Pan kol. inž. Nečas psal tam o jistém advokátovi, který navrhuje, aby byly zřízeny zvláštní vychovávací ústavy, do nichž by poručenské soudy posílaly takové nešťastné děti, jejichž rodiče se rozvádějí. Zdá se však, že ani takový ústav by nezachránil těch dětí před mravními otřesy. Zde pomůže jediná věc, o jejíž uskutečnění kdyby se p. ministr spravedlnosti pokusil, získal by si velkou vděčnost ohromné většiny našeho národa bez rozdílu náboženského i politického přesvědčení: Odstraniti nešťastný zákon rozlukový, a když by to z různých důvodů nebylo možné, tedy aspoň novelisovati jej tak, aby byly odstraněny aspoň hlavní příkrosti a nedostatky tohoto zákona, který byl usnesen v popřevratové revoluční horečce. (Potlesk.)

Není to žádná maličkost, povážíme-li, že za těch několik let, co máme rozlukový zákon, jest již 100 tisíc rozloučených a rozvedených manželství v Československé republice, státu přece jen menším, než jsou jiné státy. Lidová strana žádá a bude pracovati, aby i po této stránce již jedenkráte bylo zamezeno rozvratu manželského života, aby manželství, tato nejdůležitější instituce pro život státu, bylo postaveno na pevný základ, jimž jest jedině - a to je jistě naše přesvědčení - svátostný a nerozlučitelný svazek manželský. (Potlesk.)

Spěchám ke konci, ale přeci bych rád ještě p. ministra spravedlnosti upozornil, že chce-li vážně dáti se do boje proti zločinnosti mladých, musí si všimnouti ještě dvou věcí, jež zvyšují kriminalitu mládeže. Jsou to především biografy a potom nemravná, obscenní literatura.

O biografech a jejich vlivu na zločinnost mládeže bylo již mnoho mluveno a psáno. Přece však chci uvésti, co před časem napsal p. učitel Vavřík k úvaze rodičům před začátkem školního roku. Uvedl šetření bernského školního listu ve Švýcarsku mezi studujícími 95 středních škol ohledně biografu. List tento zjistil, že ze 3.800 žáků chodilo pravidelně do biografu 2.450. Tito žáci viděli 1.914 rvaček, 1.286 hádek v rodinách, 1.350 opití, 1.160 poprav, 1.120 nevěr, 1.224 případů zastřelení lidí, 16.515 loupeží, 1.179 krádeží, 1.171 žhářství, 765 sebevražd, 1.225 detektivních příběhů.

Slavná sněmovno, může tato lavina zločinnosti zůstati bez mravního ohrožení mládeže? A toto všechno vidí nejen švýcarská, nýbrž také naše čsl. mládež. Není třeba věnovati opravdu zvýšenou péči a pozornost našim biografům a zvláště chrániti před jejich opiem nedospělou mládež? To by byl jeden z nejúčinnějších prostředků v boji proti zločinnosti naší mládeže. Vždyť většina těchto našich mladých zločinců - a bylo to mnohokráte zkušenostmi soudců a ředitelů trestnic zdůrazněno - prošla právě školou biografů.

Nedávno se pořádaly v Praze demonstrace proti německým filmům. Mínění o těchto demonstracích mohou býti různá. Ale když demonstrace, tedy demonstrace především proti filmům ohlupujícím, znemravňujícím, protináboženským a zvláště bolševickým, jež v poslední době nebezpečným způsobem se rozlézají v našich biografech a demoralisují mravně naši mládež. (Výborně! - Potlesk.) Není tomu dávno, co psaly naše noviny o bolševické filmové blasfemii, která se jeví ve filmu "Kouzlo vesny", vyrobeným nějakým bolševickým židem Kaufmannem. Film zesměšňuje velikonoce ruského lidu, klade na jednu scénu dva průvody: bolševický a církevní. S nejpustším cynismem uráží věřícího člověka, přinášeje obraz Ukřižovaného a za ním snímek - odpusťte, že to musím říci - vepřové hlavy. Film jsem neviděl, ale opakuji to, co o něm filmový kritik v listě uváděl. Takové filmy nám vychovávají mládež, jež končí v kriminálech. A já se ptám, jak je možno, aby tisková censura předvádění takových filmů dovolila? Jaká je to censura, která takové blasfemie mládež demoralisující, ničící a do kriminálu vedoucí, propouští?

A nemravné knihy, časopisy a obrazy! O tom by bylo možno vykládati celé hodiny. Pánové a dámy, znáte přece časopisy, jež nutno nazvati časopisy pornografickými, jež se veřejně po ulicích kolportují, jdou zvláště mezi mládeží přímo na dračku a ta jejich obsah přímo hltá. Není možno ani vylíčiti, jaké těžké mravní škody mládež béře z tohoto tisku. A nyní k tomu přidejte ten t. zv. bulvární tisk s jeho krvavými a zločineckými historkami, tisk zvláště mezi mládeží tak oblíbený. Je potom se možno diviti, že zločinnosti mládeže přibývá?

A co by se dalo říci o obrazech na nejfrekventovanějších místech vystavovaných, jež bývají často vrcholem nestoudnosti? A před těmito obrazy se mládež staví a na jejich dějích a aktech se pase. Ať si o těch obrazech a nahotinách s hlediska estetického kdo chce jak chce soudí, jedno je jisto, že nahota nepatří na veřejnost a na ulici. (Tak jest!)

Pánové a dámy, to všechno v duši tak mnohého mladého člověka podlamuje všechny základy výchovy, ničí všechno dobré, co do něho zasila ruka učitele, kněze a rodičů. Mladý člověk neodolá svodům prostopášnosti a lehkomyslnosti, jejímž koncem je v mnoha případech kriminál. A proto znovu apeluji na pana ministra spravedlnosti a celou naši vládu, aby již jedenkráte bez obavy na pokřik a vkus ulice věnovali těmto věcem pozornost a počali radikálně léčiti choroby této doby, jež mají svůj základ v odkřesťanění lidské společnosti a porušení křesťanských mravních zásad, k nimž musíme se vrátiti nejen v ohledech sociálních, hospodářských, nýbrž i mravních, nemá-li, jak to řekl markantně náš pražský arcibiskup dr Kordač, svět shořeti v plamenech rudého moře. Neboť p. dr Stránský, který zde přede mnou mluvil, velmi se mýlí, domnívá-li se, že arcibiskup dr Kordač proslovil svůj známý interview z oposice proti římské kurii, že jej nejmenovala kardinálem. Především otázka jmenování kardinála v Československé republice souvisí podle mého mínění s prováděním modu vivendi, jehož postup jde velmi pomalu a zdlouhavě. Až ten bude proveden, pak bude řešena i otázka kardinálská v Československé republice a my bychom si opravdu vroucně přáli - jistě v souhlase s valnou částí československého národa - aby arcibiskup dr Kordač dočkal se toho, aby jej, ctihodného a učeného kmeta, jakých málo dosud sedělo na arcibiskupském stolci pražském, tento purpur kardinálský ozdobil. (Souhlas.)

Pokud se pak týče dalšího názoru p. dr Stránského, že pan arcibiskup promluvil z oposice k římské kurii, musím odmítnouti i toto podezření z věci, nad niž je jistě arcibiskup dr Kordač povznesen. Názor na hospodářské a sociální otázky p. arcibiskupem dr Kordačem proslovený onomu zahraničnímu žurnalistovi, jest, slavná sněmovno, starým dlouho hlásaným názorem p. arcibiskupa - já jsem jeho žákem, vím to tedy ze zkušenosti a to názorem shodujícím se úplně s katolickým církevně oficielním názorem na kapitalismus, dnešní národohospodářské poměry a vůbec společenský řád, jež jistě, nezmění-li se poměry, zavedou lidskou společnost do bolševismu a zkázy. (Tak jest!)

Pan dr Stránský jako jistě řada našich politiků a národohospodářských a sociálních pracovníků, bohužel, nedá si často tolik práce, aby se seznámil s křesťansko-sociálním názorem na dnešní společenský řád a poměry, jež jsou pro nás katolíky právě tak nepřijatelné, jako pro stoupence jiných směrů, na příklad pro socialisty. Křesťanství a kapitalismus - a to je, prosím, učení církve - mají se k sobě jako oheň a voda. (Souhlas.)

Než to jsou otázky, které dnes není příležitost řešiti a proto se vracím k našemu původnímu tematu prohlášením, že československá strana lidová ve své snaze po zvýšení mravní úrovně naší mládeže bude hlasovati pro předlohu zákona, poněvadž v ní vidí snahu cestou výchovnou pracovati ke zmenšení kriminality naší mládeže. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pí posl. Hodinová.

Posl. Hodinová: 2. prosince 1908 razil Franz Josef heslo: Vše pro dítě! R. 1914 odhodil však toto heslo do starého železa a jediným škrtnutím pera učinil z milionů dětí sirotky jen proto, že to bylo v zájmu imperialismu.

V prosinci 1918 při svém návratu prohlásil president Masaryk, že v Československé republice nebude rozdílu mezi bohatým a chudým a že budeme žít jako bratři a sestry.

Jaká je pravda a skutečnost v r. 1930? Čím více naléhá zima a zostřuje se krise kapitalistického hospodářství, tím více prohlubuje se bída pracujících, zejména však bída proletářských dětí. V Československé republice dnes téměř 3 mil. osob trpí následky nezaměstnanosti a omezené práce a může býti téměř s určitostí tvrzeno, že nejméně 1/3 tohoto počtu tvořena je dětmi ve stáří do 18 roků. "Naděje budoucnosti", jak frásersky nazývá buržoasie a její lokajové dětský dorost, hladoví a mrzne v ubohých proletářských obydlích, v boudách a stodolách, očekávajíc strašlivou zimu.

V několika dnech bude buržoasie oslavovati svého, prý před tisíciletími zrozeného spasitele, toho vykupitele, jehož následovníci v řadách církve jsou nejlepšími oporami kapitalistického hospodářského pořádku. Chladnokrevně přejde při tom skutečnost, že v Československé republice a v celém kapitalistickém světě umírají miliony dětí hladem, mrznou v mizerných chajdách, běhají do školy bosé a nahé a trpí všemožně.

Podle nepřezkoumané zprávy o výsledku šetření v pražských školách z 61.110 dětí dochází pravidelně 1100 dětí do školy bez snídaně. Děti proletářů jdou do školy hladové proto, že jejich rodiče nemohou jim připraviti ani trochu cikorkového odvaru nebo vodové polévky. 1100 dětí ve Velké Praze chodí o hladu do školy, ale kolik je jich v celé republice? Tu pánové nedovedou zjednati statistiku, protože počet proletářských dětí je ohromný. Hlad proletářských dětí je největší obžalobou systému vykořisťování a potlačování.

Centrální orgán čsl. soc. demokratů nemá jediného slova obžaloby při zprávách o této bídě, nýbrž končí článek slovy, jichž užil slezský básník k ukončení své básně "Maryčky Magdonovy": "Otázka, kdo dá těmto dětem jísti, kdo se jich ujme?" Společenský řád, který tyto děti a jejich rodiče odsuzuje k smrti hladem, který v závodech různými metodami kapitalistické racionalisace vraždí rodiče dětí, ten se těchto dětí neujme, neboť tento kapitalistický řád jest ten, který je vinen vší touto bídou, hladem a nezaměstnaností.

Ale zpráva o šetření na školách ve Velké Praze ukazuje ještě jinou bídu. Mluví také o tom, že ve škole v Břevnově v jedné třídě z 35 žáků je 12 dětí bez teplého prádla a oděvu. V jiné třídě této školy chodí většina dětí ve střevících rodičů nebo starších sourozenců. A když se dětí ptáte, proč chodí takto oblečené, odpovídají, že je to proto, že otec neb matka jsou bez zaměstnání. V jiné třídě z 39 žáků zjistil učitel, že 13 dětí jí teplé jídlo jen večer; každé třetí dítě tedy hladoví, což nazývá se civilisací a demokracií. Hlad a bída podkopávají zdraví dětí od nejútlejšího mládí. Tisíce proletářských dětí následkem toho hyne.

Při projednávání státního rozpočtu na r. 1931 v rozpočtovém výboru přiznal dokonce ministr veř. zdravotnictví dr Spina, že u nás z 10.000 obyvatel 182 hyne na tuberkulosu, 182 lidí z 10.000 obyvatel umírá na proletářskou nemoc a více než čtvrt milionu lidí se s touto nemocí vláčí. A přece je tuberkulosa vyléčitelnou, jestliže se pacientovi dá postačující ošetření, dopraví-li se do sanatoria, jak ukazuje příklad ze sovětského Ruska, kde úmrtnost tuberkulosou je na ústupu.

Ale tam se o tuberkulose nejen mluví, nýbrž tam se potírá všemi prostředky, které jsou po ruce. Dr Spina dále mluví o jiném smutném zjevu, o kterém slýcháme při každoročním projednávání rozpočtu. Je to otázka úmrtnosti dětí. Bylo zjištěno, že kromě nesmírného úbytku porodů ze 100 živě narozených dětí 15 jich umírá v prvním roce svého věku. Zároveň přiznává dr Spina rapidní vzestup ostatních sociálních chorob, jako rakoviny, srdečních vad a ostatních chorob z povolání, ale tyto skutečnosti pouze přiznává, nestará se však o to, aby jim byl učiněn konec. Poctivý boj proti rozšíření a potírání všech těchto sociálních chorob, které ročně vyžádají si tisíce obětí, vyžaduje především odstranění kořene tohoto zla, t. j. kapitalistický hospodářský systém, vyžaduje podstatné zvýšení mezd dělníků, aby jejich děti nehynuly na podvýživu a tuberkulosu. Dále vyžaduje snížení cen, odstranění nezaměstnanosti snížením pracovní doby, vytvoření zdravých proletářských obydlí, ošetření nemocných v sanatoriích a léčebných ústavech atd. Všechny tyto požadavky nebudou však splněny v kapitalistickém společenském řádě, protože ten má dostatek peněz jen tam, kde jde o neproduktivní vydání, sloužící útisku. Na ohlupování mass je v rozpočtu ministerstva vyučování, které je řízeno soc. demokratem, preliminováno 107,520.000, pro militarismus určuje se 1.400,000.000, t. j. skoro pětina všech státních vydání. Nesmírné miliony spolkne policie a četnictvo, a sice pro udržování policejního aparátu s politickým příslušenstvím 387,917.100 a pro četnictvo 283,394.700. Mimo tyto částky jest ještě řada podobných neužitečných vydání, kdežto pro sociální výdaje, ke zmírnění bídy pracujících mass nezbývá peněz. Děti proletářů mohou dále hynouti v temných sklepích, mohou zmírati hladem, mohou se roditi ve stájích, jako dítě dělníka Raspira v Košířích, které se počátkem listopadu narodilo v koňské stáji. To je vánoční idyla XX. století, novověké jezulátko, proletář, jehož prvním pozdravem v tomto životě je ržání koní, jeho kamarádů v obydlí.

Mnoho rámusu nadělá se také v novinách kapitalistů a jejich lokajů se státní mléčnou akcí, která má sloužiti k potírání tuberkulosy. Jak vypadá ve skutečnosti tato akce? Kolik dětí Velké Prahy z ní něco má, kolik dětí obdrží zde denně půllitr mléka? Ačkoliv v Praze 1100 dětí chodí bez snídaně do školy a ačkoliv procento nemocných a podvýživou trpících dětí je velmi veliké, dostává pouze 4620 dětí denně půllitr mléka ve škole. A na vyživovací akci těchto škol účastní se pouze 5045 dětí. To znamená, že jenom jedna šestina pražských dětí bere podíl na těchto akcích. Jen 1/6 jich obdrží buď málo mléka nebo něco teplého k obědu. To je velmi nedostatečné, neboť přece 4/5 pražských dětí potřebují nutně této podpory. To by však stálo peníze a právě proto nemůže býti tato akce provedena.

V procentech vypadá vyživovací akce v Praze takto:V Praze I až VII 7·36%, v Libni 11·41%, ve Vysočanech 18·40%, v Karlíně 6·39%, na Žižkově 8·54%, na Vinohradech 4·25%, ve Vršovicích 9·96%, v Nuslích 8·38%, v Braníku 15·96%, na Smíchově 69.44%, v Košířích 10·08%, v Břevnově 13·62%, v Dejvicích 5·58%.

To jsou tedy čísla o akci ve Velké Praze. Otázka však, jak tato akce vyhlíží, je kapitolou sama pro sebe. V posledních dnech doznala státní mléčná akce, která má sloužiti ku potírání tuberkulosy, dalšího rozšíření a tisk pana ministra Bechyně neopominul o tom s náležitou vervou referovati. Tento tisk hlásal, že ministerstvo, jehož správcem je pan Bechyně, uvolnilo 2 mil. Kč, aby v době od 1. prosince do 1. března 1931 20.000 dětí v 41 okresech dostávalo denně 1/2 litru mléka. Skutečně je to "velký" čin. V Praze by potřebovalo nejméně 50.000 dětí tuto porci mléka, ale to by bylo patrně příliš moc dobroty pro tyto děti a proto musí tato široká akce selhati. Nutnější jsou miliony, které z kapes širokých pracujících mas se vyždímají pro pěstování dobytka, neboť chov volů je příkazem nouze, děti mohou strádati. Pro podporu živočišné produkce, čili jinými slovy řečeno: pro dobytkářství je v rozpočtu ministerstva zemědělství 34 mil. Kč.

Úporně se však mlčí o poměrech v celé republice, neboť pánové jsou si toho velmi dobře vědomi, že v územích severních Čech, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a na Podkarp. Rusi je ještě mnohem hůře než v Praze, že v těchto územích děti nezaměstnaných v pravém slova smyslu zmírají hlady. To je rub měšťácké dobročinnosti. Její úlohou není odstranění bídy, ale zalepování malých děr na velikých ranách sociální nouze. Tisíce proletářských dětí hladoví, umírá na tuberkulosu nebo hyne podvýživou, tisícům proletářských dětí mělo by se pomoci, ale jen malý zlomek z toho obdrží maličkost. To je kapka na žhavý kámen. Tyto děti, jejichž hlad je nejtěžší obžalobou kapitalistického hospodářského systému, najdeme v různých místech, jak bojují s hladem, jak přes všechny vaše zákony, které zakazují výdělečnou práci školních dětí, již v nejútlejším mládí jsou skloněny nad stolem, navlékají korále, našívají knoflíky, paličkují krajky. Vidíme je v cihelnách pomáhati rodičům, nositi uhlí a jiná těžká břemena, obstarávati posílky, česati chmel, sklízeti brambory a řepu, zkrátka pracovati v různých výdělečných povoláních. Zpráva živnostenského inspektorátu pro r. 1921 doznává, že v různých revidovaných závodech je počet jich ovšem omezen, pracovalo 79 dětí pod 14 roků. Jak jiný je naproti tomu život dětí tam, kde proletáři po obrovském vraždění lidí nejen při různých demonstracích nosili šibenice, ale kde lupiče z jejich majetku zahnali, a když tito užili zbraně, postavili je zkrátka ke zdi a postříleli. Z paláců a vil nadělali dětské domovy a sanatoria, pečovali o slunná hřiště mládeže a dávali vždy a všude nejlepší dětem. U nás máme také děti rádi, ale tato láska nesmí nic státi, neboť v okamžiku, kdy péče o dítě je spojena s vydáním peněz, je těmto lidem pes nebo prase ve stáji milejší. Děti v SSSR však tráví své mládí v různých výchovných domovech a dostává se jim tam vzdělání, jež je u nás výsadou panující třídy. A u nás? Zatím co otec a matka, pokud ještě mají práci, dřou se v závodech a úpí pod různými metodami kapitalistického vykořisťování, jsou děti těchto rodičů odkázány samy na sebe a vychovává je ulice. U nás válí se děti proletářů, pokud také samy nepracují ve prospěch kapitalistů, po ulicích a jsou vydány jejím strašlivým vlivům. Ale tam, kde rodiče těchto dětí jsou nezaměstnaní, jsou děti samy na sebe odkázány, neboť hon za získáním práce žene rodiče stále z domova. K hladu druží se pak ještě často bezpřístřešnost jak u rodičů, tak u dětí, neboť stísněni nouzí nemohou platiti nájemné a jsou i se svými dětmi oloupeni o střechu nad hlavou a vyhozeni na ulici.

Právě v poslední době byl jeden nezaměstnaný s rodinou o ženě a 3 dětech ze sklepa, t. zv. bytu, vyhozen a bydlí se svými nešťastnými dětmi na t. zv. Rajtknechtce ve stohu. Tento úděl sdílejí s ním ovšem také mnozí jeho spoludělníci.

Když na posledním kongresu stavitelů a architektů v Bruselu mluvil český delegát Teige o hanbě 20. století ve věci výstavby dělnických domků pro proletariát, když se zmiňoval o různých barákových koloniích, stozích slámy a skalních děrách, které u nás chudým slouží za obydlí, plivala po něm buržoasní smečka. Vždyť bylo přece tolik krásného vytvořeno, psalo "České Slovo" 28. listopadu, ale o tom Teige mlčí. Jest správné, že bylo mnoho krásného vystavěno, ale ovšem ne pro ty, jichž ruce svou prací tyto divy vytvořily, nýbrž pro ty, kteří znají práci pouze od vidění a kteří ještě nikdy řádně nepracovali. Bylo vystavěno několik staveb pro různá ministerstva, potom různé vily na Vořechovce pro Tomáška, Habrmana, Klofáče a soudruhy a byly postaveny psí boudy, jako předsedy senátu dr Soukupa, skleněný palác Baťův v Praze, zámky Petschkovy a Weinmannovy v Praze a v Ústí, zámek presidenta Schichta v Ústí a pod. Ale pro dělníky a jejich rodiny nebylo nic vystavěno, ti bydlí v oněch děrách, o kterých se Teige zmiňoval. A ještě se stává, že se děti proletářů rodí v příkopech a ve stájích. Všechna krása, kterou dělník vytvořil pro druhé, pro vykořisťovatele, bude však jednou jeho, až se mu podaří rozdrtiti okovy a vyvlastniti pány Weinmanna, Petschka, Preisse, Habrmana a pod. Až se mu podaří zbaviti se všech těch pout, která ti pánové na něj uvalují, pak se mu také podaří donutiti je k produktivní práci, ke které jest u nás dosud dělník. Ze všech skvělých vil, ve kterých si měšťácká lůza hoví, budou postaveny rovněž krásné domovy pro děti a jejich matky, sanatoria pro nemocné a staré dělníky právě tak, jako skvělý zámek Kramářův na Krymu je sanatorium pro tuberkulosní. Dělnictvo vezme si vše s úroky zpět, neboť ono bude nakonec vítězem v boji. Jaké následky má bída, které jsou dnes vystaveny děti dělníků? Co má za následek hlad, k němuž jsou děti vystaveny a jaký je výsledek? Zde jsou děti hladem nuceny si vzíti něco tam, kde něco je. Hlad bolí. Když hladový vidí výkladní skříně plny nejlepších pochoutek, když krámy a výklady tržnic prohýbají se pod tíží zboží, pak zapomíná, že sahá na cizí majetek, pak hladový a nezaměstnaný dělník vezme si jíst tam, kde něco jest, aby utišil hlad. Vždyť nezaměstnaný dělník nechce pojíti hladem jako pes nebo kočka někde za plotem. Před několika týdny byl v Praze zatčen mladý dělník, když zvedl na zemi ležící housku a chtěl ji snísti. Dva dny tento nešťastný hoch nejedl a proto sehnul se pro umazanou housku. Zapomněl však, že je cizím vlastnictvím, zapomněl na měšťáckou spravedlnost, uvědomil si to teprve, když lidský majetník této housky zavolal policajta, který hladového chlapce nejen obral o housku, nýbrž i spoutaného dovlekl na policii. Chlapec, který byl trápen dva dny hladem, byl s hanbou vlečen na policii, protože ze špíny zvedl housku a chtěl ji snísti. Tak vypadá měšťácká spravedlnost - místo chleba hladovějícím okovy a bajonety! Když jdou nezaměstnaní rodiče na ulici, aby bojovali za chléb pro své děti, posíláte na ně policii s pendreky a bajonety, ale v krátké době dojde jistě k jiným věcem, neboť policie obdržela novou výzbroj, vodní tanky, plynové bomby, to jsou prostředky, kterými bude vláda léčiti nezaměstnanost. (Posl. Sedláček: V Rusku snad!) Ne, v Československé republice léčí vláda takovým způsobem nezaměstnanost. O tom se přesvědčujeme každý týden nejlépe a každý den se můžeme přesvědčiti, jak nezaměstnaným místo chleba, podpory dostává se pendreku. Vláda jest si vědoma následku nezaměstnanosti a zkrácení pracovní doby. Ví, že hlad vzrůstá, ví, že se množí případy, kdy hladovějící děti a mládež stávají se zločinnými tím, že sahají na posvátné soukromé vlastnictví, aby si opatřily prostředky tam, kde jsou. Proto se chce sociálfašistická vláda připraviti. Mýlí se ten, kdo myslí, že vláda přistoupí ke zřízení obecních kuchyní ve všech obcích, aby nasytila hladovějící, mýlí se, kdo si myslí, že vláda přistoupí ke zřizování ohříváren, kde by se nezaměstnaní mohli zdržovati, domovů pro děti nezaměstnané, domovů pro bezpřístřešné, že dává nezaměstnaným a jich dětem oděvy, aby v tomto studeném ročním čase nezmrzli a pod. Nic takového. Přípravy vlády jsou jiné povahy, jsou hodny této vlády a stran, které za vládou stojí. Jsou to prostředky československého fašismu, které zde přicházejí k použití. Místo chleba a vyučování, místo ochrany před hladem a zimou více a lépe vyzbrojené policie jako formy demokracie, německý vynález, zákon o trestání mladistvých zločinců, jehož předlohou je policejní režim Mussoliniho a Pilsudského. Tento zákon zmocňuje úřady resp. policii dohlížeti na děti matek, které jako štvaná zvěř pracují u pohyblivého pásu nebo na různých jiných strojích v závodech, nebo běhají ze závodu do závodu, aby našly práci a proto nemají času věnovati se výchově svých dětí. Tyto děti mohou býti dokonce dávány do péče "řádných" rodin anebo i do donucovacích pracoven. Důvod k provedení tohoto špinavého činu se vždy najde. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Zákon chce vrátiti špatně vychovanou mládež t. zv. životu. Chce prý učiniti mládež, která má sklon ke zločinnosti, užitečnou částí lidské společnosti. Jak vypadají špičky dnešní společnosti? Nejsou to zloději ve velkém, kteří proletariát podle všech pravidel svého umění vykořisťují, okrádají a vraždí? Dělníku kradou těžce vydřené peníze pomocí různých daní a dávek, kdežto na druhé straně se buržoasii vychází co nejvíce vstříc.

Na r. 1931 má býti získáno z daně cukerní 630 mil. Kč, z masa 115 mil. Kč, z daně uhelné 220 mil. Kč, z daně obratové 1204 mil. Kč, z daně lihové 410 mil. Kč, z cel 1250 mil. Kč. Spotřeba cukru, masa a obilí v poslední době klesá. Tak na př. klesla spotřeba cukru v měsíci říjnu t. r. o 2000 tun. Dělnické ženy, jak píše "České Slovo", nemohou si kupovati za levné ceny nabízené brambory v pytlích a musí kupovati drahé brambory po kilech. A přes to všechno, přes hlad, který nutí posílati děti hladové do školy nebo otravovati je polohořkým cikorkovým odvarem, protože není peněz na cukr ani produkty nutné k živobytí, mají daně, které uvádím, vynésti r. 1931 více než r. 1930. Zvláště cukerní daň má vynésti o 10 mil. Kč více. A tito lupiči, kteří dělníky okrádají a ve svých podnicích jich ročně statisíce vraždí, chtějí nám naše děti bráti, jim máme své děti svěřiti, jim máme dáti možnost dělati z nich pořádné lidi? Jak mohou zločinci vychovávati děti proletářů v řádné občany? Za světové války měli jsme dost příležitosti pozorovati, jak tito přátelé dětí vypadají. Sedláci brali si děti na venkov a vykořisťovali je. Tito lupiči chtějí bráti dělnickým rodinám děti, když je podán důkaz, že rodiče neskýtají záruky, že vychovají děti řádně ve smyslu systému dnešní společnosti. Když budou rodiče vychovávati děti v třídním vědomí, když budou děti již od nejútlejšího mládí upozorňovati na napřátele dělnické třídy a učiti je nenávisti k těmto nepřátelům a boji proti nim, pak bude podán důkaz o neschopnosti rodičů vychovávati děti a ty budou vychovány v tak zv. lepších rodinách či v donucovacích pracovnách. Nepomůže žádný protest ani pláč a naříkání, použije se brutality zákona. Dnes jsou již v některých krajích kradeny cikánkám děti a jsou dávány do tak zv. lepších rodin, při čemž vidíme, jak se cikánky brání a bojují o své děti. Utíkají s místa na místo štvány jako zvěř, pronásledovány stálým strachem o své děti, kterým daly v bolestech život v příkopech. Nikdo nemá práva krásti nám naše děti, neboť nikdo až dosud nás nezbavil starostí o ně.

Také v tomto zákoně se praví, že vychovatelé dětí jsou povinni nésti náklady spojené s jejich výchovou. Tento zákon jde však ještě dále; nebude honiti děti pouze do donucovacích pracoven, nýbrž bude také trestati rodiče za postup při výchově dětí. Ukradne-li dítě housku, bude zároveň s dítětem potrestána také matka, která prý má dítě hlídati. Svede-li však měšťácký hejsek proletářské děvče, bude potrestána rovněž matka dítěte, poněvadž je měla hlídati. Budou-li naše děti dopadeny při roznášení letáků, bude zde opět důvod k pronásledování jak dětí, tak rodičů. Od nejrannějšího mládí mají býti děti vydány útrapám policejního dozoru. Nucená výchova a policejní dozor má trvati tak dlouho, jak to páni uznají za dobré, a může trvati také do 24. roku. Donucovací pracovna se všemi jejími útrapami hrozí také mladým dělníkům, kteří se budou v závodech a v učení brániti trestu nebo kteří bojují o svobodu svého politického přesvědčení. Při projednávání tohoto zákona ve výboru bylo tvrzeno, že toto vše nebude uplatňováno při politických deliktech. Avšak tento zákon ještě ani není v platnosti a úřady se již dnes podle něho řídí, jak ukazuje tento případ:

V obci Klášterci nad Jizerou byl 12letý syn Ferdinanda Fridricha, Miroslav, vyloučen ze školy a byl pro to podán tento důvod: Učitel v zeměpisné hodině vypravoval dětem a vysvětloval jim jména různých velikých měst. Při označování Leningradu používal důsledně jména Petrohrad a o sovětském Rusku mluvil jako o Rusku carském. Syn Fridrichův se přihlásil a upozornil učitele, že už dávno neexistuje Petrohrad, nýbrž že se toto město jmenuje Leningrad a že také na mapě je tímto jménem označeno. Za to byl označen, že prý kazí děti ve škole protistátními řečmi a proto prý je zde důvod k jeho vyhoštění ze školy. Dále bylo odůvodňováno, že prý je nakloněn ke krádeži, poněvadž je synem dělníka, který stál r. 1920 v popředí proletářských bojů a zúčastnil se stávek, které v tehdejší době trvaly. Byl označen za zloděje proto, že svému kamarádu vedle něho sedícímu ve škole vzal elektrickou ruční lampičku. Proto navrhl okresní úřad, aby toto dítě bylo dáno do polepšovny a aby bylo rodičům vzato. To je důkazem, že sice zákon ještě nevešel v platnost, ale úřady již začínají podle tohoto zákona postupovati hlavně proti dětem proletářských a uvědomělých revolučních dělníků.

Také při bedlivém pročtení vládního návrhu vysvítá jasně, že tento zákon je sdělán proti třídně uvědomělému dělnictvu. Je to politický mocenský nástroj, který znemožní dělnictvu výchovu dětí v řádné třídní bojovníky. Je ranou proti proletářskému hnutí dětí, proti třídně uvědomělému hnutí mládeže, neboť boj obou těchto hnutí je tím, co je nepříjemné vládnoucí třídě. Donucovací pracovna a trest vězení mají odraditi dělnickou mládež od boje proti hladu a útisku proti trestům a mají pomoci učiniti z ní povolný nástroj vykořisťování, který bez odmluvy nese břemeno kapitalistické demokracie. Mladí dělníci bojují dnes společně s dorostlými za požadavky své třídy a v tomto boji nezviklá je ani takový podlý fašistický zákon jako je tento.

Také ruský dělník byl za carského Ruska trestán bitím, mučen a týrán, vězněn a vypovídán na Sibiř a přece dovedl vzíti pánům knutu, neboť každá hůl má dva konce. Ruský dělník umí dnes velmi dobře této hole užívati a mnohý darebák, který věří v návrat starých řádů anebo demokracie, ucítil již pěst ruského dělníka a mnohý z nich ještě ji ucítí.

Obžalovanému mladistvému nebudou podle tohoto zákona připuštěni k výslechu svědci, za řeči obhájce bude vyloučena veřejnost, bude tudíž obžalován, ale bude mu vzata možnost postaviti se proti všemu, co proti němu svědčí. Jednání samo až na vynesení rozsudku bude tajné. Vynesení rozsudku je veřejné, aby sloužilo za odstrašující příklad. Této hrůze neujde žádný mladistvý a tomuto zákonu neujde ani děvče, které se zatím provdá, neboť i sem slepá spravedlnost sahá svými drápy, aby jí neuniklo. Děvče bude potrestáno i tehdy, bude-li těhotné anebo matkou. Odvedou ji muži a dítěti, a může se státi, že opět k vůli dítěti, které nemůže vychovávati, které eventuelně může dostati vlídné přijetí v některé donucovací pracovně, bude potrestána znovu.

A co znamená život v donucovací pracovně? Ústav, který je pod vlivem policie a kněží, kde tresty, karcer, hlad a podobné jsou na denním pořádku, kde jsou děti přidržovány k různým domácím pracím, na nichž ústav a kapitalistický podnikatel vydělává, kde si musí vydělávati na chléb. Vzor k tomuto zákonu je vzat z Německa, kde děti na základě takového zákona jsou trestány, kde dochází denně k revoltám v donucovacích pracovnách. V tisících shromážděních mezinárodní dělnické pomoci v Německu bičují dělníci poměry německých ústavů a dělnická pomoc v Německu je to, která se mladistvých bojovníků proti hladu, trestům a proti systému ujímá. Vychovatelny v Německu jsou nejstrašnějšími ústavy, jaké si jen dělník může představiti, a proto mobilisujeme s tohoto místa dělníky a dělnice k boji proti tomuto zákonu za právo dětí, za jejich ochranu a zdraví. Pro nás platí získati statisíce z kapitalistické společnosti zatracených zpět k životu a zařaditi je do dělnické fronty. V tomto boji stojí mezinárodní dělnická pomoc na straně bojujících, aby je podporovala ve všech akcích, ať hospodářské nebo sociální povahy. Dělnická pomoc bude státi po boku dělníků bojujících za dílčí požadavky, bude burcovati pod svými prapory shromážděné masy k boji. Dnes musíme bojovati pro zřízení vychovatelen ve všech obcích na útraty státu, ve kterých by děti dělníků zdarma našly útulek a které by byly pod dozorem a ochranou dělníků a dělnic ze závodů volených výborů. Tyto útulky musí býti řízeny nejlepšími učiteli a vychovateli, s vyloučením učitelů náboženství všech vyznání. Musíme bojovati pro zřízení vychovatelen, opatroven a jeslí při závodech, vydržovaných ze zisků podnikatelů. Mladistvé matky bez rozdílu, ať v manželství nebo mimo manželství, nesmějí býti odlučovány od dětí, musí býti opatřeny v ústavech, kde by mohly své děti samy vychovávati a samy se cvičiti pro své povolání nebo jíti za zaměstnáním. Dělníci v městech i na venkově musí také bojovati za výživu a ošacení všech dětí ve školách i mimo školy na útraty státu a obcí právě tak jako pro bezplatné rozdílení školních pomůcek. (Potlesk komunistických poslanců.)