Přetížení soudů a úřadů jest kapitolou pro sebe. Zde se znovu předkládá návrh zákona s novým druhem vězení, státním vězením. Snad bude i toto státní vězení zase brzy přetíženo, snad také přečetně navštíveno. Ale v této souvislosti dlužno poukázati na to, že hlavní vinou přetížení soudů není mnoho práce vlastní, nýbrž přímo nesmyslná, nucená dvoujazyčnost. Co se v tomto oboru koná při přetěžování soudů, hraničí často s neuvěřitelným. Příklad: Stávají se případy, že německé strany před německými soudci mají co činiti s německými advokáty a že všichni spolu nesmějí mluviti svým mateřským jazykem, nýbrž že spolu musejí mluviti československým státním jazykem. Nyní se stal takový případ v karlovarském okolí, byl proveden výslech svědků pro cizinu, kteří byli všichni Němci, a tento výslech se musil překládati do češtiny, byl česky poslán do Německa, tam mu nerozuměli a vrátili jej sem a teprve zde byl s notářsky ověřeným překladem odeslán a konečně se teprve dověděli, oč jde. Za takových poměrů nesmí si přece nikdo stěžovati na přetížení soudů, když to sám zavinil. Podívejte se na př. na přetížení při vedení pozemkových knih. V pozemkové knize mají strany buď jako Němci nebo jako Češi zájem, aby jejich věci byly do pozemkové knihy vepsány a aby tam mohli prozkoumati své právní poměry. I zde jest nesmyslný nátlak v jazykové otázce. Prakticky jsou tyto překlady více než bezcenné. Jest faktem, že když dostaneme do rukou velké rozsudky, u nichž každá první, třetí a pátá stránka jest německá a druhá, čtvrtá a šestá atd. stránka jest česká, že podle toho, jde-li o německé nebo české strany, nikdo se ani jednou nepodívá na německé, po druhé na české znění, nemluvě již o tom, aby je četl. Člověk již jest tak vycvičen, že listy obrací po každé tak, aby vždy dosáhl jen žádaného listu. Nyní se táži: Nač se nepřetržitě trvá na tomto nešvaru a na tomto nesmyslu?

Na jeden případ bych ještě rád ukázal. V Boru zasedal nedávno vojenský soud a tento vojenský soud zaslal obeslaným poslancům německo-české obsílky, obyčejným smrtelníkům jen české. Když jsem to proto předsedovi vytkl, prohlásil, že pro vojenské soudnictví jazykové nařízení vůbec neplatí, nýbrž že v tomto oboru může dělati, co chce, jelikož ministr národní obrany kdysi tohoto jazykového nařízení nepodepsal. (Hluk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Hassold (pokračuje): Tento výklad neznamená nic jiného, než že každý druh soudů podle libosti provádí jiné nalézání práva a že se po této stránce musí dbáti toho, kdo nějaký vládní návrh podepsal, aby bylo lze zjistiti, jaké jazykové právní poměry z toho vyplývají. Takové poměry jsou přece zcela nemožné, neboť z nich povstává taková právní nejistota, že vůbec nikdo neví, nač ještě jako na poslední zbytek práv může míti nárok.

Nyní na svatodušní svátky konal se v Chebu a Františkových Lázních sjezd právníků a tento sjezd právníků vydal velmi mnoho směrnic, zabývajících se také menšinovým právem. Sjezd právníků podrobně vyšetřoval i otázku přetížení soudů. Byli bychom jen velmi rádi uvítali, kdyby tento sjezd právníků byl zřetelně zaujal přiměřené stanovisko i proti jazykovému nesmyslu a proti zatížení soudů a správních úřadů nucenou dvoujazyčností. Menšinová práva se vůbec stejnoměrně nerozdělují. Německé město Františkovy Lázně v Chebsku jest na př. nuceno umístiti dvoujazyčné tabulky. Naopak v Brně byla zavedena česká jednojazyčnost, ačkoliv to bylo výslovně proti zákonu, a státní úřady trpí nezákonitý stav, který se začal již s nápisy na nádražích, poněvadž se jednak nutí německé město, aby bylo dvoujazyčné, zatím co se s druhé strany porušuje zákon, aby město, které podle práva má bezvadný nárok na dvoujazyčnost, bylo prostě násilně učiněno jednojazyčným.

Jiný příklad jazykové svévole. V městě Chebu žádá jediný český obecní zástupce českých pozvánek a dosáhl toho, že město Cheb tohoto jediného českého zástupce v Chebu musí česky zváti. Opačné příklady můžeme uvésti, kdekoliv je hledáme. Chci jen poukázati na význam pražských Němců se zřetelem na zdejší německé vysoké školy a na to, že by Baxu určitě nenapadlo posílati německé pozvánky německým zástupcům a německé městské radě.

Chci se také slovem zmíniti o hře se 20%. Jak známo, přihlíželo se po soupisu lidu k tomu, jak se provedly přesuny v jednotlivých sousedních okresech stran těchto 20%. Dlužno výslovně konstatovati, že celá tato menšina 20% jest libovolná, a nejen že jest libovolná, nýbrž že odporuje i mezinárodním závazkům, které stát na sebe přijal při uzavření smluv o ochraně menšin. Podle dosavadního statistického šetření nestaly se žádné případy, že by byl některý okres poklesl pod 20% a tím ztratil jazykové právo. Ale již nyní a pro příště dlužno poukázati na to, že těchto 20%, které zde byly zavedeny, odporuje mezinárodně ustanoveným závazkům tohoto státu, a dlužno již dnes protestovati proti tomu, aby se naše jazyková práva činila závislými na zásadě, která jest nejen sama sebou nesmyslná a neodůvodněná, nýbrž porušuje i zákonité nároky, které máme. (Posl. Krebs [německy]: Mimo to se tam, kde na to máme nárok, nedodržují!) Ano, dodržují se jen tam, kde to jest nezbytně nutné. Označil jsem právě dva případy Brna a Olomouce, kde se tato práva pro nás nedodržují, ale tam, kde je lze provésti proti nám, provádějí se s nejpečlivější přesností.

Jelikož jde o právnický návrh, rád bych řekl ještě slovo o poměrech v pražských soudech a o poměrech v soudech vůbec. Pan ministr spravedlnosti, který bohužel není přítomen, ačkoliv se projednává návrh jeho oboru, bude věci, o kterých pojednám, jako pražský advokát výtečně a podrobně znáti. Ale jak se zdá, jsou poměry silnější než on, poněvadž rozhodně neprovádí žádné změny. Podívá-li se někdo na př. na poměry v budovách pražských soudů, především pražského zemského soudu nebo pražského exekučního soudu, ale i na četné okresní soudy, nejen v Praze, nýbrž i na venkově, může nalézti velký počet soudů, které jsou umístěny ještě podle středověkého způsobu, v bídných místnostech, úplně nepostačitelně, takže jim to překáží ve skutečné práci. Podíváme-li se v opaku k těmto bídným budovám soudů na paláce českých menšinových škol v německém jazykovém území nebo na nové stavby kasáren, musí to na nás působiti zvláštním dojmem, že pan ministr spravedlnosti přes svůj stranickopolitický směr a přes své vědomosti ze svého povolání nemohl dosud nikterak obrátiti na sebe pozornost, nemluvě již o tom, že by byl mohl něčeho dosíci, aby se tyto poměry změnily. Poměry na př. u pražského exekučního soudu jsou takové, že když tam vidíme lidi těsně natlačené před paženími, máme dojem, jako by šlo o rozdělování chlebenek, ale nikoliv jako by tam ve skutečnosti denně šlo o soudní povinnost. Exekuční poměry samy staly se však i prakticky bezcennými, poněvadž celá právní pomoc jest na nejlepší cestě, aby se pro obyvatelstvo stala bezcennou, poněvadž obyvatelstvo z takové právní pomoci a z takového soudnictví, které o celé měsíce ba celá léta pokulhává pozadu, vůbec nic nemá. Často jsou právní poměry již ze základu změněny, než se vůbec někomu podaří nalézti tak zvanou právní pomoc.

Rád bych zde upozornil pana ministra spravedlnosti i na mnoho neobsazených míst u soudů. Tak se zmiňuji na př. o Prachaticích a Kašperských Horách, kde místa soudních přednostů měla býti dávno obsazena. Pletichy, které tam v takových případech nastávají, jsou neobyčejně zajímavé a nebudou-li v nejbližší době tato soudcovská místa přiměřeně obsazena, jistě bude nutné promluviti o těchto otázkách zřetelněji.

Kapitolou pro sebe jest nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud byl za starého Rakouska zřízením neobyčejně vysoce váženým, jehož rozhodnutí byla nejen doma, nýbrž i v cizině sledována se zájmem, jehož rozhodnutí byla na vědecké výši a měla vědeckou cenu. Ujasníte-li si utrpení pražského nejvyššího správního soudu, stačí vám, když vám z vlastní praktické zkušenosti řeknu, že to kdysi před lety trvalo asi půl roku, než se projednala nějaká stížnost, že se pak z toho stal rok, že po několika letech to trvalo i dva roky a déle, než se stížnosti začaly projednávati. Nyní jest tomu tak, že projednávání stížností, které se dnes podávají, jest u nejvyššího správního soudu zaznamenáno asi na rok 1934, než dojde k jejich projednání. Táži se vás, zdali tento nejvyšší správní soud, tato nejdůležitější stolice k ochraně práva, má vůbec ještě praktickou cenu? Právní pomoc obyvatelstva dospěla již ke svépomoci. Lidé jsou nyní nuceni ke svépomoci a lidovým rčením se praví, že i nejhůře provedená dohoda v této zemi jest stále ještě lepší než vyhraný spor. Jest to lidová kritika soudnictví jistě taková, že již nemůže býti silnější a zřetelnější. Ale jest také příznačné pro poměry v této zemi, že za starého Rakouska bylo dovolání se nejvyššího správního soudu řídké, poněvadž se obyčejně v prvních dvou stolicích našel již nějaký právní základ k uspokojení stran. Dnes nejvyšší správní soud poklesl ke všednímu zjevu a stížnosti, které se mu podávají, jdou nejen do set, nýbrž daleko do tisíců. Množí se jako krysy na lodi.

Jest to znamení, jak nejistou se stala celá správa a celé soudnictví v tomto státě. Neboť kdyby tomu tak nebylo, pak by nebyly v mnoha tisících případech strany nuceny vyhledávati své právo u nejvyššího správního soudu. Chci se do jisté míry zdržeti kritiky rozhodnutí nejvyššího správního soudu a říci jen jedno, že se před lety ještě více než dnes a také ještě dnes tam, kde jde o nepolitickou, čistě právnickou otázku, stále ještě vydávají rozhodnutí nezkalená denními událostmi a vlivem stran. Ale právě v poslední době staly se případy, zvláště v jazykové otázce, že nejvyšší správní soud nastoupil tutéž cestu a jde jí, jako jí kráčel brněnský nejvyšší soud špatné paměti za vedení jistého Popelky, a hrozí nebezpečí, že nejvyšší správní soud v případech, ve kterých jde o rozhodující politické otázky a o nestranné nalézání práva v neobyčejné silné míře, vždy bude více ovlivňován politickými věcmi, jakmile půjde o politické záležitosti.

Jest to dobré znamení pro rozhodnutí nejvyššího správního soudu, že po celá léta se v jazykové otázce provozovala stálá rozhodovací praxe. V posledních letech se však přikročilo k tomu, že pod tlakem politických poměrů byla tato rozhodnutí změněna a skutečně se i tam vyhovovalo politickým přáním českých stran.

President nejvyššího správního soudu několikráte již veřejně prohlásil, že tento soud jest neobyčejně přetížen, že další práce jest prostě nemožná a že rozhodnutí buď klesnou na úroveň ledabylosti, budou-li hromadně vyráběna, nebo že nevyřízené věci prostě tak vzrostou, že další práce nebude již možná.

Úhrnem můžeme říci, že nejsme již příliš vzdáleni od toho, že se soudnictví v rozličných oborech odmlčí. Tento klid, který jsem již dříve prokázal v exekučním řízení, jest veřejnosti již tak znám, že se v praktickém životě soustavně využívá. Soudnictví pokulhává tak za požadavky skutečného života, že již lidé vědí, že jest mnohem levnější dáti se žalovati a proběhnouti strašně dlouhou soudní cestou, než platiti. Stát za takových poměrů způsobuje přímo úpadek soudnictví.

Pan ministr spravedlnosti snad řekne, že by byla změna možná, kdyby odbor ministerstva spravedlnosti byl při rozdělování a zařazování do státního rozpočtu změněn tak, aby se ministerstvu spravedlnosti poskytlo k disposici značně více peněz. To jest snad správné, ale táži se, proč se to tedy neděje? Dnes jest vlastně rozhodující doba, které by bylo zapotřebí k rozpočtové rozpravě. Neboť nyní se rozhoduje o tom, jak bude sestaven státní rozpočet. Až bude na podzim hotov a v tisku předložen, pak se sice provede obvyklé okázalé divadlo, ve skutečnosti však se na základních rysech státního rozpočtu již nic nezmění a také již nic nebude se moci změniti. Proto bylo by nyní naléhavým úkolem dostatečně přihlížeti k těmto těžkým překážkám, které stojí proti řádnému soudnictví v zemi a státu, při sestavování státního rozpočtu, neboť obyvatelstvo má životní zájem, má nárok a právo na to, aby soudnictví plnilo svůj úkol, totiž aby skutečně pracovalo rychle a nezávisle, aby pracovalo přesně, aby nebylo přetěžováno dvojími pracemi, nýbrž aby obyvatelstvu poskytlo stav právní jistoty, aby obyvatelstvo právo nejen vyhledávalo, nýbrž i nacházelo.

Ke konci svých vývodů rád bych uzavřel okruh a vrátil se ke státnímu vězení. Státní vězení nechť splní svůj účel a správně zhodnotí politické smýšlení a fakta, která povstala z politických pohnutek. Bojím se jen, že zde tomu bude tak jako všude: malí darebáci budou zavřeni a pokud možno pověšeni, velcí většinou ponecháni na svobodě. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Jabloniczky. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Jabloniczky (německy): Vážení přítomní! Dosti pozdě předkládá nynější vládní systém návrh zákona o státním vězení.

V mocnářství Rakousko-uherském, rozbitém světovou válkou, bylo zařízení státního vězení po mnoho desítek let právnicky samozřejmé. Správcové stupňované demokratické Československé republiky potřebovali 13 let, než se mohli dopracovati k vytvoření této monarchistické samozřejmosti.

Ale když zpráva ústavně-právního výboru k tomuto návrhu vychvaluje jako zásluhu republiky, že potřeba takového zákona byla již dlouho živě pociťována a že to přes to trvalo až do dneška, než návrh prý tak vřele vytoužený mohl býti sněmovnou projednán, pak jest mou odpovědí na to, že mělo se lépe mlčeti o těchto prý dlouho chovaných citech, neboť taková pomalost v uskutečňování citů může býti částečně označena jako politická zbabělost nebo spíše jako cynismus k požadavkům humanity a příkazům demokracie, rovněž prý velmi vřele planoucí.

Uvádí-li ústavně-právní výbor, že o vřelém přání vydati zákon o státním vězení svědčí i to, že se Národní shromáždění již r. 1921 zabývalo touto otázkou, pak se měl tento výbor, nechtěl-li se sám vzdáti své úcty, zcela rozhodně postaviti na stanovisko, že dosavadním vládám dlužno rozhodně vysloviti důtku, že se k Národnímu shromáždění v otázce, jejíž spravedlivé rozřešení zcela nepochybně patří do souboru přívlastků právního státu, celých 10 let chovaly příkře odmítavě.

Jest to slabost charakteru sui generis se zřetelem na toto zcela zřejmé, příkré chování k Národnímu shromáždění odpovědnými vládami, spokojiti se jen poukazem na to, že vyřízení této ožehavé otázky bylo několikrát žádáno jak v Národním shromáždění, tak i mimo ně.

Správcové státu totiž i s touto otázkou hráli politickou hru a s druhé strany ty, kteří z čistých důvodů nechtěli uznati za ideální všechna zařízení státu a dostali se do rozporu s trestním zákonem, 13 let olupovali o dobrodiní, jichž ve skutečně demokratických, i když nikoliv vždy republikánských státech, plně užívají ti, kdož chtěli vyřešiti určité veřejné otázky nikoliv všedními prostředky.

Kdyby byla obava, že tak zvané státotvorné živly nebudou moci býti účastny výhody podmíněné nedostatkem zákona o státním vězení, byli by si již pospíšili vydati příslušný zákon.

Ale domnívali se, že se proti nynějším veřejným zařízením nedopustí přehmatu nasycení Čechoslováci, nýbrž jen menšiny často zbavené práv a proto nepociťovali žádný spěch, aby případným provinilcům politického druhu z tábora menšin poskytli ve vězeních lidštější zacházení.

Na základě těchto úvah nebyl prostě vydán zákon o státním vězení, jejž ústavněprávní výbor označuje jako ožehavou otázku.

Teprve nyní, kdy jest již jisto, že menšiny lze považovati za politicky slabší, a kdy jest možnost, že i živly stejné národnosti nenajdou zalíbení na všech veřejných zařízeních, uskutečňuje se 13 let toužebně očekávaný zákon o státním vězení.

I zde se ukazuje vzájemné působení mezi teorií a praxí československého druhu. Má-li teorie sloužiti jen nebo většinou menšinám, pak povstává nepřeklenutelná propast mezi teorií a praxí. Týž zjev můžeme pozorovati i při úpravě otázky státního příslušenství. Na lidské a spravedlivé úpravě této otázky mají zájem takřka jen příslušníci menšin. A ačkoliv mezinárodní závazky a velká i malá čestná slova, mravní tlak ciziny vyžadují, aby tato hanebná skvrna byla z veřejného života republiky vymazána, neupravuje se po 13 let tato otázka, poněvadž chtějí velkou část menšin držeti pod demokratickou knutou.

My z oposice nemáme na očích žádných klapek a uznáváme, že návrh zákona o státním vězení sám o sobě vítáme, i když nezamlčujeme, že sabotování této otázky po 13 let označujeme za nemorální.

Návrh sám obsahuje mnoho chyb, na které krátce poukáži. Vím, že většina by ani tehdy nedbala věcných poznámek, kdyby sám Justinián z oposice žádal o nějakou věcnou opravu, přes to však jest povinností oposice ukazovati na vady zákonů.

Co jest především nápadné, jest to, že krátký zákon jest příliš spletitě stylisován. Čím zákon jest jasnější, tím jest lepší. Tomuto návrhu zákona nelze vůbec porozuměti, nemá-li kdo po ruce zároveň aspoň rakouského a uherského trestního zákona, obou trestních řádů a zákona na ochranu republiky. V dnešním znění jest pro laika úplně nesrozumitelný. Tato spletitost jest velkou nevýhodou, tím spíše, že v zákoně jest pro odsouzeného ad personam vyhrazeno uplatňování jistých nároků. Není tomu vždy tak, aby provinilec byl zastupován advokátem, a v takových případech jest uplatnění nároků vyhrazených odsouzenému v §u 8 zcela vyloučeno, čímž budou zkráceni zvláště méně majetní.

Musí býti provedena oprava, že stran uplatnění nároků zajištěných odsouzenému v §u 8 má býti odsouzený z úřední moci dotázán při protokolárním výslechu.

Ústavně-právní výbor postavil se zásadně na stanovisko, že zákon nemá obsahovati taxativního vypočtení případů, na které se může vztahovati. S tohoto hlediska jest znění vládního návrhu v posledním odstavci 1. paragrafu dosti šťastné, i když nikoliv docela přesné, ale vždy šťastnější, než textace ústavně-právního výboru, který upadá do zavrhovaného taxativního vypočítávání v záporném smyslu, když takřka taxativně vpočítává případy, ve kterých se nesmí zákona užíti.

Pro právní cit ústavně-právního výboru není výhodné, když se vyslovuje, že všeobecné znění vládního návrhu dlužno zavrhnouti proto, že by v těchto případech mohlo v praxi vésti snad k nežádoucímu extensivnímu výkladu.

To jest příliš úzkoprsé stanovisko, právnicky aspoň již od Cicerona neudržitelné a příčí se prastaré zásadě trestního práva: in dubiis pro reo.

Zvláště má tato zásada platiti při politických přestupcích a také ve výkladě této zásady o otázce, má-li rozsudek zníti na státní vězení nebo obyčejné vězení. Beztoho jsou pro použití zákona vyměřeny úzké hranice, zcela zvláště tehdy, kdyby poslední odstavec §u 1 měl býti přijat ve znění, jež navrhuje ústavně-právní výbor.

V zákoně schází, že ti, kdož mají odpykati svůj trest ve státním vězení, po odpykání větší části svého trestu rovněž mohou býti podmíněně propuštěni. I když všeobecně u obyčejných zločinů jest pravidlem podmíněné propuštění, může v praxi snadno nastati zúžující výklad opírající se o to, že když již odsouzení ke státnímu vězení jest beztoho výhodou, odsouzení nemohou dosáhnouti již žádné další úlevy. Rozhodně by přispělo k vyjasnění, kdyby bylo do zákona pojato ustanovení, že i lidé odsouzení ke státnímu vězení mají rovněž nárok na výhodu podmíněného propuštění, odpykají-li si tři čtvrtiny svého trestu.

§ 7 ustanovuje, že tohoto zákona nelze užíti na osoby vojenské. Což u vojenských osob nelze si pomysliti, že mohou spáchati přečin z čistých pohnutek? Jest takové ponětí, jaké mluví z ustanovení §u 7, demokratické? Má se s každým, pokud patří k vojsku a dostane se do rozporu s trestním zákonem, ve všech případech tak zacházeti jako se zločincem z nečistých pohnutek?

Se státního stanoviska by úplně stačilo ustanovení, že pro případ války nebo hrozící války nebo před nepřítelem nelze tohoto zákona užíti pro vojenské osoby. Jíti dále jest popírati demokracii.

Podle §u 5 návrhu má se trest státního vězení vykonávati v trestnici nebo věznici krajského soudu. Kdo zná poměry ve věznicích krajských soudů, musí se držeti mínění, že by k odpykání trestů znějících na státní vězení byla mnohem vhodnější zvláštní státní trestnice; a státy, které již před světovou válkou znaly zřízení státních vězení, správně usilovaly tvořiti zvláštní státní věznice; není rozumného důvodu, abychom této tendence nedbali.

Přes všechny nedostatky zákona my příslušníci křesťansko-sociální krajinské strany přijmeme tento návrh v zájmu těch, kdož dosud byli odsuzováni k nedůstojnému odpykání trestu za své činy vyplývající z čistých pohnutek, a budeme pro návrh hlasovati tím spíše, že přijetí tohoto návrhu nelze naprosto uváděti v souvislost s otázkou důvěry k vládě.

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Kopeckému.

Posl. Kopecký: Dříve než přejdu k vlastnímu předmětu jednání, chci věnovati několik slov věci, která jest v tyto dny předmětem nejživějšího zájmu veřejnosti, a to vyšetřovacímu výboru, který končí své jednání.

13. února t. r. vystoupil na tribunu v poslanecké sněmovně nár.-sociální poslanec dr Stránský a v plamenném zápalu nařkl poslance Národní Ligy Jiřího Stříbrného, že jako ministr a poslanec dopouštěl se takových korupčních činů, že patří pro ně před státního prokurátora, že patří do kriminálu. Ano, Jiří Stříbrný, muž 28. října, vůdce nár. sociální strany, muž, kterého president Masaryk 5krát po sobě jmenoval ministrem, který byl náměstkem vlády, který zastával v tomto státě funkce nejvyšší moci, který byl po léta líčen pracujícímu lidu jako národní hrdina a národní vůdce, který byl stavěn velikostí ducha a mravní čistotou docela na roveň Janu Husovi a Janu Žižkovi, tento Jiří Stříbrný-byl postaven na pranýř jako korupční zloděj velké sumy milionů, jako dodávkový spekulant, jako defraudant státního majetku, jako sprostý podvodník.

Co měla znamenati ona plamenná žaloba, vznesená dr Stránský m na Jiřího Stříbrného? Měla snad znamenati, že začíná v Československé republice rozhodné účtování s korupcí? Měla snad znamenat, že Jiří Stříbrný, o němž pracující lid již po léta je přesvědčen, že je nejhorším korupčníkem, dojde přísného soudu? Měla snad znamenat, že Jiří Stříbrný, který byl jedním z nejhorších renegátů dělnické třídy a zrádců socialismu a který proti dělnické třídě v Československu vládl, když byl u moci, jako její nejzavilejší nepřítel a který jako nejoddanější služebník čsl. buržoasie se dokonce nerozpakoval dáti stříleti do dělníků, když r. 1925 vyšli demonstrovat za vyšší mzdy, dojde za všechny tyto zločiny proti dělnické třídě trestu? Měla snad znamenat plamenná obžaloba dr Stránského, že čsl. buržoasie chce, aby Jiří Stříbrný, vůdce Národní Ligy, vůdce nacionálně-fašistického hnutí, byl z politického života odstraněn a čsl. proletariát zbaven tak jednoho ze svých nejúhlavnějších a nejnebezpečnějších nepřátel? Měla to vše plamenná žaloba dr Stránského proti Stříbrnému znamenat?

Nikoliv! My jsme okamžitě po vystoupení dr Stránského varovali dělnictvo před vírou v nějakou vážnou vůli vládnoucích kruhů čistiti korupci a varovali jsme i před vírou v nějakou vážnou vůli trestati Jiřího Stříbrného. Varovali jsme před tím i pak, když byl zřízen parlamentní vyšetřovací výbor proti Jiřímu Stříbrnému. Varovali jsme před tím, aby dělnictvo od vyšetřovacího výboru očekávalo nějaký vážný zákrok proti korupci a proti Jiřímu Stříbrnému, a vyzývali jsme dělnictvo a pracující lid, aby se soudcem a žalobcem proti měšťáckým a sociálfašistickým korupčníkům, a to nemilosrdným a neúprosným soudcem cítil jedině on sám. (Výkřiky posl. Jurana.)

Dnes, kdy práce vyšetřovacího výboru jsou již téměř skončeny, může se pracující lid přesvědčiti, že my komunisté jsme měli pravdu, když jsme varovali před ilusemi v poslání a význam vyšetřovacího výboru. A pokládáme za nutné, abychom zde ve sněmovním plenu a odtud řekli dělnictvu a celé veřejnosti, jak se postupovalo ve vyšetřovacím výboru.

My zde přibíjíme na pranýř stručně tato fakta:

1. Řízení vyšetřování proti Stříbrnému měly v rukou pouze 2 osoby, ostatní členové vyšetřovacího výboru byli vyloučeni z možnosti zasahovati do vyšetřování, vyslýchati svědky a viděti předkládané dokumenty. (Výkřiky posl. Jurana.) Tato opatření směrovala hlavně ovšem proti nám, komunistickým členům vyšetřovacího výboru.

2. Členům vyšetřovacího výboru byla předložena pouze zpracovaná zpráva zpravodajova. Neměli jsme možnost spatřiti ani stenografické protokoly o výpovědích svědků, znalců a o výpovědi Jiřího Stříbrného. Když jsme předložení stenografických protokolů žádali, byl náš návrh zamítnut.

3. V plenu vyšetřovacího výboru nebyli žádní svědci vyslýcháni s výjimkou jednoho, sekčního šéfa z ministerstva železnic inž. Černého. Náš návrh na předvolání svědků již vyslechnutých v předběžném vyšetřování a nových svědků byl zamítnut.

4. Řízení vyšetřujícího výboru konalo se ponejvíce tajně, jenom za účasti předsedy a zpravodaje. Náš návrh na veřejné projednávání byl zamítnut.

Konstatujeme důrazně: Celá práce vyšetřovacího výboru měla býti omezena jen na to, co je obsaženo ve zprávě zpravodajově, která je zpracována na podkladě vyšetřování, vedeného tajně jen předsedou a zpravodajem vyšetřovacího výboru. Plenum výboru svou prací na výsledek vyšetřování nemělo míti vůbec žádného vlivu.

Aby dělnictvo a veřejnost věděly, jak měla býti celá věc vyšetřovacím výborem vyřízena, konstatujeme, že kromě nás, komunistických členů, vůbec ve vyšetřovacím výboru nikdo k věci korupcí nemluvil.

Zpráva zpravodajova měla býti přijata takřka bez debaty... (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Kopecký (pokračuje): ... bez zásahu členů vyšetřovacího výboru zastupujících strany nár. sociální, soc. demokratickou, agrární, lidovou a živnostenskou. Když zástupci stran soc. demokratické a nár. sociální ve vyšetřovacím výboru promluvili, neučinili tak proto, aby zaujali stanovisko ke korupčním věcem Stříbrného, nýbrž proto, aby krátkými prohlášeními odmítali obviňování komunistických členů o korupční činnosti nár. sociálních a soc. demokratických vůdců. Konstatujeme výslovně, že kromě maďarského měšťáka dr Szüllö nepromluvili v plenu vyšetřovacího výboru ani zástupci měšťáckých oposičních stran, ani zástupce německé nacionální strany, ani zástupce německé nár. socialistické strany a nepromluvil ani zástupce slovenské ludové strany, se kterou Stříbrný v parlamentě spolupracuje. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vyslovujeme zde přesvědčení, že tento postup v plenu vyšetřovacího výboru, totiž nedebatovati a pouze na podkladě zpravodajovy zprávy celou věc vyříditi, byl smluven i s Jiřím Stříbrným, a to na podkladě toho, že podle pokynů vlády a podle usnesení koaličních porad byl změněn závěrečný návrh zpravodajovy zprávy, který proti původnímu znění znamená, že se Jiřímu Stříbrnému nemá fakticky nic státi a že má býti pod neškodnými hrozbami v milosti propuštěn. (Výkřiky posl. dr Sterna.)