezi studentstvem a jsou příčinou velmi častých incidentů.

Vysokoškolské studentstvo v Bratislavě sáhlo k protiopatřením a, nemýlím-li se, stalo se tak asi za souhlasu profesorského sboru, který sám chápe, že v naprosto nedostatečně vybudovaných místnostech university bratislavské není možno strpět, aby vysokoškoláci cizinci zabírali místo našim studentům a připravovali je tak o možnost využíti dob svého studia k naprostému ovládnutí studované látky a využití všech možností k rozmnožení svých vědomostí.

I na vysokých školách pražských je velmi značné procento cizozemců a podle zpráv byla to právě valná hromada právnického spolku Všehrdu, kde se právě tito cizozemci uplatňovali nejvíce.

Mám na zřeteli také druhou německou techniku. Slavná sněmovno, je prostě neudržitelným stavem, aby v Československé republice téměř 10 mil. Čechů a Slováků mělo pouze 2 vysoké školy technické, které zatím plně stačí, a aby necelé 3 miliony Němců měly rovněž 2 vysoké školy technické. (Hlasy: Tam se má šetřit!) Je zřejmé, že brněnskou techniku vydržujeme jen pro cizince. Je-li právě dnešní doba - kdy stát tone ve velmi těžké finanční i hospodářské krisí, kdy se musí činit drastická opatření úsporná v různých oborech státní správy, kde to velmi bolí a kde to obyvatelstvo státu nebo některých skupin jeho často rozčiluje - vhodná, abychom pro cizozemce nákladem státním vydržovali vysoké školy, o tom nutno velmi pochybovati. Dovoluji si kategoricky prohlásiti, že naše strana souhlasí plně s tím, aby druhá německá technika, tedy německá technika v Brně, byla bezpodmínečně zrušena. - Něco jiného je volání Slováků na přeměnu této vysoké školy technické ve slovenskou techniku s umístěním jejím v Košicích. Myslím, ač plně uznávám požadavek Slováků o zřízení slovenské techniky, že dnešní doba je málo vhodná pro takovou přeměnu a že na dobu těžkých hospodářských svízelů a trampot státních stačí úplně i pro technický dorost slovenský zatím vysoká škola technická v Brně a v Praze. Samozřejmě, že s uskutečněním požadavku slovenského bude nutno v lepších časech ihned počítati a že bude muset býti splněn.

Velmi zlou krev vyvolalo prohlášení pana ministra školství v rozpočtovém výboru o zamýšleném zrušení vysoké školy zemědělské v Brně. Nesmíme zapomínati, slavná sněmovno, že vysoká zemědělská škola v Brně je vlastně jediná vysoká zemědělská škola v republice zřízená zákonem a že pomýšlení na její zrušení je vlastně porušením zákona. Ministerstvo školství mělo se naopak po celou řadu let starati - jak to zákon ukládal - o úplné a řádné vybudování této vysoké školy. Tím není ovšem řečeno, že bychom potřebovali v dnešní situaci, v dnešním rozvrstvení, třech vysokých zemědělských škol. I toto je, myslím, přepych. A i když je to kulturní přepych, v dnešní době, v dnešní finanční situaci nemůžeme si ani kulturního přepychu dopřáti a bude nutno i tuto otázku řešiti. Myslím, že nebude jiného východiska, než aby vysoká škola zemědělská, která vznikla původně z jedné stolice zemědělské při vysoké škole technické v Praze, a tak postupně se vyvíjela jako fakulta techniky až na dnešní výši, byla přičleněna prostě k vysoké škole technické v Brně a současně aby takové opatření bylo učiněno i s německou vysokou školou zemědělskou v Libwerdě. Jiného východiska zde není. Existence státu a nutné úspory ve státní správě odůvodňují plně toto opatření.

Nutno zmíniti se několika slovy také o otázce báňské akademie příbramské. Má býti v Příbrami nebo má býti v Praze, nebo někde v průmyslovém centru, jak se o tom odborníci různě vyslovují. Nechci do detailu řešiti tuto otázku. Dnes je - jak sám pan ministr školství prohlásil k deputaci jak profesorského sboru tak studentů - nejméně vhodná doba k tomu, aby se pomýšlelo na nějakou změnu v umístění vysoké školy báňského inženýrství. Jedno je však jisto, že postup, který k prosazení požadavků o přemístění vysoké školy báňské z Příbrami do Prahy volí rektor této vysoké školy pan dr Stočes, je nejméně sympatický celé naší veřejnosti a nejméně poslouží úmyslům tohoto pána a některých jiných členů profesorského sboru. Takovým způsobem prostě nesmí postupovati ani rektor vysoké školy, ani kdokoli jiný, poněvadž zde rozhodují vždy a v každém směru zájmy státu, a prvenství státu ve všech věcech musí uznati i pan rektor Stočes a nesmí si takovými násilnickými methodami vynucovati splnění svých osobních přání a choutek. (Hlasy: Ke zkouškám, kde měl býti, se ani nedostavil!) To ovšem také plně ilustruje. Pan rektor inž. Stočes měl býti v pátek přítomen státním zkouškám jako člen zkušební komise, ale místo toho, aby plnil svou povinnost, která je mu přikázána a kterou sliboval také při nastoupení úřadu splniti, považoval za nutné navštíviti raději Prahu a vystoupiti pohostinsky na bouřlivé schůzi vysokoškolského studentstva, aby si zde také zaagitoval s přenesením vysoké školy báňské z Příbrami do Prahy.

Velmi zlou krev vzbuzuje také staveniště vysokých škol v Dejvicích. Ministerstvo financí zastavilo tuto stavbu a vypravují se opravdu strašné věci, jak se zde nesvědomitě plýtvá s velkými miliony státních peněz, které dnes od poplatníků takovým drastickým způsobem musí býti vymáhány, aby ministr financí a státní správa měli aspoň nejnutnější prostředky k udržení státního aparátu. Tuto věc nepustíme se zřetele a budeme se starati o to, aby zcela oprávněné zájmy vysokých škol byly všude respektovány a jejich požadavky plněny a aby nebylo činěno nic, co by se dalo kvalifikovati slovy - hříšné rozhazování státních peněz.

Vysokoškolské inteligence máme pomalu nadbytek. Vzpomínám těch několika set plně kvalifikovaných kandidátů profesury, kteří, aspoň z části, bídně se vyživují tím, že působí jako výpomocní učitelé na měšťanských školách, ačkoli mají obě státnice a plnou kvalifikaci na středoškolské profesory, za 700 Kč měsíčního příjmu. A to, prosím, ještě nejsou považováni za plně kvalifikované, nýbrž jsou stavěni na roveň těm, kteří nemají ani maturitní zkoušky na učitelských ústavech. Toto je jistě dosti drastické poučení, jak daleko nadprodukce naší vysokoškolské inteligence již došla a kam ještě v budoucnosti dojde a čeho se máme v budoucnosti obávati. Právě tak je tomu s dorostem lékařským. I lékařského dorostu je zde tolik, že opravdu nevím, jak bude možno umožniti existenci mladým lékařům v budoucnosti, když dnes téměř každá větší vesnice má již svého lékaře. A tu myslím, že není odůvodněný požadavek o vyřešení otázky zubních techniků, aby ještě na úkor lékařského dorostu se znovu a znovu věc přiváděla na přetřes a znovu a znovu dávány koncese novým zájemcům v zubotechnické živnosti na úkor studovaného lékařského dorostu.

Neutěšený stav vysokoškolské inteligence a s ním souvisící krise vysoké školy je vlastně problémem středního a odborného školství. Jsme zde jako v začarovaném kruhu. Zmínil jsem se, že čeká několik set profesorů na umístění na středních školách. Letošní ročník na středních školách byl neobyčejně hojný na nové adepty a přirozený důsledek toho jest, že byl nejen značně rozmnožen počet žactva, nýbrž také tříd. Školské správě to ovšem přišlo velmi vhod a snažila se, pokud jen bylo možno, umístiti řadu nových profesorských sil. Ovšem malér je v tom, že právě těch, kterých bylo zapotřebí, linguistů, se nedostává. Je hojnost matematiků, přírodopisců, dějepisců, zeměpisců, není však češtinářů, latinářů a profesorů zkoušených z franštiny atd. Ale i to má své slabiny: protože byla umístěna řada nových profesorů tím značným přílivem nového žactva, přece jen vyučování je více méně obstaráváno neodborně, ježto profesoři jsou nuceni vyučovat předmětu, kterého nestudovali, ze kterého nejsou zkoušeni a k jehož vyučování nemají kvalifikace. Je to opatření nouzové, které se tou dobou ničím jiným odstranit nedá.

Ale uvažme dále! Přílivem žactva na střední školy byla odstraněna do jisté míry nezaměstnanost profesorů. Jaký důsledek však bude míti tento nával na střední školy? Již letošní abiturienti stojí bezradni. Někteří se uchytili na učitelských ústavech ve 4. ročníku, jiní šli na pedagogickou akademii. Ale tím je počet umístěných naprosto vyčerpán a usnesení vlády, které zastavilo jakékoliv přijímání do státní služby, zabránilo umístění středoškoláků v tomto oboru. Musíme si představiti věc tak, jak je dnes. Každý středoškolák nebo i abiturient odborných škol nejen průmyslových, nýbrž i vyšší hospodářské školy a obchodních akademií netouží nijak po soukromém zaměstnání, nehledá si soukromé zaměstnání a soukromou výživu, nýbrž každý počítá s tím, že přeci jen nějakým způsobem se dostane do státní služby. Ovšem tento systém byl právě příčinou, že dnes máme nesmírně mnoho státních zaměstnanců, rozhodně více, než je pro náš stát zdrávo a příjemno, a rozhodně více, než aby mohli tito zaměstnanci býti také náležitě placeni. A tu prohlásil p. ministr financí několikrát, že jeho snahou v budoucnosti je a bude, aby byly provedeny určité změny ve státní správě, aby státních zaměstnanců bylo méně, ale aby mohli býti své práci, zaměstnání a odpovědnosti přiměřeně placeni. Tedy středoškoláci nemohou dnes do státní služby a čím více jich tedy budeme mít, čím více jich bude vycházet, tím více budeme rozmnožovat řady inteligentního proletariátu, který není manuelní práci zvyklý, - nemůže se přirozeně od něho požadovat, - který nedostane práci pro inteligenta vhodnou, a proto budou právě tyto vrstvy činiti těžkou hlavu odpovědným státníkům, kteří se velmi často budou musit zabývat tímto problémem, kam s nimi. Myslím že nám nezbude nic jiného, než velmi brzy zabývati se otázkou, zda nebude pro náš státní život mnohem rozumnější, provésti určitou restrikci v našem středním a odborném školství a dávati možnost ke studiu pouze nadějným žákům a pouze v takovém rozsahu, jak to může snésti náš státní organismus a náš hospodářský život.

Dovolte mi, abych se při tom zmínil, že právě provedená částečná reforma studia středních škol, při které byla latina odstraněna z 1. a 2. třídy středních škol, způsobila do značné míry tento nepřirozený a nezdravý nával na střední školy, a na druhé straně zase odstraněním latiny byl odstraněn také zkušební kámen, na kterém středoškolští učitelé zkoušeli, kdo se pro středoškolské studium hodí a kdo ne. Dnes se takovým zkušebním kamenem stala němčina, která pro naše české a slovenské děti je mnohem těžší, než latina a která často i jinak naprosto nadanému a dobrému žáku zláme vaz. Tato reforma nepřinesla vyjasnění a úlevu ani profesorům, ani žákům, nýbrž stav jenom zhoršila.

Přicházím ke školství národnímu. Národní školství je poměrně velmi dobře vybudováno. Tím ovšem nechci říci, že by mělo všechny nezbytné podmínky ke zdravému rozvoji a že by bylo aspoň tou dobou splněno všechno, čeho naše národní školství potřebuje a co očekává. Kulturní výbor projednával před téměř 2 měsíci vládní návrh zákona o zřizování obvodních nebo újezdních škol měšťanských. Tato předloha má už opravdu neštěstí. Byla několikráte předložena, několikrát přepracována v ministerstvu školství a nár. osvěty a konečně restringovaná na minimum byla předložena touto vládou po dojednání ve vládě kulturnímu výboru. Neprošla právě proto, že je minimální, ačkoliv je samozřejmo, že při dnešní hospodářské situaci nemůže nikdo rozumný přicházeti s maximálními požadavky. Spokojovali jsme se s tím, co osnova zde dávala, chtěli jsme, aby měšťanské školy, zejména na venkově, pokud jsou vybudovány - a v mnohých krajích jsou velmi četné měšťanské školy na venkově - byly hospodářsky podloženy tím, že se každé takové škole přidělí obvod a povinnost vydržování této školy přesune se z jedné obce na všechny obce obvod tvořící, ale na druhé straně sledovali jsme také cíl, aby žádnému žáku i z těch míst, kde nemají měšťanské školy, nebylo znemožňováno dosažení vzdělání, které poskytuje měšťanská škola.

Račte uvážiti, že absolvování měšťanské školy je dnes považováno za minimum vzdělání širokých vrstev, že bez absolvování měšťanské školy není dnes už pomalu nikdo přijat ani do učení, že absolvování měšťanské školy s prospěchem je bezpodmínečnou nutností pro získání nejnižšího místa výpomocného zřízence nebo smluvního dělníka na státní dráze a u státního úřadu, tedy že bez měšťanské školy nelze se dnes nikomu nikam hnout. Proto je nutno, aby bylo umožněno co možno největší části venkovských dětí dosáhnouti vzdělání, které poskytuje měšťanská škola. To bylo umožňováno zákonem o obvodních školách měšťanských, který byl zmařen předložením maximálních požadavků. Před takovým postupem nutno varovat. Prohlašuji otevřeně, že je mi milejší v této době málo, ale přece něco jistého, než těšit se na to, že v budoucnosti snad by mohlo býti dosaženo více. Těžká hospodářská situace šije nám boty úzké a musíme si na ně zvykat. Nesmíme stále žíti v tom okruhu myšlenkovém, v jakém jsme mohli býti ještě před několika lety, nesmíme si myslit, že si můžeme ve své republice všechno dovolit a že jakmile něco podnikáme, že to musí býti velkolepý monument jako ty chemické laboratoře vysoké školy technické v Dejvicích. Musíme se uskrovňovat v každém směru a právě proto je nezbytnou a železnou nutností, abychom rozumně přistoupili také na kompromisní návrh, tak jak jej předložilo ministerstvo školství a nár. osvěty.

A je opravdu co litovati, že tou dobou octlo se projednávání toho zákona na mrtvém bodě, poněvadž z toho - to zdůrazňuji - největší škodu budou míti děti venkovských rodičů. Děti městské mají možnost navštěvovati nejen měšťanskou školu, nýbrž i střední atd. Děti venkovských rodičů jsou nevyjasněním této otázky formou zákonnou zbavovány možností dosáhnouti vzdělání, kterého měšťanská škola poskytuje.

Již loni jsem mluvil o tom, že by bylo velmi dobré, aby školská správa se stavebními odborníky hleděla přepraviti řadu typů pro novostavby školních budov. Mám na zřeteli jeden případ: Ve velké obci moravského Slovácka, v obci, která si uchovala všechny své rázovitosti, svůj kroj, své nářečí, své zvyky a obyčeje a která tu svou rázovitost projevuje také ve stavbě svých vlastních domků, byla postavena dvoumilionovým nákladem nová budova měšťanské školy. Vévodí celé obci na vršku, ale když tam přijde člověk, který má rád ten slovácký svéráz, kterému se celý svět obdivuje, je opravdu bolestně ponížen a uražen právě touto novostavbou. Stavitel nikterak se nestaral o to, do jakého okolí staví svou budovu, stavěl prostě moderní bednu podle moderních šablon, nepřihlížel nikterak na to, zda obec snese něco takového, zda je to vhodné do tohoto prostředí obce, zda je obec také s to nésti nejen stavební náklad, nýbrž také udržování této školy. To je právě hříchem moderních stavitelů, že i v nejchudších obcích přehánějí zásadu, že v učírnách musí býti jedině a pouze světlo. Zapomínají ovšem na to, že to světlo při tuhých zimách stojí velmi mnoho zvýšených nákladů na otop, na uhlí, a to při dnešní situaci našich samosprávných svazků, zejména obcí, musí hráti také úlohu. Nejsem nikterak, pravda, proti tomu, aby se budovaly školy, které by měly dostatek světla. Musí míti dostatek světla, musí býti vzdušné a prostranné, ale to všecko musí býti regulováno pocitem odpovědnosti, že ani haléř v dnešní době nesmí býti vyházen zbytečně, ať již z pokladny obecní nebo okresní nebo z každé jiné pres zemskou až na státní, že i zde se musí šetřiti a při provádění naprosté účelnosti musí také úspornost hráti vynikající úlohu. Na to se mělo hleděti a proto tvrdím, že je svrchovaný čas, aby školská správa dbala zde o pořízení projektů škol různých typů, hygienických, odpovídajících všem požadavkům školským, ale na druhé straně také úsporných, a aby k těmto projektům byly připojeny i rozpočty, poněvadž jsou namnoze obce, které stojí dnes před nutností novostavby školy a nemají ani tolik, aby si mohly dáti poříditi plán a rozpočty, které už samy sebou znamenají částku několikráte vyšší, než jakou má ona obec daňovou základnu. Tedy kdyby toto školská správa provedla, vykonala by veliké dílo a vyšla by velmi vstříc naším chudým horským obcím a jistě že by také umožnila četným obcím, aby se do stavby nových budov školních mohly odvážiti. Po stránce vybudování obecného školství velmi sympaticky jsem přivítal návrh pana ministra školství o zřízení t. zv. garančního fondu. Jsou celé kraje, kde obce jsou tak chudé, jsou to zejména Kopanice, jsou to horské krajiny, kde obec má 1000 až 1500 Kč daňovou základnu, je obdařena velkým počtem dětí, nemá školní budovy, anebo má-li ji, je na spadnutí, takže stavební znalci častokráte musí naříditi vyklizení té školy. A pak není kde vyučovati. A tyto obce stojí před nutností stavby budovy školní, a nikdo jim nepůjčí ani haléře na nutnou stavbu prostě proto, že celá obec nestojí za to, kolik by si na školu musila vypůjčiti. Peněžní ústavy se obávají půjčovati takovým obcím. A tu musí nezbytně pomoci garanční fond státní, který by přebíral jednak příspěvek na úrokování a umořování, po případě u těch nejbídnějších by převzal plně celé úrokování a umořování nákladu potřebného na vybudování školy.

Je pouze litovati, že pan ministr, ovšem také v dobré snaze, aby získal více než ministerská rada povolila, odmítl přijmouti, co bylo povoleno, a zdá se, že tím právě byla dobrá věc poškozena, že dnes nemůžeme vůbec pomýšleti na zřízení takového garančního fondu. A přece poměry jsou strašné. Dovolte mně říci jenom několik slov z dopisu, který jsem dostal z moravsko-slovenského pohraničí, z Kopanic, kde obyvatelstvo je opravdu na tom nejbídněji, kde není rozdílu mezi moravským Slovákem a ubohým Slovákem z druhé hranice Slovenska. Píší mně: "Pracujeme již delší dobu o stavbu školy pro Výškovské a Lopenitské Bošáčky. Co se týká žádostí, jsou vyřízeny a leží na okresním úřadě v Uh. Brodě. Stavbu školy žádáme na státní náklad, jelikož nemáme peněz ani na vypracování plánů, poněvadž naše obec je naprosto chudá. Má také pouze 1200 Kč daňovou základnu. "Školu nutně potřebujeme, poněvadž jsme od školy vzdáleni 1 1/2 hod. cesty. Z těchto důvodů mají naše děti příliš velkou vzdálenost do školy, takže nemohou choditi celou zimu do školy. Škola je malá a žáků je mnoho." Rodiče musí v zimě, poněvadž není cest, donášeti děti na zádech, ve škole však jsou udávány k potrestání pro nedbalou docházku školní. "Jsme zde na dobro ztraceni i naše děti a jiného jim nemůžeme poskytnouti, jenom právě vyučování ve škole. Naše děti nemohou do školy choditi od 1. listopadu do 1. května. Čekáme na vaši odpověď."

Jakou odpověď na takový zoufalý výkřik bídy chudé obce má člověk zaslat? Stát nemá, okres nemá, obec nemá, a přece je tu povinná docházka školní a úřady musí tlačiti na tuto obec, která nemá haléře, aby vybudovala školní budovu nákladem 300.000 Kč. Kdyby prodala celou chudou horskou obec, neutrží ani 100.000 Kč. Který peněžní ústav má jim zapůjčiti tak obrovský kapitál, když musí býti předem přesvědčen o tom, že od obce nikdy by nemohl dostati ani část úroků, neřku-li plného kapitálu? Právě tu je nutno, budou-li činěny v budoucím roce škrty v rozpočtu školské správy, aby bylo pamatováno na to, že subvencování novostaveb školních v těchto nejchudobnějších obcích nemůže a nesmí býti nijak dotčeno, a že je tu dosti jiných míst, položek a částí rozpočtu, kde se dá směle škrtati a šetřiti, aniž by to tak bolelo, jako v tomto případě.

Zdá se mně, že se školská administrativa čím dále tím více zpolitisovává. Pan ministr mimo službu dr Markovič mluvil zde včera velmi ostře proti zpolitisování úřadů správních na Slovensku, ale zapomíná, že právě tak se vytýká školské správě, zejména v poslední době, že se zpolitisovává čím dále tím více směrem k určité politické straně, řekněme to otevřeně, ke straně p. ministra školství. Poslední jmenování okr. školních inspektorů ukazuje zřejmě, že za tohoto režimu nemůže býti nikdo jiný jmenován okres. školním inspektorem než ten, kdo má legitimaci strany soc. demokratické a že jako kvalifikace nepožaduje se, jak tomu bylo dříve, vynikající pedagogická a také literární a kulturní činnost, zásluhy o školství a určitý rozhled, nýbrž schopnost pro úřad posuzuje se podle toho, jak prospívají stranické zájmy v okolí takového kandidáta inspektorství. To ovšem nepřináší uklidnění do školské administrativy, nýbrž naopak čím dále větší nedůvěru ke školské správě; že to k uklidnění mezi lidem nepřispěje, je samozřejmé.

Nutno se při této příležitosti zmíniti jen krátce o nezaměstnanosti učitelstva. Hrozí už dnes také, máme ji přede dveřmi. Jsou už i plně kvalifikovaní učitelé bez míst; třebaže na Slovensku ještě nejsou všechna učitelská místa obsazena kvalifikovanými silami, přece jen v historických zemích máme už nadbytek učitelských sil. Nesmíme zavírati očí před faktem, že za rok, za dva budeme míti všechen dorost, ať vyšlý z učitelských ústavů, ať z pedagogických akademií, mimo zaměstnání, nezaměstnaný. A právě tento fakt musí obraceti náš zřetel k něčemu, co není zdravé nejen ve školské službě, nýbrž ani ve státní službě vůbec.

Příjemně jsem byl překvapen článkem v "Čes. slově", který ukazuje, že také v řadách socialistických nastává změna názoru na účelnost celibátu zaměstnankyň ve státní a veřejné službě. Dnes, kdy se nám hromadí nezaměstnaný dorost vysokoškolský a středoškolský, kdy nám přibývá nezaměstnaných učitelů, nutno bezpodmínečně přikročiti k řešení otázky, co učiníme s provdanými zaměstnankyněmi ve státní službě a v učitelství. Nemůžeme klidně přihlížeti k takovým případům, které uvádělo "České slovo", že dáma, která je manželkou plukovníka, velitele pluku, je při tom stále zaměstnána ve veřejné službě jako státní zaměstnankyně nebo učitelka, že řada manželek vysokých ministerských úředníků, a také soukromých, výtečně postavených podnikatelů, obchodníků atd. zůstává dále ve veřejném postavení a ubírá tak možnost získati výživu a chléb těm, kteří dnes stále a stále obcházejí a prosí o jakékoliv místo a spokojují se i těmi nejméně honorovanými. Podle úsudku studovaného nezaměstnance jsou to i málo čestná místa, jak jsem měl příležitost viděti minulého týdne, kdy o místo sluhy u krajského soudu hlásil se středoškolák s maturitní zkouškou; neví kam a spokojuje se vším. Ale na druhé straně máme sta a tisíce dobře situovaných žen, které nepotřebují příjmů ze státní, zemské nebo jakékoliv jiné pokladny, mohly by docela dobře existovat i s celou rodinou z příjmu, který přináší manžel - a přece jenom neuvolňují místa. Není-li zde tolik sociálního pochopení, bude nutno řešiti tuto věc jistě zákonitým způsobem a velmi rychle a velmi radikálně. Nechci tím ovšem říci, že bychom byly pro to, aby každá zaměstnankyně, jakmile se provdá, ztrácela své místo ve státní a veřejné službě. Musí se tu přihlížeti k úhrnné hranici příjmů obou zaměstnaných manželů a jakmile je zde dosaženo určitého existenčního minima - které ovšem bude vyšší než existenční minimum, jaké jest určováno různými zákony - bude nutno vyvoditi z toho důsledky a takovou dámu upozorniti, že nesmí déle setrvat, a bude nutno umožniti jí také odchod ze státní služby s jakýmsi nárokem na náhradu. (Posl. Jurnečková: A je to existenční minimum zajištěno až do její smrti? Co když to manželství ztroskotá?) Paní kolegyně, existenční minimum takové dámy, jejímž manželem, jak uvádělo "České slovo", je plukovník nebo ministerský rada anebo kterýkoliv z jiných vysokých úředníků, je podle mého názoru jistě zajištěno až do smrti, poněvadž nebude-li zajištěno služné a výslužné vysokým státním zaměstnancům, nebude zabezpečeno služné také té paní učitelky nebo kancelářské síly. Já přihlížím k naprosto křiklavým případům a myslím, že se stanoviska sociálního cítění není možno toto schvalovati a že to musejí býti právě strany socialistické, které bezpodmínečně musejí se také postaviti za tento návrh, aby nebyla na jedné straně rozmnožována nezaměstnanost, a na druhé straně aby dvojím zaměstnáním a dvojím příjmem z jedné pokladny nebylo umožňováno přímo přepychové žití některých státních zaměstnanců.

Slavná sněmovno! Přikročím k závěru své řeči a chci při tom zdůrazniti stanovisko československé strany lidové k otázkám školy, výchovy, tak jak jsem je měl čest již několikráte s tohoto místa zdůrazniti. Tvrdí se, že u nás není náboženského boje, že u nás není kulturního boje. A velmi charakteristický je také známý výrok: U nás není náboženské nesvobody! - Ten dvojí zápor je velmi charakteristický: - "Není ťnáboženskéŤ nesvobody!" - Proč nebylo výslovně prohlášeno: U nás je náboženská svoboda!? Prostě proto, že to nebylo možno říci. Nejvíce to pociťujeme právě v resortu školském. Nemůžeme říci, že by tu byla náboženská práva katolíků vždycky respektována a hájena, že by tu nebylo žádného útisku na svědomí jak žáků tak rodičů a že by tu bylo praktikováno to, co je všem občanům zaručeno ústavním zákonem. U nás ten kulturní boj je drobný boj, je to taková kulturní guerilla, která je, myslím, neméně zlá a ve svých účincích neméně rozrušující (Hlasy:A nebezpečná!) a nebezpečnější než otevřený kulturní boj. Volání hlavy státu a vynikajících osobností našeho národního a kulturního života po zintensivnění práce k povznesení mravnosti v národě a tím vyřazení všech nemravných a nekulturních zjevů, jako korupce, nesvědomitosti a kořistnictví a jiných zjevů, které velmi nebezpečně ohrožují zdraví národa, zůstane marným hlasem volajícího na poušti, dokud všichni rozhodující činitelé si neuvědomí, že není mravnosti bez Boha! Toto poznání musí se státi alfou i omegou veškerého našeho kulturního snažení a hlavně podkladem veškeré výchovy školské. Katolíci českoslovenští trvají neochvějně na tomto požadavku, který je nejen v plné shodě s naší ústavou, nýbrž i příkazem zdravého rozumu, vyplývajícím jasně z dosavadních zkušeností. Jsme toho mínění, že demokracie v Československu musí býti jinak chápána a praktikována zvláště vůči katolíkům než t. zv. demokracie ve Španělsku.

Čs. lidovci dokázali nesčetněkráte, že zájem státu je jim vrcholným zájmem a žádná hmotná obět není jim dosti velká, když jde o zabezpečení a upevnění státu. Avšak neslevíme a nesmíme nikdy sleviti ze svých hodnot duchovních, ze svých zásad náboženských a mravních. To by byla nejen zrada naší víry v Boha, nýbrž i zrada víry v budoucnost našeho státu a národa, v jeho existenci a možnost dalšího vývoje. A to nemůže po nás být nikým žádáno.

Věříme, že naše zdravé a poctivé názory zvítězí i ve školství, poněvadž věříme, že pravda zvítězí! (Potlesk.)