Jaká však změna dnes! Jakmile Maďarsko, Rakousko a Německo nemohly už dostati úvěry v Americe a v Anglii a jakmile v zasedání Společnosti národů musily přijíti s prosbou o půjčku k Francii, rázem se vidělo, kdo dnes ovládá situaci na kontinentě. Německo a Rakousko musily se v Ženevě slavnostně odříci anšlusu, aby vůbec se s nimi mohlo začíti jednati o mezinárodní půjčce. Schober musil to udělati znovu právě tak jako svého času Seipel, který za půjčku také zřekl se svého času anšlusu. Curtius a Schober zaplatili svůj experiment politickou existencí. Celý svět viděl, jak jarní aktivita německorakouská byla nepředložená. Začali stavěti, ale nemohli stavby dodělati. Je-li ovšem zřeknutí faktické či jen formální, to je zatím vedlejší. Podnes je však záhadné, proč vlastně Curtius a Schober zahájili náhle svoji aktivitu, když přece musili věděti, že hospodářská lavice, na které sedí, jest shnilá. Zdá se, že právě správným bylo, co jsem řekl v našem zahraničním výboru, že šlo vlastně o pokus, uniknouti z nesnesitelného ovzduší rakouské a německé politiky vnitřní a obrátiti zřetel obou států na poměry mezinárodní, které se utvářily dnes docela jinak, než jak by se to hodilo rakouským heimwehrům a německým hackenkreuzlerům. Dnes Francie má ono dominující postavení v Evropě, jaké měla svého času r. 1812.

Tak zapůsobila na změnu mezinárodní i vnitřní politiky v řadě států změna, ve které místo Ameriky a Anglie bankéřem světa podle slov vládního prohlášení se stala Francie. Plán s celní unií rakousko-německou se tedy zhroutil žalostně už v důsledku finančně politické situace. Ukázala se váha Francie a správné nazírání těch u nás, kdož neopustili francouzskou orientaci československé zahraniční politiky ani ve chvíli, kdy vlna mírového revisionismu stoupla nejvýše a nesla na povrchu německou koncepci středoevropské politiky. Dnes i Maďarsko začíná se po pádu Bethlenově orientovati pro francouzskou koncepci středoevropské politiky, která počítá s tím, že nejpevnějším hospodářským bodem ve střední Evropě je Československo a že tedy středoevropská politika nedá se řešiti bez Prahy. Že jako expert finanční komise Společnosti národů byl poslán do Maďarska guvernér dr Pospíšil, je znamením důvěry v Prahu. A tu francouzská koncepce opírá se o Malou dohodu a představuje si, že nejenom Polsko, nýbrž také Rakousko a Maďarsko, které musí zanechati dobrodružné politiky katastrofální, budou hleděti upraviti své styky s Malou dohodou přátelsky na základě přátelských obchodních smluv. S tohoto hlediska lze doufati, že k československo-maďarské obchodní smlouvě brzy dojde. Je zajímavo, že je to bývalý maďarský státní sekretář Elemér Hantoš, který odevzdal v Ženevě Briandovi memorandum o nové hospodářské úpravě střední Evropy v tom smyslu, že obchodní smlouvy nestačí a že středoevropské menší státy musejí použíti preferenčních cel nebo středoevropského celního svazu. Celní hranice by sice mezi nimi zůstaly, ale sdružená státy by mezi sebou stanovily nízká cla. Hantoš tvrdí, že západní velmoci přejí si tento středoevropský celní svaz. Svaz tento by tvořilo Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslavie, Maďarsko a Rakousko. Plán Hantošův schválil zemský svaz maďarských obchodních komor. Jaký to tedy rozdíl v nazírání mezi rakouskoněmeckou celní unií a středoevropským celním svazem, navrhovaným z Maďarska ve smyslu francouzské koncepce středoevropské politiky! O plánu sympaticky se vyslovuje býv. předseda francouzského výboru pro evropskou celní unii a ministr Trocquer. Hantošův projekt byl odevzdán v Ženevě ke studiu evropské komisi. Se stanoviska klidného vývoje střední Evropy bylo by jistě vítáno, kdyby středoevropské státy se dohodly, aby střední Evropa přestala býti polem, na němž se střetají zájmy evropských velmocí Francie, Italie a Německa, při čemž Maďarsko a Rakousko stávají se nástrojem protifrancouzské nebo protimalodohodové politiky buď z Říma nebo z Berlína. Je-li střední Evropa šachovnicí, na níž hrají velmocenští partneři, klesá na stupeň bývalého Balkánu, zatím co i dnešní Balkán chce Balkánským svazem vymaniti se z cizích zásahů a postaviti se na vlastní nohy, jak o tom svědčí druhá konference balkánských států v Cařihradě. Německá koncepce středoevropské politiky shroutila se právě následkem finanční slabosti a nemohoucnosti Německa, zatím co francouzská koncepce nabývá čím dále tím více reelnější podoby, a to zase v důsledku finanční síly a moci Francie.

Žádost Maďarska a Rakouska o morální podporu Společnosti národů pro mezinárodní půjčku obou států problém střední Evropy značně letos v Ženevě posunula do popředí. Do značné míry nabývá půdy, aspoň ve veřejném mínění, myšlenka, aby místo celního anšlusu Rakouska k Německu provedla se celní unie rakousko-maďarská. Také francouzské veřejné mínění poukazuje, že by tím anšlus byl definitivně sprovozen se světa. Rovněž mezinárodní kapitál by rád viděl tuto celní unii, ježto by ji považoval za jakési lepší zabezpečení svých velkých kapitálových investicí v těchto zemích. Těmto tvůrcům nového malého Rakousko-Uherska by ani nevadilo, kdyby po případě se věc provedla s Habsburky. S celní unií rakousko-maďarskou by vešla podle tohoto plánu do přátelských styků Malá dohoda a Polsko, a tak by se mohl pomalu vyvinuti onen celní svaz středoevropský, o němž již byla řeč. Této celní unie by se prý nemusil báti žádný ze středoevropských států, ježto by u žádného nebyla ohrožena jeho suverenita a samostatnost.

Ovšem v Ženevě by se nevyřešila otázka sanace střední Evropy. Společnost národů nemá exekutivy a nemůže provésti žádného svého arbitrážního nálezu. Ženeva může však přispěti k dorozumění mezi Paříží, Berlínem a Římem o uspořádání střední Evropy, neboť, má-li jakékoliv řešení zde býti trvalé, musí se podle názoru čsl. zahraniční politiky soustavně, stále prohlašovaného, státi v dohodě se všemi zúčastněnými velmocemi. A tu je opět patrný význam Společnosti národů. Je to po prvé v dějinách, že je zřízena stálá a trvalá instituce, kde jsou mezinárodní problémy na denním pořádku, kde se o nich stále diskutuje a sbírá se potřebný materiál k jich pochopení. Společnost národů nelibuje si v pronášení ostrých soudů, je to společnost diplomatů, kteří hledí dosáhnouti, čeho se pro praktický příklad dosáhnouti dá, jak je patrno znova z postupu Rady Společnosti národů ve věci čínsko-japonského konfliktu na dálném východě. Tak i v otázce střední Evropy nelze čekati od Ženevy postupu jiného. Československé republice dnes, kdy dokázala snad i posledním americkým pochybovačům, že existence její je plně odůvodněna a že umí a dovede řádně spravovati své věci, nehrozí proto žádné znásilnění v problému středoevropském, dokud nebude potřebovati zahraničních úvěrů k řádnému hospodaření a dokud bude její rozpočet aktivním. Není pochybnosti, že věci středoevropské nebudou se řešiti v Praze, i když maďarský tisk tvrdí, že je to Praha, která zásobuje Brianda plány na úpravy středoevropských i evropských poměrů. Je v zájmu československém, aby naše zahraniční politika postupovala tu v dohodě a dorozumění s Francií, která dnes v Evropě rozhoduje a v jejímž zájmu je, aby její spojenci ve střední Evropě nebyli nijak oslabeni nebo zešněrováni. Československo má jako stát hospodářsky a finančně pevný možnost, aby pro všecky případy zaujalo stanovisko vyčkávací. Jestliže tedy vládní prohlášení slibuje a slavnostně se zavazuje, že finanční rovnováha naší republiky musí býti zachována, klade tím i základ k řešení problému středoevropského ve prospěch československé věci.

Střední Evropa má tedy býti podle nových plánů vybudována bez Německa, zatím co právě Německo celním anšlusem chtělo strhnouti střední Evropu na sebe. Je jisto, že jak Německo, tak Italie musí státi vně středoevropského útvaru, mělo-li by k němu dojíti, neměla-li by býti porušena rovnováha, zvláště když Italie buduje si klientelu na Balkáně: v Albanii, Bulharsku, Řecku a Turecku. Pozornost celého světa jest obrácena k tamějším událostem, ježto žádný ze sousedů Německa, ani sama Francie, nemůže býti lhostejný k tomu, jak se vyvinou dále vnitřní poměry v Německu, zda zůstanou u vesla strany, jež požívají světové důvěry a jimž možno poskytnouti finanční pomoc, anebo zda ovládnou strany extrémní. To by podstatně měnilo situaci. Je to zvláště kancléř Brünning, který má mezinárodní důvěru v německou říši, ježto je si vědom, že Německo se sebe nesetřese mírové závazky žádným pučem žádnou revolucí, a že si musí hleděti především pomoci samo. Odtud jeho mimořádná opatření. Návštěva francouzských politiků Lavala a Brianda v Berlíně je důkazem přátelských úmyslů s takovým Německem a dobré vůle k dorozumění mezi tímto Německem a Francií. Co by takové dorozumění znamenalo pro Evropu a pro celý svět, bylo oceněno už tolikrát, že není třeba to opakovati. Taková dohoda byla by vysoce významnou i pro střední Evropu, kde by Německo mohlo potom spolupracovati. Ovšem dohoda tato bude těžká, kdyby byla komplikována politickými otázkami a kdyby se měla státi na úkor Polska, jehož koridor prohlašuje Německo za nesnesitelný. U nás je před Německem stále velký strach a poukazuje se na minulost a možnost vítězství hackenkreuzlerů. Než Německo zůstane ještě dlouho v defensivě a sotva kdy už bude tím, čím bylo Německo Bismarckovo, které rostlo a mohutnělo jak počtem obyvatelstva, tak rozmachem průmyslu a rozkvětem vědy, zatím co dnes budoucnost německého národa je spojena s jeho číselným úpadkem, ztrátou kolonií a v důsledku toho i s poklesem průmyslu a vývozu. Je třeba bedlivě sledovat hackenkreuzlerské Německo, ale ne se ho pro nejblíže příští dobu nějak příliš báti. Německo potřebuje pomoci, aby se nemuselo vrhnouti úplně do náručí sovětského Ruska, kamž umístilo také svůj kapitál. Vítězství eventuální komunistické revoluce v Německu nemohlo by zůstati bez účinku na celou střední a západní Evropu. A to jsou právě také úvahy, jež působí ve Francii, která potřebuje právě tak pokojného vývoje a sanace Německa, jako ostatní Evropa a také i Amerika. Ta všemu, co se děje ve střední Evropě, věnuje všechnu pozornost, už z toho důvodu, že běží také o americké kapitály, uložené v Německu, Rakousku a Maďarsku.

Pravil jsem, že letošní - dvanácté - zasedání Společnosti národů v Ženevě zabývalo se - snad neoficielně více než oficielně - problémem středoevropským. Než o Společnosti národů nebývá mínění jednotné. Jedni říkají, že její stálé "povídání" nepovede k ničemu, druzí však vysoce oceňují její práci. Říkám otevřeně, že patřím k tomuto druhému táboru. Těžkopádná jsou všecka demokratická zřízení a myslím, že Společnost národů je vrcholem demokratického zřízení dneška. Co však se moderní lidstvo natoužilo a navolalo po mezinárodní mírové instituci, která by dohodou řešila mezinárodní spory! Středověk měl tuto instituci v papežství. Kolik sporů mezi knížaty a králi ve středověku vyřešilo smírně papežství, nebo duchovními zbraněmi přinutilo vzdorovité panovníky, aby zanechali svévolných válek! (Výkřiky komunistických poslanců.) Kolik mezinárodních zápletek bylo urovnáno na koncilech!

Moderní doba neměla takových institucí. Měla jen nahodilé mezinárodní kongresy a mírové konference. Dnes však je tužba a volání nejnovější doby splněna. Ve Společnosti národů v Ženevě je ustanovena stálá mírová instituce, která zasedá trvale a koná výroční valné shromáždění, majíc jako výkonný výbor Radu Společnosti. Každou chvíli a v každém mezinárodním sporu lze se obrátiti na Společnost národů a také státy nejen evropské, nýbrž i americké a asijské předkládají své spory do Ženevy. Jak snadno a rychle byla vyřízena otázka celního anšlusu! Jak dlouho by bývala zaměstnávala Evropu, nebýti podzimního zasedání Společnosti a mezinárodního soudu v Haagu! (Posl. Zápotocký: A dnes se Japonci vesele s Číňany bijí!) Ani konflikt japonsko-čínský nebude moci se vyhnouti soudu Společnosti národů. (Posl. Zápotocký: Ale válčiti mohou!) I Japonsko, nemá-li nésti velmi povážlivé následky, bude muset dbáti autority Společnosti národů. (Výkřiky komunistických poslanců.) Společnost národů nemá ovšem výkonné moci, ale přece její mínění nelze bagatelisovat; nemůže je ignorovati ani taková velmoc, jako jest Japonsko, poněvadž soudy Společnosti mají dnes mezinárodní vážnost. Proč by také jinak státy ucházely se ve svých i finančních věcech o morální podporu a dobrozdání Společnosti národů? Ženeva dnes usnadňuje mezinárodní život. V četných mezinárodních sporech není potřebí dlouhých a záhadných diplomatických not, nýbrž vyřizují se z očí do očí mezi ministerskými předsedy nebo zahraničními ministry, kteří se z celého světa sjíždějí do Ženevy a mají příležitost poznati se a dorozuměti osobně. Moderní diplomacie neznamená zasílati si navzájem dlouhá a nesrozumitelná akta, nýbrž v Ženevě před tváří celého světa uhájiti nebo vybojovati svoji věc. To je diplomacie veřejná, po které se stále volá. (Výkřiky posl. Zápotockého.) Proto katolíci všech národů mají ke Společnosti poměr positivní. Ženeva urovnává cesty mezinárodním dohodám, i když je neprovádí, a tím ne-li úplně odstraňuje, tož aspoň zmenšuje nebezpečí válek, jichž křesťanství vždy se hrozilo a vždycky prosilo o jejich odvrácení jako od moru a hladu.

Cíle Společnosti národů, jejíž generální sekretář, sir Eric Drummond, je praktický katolík, jsou cíle křesťanské a proto ve stranách křesťansko-demokratických, které jsou pacifické a protiválečné, najdou vždy podporu a plné porozumění. (Posl. Zápotocký: Nikdo neprolil tolik krve jako katolická církev!) Všechna duševní a ideová hnutí byla zbrocena krví, také i komunismus v Rusku je zbrocen krví. Každá revoluce občanská, dělnická, i jiné, vždycky také stála i krev. (Výkřiky posl. Zápotockého.) A Meziparlamentní unie, která zasedala právě v Bukurešti, je věrnou pomocnicí Společnosti, jde před ní a razí jí cestu. Meziparlamentní unie vypracovala konkrétní návrh na odzbrojení a přijala dokonce i resoluci ve prospěch federace Evropy. (Posl. Zápotocký: Copak resoluce, o ty u vás není nouze!) Prosím, na světě předcházely resoluce všemu a idea konečně vždycky zvítězí a prorazí. (Posl. Zápotocký: Proti vám!) Možná že i proti vám! Meziparlamentní unie ve všech parlamentech světa budí porozumění pro cíle ženevské, jest jejich propagátorem a formuluje už často pro Ženevu to, na čem odpovědní státníci ještě se dohodnouti nemohli. Účast naší strany a všech křesťansko-demokratických stran v Meziparlamentní unii je důkazem, že v našem táboře její program má spolehlivé stoupence.

Vládní prohlášení zabývá se také prostředky, jakými chce odstraniti nebezpečí hospodářsko-sociální krise u nás a jmenuje odstranění nezaměstnanosti. A tu třeba vítati toto odhodlání. Bude však potřebí s vládou spolupracovati. A už také chystají se všecky humání korporace k této spolupráci ve velkém slohu. Poukazuji na to, co chystá u nás katolická Charita, která má dnes v Československé republice 596 sociálně charitativních ústavů, jež mají ročně 63 mil. vydání. A celý tento veliký instrument křesťanské humanity dává se k disposici také práci pro zmírnění osudu nezaměstnaných. Doufáme proto, že za svorné spolupráce všech nebude u nás nikdo v zimě trpěti hlad.

Vládní prohlášení však pomíjí - snad to zůstalo vyhrazeno projevu ministra zahraničí - jeden z nejdůležitějších prostředků ke zmírnění hospodářsko-sociální a finančně-politické krise, t. j. odzbrojení. Problém odzbrojení, t. j. otázka omezení zbrojení, není otázkou teprve poválečnou. Otázku odzbrojení vyvolalo šílené zbrojení evropských velmocí v 19. století, které končilo potom světovou válkou. Toto osudné zbrojení pohnulo Meziparlamentní unii, aby už tehdy začala hlásati myšlenku odzbrojení. A v našem katolickém táboře možno poukázati na předválečné projevy papeže Lva XIII, který nepřestával varovati před závoděním ve zbrojení, o němž předvídal, že povede nutně k válce. (Výkřiky posl. Zápotockého.) Lev XIII již r. 1894 v listě u příležitosti svého biskupského jubilea napsal: "Jakoby posedlí vzájemnou zlobnou nenávistí, vyhánějí téměř všichni národové své zbrojení na nejzazší mez... Z toho vznikají nesmírná vydání, přetížení státních rozpočtů a nutné zmenšení národního bohatství. Je toto přirozený stav lidské společnosti? Jsme už tak daleko, že břemena tohoto ozbrojeného míru sotva můžeme dále nésti." A když ruský car vystoupil pro omezení zbrojení, týž papež v alokuci ze dne 1. února 1889 pravil: "Zachvacuje nás větší a větší starost o křesťanské národy a nemůžeme se vymaniti z úzkosti před nadcházející strašnou katastrofou. Proto není nic důležitějšího než odvrátiti válečné nebezpečí od Evropy a proto všechno, co za tím účelem se podniká, musí se pokládati za práci pro blaho všeobecné." A když téhož roku holandská královna Vilemína ohlásila pořádání mírové konference v Haagu, papež jí nabídl všechnu svoji pomoc. Tehdejší Italie ovšem účast papežovu zmařila. V tomto úsilí pro odzbrojení pokračují po Lvu XIII všichni papežové a zvláště Benedikt XV a nynější papež Pius XI. V encyklice ze dne 23. března 1920 předešlý papež prohlásil: "Je nutno ne-li odstraniti, tož aspoň snížiti nesmírná vydání na vojska, tak by v budoucnosti hrozné a vražedné války byly zamezeny." Praktickou mírovou a humanní činnost Benedikta XV za války oceňuje dr Beneš ve svých válečných pamětech. Pius XI hned ve své prvé encyklice ze dne 23. prosince 1922 dal ujištění, že dílu nového vybudování křesťanské společnosti a křesťanského míru věnuje všechny své životní síly, při čemž za vzor dal pravou Společnost národů, křesťanství. A právě v posledních dnech, vybízeje k účinné práci pro nezaměstnané, znovu poukazuje na přílišná vydání na zbrojení, kterých by se mohlo použíti lépe.

V době poválečné heslo trvalého míru a jeho zabezpečení nachází ozvěny větší než kdykoliv. Mírová myšlenka stává se programem čím dále četnějších a mocnějších a nabývá rázu téměř všeobecné tužby. Z této tužby vzniká Společnost národů v Ženevě, této idei dává se do služeb Meziparlamentní unie. Společnost národů i Meziparlamentní unie učinily na svých výročních schůzích už řadu projevů pro odzbrojení. Nebyly to jen nějaké mlhavé projevy. Meziparlamentní unie vypracovala, jak znovu připomínám, podrobný návrh mezinárodní smlouvy o odzbrojení. Dnes by stačilo prostě tuto pečlivě propracovanou úmluvu podepsati a pak ratifikovati a odzbrojení by bylo hotovou věcí. Ustanovení Společnosti národů, že odzbrojovací konference koná se 2. února 1932 vzpružilo neobyčejně mírové snahy. U nás právě v těchto dnech mírové spolky zahájily dotazníkovou akci, v Holandsku přes 1 1/2 mil. občanů podepsalo mírovou petici, a v samém Berlíně katolíci budou pořádati pravidelně mírové bohoslužby, aby mírová myšlenka takřka se vřadila do služby Bohu. Není pochybnosti, že ženevská odzbrojovací konference bude nejdůležitější mezinárodní událostí po konferenci mírové. Důležitost a význam její neobyčejně zvyšuje hospodářsko-sociální a finančně-politická krise. Národy čekají od ní úlevu válečných břemen. Kdyby se nezdařila, začaly by znovu zbrojiti všecky státy a bylo by to největší neštěstí, do jakého by se svět dnes právě vrhal. A proto odzbrojovací konference nesmí a nemůže skončiti bez výsledku. Toho jsou si dobře vědomi všichni vedoucí státníci. Všecky státy půjdou v únoru do Ženevy s vědomím, že něco se státi musí, i když z otázky odzbrojovací vyvine se ve Společnosti národů zápas velmi tuhý.

Myšlenka odzbrojení je pojata do stanov Společnosti národů. Čl. XVI obsahuje již v podstatě dohodu o odzbrojení. Podle něho každý stát má míti takovou armádu, jaké potřebuje k zajištění své bezpečnosti. Než o to právě vzniká spor. Kdežto Francie klade největší důraz na svoji bezpečnost, kterou chce míti zaručenu, prve než začne odzbrojovati, jiné velmoci, jako zvláště Německo, žádají nejprve odzbrojení, které pak už bezpečnost zajistí. Situace v Ženevě a také na konferenci odzbrojovací je taková, že dnes rozhoduje Francie, a nezbude než jednati, jak vyhověti požadavku Francie, aby v otázce odzbrojení mohlo se dále. Zdá se, že vedle rozhodčích soudů bude moci záruku bezpečnosti dáti jenom Amerika a s ní Anglie, když prohlásí, že žádnému státu, který by porušil Kellogův pakt, to jest, který by se chopil zbraní, nedá ani peněz, ani materiálu na vedení války. Mohly by to udělati již dnes, když jde o konflikt na východě. (Posl. Tyll: Proč jste nezabránili tomu, co se děje na východě? Tomu zabránil Kellogův pakt?) Ještě není konec všemu a Společnost národů anebo Rada Společnosti národů udělá všechno, aby tento konflikt byl ukončen smírně. (Posl. Tyll: To je nesmysl, co - tu mluvíte, když hřmějí děla!)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Světlík (pokračuje): To není nesmysl. Společnosti národů již se jednou podařilo uklidniti válečné strany a doufám pevně, že se jí to podaří i tentokráte. Konference odzbrojovací by v tomto smyslu mohla dále vybudovati Kellogův pakt a přispěti tak k oné harmonisaci Kellogova paktu se statuty Společnosti národů, o níž se jednalo v Ženevě již letos. Pro nás je dán ovšem postup v otázce odzbrojovací postupem Francie, i když Československá republika zásadněji stojí za myšlenkou odzbrojení. Čsl. strana lidová staví se do řady pracovníků pro mír. Čsl. strana lidová ve shodě se stanoviskem křesťanským je pro mezinárodní odzbrojení, čsl. strana lidová není stranou válečnou, nýbrž stranou mírovou a pacifickou.

Všecky tyto aktuální problémy mezinárodní politiky, o kterých jsem mluvil, souvisí s hospodářsko-sociální a finančně politickou krisí světovou. Ať je to nové středoevropské seskupení, ať je to federace Evropy, ať je to odzbrojení, všecko to bylo do popředí zájmů všech států posunuto hospodářskými otázkami. Federace Evropy a nová úprava střední Evropy, odzbrojení, všecko to má hlavní cíl uleviti hospodářsko-sociální krisi, která se stává v četných státech krisí finančně-politickou. Jest však těžko vmysliti se v takové události, jako je otřes anglické libry a hospodářská krise Německa, našemu pokolení, které zažilo rozmach světového anglického imperia a vzrůst německé říše ve světovou velmoc. My stále ještě myslíme tak, jak myslelo století 19, které vidělo milionový vzrůst evropských národů a vznik národních států, jejich průmyslu a kolonií, jejich zemědělství. Vývoj tento nabyl gigantického rázu. Lidé té doby také se považovali za jakési giganty. Tato linie 19. století byla úžasně vzestupnou, ale trvala jen do světové války a po ní se vzestup Evropy zastavil. Vzrůst obyvatelstva je nepatrný, kolonie zámořské se osamostatnily také hospodářsky, evropské zemědělství i průmysl trpí nadvýrobou a dostavila se nezaměstnanost, která ohrožuje národní hospodářství.

Na tuto novou situaci si naše generace nemůže navyknouti. Stále ještě žije v tom myšlení 19. století o nekonečném pokroku a nedovede se aspoň vmysliti do té nové situace ve svém celku, nedovede ještě mysliti tak, jak musí mysliti již století XX, které bude viděti sestup evropské linie.

Úkolem naším je, abychom tomuto sestupu se bránili co nejvíce. Proto se navrhuje společný postup evropských států, kterým by se dalo pro Evropu zachrániti mnoho. Proto také každý evropský stát musí dělati všecko, aby se zachránilo, co se zachrániti dá řádným řízením a řádným hospodařením. Světová hospodářská krise velí také naší republice, aby se bránila všemi silami a prostředky proti snížení životní míry, která všem evropským národům hrozí.

Jak je patrno, jsou si naši odpovědní vůdcové vědomi této situace a jsou ochotni nyní po klidných obecních volbách společnou a nedílnou rukou pracovati o hospodářskou a finanční pevnost naší republiky, která bude nejlepší zárukou i naší samostatnosti politické. Hospodářskou krisi nelze překonati žádným převratem ani zprava, ani zleva. Musíme pracovati také o vnitřní a vnější mír, který právě tak jako Bůh nikdy neumírá, i když je pronásledován a ubíjen. Vždy vstane z mrtvých, jak píše Vatikánský list "Oservatore Romano", a to nejprve v hloubi duše lidu, lidí ponížených a prostých.

Je potěšitelné, že v době hospodářské krise v Evropě hlas míru je silnější, než pokřik válečné vášně. Velké revoluce právě byly vždy vyvolávány velkými válkami. Do této vážné a těžké doby zapadá prohlášení čsl. vlády jako uvědomělý projev vidících a předvídajících, kteří chtějí s těžkostmi doby bojovati všude tam, kdekoliv loď naší republiky, řízená podle hlavní linie přizpůsobiti se novým poměrům hospodářsko-sociálním, byla ohrožena úskalím. Myslím proto, že vládní prohlášení zasluhuje, aby bylo sněmovnou vzato na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Schollich.

Posl. dr Schollich (německy): Dámy a pánové! Po několika měsíční přestávce považovala vláda za vhodné svolati lidové zastupitelství k plnění jeho ústavních práv. Chápeme, že se nynější vládní většina jen s těžkým srdcem a váhavě odhodlala učiniti tento nutný krok, který byl proto nezbytný, poněvadž jako první a nejnaléhavější úkol a nejbližší práce nás očekává projednávání státního rozpočtu na příští rok, který má býti řádně projednán a usnesen, poněvadž by jinak zakuklená diktatura, kterou zde po léta vykonává několik všemohoucích osob a stran, byla příliš zřetelná a poněvadž by tím byla zničena bajka o demokratickém státě svobody a o ostrovu pravé demokracie a jak zní všechny ty výrazy, jichž se užívá ke klamání veřejnosti. Po měsíční nečinnosti rozešli jsme se počátkem měsíce července, ačkoliv jsme nerozřešili ani nejnaléhavějších a nejdůležitějších úkolů a otázek z oboru sociálního, kulturního, hospodářského a politického, prostě proto, poněvadž rozličné strany vládní koalice nedovedly najíti nutný kompromis v těchto důležitých otázkách, poněvadž si v těžkém, úzkoprsém stranickém zápolení vjely do vlasů. Zda nyní letní zotavení vytvořilo lepší situaci, zda se zatím zmírnily protiklady mezi jednotlivými vládními stranami, zda se tím otvírá vyhlídka, že se nyní československé Národní shromáždění pustí se vší vážností do projednání těžké otázky a pokusí se o nějaké řešení, to nutno prozatím ještě vyčkati.

Vládní prohlášení, které včera přednesl předseda vlády Udržal, nemohlo rozptýliti naše úzkostlivé pochybnosti o pracovní schopnosti koalice a sněmovny. Kdo očekával, že předseda vlády ukáže zde nějaký program těchto důležitých prací, že ukáže cestu, která nás bude moci vyvésti z této těžké krise, jistě musí říci, že byl ohromně zklamán. Zřídka kdy bylo zde v tak málo slovech předneseno tolik otřepaných frází, ačkoliv po této stránce nebyli jsme jistě zhýčkáni vládními prohlášeními z posledních let. Vždyť přece dočasný předseda vlády měl by si již jednou odvyknouti předčítati zde slohové přednášky a cvičení podřízeného úředníka jako důležité vládní prohlášení, neboť jinak nelze zajisté chápati vládní prohlášení, včera zde přednesené. Kdo je pročte, musí dospěti ke smutnému doznání, že v něm lze sotva nalézti dech jiskřivého ducha, že tedy, když vláda, která za tímto vládním prohlášením stojí, jest tak chudá duchem, nelze ani od této vlády mnoho očekávati v této těžké době. Našli jsme v něm pouze prohlášení předsedy vlády, že prožíváme těžkou krisi. Tuto skutečnost a pravdu dovedli již poznati i političtí analfabeti a děti ve školách. To jest krise, která není pouze československou krisí; není krisí snad jednotlivých výrobních odvětví, na př. zemědělství, průmyslu atp., nýbrž dnes již víme, že jde nejen o evropskou krisi, nýbrž o krisi světového hospodářství. Tato krise světového hospodářství projevuje se v neobyčejně těžkých otřesech v jednotlivých státech, dokonce ve státech, které se na venek zdály nejlépe založenými. Tato krise se projevuje ve všech odvětvích hospodářství, hluboce zasahuje do života každého jednotlivce a činí dojem, jako bychom ještě dávno nedosáhli jejího vrcholu, činí dojem, jako by neschopností odpovědných státníků měl svět klesnouti do zmatku a býti úplně vehnán v náručí bolševismu.

Lze pochopiti, že pro těžké následky krise činí se v jednotlivých státech pokusy a opatření, aby se zabránilo neštěstí nebo aspoň aby se zmírnilo. Ale právě tak jest jisté a jasné, že Československo, které přece již od přírody nejlépe ze všech nástupnických států zahájilo svou existenci a mělo velice přirozené předpoklady pro kvetoucí národní hospodářství, že Československo nemůže býti uchráněno, že nezůstane ostrovem blažených, že musí býti rovněž strženo do víru. Vždyť jsme měli již i příležitost pozorovati zde v Československu předzvěsti blížícího se neštěstí. Mělo tedy býti úkolem pečlivé vládní politiky, aby se vážně zabývala touto těžkou otázkou a učinila všechno, ale skutečně všechno, aby zabránila pohromě. Po léta bylo k tomu dosti času a když již nikoliv dříve, pak aspoň v posledních měsících v létě bylo dosti času, aby se tyto otázky důkladně prozkoumaly a připravil určitý program. Zmiňovati se byť i jen slovem o tom, co zde Udržal včera přednesl jako předseda vlády, znamenalo by prokazovati příliš mnoho cti tomuto prohlášení. Ono ukazuje, že nikdo nedošel ještě ani k základním příčinám, že ještě nikdo není schopen je poznati a že se domnívá, že stále ještě může odvrátiti nebezpečí malichernými prostředky a prostředečky.