Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Stivín, dr Lukavský, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Marek, Petrovič.

167 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři Bechyně, Bradáč, dr Czech, dr Matoušek.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Zahajuji 77. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené dal jsem: na dnešní schůze posl. Fr. Svobodovi, Fr. Staňkovi, dr Marešovi; na dnešní a zítřejší schůzi posl. Pelíškovi - vesměs pro neodkladné záležitosti.

Nemocí omluvili se posl. dr Reisz, posl. Vetterová-Bečvářová.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výborů živnostensko-obchodního a zahraničního o vládním návrhu (tisk 629), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení obchodní a plavební smlouva mezi republikou Československou a královstvím Rumunským, podepsaná na Štrbském Plese dne 27. června 1930, uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 11. července 1930, č. 114 Sb. z. a n. (tisk 700).

Zpravodajem výboru živnostensko-obchodního jest p. posl. inž. dr Toušek, zpravodajem výboru zahraničního p. posl. dr Hnídek.

Budeme pokračovati v rozpravě, zahájené v 72. schůzi posl. sněmovny dne 21. října 1930.

Přihlášen je ještě pan posl. Dvořák. Dávám mu slovo.

Posl. Dvořák: Ctěná sněmovno! Nežli přikročím k vlastnímu referátu, stojí za zmínku, že v poslední době došlo k utužení dvou politických stran, t. zv. stran čistých rukou. Na Plzeňsku provalila se v poslední době špiritusová aféra a pro změnu nejsou v ní tentokráte namočeni národní socialisté, nýbrž sociální demokraté.

Valná část referentů při projednávání obchodní a plavební smlouvy s Rumunskem dotkla se hospodářské krise, která probíhá nejen Československem, nýbrž všemi kapitalistickými státy. Chtěl bych ukázati, že ještě jeden znak vyráží z navazování smluv s jednotlivými kapitalistickými státy, jako je Polsko, Rumunsko, Italie; je to především zrychlené tempo v přípravách nové imperialistické války.

Krise hospodářského systému všech kapitalistických států, tedy i Československa, den ze dne se přiostřuje a prohlubuje, čehož neklamným důkazem jsou zjevy, které dělnickou třídu přesvědčují o tomto faktu. Revoluční boje v koloniálních zemích, v Číně, Indii a Indočíně, bojovný nástup maďarského proletariátu 1. září, zatýkání oposičních poslanců fašistickým diktátorem Pilsudským a vyvražďování celých vesnic Pilsudského katanskou soldateskou v západní Ukrajině, zastřelení 4 Slovinců Mussolinskými vrahy, kterého použito bylo česko slovenskou buržoasií a sociálfašisty všech odstínů k vybičování nacionálně šovinistických štvanic, volby v Německu, postup zfašisovaného státního aparátu pod vedením sociálfašisty Meissnera proti dělníkům, brutalita Slávikových policajtů a četníků proti zaměstnaným dělníkům, volajícím po práci a chlebu, to vše je dokladem, že světový kapitalismus prožívá smrtelné křeče. V tomto období pracující třída Československa dospívá čím dále k jasnějšímu poznání, že sociálfašisté, kteří před 11 měsíci lhali dělníkům, že jejich vstupem do vlády zajištěna bude hospodářská prosperita, zradili dělnictvo a přešli úplně na stranu kontrarevoluce jako podomci buržoasie. Na 400.000 nezaměstnaných dělníků, kteří se octli se svými rodinami v bídě a hladu, přesvědčilo se o demokracii, hlásané československými sociálfašisty. Dokud buržoasie neměla vybudován potlačovací aparát, policajty, četníky, vojsko, soudy a kriminály, chodili sociálfašisté prositi dělníky, jako to učinil r. 1920 býv. ministr veřejných prací sociálfašista Hampl, který prosil dělnictvo na závodech, v uhelných pánvích a sklářských hutích, aby dělníci pracovali v zájmu povznesení hospodářského života v Československu. Tehdy sociálfašisté nečinili rozdílu mezi organisovaným a neorganisovaným dělníkem, nýbrž záleželo jim hlavně na tom, přesvědčiti dělníky, že jsou, jak jim doslova říkali, svobodní občané tohoto státu, že mají všichni stejné povinnosti a stejná práva. Ale dnes v době vzrůstající nezaměstnanosti, která jistě nebyla zaviněna nezaměstnanými dělníky, neříkají jim, že mají stejná práva, dnes vyřazují neorganisované z bídné podpory, zamítají na pokyn buržoasie každý návrh, směřující k zmírnění bídy nezaměstnaných, a pro nezaměstnané mají jenom nadávky "luza" a "spodina". To přesvědčuje nezaměstnané dostatečně o úloze sociálfašistů jako zrádců a pacholků buržoasie.

Avšak i dělníci, kteří jsou dosud tak šťastni, že jsou zaměstnaní, poznali a poznávají zrádnou úlohu sociálfašistů. Byl jsem svědkem, jak na veřejné schůzi ve Dnešicích sociálfašista zemský inspektor a poslanec Vojta Beneš mluvil o hospodářské krisi. Hospodářská krise tkví podle jeho hospodářského a politického rozhledu v tom, že sociální demokracie nedostala ve volbách o 6 mandátů více. Chtěje přesvědčiti venkovské dělníky, shromážděné na této schůzi, o pravdivosti svého tvrzení, poukazoval na Škodovy závody v Plzni, kde dělníci v důsledku toho, že zvolili do závodního výboru 17 sociálfašistických zástupců, mají prý se báječně, vydělávají prý 400 Kč týdně a požívají prý ještě zvláštních jiných vymožeností. (Výkřiky komunistických poslanců.) To je doslova citát sociálfašistického poslance, který chtěl vzbuditi dojem, že tam, kde sociálfašisté mají závod ve svých rukou, dělníkům prý se velmi dobře vede.

Mým úkolem dnes je, abych podle skutečného života dělníků Škodovky ukázal na ráj, který tam prožívají. Chci podle vlastních zkušeností, kterých jsem nabyl za 10 roků práce v kapitalistické Škodovce, a podle událostí a praktických poznatků kamarádů Škodováků z poslední doby ukázati, jak vypadá ve skutečnosti život dělníka ve Škodových závodech a jaké vymoženosti za panství sociálfašistů od r. 1922 byly dělníkům přineseny.

Již ve stávce středočeských kovodělníků r. 1922 přesvědčila se značná část dělníků o zradě a demagogii sociálfašistických odborových bonzů. Dělnictvu stávkujícímu, které shromáždilo se na informačních schůzích, bylo demagogicky zdůrazňováno, že jejich boj je bojem spravedlivým, že jej musí vyhráti, že musí v boji vytrvati atd. Avšak již po 6 nedělích bylo dělnictvo hanebně zrazeno, neboť zatím co odboroví bonzové mluvili dělnictvu o vítězství, tehdejší ministr soc. péče sociálfašista Habrman umlouval s buržoasií za zeleným stolem 15%ní snížení mezd. Dělnictvo přes svoji vůli vytrvati v boji, což dokázalo plebiscitním hlasováním, kde 75% dělnictva se vyslovilo pro vytrvání v boji, bylo zrádným a hanebným způsobem hnáno zpět do práce. Od těchto dob se datuje řetěz utrpení, kterým procházelo dělnictvo Škodovky. Nebylo to snížení o 15%, nýbrž dělníci se v praksi přesvědčovali, že jest jim strháváno 40 až 50% z úkolových cen. R. 1926 a 1927, kdy bylo období částečné konjunktury, které sociálfašisté označili za období stabilisace a možnosti dalšího vývoje kapitalismu, nastává větší hnutí mezi dělnictvem Škodovky, které směřuje k dosažení vyšších mezd. Pod vedením revoluční části dělnictva nabývá hnutí ostřejších forem a sociálfašističtí odboroví bonzové, aby zamezili vznikající nespokojenost ve svých organisacích, uchylují se k manévrům a cestám, kterými chtějí udusiti nespokojenost dělníků. R. 1926 přichází kapitalistická Škodovka se zavedením t. zv. 14denního súčtování mezd. Sociálfašisté pod tlakem nespokojenosti dělníků ve svých řadách na oko zamítají požadavek Škodovky. Avšak záhy dochází k domluvě mezi kapitalistickou Škodovkou a sociálfašistickými odborovými bonzy. Sociálfašista posl. Pik, člen správní rady Škodových závodů, zajíždí s odborovými korteši na generální ředitelství, odkud tito po celotýdenní namáhavé práci přinášejí dělníkům vymoženost - a to myslím, že jest jedna z těch vymožeností, o které pan posl. V. Beneš mluvil - zavedení 14denního súčtování. Za to ovšem docilují, že kapitalistická Škodovka ujednala s nimi po několik roků drahotní výpomoc, aby touto cestou mohla býti dusena vzrůstající nespokojenost v řadách dělnictva Škodovky. Tyto drahotní výpomoci zdůrazňovány byly sociálfašistickými bonzy a důvěrníky jako ohromná vymoženost, která prý stála mnoho namáhání, práce a potu, jak oni doslova dělníkům tehdy říkali. Pravdu v tom případě měli, že stála mnoho práce a potu, ovšem ne správních radů, odborových kortešů a bonzů, nýbrž dělníků Škodových závodů.

14denním súčtováním se dostalo Škodovce při tehdejší zaměstnanosti 32 milionů Kč dělnických peněz z dělnických mozolů, kterýžto obnos činila mzda dělníků za 14 dní. Tyto peníze dostala kapitalistická Škodovka úplně zdarma, bez jakýchkoliv úroků do výrobního procesu. Je známo, že Škodovka pracuje s několika sty procenty čistého zisku a proto je snadné si vypočísti, kolik desítek milionů během několika let vydělala z těchto dělnických peněz.

Avšak ani drahotní výpomoc, kterou sociálfašisté chtěli tehdy potlačiti nespokojenost dělníků a zameziti volání dělnictva po vyšších mzdách, nemohla udusiti úplně rostoucí nespokojenost dělníků. Proto se sociálfašisté začátkem r. 1928 uchylují k nové metodě, jak zameziti volání dělnictva po vyšší mzdě. 6. června 1928 uzavírají novou kolektivní smlouvu, která podle hlásání sociálfašisty Hampla a Šťastného měla přinésti dělnictvu 35 milionů Kč. Dělnictvo, které z valné části nebylo obeznámeno s ujednáním, domnívalo se, že tato smlouva mu zajišťuje vyšší mzdu. Avšak velmi záhy bylo z této iluse vyléčeno tvrdou skutečností. Sociálfašisté při sjednávání vyhověli požadavku kapitalistické Škodovky tím, že odbourali t. zv. drahotní přídavek, který byl 1·15 Kč až 1·50 Kč na hodinu, a při tom tvrdili, že tento přídavek je včleněn do úkolových mezd a že o tento obnos bude zvýšena úkolová mzda. Jak demagogické bylo toto tvrzení, přesvědčili se dělníci Škodovky velmi záhy. Úkolový systém, který byl ve Škodových závodech zaveden a o kterém je v kolektivní smlouvě hovořeno, je nejrafinovanějším způsobem na okrádání dělnictva v úkolu pracujícího. Však nechme mluviti jednotlivé statě kolektivního ujednání, které doložíme hned praktickým prováděním v závodě. Tak na str. 14, odst. 5, jest tato klausule: "Úkolová sazba oznámí se dělníku - vyjímaje případy technické nemožnosti - před započetím práce a zapíše se na úkolovém lístku." Jak vypadá praxe? Z valné části, je-li dělníkovi přidělena práce, nedostane úkolový lístek, a to jen proto, aby nevěděl, jaká sazba jest na práci a aby poskytnuta byla možnost úkolovým drábům, ukrytým někde za rohem, pozorovati dělníka při práci a aby tak mohli na základě úkolových stopek, což jsou hodiny k měření času, udati dělníkovi sazbu za jeho práci. Toto nazývá se ve Škodovce úkolový systém, postavený na základě vědeckého rozboru práce, jak to nazval sám zakladatel tohoto systému býv. ředitel Hromádko. Jak vypadá takto vědecky odhadnutá úkolová sazba za práci dělníkovu? Náhončí úkolové kanceláře změřil dělníku jeho faktický výkon, nezapočítal však v to vypůjčení nástrojů a přístrojů, nutné nahodilé opravy stroje, ani to, že dělník musí také během 8 hodin na záchod, a tak podle tohoto systému vydělá dělník při nejvypjatějším výkonu 3, nejvýše 4˙50 Kč na hodinu.

Další odstavec v téže smlouvě zní takto: "Vydělá-li dělník na některé úkolové práci více než obvykle, není to důvodem, aby se mu úkolová cena snížila." Jak vypadá opět v praxi toto ujednání? Dělník dostane do práce určitou součástku, na kterou je vysazena sazba podle úkolového cenníku, řekněme třeba 4˙80 Kč. Jestliže by si dělník skutečně svojí kvalifikací a zručností vydělal případně 6 Kč, vydělá je jenom jednou, neboť systém postará se, aby kvalifikace a zručnost dělníkova připadla ziskům Škodovky.

Dlužno poznamenati: aby dělník vydělal jen tolik, kolik si přeje úkolový systém, jsou nápomocni sociálfašističtí důvěrníci, ať závodní nebo dílenští.

Další odstavec, který nejvíce umožňuje zlodějskému systému okrádání dělnictva, zní takto: "Klesne-li dokazatelně výkonnost dělníkova v práci úkolové tak, že nevydělá ani svou základní mzdu, ačkoliv na tomtéž úkolu jiný dělník vydělal přiměřeně, má nárok jen na svůj v úkolu docílený výdělek." Půjdeme opět do praktického života, jak se to provádí. Přijde určitý kus práce, ať do toho, či onoho oddělení. Komu jest tato práce dána, aby bylo vyzkoušeno, jaká cena má býti od něho stanovena? Správy jednotlivých továren vydržují si v každém oddělení několik individuí, zpravidla sociálfašistických důvěrníků, kterým tuto práci přidělí. Proč právě jim, má svůj hluboký význam pro celý zlodějský systém. Tito lidé za úsměv p. mistra nebo inženýra jsou ochotni udělati vše, jen aby tento úsměv si zajistili. Práce na takovém kusu, který tento člověk musí vyrobiti, trvá případně 20 pracovních hodin. Úkolový lístek, který jest mu za 2, 3 dny dodán, nese sazbu 50 Kč. Úkolová sazba pro tuto práci na hodinu jest 4·80 Kč, což by znamenalo, že dotyčný dělník musel by se snažiti aby od práce mu bylo přidáno, neboť přihlížíme-li k počtu pracovních hodin, vydělal by 2·50 Kč na hodinu. Takový dělník, který jest k této práci v závodě veden, neuchází se o zvýšení úkolové sazby. Jemu stačí, když p. mistr blahosklonně mu slíbí, že mu to v sobotu spraví. A nyní, jak se to spravuje? V sobotu při zápisu práce řekne mistr tomuto za úsměv koupenému dělníku, aby napsal na úkolový lístek 8 pracovních hodin, to znamená 6 Kč 20 hal., za hodinu a druhé hodiny scházející do 20, které ztrávil při obrábění kusu, dá mu na režijní lístek. Co docílila Škodovka pomocí takovýchto sociálfašistických kortešů? Tatáž práce přijde podruhé do oddělení, ale už ji nedostane ten, který prvně na ní pracoval, nýbrž jiný dělník, zařazený ve výrobním procesu jako kvalifikovaný a zručný. Když tento dělník svojí kvalifikací a zručností docílí vyhotovení předmětu i třeba za 16 hodin, znamená to, že při ceně, která je vysazena od kusu, t. j. 50 Kč, vydělal 3·13 Kč za hodinu. Žádá-li tento dělník, aby cena jeho práce byla zvýšena, přinese mu úkolový kalkulant úkolový lístek z archivu a dokazuje, že již tento předmět před ním jiný dělník dělal a vydělal 6·20 Kč za hodinu. Ovšem neřeknete, že prvý dělník, kterého si správa závodu k tomu účelu vydržuje, dostal režijní lístek, na který odepsal 12 pracovních hodin. Dokazuje-li dělník, jsa si vědom své zručnosti, že to není možno, a žádá-li provedení zkoušky, přinesou kolektivní smlouvu a citují mu odst. č. 7, který jsem nahoře uvedl. Tedy zde je viděti, že ujednání o úkolových mzdách zajišťuje bezpečně Škodovce okrádání dělnictva. Zavolá-li dělník k tomuto případu sociálfašistického člena závodního výboru, pokrčí tento jenom rameny, zeptá se svého kolegy, který dříve na tom pracoval, jak to dělal, ovšem ten mu neřekne, že pracoval 20 hodin na tom předmětu, nýbrž jenom 8, a tak dělník je postaven před fakt, buď pracovati za 3·12 Kč za hodinu nebo býti propuštěn, poněvadž odmítl za tuto cenu pracovat. Při tom je ještě dělníkovi hrozeno, že i kdyby, jsa si vědom, že pravda je na jeho straně, odmítl pracovati, bude pro puštěn s poznámkou "odmítl práci" a ztratí podporu podle gentského systému, tolik sociálfašisty vychvalovaného. Neboť nárok na podporu v nezaměstnání má jen ten dělník, který se nechal dobrovolně zaměstnavatelem z práce vyhodit. Tedy tak vypadá úkolový systém ve Škodových závodech pod patronancí sociálfašistů, zavedený a vychválený tak, že podle verse sociálfašistických poslanců a zemských inspektorů, zajišťuje Škodovákům vydělati 400 Kč týdně.

A nyní se podívejme na ujednání hodinových mezd, které je obsaženo ve zvláštních tabulkách při kolektivním jednání. Tyto tabulky slouží pro 4 kategorie velkých kovodělných závodů ve středních Čechách. Dělníci Škodovky, ta nejlépe placená část dělnictva kovodělného průmyslu, jsou zařazeni do tabulky a). Nuže, podle této tabulky dělník samostatný, zvlášť kvalifikovaný, dostane na hodinu 4 Kč, k tomu t. zv. úkolovou záruku, kterou ovšem nikdy nedostane, jak již z úkolového systému vidno, 30 hal., t. j. 4·30 Kč na hodinu. Podotýkám předem, že tento samostatný, zvlášť obeznalý a samostatně pracující dělník musí znáti výkresy, musí dovésti podle výkresů samostatně pracovat, a při tom, poněvadž je zařazen v té nejvyšší stupnici, má možnost dostati jen 4·30 Kč na hodinu. A by byl však zařazen do této nejvyšší stupnice, musí býti takový dělník 10 až 12 roků po vyučení. Počítáme-li to týdně a odmyslíme-li povinné firemní a zákonné srážky, činí jeho výplata celých 180 Kč týdně.

A nyní podívejme se na rodinné poměry takového dělníka. Kdyby měl tříčlennou rodinu, to znamená dvě dítky a ženu, potřeboval by podle statistických propočtů různých humanních ústavů, které se tímto bavily, r. 1928, tedy právě v době, kdy sociálfašisté sjednávali toto povedené ujednání, 260 až 280 Kč týdně. Na tomto číselném srovnání, které bylo tehdy sociálfašisty v jejich časopisech publikováno, vyniká nejlépe zrada, kterou se na dělnících dopustili. Nyní vezměme dělníka mladého podle této tabulky. V prvním roce po vyučení dostává 2·25 Kč za hodinu, k tomu t. zv. záruku 15 hal., což znamená týdenní výdělek po povinných srážkách 106 Kč. U pomocného dělníka je tento stav ještě horší. Ten má již 2·15, resp. 2·20 Kč za hodinu, musí býti však nejméně 18 roků starý. Po srážkách znamená to 98 Kč týdenní mzdy. Může-li býti ať rodina ženatého dělníka anebo dělník svobodný s tímto výdělkem živ nyní, kdy sociálfašisté odhlasovali zvýšení agrárních cel, což znamená zdražení všech životních potřeb v dělnické třídě, ponechávám k propočítání oněm maloměšťácko-humánním spolkům.

Tak vypadá v praxi kolektivní smlouva, jak jsem již uvedl, u kategorie dělníků, podle sociálfašistických názorů nejlépe placených. Buržoasie průmyslová i sociálfašisté byli si velmi dobře vědomi vzrůstu nespokojenosti dělníků, až poznají, jak toto ujednání vypadá v praxi. A proto již v tomto ujednání dávají buržoasii možnost, aby každý odpor, který by vznikl, byl v zárodku ihned udušen.

Tak na str. 11, odst. 3, jest doslovně uvedeno: Opustí-li část dělnictva, pro nerušený provoz nepostrádatelná, práci již zahájenou anebo nedostaví-li se některý den bez dohody se správou závodu do práce, čímž ekonomický provoz se znemožňuje, považuje se to za porušení pracovní povinnosti a správa závodu může zavésti klid pracovní pro celý závod bez jakékoli náhrady i pro ostatní dělnictvo. - Tímto odstavcem dokázali sociálfašističtí bonzové svoji úlohu stávkokazů a nepřátel jakéhokoliv hospodářského boje vzniklého mezi dělnictvem a Škodovkou. Avšak přes tato hanebná ujednání nedaří se jim spoutati dělnictvo Škodových závodů úplně a tak jsou svědky, že dělnictvo počíná chápat a brání se. Toho dokladem jsou vybuchující stávky v jednotlivých odděleních. Ale i ty je nutno rozděleně posuzovat, poněvadž mají dvojí charakter.

Jsou zde stávky, které vznikají přes hlavy sociálfašistických kortešů, jejichž kořen tkví v šíleném tempu racionalisace a zlodějského úkolového systému. Při takovýchto stávkách ukazují se sociálfašisté jako největší nepřátelé dělníků Škodovky, kteří jsou ochotni za každou cenu a v každém případě propůjčiti se k potlačení a lámání boje. Byla to stávka strojníků a topičů r. 1929, při které předsednictvo závodního výboru, sociálfašisté Vaněk, Šimák, Jůzl a spol. zachovali se nejhanebnějším způsobem. Správa závodu tehdy, když po výzvě firmy a sociálfašistického závodního výboru strojníci a topiči nenastoupili práci, komandovala dělníky, kteří měli zkoušky, ač pracovali v jiných dílnách, násilným způsobem na továrenské lokomotivy, aby tak zlomila boj topičů a strojníků. Když tito dělníci, násilně hnaní na tuto stávkokazeckou práci, žádali závodní výbor, aby zakročil, prohlašovali sociálfašisté, že o žádné stávce nevědí, a vybízeli dělníky, aby jen poslechli firmu a dělati stávkokaze. Totéž bylo i při stávce dělníků Martinských pecí v ocelárně, kde sociálfašisté nejprve rozdělili dělníky podle organisační příslušnosti a svým poručili, aby šli pracovati, jsouce odhodláni připustiti i vyhození dělníků.

Nejlépe však úlohu sociálfašistů odhalila stávka dělníků, elektrosvařečů v Doudlevecké továrně. Když dělníci zastavili práci v důsledku soustavného snižování úkolových cen, první slova sociálfašistického důvěrníka k dělníkům byla: "Jděte dělat, my to za vás vyjednáme." Elektrosvařeči však měli zkušenosti již z dřívějších stávek a proto neuposlechli této výzvy a odpověděli, že práci nastoupí, až bude splněn jejich požadavek. Po této odpovědi zavolal si sociálfašistický důvěrník z Doudlevce svého kolegu z předsednictva Šimáka, který se snažil nejprve domluvou a pak vyhrožováním přiměti dělníky ku práci. Když však dělníci ani teď neposlechli, prohlásil, že se o ně více starati nebude, že se na ně doslova řečeno, vy.... Co však byla jeho první práce, bylo, že šel k dělníkům odvislým ve výrobním procesu od práce elektrosvařečů a štval je, že elektrosvařeči jsou příčinou, že nebudou míti práci. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

A hle, správa továrny - jako by v dohodě se sociálfašistickým důvěrníkem Šimákem - dala tyto dělníky na náhradní práci s pohrůžkou, že je bude museti propustiti anebo dáti na dovolenou, nepostarají-li se, aby elektrosvařeči nastoupili práci. Zároveň ovšem snížila těmto dělníkům mzdu jako dělníkům pomocným, aby tak dodala výrazu svému jednání. Když dělníci obrátili se v této věci na důvěrníka, přečetl jim citovaný již odstavec kolektivní smlouvy s podotknutím, že má na to firma právo. Tak vypadá kolektivní ujednání používané v praxi uvnitř továrny Škodovky za velkého vychvalování sociálfašistů!

Proběhlo však několik stávek, které byly inscenovány samotnými sociálfašisty. Jaký účel měly a co tím sociálfašisté sledovali, je vidno ze stávky slévačů v ocelárně v listopadu 1929. Dlužno podotknouti, že slevači v ocelárně, počtem asi 100, byli do jednoho organisováni v sociálfašistické odborové organisaci. Však ani to, že měli sociálfašistické odborové legitimace, jich nezachránilo před zlodějským úkolovým systémem, který jim rapidně snižoval úkolové ceny práce. Nespokojenost mezi slevači byla taková, že hrozilo nebezpečí zahájení boje slevačů v dohodě s ostatními, aniž by se tito ptali svých odborových bonzů. Proto zahájili sociálfašisté propagandu k zastavení práce, ale jen u těch 140 slevačů, kdežto pomocné dělnictvo a dělníci zaučení, pracující na Martinských pecích, měli pracovati dále, a to proto, poněvadž mezi těmito ocelárenskými dělníky byl nespokojený živel, který by byl poslechl příkazu k nástupu práce, kdyby byli sociálfašisté chtěli. Proto těchto 140 slevačů zahájilo stávku, a požadavek, vytčený sociálfašistickými bonzy, zněl "praktická zkouška" na předmět, na kterém byly strženy 2 Kč. Vedle těch 140 slevačů pracovala továrna černé slévárny nerušeně, ve které bylo zaměstnáno 1400 dělníků slevačských. Slevači stávkovali 4 dny. Mezitím sjednali sociálfašističtí důvěrníci zkoušku, která byla udělána v nepřítomnosti dělníků a bylo přidáno na předmět 4 Kč, t. j. čtyři čsl. koruny. Po této zkoušce po 4 dnech museli nastoupiti práci na rozkaz a když se některý ozval, bylo mu okamžitě předhozeno: "Stávkovali jste a bylo vám to.... platné." Tohoto argumentu bylo používáno i v jiných odděleních jako příkladu k zabránění rostoucí nespokojenosti dělnictva. Avšak ani tyto cesty nemohly docela potlačiti nespokojenost, která za těchto okolností rostla.

Tu přiskočila správa továrny na pomoc a zesílila pokutový systém. Za co je trestán dělník Škodovky, nejlépe dosvědčují tyto případy: Dělník jde na záchod, úkolový kalkulant stoupne si s hodinkami k záchodu, aby odpíchl, jak dlouho je dělník na záchodě. Trvá-li mu to déle, nežli bylo vědecky vypočítáno, dostane 3 až 5 Kč pokuty.

Jiný případ: Dělník si vypůjčil z výdejny 4 mm spirálový vrtáček, který v drobném prodeji u každého obchodníka železem stojí 1·50 Kč, nejvýše 2 Kč. Spirál tento při pracovním výkonu zlomil, a byl mu nadiktován trest 5 Kč, které musil zaplatiti.

Jiný případ: Dělník vyzvedl si ve skladišti součást montovaného předmětu. Tuto součást postavil na svoje pracovní místo a poněvadž byly již dvě hodiny, odešel domů. Druhý den shledal, že předmět není tam, kam jej postavil. Dlužno podotknouti, že dělnictvo nemá žádných skřínek uvnitř dílen, kam by mohlo takovéto předměty uzavírati. Ač tato součást se ve dvou dnech nalezla v dílně, byl dělník trestán pokutou 10 Kč. Měl na vybranou: buď zaplatiti nebo býti propuštěn.

Tak bych mohl uvésti sta a tisíce případů, kde dělníci Škodovky jsou tímto způsobem šikanováni. Zaslouží však zmínku případ, který zde uvedu. Dělník, pracující na soustruhu, zapjal kus a poněvadž měl delší válcovitou část na obrábění, zapjal stroj a odešel na záchod. V jeho nepřítomnosti přehodil mu úkolový kalkulant posun na rychlejší chod a schoval se. Chtěl tím docíliti snížení úkolové ceny dělníkovy a dokázati mu, že předmět se dá obráběti na rychlejší posuv. Materiál obráběného kusu byl však příliš vláčný a nesnesl rychlejšího posuvu zajížděného nože. Stalo se tím, že do kusu byla vyryta rýha pod míru na výkrese stanovenou a dělník byl trestán pokutou 250 Kč. Úkolový kalkulant ovšem utekl, vinu nesl dělník a na základě kolektivního ujednání byl postaven před volbu, buď nahraditi způsobenou škodu nebo býti propuštěn.

V ocelárně pracují dělníci při lití ingotu. Při vytloukání t. zv. škváry z pánví dostávají dvoje rozkazy: jedny dává p. šéf a druhé mistr, který je určen k lití. Poslouchají-li dělníci nařízení mistra, jsou pokutováni šéfem, řídí-li se nařízením šéfa, pokutuje je mistr. Tak právě v poslední době dostalo několik dělníků po 30 Kč pokuty. Takovými metodami je provázen praktický život dělníků Škodovky! Je samozřejmé, že nespokojenost a radikalisace dělníků Škodovky roste den ze dne. Buržoasie v čele se sociálfašisty jsou si dobře vědomi, co by znamenal bojovný nástup Škodováků proti celému tomuto režimu a všem šikanám. Dělníci Škodovky od ledna t. r. již velmi často dokázali při bojovných demonstracích, že ty tam jsou doby, kdy bylo možno buržoasii a sociálfašistům bez odporu dělníky poutati. A proto správní rada koncernu Škodových závodů, v níž sedí poslanec správní rada sociálfašista Pik, provádí dalekosáhlá opatření, aby zabezpečila v době příprav imperialistické války klidný chod závodů, to znamená, aby zotročilo dělníky Škodovky tak, aby byli poslušnými raby při výrobě vražedného materiálu, kterým má koncern zásobiti imperialistické armády. Od ledna t. r. bylo propuštěno jenom z plzeňské Škodovky 4.000 dělníků, z Ml. Boleslavě, Hradce Králové, Smíchova, Komárna a Hrádku u Rokycan celkem 3.000 dělníků. Je toto hromadné propouštění dělníků prováděno z důvodů hospodářské krise, jak říkají sociálfašisté dělníkům? Propouštění dělnictva v koncernu Škodových závodů má docela jinou příčinu, než je hospodářská krise, která nesporně probíhá Československem, denně se zostřujíc. Sociálfašisté při propouštění dělníků z koncernu Škodovky provádějí nejhanebnější práci ve prospěch mezinárodních imperialistických štváčů. Sami se nabízejí kapitalistickým správám Škodovky k vyhledávání dělníků, kteří mají býti propuštěni. Provádějí pomocí svého zfašisovaného aparátu v továrně, včetně sociálfašistického závodního výboru, nejhnusnější denunciaci a osočování dělnictva, zvláště těch, kteří mají odvahu postaviti se proti racionalisačním a zbídačujícím plánům správních radů. Ředitelství jednotlivých Škodovek při propouštění dělníků sleduje hlavně cíl, aby se zbavili osazenstva uvědomělé části dělníků, a těm, kteří zůstanou ve výrobním procesu, srazili úkolové i denní mzdy na nejmenší míru. A zde právě spočívá hanebná úloha sociálfašistů a jejich továrního aparátu, neboť pomáhají velmi vydatně v koncerně Škodovek, aby plán se jí zdařil. Při tomto propouštění, kdy zlodějské úkolové kanceláře provádějí snížení úkolových cen, nastupují sociálfašisté tam, kde by někteří z dělnictva bránili se tomuto snížení a přímo nutí dělníky, aby pracovali laciněji, aby dali si snížiti mzdy, dokládajíce, že se propouští a že by i oni, kdyby se bránili, byli propuštěni. Při tom však okamžitě zaznamenávají dělníky, kteří měli odvahu tlumočiti nespokojenost druhých, jejich seznam dávají ředitelství a dělníci jsou propuštěni. Jejich hanebná práce nezastaví se však jenom u dělníků, nýbrž jde i na poctivé zástupce, kteří jsou volenými důvěrníky dělnictva. Jakmile objeví se v závodním výboru dělník-důvěrník, který má odvahu hájiti poctivě dělnictvo, který má odvahu říci jim do očí důsledky jejich hanebné práce v souručenství se správou závodu, jest sociálfašistickými členy závodního výboru denuncován a ve spojení těchto kortešů se správou závodu propuštěn. Tak minulého roku propouštěni byli z plzeňské Škodovky soudruzi členové závodního výboru Pašek, Bolehovský, Sýkora a Doleček a jediným důvodem jejich propuštění, kterým firma toto odůvodňovala, bylo, že ztratili důvěru správy závodu a poněvadž prý koncern Škodových závodů svou výrobou je sloučen se zájmy státu, není možno, aby podobné elementy Škodovka zaměstnávala. Tyto důvody potvrdila i rozhodčí komise, čímž sama dokázala imperialistický charakter Škodových závodů a srůst sociálfašistů s celým kapitalistickým systémem, neboť v této rozhodčí komisi zasedají sociálfašističtí odboroví sekretáři jako "obhájci dělníků".