Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. dr Stránský. Dávám mu slovo. (Výkřiky posl. Horpynky.)

Posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! Myslím, že mi nebude vykládáno za osobní poznámku, zmíním-li se v úvodu své řeči v této debatě o zvláštní roli, která mně v ní připadá jako iniciátoru celého toho řízení ve vyšetřovacím výboru. (Výkřiky komunistických poslanců.) Pan Stříbrný mně dlouho nemohl přijíti nejenom na jméno, nýbrž ani na funkci. On nejprve říkal, že jsem žalobce, a stěžoval si, že chci býti jako žalobce zároveň jeho soudcem. Pak se mu však zazdálo, že i ta funkce žalobce jest ještě příliš vznešená, a razil ve svém tisku a ve své známé brožuře proti mně slovo "udavač". Jsem prý udavač a nejmenuje mě na svých schůzích a ve svém tisku jinak než udavačem.

Slavná sněmovno! Když jsem si položil otázku, zdali jsem, či nejsem udavačem, musil jsem si dáti odpověď, že Stříbrný má v této charakteristice bezmála pravdu neříkám docela, ale bezmála pravda. Jenže není udavač jako udavač. Kdyby někdo viděl na trhu potravin vyzáblého chlapce krásti housku a šel a udal toho chlapce strážníkovi, tedy by takový udavač sice oznamoval strážníkovi nezákonný čin, ale byl by to při tom špatnější člověk než ten chlapec, který by se toho činu dopouštěl.

Něco docela jiného, myslím, dělá udavač, který v parlamentu udává okolnosti, na jejichž podkladě si ten parlament utvoří mínění o cti nebo necti člověka, který je nejenom členem toho parlamentu, nýbrž který byl také několikráte členem vlád toho parlamentu. Tedy, prosím, něco jiného je udávat slabého člena společnosti jejím nejmocnějším representantům, a něco jiného je ono udání, které jsem zde učinil já.

Pan Jiří Stříbrný je pořád poslancem, byl ministrem pošt, byl ministrem železnic, byl ministrem nár. obrany a byl náměstkem předsedy vlády, to znamená, on postupně byl šéfem tisíců pošťáků, byl potom šéfem tisíců železničářů, tisíců vojáků a byl potom šéfem celé vlády a je to při tom člověk, o jehož počestnosti máme my všichni tady nepříznivé mínění.

Když jsem tyto okolnosti, resp. kdybych byl tyto okolnosti já udával vám, tedy bych vlastně vaším prostřednictvím byl udával tohoto Jiřího Stříbrného těm tisícům pošťáků, tisícům železničářů, tisícům vojáků, všem těm malým lidem, kterým tento nepočestný člověk směl několikrát vládnouti. A takový udavač by se nemusil za své udavačství stydět, nýbrž sloužilo by mu ke cti. Jestliže já si nemohu v celé míře tuto čest přisuzovat, je to proto, protože v podstatě jsem zde neřekl nikomu nic nového, všichni, kdo mne zde poslouchali... (Výkřiky posl. Kubače.)

Předseda (zvoní): Volám p. posl. Kubače k pořádku.

Posl. dr Stránský (pokračuje): .... věděli, kdo je Jiří Stříbrný, a věděla to celá sněmovna. Je, prosím, charakteristické - a já to připomínám - že po mé řeči mně řekl jeden z kolegů, kteří sedí na pravé straně této sněmovny, že na něho moje slova nejprve učinila hrozný dojem, dojem hrozné, těžké obžaloby, ale když se rozhlédl a viděl strhanou tvář Stříbrného a když slyšel způsob, jímž Stříbrný na mé obvinění tady odpovídal, že už z těchto zevních známek poznal, že tu nebyl napaden nesvědomitě člověk počestný, nýbrž že zde byl před celou veřejností denuncován člověk nepočestný. (Posl. Horpynka [německy]: My Němci jsme už také poznali, jací lidé nám tu vládnou a chtějí vládnouti! Stříbrný není jediný! To vám ještě dnes s tribuny sněmovní povím!) O tom si ještě promluvíme, ale jen proto, pane kolego, že zde v této sněmovně hájí německou věc také seriosnější lidé, než jste vy. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky německých poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Jestli mne..... (Stálé výkřiky německých poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. (Výkřiky posl. dr Hanreicha.)

Posl. dr Stránský (pokračuje): Nerozčilujte se, pane kolego, ..... (Stálé výkřiky.) Já jsem..... (Stálé výkřiky.) ..... já jsem odpověděl.... (Stálé výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Já jsem to odpověděl jednomu..... (Stálé výkřiky.) Račte mne vyslechnouti.... (Výkřiky posl. dr Hanreicha.)... Nepřekřičujte mne. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Já jsem odpověděl jednomu poslanci, který, když jsem sem přišel, uvítal mne zde neseriosní poznámkou. A nikomu jinému. (Stálé výkřiky.)

Slavná sněmovno, jestli mně tedy přísluší nějaká zásluha, tedy ne ta, že bych zde byl oznámil něco nového, nýbrž jenom ta zásluha, že jsem riskoval, že jsem vzal na sebe to břímě důkazové (Výkřiky), že jsem to, co bylo již ve vzduchu, vyslovil (Výkřiky. - Místopředseda Špatný zvoní.), aby konečně byla dána příležitost řádně to vyšetřiti.

Bylo také charakteristické, že po mé řeči chodili ke mně kolegové ze všech stran této sněmovny s otázkami: "Máte v ruce důkazy? Budete moci dokázati?" Tak se mne ptali s obou stran této sněmovny. Ani jeden nepřišel, aby se zeptal: "Nekřivdíte Stříbrnému?" Všichni věděli, že se zde křivda nestala.

Proto, prosím, odmítám tyto osobní útoky, resp. znevažování této věci osobními útoky. Bylo by domýšlivostí, kdybych se domníval, že mám v tomto domě takovou autoritu, že moje pouhé obvinění může někoho posaditi před vyšetřovací výbor, kdyby nebylo bývalo zralé to vědomí, že tento muž před vyšetřovací výbor patří a že musí býti vyšetřovacím výborem vyřízen. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.)

Slavná sněmovno, já považuji tuto iniciativu za součást velikého úsilí, jemuž se my všichni musíme věnovati, úsilí o regeneraci našeho parlamentarismu. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Kdo mne zde uvitá, když sem přijdu, uličnickým posuňkem, ten může mluviti o tom, že nám běží o sensaci. Ale kdo cítí seriosně, ví, že to osobní, co by snad zde hrálo roli, je vedlejší, hlavní věc je, zdali odpovědný ministr, odpovědný člen vlády a odpovědný člen parlamentu jest cosi papírového, anebo zdali chceme z toho učinit něco živého a skutečného - a tím teprve dáti duši našemu parlamentu. (Výborně! - Potlesk.)

A do této kapitoly...... (Výkřiky posl. Kubače.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Žádám p. posl. Kubače, aby nevyrušoval řečníka.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Chci v závěru této části své řeči vyříditi ještě také jedno, stále se vracející nařčení v tisku pana Stříbrného, které ve vyšetřovacím výboru od něho převzal p. kol. dr Szüllö, že prý jsem zde nejednal z vlastní iniciativy, nýbrž že prý jsem byl zjednán k tomu útoku proti Stříbrnému ministrem Benešem. (Posl. Horpynka [německy]: To se zdá také býti pravdivým!) Co se vám zdá býti pravdivým, to nemusí proto ještě pravdivým býti. Je to jen tvrzení, které zde mohu přednésti, nelze dokázati svědky něco, co nebylo. Já chci konstatovat, že dr Beneš mně nedal za celou dobu před tím vyšetřováním a v průběhu toho vyšetřováni jediný fakt proti Stříbrnému - a naproti tomu se ledaco dr Beneš ode mne o Stříbrném dověděl. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ale, páni kolegové, já vám to povím ještě jinak. Opakuji, že nemohu dokázat svědky, co nebylo. Ale je zde dosti svědků té mé parlamentní řeči a ti mi dají, aspoň ve své většině, za pravdu, že tak, jak já jsem s tohoto místa mluvil, nemůže, nedovede mluvit, kdo je zjednán k slovu, tak může mluvit jen ten, kdo je k němu povolán! (Výborně! - Potlesk. - Výkřiky posl. Kubače.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Vyzývám opětně p. posl. Kubače, aby nevyrušoval řečníka.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Slavná sněmovno! Chtěl bych ještě nyní říci.... (Výkřiky komunistických poslanců: Jen se nám tu nerozplačte!) Nebylo by divu, kdyby se rozplakal, kdo cítí tu bídu, která vás sem posílá, a měří ji úrovní způsobu, jakým vy ji zastupujete. (Potlesk. - Výkřiky posl. Vallo.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Žádám pana posl. Vallo, aby nevyrušoval řečníka.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Slavná sněmovno! To další, co chci říci, už není obžaloba, nýbrž spíše úvaha, které, myslím, musíme se oddati my všichni, chceme-li dojíti k jakémusi jednotnému nejen promyšlení, nýbrž i procítění té záležitosti, kterou jsme se zde zabývali.

Jsem si dobře vědom, že každý, kdo přináší do veřejné diskuse záležitosti toho druhu, se vydává všanc nepěknému podezření, že má nějakou pudovou radost z afér a z osobních afér. Já bych se chtěl proto pokusiti několika slovy, když už tu příležitost mám, říci, proč mne ve veřejném životě tyto věci nepřestaly a nepřestávají zajímat. Prosím, podívejte se, jak jsou naše dny plny nejistot. Všimněte si, jak těžko je nám sjednotit se o aktuelních problémech jen proto, že nejsme jednotní v základních, řekl bych nejzákladnějších otázkách lidského života. Mně se zdá, že byly již mnohé věky, které byly charakterisovány skepsi a pochybností, ale zdá se mi, že ještě žádné století a žádná generace nežila tak pod stigmatem té mrzácké Pilátovy otázky: "co jest pravda?", jako naše generace. (Výkřiky komunistických poslanců.) My se neumíme dohodnouti o poměrech nemyslím my jako politické strany, nýbrž jako příslušníci tohoto pokolení. Jsme otřásáni ve všech tradičních jistotách, v jistotách, které se týkají poměru mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi, poměru mezi národem a národy, které se týkají všech vztahů a všech otázek. Úsilí o překonání těchto nejistot nějakými jistotami jest viděti na všech stranách; na jedné straně je to víra, že lze tyto nejistoty překonati autoritou církve a na druhé straně, že lze je překonat vírou v autoritu státu (Výkřiky komunistických poslanců.), že je lze překonat autoritou celé řady jiných způsobů, že je lze překonat autoritou národa. Slyšíme hesla: víra v zákon státu, v zákon boží, církve, půdy, všechna možná teoretická hesla - a teď si představte, že generace takto rozervaná ve svém nitru, generace tak málo jednotná v nazírání na základní otázky života se ještě ocitne v nejsvízelnější situaci politické i hospodářské. Generace takto rozervaná ve svém nitru stane se nositelem nejtěžší odpovědnosti, jakou kdy která generace v tomto státě nesla; prosím, tu jest přece pochopitelno, že musíme hledat aspoň ty nejprimitivnější jistoty, a tu se mně zdá, že tato úvaha musí každého vésti k touze, abychom aspoň ve veřejném životě, abychom tam, kde musíme z toho chaosu volky nevolky tvořit nějaký řád, si mohli aspoň tolik věřiti, jako věří čestný člověk čestnému člověku, ať je politicky organisován kdekoli. (Výkřiky komunistických poslanců.) Prosím, páni kolegové, toto úsilí o poctivého muže v politickém životě musí býti obecné a mne v tom nezmate ani pokřikování mých komunistických kolegů, protože - opakuji, co jsem jim zde řekl již jednou - oni jistě nemají žádný respekt k instituci vlastnictví a nemají žádného respektu k principu legálnosti tohoto státu, oni to nezapírají. (Výkřiky komunistických poslanců.) Oni si neváží ani instituce vlastnictví, oni si neváží ani instituce legálnosti, ale bude-li některý z nich míti příležitost beztrestně, nikým neviděn, vyvlastniti soukromě a do své kapsy něco z vlastnictví, řekněme, některého továrníka, který mezi námi sedí, tedy to neudělá. (Výkřiky komunistických poslanců.) Neudělá to. Jsou to křiklouni, ale nejsou to zloději. (Výkřiky komunistických poslanců. - Potlesk.) Jsou to lidé bez poznání, jsou to lidé i bez onoho stupně inteligence, kterou si opatří každý svědomitý dělník, ale nejsou to zloději. (Hluk a výkřiky komunistických poslanců. - Potlesk.)

Oni nevědí - nehněvejte se na ně - že zde pomáhají zlodějství, oni to neradi dělají. (Hluk a výkřiky komunistických poslanců. Místopředseda Špatný zvoní.)

Slavná sněmovno, bylo mi také vytknuto, že jsem zde mluvil pod ochranou imunity. Slavná sněmovno, já mohu tuto výtku odmítnouti, protože dříve, než jsem byl poslancem a než jsem imunity požíval, jsem neváhal sednouti si tam, kde šlo o potírání korupce, také na lavici obžalovaných. Dovoluji si zde připomenouti jeden takový případ, který pro mne znamenal mohutnou životní zkušenost. To byl případ, na který se všichni pamatujete. Když se vrátil neočekávaně Karel Habsburský do Maďarska, když se pokusil, aby byl znovu nastolen na trůn, když naše vláda podala proti tomu ultimátum a když jsme zde měli nařízenou obecnou mobilisaci, dověděl se nebožtík dr Rašín z bezpečného pramene o největší ničemnosti, jakou si jen lze představiti, že několik bankéřů zneužilo této situace, která měla znamenati blízkost nového válečného krveprolití, ke spekulaci na baissu naší koruny. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.)

Prosím, tehdy jsem neměl imunity a šel jsem si sednouti před porotu a hájiti obvinění, které jsem veřejně pronesl, ale tehdy jsem také poznal, jak nesmírně těžké je postavení obžalovaného v takových případech, a myslím, že, kdybych nebyl seděl před porotou, nebyl bych býval tehdy osvobozen, ačkoli nemám nejmenší pochybnosti, jako ji neměl dr Rašín, že to obvinění bylo zdůvodněné.

Prosím, kdo takovou věc procítí - a to nemusí býti ve vlastním životě - kdo takovou věc i v cizím životě, ve svém okolí, ve své současnosti procítí, ten nezůstane nikdy vůči zjevům tohoto druhu lhostejný. Vždyť to znamená, že když mohou býti lidé, kteří proti své vlasti jsou schopni spekulovati, chtějí vydělávati na účet cizí i své vlastní krve, je přece už potom jenom krůček k podezření, že se mohou také uplatňovati ve vedení státní politiky vlivy, které již tu politiku tak řídí, aby na ní vydělaly. Tedy, prosím, odstraniti takové zjevy není přece aférismus, to je prostě zjednání těch nejprimitivnějších podmínek, které tu musí býti, máme-li se navzájem ne míti rádi, ale navzájem hleděti jeden druhému do očí jako lidé, kteří sice často různými cestami chtějí jiti často k různým cílům, ale kteří se respektují navzájem jako lidé.

Je to smutné, uznávám to, nevyjímám se, pro všechny nás je to smutné, když musíme demaskovati někoho před celým světem, před touto oposicí, před těmito německými hlasy, které se zde ozvaly, musíme-li někoho, kdo měl tak velké funkce ve státě, demaskovati jako člověka, o jehož počestnosti máme všichni nepříznivé mínění. Ale my se toho musíme podejmouti. To není, prosím, jenom u nás, to je také jinde, také ve Francii zavřeli někoho, kdo byl několikráte po sobě ministrem financí, také ve Francii a jinde mají takové aféry, korupce je všude. (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.)

Chtěl bych ještě, slavná sněmovno, upozorniti na to, že není snadné dokazovati věci tohoto druhu. Když ten chlapec, o kterém jsem mluvil, ten vyzáblý chlapec na trhu vezme z cizího krámku housku - a to se mu dokáže velice lehko - (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.) jestliže neuteče, bude usvědčen. Ale když někdo tam, kde je náplň politické moci, si počíná nesvědomitě, a jest jenom trošku chytrý, tedy je velmi těžké usvědčiti ho, zvláště před soudem.

Myslete si, prosím, případ - a jsem přesvědčen, že to všichni znáte jako poslanci, a také páni z komunistické strany znají ty případy - že k vám přijde někdo, přijde k vám úředník a dá vám informace, ale ta informace končí: ale prosím, moje jméno nesmíte v této věci vysloviti, mého jména nesmíte užíti. Kde jste, prosím, potom, jak chcete potom dále? Teď si představte, že máme onu nešťastnou tiskovou novelu, o které dnes noviny všech politických stran podle pravdy tvrdí, že je v ní celá řada ustanovení, ze kterých mohou těžiti jenom špatní lidé. Představte si, že bylo u nás zostřeno ještě ustanovení o porušení úředního tajemství, které na celém světě je pouhým disciplinárním přestupkem a jen v naší republice trestním činem.

Prosím, uvažte dále to, že jediní bezprostřední svědci korupčních činů vždycky jsou zároveň zúčastněni a trestní. Pan Stříbrný se s velkou emfásí dovolával Sichrovského, který tvrdí, že mu z těch 7 milionů Kč provise nic nedal, ani přímo, ani prostřednictvím ničím, on se dovolává těžařů, kteří nic nedosvědčili, ale neřekne té veřejnosti - a ta veřejnost to neví dosti - že každý ten těžař, zrovna tak jako ten pan Sichrovský, když byl vyslýchán, řekl právě to nejnutnější, co říci musil, protože jim to bylo možno dokázati přímo z knih. Oni přiznali, že platili provisi bratru ministra Stříbrného, že byla tato provise na nich vydírána (Výkřiky komunistických poslanců. - Místopředseda Špatný zvoní.), ale oni se všichni nejúzkostlivěji chránili toho, aby se nezdálo nebo aby nevyšlo na jevo, že si byli vědomi, když platili tu provisi, že tím platí něco také ministru Stříbrnému za to, že reguluje jejich dodávky, nebo za to, aby je nereguloval jinak, neboť jakmile by se to o nich dokázalo, tedy jsou oni trestáni, nejen ministr Stříbrný, a v tom je právě vždy velká svízel ve stíhání a dokazování korupce. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Slavná sněmovno! Klade se otázka - neslyším už ani, co se vlastně mluví, slyším jen neartikulovaný hluk, ale vím, že všechen ten hluk je vlastně stále položením otázky, jakou máme mravní legitimaci, abychom soudili (Výkřiky komunistických poslanců.), jako soudíme Stříbrného. Zdá se, páni kolegové z komunistické strany, že jste velmi spokojeni, když také já tuto otázku kladu, ale myslím, že nenajdete v sobě dosti kázně, abyste poslouchali odpověď, kterou na ni dám, i když byste si mohli býti vědomi, že tato odpověď z úst člena vládního tábora před vámi je zodpovídáním se člena vládního tábora před oposicí. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Slavná sněmovno! Rozumí se samo sebou, to pro nás nebude spornou věcí, že nemá nikdo práva zahrnovati nás takovými urážkami, jakými jsme zde zahrnováni, kdo nám nedokáže, co bylo dokazováno a dokázáno ve vyšetřovacím výboru Stříbrnému, kdo nám nedokáže, že užíváme politické činnosti a politické moci, abychom sebe osobně obohacovali. Stříbrný ani nepochopil, z čeho je vlastně vinen. On se stále hájil: Vždyť přece z uhlí nejen moje politická strana, nýbrž všechny politické strany těžily. To byla jeho obrana, a když byl usvědčen, že inkasoval celou řadu milionů do své vlastní kapsy, to jest že si několika miliony koupil, zařídil a vydržoval svou vlastní soukromou tiskárnu, neměl na to jiné odpovědi, když již byl usvědčen, než že řekl: Ano, tyto peníze jsem skutečně z toho konta vzal, ale nebyly pro mne, byly pro tiskárnu "Tempo" a pro "Polední list" atd. Já jsem na to odpověděl: ...... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Stránský (pokračuje): Říkám na to: Byl jsem svého času obviněn - a pan Stříbrný opakoval to obvinění bezprostředně po mé řeči výkřikem tam z lavic že jsem vzal od Koburgů 1 mil. Kč. Kdybych se na toto obvinění bránil: Ano, vzal jsem milion Kč, ale ne pro sebe, nýbrž pro "Lidové noviny", to by asi byla úroveň pana Stříbrného. (Výkřiky a smích komunistických poslanců. - Posl. Bergmann: Musíš jim to říci jasněji, oni tomu nerozumějí!) Zdá se mi, že kolegové z komunistické strany rozuměli tomu, co jsem zde řekl, tak, jako bych byl řekl, že jsem vzal miliony pro "Lidové noviny". Já právě říkám, že, kdybych se bránil takovým způsobem, byla by to stejně hloupá a nicotná obrana, jako když se bránil Stříbrný, že to vzal na "Tempo".

Jedno je jisto: Z obrany Stříbrného je viděti, že on zneužíval jistého stavu, který je v našem politickém životě velmi zobecnělý, jistého stavu, kterého si musíme všímati. On zneužíval ve svých obranách, které posílal vyšetřujícímu výboru - to přímo říká - toho fakta, že naše politické strany nejsou odkázány a nejsou živy jen z institucí, které samy utvořily, z institucí namnoze hospodářského rázu, a tohoto fakta on zneužíval k tomu, že sebe osobně obohatil. A proto nás tento fakt, tato možnost, že se mohl jeden špatný člověk na úkor dobrého jména veškerého politického stranictví česko slovenského takovým způsobem chovati, naléhavě nutí, abychom si uvědomili, co politická strana v naší ústavě představuje.

Ve skutečnosti tak, jako jest ruská ústava zbudována na Sovětech, jest naše ústava zbudována na politických stranách, a je-li tomu tak, pak nemůže býti státu lhostejno, jestli mohou strany to, k čemu jsou podle ústavy povinny, opatřiti z prostředků úplně normálních a nehospodářských, nebo jsou-li nuceny obraceti se také k podnikání hospodářskému.

Otázka financí stran musí býti řešena ze dvou důvodů. Předně proto, že je to otázka, která, jak říkám, není-li řešena správně, vede k tomu, že je tu příležitost pro špatného člověka k špatným činům, a musí býti řešena s ohledem na všechny politické strany, nejen na politické strany, které jsou v té nebo oné vládní soustavě zastoupeny. Musí býti krátce řešena spravedlivě. Nechci jíti při této otázce do detailů, ale jsem přesvědčen, že svědomití politikové ve všech našich stranách budou čerpati z celé této aféry podnět k tomu, aby tuto otázku podrobili náležitému zkoumání a řešení. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Končím, slavná sněmovno, a chci na konec připomenouti jednu věc: My jsme si do naší presidiální místnosti zde ve sněmovně pověsili několik plaket a mezi nimi, poněvadž jsou to plakety prvních členů předsednictva Národního výboru, visí také plaketa člověka, o jehož počestnosti máme dnes všichni nepříznivé mínění. (Výkřiky komunistických poslanců.) Tento fakt sám o sobě je pro každého z nás jistě smutný, my to cítíme, ale nesmíme se s ním vypořádati pštrosí politikou, my se musíme s tím, co cítíme všichni jakou těžkou úhonu, smířiti a musíme to zlikvidovati tak, jak to právě zlikvidovati musíme, když máme míti mravní legitimaci, kterou si osobujeme.

V jiné místnosti, kde také visí ta plaketa, jsem viděl nápis pod ní: "Touto síní kráčely dějiny." (Výkřiky komunistických poslanců.) Vzpomněl jsem si při pohledu na tu plaketu i tady i v jiných místnostech, kde jsem ji viděl, na hezkou episodu, která se odehrála, když byl president naší republiky přítomen odhalení svého vlastního pomníku. Tehda řekl svým prostým způsobem: "Mně je vždycky tak divně, když vidím svůj vlastní pomník. Připadá mně to jako vykřičník: Dej pozor, dej pozor!"

To je stanovisko jeho a to je jistě také stanovisko těch druhých, kterým platí plakety. Jeden zradil, jeden nedal pozor, jeden dbal svých kapes a svého blaha a ne blaha republiky. A když se nám tedy již takovýto nepříjemný zjev připletl do místnosti, kterou kráčely dějiny, tedy si musíme při tom uvědomiti, že on právě nepochopil té veliké milosti dějin (Výkřiky.), jíž se mu dostalo, že mohl státi v nejkrásnějším čase v čele svého národa. On prostě neví, co jsou to české dějiny, on neví, co je jejich smysl. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Ty dějiny jsou starší než tato republika, ty dějiny jsou tak staré (Výkřiky komunistických poslanců.) jako ten národ, který tu republiku vytvořil, ty dějiny mají svého ducha a byly to vždycky za všech okolností v dobách omylu i v dobách slávy vždycky slavné, čisté dějiny (Potlesk.), byly to dějiny čistého národa. Ústavy tohoto státu se měnily, ale ať na jeho prestolech seděli králové, ať tu byla republika, ať přijde cokoli jiného, a kdyby to byly i soustavy, které tkví na mysli komunistické levici (Výkřiky komunistických poslanců.), vždycky musí jedno jíti těmi dějinami nepohnuto: čest tohoto národa. Té musíme všichni dbáti, a my dnes nejustifikujeme jednoho člověka, nýbrž myjeme jen škaredou skvrnu, kterou on způsobil dobrému jménu tohoto státu. My jej myjeme, protože víme, jaký význam má. (Hluk. - Místopředseda Špatný zvoní.) Známe české heslo: Kam svět se hne, tam síla - a to je také mravní síla - se napře! Náš president razil slovo: Nebát se a nekrást! (Výkřiky posl. Gajdy.) My na to můžeme odpověděti: Nedovolíme, aby se kradlo, a potom se nebudeme nikoho na světě bát. (Hluk. - Výkřiky. - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Krebs. Uděluji mu slovo.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! (Hluk.) Kol. dr Stránský svou velkou řeč... (Hluk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Krebs (pokračuje): Slavná sněmovno! Kol. posl. dr Stránský ukončil svou řeč výrokem presidenta republiky, citátem, jejž vyslovil president, tvůrce tohoto státu, toho dne, kdy po prvé vkročil na půdu republiky: "Nebát se a nekrást!" Tento závěrečný citát pana kol. dr Stránského rád bych postavil v čelo svých vývodů, poněvadž nám přece jest zcela všeobecně známo, že lidový vtip nikoliv bez důvodu tato slova poněkud překroutil. Tento obrat zní: "Nebát se a krást!" Opakujeme-li si v duchu ještě jednou jednání vyšetřovacího výboru, který se ustavil v případě posl. Stříbrného, musíme skutečně dojíti k přesvědčení, že se v této republice tak ohromně mnoho kradlo, že i to, co v tomto výboru vyšlo na denní světlo, není ničím více než bublinou na velkém, ohromném korupčním bahně. Vždyť jest příznačné, že posl. Stříbrný poukázal na to, že přece peněz, které tu a tam dostal jako provisi, vůbec osobně nespotřeboval, nýbrž že ten nebo onen novinářský podnik, tato strana nebo onen družstevní podnik dostal několik desítek tisíc, několik set tisíc, několik milionů Kč, takže konečně ke konci své obhajovací řeči se nabídl, že vykoná vyjevovací přísahu, že jeho úhrnný majetek nepřesahuje 700.000 Kč. Ovšem on s tím spojil podmínku, která mu měla býti podnětem k vykonání vyjevovací přísahy, totiž že i ostatní ministři tohoto státu mají složiti vyjevovací přísahu o svém majetku. Právě tato krásná riposta, tento krásný odraz byl, jak se zdá, důvodem, proč ve vyšetřování padlo pod stůl tolik případů, na jejichž uveřejnění, na jejichž úplném vysvětlení měl mimořádný zájem nejen vyšetřovací výbor a sněmovna, nýbrž veškerá veřejnost tohoto státu. My Němci mohli jsme se ovšem postaviti na stanovisko: "Vyperte si své špinavé prádlo mezi sebou, vyrovnejte se s tímto korupčním bahnem sami ve svém vlastním táboře." Ale, pánové, tomuto mínění odporují dva důležité důvody; jednak, že těchto mnoho milionů - a případ Stříbrného jest přece jen zcela malým výsekem z toho, co bylo nakradeno veřejných peněz za pozemkové reformy, co se krade v ministerstvu veř. prací, pravím to zcela upřímně, že se neslýchaným způsobem všude pracuje úplatky - že tyto miliony jsou naše peníze, že to jsou peníze všech poplatníků a my všichni nejen cítíme, nýbrž jsme i přesvědčeni, že to, co bylo nyní odhaleno a dostalo se do veřejnosti, jest nejnepatrnější částí toho korupčního bahna, které panuje v této zemi po dobu trvání tohoto státu a dnes zase jednou vypařuje své ošklivé výpary.