Nehledě k tomu, že naše berní reforma tvoří nedělitelný celek a není možno, aby již po třech letech existence nového daňového zákona byla část jeho vyrvána, náš průmysl zvýšení dávek nesnese. Nejbezpečnějším důkazem poškozování a přetížení daněmi jest to, že nynější nedoplatky daní činí 3/4 miliardy korun. Zvýšení této daně znamená v nynější době katastrofu a ruší pokojný vývoj celého našeho národního hospodářství, poněvadž tím soutěživost domácí výroby bude ještě dále omezena. Jestliže od r. 1926 náš přebytek vývozu klesl ze 2400 milionů Kč na 490 milionů r. 1929, ukládá nám to za povinnost chrániti domácí soutěživost a ne ji podkopávati. Zničující následky tohoto oslabení soutěže musí se ovšem dostaviti, poněvadž tím bude postižen jak dělník, tak také zaměstnanec, nezaměstnanost zachvátí další kruhy a veškeré naše národní hospodářství přivede ještě více k hospodářské zkáze.

Zdanění tak zvaných ztrátových reserv rovněž není nyní vhodné. Zkázu leckterého podniku dlužno přičísti často nedostatku reserv. Má-li býti obchodník povinný veřejně účtovati vychován k opatrnému sestavování bilancí, musí se mu uložiti ukládati reservy pro dobu hospodářské katastrofy nebo jinakých velikých ztrát. Nynější daňová novela vychovává však poplatníka k opaku. Jak často se stává, že podnik s kapitálem 3 milionů Kč má na 7 milionů stálých pohledávek. Pro takovýto stav pohledávek nemají býti dovoleny žádné ztrátové reservy? Československý textilní průmysl, který provádí velké vývozní obchody do balkánských států, musí počítati často s polovicí dubiosních pohledávek. A takovéto případy se vyskytují velmi často. Kdo jest na příklad dnes v obchodním spojení s Jižní Amerikou a Čínou, nemůže s dobrým svědomím nikdy počítati, že jeho pohledávky dojdou na 100%.

Zvláště těžce postihuje však zdanění reserv naše spořitelny a veřejné peněžní ústavy. Zvláštní reservy jsou základem vyšší důvěry vkladatelů k peněžním ústavům a po hospodářské stránce jest povážlivé ztěžovati jejich tvoření. Na těchto reservách, výslovně předepsaných zákonem a stanovami, založen jest hospodářský plán spořitelen a omezení, které ukládá nynější daňový zákon sám o sobě daně prostému tvoření takovýchto reserv, nemohou býti rozšiřována bez těžkého poškození rovnováhy našich peněžních ústavů. Spořitelny byly by nuceny, aby získaly vyrovnání většího zatížení daněmi, v rozporu s úsilím po všeobecném zlevnění úvěru, jež dlužno vítati, zvýšiti rozpětí mezi aktivními a pasivními úroky a byly by jim také jinak způsobeny těžké překážky v plnění jejich obecně prospěšných úkolů. Také ponenáhlé odstraňování následků války jest možné u našich peněžních ústavů jen tehdy, bude-li možno přenesené kapitálové ztráty umořiti nezdaněně z budoucích hospodářských přebytků. Dlužno litovati, že při pracích o tak důležitém návrhu nebylo slyšeno stanovisko zúčastněných korporací. Zákon o prodloužení dávek za úřední výkony pokládáme rovněž za pochybený, poněvadž tento zákon měl býti jen zákonem nouzovým, který byl myšlen jen pro dobu přechodnou.

Stavíme-li se proti zvýšení nebo zavedení nových přímých daní v nynější době krise, musíme však i zcela zvláště odmítnouti zvýšení daní, které značně zatěžují spotřebitele a chudé vrstvy obyvatelstva. Zvýšení daně z piva jest zákonem naprosto nesociálním. Uvážíme-li, že na tomto předmětu spotřeby tíží nyní bez toho již 24 Kč daní státních, 8 Kč zemské dávky a 10 Kč obecních dávek, mimo to ještě 5%ní daň z obratu a v některých městech vybírá se 3%ní daň potravní, působí to na člověka jako přímá provokace širokých vrstev konsumujícího obyvatelstva, má-li se státní daň z tohoto lidového nápoje zvýšiti ještě o 14 Kč u obyčejného piva a 16 Kč u ležáku. Či se domníváte, že tímto zvýšením daní postihnete snad jen velké pivovary? I když nelze popříti, že tyto podniky poklesem cen chmele a ječmene dosáhly zlevnění výroby, přece jest jisto, že tyto ceny zemědělských výrobků nemohou na této výši zůstati a ze sama vláda se snaží, aby tyto ceny stabilisovala. (Souhlas.) Jestliže se dnes v jednotlivých krajinách, jako v Brně a na Šumavě, dodává hostinskému pivo 1 hl již za 200 Kč, k čemuž dlužno přičísti ještě obecní dávku, daň z obratu a potravní daň, jest z toho patrno, že živnost hostinská na výčepu nápoje nemůže již téměř nic vydělávati. Zvláště však postihne zvýšení daně z piva malé podniky na venkově, které kupují často za vyšší ceny a mají nepatrný obrat, naprosto nehledě k tomu, že rozpětí mezi nákupem a prodejem v živnosti hostinské pro příliš velkou konkurenci a neobyčejně vysokou daň nápojovou, jakož i pro zvláštní požadavky, které jsou nyní kladeny na tuto živnost, nerovná se ani přibližně ještě době předválečné.

V důvodové zprávě k tomuto zákonu jest zmínka o všeobecném stoupání výroby piva, což však není správné, poněvadž v posledních měsících nastal značný pokles spotřeby piva, kteroužto okolnost dlužno připsati všeobecné hospodářské depresi, hlavně však poklesu cizineckého ruchu. Že události, které se přihodily před několika týdny v hlavním městě Praze, přispívají k rdoušení cizineckého ruchu, o tom jen tak mimochodem. (Souhlas.) Zamýšlené zvýšení daně z piva musíme rozhodně odmítnouti také již proto, poněvadž v nynější hospodářské, nanejvýš smutné době musíme odmítnouti každé zvýšení daně, jednak již z hospodářských důvodů, zcela zvláště však proto, poněvadž jest to daň, která doléhá na široké vrstvy obyvatelstva. Neboť, i kdyby se mělo tvrditi, že toto zvýšení mají hraditi jen velké pivovary, poněvadž cena piva nemá se zvýšiti, pak § 20 praví opak, poněvadž v tomto paragrafu se výslovně praví, že výjimečně mohou příslušná ministerstva dovoliti zvýšení cen. Stojíme na stanovisku, že bylo již na čase, aby se konečně provedlo snížení cen piva a jestliže pivovary měly to pro nejbližší dobu v úmyslu, pak toto snížení ceny jest tímto zákonem nejen znemožněno, nýbrž hrozí ještě i nebezpečí zvýšení cen. Chce-li § 20 zákona čeliti nekalé soutěží při výrobě piva, směřuje přece právě k opaku, poněvadž, uvážíme-li různé ceny piva a bonifikace často u jednoho a téhož pivovaru, tento nešvar jest tímto zákonem jen ještě upevněn, neboť se v něm praví, že ceny znamenané v říjnu mají zůstati zachovány. V § 19 má se malým pivovarům po 12 let přikazovati každoročně příspěvek 6 milionů korun. Poněvadž však ani zákon ani důvodová zpráva nemají podrobnějších ustanovení, jak použíti a rozděliti tyto částky, hrozí opět nebezpečí, že těchto 6 milionů připadne opět tak známým subvenčním hospodářstvím k dobru jen určitým privilegovaným podnikům. Uvážíme-li, že daň z piva, zvýšená v Německu na 46%, omezila takovým způsobem spotřebu piva, že zvýšená daň na základě zvýšení nečiní 46%, nýbrž jen 1·6%, uvážíme-li dále, že oněch 165 milionů Kč, které se sejdou ze zvýšení naší daně z piva a které mají připadnouti k dobru svazkům územní samosprávy, mohlo by přece velmi lehce býti bezbolestně uhrazeno z miliardového vojenského rozpočtu, který se tohoto roku zvyšuje ještě o 61 milionů nebo z kapitoly menšinové školy ve výši 280 milionů, pak se musíme diviti, jak socialistické strany mohou hájiti takovéto zvýšení daní. Právě tyto strany to jsou, které již po desítiletí vždy ve veřejnosti a na svých schůzích agitovaly zvláště s nepřímými daněmi a které vždy nazývaly pivo tekutým chlebem dělníka a chudých vrstev obyvatelstva. Sotva lze pochybovati, že tímto zákonem budou postiženy jedině velké pivovary, nýbrž velmi silně také spotřebitelé, hlavně však živnost hostinská. V této době dlužno však míti také na mysli ochranu živnosti hostinské, poněvadž tato živnost má také značné mravní závazky, mimo to jsou také na ni kladeny neobyčejně vysoké požadavky. Nedostane-li se takovémuto povolání náležité ochrany, nesmíme se diviti, jestliže hostinství, aby mohlo uhraditi své náklady, bude hnáno k nekalým, nemravným a nemorálním zařízením.

Uvážíme-li všechny tyto věci a pochybnosti, zvláště však nynější hospodářské poměry, musíme každou novou daň, každé zvýšení daně, ať přímé či nepřímé, odmítnouti jako katastrofální. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest p. posl. Vaněk.

Posl. Vaněk: Slavná sněmovno! Projednáváme vládní návrhy zákonů tisk 701 o dani z piva, tisk 702, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, čís. 76 Sb. z. a n., o přímých daních a vládní návrh zákona tisk 703, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, čís. 77 Sb. z. a n., o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

Ujímaje se slova zdůrazňuji, že projednáváním změny zákonů čís. 76 a 77 z r. 1927 dostává se straně čsl. národních socialistů zadostiučinění za stanovisko k oběma těmto zákonům, které zaujala, když byly minulou občanskou koalicí odhlasovány.

Vládní návrh tisk 701 o dani z piva jest svým obsahem nejsympatičtější. Osnova vychází z názoru, tlumočeného v důvodové zprávě, že dosavadní zatížení piva všeobecnou daní nápojovou a zemskou, resp. župní dávkou snese ještě poměrné zatížení. Uvážíme-li, že při nynějším značném poklesu cen ječmene a chmele snížil se velmi podstatně výrobní náklad na pivo, možno přikročiti k úměrnému zvýšení daně z piva, aniž by tím byly dotčeny dosavadní prodejní ceny piva v drobném. Novou úpravou daně z piva nebude toto tudíž zdraženo. Osnova zdaňuje pouze mimořádné zisky, plynoucí pivovarům z poklesu cen surovin a chrání spotřebitele před přesunutím zvýšené daně.

Pivo podléhalo dosud těmto daním a dávkám: státní dani, zemské, resp. župní dávce, obecní dávce a dani z obratu. Osnova zavádí na místo dřívější státní daně a zemské, resp. župní dávky, jednotnou daň, a to u piva výčepního 46 haléřů, u ležáku 60 haléřů a u piva specielního a cizozemského 80 haléřů. Zvyšuje se tudíž dosavadní státní daň a zemská dávka z piva u obyčejného piva o 14 haléřů, u ležáku o 16 haléřů a u specielního piva o 20 haléřů.

Vládní návrh pokládá za účelné, aby tento výnos daně, resp. celá daň pivní, tvořila novou úhradu pro příděly zemím, obcím a okresům. Osnova tedy pamatuje jednak na to, aby byl zajištěn územním svazkům samosprávným stálý zdroj příjmů, jednak také na zhoršenou situaci malých pivovarů, způsobenou postupující koncentrací a racionalisací v průmyslu pivovarském tím, že přiznává těmto podnikům ze zvýšené daně z piva za účelem sanace, po případě sociálního zabezpečení jejich zaměstnanců příspěvek až do 6 mil. Kč ročně.

Ceny piva zůstaly nezměněny po několik let, ačkoliv suroviny klesly hluboko a výstav piva podstatně stoupl. Jest možno zavésti zvýšení pivní daně, aniž se pivo u spotřebitele zdraží, což se tímto zákonem zaručuje. Čerpá se tedy daň z mimořádně velkých zisků, které leží mezi spotřebitelem a výrobním nákladem. Pivovary mají již tyto zisky značnou dobu. K dani pivní, lépe k jejímu zvýšení mělo už dojíti z jara a jen z politických důvodů se tak nestalo. Protože se má zvýšení použíti pro sanaci samosprávy, vzniká opožděním pro samosprávu veliký deficit. Pivovary jsou samy vinny tímto zdaněním, neboť po několik let vydělávají obrovské zisky, aniž by ceny piva přiměřeně ke dnešním cenám ječmene a chmele snížily. Se zřetelem k tomu, že výnosu této daně má se použíti na sanaci samosprávy, nutno toto zdanění jenom vítati.

K návrhu zákona tisk 702, kterým se mění a doplňuje zákon č. 76 z r. 1927, dovoluji si zdůrazniti, co jsme prohlašovali při projednávání zákona r. 1927. Celá berní reforma byla a jest výhodná jen pro bohaté vrstvy, jen pro velké podnikatele. Jak domovní daň zatěžuje malé domkáře a chalupníky až o 70%, tak velkostatkářům a majitelům velkých vil slevuje se domovní daň až o 30 až 40% proti původním předpisům. Také i všeobecnou daní výdělkovou jsou zatěžováni malí živnostníci a střední podnikatelé, co akciové podniky, banky a podniky veřejně účtující mají možnost svými reservními fondy podle zákona o zvláštní dani výdělkové zdanění ujíti.

Po reformě daňové nastal veliký pokles zvláštní daně výdělkové právě se zřetelem k tomu, že mohli velcí průmyslníci a banky tvořiti nezdanitelné reservy. Z praxe je známo, jakým způsobem bylo používáno ustanovení, že držba cenných papírů může sloužiti k odpočítání výnosu od základny daňové. Podniky opatřily si třebas jen na hodinu potřebný počet papírů a napálily tak finanční správu, špatně vyzbrojenou textací zákona. Jde o případy skutečně fraudolosní a proto jest v nové osnově výslovné ustanovení, že podniky jsou povinny držeti cenné papíry po celé 2 hospodářská období pro zdanění rozhodná. Naše peněžní a průmyslové kruhy obracejí se velmi ostře proti tomuto návrhu; je nutno připomenouti, že nejsou v republice samy.

R. 1929 zaplatili na přímých daních poplatníci 1700 mil., z toho však bylo na dani důchodové zaplaceno přes jednu miliardu. Gážista a dělník, který platí daň srážkou, nemůže daň defraudovati a jeho příjem je plně zachycen. Také malý živnostník, obchodník, nemůže se vyhnouti tomu zdanění, co na druhé straně velkoprůmysl tomuto zdanění utíká. Je přirozeno, že se stanoviska těchto tisíců malých poplatníků s malými důchody není možno připustiti, aby silní a velcí poplatníci unikali z povinnosti daňové. Jsme pro to, aby bylo umožněno vše, co poslouží naší průmyslové expansi a co zdvihne náš obchod. Musíme však býti proti takovému ustanovení zákonů, které mají v zápětí nespravedlnost a nerovnoměrnost daňovou a které protěžují určité třídy poplatnictva právě na úkor nejmenších důchodců. Podle §u 83, odst. 1., má býti základ pro zdanění vypočítán místo dosavadních 8% na 9%. Dále má nastati zdanění reservních fondů, jestliže jich nebude použito nejdéle ve 4 obchodních obdobích, která následují po období, v němž byly zřízeny. Tvoření reserv je jistě příkazem moudrosti a opatrnosti a nejen chvály hodným, nýbrž nutným činem rozumného podnikatele. Na druhé straně však nesmí býti zneužíváno benevolence, pakliže se zdůrazňuje daňově tento moment. Nesmí tedy býti použito ustanovení o nezdanitelnosti dotací k úniku od povinností daňových.

Namítá se, že po této stránce dává dostatečnou garancii ustanovení §u 79 zákona o přímých daních, podle něhož může úřad zjistiti výslechem znalců, zda dotace reserv je přiměřená. K tomu nutno zdůrazniti, že k provádění tohoto ustanovení potřeboval by stát ohromného aparátu, a to aparátu odborně skoleného. Jak velkého množství úřednictva by bylo potřebí, pochopí každý, kdo si představí ohromné bankovní a průmyslové závody, jako Živnobanku, Škodovku atd. (Výborně!) Při individuelním zkoumání daňové nosnosti každého poplatníka nebylo by možno počítati vůbec s výnosností daní. (Tak jest!) Tomu, kdo jen trochu nahlédl do hospodářského života, není přece tajno, že v době dobré konjunktury mnohé závody vytvořily si skvělé reservy a že jejich fundování dělo se dobře, ale placení daní špatně. Z daňově finančních zásad je možno jednu uznati za naprosto nespornou. Jest to zásada, že daň vyměřovaná z výnosu nesmí zkracovati svého pramene, ale není ani spornou zásada, že daňová opatření mohou zapůsobiti zpět v tom případě, jde-li o mimořádné výtěžky. (Výborně!) Proti zákonům, kterými se zdaňují válečné zisky, nikdo se neozval a podle našeho názoru není možno se stavěti ani proti zákonům, kterými se zdaňují mimořádné konjunkturální zisky. (Souhlas.) Musíme naprosto souhlasiti s názorem pana ministra financí dr Engliše, že reservy se tvoří pro eventuelní ztráty. Podniky veřejně účtující však ztráty hradí během roku z běžných příjmů, reserv se nedotýkají, unikají tedy zdanění dvakrát. Nemůže býti tedy řeči o zpětném zdanění a nutno spravedlivě zdanit každého. Když může živnostník zaplatit ze svého problematického zisku daň výdělkovou, nechť také akciový podnik své neupotřebené reservy zdaní. Je nutno však brát zřetel na spořitelny a zařaditi je do kategorie ústavů lidových, které jsou zdaněny podle svého základního kapitálu, jako okresní hospodářské záložny, družstva atd.; vždyť spořitelny jsou ústavy všeužitečnými, které podle stanov své přebytky po dosažení určité výše reservních fondů dávají svým zakladatelkám, totiž obcím, jakož i jiným obcím v okruhu své působnosti. Spořitelny osvědčily se při rozluce měnové, při okolkování cenných papírů a všechny ochotně plnily, co bylo ve prospěch státu. Asi pětinu všech státních papírů vlastní spořitelny. Kde by byl stavební ruch, nebýti spořitelen! Za to, co spořitelny rády udělaly, jsou zařazovány do podniků výdělečných a říká se jim, že musejí platiti takovou daň jako podniky průmyslové a bankovní. Za to, že obec za spořitelnu ručí, za to obec od spořitelny dostává dary. Dnes jsou to již cifry miliardové, které spořitelny pro obce věnovaly. Okresy však nedostávají od okresních hospodářských záložen za to, že za ně ručí, nic. Okresní hospodářské záložny tvrdí, že při záruce okresu za ně ručí i spořitelny. Spořitelna tedy ručí za tu záložnu, která je od výdělkové daně osvobozena, ale spořitelna nikoliv.

Podle našeho názoru brání se po právu spořitelny hlavně z toho důvodu, že jejich bilancování nedává velkých možností ukrýti zisky. Nemohou svůj zisk uschovati do zboží, nemohou jej také ukrýti před očima tisku v cenných papírech, ale situace je docela jiná u bank a docela jiná u velkých průmyslových závodů.

A nyní neblahý zákon č. 77 z r. 1927. Důvodová zpráva vládního návrhu tisk 703 uvádí, že zákon č. 77 z r. 1927 byl přijat mezi jiným proto, aby byl zaveden zostřený dozor nad nižšími svazky samosprávnými. (Tak jest!) Jako komunální pracovník chci poukázati na působení tohoto neblahého zákona.

Je nutno upozorniti na povšechnou situaci politickou, která tvořila rámec situace, z níž zákon č. 77 vyšel, kdy byla koalice občanská na výsluní, což samo o sobě již mnoho vysvětluje. Odvrátíme-li se však od politického hlediska v této věci a vrátíme se povšechně k všeobecné části-důvodové zprávy, připojené k vládnímu návrhu č. 77 z r. 1927, vidíme tresť bezprostředních motivů, jež k vydání tohoto zákona tehdy vedly. Dotyčná část důvodové zprávy praví: "Těžisko berní reformy, pokud má být daňovou úlevou a osvěžením pro podnikání a výrobu, nespočívá vlastně v daních státních, nýbrž hlavně v přirážkách samosprávných svazků, které státní daň zmnohonásobňují. Příčiny, proč po válce dostoupily samosprávné, zejména obecní přirážky takové výše, jsou různé. Spočívají jednak v tom, že i obcím přibylo po válce mnoho různých technických a sociálních úkolů, v tom, že nebylo vždy dbáno nejpřísnější úspornosti a překotně chtěly se splniti úkoly po staletí před tím nesplněné."

Z toho vidíme, že autoři zákona ve snaze uleviti a osvěžiti podnikání a výrobu snížením samosprávných břemen vycházejí při tom vůči samosprávě se stanoviska velmi nevlídného tím, že vysvětlují neobyčejnou výši poválečných přirážek samosprávných sice též rozšířením úkolů samosprávy, ale hlavně neúsporností a překotným realisováním úkolů prý dříve po staletí nesplněných.

Sama důvodová zpráva na prvém místě přiznává, že obcím přibylo po válce mnoho technických a sociálních úkolů. Víme všichni, v jakém stavu byly obecní objekty po válce, když po celou dobu válečnou nebyly budovy opravovány, do podniků nebylo nic investováno, komunikace byly rozbity, často v nesjízdném stavu, poněvadž nebylo, kdo by se o vše staral, nebylo řemeslníků a dělníků, nebylo ani potřebného materiálu. Občané, kteří se vraceli z vojny, byli bez práce, nebylo bytů, a obce byly nuceny investovat proto, aby řešily otázku nezaměstnanosti a otázku nebydlících.

Též kulturní věci tloukly na brány obcí, neboť po celá léta nestaral se nikdo o úpravy a stavby potřebných školních budov a toto vše mělo za následek, že obce musily investovat, aby splnily povinnosti vůči svým občanům.

Důvodová zpráva praví dále, že nebylo v obcích dbáno vždy nejpřísnější úspornosti a že se překotně chtěly splniti povinnosti po staletí nesplněné. Je těžko s touto výtkou polemisovati. Je příliš paušální a nebyl uveden veřejně jediný fakt, o nějž by byla opřena. Co vlastně jsou ty po staletí nesplněné úkoly, které prý obce překotně splňovaly, to je úplná záhada jistě všem samosprávným činovníkům, a autoři důvodové zprávy měli by aspoň jen některé případy uvésti. (Tak jest!) Jinak má jejich výtka ráz paušálního a neprokázaného obviňování. Tuto část důvodové zprávy možno komentovati s jistým pochopitelným vzrušením, neboť přes to, co poválečné správy vykonaly v nich dobrého, nedostalo se jim od státní správy nikdy ani slova uznání.

Státním statistickým úřadem bylo zjištěno, že zvýšení daňového břemene státního, přepočteno na zlaté koruny, r. 1922 proti r. 1911 činí 178, samosprávného však jen 118. Poměr břemen státních k samosprávným před válkou činil 7˙5 ke 2˙5, r. 1922 8.25 k 1˙75. (Slyšte!) Vidíme tedy, že podstatně se zvýšila proti předválečné době daňová břemena státní, a to skoro dvojnásobně, kdežto samosprávná břemena se zvýšila jen nepatrně, ani ne o celou pětinu. I z poměru obojích břemen vidíme, že jde povšechně o přesun v neprospěch samosprávných korporací. Je tedy výtka nehospodárnosti, která v důvodové zprávě č. 77 byla veřejně samosprávě vmetena, nespravedlivá a neodůvodněná.

Základní příčiny, proč po válce procento přirážek obecních ve velké části obcí stouplo a stoupnouti muselo, není absolutní zvýšení obecních vydání proti rokům předválečným. Dlužno totiž předpokládati, že daňová břemena obecní, zejména přirážky, drží stejný krok s obecními výdaji, neboť je mezi nimi přirozená pevná spojitost, zvláště tam, kde obce nemají většího majetku, což je ve většině případů.

Příčinu povšechného stoupnutí procenta obecních přirážek dlužno hledati v tom, že daňová základna obecních přirážek hlavního to zdroje příjmů ohromné většiny našich komun nepřizpůsobila se novým poměrům, nýbrž zůstala ciferně, t. j. v počtu korun, nyní ovšem znehodnocených, blíže poměrům předválečným, v důsledku čehož muselo se novým poměrům přizpůsobovati procento přirážek.

Příčinu zjevu, že daňová základna pro přirážky se ve válce nezvyšovala poměrně a současně podle toho, jak klesala vnitřní hodnota koruny, sluší hledati především ve státním daňovém systému samém, ale také v poválečných poměrech sociálních a hospodářských. Tak daň pozemková až do berní úpravy podle zák. 76 z r. 1927 skoro vůbec se nezměnila, daň činžovní byla postižena známými zákony o ochraně nájemníků a zákazem zvyšovati přirážky k ní nad míru z r. 1918, daň výdělková podle I. a II. hlavy projevila sice po válce tendenci stoupající, ale záhy podlehla kolísání konjunktury, a co nejhoršího, byla pozdě předpisována a vymáhána, takže se stala nakonec předmětem rozsáhlých slev a povolování nekonečných platových lhůt včetně přirážek samosprávných. Stát sám vypomáhal si během války i delší čas po válce válečnými přirážkami, vedle toho novými daněmi spotřebními, které sice přinesly zvýšení daňových příjmů jemu, nikoliv však samosprávným svazkům, neboť válečné přirážky státní a daně spotřební nebyly a nejsou podkladem pro přirážky samosprávné. Tak nezbývalo komunám nic jiného, měly-li své úkoly aspoň částečně plniti, než aby zvyšovaly procento přirážek, neboť ani dávky ani nově zavedené státní příděly neukázaly se dosti vydatnými. Ani berní reforma, podle zák. č. 76 z r. 1927 nepřinesla zlepšení po stránce daňové základny, neboť podle státního závěrečného účtu 1929 všeobecná daň výdělková vynesla r. 1929 48 mil. korun, r. 1926 67 mil. korun, zvláštní daň výdělková r. 1929 87 mil. Kč, r. 1926 108 mil. Kč, pozemková daň r. 1929 51 mil. Kč, r. 1926 42 mil. Kč, domovní daň třídní r. 1929 12 mil. Kč, r. 1926 11 mil. Kč, činžovní r. 1929 90 mil. Kč, r. 1926 103 mil. Kč. Jako názorný příklad, jak daňová základna zůstávala a zůstává ciferně pozadu, uvádím daňovou základnu města Třebíče.

Třebíč je město převahou průmyslové, v daňové základně třebíčské hrála hlavní úlohu výdělková daň podniků veřejně účtujících, tedy daň, jež se konečně ještě nejvíce přizpůsobila pokleslé hodnotě koruny. Úhrnná daňová základna v r. 1913 v Třebíči činila 110.000 Kč, po válce dostupuje nejvyšší číslice v r. 1920, 492.000 Kč, z čehož však jest jen 80.000 Kč málo vydatné daně činžovní. Odtud postupně klesá; už v r. 1925 celá základna daňová činí 340.000 Kč, v r. 1929 237.000 Kč.

Vidíme-li naproti tomu, že cenový index kolísá v nynější době kolem 900, znamená to, že obec Třebíč by měla míti ve znehodnocených korunách devítinásobek daňové základny předválečné, tedy asi 1 mil. Kč. Má však pouhých 237.000 Kč. Při tom se nebéře v úvahu rozšíření poplatních podniků a dále, že skoro plná polovice daňové základny je daň činžovní, ke které zákon nedovoluje zvýšení přirážek nad 200%.

Na tomto příkladu jasně vidíme, že u obcí, které neměly výnosu ze svého majetku, musil schodek vzrůstati zcela automaticky, v poměru cenového indexu a poněvadž v témže poměru daňová základna nestoupla, stoupl poměrně druhý činitel, t. j. přirážkové procento. Tímto pochodem vznikla nejvyšší část vysokých procent samosprávných přirážek a povážíme-li, že k tomu přijdou ještě poválečná rozšíření komunálních úkolů, vidíme, že nebylo potřebí při hledání příčin vysokého procenta přirážek sahati až k fantastickým theoriím o jakýchsi po staletí neplněných a nyní překotně splňovaných úkolech.

Zákon č. 77 z r. 1927 vznikl při pracích na osnově zákona o přímých daních a účelem jeho je získati daňovou úlevu v podnikání a výrobě. Je tudíž součástkou berní reformy uskutečněné zákonem č. 76 z r. 1927. Nemá tedy se zájmem samosprávy nic společného, nýbrž sleduje cíle a chrání zájmy podstatně jiné. Nelze se proto diviti, že v zákoně jsou ostré předpisy se stanoviska samosprávy čistě prohibiční, bez ohledu na její skutečné potřeby.

Je to na prvém místě ustanovení §u 1 o limitu přirážek a dále § 20 o omezení volnosti v uzavírání nových výpůjček obcí a okresů. Avšak i jiné předpisy omezují disposičnost obcí v různých směrech, a to v §u 3 právo státních dozorčích úřadů stanoviti výši přirážek při jejich schvalování ve výměře vyšší či nižší, právo dozorčích úřadů nařizovati vybírání obecních dávek a poplatků atd. Dále jsou v zákoně ostré předpisy donucovací. Tak v §u 8 hrozí se starostovi obce značnými pořádkovými pokutami, pakli do přikázané lhůty neprovede příkazů dozorčích orgánů. V §u 10 jsou vyloučeny z příspěvku pro obce ony obce a okresy, které nepoužily možnosti dané jim zákonem restrikčním č. 286/24. Zákon, který měl za účel snížiti břemena poplatníků obecních, současně ukládá obcím nová vydání. Tak v §u 2 ukládá se jim povinnost přispívati do fondů zřízených podle §u 108, zák. č. 76 Sb. z. a n. z r. 1927, 10% pozemkové daně a v §u 21 jiná povinnost a to hraditi nedobytné ošetřovací výlohy za chudé příslušníky obecní. Výše uvedené předpisy těžce omezují působnost obcí a okresů, dále kruté trestní sankce tak ponižující, ano potupné, vyplynuly ne ze snahy ulehčiti výrobě a podnikání, jako spíše z odporu a hluboké nedůvěry k samosprávě, resp. k obcím representovaným novými obecními správami podle výsledku voleb podle nového demokratického volebního řádu. Před provedením zákona č. 77 z r. 1927 měly všechny obce nárok na příděl polovice daně domovní a na 5% příděl daně obratové, za určitých okolností na 2/3 daně domovní a 10% daně z obratu.

Zákon č. 77/1927 stanoví na místě těchto přídělů jiné státní příděly, a to: obcím připadá celá daň domovní, avšak jen tehdy, když obecní přirážky v roce předcházejícím vybírané, překročily 150%.

Podle §u 10 přiděluje vláda zemím z výnosu daně z obratu určité obnosy, vedle toho splatnou daň domovní, předepsanou za běžný rok, 1 1/2% zvláštní příspěvek podle §u 105, odst. 2. zák. o přímých daních, část obecních přirážek ke všeobecné dani výdělkové, z kterýchžto obnosů t. zv. zemský vyrovnávací fond mohl obci a okresu udělovati příděly na vyrovnání nekrytých schodků.

Chci krátkým příkladem znázorniti, jak v praxi vypadá ustanovení tohoto zákona. Město Třebíč ještě v r. 1926 dostávalo na dani z obratu 344.648 Kč, na dani domovní 63.906 Kč, z motorových vozidel 84.046 Kč, výnos 600% přirážek ze základny 120.000 Kč, t. j. 720.000 Kč, dohromady příděly a výnos přirážek 1,212.600 Kč. Po provedení zákona č. 77/27 však obdrželo město Třebíč celou domovní daň v částce 82.000 Kč, výnos 300% přirážek ze 167.000 Kč, t. j. okrouhle 500.000 Kč. Již v tomto je viděti, jak obce na svých příjmech byly zkráceny, neboť rozdíl mezi r. 1926 a r. 1929 činil ve svrchu uvedených příjmech celkem 530.000 Kč, tedy plnou polovinu v neprospěch obce.