Dalším naléhavým požadavkem našich horských okresů pohraničních je změna vládního nařízení čís. 167 z r. 1925, podle kterého je zakázán vývoz bramborů z bezpečnostního nařízení o ochraně proti rakovině z okresů Náchod, Police, Nové Město, Česká Skalice, Rychnov a Opočno. V pohraničním území pruském v sousedství těchto okresů nikdy se rakovina nevyskytla, brambory z našich horských krajů jsou úplně zdravé, zdravější než třeba v krajích jiných, hodí se výborně k satbě do krajin níže položených; v našich Orlických horách je řada význačných odrůdových pěstitelů bramborů a v zájmu celého kraje je nutno toto nařízení změniti, ježto právě z tohoto kraje nehrozí žádné nebezpečí, nýbrž naopak ozdravění bramborové produkce.

S povděkem sledujeme snahu ministerstva zemědělství v podpoře nákupů hospodářských strojů pro sdružené střední a malé rolníky, jakož i otázku výběru vhodného traktoru, kteréžto akce náležitě podpořené budou míti zejména pro naše zemědělce nesmírný význam. Rovněž významné je odměňování déle sloužící zemědělské čeledě, čemuž nutno věnovati zvýšenou pozornost a ku kteréžto otázce se ještě vrátím. V otázce kulturní techniky a vodního hospodářství plně oceňuji vzácné vycházení vstříc našim družstvům a obcím se strany kulturně technického a vodohospodářského odboru ministerstva zemědělství a ostatních příslušných úřadů zemských ve všech směrech. Vítáme konečné předložení zákona o vodohospodářském fondu, kterým také mimo jiné odstraní se ten neblahý zjev, že povolené podpory nemohou býti v důsledku finančních nedostatků vypláceny, čímž vznikají podnikům a družstvům velmi citelné škody a ztráty a podpora se pak z velké části mine účelem.

Pokud se pak týče připraveného návrhu vodocestného, bude a je nejvyšší čas říci rozumné a rozhodné slovo stran vodní nádrže u České Skalice, o níž se zmiňuje důvodová zpráva. Tak jako se vším úsilím a při každé příležitosti musíme se starati o zmírnění všech škod, kterými trpí zemědělci v Polabí buď zátopami neb špatnou možností závlahy následkem prováděné regulace, tak také se vší rozhodností musíme odmítnouti projekt, který by způsobil dalekosáhlé škody v kraji výše zmíněném.

Konečné jasno v této otázce je také nevyhnutelně nutné z ohledu na dokončení pozemkové reformy v tomto našem kraji, neboť velká většina reservované půdy je půda velkostatkářská podrobená záboru. Bylo by velmi potřebí, aby tato otázka byla vyřešena zároveň s otázkou lesního přídělu obcím, již z toho důvodu, že není zde žádných velkých lesních celků, nýbrž pouze ojedinělé enklávy v katastrech různých obcí, které mají nesmírný zájem o lesní příděl a plně vyhovují požadovaným předpokladům. Přimlouval bych se však vřele, aby velkostatku novoměstskému, který je v rukách českých a jehož majitelem je zasloužilý vlastenecký člověk, známý jako mecenáš celého kraje, přiděleny byly v náhradu za zabrané lesy větší komplexy lesní půdy, které by jinak připadly státu nebo jiné korporaci.

Na konec chci se zmíniti několika slovy o úterním projevu p. ministra Srby, který sice ve svých vývodech snesl některé velmi cenné poznatky, avšak pokud se týče zemědělství dopustil se některých velkých nesprávností a omylů. Statistika, ve které uváděl, že výrobní náklady na 1 q pšenice pohybují se od 78 Kč, je zřejmě nesprávná, ba dokonce směšná, neboť jaké výrobní náklady byly by pak podle toho u ostatního obilí, které tolik nevyžaduje?

Rovněž jeho výrok o "vůni venkova" při tvrzení o zúmyslném znečišťování mléka nebyl ani šťastný, neboť právě tak jako ty "zaťaté zuby", o kterých znovu mluvil, potvrdil znovu jasně, jaké názory má strana, jejíž jménem mluvil, na zemědělskou práci a venkov vůbec, když "vůně venkova" representována je u něho, jak pravil, kravincem.

Znova a znova potvrzuje se pravda, kterou jsem zde v létě dokazoval, že totiž názory mnohých pánů i stran na práci a život na vesnici odjakživa a zejména v této době jsou úplně zvrácené a neodpovídají ani zdaleka skutečnosti.

A já tomu nevěřím, že, jak řekl pan ministr Srba, je o našich poměrech na vesnici informován a že zná poměry jak u malých, tak i středních zemědělců. A byl bych ochoten přinésti tu oběť a poskytnouti mu možnost vniknouti do onoho blahobytu dnešního nejen u malého, nýbrž i u středního rolníka tím, že bych rád pozval pana ministra Srbu do svého statku na letní pobyt. Je to blízko Orlických Hor, je tam blízko možnost shlédnouti krásnou romantiku našich hor, je tam blízko Masarykova, Kramářova a různé ty chaty, a měl by příležitost poznati všechny ty krásy našich hor, a všechny krásy našeho domova. Ovšem na jedno poukazuji, že musel by se přizpůsobiti poměrům na statku, i pokud se týče naší stravy. Je veliká chyba u nás, že právě různé tyto pány, kteří buďto životu na vesnici odvykli anebo se ani nikdy nesnažili poznati ten život z bezprostřední blízkosti, zveme na naše vesnice jen při takových příležitostech, jako jsou poutě, posvícení, hony, zabíjačky, kdy je hojnost jídla a pití, takže tito lidé představují si pak život na vesnici skutečně blahobytný, jak jej viděli z těch ukázek, když je na naše vesnice zveme, a podle toho činí si pak názor na živobytí a blahobyt venkovského lidu. Často o tom mluvil - a já ho dnes s vděčností vzpomínám, - náš apoštol selský - předseda zemědělské rady, Adolf Prokůpek. A byl bych velmi rád, kdyby pan ministr Srba na můj statek - mám 80 korců v té horské orlické poloze - přišel a viděl, že v té vesnici nejíme stále jenom maso, že máme během týdne také jiná jídla, aby tak nabyl správných informací o dnešních hospodářských poměrech, zejména na takových místech jako u nás, kde v průmyslovém kraji v okolí Náchoda. Hronova, Police, Úpice, Králové Dvora je zemědělské dělnictvo často naočkováno methodami socialistickými anebo dokonce bolševickými. Tam by viděl, že na příklad v době té největší práce, když nastává senoseč nebo žně, často se stane - ne snad, že bychom málo platili, platíme, pokud můžeme, já zaměstnávám ve svém hospodářství denně dělníky, kteří u mně pracují již 25 roků, ale je to hlavně svobodná čeleď a řada deputátníků naočkovaná vašimi komunistickými ideemi, u které, jakmile se ukáže z jara slunko, nastává stěhování národů - že v největších pracech, když je nejvíce třeba pracovní síly, zůstane hospodář ve svém hospodářství sám. Vážení pánové, mohu o tom mluvit z vlastní zkušenosti, poněvadž se mně v mém hospodářství v době největší práce také stalo, že jsme zůstali se ženou a s dětmi a s těmi věrnými starými zemědělskými dělníky sami a žádný nedovede si tak představiti, kolik naše zemědělské ženy, ať ve statku nebo v chalupě musí přinésti obětí nejen pro svou rodinu, pro své děti, nýbrž také pro celé hospodářství, pro vše, čím my živíme ty, kteří pro tyto věci mají malé anebo žádné pochopení.

A, vážení pánové, když pak v těch největších pracech zůstane hospodář sám - mně stal se také takový případ - když pak po té celodenní námaze řekneme zaplať pánbůh, že se tolik za den sklidilo, a když večer o těch věcech hovoříme, tu často s pláčem díváme se na naše nedospělé děti, které musí konati často takovou práci, jakou by nevykonal ani řádně zdravý, silný, dospělý dělník.

A tu bych byl právě rád, aby byla zde také snaha vniknouti do tohoto života, nejen o něm mluvit, poněvadž by pak byl docela jiný názor na zemědělskou práci, jiné představy o tom blahobytu malého a středního rolníka, než jaké se šíří dnes.

Vážení pánové, při tom s povděkem musím vzpomenouti a poděkovati našemu příteli Chloupkovi, že se snaží, aby ten názor dosud socialistického anebo bolševického zemědělského dělnictva byl změněn v tom smyslu, aby poznalo, že jeho zájem není na straně dělnictva průmyslového, nýbrž na straně zemědělce, poněvadž, kdyby nevzalo tento názor za svůj, řezalo by si samo větev, na které sedí. (Posl. Kubač: Necháte ich za to postrilať!) My jsme je nestříleli.

Poukazuji na to, že právě v tomto našem průmyslovém kraji nemůžeme se pak diviti, když v takovém případě rolník, který zůstane úplně bez dělníků, bez pomocníků, ačkoliv na druhé straně řada, tisíce dělníků berou podporu v nezaměstnanosti, poněvadž se průmyslovým dělníkům zemědělská práce znehodnocuje a oškliví, v takové těžké situaci také někdy zatíná zuby a jeví nespokojenost s těmi poměry. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vás bych nechtěl do stavení. (Potlesk.)

Bylo zde při debatě o podpoře nezaměstnaných vysloveno přání, aby se neštvali zemědělci proti průmyslovému dělnictvu, ale my žádáme naopak, aby se průmyslové dělnictvo neštvalo proti zemědělcům, neboť jestli zde ústy tak vážného politika, za jakého považujeme pana ministra Srbu, se prohlašuje, že na příklad výrobní náklad jednoho metrického centu pšenice je 78 Kč a my zaň dostáváme dnes 130 Kč... (Posl. Stivín: To neříkal!) Říkal, já to vím, a je to také v protokole... (Posl. Stivín: Říkal: průměr 118 Kč!) My dostáváme v některých případech dnes 130 Kč, ale když chceme, aby cena byla vyšší, jsme stavěni do špatného světla, do posice lichvářů, a vypadáme při dnešní ceně 130 Kč a výrobních nákladech, vypočítaných p. ministrem Srbou, jako bychom měli nadměrný zisk, nadměrnou odměnu za naši práci.

Zrovna tak je tomu, jak zde mluvil, se zúmyslným znečišťováním mléka. Zrovna tím způsobem, jak bylo zde mluveno, staví se náš zemědělec do špatného světla, aby jaksi ty ostatní vrstvy měly naši zemědělskou práci v ošklivosti a nenávisti. Bohužel, že tento systém se jeví nejen pokud se týče dělníků, nýbrž i při výchově inteligence. Poukazuji na čítanku pro osmou třídu gymnasií z r. 1922, kde ve článku "Dojmy z přírody a společnosti" líčen je sedlák takovým způsobem, že u toho, kdo není ze skutečnosti jiného přesvědčení a dosti informován, musí se po přečtení tohoto článku dostaviti bezmezná zášť, nenávist a opovržení k rolníkovi, které pak takového člověka provází celým životem, jsouc zesilováno ještě takovými zjevy, o jakých zde bylo mluveno.

Vážení pánové! Mně moji kolegové i kolegové z jiných politických stran se divili, že zde vysedávám při projednávání rozpočtu od časného rána do večera. Dělal jsem to za tím účelem, abych seznal veškeré názory, které se během debaty o nás jako straně i o zemědělcích pronášely. Bohužel, musím poukázati na jedno. Pokud se týče názoru o naší straně, srovnávaly se takřka útoky nebo názory pánů z nejkrajnější pravice s názory pánů z nejkrajnější levice. Je to velká chyba u lidových rolnických poslanců, kteří tímto způsobem, jak jsem pravil, u dělnictva řežou si sami větev, na které sedí. (Posl. Juran: By se dohodnete, to je takové rivalství!) Ale vy se dohodnete s každým!

Když se mluví o přeorientování zemědělské výroby, je na čase, aby nastalo také přeorientování názorů některých pánů, vrstev a stran na naše zemědělství a zemědělskou výrobu, neboť dokud toho nebude, bude zde určitá nedůvěra, která tímto způsobem byla by jen stupňována.

Ku konci prohlašuji, že jsme přesvědčeni, že všichni naši zástupci ve vládě, zejména pan ministr zemědělství Bradáč, pan předseda rozpočtového výboru dr Černý jako zpravodaj ministerstva zemědělství i pan generální zpravodaj dr Hnídek, učinili pro zemědělství vše, co bylo v jejich silách a co bylo za daných okolností možno, zač jim srdečně a vřele děkujeme. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Ale poukazujeme na jedno: Jsme si plně vědomi, že velmi těžké doby nastaly pro naše zemědělství. Uznávají to téměř všichni ostatní. V důsledku toho nebude možno do krajnosti a trvale ve státě přenášeti vrchovatou míru povinností jen na bedra zemědělcova, nebude možno pokračovati v politice sociálních reforem, aniž by vzat byl povinný zřetel na potřeby stavu pro stát tak důležitého, jakým je stav náš.

Odhlasováním rozpočtu dáme státu jako jeho věrní občané, kteří svoji půdu vzděláváme s láskou a představujeme vlastně celou mapu Evropy, vše, co potřebuje, žádáme však, a to plným právem, aby stát v této nejvýš vážné době plnil také své veliké povinnosti vůči zemědělství, když ono tolik pochopení a obětí, a to doposud takřka beznáročně, přinášelo ve prospěch a zdravý vývoj státu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Steiner.

Posl. Steiner (maďarsky): Výslovný triedny charakter rozpočtu, ktorý práve pojednávame, prejavuje sa nielen na poli hospodárskom, politickom a sociálnom, ale prirodzeným dôsledkom toho ešte brutálnejšie v jeho vzťahoch k národným menšinám.

Pre nemecké a maďarské krídlo social-fašistov v dobe ich pseudoopozičného dejstvovania bolo obľúbeným koníčkom demagogické vytýkanie národnostných "nespravodlivostí a nerovností". A dnes keď i toto krýdlo social-fašistov berie účasť na vládnej moci a tiež v prípravách a odhlasovaní toho rozpočtu, ktorý uvaľuje nové veľké bremená na pracovníkov, zabezpečuje spojenej buržoazii pod vedením českého finančného kapitálu stupňované olupovanie všetkých pracovníkov a národných menšín v Československu, ich národné a sociálne utlačovanie - tu o národnostnej otázke mlčia. Týmto mlčaním chceli by vzbudiť iluziu, že ich vstupom do vlády doznala riešenie tiež otázka národnostná. Avšak sú na omyle, lebo práve terajšie doby nehodia sa ku vzbudzovaniu takýchto iluzií. Veď ich vstupom do vlády bol národnostný a sociálny útlak národných menšin len vystupňovaný.

Otázku národnostnú, ktorá je hlavne otázkou sociálnou, pochopiteľne ani jediný kapitalistický štát nedoviedol dosiaľ vyriešiť; o to menej mohlo sa to podariť v imperialistickom štáte Československom,- ktorý stvorený bol v epoche zkomierajúceho imperialistického kapitalizmu s výslovným imperialistickým účelom a prostriedkami.

Mimo iných nevyriešených otázok je otázka národnostná jednou z najnevyriešenejších, zápalných a výbušných otázok. Aby to bolo viditeľné, stačí podívať sa zkrátka na pomery Slovenska. Československý imperializmus po dobu 12 rokov nečinil nič iné, než ukladal prostredníctvom svojej lúpežníckej, imperialistickej politiky celé hromady zápalných a traskavých hmôt na Slovensko.

Český finančný kapitál po okupácii Slovenska, pokračujúc v utlačovacej národnostnej politike maďarskej džentrickej triedy, v zájme nastolenia svojej hegemonie zahájil mocný konkurenčný boj proti hospodárskej a produkčnej nadvláde maďarskej buržoazie na Slovensku.

Jedným dôsledkom tohoto konkurečného boja bolo odbúranie, poťažne reorganizovanie veľkej časti priemyslu na Slovensku a jeho koncentrovanie v zemiach historických. Výslednicou tohoto odbúrania bolo u ťažkého priemyslu naraz 20.000, u textilného priemyslu 12.000 nezamestnaných. V stejnej dobe, keď v zemiach historických pozorujeme ohromný rozmach a konjukturu priemyslu, spatrujeme na Slovensku odbúranie alebo stagnáciu, tak že priemysel na Slovensku ešte ani dnes nedosiahol svojej predválečnej úrovne, a nezamestnanosť je tam dvaapolkráť tak veľká, ako v zemiach historických.

Po dobu desať rokov bol udržovaný v platnosti starý maďarský berný systém, dľa ktorého sadzba všeobecnej dane zárobkovej a zárobkovej dane III. triedy činila v zemiach historických 3%, kým na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi 10%. Daňová sadzba podnikov povinných verejne účtovať činila v zemiach historických 10%, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi 6 až 20% a to s takou 30%nou prirážkou, ktorá sa v zemiach historických neplatí. Výsledkom tejto bernej politiky bolo, že vzrast daní od r. 1924 do 1927 na Slovensku a Podkarpatskej Rusi činil 73% voči 10%nému vzrastu daní v zemiach historických.

Dopravné a povozné tarify podľa výpočtu Zemského sväzu továrnikov sú priemerom o 50% vyššie než tarify zemí historických.

Avšak najväčšia pliaga postihla ubohé sedliactvo na Slovensku, ktoré činí 70% tamojších pracovníkov, prevádzanim protinárodnostnej pozemkovej reformy. Sriaďovaním zbytkových statkov a kolonizáciou bol hlad po pôde len zväčšovaný a 50% dedinských vydedených pracovníkov bolo učinené nezamestnanými. Pracovné sedliactvo bolo zmrzačené úžerovým úverom bankami a družstvami poskytovaným, vysokým pozemkovým nájomným a nesnesiteľnými bernými bremenami. Títo museli zaplatiť nielen stomilionové úhrady vyvlastnenia, ale tiež náklady a panamy vykonania konaného bankami.

Všetky strely konkurenčného boja buržoazie zasiahly pracovníkov na Slovensku. Maďarská a slovenská buržoazia presunula na pracovníkov všetky väčšie ťarchy privodené týmto konkurenčným bojom. Musela platiť väčšie dane a tedy presunula viac na pracovníkov. Platila väčšie dopravné taxy a snížila pracovné mzdy. I podľa výkazu československej zemedelskej akademie z r. 1928 je pracovná mzda zemerobotníkov na Slovensku o 15-20% nižšia než v zemiach historických. Okrem sníženia pracovných mezd, predĺženia pracovnej doby a vražednej racionalizácie boly ceny všetkých životných potrieb na Slovensku ešte i voči zemiam historickým zdražené. Ač určitá časť zemedelských statkov bola z ruky maďarskej buržoazie vyrvaná, predsa buržoazia tá bola hojne odškodnená stomilionovými výkupnými obnosami vylisovanými z pracujúcich sedliakov, ba Beneš v haagskej dohode daroval grófom v Maďarsku ešte zvláštnych sto milionov.

Maďarská buržoazia ztratila len svoju monopolnú nadvládu, kým buržoazia slovenská sa v konkurenčnom boji vyvinula. Porazení a vyrabovaní sú jedine robotníci, zamestnanci, malí živnostníci a pracujúci sedliaci na Slovensku. Vzrastom biedy týchto pracujúcich davov v obrovskej miere rozmáhajú sa choroby. Podľa sdelenia štátneho štatistického úradu je na Slovensku počet tých, čo zomreli na epidemie, trikráť tak veľký, a počet zomrelých tam na tuberkulozu dvapolkráť tak veľký ako v zemiach historických.

Vysťahovalecké hnutie na Slovensku je päť a polkráť tak veľké ako v zemiach historických a počet vysťahovalcov do r. 1928 činil vyše stotisíc; v r. 1929 však 19.000, t. j. o 40% viac ako v rokoch predchádzajúcich.

Zo štátnych úradov, podnikov, sociálnych institúcií ešte i dnes sú príslušníci národných menšín po tisícoch prepúšťaní. S touto sociálnou biedou a prenasledovaním drží krok tiež politické a kulturálne utlačovanie. Už i zdánlivé stiene autonomie samosprávnych sborov zmizely. Celá verejná administrativa a všetky sociálne ustanovizne sú fašizované. Počet a moc četníctva a policie sú stále zvyšované. Administratívna moc je v rukách okresných náčelníkov, policajných komisariátov, obecných notárov a četníckych kapitánov sústredená. Zákon poriadkový, zákon teroristický, zákon tlačový a zachovanie všetkých reakčných maďarských zákonov tvoria základ tomu divokému balkánskemu fašistickému teroru, ktorý ste udomácnili a prevádzate na Slovensku.

Zvláštnej kapitoly si zasluhujú barbarské šikány páchané na poli štátneho občianstva a domovskej príslušnosti. Celé desaťtisíce sú na Slovensku z maďarských a slovenských pracovníkov, ktorí od rokov ba desaťročí žijú v Československu a ich štátne občianstvo predsa nie je uznávané. Na základe lex Dérer obdržali domovskú príslušnosť len tí, čo mohli zaplatiť vysoké poplatky vyrúbené ministerstvom vnútra. Robotníci, malí živnostníci a ubohí sedliaci marne čakajú na úspešné vybavenie svojich žiadostí; po celé roky povaľujú sa žiadosti tie v ministerstve vnútra, až konečne dostane sa im vybavenia zamietavého.

Sú po tisícoch tiež takí, ktorí na základe tohoto zákona ani žiadosti podať nemôžu, lebo nie sú v stave zaopatriť si príslušné doklady. Štátne občianstvo odopiera sa zvlášte tým, čo majú nárok na nejaké štátne pôžitky; sú to davy válečných invalidov, vdov a penzistov. Policajné šikány a perzekúcie sú na dennom poriadku voči všetkým tým, čo neobdržia štátneho občianstva. V minulom roku boli dva robotníci i s rodinami vyhostení z Komárna preto, lebo bez domovského listu boly členami strany komunistickej. Istý robotník, ktorý sa narodil v Československu a už od rokov pracuje u dráhy, bol z Helemby s bezodkladným účinkom prepustený a bolo mu pohrozené vyhostením, lebo na základe lex Dérer nemohol obdržať domovskú príslušnosť.

S otázkou štátneho občianstva prevádzali po dobu posledných volieb i po nich maďarskí sociál-fašisti v čele s Dérerom najpodlejšiu demagogickú agitáciu. Sociálne demokratický senátor Farkas vypracoval návrh zákona a pohauzíroval s ním celé Slovensko. Tento návrh zákona, ktorý podľa vzoru lex Dérer chce s hľadiska buržoazného "zreformovať" zákon o štátnom občianstve, nedostane sa ani k prejednaniu, lebo minister vnútra Slávik v jednom svojom intervieve prehlásil, že otázka štátneho občianstva je lex Dérerom definitivne riešená.

Reakčný zákon jazykový v územiach obydlených národnou menšinou 20% menšou zakazuje príslušníkom národnej menšiny voľné užívanie ich materinského jazyka, ba čo viac i v miestach, kde počet národných menšín prevyšuje 20%, požaduje sa užívanie štátneho jazyka vo všetkých úradoch. V otázke školskej za social-fašistického ministrovania Dérera bolo násilné čechizovanie vystupňované, čomu nasvedčuje i to, že v prítomnom rozpočte je na české školy, ktoré majú byť sriaďované v krajoch menšinových, preliminovaná väčšia suma ako v roku minulom. V Čechách pripadá na jednu školskú triedu 34 žiakov, na Slovensku 63. Zo škôl meštianskych pripadá v Čechách jedna škola na 6142 obyvateľov, oproti tomu na Slovensku dostáva sa jednej školy až 22.066 obyvateľom. U škôl vyšších je tento pomer ešte špatnejší. Veď u nás nieto ani jediného štátneho maďarského učiteľského ústavu. Pre české školské deti, ktoré na Slovensku vôbec neexistujú, sriaďujú sa celé stovky nových škôl a do týchto vnucujú sa deti štátnych zamestnancov.

Všeobecná kríza kapitalizmu a s ňou spojená kríza zemedelská vyvolaly práve následkom vylíčených pomerov na Slovensku ešte zhubnejšie a zkazonosnejšie účinky, než v zemiach historických. Medzi pracovníkmi mestskými a dedinskými zavládla nesnesiteľná bieda a chudoba. Racionalizáciou továrieň a veľkostatkov, odburávaním závodov vzrastá nezamestnanosť každou hodinou. Bezohľadné vymáhanie ťažkých daňových bremien, úžernícke úroky platené z hypotečných pôžičiek, vysoké pozemkové nájomné privádzajú malé a stredné sedliactvo do úplnej a konečnej zkazy.

Český finančný kapitál, aby si vydobyl svoje extraprofity, spolčil sa s kapitálom jinonárodnostným s výhradou svojej hegemonie. Utvorilo sa zbojnícke súručenstvo buržoazie bez rozdielu národnosti pod bandovým náčelníctvom českej buržoazie a socialfašistov. Výkonným orgánom tohoto lúpežného spojenectva je fašistická a sociálfašistická vláda, slúžiac svojími všetkými opatreniami, učinenými ku riešeniu kríze, a svojím zákonom iba záujmom finančného a agrárneho kapitálu a chce všetkých pracovníkov v Československu priviesť do biedy, hladu, chudoby a otroctva ešte väčšieho.

Jestliže vy s vašimi imperialisticko-lúpežnými methodami takto ste "vyriešili" otázku národnostnú, podívajme sa, ako bola riešená národnostná otázka methodami proletárskymi vo štáte, ktorý tým najhnusnejším spôsobom špiníte a pomlúvate, - v Sovjetskej unii.

Oktobrová revolúcia v r. 1917 zabezpečila všetkým národnostiam právo sebaurčovacie, nevynímajúc ani právo na odlúčenie. Po zvrhnutí koaličnej vlády Kerenského proklamoval II. sovjetský kongres sebaurčenie národov Ruskej ríše, v to počítajúc i právo na odlúčenie a utvorenie samostatných štátov. Tým, že ľudu od storočí ujarmenému bola revolúciou vrátená jeho tvorčia sila a jeho samostatná voľa, vyvolaný bol v sovjetských republikách s úžasnou rýchlosťou obrovský rozvoj na poli hospodárskom i kultúrnom vo smere socialistickom.

"Len voľný ľud môže voľne rozhodovať o svojom osude", - to bolo hlavnou zásadou Lenina. Táto zásada rovnoprávnosti je základom a zábezpekou úzkých sväzkov milionových národov v sovjetskom spojenectve. Vytvorenie spojenectva socialistických sovjetských republík nestalo sa na raz, ale bol to proces, jehož vývoj ešte ani dnes nie je dokončený.

V Sovjetskej unii je teraz sedem samostatných sovjetkých republík, ktoré uviazaly sa vo smluvný pomer samostatne a voľne. Počet obyvateľstva ruskej socialistickej federatívnej republiky činí 105,692.000, má najrozsiahlejšie územie a spojuje v seba najväčší počet malých národov a jazykových skupín, a táto republika kladie základ svojho vybudovania vo smysle bodu 13 ústavy takto: "Ruská socialistická federativná republika, uznávajúc rovnoprávnosť všetkých národov, prehlašuje, že so základnými zákony republiky naprosto sa nesrovnáva a je nedovolené akokoľvek utlačovať národné menšiny alebo obmedzovať ich rovnoprávnosť. Obzvlášte je verejným alebo zatajeným prednostným právom ktorejkoľvek národnosti, aby na základe usnesenia svojho sovjetského kongresu a po schválení najvyššieho orgána ruskej socialistickej federatívnej republiky mohla sa odlúčiť a utvoriť autonomnú socialistickú sovjetskú republiku alebo autonomné územie."

Októbrová revolúcia v Rusku obdarovala národné menšiny nielen slobodou národnou, ale i slobodou sociálnou. Vyvlastnila továrne, banky, veľkostatky a výrobné prostriedky prešly do držby robotníckeho a sedliackeho štátu. Robotníci a sedliaci boli od svojích vykorisťovateľov oslobodení. Táto základodarná sociálna metamorfoza znamenala vo vyvinutejších kapitalistických územiach Ruska to, že pracujúci ľud bol jedným šmahom svojej ako veľkoruskej tak i vlastnej buržoazie sprostený. V zaostalejších územiach boly zvrhnutím carizmu feudálne prepážky ako v živote hospodárskom tak i v sociálnom odstránené, čím massám uvoľnená bola cesta k hospodárskemu a sociálnemu rozmachu. V menšinových zaostalých územiach znamenalo to o to viac, lebo carizmus rozvoju týchto území zabraňoval a podporoval len výrobné odvetvie, ktoré vyhovovalo kapitalistickým profitovým záujmom ruským i cudzozemským.

Proletárske riešenie národnostnej otázky znamená toľko, že otázka národnostná je chápaná ako problém sociálny a že výslednicou národnostného oslobodenia utlačených národov je tiež ich oslobodenie sociálne.

Hľadíme-li na agrárny charakter Ruska, čo platí zvlášte o územiach obydlených národnými menšinami, tu boly hospodárske pomery národným a sociálnym osvobodením milionových davov sedliackych v základoch pozmenené. V evropskom Rusku i na Sibírsku boly veľké latifundiá bez akejkoľvek náhrady vyvlastnené a chudobným sedliakom rozdelené.

Dnes hospodársky vývoj Sovjetskej unie, zvlášte v územiach národnostných, ubiera sa cestou a na základe proletárskej triednej politiky. Buržoazia dedinská je svojích politických práv zbavená alebo daňami zaťažená. S druhej strany chudobní a strední sedliaci somknutí sú v zemedelské družstvá. Pre nich sriadené sú stanice zemedelských strojov, týmto sa dáva osevné semeno, poskytujú sa im lacné pôžičky a chudobní sedliaci dostávajú ku pracovným výkonom zvieratá. Stredné sedliactvo požíva úľavu na daniach a chudobné sedliactvo je akýchkoľvek daní vôbec sprostené.

Na tomto podklade sa vždy viac a viac podlamuje hospodárska moc bohatých sedliakov a zabezpečuje sa tesné hospodárske i politické spojenectvo medzi proletariátom s jednej strany a chudobným i stredným sedliactvom s druhej strany bez rozdielu národnosti. To činí možným kolektivizáciu dediny, jej industrializáciu a prevedenie päťročného plánu v dobe 4 rokov, i gigantický rozmach k socializmu. Výsledkom toho bude po zániku triednych rozdielov tiež naprostý zánik rozdielov národnostných a s tým naprosté splynutie všetkých národov Sovjetskej unie v jedno.

V Sovjetskej unii mimo sociálnej a politickej slobody zaistená je všetkým národnostiam tiež najúplnejšia sloboda kultúrna, jazyková, školská, literárna a umelecká.