Dále se tam praví: "Výsledek toho jest stále více se přiostřující napětí mezi oběma těmito póly, obyvatelstvem a okresním úřadem. Jest již nejvýš na čase, aby zde nastala změna, aby se hledala jiná cesta, nemá-li tento poměr býti trvale a pro vždy otráven."

Jestliže tedy časopis, bojující za svobodu, odváží se říci: "Pánové v Praze, což nevidíte, jak se zde obyvatelstvo zbytečně dráždí a jeho city jsou zraňovány, udělejte zde přece nápravu!", jest to pro pana censora podnětem, aby toto volání po pokoji a pořádku zardousil, aby to nebylo slyšeti v Praze a aby mohl pokračovati ve své svévoli jako paša.

Jak dlužno charakterisovati tuto svévoli? K tomu musím vám připomenouti, co se stalo 20. listopadu 1920, tedy přímo po těchto událostech. Tehdejší správce okresního úřadu, místodržitelský rada Ulm, prohlásil před shromážděným městským zastupitelstvem: "Bohužel nebylo v naší moci těmto událostem zabrániti. (Posl. Krebs [německy]: Okresní úřad nebyl s to zadržeti legionáře!) Mohu vás ujistiti, že jak okresní politická správa, tak také posádkový velitel, vynaložili vše, co jest v moci člověka, aby zabránili tomu, co se stalo, což však bohužel nebylo možno. Ani zpráva z Prahy, která měla v poslední chvíli dosíci odkladu tohoto činu, neměla žádoucího výsledku." V Praze to tedy věděli a chtěli legionáře zdržeti, ale legionáři se zadržeti nedali, chtěli viděti krev a pomník, který byl ráno postaven, odpoledne znovu strhnouti. "Znovu jsme dali zahájiti jednání s legionáři prostřednictvím posádkového velitele, která dosud ještě nejsou skončena. Nyní legionáři jednají mezi sebou. Tam má býti projednáno, zda se má uposlechnouti naléhavých přání celé vlády či nikoliv." Legionáři se tedy radili, mají-li uposlechnouti celé své vlády v Praze, či mají-li tuto vládu zhanobiti před celým světem vzpourou. Tento doklad mluví sám pro sebe, každé další slovo bylo by jeho oslabení.

Tázal bych se ještě pana ministra vnitra a pana ministra školství: Kdy dojde odpověď na naši interpelaci, kterou podal v parlamentě kol. Simma v senátě kol. Teschner? Podle stanov tělocvičného svazu má tento možnost a podle pokynů ministerstva nár. obrany a ministerstva školství dokonce povinnost působiti k prohloubení národní osvěty a tělesné výchovy a ve svých stanovách jako prostředek k dosažení tohoto účelu má předepsána, respektive dovolena cvičení v přírodě. V letech 1927, 1928 a 1929 konala se tato cvičení v přírodě v okrese Mariánské Lázně, Planá, Cheb atd.

Letos byla opět zakázána, a to právě v ašském okresu. Totéž platí o naší mládeži. Neuplyne jediného dne, aby nějaký četník nebo celní strážník nebo nějaký člověk, který přijde ve státním stejnokroji, nepůsobil na mladé lidi, ale i na dospělé, aby nepřišel k rodičům do bytu, nezval rodiče na policii a aby jim pod pohrůžkou všeho možného trýznění nevytýkal, že tito mladí lidé nemají se účastniti stranicko-politických nebo jinakých sportovních věcí. Musíme se proti tomu co nejostřeji ohraditi a můžeme jen říci: tento způsob nepřispívá ke smíření, takto ducha neubijete.

Nejtypičtější jest zaslepenost proti barvám nebo strach různých okr. úřadů před barvami, který se projevuje velmi nápadně v posledních měsících, zvláště v posledních dnech. Plakát s obyčejným knižním tiskem, bílý papír, černý tisk, tu a tam některé místo červeně nebo hnědo-červeně podškrtnuto, jest již důvodem, aby tento plakát byl zakázán pro jeho složení barev, které prý patří nepřátelské moci. (Posl. Krebs [německy]: Národ má to také!) České časopisy vycházejí tak všude, ale okresní hejtmani u nás to nedovolí. Při tom odvodní vyhlášky jsou výslovně vždy dvojbarevné a také poslední výzvy berních úřadů mají dvojí tisk. (Posl. Krebs [německy]: Měli by černý tisk na bílém papíře vůbec zakázati, vždyť jsou to pruské barvy!) Budeme musiti sáhnouti k jinému seskupení barev a parlament bude snad míti tolik důstojnosti a ministři učiní příslušná opatření, aby z této stupnice barev nevznikla snad pouze nekonečná ostuda, nýbrž nesmrtelná směšnost.

Skončil jsem svá zjištění a s tohoto místa bych ještě jednou upozornil rád ministerstva, aby zavedla stav, který by znamenal rozuzlení, a jestliže zde nedojdete k rozumu, vyvoláte duchy, jež nezdoláte ani bodly. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Al. Beneš.

Posl. Al. Beneš: Slavná sněmovno! Projednáváme opětně řadu předloh, které, bohužel, nepřinášejí poplatnictvu úlevy, naopak, jak vidíme, opětně další zatížení. V dnešní době ujímá se vláda akce zlevňovací. Nutí živnostníky i obchodníky ke zlevňování cen zboží a výrobků, méně ovšem nutí kartely a průmyslové trusty, ba dokonce se zdá, že naše ministerstvo zásobování nemá vůbec dostatek chuti nebo moci ke tlaku na průmysl. Jinak nelze si vysvětliti, že dosud nebylo zlevněno ani železo, ani papír, ani cement a podobné věci. Vypadá to ovšem velmi divně, když vláda, která staví se do pózy snižovatele cen, přichází s návrhy, které znamenají další zdražení, neboť zvyšování obecních přirážek nutno nazvati novým břemenem a zatížením výroby, (Posl. Pechman: A zvýšením režie!) zvýšením, které musí býti přesunuto přirozeně do režie i do ceny výrobku.

Zcela jinak ovšem postupuje se v cizině, na příklad v Německu, kde vláda rovněž přichází se zlevňovací akcí, staví se však v její čelo a snižuje nejen daně, nýbrž i poštovní a železniční tarify, tedy zcela obráceně než se děje u nás. Mají zde býti zvýšeny poštovní a telegrafní poplatky a ministerstvo železnic donucováno je ke zvýšení tarifů. Tvrdí se, že samospráva nemůže s dosavadními přirážkami vystačiti a poukazuje se, že nutno dáti jí oprávnění k jich zvýšení. V tomto duchu dnes tento zákon projednáváme. Plně chápeme a máme jistě plné porozumění pro potřeby našich samosprávných svazků a také nám není neznámo, že poválečná doba byla jednou z nejtíživějších dob, ve které se velmi těžce obcím hospodařilo. Avšak přece se musíme tázati, zda vina vyvrcholené krise samosprávných financí nespočívá také na jiných činitelích? Již několikráte měli jsme příležitost s tohoto místa poukázati na různé zjevy, které vrhají některé naše samosprávy do prapodivného světla, zvláště díváme-li se s kritického stanoviska na některé naše obce, jež špatně hospodaří, jak se namnoze plýtvá obecním majetkem, hromadí se zbytečné, bezúčelné výdaje, k nimž se dává zcela neodpovědně souhlas lidmi, kteří často jen z důvodů politické prestyže a politicko-stranického justamentu odhodlávají se k takovému hospodářství, jež přivádí mnoho našich obcí k těmto koncům.

Znám na př. obec, která přišla o 3 průmyslové místní podniky, jichž provoz vinou špatné konjunktury byl zastaven a na to podniky byly zcela zrušeny. Dotyčná obec přes to, že měla velmi slušné příjmy, jež jí plynuly ze zmíněných podniků, hospodařila tak, že každým téměř rokem zvýšila obecní přirážky a při tom ještě se zadlužovala vzhledem k tomu, že jí stoupla vůčihledě režie administrační a obec čím dále tím více zatěžovala. Nedivme se potom, že poplatníci reptají a nesouhlasí s podniky, do kterých se obec pouštěla a jež vyžadují velikých vydání, neúměrných finanční síle této obce. Nic nebylo platno upozorňování zejména zástupců naší strany, že hospodářství obecní musí se dáti konečně také cestou úspornosti, přes to stranicko-politický justament dokázal, že opět v této obci pustili se do podniku, který opětně tuto obec velmi zatížil.

Takových případů bychom mohli uvésti celou řadu. Dnes je situace v takových obcích ovšem velmi neutěšená. A proto uznáváme, že je třeba nápravy, že je třeba, aby takovýmto obcím bylo pomoženo. Jsme toho daleci, abychom snad byli přáteli nějakého dušení naší samosprávy, jak se nám namnoze vytýká. Naopak přejeme jí více volnosti než má dosud a byli bychom prvními, kteří by hlasovali pro to, aby samospráva nebyla ve výši přirážek omezována, kdyby tam ovšem rozhodovaly rozvážné hospodářsky založené živly. Že tomu tak není, dokazuje fakt, který jsem uvedl. Mohl bych uvésti řadu případů, že v mnohých obcích hlasuje se pro obecní přirážky bez ohledu na únosnost poplatnictva, jakož i to, že před zavedením maximální výše přirážek často činily přirážky 2 až 3, i více tisíc procent. Toho ovšem poplatnictvo bez existenčního ohrožení snésti nemohlo, a bylo to příčinou svého času častých velikých protestních projevů poplatnictva. A proč našla se v obecním zastupitelstvu většina, která pro tyto nemožné přirážky hlasovala? Proto, že často tam rozhodují lidé, kteří sami přirážek neplatí; a bylo bohužel mnoho takových míst, kde na úkor poplatnictva rozhodovali ti, kteří haléřem na taková vydání, pro která hlasovali, nepřispěli. Proto hájíme zásadu, že obecní přirážky nemají býti rozvrhovány pouze na některé daně, a že by bylo nejspravedlivější, kdyby již jedenkráte byl splněn náš dávný požadavek, aby byly zrušeny všechny dosavadní daně a zavedena jednotná, všeobecně vzestupná daň z příjmu, k níž připočítávaly by se veškeré přirážky.

Je možno nazvati spravedlností to, aby na obec platil živnostník nebo obchodník, jehož příjem je daleko menší než mnoha osob s pevným platem nebo kapitalisty se zajištěným výnosem kapitálu? Je nespravedlivé, aby živnostník a obchodník, jehož příjem je mnohdy menší než 10.000 Kč, platil daň výdělkovou s přirážkami, které se mu namnoze ještě zvyšují. A jistě také uzná každý, že hájíce toto stanovisko, hájíme stanovisko spravedlivé.

Demokracie dává nejenom práva, ale ukládá i povinnosti. Kdo chce voliti do obcí, kdo chce býti volen, kdo používá všech výhod, jež obec, země nebo jiná samosprávná složka skýtá, má též povinnost, na tyto výdaje přispívati. Cožpak je spravedlivé, aby, jak jsem již zdůraznil, člověk, jehož příjem je 30 nebo 60.000 Kč i více, nepřispíval na samosprávu ničím jenom proto, že neplatí daň výdělkovou oproti tomu, aby byl spolurozhodovatelem v obci a tím zároveň rozhodoval o břemenech svých spoluobčanů? Nechápeme proto stranu nár. demokratickou, která se vrhla na naši stranu proto, že na sjezdu naší strany přijali jsme zásadu, aby přirážky byly placeny z daně z příjmu. Každý občan musí s tímto návrhem souhlasiti, i ten, jenž by byl postižen, neboť je nemyslitelno, aby stejné příjmy zdaněny byly jednomu desetkráte více než druhému, nehledě ani k tomu, že živnostník a obchodník k jeho získání musí míti provozovací kapitál, z něhož často platí značný úrok, jakož i proto, že vydán je nebezpečí ztráty a prodělku a ve stáří mu nezbývá než žebrácká hůl, neboť o něho není pro tento případ nikde postaráno.

Kdyby byla zavedena všeobecná daň z příjmu a kdyby na ni uvaleny byly tyto přirážky, nebylo by dnes potřebí usnášeti se na tomto zákoně o zvyšování přirážek, neboť byl by zbytečný, ba naopak, kdyby všichni poměrně platili, mohly by býti přirážky snižovány, neboť za tohoto stavu by se v obcích šetřilo a povolaní činitelé by měli sami největší zájem na tom, aby vydání byla omezena na míru nejmenší.

Mohli bychom uvésti řadu případů a snésti řadu argumentů, které mluví pro toto naše stanovisko. Přes to však, aby se nám nevytýkalo, že nechceme anebo snad dokonce, že jsme nepřáteli toho, aby obcím bylo pomoženo, budeme hlasovati pro tento zákon. Ale jsme jisti, že se ukáže úplná zbytečnost tohoto zákona, bude-li Národní shromáždění uvažovati o našem stanovisku, které znamená zatížení všech poplatníků v obcích. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Törköly. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Törköly (maďarsky): Ctená snemovňa! Predložený návrh zákona zamýšľa sanovať domáce hospodárenie obcí, chce previesť hmotnú sanáciau a nápravu, avšak domnievam sa - a toto stanovisko možno docela objektivne zaujať - že táto sanácia žiadnym spôsobom nepostačí za dnešných pomerov, lebo s touto sanáciou aspoň súčasne bolo by treba previesť sanáciu, ktorá by každej obci poskytla možnosť, aby ona svojim národným životom sa vyžila, aby národnej kulturálnej a hospodárskej slobody dostalo sa obyvateľstvu všetkých obcí.

Po žiadnej stránke nevidím u vlády snahu po tejto sanácií, ba docela zjavne možno konštruovať z politických opatrení vlády, ktoré slúžia priamo zámerom opačným, tendenciu, ktorá smeruje ku zrušeniu významnosti miestnych samospráv a zamýšľa v zárodkoch vyhubiť národný nápor, ktorý by sa mohol v miestnej samospráve vyskytovať, aby bol znemožnený každý odpor proti snahe smerujúcej zrejmo k odnárodňovaniu všetkých národných menšín, ktoré nie sú činiteľmi štátotvornými.

Túto vetu možno docela krásne dokázať. Netreba iného leda dovolávať sa toho, že je tu istý zákon, ktorý mluví o občianskej výchove a ktorý vynesený bol zákonodarstvom Československej republiky r. 1919 a že tento zákon ešte ani do dnes r. 1930 nie je voči Maďarom a Nemcom jakožto jazykovým a národnostným menšinám prevedený.

Občianska výchova chce každopádne zaistiť obciam a obyvateľom štátu vývoj na ceste kulturálnej. A z tohoto vyvoja sú maďarské a nemecké národné menšiny lažírovaním, odkladaním prevádzania proste vylúčené. Nuž či nie je po tejto stránke treba sanácie, či nie je tu treba nápravy?

Avšak je tu i prostý fakt, že ku sriaďovaniu obecných sporiteľní majú maďarské obce vo smysle zákona stejné právo, ako obce české a slovenské a predsa maďarské obce marne sa dožadujú povolenia, marne se snažia sriadiť vo svojích obciach obecné sporiteľne, tieto jednoduše nepovoľujete a napriek opätovaným pokusom snahám týmto vždycky odporujete.

A tu je i zákon č. 243 z r. 1922 a jeho § 28, ktorý činiteľov mocenskej politiky, najprv županov a potom úrad zemského prezidenta zmocňuje, aby oni mohli zákonitú korporáciu obce, obecný zastupiteľský sbor kedykoľvek bez odôvodnenia a bez akéhokoľvek obmedzenia rozpustiť. Tento § musí byť opravený a nahradený iným paragrafom, odpovedajúcim právu a spravodlivosti. To by bola sanácia tak súrna, že sa jej právny štát vyhnúť nemôže, lebo udržovanie platnosti tohoto paragrafu možno si predstaviť len vo štáte policajnom. Bohužiaľ, politika vládneho režimu vôbec nepokladá za naliehavú opravu a pozmenenie tohoto §u.

Tu by bolo treba zjednať nápravu a tieto nestrpiteľné pomery by bolo treba zároveň sanovať vtedy, zamýšľa-li vláda púšťať sa do sanácie otázky materielnej.

Tvrdenie toto zjaví sa nám vo svetle veľmi zaujímavom, posvietime-li si naň tiež príkladom. Pred nedávnom sa stalo, v mesiaci apríli 1930, že úrad zemského prezidenta so schválením ministerstva vnútra bez akéhokoľvek dôvodu, bez akejkoľvek zákonitej príčiny a potreby rozpustil zastupiteľský sbor mesta Rimavskej Soboty. Vo výmere úradu zemského prezidenta bol udaný dôvod, že v hospodárení mesta zjavujú sa príznaky dezorganizácie. Keď sme však v mene občanov Rimavskej Soboty podali žiadosť o revíziu a preukázali sme, že tu o dajakej dezorganizácii nemôže byť ani reči, a že podpredseda úradu zemského prezidenta tvrdil to bez akéhokoľvek predbežného vyšetrovania, keď na istú interpeláciu dal pán podpredseda Jozef Országh odpoveď, že rozpustenie stalo sa z vyššieho záujmu štátneho, ešte vždy zostal nám dlžen samozrejme tým, aby nám odpovedal, čo že je ten vyšší štátny záujem. Podali sme v tejto veci interpeláciu pánu ministrovi vnútra, a pán minister vnútra vo svojej odpovedi naprosto uznal, že bolo konané dodatočné šetrenie. Týmto dodatočným šetrením, ktoré tedy vykonané bolo až po rozpustení, vyšlo na javo, že účetná kancelária nie je v naprostom poriadku, že knihy neboly riadne a presne vedené, vo vedení kníh sú schodky a preto bolo treba proti účetnému úradníkovi nariadiť disciplinárne vyšetrovanie.

Toľko tvrdí pán minister vnútra vo svojej odpovedi na našu interpeláciu. Už v rozpočtovom výbore poukázal som na to, že pán minister vnútra bol po tejto stránke naprosto mýlne informovaný, že informátori mu neriekli pravdu, lebo veď discplinárne pokračovanie proti účetnému úradníkovi nariadil už predstavený mesta, starosta. Že tieto účetné schodky boly tu už pred rozpustením, bolo známo nielen okresnému úradu, ale tiež okresnému účetnému úradníkovi a starostovi, ktorý - keďže účetný bol smrteľne chorý tedy schodky vo vedení účetných kníh lzä odvodiť z toho, že choroba mu zabraňovala v presnom vedení - menoval námestníka, a vie už každý, že vtedy, kedy došlo k rozpusteniu, tento námestník účetné schodky už dávno dal do poriadku.

Riekol som pánu ministrovi vnútra v rozpočtovom výbore, že tento v jeho odpovedi na našu interpeláciu uvedený dôvod neobstojí, lebo veď on sa naprosto prieči skutočnosti. Riekol som i to, že nie je už vôbec treba, aby sa na rozpustení trvalo i naďalej, lebo veď v pomeroch, ktoré boly tu v dobe rozpustenia, pokračuje teraz vládny komisar ďalej, a nemôže byť starý system špatný, pokračuje-li v ňom teraz vládny komisar. Tázal som sa ho, ako je to možné, že medzi týmito dvoma stanoviskami, totíž medzi stanoviskom úradu zemského prezidenta a stanoviskom ministerstva vnútra je tak veľký rozdiel, lebo veď predsa len nemôže byť vyšším štátnym záujmom nesprávne vedenie účetných kníh. Veď len nemôže byť subsumované pod pojem vyššieho štátneho záujmu to, na čo pán minister poukazoval.

Ovšem, pán minister vnútra ako vždycky, keď sme sa na neho obracali nepohodlnými otázkami, tak i teraz zostal nám dlžen odpoveďou. Ja však bol by som vedel udať mu pravú príčinu toho, pre čo k rozpusteniu došlo. Pre to, lebo zastupiteľský sbor Rimavskej Soboty zdráhal sa postúpiť svoj najvýnosnejší mestský závod, t. j. mestskú elektráreň stredoslovenskej elektrárni v Banskej Bystrici, a poneváč žiadné hrozby nepomáhaly a minuly sa s výsledkem tiež pokusy, o ktorých sa tu a tam hovorilo, nebolo tu iného prostriedku, leda proste rozpustiť zastupiteľský sbor, aby potom pod egydou státneho komisariátu mohol byť prevedený starý plán a závod mestskej elektrárne zašantročený mohol byť stredoslovenskej. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Tvrdím, a budem tvrdiť vždycky voči pánu ministrovi vnútra, že preto bol rozpustený zastupiteľský sbor mesta. Veď prezradil to istý mestský úradník, dľa ktorého už v auguste 1929 bolo definitivne rozhodnuté, že zastupiteľský sbor bude rozpustený, samozrejme preto, lebo tie "blahovoľné" majetkové opatrenia nechcel akceptovať a brať za svoje.

Nuž prosím snažne, či nie je nemožnou mocenskou politikou tá, ktorá jednak tvrdí, že zamýšľa obce hmotne sanovať, a jednak schvaľuje a prikloňuje sa k tomu, aby jediný výnosný mestský závod, ktorý vynášal mestu ročne 440.000 Kč čistého dôchodku, bol do cudzích rúk zašantročený? A zašantročený bol by tento výnosný podnik stredoslovenskej elektrárne tak, že nájomné od stredoslovenskej elektrárne neznamenalo by pre mesto viac ako ročných 170.000 Kč, a tedy zašantročený by bol tak, aby mesto nemalo z neho ani minimálneho dôchodku 180.000 Kč. A tento dar chcete venovať stredoslovenskej elektrárni na 40 rokov a nedbáte toho, že tento dar, počítajúc 5% úroky zo 40 rokov, znamená 20 milionov Kč. (Posl. dr Holota [maďarsky]: Stredoslovenskú chceli sanovať!) Možná, ale mluvia-li o sanácii, vtedy proti takejto nemravnej a bezzákonej sanácii treba protestovať.

Dovolávate sa toho, že stredoslovenská je verejnoprospešnou elektrárňou. Nuž nechápem, ako možno nadať atributom verejnej prospešnosti spoločnosť, ktorá sa neštítí vyťahať z vačku mesta 180.000 Kč ročného dôchodku a 180.000 Kč po dobu 40 rokov odnímať domácnosti mesta, odnímať vývoju mesta s konečnou škodou 20 milionov pre dve generácie. Nechápem, ako možno pod zámienkou verejnej prospešnosti elektrický prúd, ktorý stojí 8 halierov, predávať u stredoslovenskej za 70 až 90 halierov a ako možno prúd predávať konsumentom za ceny 4.20 a 2.20 Kč. Veď je to niečo hrozného, vyráta-li si človek, aký obrovský zisk znamená pre stredoslovenskú elektráreň rozdiel medzi 8 haliermi a 4.20 Kč.

K čomu sa toho veľkého zisku použije? Snáď k tomu, aby sa pánom ministerským radcom, ktorí hrajú zástoj a znamenajú väčšinu u západoslovenskej, stredoslovenskej, juhoslovenskej a východoslovenskej elektráreňskej spoločnosti, čím lepšej a väčšej dotácie dostalo? Nuž či verejná prospešnosť neznamená snahu, aby používanie elektriky čím väčšmi bolo rozšírené a aby boly elektrárne zariadené i tam, kde dotyčné obce a dvory z vlastných prostriedkov nemôžu zariadiť a rentabilne udržovať elektrický závod?

Prečo nejde stredoslovenská elektráreň ta, kde ešte elektriky niet, prečo ide ta, kde je už elektráreň, ktorá každého uspokojuje a ktorá vynáša ročne 440.000 Kč čistého ročného dôchodku. Takýto výklad verejnej prospešnosti opravdu neobstojí pred oprávnenou kritikou. Ostatne domnievam sa, že i keď rozpustíte bez akéhokoľvek dôvodu zastupiteľský sbor niektorej obce, tým ešte nechcete vymazať z verejnoprávneho slovníka Československej republiky slovo suverenity ľudu a význam vôle ľudu.

Význačnou okolnosťou je, že 80%ná väčšina maďarská tohoto mesta ako jeden muž protestuje proti tomu, aby bola mestu vyrvaná domáca správa jeho najvýnosnejšieho mestského podniku a aby tento podnik darovaný bol stredoslovenskej elektrárni cieľom favorizácie zakrytých zámerov. Tento krytý zámer je nám zrejmý, a to je, aby čo najviac prisťahovalcov dostalo sa do rydze maďarských obcí, aby hmotná neodvislosť miestnej správy bola úplne zničená, aby hmotné sily mesta boly silne ztenčené, aby potom došlo k tak veľkému vystupňovaniu nedostatku dôchodkov, z ktorého už ani pomocou daňových prirážok nebude možno vyplavať a tak aby obec, ktorá bola kedysi maďarská, odkázaná bola na štátnu podporu.

Vieme, že toto je tá zahalená tendencia a preto použijúc svojho zákonitého práva kladieme tejto tendencii čo najrozhodnejší odpor. Ustanovizeň vládneho komisára ešte nemôže znamenať, že by vôľa ľudu mohla byť v tomto prípade naprosto opomíjaná. Povinnosťou vládneho komisára je poznať vôľu ľudu v jej pravdivosti, avšak jeho povinnosťou je tiež, aby obyvateľstvu mesta poskytnul spôsob a možnosť, aby obyvateľstvo mesta mohlo sa presvedčiť o správnosti riešenia doporučovaného alebo želaného vládnym komisárom alebo inými alebo orgánami pre ochranu záujmov mesta, a aby toto obyvateľstvo mohlo objektivne svoj posudok vysloviť a tým objektivne mohla sa utvoriť vôla väčšiny.

Povinnosťou vládneho komisara je poskytnúť možnosť všetkým orgánom na ochranu záujmov a všetkým politickým stranám, aby mohly svoje slovo položiť na váhu vtedy, keď vyvolal tiež prejav vôle strán československých, tvoriacich mizivú menšinu, a keď on sám preniesol túto hospodársku otázku na pole politické.

Povinnosťou vládneho komisara je poskytnúť možnosť každému starousedlému občanovi, aby sa mohol vyjadriť, ako chce naložiť s imaním, ktorého nadobudol jeho otec, praotec alebo on sám, a ktoré tvorí majetok mesta a ktoré by rád odovzdal svojím potomkom, svojim deťom a vnukom, aby mohol učiniť prejav o otázke, kde ide o imanie verejné, aby sa tu mohlo uplatňovať jeho právo zákonom mu dané a prejavil svoju vôlu tak, aby o tom vládny komisar tiež úradne sa dozvedel.

Avšak pán vládny komisar sa proti tomu príkre uzatvára. Dal síce vybubnovať, že má-li kto dobrú myšlienku čo do zásobovania mesta elektrikou, nech sa hlási do troch dní. Táto výzva však je len rydzí formalizmus, lebo jej účelom je iba, aby pán vládny komisar mohol povedať, že nevytasí-li sa nikto s dobrou ideou, vtedy nikto z obyvateľstva mesta nemá námietky proti prenajatiu. Týmto svojím krokom však pán vládny komisar ešte neukľudnil svoje svedomie, lebo nejednal tak, ako to zákony predpisujú a nedotazoval sa starousedlého obyvateľstva mesta po jeho vôli, toho obyvateľstva, ktorému náleží slovo vo správe mestského elektrického podniku, ktoré pracovalo zaň, ktoré prinášalo hmotné obeti za sriadenie a vybudovanie podniku a za získanie koncesie pre mesto.

Je veľmi zvláštnym a príznačnym stanoviskom dnešnej mocenskej politiky na Slovensku, že dáva odnímať niečo, čo vlastnilo mesto už od desaťročí, takými ľudmi, ktorí bydlia na území mesta len jeden, dva roky, a ktorí, kdož vie, či budú stálymi a trvalými obyvateľmi tohoto mesta.

Celá otázka zjavuje sa tým vo zvláštnom zabarvení a charakterizuje to mocenskú politiku, ktorá musí o tom mať vedomosť, lebo veď vieme veľmi dobre, že vládna politika sleduje časopisy stálou pozornosťou a tedy z novinárskych článkov mohla o tom čerpať mnoho vedomostí. Pokladáme za zvláštne, že vládny režim nijako nezakročuje v tom smere, aby akékoľvek zneužívanie vylúčené bolo pri otázke, kde mesto môže ztratiť do budúcna zo svojích dôchodkov najmenej 20 milionov korún, alebo kde odznie verejná obžaloba, že áno, chystá sa tuná také zneužitie, ktoré pod rúškom verejnej prospešnosti je vlastne výdelečnou spoločnosťou a uštedruje samosprávnym sborom seriové rany. Je to jednanie, ktoré môže končiť len týmto: Ty mesto nemáš dosť dôchodkov, tedy nemôžeš byť voľné a nezávislé, musíš žiadať o subvenciu a preto musíš obetovať svoju neodvislosť.

S tohoto miesta musím verejne zdôrazniť, že len rozhodným zanedbaním povinnosti ministra vnútra a ministra financií môže dôjsť k tomu, že vládny komisar spôsobom absolutistickým a diktatorským chce nariadiť, aby mestská elektráreň bola mestu Rimavskej Sobote odňatá a daná bola do prenájmu elektrárni stredoslovenskej za nájomné o veľa nižšie, než činí jej dôchodok vo správe domácej.

Zastupujem-li toto stanovisko, žiadam pánov ministrov vnútra a financií, ráčte v tejto veci nariadiť vyšetrovanie a až do skoncovania šetrenia odložiť všetky kroky, aby obyvatelia mesta mohli čo do nakladania s ich vlastným majetkom svoju vôľu prejaviť, a túto odôvodniť a aby zachované bolo pokračovanie, predpísané zákonom, t. j. že prenájom z voľnej ruky môže prísť v úvahu až v prípade najkrajnejšom. Platí predpis o verejnej súťaži na nájom a tento predpis treba tým väčšmi zachovať, lebo sú i iní, čo by na prenájom reflektovali a títo offerujú väčšie nájomné než stredoslovenská.

Žiadam tedy o vyšetrenie, o opatrenie príslušných odborných posudkov, o ich revíziu, o vyslyšanie obyvateľstva mesta v lehote náležitej a o to aby nariadené bolo uverejnenie smerodatných udajov a aby bolo vládnemu komisarovi uložené, aby vyčkal prevedenie vyšetrenia a tiež výsledok šetrenia nariadeného zemským zastupiteľským sborom tiež voči stredoslovenskej elektrárni, žiadam nariadiť, aby zadávanie prenájmu stalo sa v ceste verejnej súťaže, a aby až do nariadenia toho odložené bolo akékoľvek meritorné vybavovanie.

Záver je tu ten, že všetko tuná slúži účelom odnárodňovacím. Ústava zakazuje "násilné" odnárodňovanie, avšak nie odnárodňovanie spojené s úkladnými machináciami. To nezakazuje. Toho potom hojne využíva mocenská politika a tu sa všetko činí pod škraboškou zdánia právneho. My k tejto akci svojím súhlasom neprispejeme a nie sme ochotní k tomu, aby sme sa stali našimi hlasmi katani nášho národa.

Avšak môžem poukázať tiež na iný konkrétny fakt, ktorý je veľmi zaujímavý a aktuálny, a to je postup v otázke sčítania ľudu. Vládne nariadenie vydané o sčítaní ľudu a verejné opatrenia vyšlé od tej doby na svetlo božie dokazujú, že tu ide o tendenciu, aby sčítanie ľudu nebolo administratívnym opatrením, lež čo najrozhodnejším aktom politickým. Politika, ktorá rozhodne ukladá o náš národný život, by si priala, aby naša početná významnosť bola stlačená na bod čo najnižší, a tedy aby veličiny vyjadrujúce počet a národnostný pomer obyvateľov obce boly upravené umele.

Ničoho iného sa nemusím dovolávať iba toho, že pri menovaní sčítacích komisarov na pr. v meste Rimavskej Sobote menovali mnoho takých sčítacích komisárov, ktorí v meste Rimavskej Sobote už viac ako 4 roky nebydleli. Je medzi nimi i taký, ktorý snáď pred troma mesiacmi prišiel do Rimavskej Soboty a tedy s odvekým obyvateľstvom nemá žiadnych pokrevných alebo jazykových konexií. Je medzi nimi i taký, ktorý maďarsky absolutne nevie, maďarčine nerozumie a týmto jazykom nemluví, ač obyvateľstvo mesta Rimavskej Soboty je vyše 80% maďarské.