Rolníci a chalupníci z venkova neutíkají, utíkají ti, kdož nemají dostatek půdy k samostatné existenci, nebo ti, kdož se jakoukoli prací ať řemeslnou nebo jinou nemohou venku uživit. Nejde tedy v přítomnosti o zjev, jaký zaznamenává historie z let 70tých až 80tých minulého století, kdy zemědělci opouštěli svá prodlužená hospodářství. Dobré poměry hospodářské poválečných let v zemědělství, pozemková reforma, která doplnila mnohá malá hospodářství na soběstačná, a příslovečná šetrnost a skromnost venkovského lidu, to vše hospodářsky zapůsobilo do té míry, že naše zemědělství i po dvouleté cenové katastrofě zůstalo ve svých základech celkem pevné. S ohledem na pozemkovou reformu nutno ovšem litovati, že právě v jižních Čechách a na Slovensku nebyla provedena pronikavěji. Ohromné výměry zemědělské půdy jdoucí do tisíců hektarů, byly propuštěny ze záboru a za druhé byly zřízeny zbytečně velké zbytkové statky namnoze pro lidi, kteří se zemědělstvím neměli nic společného. Jen tak se mohlo stát, že po provedené pozemkové a lesní reformě vlastní velkostatkář Schwarzenberg a řada jiných dosud desetitisíce ha půdy.

Zamyslíme-li se nad tímto stavem s hlediska dnešní hospodářské krise a potřeb těchto krajů, přicházíme k poznání, že ten, kdo chce vážně odpomoci útěku našeho lidu z vesnic, musí se především postarati o to, aby tento lid na vesnici nalezl obživu.

Jedním z dobrých opatření bylo by provedení nové pozemkové reformy. Neváhám prohlásiti, že parcelace všech objektů nad 100 ha v republice Československé byla by nejen uvítána potřebným lidem venkova, nýbrž že by byla i národohospodářsky plně odůvodněna.

Rumunsko po té stránce připravuje již druhou pozemkovou reformu. Náš státní pozemkový úřad se svým značným aparátem nemá již co dělati. Ve 2-3 letech skončí knihovací práce, pak zbude mu jen zcela nepatrná agenda evidenční a berní. V nové pozemkové reformě dostalo by se mu nového a účelného zaměstnání. (Posl. Dubický: K vůli tomu se nebude reforma dělat!) Já to konstatuji, poněvadž pánové úsilují o to, aby existence jeho byla ještě zachována. (Výkřiky posl. Dubického.) Mám po té stránce zejména na zřeteli malý přídělový zákon, kde právě státní pozemkový úřad usiluje o to, aby jeho existence pokud možno nejdéle byla prodloužena. Domnívám se, že by bylo účelnější prováděti novou pozemkovou reformu než zbytečně malým přídělovým zákonem existenci státního pozemkového úřadu prodlužovati. (Potlesk.) Žádá-li přirozený vývoj věcí a sociální poměry u nás radikální zásah na půdě, je třeba jej respektovati. Po té stránce se domnívám, že vedle všech objektů nad 100 ha byla by na místě též parcelace státních statků, pokud tyto neslouží jako objekty pro pokusnictví a zemědělskou vědu.

Doplňte desetitisícům našich domkářů jejich malou a pro existenci nepostačující výměru půdy na samostatná hospodářství a provedete dílo, které ve svých důsledcích bude nejúčinnějším prostředkem proti útěku lidí z našeho venkova. (Posl. Dubický: Hlavně, že jste pro soukromé vlastnictví!) To jsme. (Hlasy: Mikuláši, všichni?) Ano, to se také ukáže v našem programu.

Zemědělské podnikání neskýtá sice v přítomné době nějak zvláště skvělou existenci, naopak je to těžký a tvrdý život, ale vývoj hospodářských poměrů naznačuje, že problémem příštích dnů nebude otázka skvělé existence, nýbrž otázka dáti vůbec lidu nějaké zaměstnání a možnost žíti. Jsem proto přesvědčen, že soustředit co možná největší počet rodin na půdě, je národohospodářským příkazem dnešní doby.

Slavná sněmovno, chtěl bych dále zdůrazniti, že bude třeba také obrátiti zřetel k praktickému životu těch, kteří jsou podle posledního sčítání zemědělských závodů představiteli naší zemědělské výroby. Jsou to malí zemědělci s výměrou do 10 ha, kteří representují dnes 87 procent všech zemědělců. Řešit i existenční problém této většiny zemědělců, znamená znáti především strukturu a povahu těchto malých podniků zemědělských. Jsou to podniky v nichž práci vykonávají ponejvíce členové rodiny, jejichž mzda projevuje se ve stržených obnosech za obilí, dobytek, drůbež, vejce, mléko, máslo, sýr atd. A tu je třeba říci, že pro výši mzdy není jen rozhodující cena zemědělských výrobků, nýbrž také výše všech úplat, zejména daní a dávek, dále cena všech potřeb nezbytných v hospodářství, šatstva, prádla, obuvi, umělých hnojiv, uhlí, strojů, vápna atd. Je-li tohle všechno rozhodující pro mzdu a odměnu za práci zemědělce, pak ovšem je třeba v tom smyslu také pracovati k nápravě. (Výborně!)

Mluviti o nutnosti ochrany práce drobných zemědělců a při tom souhlasiti s dnešním systémem bank, kartelů, burs a systémem daní a dávek, který hoví jen bohatým jedincům a společnostem, jichž důchod je čerpán nikoli z práce, ale z kapitálu, to je politika, která malým zemědělcům nejen nevyhovuje, ale která je poškozuje.

Po té stránce nutno litovati, že jsme v našem státě nedospěli dosud k takové hospodářské politice, která by odpovídala hospodářské a sociální povaze našeho zemědělce. Podle prof. dr Brdlíka důchod ze zemědělských usedlostí do pěti ha plyne z 89% z práce a jen z 11% z kapitálu! Béřeme-li v úvahu zemědělce do 10 ha. můžeme říci, že důchod z práce u těchto zemědělců činí 80% a jen 20% z kapitálu!

Tento fakt měl by býti směrodatný zejména pro naši daňovou politiku. Chceme-li vážně pomoci našim malým a středním zemědělcům, pak je třeba především snížiti jejich daňová břemena. Především je nutno zvýšiti u důchodové daně existenční daňové minimum na 10 tisíc Kč a snížiti sazby důchodové daně u důchodu z práce. Citelnějším zdaněním důchodů z kapitálu získala by státní pokladna bez obtíží v hospodářském životě náhradu za takto poskytnutou úlevu malým poplatníkům.

V tom ohledu byla by žádoucí také úprava daně obratové. Je to jedna z těchto daní, která je nejen u zemědělců velmi citelná, nýbrž i sociálně nespravedlivá. Malý zemědělec musí zaplatiti z 1 ha půdy stejně, i když by neodprodal ani jediný metrický cent obilí, jako statkář, který odprodává desítky vagonů ročně. Nespravedlnost této daně u drobných zemědělců spočívá zejména v tom, že musejí platiti obratovou daň z toho, co de facto neprodali a kde obrat nenastal.

Je samozřejmé, pokud u nás obratová daň jako taková je zavedena, že je zcela správné, aby ji každý platil. Platiti však obratovou daň z toho, co sám ve své domácnosti zemědělec se svou rodinou spotřebuje, není jistě spravedlivé. Při projednávání obratové daně v poslanecké sněmovně 5. prosince 1930 sám pan zpravodaj kol. Bergmann ve svém projevu po provedené debatě prohlásil: "Debata o předložené vládní osnově jasně ukázala, že je zde všeobecné, přímo jednomyslné přání celé sněmovny, ať již patří k vládním stranám nebo k oposici, aby tato daň obratová a přepychová i byla když ne v dohledné době zrušena, tedy alespoň postupně odbourávána a její důsledky zmirňovány."

Připomínám tento projev, který odpovídá dnešnímu stavu věci a který je dokladem toho, že je jistě zcela oprávněný požadavek, aby obratová daň, zejména u drobných zemědělců byla snížena. Zemědělské plodiny poklesly sice během posledních 2 let o 40%, ale hektarový paušál daně obratové zůstal stejný jako v letech předchozích. Náprava je nutná a je možná cestou administrativní stanovením nových nižších paušálů v jednotlivých oblastech zemědělských.

Chceme-li vážně řešiti otázku zemědělské krise, pak cesta k tomu vede především k snížení výrobních nákladů.

Ulehčení daňové jest jedním z těch kroků, které ke snížení výrobních nákladů v zemědělství mohou přispěti.

Při této příležitosti chtěl bych říci také několik slov o tak zvané cukerně-řepařské otázce. Je toho třeba proto, poněvadž krise cukerně-řepařská, projevující se již několik let, má býti na základě dohody na mezinárodní konferenci v Bruselu řešena opětně způsobem, který po našem soudu není správný. Jestliže bruselská konference nedošla dále než k rozhodnutí o omezení výroby cukru a tím i řepy cukrovky, pak ovšem těžko lze mluviti o usnesení, které by mohlo na trvalo zlepšiti situaci.

Posuzujeme-li toto usnesení s hlediska zemědělského, pak se nás prostě zmocňuje obava, co by tak nastalo, kdyby způsobu ochrany výroby, jak se na něm usnesla bruselská konference, následovala i jiná v krisi se nacházející odvětví výroby zemědělské, na př. obilnářství, chmelařství, lnářství, bramborářství, zelinářství atd.

Omeziti plochu všech těchto plodin by prakticky znamenalo, že by náš zemědělec byl postaven před problém, co vůbec pěstovati.

Navrhuje-li se proto omezení osevu, mělo by se také říci a zemědělcům poraditi, co bude dáno našemu zemědělství v náhradu za toto omezení. Ale jestliže se tak zvaná regulace osevu řepy nejen uznává, nýbrž dokonce usnesení bruselské namnoze líčí jako úspěch, pak ovšem nebude lze také nic namítati v budoucnu proti tomu, až zase další konference, na př. obilnářská, bramborářská, chmelařská, zelinářská, vinařská atd. přinesou nám podobná usnesení.

Při omezení řepy cukrovky je třeba uvážiti, že od roku 1926 omezen byl již osev o dobrých 30% vzhledem k nízké ceně cukrovky v posledních letech a že toto omezení bylo provedeno především u drobných pěstitelů. Zmenšením plochy cukrovky zvýšena byla plocha obilí, čímž postiženy byly opětně velmi citelně obilnářské kraje. Bylo-li nyní usneseno omeziti pěstování cukrovky o 20%, pak jsme na nejlepší cestě ještě k většímu zhoršení stavu zemědělců v obilnářských krajích. Domnívám se proto, že léčiti krisi jednoho odvětví na úkor odvětví jiných je velmi pochybená cesta.

Jednou z hlavních příčin, proč u nás z kruhů cukrovarnických se hájí bruselské ujednání a proč má dojíti k redukci osevu řepy, je vlastně náš přílišný zájem o export cukru, zatím co interes o domácí konsum nejeví se naprosto žádný. Správná naše cukerní politika musí vésti především k získání většího odbytu cukru doma. Proto je třeba, aby došlo doma k dohodě, t. j. k dohodě mezi výrobou cukru, řepaři, konsumenty a státem o ceně cukru, poněvadž ta nakonec je činitelem nejdůležitějším. Snížíme-li podstatně dnešní vysoké ceny cukru pro domácí konsum, přispějeme tím k většímu jeho odbytu a nebude třeba, aby došlo k podstatnějšímu omezení pěstování řepy cukrovky. Bude to také rozhodně rozumnější, než téměř zadarmo a se ztrátami vyvážeti cukr do ciziny.

Tento problém, slavná sněmovno, ovšem nesmíme ponechati k řešení jen pánům z cukerního paláce na Havlíčkově náměstí. Do této otázky musí účinně zasáhnouti všichni odpovědní činitelé a především vláda. Jak zemědělci, tak i konsumentská veřejnost očekává v tom směru od vlády rozhodný čin.

S hlediska zemědělského chtěl bych připomenouti, že s omezením osevu řepy cukrovky je také spiata otázka jedné z našich nejdůležitějších obilnin, našeho ječmene. Je totiž třeba uvážiti, že za naše prvotřídní ječmeny vděčíme vedle šlechtitelské péče především vhodné předchozí plodině a tím je pro ječmen cukrovka. V tom směru jsou známy hlasy odborníků pěstitelů, že bez předchozí kultury cukrovky marné by bylo naše úsilí o pivovarské ječmeny. Jsme proto přesvědčeni, že při omezení plochy cukrovky jde o víc než jen o to, zda se u nás vypěstuje o několik tisíc vagonů řepy méně nebo více, nýbrž že jde o záležitost značného dosahu pro naši zemědělskou výrobu.

Tento fakt nemůže a nesmí býti přehlížen. Zemědělský pokrok rodil a rodí se dosud velmi pozvolna. Tím spíše jsme povinni respektovat to, co jsme za dlouhou dobu zemědělské vědy a prakse u nás vytvořili. Zlepšení a zdokonalení rostlinné výroby není otázkou jedné generace. Je proto třeba bráti náležitý zřetel k základním podmínkám v zemědělském podnikání a chrániti to, co se v praksi osvědčilo.

Co znamená vědou a praksí usměrněná výroba, její specialisace a typisace, toho v přítomné době nejlepším dokladem je právě náš ječmen. Přes ohromný nadbytek zboží u nás i v cizině platí se dnes za prvotřídní ječmeny seťové na vývoz do ciziny 180 Kč i více. Z toho je patrno, jakou roli hraje při ceně zboží jeho kvalita. Je tedy v zájmu zemědělství a jeho zdravého vývoje třeba, abychom nebyli nuceni podstatně omeziti osevní plochu cukrovky. Cukernímu průmyslu přineseno bylo již se strany řepařů, konsumentů a státu dost obětí. Omezení výroby, zákaz o zřizování nových cukrovarů, utužení kartelu, ochranná cla, to jsou všechno zbraně ze starého arsenálu.

Doba velikého hospodářského rozmachu světového volá i u nás po nových a lepších metodách v hospodářském životě. Chceme kupředu, nikoli zpět.

Slavná sněmovno, v dnešní době předmětem úvah je také velmi důležitá otázka levného úvěru. Vláda již ohlásila, že hodlá tuto otázku řešiti úvěrem zemědělským, živnostenským, lidovým a exportním. My tento krok vládní vřele vítáme. Chceme však připomenouti, že litujeme, že předlohy týkající se tohoto úvěru nemohou býti projednány ještě před Velikonocemi. Není jistě žádné pochybnosti o tom, že bez snížení úrokové míry, tedy bez levného úvěru, nelze očekávati ozdravění našich hospodářských poměrů. Po levném úvěru se volá prostě proto, že běžná úroková míra ze zápůjček u bank, záložen, spořitelen a ostatních peněžních ústavů je neúměrně vysoká, zvláště na Slovensku, a že v našem peněžnictví máme značný chaos, který je hlavní brzdou hospodářského života. V tom směru je svrchovaně žádoucí, aby vedle dílčích osnov, o kterých jsem se zmínil, zasáhnuto bylo legislativní cestou do těchto poměrů, aby vytvořeny byly poměry zdravější v našem peněžnictví a aby tím dány byly předpoklady pro zdravé hospodářské podnikání. Je toho třeba zejména vzhledem k organisaci našeho peněžnictví a k dnešní funkci peněz vůbec.

Je přece jasné, že levného úvěru potřebujeme všichni. Domýšlíme-li celý problém, pak ovšem musíme žádati, aby úroková míra u nás byla snížena všeobecně a aby Národní banka Československá měla přímý vliv na regulaci našeho domácího peněžního trhu. O tom, co dnes vidíme v našem peněžnictví, nelze mluviti jako o půjčce a úroku, nýbrž jako o vyložené lichvě s penězi. Způsob hospodaření našich velkých bank a některých peněžních ústavů stal se nebezpečným nejen pro náš hospodářský život, ale pro celý stát.

Zákonnou regulací peněžního trhu, stanovením úrokové míry a potíráním peněžní lichvy můžeme zvednouti nejen hospodářský život zemědělců, živnostníků, obchodu a průmyslu, ale všeho obyvatelstva naší republiky. Bude-li tedy otázka levného úvěru řešena dílčími zákony o úvěru zemědělském, živnostenském, lidovém a exportním, kteréžto opatření vítáme, reklamujeme při této příležitosti doplnění všech těchto opatření velikým zákonem o peněžnictví. (Výborně!)

Konče své poznámky, které jsem učinil jen se zřetelem na dnešní těžkou hospodářskou krisi a situaci drobného zemědělského lidu, prohlašuji jménem národně socialistické strany, že v projednávané předloze spatřujeme nejen důležitý krok k povznesení našeho zemědělství, nýbrž i účinný zásah do dnešní hospodářské krise. Vyslovujeme proto s osnovou náš souhlas a budeme pro ni hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem jest p. posl. Katz. Uděluji mu slovo.

Posl. Katz (německy): Slavná sněmovno! Podaný návrh o státním fondu pro vodohospodářské meliorace, tak jako zákon o melioračním fondu, má produktivní ráz a právě v dnešní době budou jeho následky národohospodářsky dobré. Pro splavnění a kanalisaci vodních cest, pro stavbu a vybudování přístavů, pro zřízení údolních přehrad a vůbec pro povznesení veškeré naší vnitrozemské plavby má mimořádný význam. Bylo by si vskutku jen přáti, aby všechny projekty, na něž se tento zákon vztahuje a jež jsou nutné k úplnému vybudování naší vnitrozemské plavby, byly uskutečněny.

Zvláště dlužno vítati, že na tomto zákoně bylo možno při jednání ve výborech provésti několik zlepšení která především záleží v tom, že do zákona byly pojaty dvě důležité vodní cesty, ovšem s určitými podmínkami, a to Ohře a Morava. Dále to, že původně rozpočtený finanční náklad byl zvýšen. Tak příděl ze státního rozpočtu bude činiti místo 68 milionů Kč 70 milionů Kč a zápůjčka pro stavební období prvých 12 let byla zvýšena z 840 milionů Kč na 94 8 milionů Kč. I když nás tato zlepšení ještě neuspokojila, přece proti dřívějšímu stavu znamenají krok kupředu. Celkem tedy může vodohospodářský fond i s druhým stavebním obdobím použíti 3129 milionů Kč. A budou-li obdobně zvýšeny částky také pro druhé stavební období, tato částka bude ještě vyšší. Ovšem stále to ještě nestačí, aby bylo lze provésti všechny nutné práce a projekty pro racionální vodní hospodářství. Důkaz pro to podává stavební program připojený k důvodové zprávě, který v různém směru potřebuje opravy a nerozděluje peníze tak, aby se jich použilo, jak toho vyžaduje účel a podle nejdůležitějších potřeb. Tak v celém tomto stavebním programu špatně se přihlíží především k nejdůležitější vodní cestě, k tak zvanému volnému Labi z Ústí nad Labem až k zemským hranicím. Pro tuto věc jest zařazeno jen 90 milionů Kč k soustředění toku, kteréžto práce mají se však prováděti teprve v době od roku 1937 do roku 1951, a to opět jen za určitých předpokladů.

Tyto nedostatky stavebního programu jsou ovšem těmto vodním cestám podstatně na škodu, čemuž by se mělo zabrániti již proto, poněvadž tato cesta jest jediným volným přístupem Československé republiky k světovému moři. Již vzhledem k této okolnosti musí býti dána větší dotace na vybudování volného Labe. Podle mínění odborníků vynořují se další těžké pochybnosti stran projektované kanalisace středního Labe na trati od Jaroměře do Mělníka, kterou stav vody na volném Labi bude těžce poškozen. Má-li se lodní doprava na této trati usnadniti a stupňovati, musil by se opatřiti poměrně stálý stav vody, což by bylo ec možné, jen kdyby byly vybudovány údolní přehrady v této oblasti. Avšak stavba nejdůležitější údolní přehrady, důležité pro tuto trať, a údolní přehrady u Křivoklátu jest rozpočtena teprve pro léta 1952 až 1956, a to opět jen částkou 200 milionů Kč, která pro stavbu tak veliké přehrady nepostačí. Poněvadž právě na této vodní trati leží největší průmyslové závody Čech, měla by býti vynaložena největší péče na nepřetržitou dopravu po vodních cestách, aby se tím zabránilo většímu poškození veškerého národního hospodářství. Německo-český průmysl, pokud jde o nákladní dopravu svého zboží, jest odkázán hlavně na tuto vodní cestu a nechápeme tedy, proč se má zanedbávati. Dále by však také bylo nutno, aby se pracovalo k uskutečnění lodního spojení mezi Labem, Odrou a Dunajem, které by teprve náležitě oživilo vnitrozemskou vodní dopravu. Poněvadž ve stavebním programu jest na kanalisaci a splavnění Odry rozpočteno jen 74. milionů Kč, nemůže býti tento důležitý projekt o podporován tak, jak si toho skutečně zasluhuje. Pro náš průmysl, který jest převážně o průmyslem vývozním, bylo by důležitou věcí, již nelze podceňovati, kdybychom vybudováním našich vodních cest dostali volnou cestu - k Severnímu a Východnímu moři, k moři - Adriatickému a Černému, čímž bychom se stali méně závislými na tarifní politice zahraničních železničních správ. Do zákona bylo pojato také několik řek, které mají býti splavněny a regulovány, s nimiž se ve starém rakouském zákoně o vodních cestách nepočítalo. Jde o Berounku, Sázavu a Otavu. Nemáme, co bychom namítali proti tomuto rozšíření, ale, právě proto musíme trvati na tom, aby ony dvě daleko důležitější řeky, Ohře a Morava, podléhaly právě tak zákonu o vodních cestách. Našemu úsilí se podařilo opatřiti aspoň předpoklady, že Ohře a Morava budou zařazeny do zákona o vodních cestách. Očekáváme jen, že se zahájením projektů, především s regulací Ohře, nebude se čekati 3 léta, nýbrž že se s pracemi začne co možná nejrychleji. Projekty na regulaci Ohře jsou již hotovy a dalo by se jich použíti pro splavnění Ohře bez složitých změn. Musím se postaviti proti mínění, že regulační práce na Ohři mají býti hrazeny z peněz melioračního fondu. Tím bylo by splavnění vůbec ubito, poněvadž by k financování musily přispěti obce a okresy, což za dnešních poměrů prostě vůbec nemohou učiniti. Pro Berounku, Sázavu a Otavu také nejsou zvláštní projekty hotovy, a přes to provedení těchto prací jest zařazeno do stavebního programu. Na každý způsob musíme zmařiti pokus určitých vrstev, které se staví proti pojetí Ohře a Moravy do zákona o vodních cestách, a chtějí uskutečnění těchto projektů odsunouti nebo vůbec sabotovati.

Již v dopravním výboru, když se projednával tento návrh, upozornil jsem, jak důležité jest splavnění Ohře, a podal příslušný návrh, který se nyní z části uskutečňuje. Dále poukázali jsme k tomu, že splavnění Ohře přináší větší národohospodářský prospěch než splavnění ostatních řek. Podle mínění odborníků dlužno dokonce přikládati vodní cestě po Ohři větší hospodářský význam než po středním Labi. Řečiště Ohře, dlouhé 240 km, protéká neobyčejně důležitými průmyslovými a zemědělskými kraji a tím jsou dány předpoklady pro hromadné dopravování zboží. Na řece Ohři leží velká průmyslová města jako Cheb, Falknov, Loket, Rybáře, Karlovy Vary, Kadaň, Žatec, Louny a Litoměřice se svým zázemím, bohatým na průmysl, a ta všechna mají zájem na levné dopravní cestě. Zde jest tedy větší možnost dopravy zboží než u Berounky, Otavy a Sázavy. Na Ohři máme uhelné oblasti falknovskou a chomutovskou, karlovarské kaolinové území, které dopravuje kaolin z většiny po lodích do ciziny, průmysl porculánový, textilní a chemický. Dále dopravovalo by se ve větším množství dřevo, ječmen, slad, chmel a cukr, takže tyto vodní cesty by se proti jiným řekám vyplácely. Ale také pokud jde o dovoz zboží, jest kraj, jímž Ohře protéká, v němž bydlí asi na 1 milion obyvatelů, příznivější než kraje, jimiž protéká střední Labe, Berounka, Sázava a Otava, jejichž okolí jest většinou na průmysl chudé a kde vodní dopravy nelze využíti tak, jako u Ohře. V poměru k jiným řekám, pokud jde o technické provedení kanalisace Ohře, nevyskytují se rovněž podstatné potíže. Totéž platí také o stavebních nákladech. Podle odborných posudků pro splavnění Ohře jest také dosti nutného množství vody, a bylo by je možno ještě zvýšiti vystavěním velmi výnosných údolních přehrad. Při této příležitosti upozornil bych opět rád na údolní přehradu u Karlových Varů, která jest také dotována z peněz vodohospodářského fondu. V zahájení této stavby nastaly nyní znovu průtahy, a doufáme a přejeme si, aby vyskytnuvší se potíže byly co nejrychleji odstraněny, aby se konečně mohlo přikročiti k této, tak důležité práci, na kterou již čeká sta lidí. Zde musí všechny vedlejší úmysly ustoupiti úplně do pozadí. Zmínil jsem se již, že vybudování Ohře nebude vyžadovati větších částek než jiné vodní cesty. Podle přibližného výpočtu správce německého melioračního svazu v Čechách činily by náklady na regulaci a splavnění Ohře asi 1200 milionů Kč. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Vidíme-li nyní, že na stavby na Berounce, Sázavě a Otavě jest zařazeno ve stavebním programu 1100 milionů Kč a v této částce jest obsažena jen část stavebních nákladů pro tyto řeky, pak náklady měřeny podle významu a výnosnosti kanalisace Ohře počítány částkou 1200 milionů Kč nejsou pro ni jistě vysoké a na každý způsob bude lze tyto náklady také dříve umořiti. Kanalisace Ohře předpokládá velké regulační práce od Chebu až k Falknovu a od Žatce až k jejímu ústí, čímž se získá tisíce hektarů pozemků pro zemědělství. Tak výsledky regulace a splavnění Ohře budou v každém směru produktivní a bylo by jen křiklavým bezprávím, jehož by nebylo lze napraviti, kdyby tento projekt neměl býti uzákoněn. Zmínil jsem se již, že bude třeba, aby byl sestaven stavební program pro provádění prací na Ohři a Moravě a aby se s jejich zahájením nečekalo 3 léta. Tím, že fond byl v prvém stavebním období dotován částkou o 132 miliony Kč vyšší, bude možno, aby se s pracemi započalo ihned, a musí býti úkolem příslušných činitelů, aby se postarali, aby tyto peníze došly také svého skutečného určení. Z těchto důvodů bylo by naléhavě nutno, aby se poradnímu sboru, ustanovenému v §u 18 tohoto zákona, zajistil určitý vliv na provádění stavebního programu.

Na každý způsob musíme však žádati parlamentní kontrolu tohoto fondu. Tuto kontrolu žádáme nejen nad vodohospodářským fondem, nýbrž vůbec nad veškerým fondovým hospodářstvím, které dnes činí již miliardové částky. Připomínám jen různé fondy u pozemkového úřadu, fond na výzbroj a silniční fond. Nyní k tomu přicházejí ještě vodocestný fond a meliorační fond, takže požadavek parlamentní kontroly jest plně oprávněn.

Nemají-li se produktivní investice, které obsahuje tento zákon, minouti svým účinkem, jak již řečeno, musilo by se ihned započíti s pracemi, a to tam, kde jest nezaměstnanost největší, a to jest především v našem německém průmyslovém území, kde hospodářská krise řádí ještě bez překážky. My jsme stále ještě nepřekročili vrcholu hospodářské krise. Vidíme to na propouštění dělníků a omezování závodů, která pokračují dále a přivádějí tisíce dělnických rodin do bezmezné bídy. Nouze těchto nezaměstnaných nabyla nesmírného rozsahu. Stačí, poukáži-li zde jen na naše západočeské území, z něhož se v několika letech stal průmyslový hřbitov. Jeden podnik se tam zastavuje za druhým, jeden průmysl za druhým zaniká. Většina podniků pracuje pouze částečně a s volnými směnami. Vidíme-li, jak tam musí dělníci žíti, prožíváme bědy veškerého lidstva. A nejen dělníci, nýbrž i obchodníci, živnostníci a drobní zemědělci musí strašlivě trpěti touto hospodářskou krisí, neboť proletarisace těchto vrstev kráčí obrovskými kroky. V oblasti našeho kraje máme 30.000 úředně hlášených nezaměstnaných a při počteme-li k tomu nehlášené a částečně pracující, docházíme k číslu 60.000, které s příslušníky rodin činí asi 200.000 osob, které musí žíti životem největšího strádání. V ašském okresu pracuje textilní průmysl jen částečně, v Chebu byl stav dělníků pracujících v kovodělných závodech snížen na polovici.

Zvlášť křiklavé jsou poměry v Schönbachu, kde nástrojařský průmysl téměř přestal existovati. Město Schönbach, které má 4000 obyvatelů, má 1100 nezaměstnaných, vesměs samostatných živnostníků, kteří nemají nároku na podporu. Ostatní nezaměstnaní jsou chráněni doslova před smrtí hladem stravovacími akcemi ministerstva sociální péče. Při tom bylo by lze v tamějším kraji prováděti veřejné práce, především opravu silnice ze Schönbachu až na zemské hranice, při níž našlo by zaměstnání mnoho set lidí. Ale příslušný projekt již několik měsíců běhá od ministerstva k ministerstvu nevyřízen. Svatému byrokratismu, který se správní reformou stal státem ve státě, jest nouze lidu lhostejná. Četné projekty staveb silnic, vodovodů atd., leží po léta v pražských úřadech nevyřízeny. Výzva předsedy vlády k úřednictvu neměla dosud žádného účinku a domnívám se, že jedině domluva po dobrém nepomůže, že se musí použíti jiných prostředků, aby se úřední šiml dostal do cvalu.

Drama v Rotavě spěje ke svému strašlivému konci, dělníci jsou tam vyhazováni ze závodu a nenalézají nikde práce. Patentovanému německému generálnímu řediteli Dodererovi ani nenapadne, aby splnil svůj slib, že převede propuštěné dělníky do Karlovy Huti. Ve falknovském uhelném revíru bylo z osádky 6000 mužů jen v roce 1930 propuštěno 2000, kteří, poněvadž propouštění dělnictva pokračuje, nemají vyhlídky na pravidelnou práci v jiných průmyslových závodech. Rovněž zde nouzové práce, zamýšlené okresy a obcemi, jsou zdržovány v Praze.

V okrese loketském a karlovarském stoupá neustále počet nezaměstnaných, naprosto již nemluvě o nuzných krajích rudohorských domáckých dělníků v okrese nejdeckém a přísečnicko-vejprtském. Při tom podnikatelé z tohoto katastrofálního úpadku našeho veškerého hospodářského života mají ještě mimořádné, tučné zisky. Všude snižují se dělníkům a téměř všem povoláním beztoho bídné mzdy a mimo to racionalisační opatření pokračují nejneslýchanějším a často nejnesmyslnějším způsobem téměř výhradně na útraty dělníků. A právě němečtí podnikatelé ukazují se zde ve zvláštním světle. Oni nejen předcházejí všechny jiné podnikatele snižováním mezd, ale oni nehnou ani brvou, vyhazují-li své německé rodáky-dělníky na dlažbu. Podvod s německou národní jednotou, jímž snaží se ještě loviti u zaostalého dělnictva, projevuje se zde se vší zřetelností. Podnikatelstvo, aby si uhájilo své nestydaté zisky i v době, kdy největší část lidí klesla v bídu, postupuje surově a bezohledně. Postup německých podnikatelů proti německým dělníkům jest v této době zákeřnou ranou, nad níž horší nelze si představiti. Výrok Marxův, který pronesl před 80 lety, že kapitalista při 10% zisku stává se smělý, při 20% zisku sprostý a při 50% šlape nohama po všech lidských a mravních právech, stává se v dnešní době smutnou pravdou. Soukromokapitalistické bestii není nic svaté, jde-li o zisk, který jedině činí blaženým, jemuž se obětuje veškeré křesťanství a národnost.