Pan ministr pro věci zahraniční Beneš přiměl dále ministerstvo obchodu, aby proti naší vůli dovezlo bez dotazu dovozní komise několik set vagonů pšenice z Jugoslavie, poněvadž prý toho vyžadují přátelské styky s Jugoslavií. Existence dovozní komise, jako bezvýznamného výsledku po měsíce trvajícího jednání o zajištění úrody, se prostě nedbalo, ačkoliv složení komise a zvláště to, že členem jest velkovývozce a pšeniční spekulant Lustig, zaručuje, že dovoz obilí nejen nebude přerušen, nýbrž bude i zahrnovati značné množství. Více než dva roky usilujeme, abychom za nejtěžších vnitropolitických poměrů vytvořili zákony aspoň poněkud dobré, které by zemědělství umožnily žíti. Tu přichází pan ministr zahraničních věcí, stačí telefonické zavolání a všechna naše práce se zmaří z čistě politického přátelství k určitým státům na škodu domácího zemědělství. Velmi nepříjemně se dotklo zemědělců, že pan ministr zahraničních věcí odmítl myšlenku hospodářské dohody německo-rakouské s hospodářským odůvodněním, že by se zemědělství dostalo nezdravě vysoké ochrany, která by zvýšila životní úroveň venkova a způsobila drahotu. Pro nedostatek času nechci se zabývati venkovským životem; ale brzy bude čas, aby se vláda zabývala útěkem z venkova a opatřováním dělníků pro zemědělství. Což nic nenapadá pana ministra zahraničních věcí, když se československé zemědělství od r. 1920 znovu zadlužilo na 26 miliard Kč a zastavuje se stále více průmyslových závodů? Hospodářskou politiku tohoto státu určuje na škodu národního a soukromého hospodářství zahraniční politika, čímž těžce trpí zvláště naše zemědělství. Provozovati politiku svého státu znamená nevydávati všanc nejsilnějších sloupů každého státu, každého národa, totiž zemědělství. Vnitřní nespokojenosti vedou ke zradikalisování těch vrstev obyvatelstva, které v zemědělském povolání již nenalézají možnosti k životu. Ztráty našeho národního hospodářství, zvláště naší zemědělské výroby jdou již po mnoho let do ohromné výše a hrozí nebezpečí, že ztratíme své nejlepší odběratele, své přímé sousední státy, které částečně nad síly platební schopnosti úroků učinily investice, poněvadž kupní síla těchto států stále více mizí. Tak nyní při jednání o maďarské obchodní smlouvě nemají významu někdejší nepřijatelné požadavky maďarského zemědělství, jako udržení cla z r. 1926 na salámy a víno, status quo pro dovoz vepřů přes 120 kg živé váhy, neprodlené zrušení zákona o míchání mouky, na kterém se 4 týdny před tím usnesl tento parlament, nebo neprovádění platné veterinární dohody, nýbrž měnové otázky jsou příčinou, že nelze uzavříti obchodní smlouvu s Maďarskem. My dnes musíme proti Maďarsku žádati zajištění devis, tedy měnovou doložku v obchodní smlouvě, aby byly zajištěny platy pro náš průmysl. Smlouva s Maďarskem se nyní stala věcí důvěry a tato smlouva bude uzavřena asi teprve na podzim, až se poměry vyjasní. Našemu průmyslu dlužno při této příležitosti říci, že bezesmluvní stav s Maďarskem od 15. prosince 1930 pro těžké platební možnosti v Maďarsku neučinil mu žádné újmy; výčitky proti nám proto také pomalu ve všech časopisech ustaly. Jen nesmyslná nepoctivost mohla by ještě tvrditi opak. Budeme musiti dospěti k tomu, abychom uzavírali kompensanční obchody a vyměňovali si zboží za zboží s těmi státy, jejichž peněžní poměry se staly obtížnými. Pan ministr financí před měsícem prohlásil, že máme upevněnou stálou měnu; měny okolních států že jsou nejisté, kolísají. Z toho vyplývá velmi nepříznivá obchodně-politická situace, poněvadž všechny tyto státy, jak můžeme pozorovati, usilují o zvýšení vývozu, aby buď měnu udržely nebo ji zase stabilisovaly. Nejlepší příklad v tomto směru nám již nyní poskytuje Anglie a skandinávské státy. Vývoj dokazuje, že máme velký zájem na blahobytu sousedních států, a bylo a jest naším přáním, aby přátelské poměry k těmto státům z čistě hospodářských úvah byly bývaly takového rázu, jak se to vždy zračilo v projevech a prohlášeních; prakticky ovšem dělo se pro sblížení velmi málo. Pan ministr zahraničních věcí Beneš bude přece musiti po posledních zkušenostech s Jugoslavií uznati, že jest sice možná politická Malá Dohoda, ale že o hospodářské Malé Dohodě nemůže býti řeči.

Československé zemědělství jest činitel, jehož existenční a vývojové možnosti jsou uspokojením vývozních přání Jugoslavie a Rumunska nejhůře ohroženy. Ve styku s agrárními státy musil náš pan zahraniční ministr činiti stále jen ústupky na útraty zemědělství. Nikdo se nedotázal povolaných hlavních zemědělských sborů ani zemědělských rad při jednání o obchodní smlouvy a ony nemohly uplatniti svých přání. Z časopisů jsme se dovídali, že se někde znovu vyjednává o uzavření obchodních a plavebních smluv. Domníváme se, že často ani ministerstvo zemědělství nemělo příležitost zaujmouti stanovisko k takovým důležitým otázkám, které se dotýkaly nejživotnějších zájmů zemědělství. To roztrpčuje zemědělce, poněvadž se stále stavíme před hotové věci a dnešní rozprava o státním rozpočtu poskytuje při projednávání ministerstva zahraničních věcí příležitost, abychom naléhavě žádali, aby pan ministr zahraničních věcí příště nepodceňoval zemědělství a aby mu v obchodních delegacích vyhradil přiměřené zastoupení. Kam může vésti naše zahraničně-politická orientace s hlediska zemědělství? Dolní dunajské státy mají 2.3 milionů tun přebytečné pšenice. Vysoké dopravní sazby na Černém moři proti Atlantickému jsou příčinou nesmírně vysokých dovozních výdajů. Vodní cesta přes rumunské přístavy Galac a Braila jest velmi daleká a tím drahá a mohu si vzpomenouti, že před půl rokem francouzští ministři zemědělství a financí vypočítali větší výdaje na 90 mil. franků, kdyby francouzská potřeba obilí byla hrazena z Rumunska a Jugoslavie. Jest otázka, zdali za to stojí rumunské a jihoslovanské přátelství s Francií. Přirozeným odbytištěm jest Rakousko, jižní Německo a Československo. Francie dováží 47.000 tun ječmene; přebytek ječmene činí však 688.000 tun v Rumunsku, 142.000 tun v Maďarsku a 121.000 tun v Československu, úhrnem 991.000 tun. Potřeba Německa činí 1,750.000 tun. Rumunsko má 6 1/2krát větší zájem na vývozu ječmene než na vývozu pšenice. Anglie hradí svou spotřebu většinou z kolonií. Dolní dunajské státy mají přebytečných 1,500.000 tun kukuřice; ale Francie spotřebuje jen 700.000 tun. Celní výhoda poskytnutá západem Rumunsku, Maďarsku a Jugoslavii jest čistě politická konstrukce, gesto, které nepřináší praktických výhod. Stále zůstává pro Jugoslavii, Rumunsko a Maďarsko přirozeným odbytištěm jen Rakousko, Německo a částečně Československo, a z toho vyplývá také naše středoevropská poloha. Jen spojení s Německem jako odběratelem zemědělských a průmyslových výrobků i s přibráním Francie může přinésti hospodářskou obnovu a tím jest dána směrnice naší zahraniční politice. Koncepci, podle které agrární státy jako Rumunsko, Jugoslavie, Maďarsko, Rakousko, Polsko a Československo měly by býti spojeny v jedno hospodářské území, musíme se zemědělského hlediska odmítnouti. Evropa prodělává hospodářskou revoluci a zdá se, jako bychom byli v době likvidace války. 13 let byla Evropa chráněna před válkou zbraněmi, v zesílené míře zuřila však válka hospodářská, po které přímo musí přijíti mír, má-li býti zabráněno úplnému zhroucení evropského hospodářství.

Ostatně dlužno říci k rozpočtu ministerstva zahraničních věcí, že se v době ohromné nouze vydává příliš mnoho peněz na propagandu. Co nám říkají výdajové položky ministerstva zahraničních věcí, které činí 155,483.000 Kč? Pan ministr zahraničních věcí sám ve svých vývodech ve výboru zahraničním a rozpočtovém několikráte napomínal k šetrnosti. Rakousko-Uhersko mělo v zahraničním ministerstvu ve stavu úřednictva 744 osob a v rozpočtu nacházíme výdajovou položku 18 1/2 mil. K. Naše ministerstvo zahraničních věcí vydržuje 1290 úředníků a zaměstnanců a stojí nás, přepočítáme-li to na dnešní peníze, o 25 1/2 mil. Kč více než ministerstvo zahraničních věcí ve velkém Rakousko-Uhersku. Zde by se mělo začíti s úsporami, poněvadž mnohý výdaj v tomto rozpočtu nedá se hodnotiti jako produktivní. Kdo správně poznávaje dnešní dobu těžké nouze napomíná k šetrnosti, musí sám předcházeti dobrým příkladem. Vydržování 37 vyslanectev a 180 konsulátů, jakož i velké representační výdaje nesnášejí se s nouzí lidu. Chci výslovně zdůrazniti, že to není odpor nebo nedostatek zájmu pro stát, když stále znovu napomínáme k šetrnosti u ministerstva zahraničních věcí a u ministerstva národní obrany, nýbrž že tím uznáváme nutnost pokud možno omeziti neproduktivní výdaje. V rozpočtovém výboru jakož i v zahraničních výborech poslanecké sněmovny a senátu byla panu ministrovi zahraničních věcí se zřetelem na jeho vliv na vnitropolitické poměry přednesena žádost, aby podnikl vše, aby byla odstraněna nejen krise důvěry národů v cizině, nýbrž aby i v mezích tohoto státu, kam osud svedl rozličné národy, zmizela krise vzájemné důvěry a aby Češi lépe oceňovali spolupráci Němců. K tomuto přání se plně připojuji. Pan ministr zahraničních věcí několikráte v cizině použil příležitosti, aby poukázal na to, že Němci jsou ve vládě; ale přece on vděčí této německé spolupráci poměrně snesitelnou situaci, ve které jest vnitřní život tohoto státu a která umožnila i zahraničně politické postavení. Vírou v rovnoprávnost se otřásá, podnikají-li se stále nové útoky proti našemu lidu, k nimž se vrátím při projednávání rozpočtu ministerstva vnitra. Státník byl by špatným znalcem svého státu, kdyby nechtěl věřiti, že se potlačováním 3 1/2milionového národa může dosíci něco jiného, než nezlomné vůle ke kulturní sebezáchraně a sebezachování.

Naděje ve snížení výdajů na vojsko splnily se jen skrovnou měrou. Snížení rozpočtu o 91 mil. Kč nás naprosto neuspokojuje, neboť zlevnění zboží a potřeb, kterých vojenská správa potřebuje, přinese mnohem větší úspory. Když pan ministr dr Viškovský dne 30. října v rozpočtovém výboru prohlásil, že žádný stát v Evropě nesnížil podobným způsobem svých výdajů na vojsko jako Československo, pak nesmí pan ministr zapomínati, že ministerstvo nár. obrany stále ještě vyžaduje 18% úhrnného rozpočtu, zatím co jiné státy na stejný účel zařadily do rozpočtu méně, jako Belgie 13 %, Maďarsko 10%, Německo 6% a Rakousko 5%. Pan ministr nesmí zapomínati na ty výdajové položky, které se neobjevují v rozpočtu. Náš skutečný náklad na naše vojsko jest v době těžkých hospodářských depresí vysokou výdajovou položkou, velkou obětí; jisto jest, že Československo vydržuje mnohem silnější vojsko než jiné státy. Bylo by si jen přáti, aby usnesení mezinárodního jednání o snížení vojenských výdajů ve všech státech o 25 %, což by u nás činilo 450 mil. Kč, byla uskutečněna. Jak jest málo naděje na to, tak velice bychom uvítali, aby všeobecná odzbrojovací konference dosáhla toho, aby vytvořila stálou a trvalou organisaci míru. Na odiv stavěná ujišťování mírová a přátelská musejí se zakládati na poctivém přesvědčení, má-li k tomu dojíti. Francie, která hleděla získati z Ameriky nové záruky pro svou jistotu, vydala heslo, že pro nápravu krise zbývá nyní již jen cesta rychlejší, užší a přímé dohody s Berlínem. Snad povede hospodářská nouze k politickému míru a ke snížení vojenských výdajů ve všech státech.

Dalším zklamáním jest pro nás zachování dosavadní služební doby. Již před léty se konaly přípravy pro snížení služební doby, ale dosud nevzniklo z toho nic positivního. Když ve Francii stačí 12měsíční služební doba, pak nemůže u nás její zkrácení za žádných okolností snížiti hodnotu vojska. Vývoj ve všech státech vede ke zkrácení služební doby, poněvadž dnešní způsoby vedení války beze všeho takové zkrácení umožňují. Ať ministerstvo národní obrany dodrží své slovo, které kdysi dalo, poněvadž jsou splněny všechny předpoklady pro zavedení 14měsíční služební doby. Při této příležitosti připomínám výrok francouzského vůdce sedláků, který na jistém kongresu v Praze prohlásil: Kdybychom my sedláci měli rozhodovati o míru, pak by byla formulka pro mír již dávno nalezena. Nemáme zájmu na válečných dodávkách, který často rozhoduje při mezinárodních jednáních o světovém míru.

Jako praktický sedlák musím promluviti o významu náhradní zálohy pro zemědělství. R. 1927 projevili jsme souhlas s prozatímním zachováním 18měsíční služební doby jen s podmínkou, že bude zavedena náhradní záloha s 3měsíční služební dobou, při čemž se bude přihlížeti k takovým brancům, kteří z určitých důvodů nemohou odsloužiti 1 1/2 roku vojenské služby. Jsem nucen zde zjistiti, že nejsme spokojeni s účinky zákona o náhradní záloze, poněvadž se příslušníkům zemědělského stavu velmi málo dostává výhody 3měsíční služební doby. Nechci zde zabíhati do podrobností, ale vím o četných případech, kdy majetníci usedlostí musili plných 18 měsíců zůstati u vojska, poněvadž jejich žádost s konečnou platností zamítla smíšená komise u okresního doplňovacího velitelství. V době, kdy se zemědělství pohybuje na srázné cestě hospodářského vývoje, ale daně musejí býti dále placeny, musíme pociťovati jako těžkou vadu při nedostatku samostatných zemědělských dělníků, že majetník usedlosti jest vojenskou službou 1 1/2 roku zdržován od práce. Přichází-li již mnohému zemědělci za dnešních poměrů za těžko přijmouti kočího na místo odvedeného syna, pak jest vojenská služba pro samostatné zemědělce nemožná. Počet náhradních záložníků musí býti zvýšen, aby se většímu počtu branců a zvláště ze zemědělských vrstev dostalo výhody náhradní zálohy.

Další přání máme my zemědělci a drobní sedláci stran konání cvičení ve zbrani. Naši mladí zemědělci, většinou ti, kdož převzali statky, musejí jako záložníci nastupovati v době, kdy má býti sebrána sklizeň. Při nedostatku pracovníků pro zemědělské práce část sklizně jest často zničena nebo zkažena, poněvadž mladý zemědělec, který po převzetí statku nutně potřebuje každé koruny příjmů, jest jako záložník u vojska. Bez ohledu na to se od přejímatele statku bezohledně vyžadují daně, převodní poplatky, obecní dávky, všechna ostatní veřejná břemena a výměnek. Vedení usedlosti vyžaduje zvláště o žních celého muže se znalostmi vlastního hospodářského provozu a nemůže býti nahrazeno cizími pomocníky. Ministerstvo nár. obrany nechť plně uzná naše stanovisko v této otázce a nechť nepovolává zemědělce v době osevu a žni, to jest v měsících dubnu, červenci, srpnu a září ke cvičením ve zbrani. Bylo by na místě cvičení ve zbrani omeziti.

Zemědělství žádá dále nové zákonité úpravy vojenské přípřeže, poněvadž zákon ze dne 22. května 1905, č. 8 ř. z., a zákon ze dne 19. prosince 1923, č. 255 Sb. z. a n., podle něhož se za dodání páru koní platí jako náhrada 2.80 Kč za hodinu, neodpovídají již požadavkům doby a dnešním hospodářským poměrům. Ministerstvo národní obrany uznalo tyto stížnosti a vypracovalo návrh zákona o požadavcích vojenské přípřeže v míru, který počátkem r. 1928 byl zaslán zájemnickým sborům, aby k němu zaujaly stanovisko. Žádáme, aby tento návrh zákona byl předložen, a přejeme si, aby byl brzy projednán v poslanecké sněmovně a senátě.

Rok od roku množí se stížnosti o poškozování polních plodin při manévrech. Přes prosby a protesty zemědělců pochodovali vojáci stojícím dozrávajícím obilím, ba projížděli tudy koňmi a vozy, čímž byly způsobeny těžké polní škody. Žádáme ministerstvo národní obrany, aby vydalo pokyny, aby zemědělské kultury byly šetřeny i při cvičeních.

Správa tohoto státu pracuje neobyčejně pomalu a vyžaduje několikerého zakročení poslanců a senátorů, než jest nějaký spis vyřízen. Toho dlužno litovati potud, že jsou tím poslanci a senátoři zdržováni od vlastní parlamentní práce. Při poněkud dobré vůli nemusí se státi, aby někdo v jedné a téže věci musil často několikráte zakročiti. Poukazuji na příklad na žádosti o přiznání československého státního občanství, které se v I. stolici pravidelně zamítají. Po léta leží v ministerstvu vnitra takové žádosti a není o nich rozhodnuto. Tento způsob projednávání přináší často žadateli a jeho rodině velkou újmu. Nechci se zde zmiňovati o tom, kolik návštěv bylo učiněno v oddělení 11 pro jistou žádost, která dnes po více než 2 letech ještě není vyřízena. Naléhavě žádáme, aby se takové důležité věci vyřizovaly rychleji.

Žádá-li se od nás Němců, abychom konali své povinnosti, pak musejí nám Češi učiniti ústupky, které nám podle klíče obyvatelstva a podle našeho hospodářského a kulturního významu a síly patří. Povinnosti musejí býti přizpůsobeny právům a práva povinnostem.

Rozumnou národní a státní politiku nelze hledati ve rdoušení našeho jazyka zákonitými ustanoveními, nikoliv v ohrožování německého pracovního místa nebo v potlačování našich kulturních potřeb, nýbrž v duševním sblížení těch, které osud svedl v jednom státě. Za své parlamentní činnosti dostáváme spoustu návrhů zákonů, statistik a brožur. Většina německých poslanců neumí tak dalece česky, aby si to mohla bez velkých těžkostí přeložiti. Přikládá-li se význam naší vážné spolupráci, jejíž význam pan ministr zahraničních věcí Beneš zvláště v posledních týdnech tak často zdůraznil, jakož i našim věcným radám, dlužno německým poslancům a senátorům poskytnouti možnost, aby prostudovali návrhy zákonů, statistiky a zvláště rozpočet bez velkých, mnoho času zabírajících překladů. Svou spoluprací na státním rozpočtu chceme prohlásiti, že státu nutno dáti to, což jeho jest. Spolupráce projevuje se v povolení, aby se vybíraly daně a dávky. Proto znovu žádáme, aby návrhy zákonů a důvodové zprávy byly předkládány i v německém jazyce a aby se každému poslanci umožnilo podávati referát ve výboru ve svém mateřském jazyku. Co bylo možné v zemském zastupitelstvu, musí se dáti provésti i v poslanecké sněmovně a senátě. Důvěra ve spravedlnost státu podkopává se i rdoušením německého jazyka. Až do doby před půldruhým rokem dostávali i němečtí obecní starostové v okresech s více než 20% německých obyvatelů německé přípisy. Když bylo rozhodnutí nejvyššího správního soudu z března 1928 zrušeno usnesením plena na podzim téhož roku, zasílají jednotlivé úřady, zvláště berní úřady do vesnic čistě české přípisy. Naši obecní starostové často nevědí, co s tím počíti, a dostávají se do velkých nesnází. Obyvatelstvo právem pociťuje toto jednání jako nepotřebnou šikánu a taková opatření nám ztěžují pokračovati v naší dosavadní politice. Pan ministr financí právem napomíná k šetrnosti; zjednodušením agendy může se právě v tomto směru velmi mnoho ušetřiti, vyhneme-li se nepotřebným výdajům.

Německému obyvatelstvu musí býti při rozličných příležitostech zaručena plná volnost jednání a dlužno se vyhýbati každému zbytečnému roztrpčení vyzývavými českými slavnostmi v německém území.

Vynikající český politik prohlásil jako ministr dne 8. dubna 1927 v kulturním výboru, že příslušnost k německému národu není překážkou pro přijetí do ústřední státní správy. Bez zřetele k tomu stále ještě nalézáme zatlačování německých úředníků ve státní službě; přes vrozený cit pro povinnost a nestrannou věcnost nacházíme zřídka německé státní a zemské úředníky. I když na naše naléhání jest tu a tam ustanoven nějaký německý úředník, stále ještě můžeme pozorovati všeobecné bezpráví.

A co se nyní děje u železnic? Železniční správa hledá prostředky k šetření. Časopis české národně-socialistické železničářské organisace žádá dne 20. října jako úsporné opatření při osobních výdajích, aby byli vyhozeni poslední němečtí železničáři. Jako prostředek k dosažení tohoto účelu žádá česká nár. socialistická železničářská organisace nových jazykových zkoušek zaměstnanců. Němečtí železničáři, kteří se odvážili přiznati se při sčítání lidu ke svému národu, mají býti potrestáni. Jak se zdá, vyhovují již železniční ředitelstva tomuto nehoráznému požadavku. Ředitelstva si v posledních dnech nápadně stěžují, že ne všichni úředníci a zaměstnanci užívají ve vnitřní službě služebního jazyka. Četní železniční zaměstnanci, kteří již dávno s úspěchem vykonali jazykovou zkoušku, se vyzývají, aby se podrobili nové zkoušce. V posledních dnech dotklo se to zvláště zaměstnanců podmokelské výtopny. Důsledek tohoto výnosu jest ohrožení existence těchto železničářů. Táži se pana ministra železnic a připomínám, že před válkou v českém území úředníkům a zaměstnancům ani nenapadlo užívati němčiny, která tehdy byla služebním jazykem. Ani jediný český železničář nebyl pro to propuštěn. Není to náhoda, že se nové jazykové šikány ukazují v době, kdy lze slyšeti hlasy, aby stav personálu byl snížen. Tento nový útok na existenci posledních německých železničářů, tato zbraň proti nim, aby byli vyhozeni, nepochází z mírové zbrojnice. Odpolitisování státní správy stává se heslem, i když ze služebních důvodů znovu vyrůstají jazykové šikány. Jako občané tohoto státu máme plné právo na spravedlivé zacházení v této věci a nešvarů ještě panujících nemůžeme trvale snášeti. Tento postup nám Němcům stále připomíná, že rovnoprávnost všech národů a občanů v Československu, že nauka o demokracii jest jen frází. Žádáme v tomto státě plné rovnoprávnosti německých úředníků a dělníků jako podmínku míru a vyrovnání. Nynější doba hospodářské nouze zvlášť vyžaduje, aby vzájemná důvěra byla obnovena, neboť bez této důvěry nelze mysliti na vážnou spolupráci. Vůle ke spolupráci ve státě jest zde silná, ale naše účast ve vládě nesmí se hodnotiti jako uspokojení našich nároků; předpokladem spolupráce Němců jest vnitrostátní rozřešení národnostní otázky ve smyslu rovnoprávnosti. Uznáváme povinnosti německého státního občana ke státu, ale tyto povinnosti jsou vázány na povinnosti k německému státnímu občanu. Dáváme státu, což jeho jest, ale žádáme pro náš lid, což jest toho lidu. Nechci se šířiti o celé otázce národně politických věcí, nýbrž jen konstatovati, že jest nejvyšší čas, aby po heslech "rovní mezi rovnými, přátelství, spravedlnost a trpělivost", která tak často vyslovili vedoucí čeští politikové, následovaly činy.

Činnost "Národních výborů" v německém území jako nositelů českého útočného ducha, která budí dojem, jakoby musily přijíti nové generace, aby umožnily smíření národů zde dohromady svedených, musí býti úřady zastavena.

Politice popichování, kterou odsuzují i vážní čeští politikové, musí býti učiněna přítrž v zájmu vytvoření vnitřního míru.

Kulturními věcmi zabýval se podrobně kol. Hodina již ve výboru a ještě v plenu zaujme k tomu další stanovisko. Proto mi ještě stačí několik všeobecných poukazů. Naší nejvyšší zásadou v území jazykově smíšeném musí býti, aby každé dítě mělo možnost docházeti do školy svého národa. Úřady musí bojovati proti lapání duší německého dítěte sliby, dary a hrozbami, které přísně odsuzují nejen rozhodující čeští politikové, nýbrž i vynikající mužové vědy. Každý rozumný Čech musí se dnes rozhořčiti, když se pro dvě až tři děti staví školy, a nesmí se provozovati taková menšinová politika, která žádá českou měšťanskou školu v německé obci, kde nežijí žádné české rodiny, jak se již stalo. Sám zpravodaj v rozpočtovém výboru, pan prof. Macek, prohlásil, že výdaje na české menšinové školy musí označiti za příliš vysoké. Plně souhlasíme s jeho slovy, že jest nutno poskytnouti peníze německým menšinovým školám z prostředků, které jsou k tomu po ruce. Při této příležitosti musím poukázati na to, že žádosti, aby byly znovu otevřeny jednotřídní školy nebo vzestupné pobočné třídy v německém území, potřebují k vyřízení často více než 2 let. Bylo by si velice přáti urychlení a ministerstvo školství a národní osvěty nechť užije vlivu na podřízená místa. Dále se také ještě stává, že se takové žádosti bezdůvodně vyřizují odmítavě. Jako důkaz uvádím žádost obce Řehlovic v okrese Ústí n. L., kde při stavu 126 žáků nebylo podle rozhodnutí zemské školní rady z října 1931 dáno povolení k otevření vzestupné pobočné třídy na dvoutřídní školu. Zvlášť dlužno zdůrazniti, že v téže obci jest dvoutřídní česká menšinová škola se 40 dětmi. Proč se stále ještě otálí s otevřením německé školy v Albrechticích u Sušice, kde německý kulturní svaz dává vyučovati 4 učiteli 40 německých žáků v rodinách? V Bartoušově u Německého Brodu čeká 57 německých dětí na povolení vlastního školního vyučování. Proč se stále ještě brzdí německé vzdělání, což vede ke zmrzačení ducha v nejútlejším věku? Tímto nestejným nakládáním dosahuje se vzájemného roztrpčení a stále se otřásá vírou v rovnoprávnost u německého lidu. Všeobecná revise učebnic měla by odpolitisovati školu a musí zmizeti všechno, co by mohlo podporovati závist a zášť proti jednomu nebo druhému národu. Učebnice nesmějí obsahovati nic, co by mohlo otráviti duši dítěte. Vychování dítek musí se zakládati na zásadě rovnováhy města a venkova. Při zřizování nižších škol nesmí býti nikdo úzkoprsý; tato zásada musí však platiti pro děti všech národů. Škola má býti především výchovným ústavem, a nikoliv místem národnostní propagandy a proto nikdy nemají býti děti menšiny nuceny do škol většiny. Připomínáme daný slib o školní autonomii z r. 1927, kteréžto tehdejší přiznání pan ministr školství a nár. osvěty ve svých vývodech ze dne 9. listopadu t. r. znovu označil za proveditelné a již v následujících týdnech má se jednati o základech tohoto zákona. S odporem vzali jsme na vědomí konstatování českého soc. demokratického poslance Beneše, bratra našeho pana ministra zahraničních věcí, které pronesl v rozpočtovém výboru ke školské otázce. Tento mezinárodní soc. demokrat mluvil o "spravedlivém počešťování" a toto stanovisko jest pro soc. demokrata velmi příznačné. Připomínám panu posl. Benešovi, že nikoliv nedávno pan sen. dr Soukup z jeho strany na schůzi výkonného výboru soc. demokratické internacionály v Londýně souhlasil s resolucí, která praví:

"Mezinárodní právní ochrana menšin budiž rozšířena na všechny národní menšiny a v semknutých územích s menšinami budiž usilováno o demokratickou samosprávu. Menšinám bydlícím roztříštěně budiž zaručena rovnoprávnost a svoboda užívati jejich jazyka, jakož i vývoj jejich školy a kultury." I když "Právo Lidu" zatajilo uveřejnění druhé části této resoluce výkonného výboru soc. demokratické dělnické internacionály, přece jest česká sociální demokracie souhlasem svého zástupce vázána tímto usnesením. Zvláštním stanoviskem pana posl. Beneše, který mluví o spravedlivém počešťování v kulturních otázkách, obrací se česká sociální demokracie proti usnesením dělnické internacionály.

Ve svém stanovisku ke státnímu rozpočtu měl jsem již příležitost, mluvě o zahraničněpolitických věcech, zabývati se nouzí zemědělství a mohl jsem prokázati, jak macešsky se zacházelo se zemědělstvím při uzavírání obchodních smluv přes jeho těžkou nouzi a jak často naše těžce vybojované zákony na ochranu zemědělské výroby byly zbaveny účinnosti. Rozličné strany se nyní pokoušejí svésti tíseň zemědělství na pochybenou agrární politiku, za kterou činí odpovědnou Svaz zemědělců a českou agrární stranu. Proto tedy jest nutno poněkud osvěžiti paměť zástupců nezemědělských vrstev a těmto stranám připomenouti jejich chování. Již v únoru r. 1926 ujal se Svaz zemědělců iniciativy, aby zemědělskou výrobu chránil před nemírným dovozem z ciziny a umožnil aspoň poněkud přijatelné vytváření cen. Dne 16. února 1926 podali jsme návrh tisk 115 na zvýšení zemědělských ochranných cel, když již r. 1922 byla průmyslu bez odporu povolena 15-48násobná mírová cla. Přijetí tohoto návrhu, pro nějž sedlák Matzner ze slezských hor nesměl hlasovati, přineslo zemědělství přiměřenou ochranu a vhodné utváření cen. S touto ochranou vydrželi jsme 2 1/2 roku. Účinky nemírného rozšíření osevné plochy v zámořských státech, rekordní žně r. 1927/1928, ruský dumping na evropském trhu atd. způsobily ponenáhlu na počátku roku 1929 pokles cen zemědělských výrobků, takže byla nutna nová opatření na ochranu zemědělské výroby. Svaz zemědělců žádal tedy již r. 1929, když všechny okolní státy znovu chránily své zemědělství zvýšením cel, o revisi celního tarifu a o zvýšení cel na zemědělské výrobky na desateronásobné mírové clo. Proti tomuto oprávněnému požadavku postavili se němečtí i čeští křesťanští sociálové, ačkoliv se tak často pokoušeli hráti si venku na vesnicích na zachránce zemědělství. Koncem září 1929 došlo k rozpuštění obou sněmoven a hned po sejití nového parlamentu žádali jsme my ze Svazu zemědělců dne 12. prosince 1930 zase o neprodlená opatření na ochranu naší zemědělské výroby. K vládnímu projevu vyložil jsem obšírně dne 20. prosince 1929 jménem svého klubu, jak si představujeme účinnou ochranu zemědělství. Dne 10. ledna 1930 podala moje strana a česká agrární strana další návrh, aby zabránily úpadku zemědělské výroby. Žádali jsme desateronásobek mírového cla, užití čl. 8 novely k celnímu zákonu z r. 1926, podpůrného fondu pro obilí a chmel, rozšíření systemu dovozních listů, účasti na práci pro evropský hospodářský svaz a poskytnutí peněz pro skutečně nezaměstnané ze zvýšených celních příjmů. Jak přijaly ostatní strany naše oprávněné požadavky? Zástupce sociální demokracie, známý pan ministr zásobování, označil náš odůvodněný požadavek jako netrpělivost, kterou lze ještě jen psychologicky omluviti. Obvinil nás, že jsme ztratili styk se spotřebiteli a že přehlížíme obchodně-politické důsledky. Tyto nicotné důvody jsem několikráte s tohoto místa dostatečně vyvrátil. Cena pšenice mohla býti na příklad nyní vyšší o 70 h na 1 kg a housky by jistě nebyly dražší, kdyby ministerstvo pro zásobování lidu, které jest dotováno 14,531.000 Kč ve státním rozpočtu na r. 1932 proti 12,248.000 Kč r. 1930, bylo konalo svou povinnost. Ministerstvo pro zásobování lidu ukázalo v této těžké době, že jest úplně zbytečné, a těchto 14 1/2 mil. Kč mohlo by se klidně užíti na lepší účely. Pro vypracování návrhu zákona o mléku nepotřebujeme ministerstva zásobování, nýbrž jest to věc ministerstva zemědělství. Obchodně politické následky nemohly povstati, poněvadž okolní státy již dříve poměrně zvýšily cla a připravovaly další opatření na ochranu svého zemědělství. Zase druhá strana označila náš zákrok pro strádající zemědělství jako jednostranné krajní opatření. Taj zvané lidové strany podaly o 6 týdnů později také podobně znějící návrhy, ale při projednávání v zemědělském výboru, kde se musila přiznati barva, skvěly se nepřítomností, poněvadž městské křídlo si nepřálo účasti selského zástupce. Němečtí národní socialisté otevřeně prohlásili, že návrhy na ochranu zemědělství odmítají, a hlasovali proti všem zemědělským zákonům ve výboru i v plenu; jejich mluvčí žádali úplně svobodny vývoz cizozemských zemědělských výrobků a označili situaci drobných rolníků r. 1931 za snesitelnou. Zástupci nezemědělských vrstev ve vládě v dlouhých jednáních podstatně zeslabili naše odůvodněné požadavky. V zemědělském výboru jakož i v plenu sněmovny jsem jménem své strany a těžce ohroženého zemědělství neopominul prokázati, že jest naléhavě zapotřebí pomoci. I kdyby naše požadavky byly bývaly přijaty, nebylo by bývalo možno odvrátiti od nás zemědělskou krisi, ale nebyla by nás postihla tak těžce, že to vede přímo k zoufalství. Udržením částečné vnitřní kupní síly byl by býval udržen vnitřní trh, který pro náš průmysl znamená ještě jednu cestu k záchraně. Jednání na jaře 1931 o zajištění sklizně bylo úmyslně protahováno a výsledkem těchto zdlouhavých porad jest bezvýznamná komise pro dovoz obilí, ke které již pro její složení nemůžeme míti důvěry. Zvolená forma úpravy dovozu obilí neposkytuje záruky, že dovoz obilí a mouky bude omezen na míru skutečné potřeby Československa a že z ciziny dovezené obilí a mouka budou v domácím obchodě prodávány za ceny, při kterých jest možno, aby se vytvořily ceny postačitelné pro naše domácí zemědělství. Považoval jsem za nutné připomenouti zcela stručně agrárně-politický vývoj od r. 1926 a z tohoto vývoje jest zřejmo, že usilování Svazu zemědělců bylo hodně špatně odměněno. Brány parlamentu zavřely se v červenci 1931, ale zemědělství nebyla poskytnuta pomoc, která se zřetelem na svízelný stav byla nutná. Dnešní soudcové, kteří obviňováním jiných hledí zakrýti svou vlastní vinu, stávají se vinníky. Pro nás bylo chování nezemědělských vrstev těžkým zklamáním, které sahá tím hlouběji, že otázka zmírnění zemědělské krise jest také věcí celého národního hospodářství. Strany, které naše požadavky v dlouhém jednání podle možnosti zeslabily nebo s nimi nesouhlasily, nemají příčiny býti spokojeny s tím, že ve svém počínání měly úspěch. Tážeme-li se jich, co učinily, aby čelily hospodářské nouzi sedláků a drobných rolníků, kterou trpí další vrstvy obyvatelstva, musejí zahanbeně zmlknouti. Pozorujeme-li rozpočet na r. 1932 pro ministerstvo zemědělství, jehož výdaje slouží produktivní podpoře zemědělství, projevuje se v novém snížení rozpočtu o 12 1/2 mil. Kč macešské nakládání i v tomto oboru.