Zákon o odkladu exekučního vystěhování nájemníků se prodloužil beze změny. To totiž domácím pánům vyhovovalo, poněvadž u soudu ustálila se prakse, odmítati důkazy nájemníka o nemožnosti nabytí bytu poukazem, že je bytů dosti. Arciť bytů je dosti, ale hlavně takových, které si nemohou dělníci zaplatiti.
Sociál-fašisté obhajují svůj zločin, který dnes páchají na nájemnících, tím, že zvýšení činže nepostihuje proletáře, nýbrž jen vrstvy do určité výše příjmu. Já však tvrdím, že to není pravda. Rozmnožením důvodů výpovědních budou postiženi proletáři. Poukazování na sociální bezpečnost je směšné, poněvadž bude velmi lehko soudu dokázati, že dělník, zřízenec nebo úředník nebude sociálně poškozen, když bude musiti vzíti menší nebo dražší byt. Budou sice postiženi hlavně úředníci, řemeslníci, živnostníci, ale jejich příjem se nezvětší. Ale ať již toto zhoršení zákona o ochraně nájemníků postihne proletáře nebo někoho jiného, rozhodující je zde, v čí zájmu se bude činže zvyšovati a v čí zájmu se rozmnožují výpovědní důvody.
Při stálém nedostatku bytů jsou nájemníci nuceni dáti si zvyšovati činže nátlakem domácích pánů, poněvadž se nemají kam uchýliti, poněvadž jinak by byli nuceni dáti se vyhoditi na dlažbu. Zhoršení ochrany nájemníků a zvýšení činží nelze nijak odůvodniti než ohledem na domácí pány. V ničem není tak patrný sociálně-reakční kurs, který v Československé republice zavládl, jako v otázce bytové. Nesporné je, že dirigentem státní soc. politiky na poli otázky bytové se stal p. dr Kalaš, šarfmachr domácích pánů, který se mohl právem chlubiti na schůzi domácích pánů tímto návrhem jako svým úspěchem. Mohl se pochlubiti, že v bytové komisi on rozhodoval. Nikoho nezmate, když předstíráte, jakoby dr Kalaš chtěl více, jako byste svedli s ním boj. Dr. Kalaš, tedy agrární strana ví, že v dnešní hospodářské tísni více docíliti nemůže a že zhoršení již navrhovaného zákona představuje důležitou etapu v úplném odbourání ochrany nájemníků.
Jest jasno, že zhoršení bylo uchystáno záludně a že jeho provedení se děje náhle, aniž by masy nájemníků byly připraveny k rozhodné obraně. My tuto taktiku sociál-fašistů zde odhalujeme. O úmyslech s ochranou nájemníků se nepsalo. Byla svolána bytová komise, ale její jednání bylo na rozkaz min. soc. péče dr Czecha prohlášeno za přísně důvěrné, takže veřejnost nevěděla, co komise peče. Veřejnost a nájemníci byli ukolébáni v domnění, že s ochranou nájemníků se nebude nic dělati, že již ani nezbývá času k nějaké změně. Zatím ovšem byly již změny v bytové komisi tajně ujednány. Teprve když bylo nutno s parlamentním projednáváním vyraziti, octly se v tisku zprávy, že v otázce bytové nastaly určité rozpory, že však nejde o nějaké dalekosáhlé změny, nýbrž o nepatrné změny při prodlužování zákona. Když takto veřejnost byla utěšována a udržována v naději, že se nic nestane, byl náhle publikován návrh v nynější podobě, který znamená útok zvláště na živnostenské a střední vrstvy. Toto jednání bylo krajně úskočné a taktika, jíž zde bylo používáno, jest taktikou nemravnou, jest to taktika sociál-fašistů, kteří takovýmto způsobem snažili se ukolébati nájemnické vrstvy a namluviti jim, jakoby oni svedli boj o zlepšení nebo o ponechání zákona na ochranu nájemníků v jeho původním znění.
Sociál-fašisté páchají letos na nájemnících proto mnohem větší zločin, nežli v dobách minulých, poněvadž odbourání ochrany nájemníků děje se v době, kdy armáda nezaměstnaných dělníků a těch, kteří nebydlí, plouží se ulicemi, bydlí v kanálech a cihelnách a všude tam, kam se mohou uchýliti. To, že zákon byl takovým úskočným způsobem projednán, dokumentuje nejlépe, že navrhovatelé jsou si vědomi zločinu, který na pracující třídě páchají, a proto musí používati měšťácký parlament a vláda za řízení sociál-fašistů takových úskoků, aby mohla oklamati znovu nájemnické vrstvy. Vládní návrh dokumentuje, že na poli bytové politiky stejně jako v jiných částech sociální politiky zostřuje v zájmu kapitalistů tlak na pracující masy. Očekával-li někdo, že v dnešní době, kdy pracující masy jsou bičovány hroznými bědami, není možno zhoršovati zákon na ochranu nájemníků, pak se velmi klamal a zmýlil. Tak jako vláda umožňuje zdražení chleba a nestará se o nezaměstnané, tak zhoršuje v době strašných bytových poměrů ještě dalším odbouráním zbytku zákona na ochranu nájemníků jejich postavení.
Zhoršovatelé zákona snaží se namluviti, že zrušením zákona na ochranu nájemníků bude dán předpoklad k řešení bytové otázky, a sice opatřením levných bytů konkurencí, čímž se přivodí ozdravění stavebního ruchu a tím i zmírnění hospodářské krise a nezaměstnanosti. Tvrdím, že je to lež a klam, že tomu tak není, že jde jen o možnost nového vykořisťování nájemníků a nikoliv o řešení bytové otázky v zájmu nájemníků a nebydlících. Ochrana nájemníků byla přece již do značné části odbourána. Ale jaký byl toho výsledek? Rozmnožil se počet nebydlících a bytové poměry se velmi zhoršily. Řada rodin byla vyhozena na dlažbu a druhá řada se nastěhovala do bytů nájemníků, nebo do kolonií a děr. Počet nebydlících a špatně bydlících hrozivě vzrostl. Nemělo to však vlivu na stavební ruch. Po 2 roky byla sice určitá konjunktura ve stavebnictví, ale byty zůstaly prázdné, jak ukazují příklady z Velké Prahy a novostavby, ve kterých je řada krásných, zdravých bytů prázdná. Příčina toho vězí asi v tom, že pracující masy nemají možnosti platiti drahé byty, nemají možnosti za nynějších poměrů do zdravých bytů se nastěhovati. Útok na zájmy nájemníků postihuje zvláště citelně střední vrstvy a hlavně živnostníky. Postihuje je zvýšením činží ze živnostenských provozoven. Pro živnostníky je to omračující rána. V době, kdy živnostníci v důsledku hospodářské krise jsou tak ubíjení, kdy uboze živoří a zadlužují se, jsou masově existenčně vybíjeni tlakem velkokapitálu a postupující koncentrací výroby, v tuto dobu přichází vláda a naděluje jim zvýšení činží. Je jasno, že pro mnohé živnostníky bude znamenat zvýšení činží katastrofu, že nebudou moci činži platit, poněvadž na ní nevydělají a budou muset své obchůdky a živnosti zavřít. Útok postihuje velkou masu lidí. V těchto dnech vyšla statistika, ze které vychází na jevo, že v Československu jsou statisíce malých závodů, obchodů a malých provozoven. Na tuto masu malovýrobců se nyní vláda vrhá, aby na jejich úkor, za cenu ubíjení jejich existence mohli domovní kapitalisté shrabovat větší zisky. Živnostníci dožívají se nového, velkého zklamání. Vládní majoritu tvoří několik stran, které se vydávají za ochránce zájmů živnostníků. Za patentovaného ochránce živnostenských zájmů se zvláště vydává živnostenská strana, také agrární strana a národnědemokratická strana; předstírají, že mají na srdci zájmy živnostníků. Posléze také národněsociální strana dělala právě v těchto dnech veliký humbug se živnostníky. Konaly se sjezdy nár. soc. živnostníků, kde národně-sociální vůdcové, zvláště pan ministr Franke, líčili, jak se živnostníkům špatně vede a jak národněsociální strana bude pomáhat živnostníkům. Pomáhá jim nyní zvýšením činží. Živnostenská a národně-demokratická strana dávají plný souhlas ke zvýšení činží malých živnostenských provozoven, aby dokumentovaly, jak hanebně klamaly živnostníky a že nehájí v pravdě zájmy živnostníků, nýbrž kapitalistů, domácích pánů, domovního kapitálu, jímž jsou banky a velkokapitalisté. Jestliže dosud buržoasní vláda ubíjela živnostníky hlavně daňovou politikou, ubíjí je nyní novým útokem na poli bytové politiky. Jestliže živnostníci dosud neměli zájmu na boji dělnictva proti ochraně nájemníků, přesvědčí se nyní, že musí po boku dělnictva bojovati proti náporu domovního kapitálu, proti zbídačovací ofensivě buržoasie a sociál-fašistů a že jen ve spojení s proletariátem mohou se ubrániti existenční katastrofě a v rámci revolučního boje pracujících mas řešiti i otázku svého osvobození a svého lepšího osudu. Jeden z důsledků odbourání ochrany nájemníků a také politiky sociál-fašistů jsou tak zvané barákové kolonie, které nejen kolem Velké Prahy, nýbrž i všude v ostatních městech republiky dnes ukazují, že sociál-fašisté společně s měšťáckými stranami dělají politiku buržoasní, politiku vykořisťování pracujících dělníků. Různí političtí machři, vůdcové politických stran, postavili si za státní subvence krásné vily na Vořechovce a v jiných částech Prahy, ale kolonisté, kteří byli právě politikou sociál-fašistických vůdců připraveni o své byty a vehnáni do strašlivé bídy, museli si postaviti dřevěné boudy za poslední krejcary, které si od úst utrhli. Dnes už mnozí z těchto kolonistů - přes to, že bydlení v koloniích je strašlivým utrpením - kteří v těchto boudách bydlí už 9 roků za ustavičného nátlaku jak politických činitelů ve vládě, tak také politických činitelů na radnici, jsou ve stálém strachu, že budou vystěhováni. Představitelé obce pražské udělali už několikráte útok na kolonisty, poněvadž prý domky v koloniích dosti nerepresentují hlavní město Prahu. Arci kolonisté nepostavili si takové nádherné vily jako právě tito pánové, kteří dělají nátlak na kolonisty a své vily postavili si za peníze vyždímané na pracující třídě. Domky v koloniích dnes už jsou často ve velmi zchátralém stavu, poněvadž dřevo, ze kterého byly tyto domky postaveny, pomalu shnilo, ale nikdo při dnešní ohromné hospodářské tísni se nesnažil, aby těmto kolonistům bylo přispěno na opravu jejich zchátralých domků.
Proto dnes navrhuji, aby nejen byly kolonie uznány na delší dobu, nýbrž aby také vláda do rozpočtu zařadila položku 10 mil. Kč, která by byla dána kolonistům k disposici na opravu jejich chatrných domků.
Ze všeho toho, na co jsem zde poukázala, je jasně viděti, že kapitalistický řád, tak jako není schopen řešiti hospodářskou krisi, jako není schopen řešiti bídu a nezaměstnanost pracujících mas, tak také není schopen řešiti otázku bydlení. Jedině proletářský stát, jedině proletariát sám tam, kde se uchopil moci, rozřeší i otázku bydlení, a to ve prospěch pracujících. (Posl. Stanislav: Dělníci tam bydlejí pod vrbami!) Tak bydlí u nás v Československé republice, v kanálech arciť nebydlí ani sociálfašističtí ani agrární vůdcové, v kanálech a cihelnách bydlí proletáři v kapitalistických státech, nezaměstnaní dělníci, kteří byli právě vaší zločinnou politikou uvrženi do nejhorší bídy. Ale proletářský stát rozřešil jiným způsobem otázku bydlení. Tam nejdříve postavili krásné, nádherné budovy, do kterých jsou nastěhováni dělníci z továren, tam jsou budována nová socialistická města, která umožňují kolektivní život ruským proletářům.
Já sama navštívila jsem několik míst, kde dříve ještě, než byly postaveny továrny, byly postaveny zdravé byty, budovy, ve kterých bydlí dělníci, kteří v továrnách pracují. U nás nebo v jiných kapitalistických státech arci ve zdravých a vzdušných bytech bydlí jenom zbohatlíci a kapitalisté, v Sovětském svazu však proletariát vzal právě těmto vydřiduchům zdravé a krásné byty a nastěhoval do nich proletáře, pracující lidi, děti, udělal z nich jesle a dětské domovy. A poněvadž proletariát ruský tuto otázku vyřešil, a to k dobru pracujícího člověka, všichni kapitalisté snaží se o sovětském Rusku rozšiřovati lži a pod jakýmkoliv názvem na sovětské Rusko špínu a kal vrhati.
Viděla jsem také, jak na př. v Rostově, kde je postavena veliká továrna Selmašstroj, otázku bydlení rozřešili dříve ještě, než byla továrna dokončena a začala pracovati.
V Německu byl sice také učiněn určitý pokus s postavením domu, ve kterém se mělo kolektivně žíti. Jeden německý architekt chtěl kopírovati stavbu sovětského města, jaká jsou v sovětském Rusku, jenže za krátko znemožnily mu výstavbu domů, ve kterých se mělo kolektivně žíti, kartely a trusty, které měly zájem na tom, aby samy odbyly svoje zboží a aby proletariát musil bydliti v děrách a nemohl zdravě bydliti.
Jest jisto, že otázka ochrany
nájemníků i otázku bydlení mohou vyřešiti jedině dělníci, jedině
vláda dělníků a rolníků, jak je tomu v sovětském Rusku, může dáti
pracujícím řádné bydlení a vyhnati všechny ty, kteří bydlí v palácích
a vilách. (Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Špatný (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. Bezděk. Uděluji mu slovo.
Posl. Bezděk: Vážená sněmovno! Lituji, že není možno projednávati dnes již definitivní bytový likvidační zákon. Již několikráte prohlašovaly vlády v důvodových zprávách k zákonům o ochraně nájemníků i o stavebním ruchu, že jsou si vědomy toho, že ochrana nájemníků jest opatřením prozatímním, nouzovým, které bez vážného poškozování celého hospodářského vývoje nelze trvale udržovati. Vlády bez rozdílu složení uznaly a přiznaly, že bez odstranění vázanosti hospodářství bytového nedospějeme k normálním bytovým poměrům a proto slibovaly definitivní řešení zákona likvidačního, ani jediná však slibu nedostála.
Předešlá vláda pokusila se připraviti jakýsi zákon likvidační, a tu vzpomínám zmínky pana posl. Zajička, který ve své řeči jaksi nastínil, že socialistické strany nejsou samy vinny, že dosud tento likvidační zákon nebyl předložen. To znamená, že zde činí odpovědnými také strany jiné, také stranu lidovou, a tu chci oživiti paměť p. posl. Zajička, že když předešlá vláda se pokoušela předložiti aspoň likvidační zákon, byli i oni tehdy ve vládě, - není tomu tak dlouho, něco přes rok - a poměry byly poněkud jiné. Myslím, že nebylo dobře možné řešiti tuto otázku tak, jako byly řešeny jiné choulostivé otázky, a za to v předčasně vyvolaných volbách bylo toho zneužíváno proti stranám, které měly odvahu palčivé otázky řešiti, a vím určitě, že stranám, které stojí na stanovisku stálého udržování zákona o ochraně nájemníků, bylo by bývalo tenkráte velmi milé, kdyby tehdejší vláda byla tuto choulostivou otázku rozřešila. Bylo by se jim dostalo za to ve volební agitaci nepěkných titulů, ale páni byli by bývali rádi, že tuto těžkou otázku rozřešili jiní a oni že přišli k čistému stolu. Ovšem, že tehdejší strany nesocialistické nechaly ještě něco ku práci. (Posl. Zápotocký: Byly tak chytré a řekly: My si ještě počkáme!) Ano, přiznávám, byly tak politicky prozíravé, že ponechaly tuto odpovědnost také ostatním stranám.
Dnešní složení vlády, dnešní parlamentní většina je taková, že můžeme tuto choulostivou otázku také řešiti, ale musí býti na všech stranách dobrá vůle a vědomí odpovědnosti za to, co se provede, aby pak od toho nikdo neutíkal. (Posl. Zápotocký: Ať si sociální demokraté také kousnou!) Plně souhlasím. Tato choulostivá otázka musí se řešiti se stanoviska státního, národohospodářského, aby toto rozřešení úměrně vyhovovalo nejširším vrstvám občanstva, zvláště sociálně slabého.
Problém bytový nepozbyl na své akutnosti, ba naopak, časem ještě více vynikly nespravedlnosti zákona o ochraně nájemníků. Letos při projednávání tohoto zákona jsme jaksi ušetřeni různých návrhů se strany organisací nájemnických, poněvadž považovaly nynější dobu za poněkud výhodnější pro sebe, jejich postavení je teď utvrzeno na nějaký čas, za to se strany majitelů domů a domků jsme dostali dosti upozornění, abychom tyto otázky řešili. Některá jsou podivuhodného rázu. Tak třeba jsou zkoumány poměry jednotlivých poslanců. Já sám - v předpokladu, že jsem snad majitelem domu, bylo tak na mne z komunistické strany pokřikováno - jsem potud majitelem domu, že jsem z 1/4 majitelem rodinného domku, který mám v držení asi 25 let, ale je to docela malý dům, v němž největší byt měří 40 m2. Takovým majitelem domu jsem. Ale jako majitel domu jsem dostal také jistou výzvu, a to ve smyslu usnesení výboru Svazu spolků majitelů domů ve Velké Praze. Zní (čte):
"Dovolujeme si učiniti Vám tento dotaz: Podle našeho zjištění bydlí ve Vašem domě pan posl. Bezděk Bedřich, knihtiskař. Jak velký byt obývá uvedený pán u Vás a jaké platí Vám nájemné? Podléhá ochraně či ne? Bylo nájemního sporu mezi Vámi?" - Já jsem totiž správcem toho domu. - "Jaké jsou podle Vašich informací majetkové poměry p. poslance? Má nějaký realitní majetek? Jak nahlíží p. poslanec podle Vaší informace vůbec na otázku ochrany nájemníků? Prosíme o laskavé brzké zodpovědění tohoto dotazu, abychom podle výsledku této akce mohli uvážiti další vhodná opatření za účelem dosažení rychlého skončení ochrany nájemníků." Považuji za neslušné, má-li se takovýmto způsobem činiti tlak na jednotlivé poslance. (Výkřiky posl. Zápotockého.) Jsem pevně přesvědčen, že někteří páni poslanci i senátoři tohoto Národního shromáždění jsou majiteli domů a zastávají s veškerou vehemencí ochranu nájemníků a naopak, že jsou v této sněmovně i v senátě páni, kteří jsou nájemníky a zastávají zájmy majitelů domů. Kdo jest si vědom plné odpovědnosti, jistě neřeší tento důležitý problém, tuto těžkou otázku s hlediska jednotlivcova, nýbrž s hlediska celkového, jak káže povinnost.
Odborová organisace Československého domova majitelů domů a domků zaslala Mezinárodní unii majetku domovního v Paříži pamětní spisek, jaké poměry domovní jsou v Československé republice a jak jsou tu majitelé domovního majetku utiskováni. Jest poukazováno na to, že máme u nás zákon o ochraně nájemníků, o stavebním ruchu, zákon o odkladu exekučního vyklizení místností, zákon o mimořádných opatřeních bytové péče, zákon o ubytování vojska, zákon o zabírání budov nebo jejich částí pro veřejné účely a zákon o domovnictví. Tento spisek jest stylisován podle způsobu a kritiky majitelů domů a na konec se v něm praví: "Jak se stalo, že se poměry tak zahrotily proti majetku domovnímu? Válečná doba způsobila u nás, že byly vydány výjimečné zákony, obmezující majetek domovní. Po válce pochopili socialisté, že se se zákony těmito dá velmi dobře dělati demagogie, a tak místo odbourávání těchto zákonů byly tyto zákony ještě zostřeny ke škodě státu a obecného blaha. Neblahé následky vázaného hospodářství bytového se ihned neprojevují a když se nyní projevují (příkladně daleké cesty dělnictva do práce), jsou obratnou sofistikou účtovány na vrub kapitalistického řádu. Tato demagogie přešla i do občanských stran a jest pozoruhodné" - z toho důvodu to uvádím - "že i za vlády občanských stran zamezila strana lidová (strana klerikální katolického lidu, asi jako centrum v německé říši) částečné odbourávání tohoto zákona a ještě se tím chlubí. Z občanských stran hájí majitele domů ponejvíce strany zemědělské (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu československé národnosti a německá strana agrární), ovšem při náporu mohutných stran socialistických a netečnosti občanských stran jest postavení majitelů domů krajně nepříznivé."
Zaslání této citace na Mezinárodní unii je něco podobného, jako ten leták, který jsem obdržel jako snad majitel domu. Je to způsob, který je těžko označiti za slušný. Mluví-li se v předcházejících slovech o demagogii, není to nic jiného. Strana lidová zaujímala vždycky stanovisko odpovědné, vědoma si tohoto těžkého problému. Ale jak působí takovéto zprávy na široké vrstvy našeho lidu a případně i našich příslušníků. Dostal jsem z Českomoravské vysočiny, ze Žďáru, tedy města chudého, kde je obyvatelstvo vesměs chudé, dopis. Zde nejde o nějaké bohaté majitele domů, jsou to majitelé domků, a ti sdělují: "Již několikráte prohlašovala vláda v důvodových zprávách k ochraně nájemníků atd., že bude zákon o ochraně nájemníků likvidován, ale dovídáme se, že naše strana - to jest lidová - opět zastává stanovisko dalšího prodlužování zákonů bytových, resp. zákonů na ochranu nájemníků. Stav tento je pro nás, majitele domů a domků po zkušenostech s nájemníky přímo zoufalý. Není jenom sociálně slabých nájemníků, ale za stávající hospodářské bídy je mnohem více sociálně slabých nás, již jsme se stali pouze dočasnými držiteli domovního majetku.
Ve všech venkovských městech již dávno bytové nouze není a ve městech od 5.000 do 10.000 obyvatel již dávno mohl býti zákon o ochraně nájemníků bez újmy zrušen a dále rozumně korigován. Rovněž máme informace z velkých měst, že ani tam bytové nouze není takové a že zrušením tohoto zákona by přestala alespoň lichva s podnájmy.
Nejenom že výnosnost domů poklesla pod nulu, ale při této 12 roků trvající domovní konfiskaci prožíváme s nájemníky pravé martyrium. Nechápeme, proč má býti stále toto bytové nevolnictví prodlužováno, poněvadž tento bytový zákon více než polovici nájemníků nechrání.
Spořivý dělník a úředník si již dávno vlastní domek zbudovali, zatím co spekulace zámožných a dobře situovaných výhod tohoto zákona zneužívá. I státní úředník, živnostník a kdokoli může platiti činži takovou, jakou musí platiti jeho kolega třeba sociálně slabší, na něhož se zákonná výhoda nevztahuje. Nedoplácejí na tento zákon jenom postižení majitelé domů, nýbrž i všichni nájemníci, jež tento zákon chrání. Všichni tito nájemníci si přejí spravedlivého vyrovnání těchto ohromných činžovních nesrovnalostí a zákon tento co nejostřeji odsuzují. Je logické a samozřejmé, že z bytů ve starých domech nemožno žádati činži takovou, jako z bytů v domech nových, ale ve volné nabídce a poptávce nastane aspoň spravedlivé vyrovnání."
Tedy, velectění, zde je zase důkaz, jak pohlíží lid vzdálený té politiky na řešení otázek bytových. Na všem tom je mnoho pravdy. Musíme přece uznati, že dnes se nám vytvořila taková fronta, takový ohromný počet novonájemníků v domech nových, ať již jsou to domy postavené soukromníky, nebo i družstvy, že tam bydlí sociálně slabí lidé, poněvadž dorostli nám mladí lidé, kteří založili svoji domácnost, a chtějí-li v této domácnosti býti, musí míti střechu nad hlavou. V důsledku toho vezmou byt drahý, třeba od soukromníka nebo i družstva, kdežto naproti tomu zámožný člověk, úředník třebas s vysokým platem je chráněn zákonem o ochraně nájemníků. Prosím, těchto sociálně-slabých v těch nových domech, s těmi vysokými činžemi každoročně přibývá, (Posl. Zápotocký: Vy postavení těch sociálné slabých v nových domech nezlepšujete tím, když zhoršujete toto postavení sociálně slabých ve starých domech!) a nebudeme-li tuto otázku řešiti, tak nastane boj mezi těmi sociálně slabými v těch starých a nových domech. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský. - Posl. Zápotocký: Ale vy chcete zvýšiti činže v nových domech!) Ne, musíme se snažiti, aby všichni měli snesitelnou činži! To je právě to umění politicky vládnouti a říditi a ne vyvolávati jenom nespokojenost. Pane kolego, vy z té nespokojenosti těžíte, to docela zapadá do rámce vašeho programu. To je něco docela jiného, než jak my se na věc díváme. To jsou věci, které řešit musíme. Já jen lituji, že nejsme již kus dále. Byla sestavena komise, která tyto otázky měla řešiti. Byl jsem členem této komise, poněvadž mám to neštěstí, že již po několik roků v podobných komisích zasedám. Ale tam bylo potom najednou prohlášeno, že komise má za úkol řešiti ten problém celkově, nikoliv s ohledem na ochranu nájemníků, na zákon, jehož účinnost v nejbližší době skončí.
Byl jsem toho názoru, že již teď se mělo do zákona na ochranu nájemníků vložiti takové ustanovení, které by už předpokládalo, že nastane likvidace těchto neudržitelných na věčné časy zákonů. Tato ustanovení mohla býti takového rázu, že mohla pamatovati na nynější svízelnou hospodářskou situaci, aby nezasahovala okamžitě, ale aby zde byla jakýmsi znamením, ukazatelem do budoucnosti, že se s tím musí počítati, že na věčné časy tento zákon udržen býti nemůže. Každý by musil s tím počítati a se zaříditi pro případ, že by jistá stupnice, jistá kategorie nájemníků byla zachycena a pozbyla ochrany.
Aby snad nebylo zde pochybnosti, jaké stanovisko k zákonu zaujímáme i pro budoucnost, prohlašuji: Uvolnění disposice majetkem domovním je z mnoha důvodů nutné i potřebné, nelze však k němu dospěti ani najednou, ani hned, nýbrž jen postupným odčiňováním dosavadních omezení, a to tak, aby postupné upravování činží přešlo bez hospodářských otřesů a bolestných mzdových zápasů do všeobecné hladiny cenové.
To musíme míti na paměti také z toho důvodu, že každý má ústavní listinou a platným zákoníkem občanským zaručeno vykonávání a ochranu svých práv, tedy také plného práva vlastnického a úplné svobody smluvní. Na principu práva vlastnického a svobody smluvní je vybaveno individuum i kolektivum. Tedy této zásady si musíme býti plně vědomi.
Dojde-li konečně k definitivní úpravě bytových zákonů novým celkovým zákonem, přál bych si, aby v tomto celkovém zákoně bytovém byly všechny dosavadní zákony unifikovány, nepotřebné zrušeny, aby i zákon o domovnictví byl do tohoto celkového zákona pojat, aby se tak stalo definitivně etapami, takže se vlastnické právo a volnost smluvní zcela přiblíží k zásadám platného zákoníka občanského a z těchto zásad budou jen zvláštního zřetele hodné výjimky na ochranu sociálně a hospodářsky skutečně slabých.
Při tom ovšem bude muset býti věnována veliká pozornost zákonům o stavebním ruchu. Zákony z r. 1927 a 1928, které byly sdělány za ministra soc. péče dr Šrámka, nám rozproudily takový stavební ruch, že nám nebyl ani tak po chuti, poněvadž dnes vidíme, že v těch stavbách byla práce příliš rychlá, že řemeslníci nemohli stavbu nebo práce jim svěřené náležitě vykonati, neboť byla zde veliká poptávka a tu a tam práce byla nedosti dokonalá. To má svůj odraz v té veliké rychlosti, ale způsobilo to zaměstnanost téměř všeobecnou. Měli jsme v té době nejmenší nezaměstnanost a kdo se práci nevyhýbal, dostal práci aspoň u zedníků.
Dnes, velectění, právě proto, že stavební ruch tak výhodně není řešen, je také příčinou veliké nezaměstnanosti, nevýhoda zákona o stavebním ruchu má značnou vinu na tom, že nezaměstnanost u nás ještě vzrostla. Stavěti soukromé domy s osvobozením daňovým na 10 roků, od přirážek na 15 roků, není ještě možno za nynější drahoty stavebních hmot; každý jednotlivec si to dobře propočítá a do takové stavby se nepouští, poněvadž tato stavba nemůže býti nikdy rentabilní. Nevím, zdali domy, které jsou stavěny se státní zárukou a podporou ve výměře 40 m2, budou v budoucnosti prodejné. Budeme míti na jedné straně paláce, vily a rodinné domy, kdežto z těchto bytečků, kdo se bude moci trochu volněji hýbati, uteče, najde si byt prostrannější a v důsledku toho budou tyto domy těžko prodejné. S tím nutno také počítati.
Byla zde učiněna zmínka, že je potřebí opatřiti levný stavební úvěr. Ovšem tento stavební úvěr nám nedají ani spořitelny ani záložny, tím méně banky, tedy bude zde musiti býti nějaká svépomoc. Varuji předem, aby byl vybírán příspěvek na nájemnících, aby se z toho tvořil stavební fond. S tím ať si pánové nezačínají, máme daní a poplatků dosti a ještě nový stavební fond! To by bylo opět vydírání nájemníků a na druhé straně dělání si opět nového sluhy z majitelů domů a domků. Bude dobře, když si pánové tuto věc dobře promyslí a nic nebudou začínati. Jistě státní stavební losová akce by velmi prospěla. S tímto ustanovením pro budoucnost bychom mohli beze všeho souhlasiti, ovsem bylo by nutno likvidovati státní stavební akci úřednickou, poněvadž je zde nastavěno mnoho domů za pomoci a spolupráce družstevní, anebo, je-li zde pro to ještě podklad a odůvodnění, v ní pokračovati, ale aby členové družstev, kteří bydlí v těchto domech státem postavených, měli již jednou upravený právní poměr ke státu, komu totiž budou domy jednou patřiti, podrží-li je stát, nebo zda budou dány do vlastnictví družstvům, a konečně aby se tam upravily činže. Státní stavební akce by mohla býti provedena všeobecně již s ohledem, abychom nějakým způsobem řešili nezaměstnanost co nejrychleji, aby aspoň přes zimu bylo všechno připraveno a aby se na jaře mohlo s chutí začíti s prací. Při nedávné debatě p. posl. Šeba, když se zmínil o demonstracích které zde v Praze byly, poukazoval na to, že se musíme všichni snažiti, aby byl klid a spokojenost v hlavním městě republiky, že musíme se starati o to, aby zaměstnanost zvláště v hlavním městě byla vždy plná, aby zde nebyla nespokojenost. Já s tím souhlasím, ale nesouhlasím s tím, abychom v republice vytvořili krásnou primadonu, na kterou by se chodili občané naši z celé republiky dívati, a abychom ostatní kraje nechali v chudobě a nedostatku.
Chceme-li míti spokojenost a krásu v hlavním městě Praze, nesmíme přes to zapomínati na naše zubožené kraje v jednotlivých částech republiky. Poukazuji tu především na Českomoravskou vysočinu a na podomácké dělníky. Máme zákon o ochraně podomácké práce, a přál bych vám viděti dnes, kdy tam napadlo na 1/2 m sněhu, jestli ještě někde tam byla nějaká malá práce, i ta pominula - jaké tam je živobytí! Nesmíme ukazovati Potěmkinovy vesnice, nýbrž podívati se na jádro, do nitra, jak poměry vypadají.