Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

203 poslanců podle presenční listiny.

Zapisovatelé: Marek, Petrovič.

Zástupci vlády: ministři Bechyně, inž. Dostálek, dr Matoušek, dr Meissner, dr Slávik, dr Šrámek, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 112. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené dal jsem: dodatečně na 111. schůzi dne 17. března t. r. posl. Baršovi, Dvořákovi, Klimentovi, Majorovi, Rjevajovi, Sedorjakovi, Śliwkovi, Steinerovi, Vallo a Zápotockému; na dnešní schůzi posl. Hellerovi vesměs pro neodkladné zaměstnání; na dnešní a zítřejší schůzi posl. Böllmannovi pro odjezd do zahraničí.

Došla oznámení o změnách ve výborech.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Do výboru iniciativního vyslal klub posl. čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Polacha za posl. Jurnečkovou.

Klub poslanců čsl. nár. demokracie vyslal do výboru ústavně-právního posl. Špačka za posl. dr Ivanku; do výboru zemědělského posl. Špačka za posl. Hudce.

Předseda: Volební soud sdělil přípisem ze dne 24. února 1931, č. 28/31, důvody, pro které odepřel ověřiti volbu dr Perglera.

Žádám o přečtení.

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

Volební soud za předsednictví presidenta volebního soudu dr Háchy, za přítomnosti stálého referenta volebního soudu rady nejvyššího správního soudu dr Koschina, přísedících volebního soudu Boučka, dr Haase, dr Hudce, dr Ecksteina, dr Mazance, Nováka, dr Pohla, dr Poledne, dr Stiebra, dr Štůly, dr Vosky a zapisovatele sekretáře nejvyššího správního soudu dr Pelinky v plenární schůzi, konané dne 24. února 1931, přezkoumal volbu dalších členů poslanecké sněmovny Národního shromáždění, zvolených dne 27. října 1929, a jejich volitelnost podle §u 8, č. 2 a §u 10 zák. ze dne 29. února 1920, č. 125 Sb. z. a n., a odepřel ověřiti volbu dr Karla Perglera, vyslance a zplnomocněného ministra v. v. v Praze, zvoleného z kandidátní listiny č. 12 (Liga proti vázaným kandidátním listinám), a to z těchto úvah:

Volební soud ověřuje a zkoumaje volby členů Národního shromáždění podle §u 8, bodu 2 zákona o volebním soudě, zejména zkoumaje v rámci tohoto úkolu podle §u 10 téhož zákona volitelnost osob zvolených do Národního shromáždění, jest povinen zkoumati veškeré náležitosti volitelnosti z moci úřední. Proto nemůže a nesmí v tomto řízení ukládati nikomu břemeno průvodní, tedy zejména ani tomu, jenž snad upozornil na některý nedostatek volitelnosti určité osoby. Nemůže však ukládati toto průvodní břemeno ani osobě, jejíž volitelnost jest zkoumána, nýbrž smí ji ve smyslu §§ 18 a 21 zákona o volebním soudě jen vyzvati, aby se o vzešlých pochybnostech a to, jak z cit. §u 18, odst. 2 plyne, cestou písemnou vyjádřila. Avšak ani obsahem tohoto vyjádření není volební soud vázán, nýbrž je v důsledku zásady oficiality, platné pro řízení ověřovací, povinen z moci úřední zkoumati nejen, zda tu nejsou okolnosti, vylučující volitelnost osoby zvolené, nýbrž i zda nejsou dány skutečnosti, jež vzešlou pochybnost vyvracejí.

Při zkoumání volitelnosti dr Karla Perglera vzešla pochybnost v jediném směru, zda totiž v den volby byl aspoň 3 léta státním občanem Československé republiky, jak předpisuje § 5 řádu volení do poslanecké sněmovny, vydaného zákonem ze dne 29. února 1920, č. 123 Sb. z. a n.

Musil si tedy volební soud otázku tuto pro svůj účel, t. j. způsobem prejudicielním bez účinku právní moci rozřešiti, ježto není tu dosud autoritativního výroku úřadu k rozhodování o otázkách státního občanství příslušného, jímž jest podle §u 30 obč. zák. a min. nař. z 27. října 1895, č. 169 ř. z., úřad správy politické. Z toho plyne, že úsudek, který si volební soud o otázce státního občanství dr Karla Perglera utvořil, má právní význam toliko pro jeho výrok o ověření volby dr Karla Perglera, a že není jím nijak prejudikováno ani úřadu k autoritativnímu rozhodování o otázce této příslušnému ani žádnému jinému úřadu, který by snad ve své úřední působnosti tuto otázku musil si prejudicielně řešiti.

Zkoumaje otázku státní příslušnosti dr Karla Perglera, mohl volební soud položiti za základ tyto skutečnosti, které byly ministerstvem vnitra zjištěny a volebnímu soudu předloženy a jež dr Karel Pergler výslovně uznal za správné:

Dr Karel Pergler narodil se 6. března 1882 v Zavadilce (resp. Liblíně) u Radnic v Čechách, domovské právo měl po otci v Broumech (okr. Rakovník) až do dne 11. ledna 1906, kteréhožto dne nabyl státního občanství ve Spojených státech severoamerických, pozbyv současně státního občanství rakouského. Od té doby státního občanství rakouského ani československého výslovným propůjčením nikdy nenabyl, byl však dekretem presidenta republiky ze dne 9. října 1919 jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem (IV. hodn. tř.), tedy státním úředníkem pragmatikálním.

Bylo tedy zodpověděti právní otázku, zda-li dr Karel Pergler, když byl přijetím státního občanství severoamerického pozbyl státního občanství rakouského, zrozením nabytého, nabyl státního občanství československého jiným způsobem, než výslovným propůjčením.

Dr Karel Pergler ve svých vyjádřeních hájí názor, že československého státního občanství vskutku nabyl, a opírá jej o následující důvody:

1. Nabývacím titulem jest především zmíněný jmenovací akt presidenta republiky, neboť prý

a) jmenuje-li se kdo státním úředníkem pragmatikálním, nabývá tím zároveň státního občanství československého a to podle ustanovení §u 29 obč. zák., kde se ustanovuje, že cizinci nabývají státního občanství rakouského,- a ježto tento zákon je nyní zákonem republiky Československé, i státního občanství československého-nastoupením veřejné služby;

b) tímto jmenováním, jež stalo se na návrh vlády, ve které zasedá také ministr vnitra, bylo dr Karlu Perglerovi státní občanství československé uno actu uděleno, ježto nelze za to míti, že vláda a president republiky by byli chtěli porušiti zákon (t. j. § 1 služ. pragmatiky č. 15/1914 , z., platné i v republice Československé), který výslovně stanoví, že úředníkem státním může býti ustanoven jen státní občan československý.

O těchto dvou argumentech uvažoval volební soud následovně:

ad a) Citovaného ustanovení obč. zák. nemůže se dr Karel Pergler s úspěchem dovolávati, neboť ustanovení toto bylo zrušeno již předpisem čl. 3, odst. 2 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., jenž stanovil, že pro cizince činí se vstup do veřejných úřadů závislým na nabytí státního občanství. Obě tato ustanovení jsou navzájem v diametrálním rozporu, jenž se nižádným výkladem nedá odstraniti. Kdežto totiž podle §u 29 obč. zák. nabýval cizinec nastoupením veřejného úřadu ipso facto státního občanství, nařizuje čl. 3 cit. stát. zákl. zákona kategoricky, že cizinec, chce-li dosíci úřadu státního, musí již před tím státního občanství nabýti, tedy že musí ho nabýti aktem jiným, který musí jmenování státním úředníkem předcházeti. Při tomto kontradiktorickém poměru předpisu cit. čl. 3 stát. zákl. zák. k předpisu §u 29 obč. zák. sluší podle logicky nutné, v §u 9 obč. zák. vyslovené zásady "lex posterior derogat priori" uznati starší normu za zrušenu normou pozdější, i když ji zákonodárce výslovně za zrušenou neprohlásil. K tomu sluší jen ještě poznamenati, že právě cit. stát. zákl. zákon č. 142/1867 ř. z. o všeobecných právech občanů byl podle §u 6 prozatímní ústavy z 13. listopadu 1918, č. 37 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 23. května 1919, č. 271 Sb. z. a n., i po státním převratu výslovně zachován v platnosti, a ježto byl zrušen teprve předpisy ústavní listiny v r. 1920, byl v době jmenování dr Perglera mimořádným vyslancem platnou a závaznou normou. Ostatně stejné ustanovení jako cit. stát. zákl. zákon má i služební pragmatika (zák. z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.) v §u 1.

Volební soud může se pro svůj výklad dovolávati souhlasného názoru projeveného nejvyšším správním soudem v nálezu Boh. A. 7287/28 a také v převážné části právnického písemnictví, neboť týž právní názor hájil Pražák, Ústavní právo, sv. III. str. 16; týž v Mischler-Ulbrichově Österr. Staatswörterbuch z r. 1897, sv. II., č. 2., str. 1867; Ulbrich, Lehrbuch des österr. Staatsrechts, str. 81, týž v Mischler-Ulbrichově slovníku z r. 1909, sv. IV., str. 312; Milner, Die österr. Staatsbürgerschaft str. 39; Kirschtetter Commentar, str. 90; Karwinski, Zur Codifikation des österr. Staatsbürgerrechtes, str. 49; Ehrenzweig, System des allg. Privatrechts, všeob. část, str. 170; Weyr, Soustava čsl. stát. práva, str. 423; Žlábek-Werner, Státní občanství a domovské právo, str. 57 a j. Že také Stubenrauch ve svém komentáři k obč. zák. je téhož názoru, vyplývá z jeho vývodů v 6. vyd. sv. I., str. 88. Opačný názor zastával vídeňský nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 6. listopadu 1883, č. 12.854, Gl. U. W. 9638 (Jur. Bl. 1883, č. 51); rakouské ministerstvo vnitra v rozhodnutí z 26. října 1893, čís. 20.069 (Zeitschrift für Verwaltung 1894, str. 151); Beck-Kelle, Universitätsgesetze, str. 112; Waldert, Das österr. Heimatund Staatsbürgerrecht, str. 162 a j.

ad b) Tento druhý argument má více váhy. Volební soud zjistil ze spisů ministerstvem vnitra předložených, že jmenování dr Karla Perglera mimořádným vyslancem stalo se na návrh vlády. Volební soud neměl také pochybnosti, že vláda - třeba v ní snad ministr vnitra právě nezasedal - byla vzhledem k ustanovení §u 17 tehdy platné prozatímní ústavy ve znění zák. č. 271/19 Sb. z. a n. příslušna státní občanství uděliti. Mohla se tedy vláda, usnášejíc se, že má býti presidentu republiky učiněn návrh na jmenování dr Karla Perglera mimořádným vyslancem, beze vší pochybnosti způsobem kompetentním zároveň usnésti, že se dru Karlu Perglerovi uděluje státní občanství československé. Avšak v předložených spisech ministerské rady, zejména v protokolu o schůzi její ze dne 6. září 1919, v níž návrh na jmenování dr Karla Perglera byl usnesen, ani ve spisech presidia ministerstva zahraničních věcí, jež tvořily podklad pro toto usnesení, o udělení státního občanství nelze nalézti ani zmínky.

Zbývá tedy jen ještě otázka, zdali snad přes to, že vláda ani slovem neprojevila úmysl dr Karlu Perglerovi státní občanství uděliti, není nutno úmysl takový spatřovati již ve vládním návrhu na jmenování mimořádným vyslancem. Volební soud dospěl k přesvědčení, že na takovýto úmysl vlády nelze souditi. Nečiní-li se ve jmenovacím aktu dr Karla Perglera o jeho státní příslušnosti žádné zmínky, dá se to vysvětliti stejně mylným předpokladem, že dr Karel Pergler státním občanem československým tehdy již byl, jako omylem právním, že podle §u 29 obč. zák. jmenování ipso facto státního občanství nabude, zejména však a nejpravděpodobněji pouhým přehlédnutí této zákonné podmínky jmenování. Nenaleznuv ve spisech žádné positivní opory pro závěr, že vláda měla úmysl uno actu dr Karlu Perglerovi státní občanství uděliti, nemohl volební soud ani tento argument uznati za podstatný.

2. V dalších svých vývodech dovolává se dr Karel Pergler opětovně ustanovení některých mezinárodních smluv, jakož i zásad práva mezinárodního vůbec. Avšak otázku státní příslušnosti nějaké osoby ke státu československému mohou si úřady a soudy československé řešiti pouze podle norem, jež náležejí k vnitrostátnímu právnímu řádu československému. Zásady práva mezinárodního a stipulace mezinárodních smluv i když byly ratifikovány a publikovány ve Sb. z. a n. - lze za součástku vnitrostátního právního řádu uznati jen potud, pokud byly do právního řádu vnitrostátního vtěleny, což může se ovšem státi buď vydáním jich ve formě zákona nebo tím, že zákon na mezinárodní smlouvu výslovně odkazuje. To je ustálený názor volebního soudu (srov. na př. nálezy of. sb. č. 44. 78 a j.), který je v tom v úplné shodě s konstantní judikaturou nejvyššího správního soudu (srovn. na př. nálezy Boh. A. 786/21, 2451/23 a j.).

Z tohoto zásadního hlediska bylo posuzovati další argumenty dr Karla Perglera.

a) Pokud dovolává se mírových smluv, uvážil volební soud toto:

Ustanovení čl. 6 Smlouvy mezi čelnými mocnostmi, spojenými a sdruženými s Československem, podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919 a uveřejněné ve Sb. z. a n. z r. 1921 pod. č. 508, bylo do právního řádu československého vtěleno potud, že bylo v podstatě pojato do § u 2 zák. z 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n.

Stačí tedy omeziti se na výklad tohoto předpisu, který má následovní znění:

O osobách, jež se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.

Jak ze znění tohoto jasně plyne, normuje se tu výhradně originální nabytí státního občanství zrozením na území republiky Československé, a to v ten smysl, že novorozenec, který svým zrozením nenabude jiného státního občanství, nabývá podle tohoto předpisu státního občanství československého. Předpisu toho nelze již vzhledem k jeho znění použíti na nabytí státního občanství v některém pozdějším stadiu životním, zejména nelze ho použíti na případy, kdy někdo zrozením (třeba po otci) státního občanství nabyl a později je opět ztratil. K jakým důsledkům by vedl názor opačný, ukazuje úvaha, že by pak každý, kdo zrozením nabyl státního občanství československého (resp. rakouského), později však vystěhovav se do ciziny nabyl tam státního občanství jiného, byl s hlediska zákonů československých za všech okolností a neustále státním občanem československým přes to, že jeho cizí státní příslušnost trvá.

K vývodům, jež dr Karel Pergler uvádí pro svůj názor opačný, dlužno připustiti, že smluvní a pak i zákonné opatření v cit. §u 2 obsažené vzniklo ze snahy omeziti co možná počet osob nemajících žádného státního občanství. Ale intence tato byla v cit. paragrafu uskutečněna jen potud, že bylo pamatováno toliko na osoby, jež narozením žádného státního občanství nenabývají. Na případy ztráty státního občanství v jednom státě bez současného nabytí příslušnosti ve státě jiném řečené zákonné opatření nepamatuje. Jiná je otázka, zdali takovýto případ není upraven způsobem jiným, neboť bylo ode dávna snahou států zameziti, aby nebylo bezzemků, a byly za tím účelem uzavírány mezistátní úmluvy. Jednou z takovýchto úmluv byla také státní smlouva uzavřená mezi Spojenými Státy Severoamerickými a mocnářstvím Rakousko-Uherským ze dne 20. září 1870 (uveřejněná v ř. z. z r. 1871 pod č. 74), na niž se dr Pergler rovněž odvolává a o níž bude také hned pojednáno.

b) Řídě se uvedeným již právním názorem o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv, musil soud zkoumati, zdali a do jaké míry byla právě citovaná státní smlouva z r. 1870 pojata do vnitrostátní správního řádu rakouského, resp. československého.

K této mezinárodní smlouvě má jakýsi vztah předpis §u 16 zák. o domovském právu z 3. prosince 1863, č. 105 ř. z., jehož se dr Karel Pergler také dovolává a jenž zní takto:

Jestliže by osoba, která státní občanství ztratila, následkem státních smluv musila opětně býti přijata zpět, nebo jestliže by se do státu rakouského vrátila, aby zde trvale zůstala, a nelze-li dosíci jejího převzetí státem jiným, vstupuje nazpět do domovského práva, které měla před ztrátou státního občanství.

(Autentický text německý zní: Sollte eine Person, welche die Staatsbürgerschaft verloren hat, infolge von Staatsverträgen wieder übernommmmen werden müssen, oder sollte sie in den österr. Staat um daselbst zu verbleiben, wiederkehren und kann deren Übernahme von einem anderen Staate nicht erzielt werden, so tritt sie in das Heimatrecht zurück, welches sie vor dem Verluste der Staatsbürgerschaft hatte.)

Rakouský zákon o domovském právu pochází sice z doby před uzavřením řečené státní smlouvy, ale textování jeho §u 16 je tak široké, že lze v něm viděti poukaz i na mezistátní smlouvy, které budou uzavřeny teprve v budoucnosti. Záleží však na tom, co z obsahu řečené smlouvy mezistátní, t. j. z jejího čl. IV, jenž tu jedině přichází v úvahu, stalo se vnitrostátní normou rakouskou. I když se připustí, že smluvní povinnost státu rakouského přijati v případech ve Smlouvě vytčených svého bývalého příslušníka zase nazpět do státního svazku rakouského, vešla do vnitrostátního právního řádu a že z ní pro bývalého rakouského příslušníka, jenž vrátil se do Rakouska, aby se zde trvale usadil, plyne právní nárok na rakouské státní občanství, má tento jeho právní nárok jen ten obsah, aby mu příslušný úřad státní občanství konstitutivním aktem správním udělil. Mimo to upravuje se v cit. §u 16 otázka domovské příslušnosti tohoto naturalizovaného bývalého státního příslušníka tím způsobem, že nabývá automaticky své bývalé příslušnosti domovské. Naproti tomu není zde o automatickém nabytí státní příslušnosti ani zmínky.

Leč i kdyby bylo možno z řečené smlouvy mezistátní pro stanovisko dr Karla Perglera sebe více dovoditi, je tu ještě otázka jiná, t. j. zdali lze republiku Československou uznati za smluvní stranu této smlouvy. Jen pak mohla by smlouva ona býti součástí právního řádu vnitrostátního.

Podle čl. 3 zákona z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., zůstaly v platnosti jen veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení; obdobného ustanovení o mezinárodních smlouvách není. Stát československý není universálním sukcesorem - a to ani dílčím - býv. státu Rakousko-Uherského. To je ustálený názor jak nejvyššího správního soudu (srv. na př. Boh. A. 1041/21, 1253/22, 1255/22), tak i nejvyššího soudu (na př. Vážný 3008, 5937, 6976). Proto ani mezinárodní závazky státu tohoto nepřešly automaticky na republiku Československou. Avšak ani t. zv. Mírovou smlouvou s Československem nebylo o shora uvedené smlouvě nic stanoveno, naopak z ustanovení této Mírové smlouvy plyne, že dosavadní smluvní závazky mezinárodní s Monarchie Rakouské na republiku Československou automaticky přejíti neměly. Mohlo se tak státi jen novou úmluvou mezi příslušnými státy. Takováto smlouva však nikdy uzavřena nebyla, naopak republika Československá uzavřela se Spojenými Státy Severoamerickými ohledně otázek upravených v cit. Smlouvě z r. 1870 smlouvu zcela novou, a to teprve dne 16. července 1928 (č. 169 Sb. z. a n. z roku 1929), aniž by v této smlouvě byla jakákoli zmínka o tom, že jde o pouhou změnu Smlouvy až dosud platné.

Pro rozřešení předmětné otázky nemělo by významu, jestliže snad v r. 1919 Severoamerická Unie si vyhradila závaznost mezinárodních závazků rakousko-uherských pro Československo. Podle toho, co bylo předesláno, nestačil k založení této závaznosti projev jedné ze smluvních stran, nýbrž bylo by bývalo třeba souhlasného projevu obou států na úmluvě této zúčastněných, k čemuž však, jak již bylo řečeno, v tomto směru nikdy nedošlo.

c) Z ustanovení t. zv. Smlouvy brněnské, t. j. smlouvy mezi republikou Československou a republikou Rakouskou ze dne 7. června 1920 (uveřejněné ve Sb. z. a n. z r. 1921 pod č. 107), kterou vzhledem k ustanovení § 19 zákona z 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., možno ovšem považovati za součást právního řádu vnitrostátního, nelze pro otázku státního občanství dr Karla Perglera již proto nic dovozovati, že smlouvou tou byly upraveny otázky státního občanství výhradně v poměru k republice Rakouské, takže ustanovení jejích nelze použíti na řešení otázek, jež vzešly z poměru ke státům jiným.

d) Pokud konečně dr Karel Pergler poukazuje na to, že jako československý vyslanec podepisoval celou řadu důležitých aktů mezinárodních, a odkazem na Oppenheimovo dílo o mezinárodním právu snaží se dovoditi, že podle zásad tohoto práva vyslanci jsou vždy poddanými státu vysílajícího, stačí tu poukázati na to, co o platnosti mezinárodního práva pro obor právního řádu vnitrostátního bylo již svrchu uvedeno. Otázkou, jaké důsledky na poli práva mezinárodního by snad mohlo míti popření státní příslušnosti takového vyslance, neměl volební soud příčiny se zabývati.

4. Jestliže však - jak shora dovoděno ani jmenování mimořádným vyslancem nemohlo pro dr Karla Perglera založiti státní občanství Československé, mohl tím méně získati státní občanství tím, že byl pověřen různými jinými funkcemi, v nichž stát československý zastupoval. Neboť není právní normy vnitrostátní, jež by s nastoupením takovéto funkce spojovala nabytí státního občanství československého.

5. Podobně je tomu s ostatními skutečnostmi, o něž se dr Pergler opírá. Vydalo-li mu ministerstvo zahraničních věcí cestovní pas československý a udělil-li mu president republiky revoluční medaili, pak i kdyby bylo bezpodmínečně správným tvrzení, že v obou případech je podmínkou státní občanství československé, plynulo by z toho jen, že v těchto případech podmínky této nebylo šetřeno. Avšak se žádným z těchto aktů nespojuje právní řád nabytí státního občanství československého cizincem, a to tím méně, když ani ministerstvo zahraniční ani president republiky nemají kompetence státní občanství udíleti. Pokud se však dr Karel Pergler dovolává té skutečnosti, že mu ministerstvo vnitra vydalo ověřující list, jest na to odvětiti, že podle § 55, odst. 3 vol. řádu do posl. sněmovny (zák. č. 103/1920 ve znění zák. č. 205/25) jest toto ministerstvo po zákonu povinno zvolenému toto osvědčení vydati, a že tímto osvědčením nepotvrzuje se nic více, než že kandidát z volby jako zvolený vyšel. Není proto možno v tomto osvědčovacím aktu viděti rozhodnutí o podmínkách volitelnosti, jež přísluší zkoumati nikoli ministerstvu vnitra, nýbrž soudu volebnímu.

Poukazuje-li konečně dr Karel Pergler na to, že složením vyslanecké přísahy pozbyl podle zákonů severoamerických státní příslušnosti v tomto státě a že tedy popření jeho státní příslušnosti československé zbavilo by jej jakékoli státní příslušnosti vůbec, pak ani tento důsledek nemá pro posouzení předmětné otázky právního významu. Jest z toho patrno jen tolik, že právní řády různých států o otázkách státní příslušnosti plně navzájem nekorespondují, z čehož právě vzniká nežádoucí situace bezzemků.

Nenaleznuv žádného právního titulu, na němž by československá státní příslušnost dr Karla Perglera mohla spočívati, zejména žádného rozhodnutí příslušných úřadů o jeho státním občanství československém, musel volební soud vycházeti od předpokladu, ze dr Karel Pergler v době přede dnem 29. října 1926 československým státním občanem nebyl. Bylo tedy ověření volby jeho za člena poslanecké sněmovny Národního shromáždění odepříti. V Praze dne 24. února 1931.

Předseda (zvoní): Došla naléhavá interpelace.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Naléhavá interpelace posl. Babela, Tylla a soudr. ministrovi železnic o propuštění dlouho sloužícího železničáře Aloise Rambouska.

Předseda (zvoní): Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Dotazy:

posl. inž. Kalliny:

ministru pošt a telegrafů o umístění poštovního úřadu v Drahovicích u Karlových Varů (č. D 472-III),

ministru vnitra o zařazení obce Hroznětína do skupiny míst C činovného (č. D 479-III);

posl. dr Keibla:

ministrům vnitra a financí o zařazení obce Dolního Gruntu nad Labem do skupiny C činovného (č. D 473-III),

ministru železnic, že se panu vrch. inspektoru v. v. Ferdinandu Kreilovi nevyplácí plat, který mu přísluší podle zákona ze dne 20. května 1930, č. 70 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 26. června 1930, č. 96 Sb. z. a n. (č. D 474-III);

posl. Brodeckého, Staňka a soudr. ministru železnic a ministru vnitra o p. přednostovi stanice Mukačevo, Ivanu Sernokovi (č. D 483-III);

posl. Jaši ministru železnic o nutné stavbě železniční stanice ve Veselí nad Moravou (č. D 480-III);

posl. Sladkého ministru železnic o platnosti zpátečních dělnických jízdenek i po uplynutí osmidenní lhůty (č. D 484-III);

posl. dr Daňka a druhů:

ministru soc. péče o novelisaci odst. 3 §u 29 požitkového zákona, jednajícího o prohlídkách pro zhoršení zdravotního stavu (č. D 481- III),

ministru financí o propůjčování trafik poválečným poškozencům (č. D 482-III).

Předseda (zvoní): Počátkem schůze byl rozdán tištěný vládní návrh.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

1034. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon ze dne 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n., o zajištění půdy drobným pachtýřům (novela IV).

Předseda (zvoní): Počátkem schůze byly rozdány tištěné naléhavé interpelace.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

887. Naléhavá interpelace posl. Klimenta. Śliwky, Hrubého a soudr. ministru soc. péče o ustavičném propouštění dělníků Karlovy Huti na Ostravsku.

888. Naléhavá interpelace posl. Klimenta, Śliwky, Hrubého a soudr. min. sociální péče o nezákonném propouštění nováčků, odcházejících do presenční služby.

889. Naléhavá interpelace posl. Köhlera a druhů vládě, aby bylo vydáno nařízení na ochranu soukromých zaměstnanců proti výpovědi.

901. Naléhavá interpelace posl. Štětky, Zápotockého, Kopeckého a soudr. vládě o zavedení 7- a 6hodinné doby pracovní.

902. Naléhavá interpelace posl. Štětky, Zápotockého, Kopeckého a soudr. vládě o podporách nezaměstnaných a omezeně pracujících dělníků.