Při této příležitosti bych se rád zmínil, uchyluje se od vlastního tematu, avšak o věci týkající se ministerstva financí, o smutném stavu velké části spotřebitelů, kteří jsou po 12 let na tom tak bídně, že nepřicházejí jako spotřebitelé vůbec v úvahu, o tak zvaných staropensistech. Zákonem o staropensistech z r. 1930 byly jejich požitky přibližně srovnány s novopensisty a musilo by se nyní očekávati, že bude zákon, který byl v červnu 1930 Národním shromážděním schválen a presidentem podepsán, rychle proveden. Mnoho týdnů musilo se čekati na prováděcí nařízení. Bylo by se dalo očekávati, že vláda bude na to naléhati, aby zvýšení bylo ubohým pensistům vyplaceno co možná nejdříve. Ale stal se pravý opak. Přes to, že máme dnes již únor 1931, že tedy měla býti provedena první a druhá etapa, čeká ještě mnoho tisíc civilních a vojenských pensistů na splnění svého zákonitého nároku. Čeká ještě mnoho tisíc z r. 1930 a budou museti čekati ještě měsíce, takže na ony z r. 1931 sotva dojde před druhou polovinou letošního roku. A tak se bude vléci všecko dále a stále budou musiti pensisté déle čekati na splnění svých oprávněných nároků. Jest veliká chyba ministerstva financí, že nebylo ustanoveno přiměřeně více úředníků, aby byl proveden zákon dávno schválený.

Důležitým, námi vždy zdůrazňovaným činitelem v hospodářském životě jest uzavírání hospodářských smluv. Ale právě tato kapitola jest ve vládním prohlášení odbyta povážlivě krátce. Pan předseda vlády praví prostě: "Vykonali jsme vše, co bylo možné." Tu, velectění pánové, nebylo-li možné nic jiného, než co až dosud bylo vykonáno, byla by to skutečně velmi minimální činnost. Uzavření nových obchodních smluv jest dojista vítati v zájmu rozvoje domácího hospodářství a bylo námi stále znovu požadováno. Jest dojista potěšitelné, vytvoří-li se nová odbytiště, rozšíří-li se trh a vytváří-li se nové vývozní možnosti. Je-li však právě Chile způsobilé splniti tyto možnosti, vytváří-li se vzájemné vztahy mezi touto poněkud vzdálenou zemí a Československem výnosně, bude-li míti obchod s Chile zvláštní vliv na naši obchodní bilanci, o tom si dovolím vskutku pochybovati. A mně tu napadají slova starého básníka: "Nač se toulat v také dáli, hle, je dobré blízko tak!" Proč nenasaditi všecky síly, velectění pánové - již jsme to zde stokráte řekli - abychom se dostali s Německem do urovnaných obchodních poměrů? Teprve nyní se pracuje o smlouvě s Jugoslavií. Proč se rozhodujeme vždy teprve v poslední chvíli? Stojíme před vypršením obchodní smlouvy s Rakouskem. Nebylo nic řečeno, neslyší se nic o tom, že byly již podniknuty v této věci kroky. Celní válka s Maďarskem způsobila Československu již dnes větší škody než se myslí a vývoz do Chile jistě neodčiní tento úbytek, který máme ve vývozu do Maďarska. Zemědělství a průmysl jsou v tomto případě obětními beránky tohoto hrdinství, obě pro vedení státu nadmíru potřebná odvětví našeho národního hospodářství úpí pod tlakem nesnesitelného stavu. Maďarsko jest proti nám v lepším postavení než Československo, neboť, jak známo, jest vývoz z Československa do Maďarska větší než dovoz Maďarska do Československa. V této souvislosti bych rád poukázal na trapnost toho, že pan ministr pro věci zahraniční právě v nynější době v nedávno minulých dnech povolil jednomu francouzskému časopisu interwiew, v němž se hlavně mluví o Rakousku a Maďarsku. Nemyslím, že to může vésti ke zlepšení sousedských poměrů, mluví-li ministr pro věci zahraniční, který konečně jest odpovědný za naši obchodní politiku, takovým způsobem s našimi sousedy. Nemyslím, že Rakousko nebo Maďarsko bude bráti prorocká slova pana dr Beneše příliš vážně, ale stále jest smutné, že ministr pro věci zahraniční mluvil takovým způsobem ve francouzském časopise o těchto obou státech.

Že by povolení levných úvěrů průmyslu a živnostem a tím také dělnictvu vytvořilo četné pracovní příležitosti, nemusím blíže dovozovati. O tom jsem mluvil několikráte já i jiní členové sněmovny. Sta milionů, které odnímá závodům sociální pojištění, mohly by opět býti vráceny hospodářství ve formě levných úvěrů. Zde přiložiti ruce k dílu bylo by požehnáním pro stát a pro ty, kdož svými daněmi umožňují vedení státního hospodářství a státních věcí vůbec. Býti zde malicherným vymstilo by se trpce a budoucnost teprve ukáže následky úzkoprsosti a nedostávajícího se rozhledu co nejsmutněji. Pan předseda vlády vyzývá ke konci svých vývodů všecky vrstvy ke svorné a vytrvalé práci. Dovolil bych si ve jménu německého národa pozvednouti ke vládě hlas, aby nám tuto práci umožnila berouc s porozuměním ohled na naše přání a požadavky. To se bohužel neděje. Každé příležitosti používá většina k tomu, aby nám dala pocítiti svoji moc. Děje se tak opět nyní při sčítání lidu, o němž se bude mluviti ještě jak zde, tak také na jiných místech. Dojdete-li konečně k poznání, že klid a pořádek, po němž toužíte, má býti také ještě posílen národnostním smírem v zemi, pak můžete také hleděti vstříc tak těžkým katastrofám, jaké dnes prožíváme, s větší jistotou, pevností a nadějí na společné odvrácení. Považujeme vládní prohlášení za naprosto neuspokojující, ve všech směrech a v každém smyslu. Prohlašujeme však zároveň, že my, učiní-li vláda určité návrhy, které by podle našeho prozkoumání přispěly k vyjasnění situace, budeme ochotni pro ně hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Horpynka.

Posl. Horpynka [německy]: Dámy a pánové! Ještě ani neuschla tiskařská čerň, jež měla sděliti veřejnosti obsah vládního prohlášení, a již se objevily v novinách úvahy a kritiky o dávno očekávaném a konečně proneseném vládním projevu. Marně snažil jsem se najíti aspoň jediný novinářský výklad, jenž by byl bezvýhradně spokojen s vládním prohlášením. Možná, že "Prager Presse" nebo plátky Wolfova nakladatelství projevily bezvýhradný souhlas s vládním prohlášením, avšak těchto patolízalských tiskovin přece nikdo nečte, a kdo je čte, nebere jich vážně. Jest úplně jedno a totéž, zastává-li se stanovisko, že denní tisk tvoří veřejné mínění, nebo že se v něm veřejné mínění pouze odráží. Podle toho, co jsme četli v novinách o vládním prohlášení, dlužno souditi, že v celém státním území jest velké zklamání v tom, co ve vládním prohlášení jest obsaženo, avšak ještě více v tom, o čem vládní prohlášení mlčí.

Nyní již 1 1/2 roku řádí hospodářská krise také v Československu, projevujíc se ve všech svých tíživých formách, na všech stranách svírá nouze a bída zoufalé lidi a každou chvíli jest obava, že dojde k porušení vnitřního míru a pokoje, avšak vládní prohlášení obsahuje lapidární větu: "Budeme uvažovati, jak by bylo lze pomoci." Tato věta osvětluje rázem nejen bezobsažnost celého vládního prohlášení, nýbrž i bezradnost a bezmocnost, v níž se vláda octla vzhledem ku příčinám a důsledkům hospodářské krise. Jakou jest to přece hanbou pro vládu, mohl-li posl. Hampl jako předseda druhé nejsilnější vládní strany přednésti zde referát, jenž vlastně záležel jen z doplňků vládního prohlášení. Cenným pro nás bylo ve vývodech posl. Hampla, že on jako Čech dodal si odvahy - tato odvaha patrně předsedovi vlády scházela - prohlásiti v českém parlamentu, že celá světová hospodářská krise jest zaviněna nesmyslností reparačních platů. Jak mdle a bezvýznamně zní naproti tomu utěšující slovo pana předsedy vlády, že průběh krise v Československu jest stále ještě mírnější než v řadě jiných států, a k tomu ještě jest toto ministerské slovo jednak falešné, jednak ubližuje obyvatelstvu uzavřeného německého jazykového území.

Pan předseda vlády přihlíží jen k území tohoto státu, obývanému Čechy a myslí, že si tu může učiniti správnou představu. Hospodářská krise v německém průmyslovém obvodu a mezi německými sedláky v horách, německá nezaměstnanost, vše to ho nezajímá. Hrozící hospodářské zhroucení 3 milionů Němců v tomto státě, toť zjevem, jenž nezasluhuje, aby se o něm stala zmínka ve vládním prohlášení. Snad pan předseda vlády úmyslně opomenul poukázati ke krutým následkům hospodářské krise v německém jazykovém území, protože by mu při tom bylo pouze připadalo za těžko potlačiti škodolibost, jež všude v tomto státě zavládla ze zhroucení sudetskoněmeckého průmyslu a z řádění nezaměstnanosti mezi německým dělnictvem. Dva němečtí ministři museli v ministerské radě spolu schváliti vládní prohlášení, dříve než smělo býti přečteno zákonodárným sborům. Jak mohli tito oba němečtí ministři připustiti, že toto vládní prohlášení, ponechávajíc nepovšimnuty sudetskoněmecké poměry, začíná hned s falešným tvrzením o mírnějším průběhu krise v Československu? Důsledky hospodářské krise jsou v sudetskoněmecké oblasti Československa daleko horší než v sousedních státech, Německu a Rakousku. Řada výrobních středisek se zhroutila, činnost jejich již nikdy neoživne, takže trvalá nezaměstnanost donutí tvořivé lidi, aby se obrátili jinam. Životaschopná výrobní střediska byla z německého sídliště stažena a fusí s českými podniky přeložena do českého jazykového území, viz Rotavu-Nejdek, Mauthnerův koncern atd. Kvetoucí průmyslová místa dřívějška jsou nyní průmyslovými hřbitovy. Ruku v ruce s tím spějí k jisté zkáze obchod a živnosti. Tento účinek hospodářské krise v obvodech osídlených německým obyvatelstvem ponechává však vláda vůbec bez povšimnutí, ba naopak, my Němci musíme nabýti dojmu, že jej vláda i čeští hospodářští činitelé docela rádi vidí, ba dokonce že k němu napomáhají. Existuje dokument, panem ministrem dr Benešem sepsaný mémoire III, v němž se lze dočísti, že Československá republika nebyla by bez sudetskoněmeckého průmyslového území schopna života.

Dnes, v 13. roce života tohoto státu, snaží se vláda a československý státní národ hospodářsky zbídačiti toto, pro schopnost života Československé republiky tak nezbytné německé území, aniž jest třeba se obávati, že může z toho pro stát vzejíti trvalá škoda. Tím sama vláda dokazuje, že byla falešnou argumentace, se kterou při diktování míru v pařížských předměstích bylo sudetskoněmecké pohraničí proti vůli svého německého obyvatelstva násilně včleněno do československého státu. Nyní jest prokázáno, že tento stát svůj dnešní nepřirozený útvar vděčí pouze lži. To však nás naplňuje nadějí, že tento stav bezpráví nebude věčně trvati, poněvadž nebude ani národnostního ani hospodářského míru v Evropě, dokud rozumná revise poměrů vytvořených mírovými diktáty neodstraní každé bezpráví.

Vládní prohlášení zjišťuje, že všeobecná hospodářská krise v Československu začala se zemědělskou krisí. Jest ku podivu, že se vláda, ve které si i česká agrární strana jako nejsilnější z koaličních stran osobuje jistou vůdčí roli, zmiňuje pouze několika slovy o opatřeních preventivní povahy učiněných k odstranění nebo zmírnění zemědělské krise, aby nakonec zjistila, že program zemědělských problémů ani zdaleka není ještě vyčerpán. Nesvědčí to jistě o skromnosti, jestliže čeští agrárníci ve vládním prohlášení věnují jen nejmenší místo agrární krisi. Avšak i tímto prostředkem nezabrání agrárníci tomu, aby nebyla jejich politika podrobena kritice.

Počínající zemědělská krise donutila již r. 1926 sněmovnu tehdy právě nově zvolenou k obranným a ochranným opatřením. Tehdy bylo přenecháno úřednické vládě, aby vybojovala na sněmovně první zákon o agrárních clech. Ač tehdy bylo pro tento návrh zákona nezbytně třeba hlasů tří německých stran, přece se podařilo úřednické vládě učiniti pomocí parlamentu iniciativní návrh českých agrárníků zákonem, jenž vůbec nepřihlížel k potřebám německého zemědělství, ba dokonce obsahoval ustanovení, jež se později ukázala škodlivými pro německé zemědělství. Když na podzim r. 1926 byl úřednický kabinet Černého vystřídán národnostně smíšenou občansko-konservativní vládou Švehlovou, tu bylo již po veškeré agrární politice přes to, že agrární krise dále stoupala. Nejprve bylo slabosti a povolnosti německých vládních stran, jejichž setrvání ve vládní většině bylo nezbytné k udržení parlamentní vlády, zneužito k tomu, že byla vydána řada státně politických zákonů, jež znamenaly těžké rány a porážku pro sudetskoněmeckou politiku a pro sudetskoněmecký lid. Stačí, poukáži-li na serii vojenských předloh se zákony o prodloužení služební doby branců, o fondu na výzbroj a o zaopatření déle sloužících poddůstojníků, dále na reformu správy a na zákon o obecních financích. To byl však také poslední hrdinský čin tehdejší vlády. Pak se rozvířil známý zápas o moc mezi českými agrárníky a českými lidovci, jenž oslabil vládní většinu tak, že pozbyla pracovní způsobilosti, a vedl po zkouškách síly při agrárním sjezdu 1928 a při Václavských oslavách 1929 k novým volbám roku 1929.

Když občansko-konservativní vládní většina z let 1926 až 1929 neměla ještě zvláštní nějakou překážku v socialistické oposici, opominuli čeští agrárníci pro stranicko politické kočkování v lůně vládní většiny prováděti promyšlenou agrární politiku. Nyní, když agrární krise nabyla osudných forem a když všechna až dosud učiněná opatření nemohla přivoditi aspoň citelnou úlevu, snaží se agrárníci svaliti vinu na socialistický blok ve vládní většině, který podle volebních výsledků z r. 1929 musel býti pojat do vládní většiny. Takovéto výmluvy jsou přespříliš jalové a nijak nezabrání, aby důvěru v politiku agrárních stavovských stran vždy více a více neztráceli nejen sedláci, nýbrž i všechny vrstvy a stavy tvůrčího i pracovního lidu.

Střízlivě a neohroženě hleděli jsme my všichni vstříc pravdě, že agrární nadvýroba v zámoří a v Rusku, podporovaná ještě používáním strojů, zaplavuje světový trh tak nesmírným množstvím laciného obilí, že domácí zemědělství není proti tomu již soutěže schopno. Všechny strany si uvědomily nutnost zadržeti celními hrázemi záplavu tohoto laciného cizozemského obilí, všechny se sklonily před tvrdou nezbytností, platiti domácímu sedlákovi jeho produkty třikráte tak draho než jest cena na světovém trhu, jen aby bylo domácí zemědělství uchráněno před úplnou zkázou. Vědomí, jak nesmírně velký význam má pro národní celek s půdou srostlý stav selský, způsobuje, že každý rád přináší úžasné oběti z vlastní kapsy, jen aby aspoň poněkud chránil domácí zemědělství a jsou to vyšší moci světového hospodářství, jež způsobují, že přes všechny oběti naše zemědělství nyní ještě jen uboze živoří.

Agrární strany špatně se však odměnily za tuto obětavost druhých vrstev. Jejich agrární politika vyčerpávala se v tom, že nechtěly vůbec viděti hospodářskou, výrobní a odbytovou krisi v jiných odvětvích národního hospodářství, že popíraly tíseň a potřebu pomoci domácím živnostem, že obviňovaly obchod z lichvy a vykořisťování jak výrobců tak i spotřebitelů, že rozhořčeně potíraly každé sociální opatření ve prospěch osob s pevným platem a dělnictva a že uplatnily požadavek, aby každý výdaj z veřejných prostředků na zmírnění hospodářské krise byl jedině a výhradně dán k použití agrárníkům. Tak dospěly agrární strany k politice zášti proti ostatním vrstvám, až konečně stanuly při devise: "Nemá-li sedlák nic, ať také ostatní nemají nic!" Tím se octly na konci své moudrosti.

Tak vynutili agrárníci, že byla předčasně vypovězena obchodní smlouva s Maďarskem a zahájena celní válka, která jim nepřinesla žádné pomoci v zemědělské krisi, avšak způsobila domácímu průmyslu katastrofální tíseň průmyslové krise. S úzkostí hledí nyní veřejnost vstříc započatým jednáním o obchodní smlouvu s Polskem a Jugoslavií, poněvadž nelze prostě odmítnouti obavu, že nesmiřitelné stanovisko agrární politiky snad také v těchto obou otázkách způsobí domácímu průmyslu nové škody. Vládní prohlášení nepokusilo se ani slovem zmíniti se o této skutečnosti a zaplašiti podávající se z toho obavy a jest tudíž také v této, zemědělství věnované kapitole naprosto neuspokojující.

A nyní několik slov ke kapitole "nezaměstnanost", kterou označuje vládní prohlášení za nejtíživější důsledek všeobecné hospodářské krise.

Šťastně se podařilo setrvati ve vládním prohlášení při otřepané pravdě, že v dobách velké nezaměstnanosti jest vláda povinna pečovati jednak o práci, jednak o umožnění existence těch, kdož bez své viny přišli o práci. Jak si představuje vláda rychlé a uspokojivé vyřešení těchto obou úkolů, o tom praví vládní prohlášení v mnoha slovech vlastně velmi málo, a co o tom in concreto uvádí, setkává se nadto nutně s jistě oprávněnou nedůvěrou. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Vidíme, že zemědělství jen žalostně živoří, úpadky ve stavu obchodnickém a živnostenském dosahují přímo rekordních číslic, banky se ocitají v nesnázích a musí je stát sanovati, bankovní kapitál škrtí akciové společnosti, takže jsou nuceny buď úplně zastaviti provoz neb omeziti výrobu na trpěné ještě minimum, jestliže se fusemi dobrovolně nedecimují. Země, okresy a obce byly reformou správy a zákonem o obecních financích a byrokratickým centralismem se svým autonomním hospodářstvím uvedeny docela ve psí. Jistý těžký průmysl žije dnes pouze ještě z milosti a to z válečného zbrojení státu.

Kde jsou hospodářské složky zmíněné ve vládním prohlášení, jež přítomnou krisí buď vůbec nejsou dotčeny nebo jen v nepatrné míře, takže vláda se domnívá, že se může dovolávati jejich citu solidarity, aby ti, kdož jsou postiženi nezaviněnou poruchou hospodářskou, nebyli výhradně jen odkázáni na pomoc státní a na veřejné prostředky? Tato výzva vlády nedoznala asi nikde ohlasu, vždyť není tu lesa, z něhož se odráží ozvěna toho, co se do něho volá. Všechny jiné sliby, jež činí vláda stran zmírnění nezaměstnanosti, poutají jako nevěrohodná a podivuhodná hudba budoucnosti.

Meziministerská komise má dozor nad investicemi, jež stát opatřuje v částce téměř 2 miliard Kč r. 1931. Tato komise bude asi jen tehdy míti něco na práci, budou-li tu skutečně peníze nebo smí-li se jich se svolením pana ministra financí k tomuto účelu také použíti. Obávám se, že vláda nebude tak brzo s to, aby podala sněmovně uspokojivou zprávu o zdárné činnosti této meziministerské komise. Podpory veřejnoprávním korporacím, jež bez státní pomoci nemohou nouzové práce prováděti, dostane se při hlemýždím tempu úředního šimla a jezdeckém umění úředníků na něm sedících s takovou zdlouhavostí a s takovými šikanami, že nějaké úlevy nezaměstnanosti těmito prostředky nelze se nadíti ještě ani na mnoho měsíců.

Vláda očekává od připravovaného bytového zákona oživení podnikavosti a zaměstnání ve stavební živnosti. Od r. 1926, v němž vláda bezdůvodně vzala zpět sněmovně již předložený návrh definitivního bytového zákona, nestalo se v této hospodářsky tak důležité a ožehavé otázce se strany vlády vůbec nic. Bytový zákon, nyní vládou zamýšlený, nepřijde pro oživení stavebního ruchu r. 1931 vůbec v úvahu. Novelou k zákonu o silničním fondu a fondy, jež mají býti nově utvořeny pro vodní hospodářství, meliorace a vodní cesty, chce vláda rozšířiti svůj investiční program, přenechává však těmto fondům, aby si potřebné úvěry samy nějak opatřily. O uzavření investiční půjčky doma nebo v cizině, jak byla navržena mou stranou v zevrubně propracovaném iniciativním návrhu, vládní prohlášení se nezmiňuje ani slovem. Pravděpodobně pan finanční ministr se svým odmítavým stanoviskem v této otázce pronikl nebo pronikne. Bude asi správným, že pan finanční ministr odmítáním jakékoli půjčky koná pro státní politiku částečně dobrou službu, aby jí zachoval úplnou nezávislost. Avšak správnost této these dlužno bráti jen cum grano salis. Vždyť nejen dlužník dostane se do jisté závislosti na věřiteli, nýbrž i zájmy věřitelovy jsou vázány zájmy dlužníkovými. Na žádný způsob nesmí však takováto státněpolitická úvaha býti stavěna výše než zájem a životní existence statisíců nouzí trpících lidí, poněvadž jinak se provozuje státní politika na útraty humanity.

Mnoho se naříká na to, že selhal gentský systém v boji proti hospodářské tísni způsobované nezaměstnaností. Již při tvoření tohoto zákona jsme poukazovali, že v hospodářsky normální době lze při nepatrné nezaměstnanosti vystačiti s tímto systémem. Pro katastrofální doby, jichž jsme se obávali, vědouce, že přijdou, předpovídali jsme varovně, že takovéto opatření selže. Vláda nechtěla o tom slyšeti a neučinila žádného opatření. Dnes se dovídáme z vládního prohlášení, že vláda teprve uváží, jak by se mohla opatřiti pomoc. Ano, kdy však přijde tato pomoc?

Vláda jest nucena doplňovati podpory v nezaměstnanosti podle gentského systému stravovacími, ošacovacími a mléčnými akcemi a vydávati k těmto účelům miliony, odborové svazy jsou podrážděny, jsouce úplně vyčerpány, ba strávivše i stávkové fondy a hledíce vstříc nadmíru hrozivému zadlužení. Jest tu pomoc vůbec ještě možná? A je-li tomu tak, nepřijde tato pomoc teprve, když hospodářská krise bude již polevovati? Zemědělský úvěr, lidový úvěr, živnostenský úvěr, vývozní úvěr, pojištění proti nezaměstnanosti, pojištění proti živelním pohromám, vesměs věci, jež vládní prohlášení slibuje, které však reálně ještě ani v embryonálním stavu neexistují, při čemž dlužno se ještě obávati, že se všechny tyto věci vyvinou jako zrůdy a že dějiny jednou nezbytně učiní vládě výčitku, že se pokusila zaháněti čerta ďáblem.

Úvěr 150 milionů ku zmírnění hospodářské krise byl sice vládě již povolen, avšak politické kupčení mezi vládními stranami zabránilo dosud, že ku provedení tohoto zákona nebylo lze přikročiti.

A sněmovna? Vláda stojí tu slabá a téměř bezmocná před zjevy hospodářské krise, hrozícími těžkými důsledky, zatím co politické strany ve sněmovně snaží se na nezaměstnanosti ohřáti svou stranicko demagogickou polívčičku. Jest tu řev a křik, nejpustší nadávky lítají vzduchem, každou chvíli může dojíti k násilnostem mezi zástupci lidu a jako moudrý závěr těchto duchaplných porad ozývá se v sále: Vládní socialisté jsou tím vším vinni! Táži se, zda bylo tímto hubařením pomoženo i jen jedinému nezaměstnanému?

Takto neplní parlament svou povinnost. Poštvány byvše zfanatisovanými vůdci jsou masy lidu, bídou a nouzí snadno popuditelné, nadháněny před pušky četnictva a dochází ke střelbě kosící lidské životy. Také žádné sebe obratněji sestavené vládní prohlášení o politování hodném případu v Duchcově nemůže sprovoditi se světa skutečnost, že zbytečně byla prolita lidská krev. Takovýmito prostředky nebude moci nikdy vláda prokázati cizině, že Československo jest silným státem, který dovede veřejný klid a pořádek udržeti i v této těžké době. Naopak, výstřely v Duchcově jsou tím spíše známkou vědomé slabosti a z toho vyplývajícího strachu. Projevům zoufalosti nezaměstnaných a hladovějících mas lidu na venek se nikdy nezabrání bodáky a puškami, může se tak státi pouze usměrněnou hospodářskou a sociálně politickou prací v zákonodárných sborech a ve veřejné správě. Vláda musí však konečně přikročiti ku práci, nečiniti pouze polovičatých slibů ve vládních prohlášeních. Až dosud nedovedla si ještě vláda získati důvěry veřejnosti.

Smějí se i vrabci na střeše, tvrdí-li vláda ve svém exposé, že při vyjednávání o úpravě obchodních a právních poměrů s jinými státy učinila vše, co bylo možné. S Německem a Rakouskem, našimi přímými sousedy, k nimž by mělo míti Československo nejužší a nejuspořádanější vztahy, nedojde vůbec ani v dohledné době k ničemu při zmatené zahraniční politice tohoto státu, s Maďarskem žije Československá republika v tomto okamžiku důsledkem nesmiřitelné agrární politiky ve stavu celní války. Vláda sice vždy tvrdí, že neopomine žádného pokusu, aby zahájila s Maďarskem opět aspoň poněkud normální vztahy. Aby podpořil toto úsilí, poskytuje pan zahraniční ministr dr. Beneš časopisu "Paris Midi" interview Maďarsku nepřátelský, v němž ovšem proti Maďarsku a Rakousku také opět jednou řinčí šavlí. Jest lhostejno, zda ministr dr Beneš chtěl tímto interviewem zahladiti nepříznivý dojem způsobený kdysi uveřejněním interviewu Masarykova, v němž president státu připustil možnost revise hranic mezi Maďarskem a Československem, nebo zda chtěl tím příznivě působiti na jednání o obchodních smlouvách s Polskem a Jugoslavií, jež se nyní z důvodů zahraniční politiky s urychlením konají. Může býti ujištěn, že těmito pošetilostmi nedosáhne ani jednoho ani druhého cíle. Naopak. Mezinárodní diplomatický svět bude pouze toho názoru, že ministr dr Beneš chtěl těmito interviewy obnoviti svou vážnost, silně v Ženevě pošramocenou, nebo, že se chtěl pomstíti za svou ženevskou porážku. Že šéf zahraniční politiky nemá v této chvíli jiných starostí, jistě s uspokojením vezmou na vědomí všichni, kdož trpí hospodářskou krisí.

S veškerou rozhodností musím však odporovati tvrzení vládního prohlášení, že stát právě v poslední době opětně až do nejzazší možnosti splnil svou povinnost k veřejným zaměstnancům. Právě předsedovi vlády jakož i všem resortním ministrům měli státní a veřejní zaměstnanci opětně příležitost přednésti žaloby a stížnosti na své špatné hmotné poměry. Ano, dokonce i president státu, jistě v souhlasu s vládou, přijal v poslední době zástupce úřednických organisací a dověděl se z jejich úst, jakých změn všech zákonných ustanovení od platového zákona č. 103/26 až do resystemisačního nařízení si veřejní zaměstnanci naléhavě přejí.

Úprava starých pensí se všemi svými nedostatky a chybami nebyla ještě úplně provedena ani v první etapě. Mají tato slova vládního prohlášení býti snad zřetelným odmítnutím požadavků veřejných zaměstnanců v tom směru, že v nejbližší budoucnosti nesmějí také počítati s uskutečněním svých nejskrovnějších požadavků? Zde jest nezbytno, aby vláda podala v nejbližší době přiměřené vysvětlení, jak zamýšlí provésti definitivní úpravu zaměstnaneckých otázek. Neplní-li stát svou povinnost ke svým zaměstnancům a nechrání-li u všech jejich zaměstnanecká práva, pak pravděpodobně bude marně apelovati na zaměstnance, aby obětavě i nad normální míru plnili své zaměstnanecké povinnosti.

Přednesl jsem jménem své frakce ve způsobu umírněné a věcné kritiky pouze nejdůležitější námitky proti některým myšlenkám vládního prohlášení. Vláda, jež v době celých 13 měsíců vždy selhala, nemohla si získati naší důvěry. Vládní prohlášení není také s to, aby vzbudilo v nás naději, že bude vláda vhodnými prostředky potírati těžkou hospodářskou krisi a její následky. Parlament, závislý úplně na vládě a jí ovládaný, nepřijde proto do rozpaků, aby blahovolně podpořil nějakou vhodnou vládní práci.

Nemajíce důvěry ve vládu, odepřeme souhlas vládnímu prohlášení. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Juran. Dávám mu slovo.

Posl. Juran: [První věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 6. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 77 této těsnopisecké zprávy.] Je to [Další slovo bylo usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 6. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.] takového rázu, jakých jsme byli svědky za carského režimu a které se opakují v zemích vlády fašistické diktatury. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 6. února 1931 podle §u 9 lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] Dnes leží tito 4 dělníci zohaveni v úmrlčí komoře duchcovské nemocnice a mimo tyto 4 zabité leží upoutáni na lože v téže nemocnici 4 ranění dělníci. Jakého zločinu se dopustili tito dělníci? Jako všude v celé republice, roste nezaměstnanost i na Duchcovsku. Dělníci nechtějí však zemříti hlady, volají po práci a chlebě. Jakého chleba se dělníkům dostává, o tom svědčí případ duchcovský. V Ledvicích u Duchcova byla zastavena vyživovací akce, a to starostou, který jest příslušníkem strany čsl. socialistů, s odůvodněním, že prý dělníci jsou nespokojeni, že se bouří atd. O co šlo? Šlo o to, že tato stravovací akce byla nestejnoměrně rozdělována, že byla rozdělována protekcionářsky, a právě proti tomu protekcionářství se dělníci bouřili, poněvadž se nedostávalo podpory těm, kteří jí nejvíce potřebovali. Je samozřejmé, že to mělo své důsledky. Nejen v tomto místě, nýbrž v celém okolí je situace krajně kritická, neboť je tam spousta nezaměstnaných.