Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji, p. posl. dr Zadinovi.

Zpravodaj posl. dr Zadina: Slavná sněmovno! Doplňkový protokol k naší obchodní smlouvě s Italií, podepsaný v Římě dne 4. srpna 1930, upravuje dvě hospodářské otázky, jednak dovoz raných zemáků z Italie do Československa a jednak vývoz perleťových knoflíků z Československa do Italie.

V obchodní smlouvě s Italií byla přiznána bezcelnost na dovoz raných zemáků z Italie až do konce měsíce června. Tato celní úprava dotýkala se škodlivě zájmů našich pěstitelů raných zemáků, kteří dodávají rané zemáky na trh již v polovici měsíce června a proto uplatňovali požadavek, aby termín pro bezcelný dovoz raných zemáků byl zkrácen o 14 dní. Zkrácení tohoto termínu má velkou důležitost zejména z toho důvodu, že ke konci měsíce června bylo dováženo k nám zbytečně příliš veliké množství raných zemáků, kteréžto kvantum zatěžovalo náš domácí trh a podléhalo často i porušení kvality na škodu konsumu.

V jednání s italskou vládou docílilo se zkrácení tohoto termínu bezcelného dovozu toliko o jeden týden, takže bezcelnost má býti stanovena až do 23. června.

Naproti tomu náš stát vzdal se smluvního cla na dovoz perleťových knoflíků do Italie.

Kromě toho získali jsme současně uvolnění vývozu československé sadby bramborové do Italie.

Se zřetelem k tomu jest možno konstatovati, že tato dodatková úmluva s Italií odpovídá našim hospodářským zájmům.

Živnostenský výbor pojednal o této dodatkové úmluvě na schůzi dne 23. září t. r. a usnesl se na tom, doporučiti ji posl. sněmovně ke schválení. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Nyní přistoupíme ke společné rozpravě.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby lhůta řečnická stanovena byla 40 minutami pro řečníka. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášeni jsou řečníci: na straně "proti" pp. posl. Horpynka, dr Stern; na straně "pro" pp. posl. dr Ivanka, Sladký a Buzek.

Dávám slovo panu posl. Horpynkovi.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! Poslanecká sněmovna ratifikuje dnes smlouvu mezi Polskem a Československou republikou, která byla uzavřena asi před 10 měsíci. Smlouva má jen podřadný význam a hlasování poslanecké sněmovny o ní jest jen formální akt. Proto také zájem sněmovny jest velmi nepatrný. Jest to zjev, který můžeme pozorovati téměř při všech ratifikacích obchodních smluv a ostatních smluv s jinými státy. Nejen posl. sněmovna, nýbrž i strany vládní většiny jsou jak při připravování, tak také při uzavření mezistátních smluv úplně vyřazeny a musí se spokojiti s tím, že v několika schůzích sněmovních výborů a plena smějí bez účinku kritisovati mezistátní smlouvy, když tyto několik měsíců po jejich podepsání jsou předkládány posl. sněmovně k formálnímu přijetí. V tomto posudku dlužno hledati zajisté jednu z příčin, že obchodní politika Československé republiky jest stále horší a horší. Při tom není naděje, že by se i pod tlakem dnešní hospodářské krise tyto poměry ve zdejší politice mohly v nejbližší době zlepšiti. Dokud si vláda neuvědomí své odpovědnosti a neodhodlá se úplně změniti pochybený kurs své zahraniční politiky, dotud nebude základů pro zdravou obchodní politiku, vyhovující hospodářským potřebám národů v tomto státě.

Není tedy nevěcné a není ani odchýlením od denního pořadu, jestliže při rozpravě o ratifikaci mezistátních smluv používají zástupci politických stran příležitosti ke kritice československé zahraniční politiky. Jest to tím nutnější, poněvadž ministr dr Beneš má k disposici výborně organisovanou zahraniční propagandu, která se mistrovsky stará, aby politické vývody pana ministra dr Beneše v zákonodárných sborech byly nejen náležitě rozšířeny doma, nýbrž aby je bylo lze slyšeti také okny republiky v cizině.

Při tom jest povážlivé jen to, že mnoho těchto výroků pana ministra Beneše se stanoviska našeho kritického a odmítavého nazírání na československou politiku jest nesprávných a že tedy nesmí zůstati nevyvráceno ani doma ani v cizině. V poslední době pan ministr dr Beneš vychvaloval ve výborech zákonodárných sborů ve svém výkladu o mezinárodní politice Československou republiku jako ostrov pokoje a spokojil se s tím, že vočkoval svůj relativní optimismus o dalším vývoji politických poměrů jak uvnitř republiky, tak mimo Československou republiku všem obyvatelům tohoto státu.

Zvlášť uklidňujícím způsobem mělo působiti kategorické odmítnutí, že mluvení o hrozících válečných konfliktech jest nesmysl. Podati však důkaz o nesmyslnosti každé takové obavy nepokládal pan ministr dr Beneš za nutné, naopak, týmž dechem slíbila hlava československé zahraniční politiky nejprve postupné zastavení zbrojení jako očekávaný výsledek odzbrojovací konference, která má býti svolána za několik let, a zároveň co nejdůrazněji uvádí jako naléhavou nutnost pro Československou republiku vybudování vojska.

Kdo může vysvětliti takovýto rozpor? Ministr dr Beneš konstatuje jednak s uspokojením, že se nejistota přenesla z mezinárodní situace ve většině států na situaci vnitřní, i když také připouští, že vnitřní vření a potíže ve většině států směřují k tomu, aby se vybily v zahraniční politice. Na druhé straně velebí však Československou republiku jako šťastný ostrov vnitřního klidu s neporušenou sociální a mezinárodní rovnováhou, pro niž není žádných nerozřešených zahraničně-politických problémů ani otázek. Proto Československé republice nehrozí válečné nebezpečí.

Jak z toho logicky vysvítá nutnost Československa zbrojiti pro válku a jakým účelům to slouží? Československá republika dovolí si za krátko ve válečném zbrojení více než sama její ochránkyně Francie. Každoročně povoluje se v rozpočtu na československý militarismus přes 2 miliardy Kč a každého roku se dovídáme, že si ministerstvo národní obrany dovoluje znatelně překročiti svůj rozpočet.

Celá finanční politika Československé republiky - zřizování státních fondů a sociálních zařízení, v nichž se hromadí miliardy, jichž se může vláda kdykoliv zmocniti, odmítání jakékoliv zahraniční půjčky k účelům investičním v době hospodářské krise a nezaměstnanosti, zvyšování daňových příjmů, aby se dosáhlo přebytků ve státním rozpočtu a založily tiché reservy - to jest přece zřejmá příprava na blížící se válku.

Škodovy závody, které se přece již za světové války proslavily výrobou těžkých děl, byly přes Společnost národů a Kelloggův pakt ohromně rozšířeny, ba ony jsou nyní dokonce důležitou součástkou mezinárodního zbrojařského průmyslu, jak se dočítáme z francouzských a anglických časopisů. "Temps" píše: "Náš vliv rozšiřuje se na Československo, Polsko a Rumunsko. Škodovy závody byly financovány bankou "Union Parisienne" a Schneider-Creuzotovými závody. Škodovy závody nejsou již čistě československé. Roku 1927 zařídily výrobu automobilů a letadel ve Varšavě pod jménem francouzsko-polské společnosti. Škodovy závody dostaly od rumunské vlády zakázku v hodnotě milionu liber šterlinků a vyjednávají stran další zakázky." "The Daily Worker" opět oznamuje, že londýnští kapitalisté investovali r. 1926 do Škodových závodů 2,500.000 liber šterlinků. Ba ještě více. Český tisk má za úkol buditi nadšení pro válku a udržovati je a již nyní přesvědčiti obyvatelstvo o nutnosti předvojenské výchovy mládeže. Každoročně s tak velkým peněžním nákladem pořádané manévry jsou také psychologickou přípravou obyvatelstva pro válku.

Jak velké jest však nebezpečí války pro Československou republiku v rozporu s uklidňujícími vývody pana ministra dr Beneše, poznalo by se teprve tehdy, kdyby byly známy všechny vojenské konvence Československé republiky s jinými státy. To ovšem ministr dr Beneš jako původce a tvůrce těchto konvencí velemoudře zamlčuje a zatahuje.

V ústavě stojí, že ve vážném případě má rozhodnouti o válce a míru parlament. Má-li parlament splniti tento úkol, pak vláda musí předkládati parlamentu k ratifikaci nejen mezistátní smlouvy obchodně-politické, nýbrž oznamovati mu i všechny vojenské konvence, a to již nyní, aby parlament byl pro případ války připraven rozhodovati. Tento požadavek musíme vznášeti z pocitu odpovědnosti jako zástupci národů bydlících v tomto státě, které v případě války budou nuceny přinášeti nejtěžší oběti. Nemůžeme sdíleti mírového optimismu pan ministra dra Beneše, poněvadž podle našeho mínění jest neodůvodněný. My nacionálové jsme přesvědčeni, že v Evropě nebude dotud míru, dokud nedojde k revisi mírových smluv na základě národní spravedlnosti a sebeurčovacího práva národů. Nedojde-li však ke stabilisaci evropského míru, pak nepřestane ani hospodářská krise, neboť její příčiny dlužno hledati v dlouhotrvající politické krisi Evropy. Zde musí odpovědní vůdci vnitřní a zahraniční politiky vybudovati docela nové podklady, neboť jinak vženou stát a národy v něm bydlící nezadržitelně v katastrofu. Dokud však nevidíme u vás ani dobré vůle přispůsobiti vnitřní a zahraniční politiku Československa reálním poměrům světové politiky, do té doby budeme odmítati a potírati zahraniční politiku pana ministra dra Beneše.

Již jednou jsem měl příležitost podrobiti kritice zahraniční politiku Československé republiky k Německu a charakterisoval jsem ji tak, že pro všechny německé strany československého parlamentu jest nesnesitelná. Nemohu tedy přejíti přes tři zjevy poslední doby, které tak výstižně osvětlují špatný poměr mezi Německem a Československem. Pan dr Beneš při projednávání rozpočtu v poslanecké sněmovně ostře odsoudil poslední protiněmecké demonstrace v Praze, což německý denní tisk uvítal s dostiučiněním, kdežto národní tisk českých stran téměř bez rozdílu energicky odmítl. My němečtí nacionálové nepocítili jsme žádné radosti z názoru pana dra Beneše. V takovýchto ministerských slovech spatřujeme jen určitou neupřímnost, poněvadž za takovýmito slovy nikdy nepřichází spásný čin. Chápeme - a prohlásil jsem to, jak zde v posl. sněmovně, tak také v pražském městském zastupitelstvu - že pražské proti německé štvanice přišly panu ministrovi dr Benešovi při vystoupení v Ženevě v otázce menšinového práva a ochrany menšin dosti nevhod a že snad z mezinárodních ohledů pokládá za vhodné pronésti v zákonodárných sborech slova určená pro cizinu. Nemůžeme však pana ministra dra Beneše zbaviti výtky, že právě jeho protiněmecká zahraniční politika, kterou tvrdošíjně dělá od vzniku tohoto státu, jest také jednou z příčin onoho utajeného napětí mezi československým státním národem a sudetsko-německým národním kmenem, která čas od času hrozí vybitím. Jestliže se tedy domnívá, že má příčinu odsouditi takovéto protiněmecké demonstrace, pak nechť nejprve obrátí sám a zahájí jiný kurs vůči Němcům v zahraniční politice a jiný kurs vůči sudetským Němcům ve vnitřní politice.

Avšak ani odpověď říšskoněmeckého zahraničního ministra dr Curtia saskému interpelantovi v zahraničním výboru berlínského říšského sněmu o pražských protiněmeckých pouličních výtržnostech, přesto že uznáváme obvyklé zdvořilostní formy a diplomatické zvyklosti v mezinárodním styku státníků, nemůže dojíti našeho souhlasu. O dobré 4 týdny později a nikoliv spontánně pokládal říšský německý zahraniční ministr za vhodné hájiti důstojnost Německé říše proti pražské ulici a pražským úřadům, které příčinou vzniku demonstrací a tím, že je československé úřady strpěly, dotkly se v mnoha směrech zájmů Německé říše. Bylo skutečně třeba teprve české štvanice k bojkotu německých zvukových filmů, aby pohnuly šéfa říšsko-německé zahraniční politiky, snad pod tlakem silné národní oposice v berlínském říšském sněmu, aby zaujal stanovisko proti protiněmecké vnitřní i zahraniční politice Československé republiky? My sudetští Němci byli bychom uvítali, kdyby byl zahraniční ministr dr Curtius použil příležitosti a zúčtoval jednou s celou zahraniční politikou Československé republiky vůči Němcům.

Počínaje chováním Československa na mírové konferenci a v otázce Slezska, přes řešení otázky markových priorit, přes zákon na ochranu domácího trhu práce namířený proti Německu, až k sabotáži Československa v jednání o obchodní smlouvě a k posledním protiněmeckým demonstracím v Praze, jest taková spousta materiálu, že by se tím zahraniční výbor německého říšského sněmu v Berlíně skutečně mohl zabývati. Pod silou těchto skutečností byl by se český tisk nikdy neodvážil tak nestydatým tonem mluviti o provokování Československé republiky zahraničním ministrem drem Curtiem. Neboť pak bylo by bývalo světu jasné, že provokující byla až dosud vždy Československá republika, kdežto provokovanou Německá říše a bylo by se všude pochopilo, proč Německá říše není již s to, aby bez odporu trvale přijímala takovéto chování Československé republiky vůči ní. My, sudetští Němci odmítáme však zcela rozhodně výtku pronášenou proti dru Curtiovi, že se svými vývody neprávem vmísil do vnitrostátních událostí Československa.

Štvanice proti říšskoněmeckým zvukovým filmům jen proto, že se v nich mluví výhradně německým jazykem, jemuž se nechce na území Československé republiky poskytnouti totéž právo jako jazyku francouzskému nebo anglickému, dává říšskoněmeckému zahraničnímu ministrovi plně právo pronésti slova obrany, zvláště když v Československu tímto jazykem mluví ještě také 3 1/2 milionů československých státních příslušníků jako jazykem mateřským. Kdyby někde na světě žilo v cizím státě 3 1/2 milionů Angličanů nebo Francouzů, mohl by někdo upříti anglickému nebo francouzskému zahraničnímu ministrovi právo, aby se za podobných poměrů ujímal svých soukmenovců? Kulturní spojení všech pohraničních a zahraničních Němců s německými bratry v obou německých národních státech, Německu a Rakousku, žádná státní moc nikdy nepřeruší, ani je nebude moci zničiti. Pevné trvání na svatosti sebeurčovacího práva vytváří mezinárodní politickou osudovou jednotu všech Němců v Evropě, bez ohledu na to, uvnitř kterých státních hranic přechodně bydlí. Právě tak jako útoky českého denního tisku proti německému zahraničnímu ministrovi dr Curtiovi, musíme my, sudetští Němci, rovněž tak rozhodně odmítnouti argumenty zahraničního ministra dr Beneše, jichž použil ve svých vývodech v zahraničním výboru v senátu dne 5. listopadu ve své replice proti dr Curtiovi. Jestliže dr Beneš shledal vývody německého zahraničního ministra dr Curtia závadnými především jen proto, že - cituji doslova - "byly učiněny na základě nesprávných a nedostatečných informací o podstatě, rozsahu a účincích demonstrací v Praze", tvrdí-li dále dr Beneš, že dr Curtius obdržel nesprávné informace o poměru české veřejnosti, českého národa a státu k těmto demonstracím, spatřujeme v tom naprosto neslýchaný a nedovolený útok na jeho excelenci dr Kocha jako vyslance Německé říše v Praze. Že se těmto vývodům ministra dr Beneše v tomto smyslu také tak rozumělo a tak byly pochopeny, to dokazují útoky českého denního tisku na excelenci dr Kocha, kterém u se hrozilo, že příště žádné letadlo nebude moci dopraviti dr Kocha dosti rychle přes hranice Československa. Tyto útoky byly pak ještě rozšířeny na šefa tisku říšskoněmeckého vyslanectví v Praze. Věřím velmi rád, že právě říšskoněmecký vyslanec v Praze není ministru Benešovi příliš příjemný, poněvadž rozuměje státnímu jazyku, tvoří si úsudek na základě přesného pozorování sám a není odkázán opatřovati si informace z hradu nebo dáti si je naoktroyovati. Ministr dr Beneš musil věděti, že nikoliv zprávy domácích a zahraničních časopisů, nýbrž jedině informace příslušného vyslance jsou a byly pro ministra dra Curtia rozhodné a směrodatné pro jeho vývody. Jestliže tedy dr Beneš svou odpovědí dr Curtiovi chtěl učiniti ústupek radikálním protiněmeckým vrstvám československým, při tom však nemohl na druhé straně vystoupiti ostře proti dr Curtiovi, poněvadž jeho posice je velmi slabá, nikdy nesměl použíti říšsko-německého vyslance dr Kocha jako obětního beránka a tímto způsobem ho denuncovati u jeho říšskoněmeckého šéfa, poněvadž jest to skutečně zásah do vnitrostátních říšskoněmeckých poměrů.

Ministr dr Beneš byl by udělal lépe, kdyby byl zahraničnímu výboru senátu přímo oznámil, jaké informace dostal od československého vyslanectví v Berlíně a jeho tiskového šefa Kamila Hoffmanna, aby bylo lze posouditi, zda právě ministr Beneš nenalítl na jiné, nesprávné informace při své odpovědi ministru dr Curtiovi. Příště bude lépe, uloží-li si ministr dr Beneš při takovýchto příležitostech více reservy. Štvanice k bojkotu německých zvukových filmů v Praze bude pravděpodobně brzy zlikvidována. Nebude to však nikterak asi poslední protiněmecká demonstrace v Československé republice.

Pod povrchem politického života v Československé republice skrývá se velké, nesmiřitelné záští Čechů k Němcům. Čas od času projevuje se dynamicky především proti nám sudetským Němcům a vulkanicky vyráží na povrch.

Tento dějinný vývoj nebude přerušen ani v budoucnosti. My, sudetští Němci, nikterak nelitujeme takovýchto zjevů, jsme rádi obětním beránkem českého žáští vůči Němcům, jest to po desítiletí naše osudové určení. Víme však také, že právě takovýmito událostmi jsou vlažní a slabí v sudetsko-německém národě burcováni a přiváděni k vědomí, jakou soustavu zničení uvádí stále český státní národy chod proti nám Němcům. Pak také v hlavách nejsmířlivějších Němců probudí se opět poznání, že jen přiznání sebeurčovacího práva všem Němcům v Evropě, také nám sudetským Němcům může přinésti svobodu a tím také celé pevnině věčný národní mír. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Ivanka. Dávám mu slovo.

Posl. dr Ivanka: Slávna snemovňa! Menom strany národne demokratickej prehlašujem, že

vládny návrh, ktorým sa predkladá Národnému shromaždeniu "Smluva medzi republikou Československou a republikou Polskou o užívaní mestských objektov býv. obce Tešína", prijímam.

Táto smluva naplňuje radosťou každého slovansky cítiaceho Čechoslováka, lebo je dôkazom dobrých susedských pomerov medzi bratskými národmi poľským a československým. Je mojim politickým credom, že poľský a československý národ sú kmenovým príbuzenstvom, povahou, prírodou, geografickou polohou a históriou organicky tak úzko sviazaní a jeden na druhého odkázaní, že vo vlastnom záujme musia sa vzájomne podporovať v každom ohľade, teda politicky, kultúrne i hospodársky.

Československý národ je vo veľkej slovanskej rodine najbližší poľskému národu i rečou, i povahou, i celou kultúrou. Geograficky sme bezprostrední susedia. Náš Dunaj má pre Poliakov veľký hospodársky význam, a gdyňský prístav pre nás Čechoslovákov otvára cestu do Baltického mora. Naše priemyselné podniky i zemedelstvo môžu sa navzájom doplňovať.

Ako v minulosti, tak i teraz máme mnohé spoločné záujmy hospodárske i politické. A nad to všetko nás spája povedomie rasovej spolupatričnosti, ktoré povedomie sa vzmáha, sosilňuje a dáva nám nádej, že oba naše národy budú sa s roka na rok väčšmi blížiť tomu ideálu, ktorému nás učili Kollár, Šafárik a iní hlásatelia slovanskej solidarity.

Solidarita Slovanov nie je romantickou chimerou, práve naopak: ona je natoľko reálnou myšlienkou, že sa jej boja naši nepriatelia, a počítajú s ňou naši priatelia.

Pred sto rokmi, keď Ján Kollár hlásal solidaritu slovanských národov, vtedy sa táto idea ozaj mohla zdať romantickou: Poľsko bolo rozbité, rakúsko-uhorskí Slovania pod nemecko-maďarskou hegemóniou a balkánski Slovania pod tureckým panstvom. Dnes sú takmer všetci Slovania slobodní a bude skoro zase slobodný a suverenný i ruský národ - a nič im neprekáža, aby sa jeden druhého bratsky podporovali, a spojili sa v sväzku čím užšom na vzájomnú obranu. Vo vzájomnej podpore a obrane slovanských národov je ich sila a budúcnosť.

Oslobodenie Slovanov znamená len prvú etapu ich vývinu, druhá etapa, ku ktorej kráčame je: solidarita slobodných a suverenných štátov slovanských.

V tešínskej smluve vidím dôkaz toho, že pri dobrej vôli a bratských citoch my Čechoslováci môžeme mať s Poliakmi i spoločný majetok, spoločné podniky a inštitúcie. Želal by som si, a verím, že so mnou súhlasia všetci Čechoslováci, aby nás viazalo s Poľskom čím viac spoločných záujmov ku prospechu a sláve oboch bratských národov a v záujme mieru a civilizácie celého človečenstva. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

Sděluji, že z důvodů formálních, aby mohly býti přikázány výborům vládní návrhy dnes tiskem rozdané, bude nutno konati dnes ještě jednu schůzi.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 10 minut, t. j. ve 4 hod. 45 min. s

Nevyřízené imunitní případy z pořadu 79. schůze.

Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.