Nebudu se dotýkati toho druhého, co znervosňuje železničáře, snad případů je velmi mnoho, aby také vlastní nadřízení orgánové zhoršovali situaci, vyvolávali nervositu. Myslím, že nebudou se opakovati případy, jako v Bohumíně, kde přednosta stanice prodlužuje pracovní dobu smluvním dělníkům a když na stížnost zástupců železničářů u ředitele drah dostane rozkaz, aby obnovil dřívější stav - a vyjednavači vědí, že rozkaz dostal a poněvadž se nic neděje, jdou se ptáti, proč práce je taková, jako byla dříve - řekne: co je mi do rozkazu, co je mi do ředitele, já si to budu dělati, jak budu chtíti, jak mi to tu hoví. To je naprostá desorganisace, (Hlasy: Anarchie!) anarchie, jsou tu i jiné věci, o kterých dnes nebudu mluviti. Někteří nadřízení orgánové nemají nic jiného na práci, než jezditi po tratích a agitovati pro určité politické strany. My železničáři, nár. socialisté říkáme do vlastních řad: nikoho nenuťte k změně přesvědčení, nikoho nepřetahujte, ať jde do organisace, kam ho srdce táhne, ale také nestrpíme, aby zejména nadřízení orgánové vykonávali vliv na politické přesvědčení svých podřízených.

Železničáři a všichni státní a veřejní zaměstnanci kvitovali výplatu vánočního příspěvku, rovněž tak pensisté odhlasování zákona o zrovnoprávnění, pokud jde o zásadu, kterou stále hájíme, že zvýšením kupní síly a proto rychlejší cirkulací statků nezbytných k životu lidí a společnosti lze účelně čeliti krisi. S provedením však už to dopadá hůře, zejména u odměn pro smluvní dělníky a pensisty. Zdůrazňuji, aby požadované doplňky k oběma těmto akcím nebyly považovány za agitaci mezi postiženými, nýbrž za nutnost, aby dobré dílo nebylo znehodnoceno provedením a aby bylo tak, jak to zákonodárci měli na mysli, likvidováno. U železnic v souvislosti se schodkem a shora uvedenými opatřeními přišla správa se řadou opatření, s kterými jsme nemohli souhlasiti a zejména se způsobem, jak měla býti provedena. Postavili jsme se proti, a věci se znovu projednávají. Jde o t. zv. naturální požitky zaměstnanců a o zvýšení činží v železničářských domech a t. d., které přes ujišťování pana ministra železnic i povolaných zástupců zaměstnanců, ať už je to Ústřední sbor důvěrníků nebo zástupci železničářských organisací, bylo prostými výnosy ministerstva železnic nařízeno. A já to nemohu jinak charakterisovati než-li tím, že v této věci zase vynikly ostře ty dva světy: ten jeden svět, to je správa, a ten druhý svět - zaměstnanci. Tyto dva světy v demokracii nemohou míti místa. Ten jeden svět, správní byrokracie, bagatelisovala nejen zaměstnance, nýbrž i členy zákonodárného sboru všech koaličních stran.

Museli jsme se obrátiti na vládu, aby otázky byly znovu projednány, a nyní se tak děje i za naší účasti a ovšem i plné naší odpovědnosti. Důtklivě apeluji s tohoto místa znovu na pana ministra železnic, aby nebylo provedeno zvýšení nájemného v oněch pohraničních a zvláště drahých místech republiky, neboť zaměstnanci by tu nemohli býti prostě živi. Apeluji také na železniční i státní správu, aby co nejdříve provedena byla podle výsledků sčítání lidu změna zařazení skupin činovného a aby především také Plzeň, ne proto, že jest sídlem mé volební župy, nýbrž jako město více než stotisícové, bylo zařazeno do skupiny A. Je tu plné opodstatnění, které jsme již několikráte zdůrazňovali.

Prožíváme těžkou dobu, která vyžaduje lidské solidarity, po které volá také vládní prohlášení. Kdyby nebylo především té větší krise mravní než je hospodářská, šli bychom snáze kupředu. Ale co to je než hluboká krise mravní, když na př. průmyslový podnik - a bylo to tu také jinými kritisováno - který vyplácí správním radům za nic nedělání 300 tisíc Kč dividendy, propouští neustále hromadně dělnictvo, úřednictvo, ty včeličky, které svojí prací umožnily, že loni, předloni, předtím i letos se takové dividendy mohly vypláceti, ale jakmile chod trochu ochabuje, nedovede přinésti žádnou oběť? Vidí jen a jen hmotu, jen žok, nevidí lidi, vyhodí na dlažbu dělníka, který 43 roků v závodě poctivě pracoval a který je dosud úplně zdráv a práce schopen jako dříve, jen aby dividendy byly tučné. To je krise mravní a jako na takovou se na ni také díváme.

Budeme hlasovati pro vládní prohlášení ve víře, že bude všemi slyšeno a že všude budou vyvozeny důsledky, že naznačené pokyny budou prováděny, a ne-li, že vláda učiní taková opatření, která zlepší situaci, pokud je to v možnosti a kompetenci státu.

Státní moc je tu k tomu, aby nepřipustila křivdy a útisky a aby zjednala jedinečné spravedlnosti a právu průchod. Je to jediná cesta pro posílení státu, ať se to líbí všechněm nebo nelíbí.

Končím s přáním, abychom brzy z těžké mravní krise vybředli a hospodářskou krisi překonali. (Potlesk.)