Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: dr inž. Toušek, de Witte.

210 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Engliš, dr Franke, dr Matoušek, Mlčoch, dr Spina, dr Šrámek, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 70. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené dal jsem: dodatečně na minulou, 69. schůzi dne 23. t. m. pp. posl. Polachovi, Kučerovi, Rázusovi, Venclovi; na dnešní schůzi pp. posl. dr Markovičovi, Brodeckému, Novému, Chalupníkovi - vesměs pro neodkladné záležitosti.

Nemocí omluvil se na dnešní schůzi p. posl. Bečko.

Došlo oznámení o změně ve výboru. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslancov krajinskej kresť.-sociálnej strany posl. dr Jabloniczkého za posl. Dobránského.

Předseda: Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Dotazy:

posl. Kurťaka ministru spravedlnosti, aby bylo nařízeno vyšetřování ve sporu vdovy Alžběty Šomoniové proti vdově po Jos. Masleju z Chustu (č. D 325/III),

posl. Adámka ministru nár. obrany o nezařazení nováčka Bohuslava Otradovského z Čachnova-Rudy do náhradní zálohy (č. D 326-III).

Předseda: Došly odpovědi na dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Odpovědi:

min. železnic na dotaz posl. Geyera a druhů,

že ve stanici Tepličce odmítá se výdej lístků včas žádaných (č. D 95-III),

min. nár. obrany na dotaz posl. Simma a druhů o odsouzení vojína Arnošta Umanna (č. D 246-III),

min. vnitra na dotaz posl. Bergmanna o chování okresního hejtmana pana Jindřicha Wolfa v Novém Městě n. Metují (č. D 302-III).

Předseda: Před touto schůzí byl tiskem rozdán a doručen:

640. Vládní návrh finančního zákona republiky Československé pro rok 1931.

Počátkem schůze byla tiskem rozdána zpráva.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

662. Zpráva výborů zahraničního a technicko-dopravního o vládním návrhu (tisk 617), který se předkládá Národnímu shromáždění Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o užívání městských objektů bývalé obce Těšína, podepsaná v Olomouci dne 21. prosince 1929, se Závěrečným protokolem z téhož dne.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 534) o vánočním příspěvku státním zaměstnancům a učitelům v činné službě (tisk 652).

Budeme pokračovati v rozpravě, zahájené v minulé, 69. schůzi posl. sněmovny dne 23. t. m.

Ke slovu jsou přihlášeni ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Fritz, dr Keibl, Tyll, Slušný, Čuřík a Štětka; na straně "pro" pp. posl. B. Procházka, dr Peters, dr Lukavský, Chloupek a Seidl.

Dávám slovo p. posl. dr Fritzovi.

Posl. dr Fritz: Slávna snemovňa! Predloha o vianočnom príspevku štátnym zamestnancom a učiteľom v činnej službe má byť prostriedkom, ktorým "dvojtretinovou väčšinou parlamentu naložená vláda" má sa na chvíľu udržať, pokiaľ totiž nenadíde doba niektorým stranám presunúť ešte nateraz tajne vedený boj na bojište volieb. V tom znamení nesie sa nielen jednanie vlády, ale aj všetky predlohy vládnej väčšiny. Nie je vedená záujmom štátu, lež stavovským, teda stranníckym sobectvom a jej smernicou býva jedine, či môže byť tá ktorá osnova cenným agitačným heslom bez ohľadu na záujmy ostatných vrstiev.

Predčasné uzavrenie jarného zasedania parlamentu práve preto nás neprekvapilo a správne sme chápali nerozhodnosť vládnej väčšiny z prejavu p. ministerského predsedu, učineného politickým redaktorom, tú stať, že "pokročilá doba a letná únava nedovoľovala väčšieho napnutia síl." Keď to aj dokumentovala vláda tým svojim skutkom, že sa rozhodla ukončiť predčasné zasedanie parlamentu, hoci by sa o tom bola dohodla s predsedníctvami snemovnými, ktorým to dokonca ani neoznámila. To "technické nedopatrenie", ako to pomenoval pán min. predseda, nie je únavou, lež nervozitou politických väčšinových strán, keďže ich stranícka bilancia nevykazovala ani to minimum straníckeho programu. Nepreklenuteľná priepasť v politickom programe väčšinových strán a takto úsilie o vymoženosti jednej strany na úkor druhej zapríčiňuje ten zápas, pre ktorý je parlament tak ochromený a temer neschopný práce. Mýli sa p. min. predseda, keď v tomto smere vidí pokrok, usudzujúc to z toho "že zkúsenosti socialistických strán s hospodarením na zbytkových statkoch prispely na príklad k smiernemu riešeniu ochranárskych zákonov a naopak silná složka gážistov u agrárníkov je veľmi na prospech 13. platu a riešeniu zamestnaneckého problému vôbec" - lebo ochranárske zákony nie sú dosť účinným liekom pre dnešnú hospodársku krízu a keby aj tak bolo, nevyvážia to výkupné, ktoré v podobe gentského systému, nadlepšenia invalidov a miliardových záväzkov reparačných boly uvalené čo nové bremená na poplatníctvo. Tento prejav ale prezradzuje nám nové zámery a snahy niektorých politických strán, totiž, že socialistické strany rozhodly sa rozšíriť svoj program a takto agitáciu na sféru hospodárstva, naproti tomu agrárníci, aby to paralizovali, vrhli sa na mestá, aby si získali štátnych zamestnancov. Týmto prejavom je daný nový dôkaz toho zápasu, ktorý zapríčiňuje rozladenie vládnych strán a jasne dokumentuje rozheglanosť vlády.

Keďže závodenie vládnej väčšiny o priazeň štátnych zamestnancov je tak veľké, právom sa očakávalo, že problém zamestnanecký bude konečne riešený k všeobecnej spokojnosti, vážne a spravodlive. Vládna predloha o 13. plate to nedoniesla, opačne vzbudila veľkú rozhorčenosť a nechuť v radoch štátneho zamestnanectva.

Zvlášť Slovensko očakávalo nápravu mnohých neprístojností, ktoré boly spáchané na úradníkoch Slovákoch a na slovenskom doraste. Nemiením predniesť všetky krivdy a sa obmedzujem len na krikľavejšie príklady v nádeji, že si toho všimne tak slávna snemovňa, ako aj vládne kruhy a snažiť sa budú zjednať nápravu.

Nieto pochybnosti o tom, že u administrativných úradníkov konceptných sa vyžaduje právnické vzdelanie, teda absolvovanie práva a 3 štátnice. Po prevrate na Slovensku ostala jediná univerzita v Bratislave, na ktorej sa prednášalo síce slovensky, ale ponechal sa systém maďarský výlučne preto, aby študujúca mládež započavšia študiá ešte pred prevratom doštudovala. Títo ako aj pred prevratom skončivší vysokoškoláci skladali 3 základné zkúšky a 3 rigorozá z tých samých predmetov, ktoré sú aj dnes predpísané, a zadovážili si takto stupeň doktora. Na československej univerzite aj v štátnom jazyku takto zadovážené odborné zkúšky u nás sa nehonorujú a nie sú rovnocennými so zkúškami zadováženými v zemiach historických, ba dokonca ani doktor utriusque nemá predpísanej kvalifikácie, keď neštudoval vo Viedni alebo na univerzite v zemiach historických. Túto nemožnosť pripomenul som svojho času v bývalej osmičke pri prejednávaní verejnej správy a členovia tohoto výboru považovali to za neuveriteľné. Bývalý pán minister vnútra, keď sa presvedčil o tomto stave, prisľúbil novelizáciu, ale podnes sa nič nestalo, ač práve krivda je tým krikľavejšia, že takýto administrativný úradník, ak nebol dispenzovaný, platove bol zaradený nie do skupiny vysokoškolákov, lež stredoškolákov.

Ďalší príklad: Nieto síce zákonného ustanovenia, že čakateľom úradu obvodného notára na Slovensku mohol by byť ustanovený iba uchádzač s maturitnou zkúškou so všetkými hlasmi (bene maturus), lebo zákon vyžaduje len absolvovanie stredných škôl so záverečnou zkúškou, predsa keď je nával uchádzačov, bezpochybne patrí to právo centrálnemu úradu, aby si vybral a menoval tých najlepších. Časté sú ale prípady, že abiturientom s maturitnou zkúškou so všetkými hlasmi vracajú sa žiadosti, že nemajú predpísanej kvalifikácie. Keďže podľa stávajúceho výnosu ministerstva školstva a nár. osvety na maturitnom svedectve neoznačuje sa úspech "všetkými hlasmi", len väčšinou hlasov, alebo s vyznamenáním, zrejmé je, že zamietajú sa žiadosti abiturientov Slovákov z neznalosti predpisov; alebo či je to len zádrapkou na odstrkovanie Slovákov?

Ešte s krikľavejšími prípadmi stretávame sa u uchádzačov abiturientov o službu pri železnici. Nestačí tu vysvedčenie maturitné so všetkými hlasmi, nestačí ani svedectvo úradného lekára železníc, ale musí sa podrobiť tak zvanej psychotechnickej zkúške pred komisiou, vyslanou z ministerstva. Na tejto musí preukázať uchádzač nielen duchaprítomnosť a bystrosť, ale aj vedomosť z určitých školských predmetov, ako zo zemepisu, dejepisu a literatury, teda z tých predmetov, z ktorých bol zkúšaný na maturitnej zkúške. Čo nám to dokazuje? To, že maturitná komisia sa upodozrieva zo shovievavosti a veľmi sa divím, že páni profesori zo stredných škôl neprotestujú proti ich podceňovaniu, často neodborníkmi. Neviem či táto zkúška má zákonný podklad, pochybujem ale o tom, a považujem to iba za prostriedok na odstrkovanie uchadzačov-Slovákov, lebo ako štatistika vykazuje tak pri abiturientoch, ako aj pri uchadzačoch strojvodcov na základe takejto zkúšky zamietajú sa žiadosti v 90%.

V obore školstva a nár. osvety pomery tiež sú nie lepšie. Aprobovaný profesor Slovák stredných škôl v nedostatku miesta buďto sa vôbec nedostane do služby, alebo musí sa uskromniť s učiteľskou stanicou na meštianke. Naproti tomu začiatkom tohoto školského roku bolo ustanovené vyše 20 suplentov, došlých z historických zemí. Ťažko nesie slovenská verejnosť aj numerus clausus na učiteľských ústavoch. Na Slovensku totiž započítajúc aj církevné školy vyše 400 škôl je bez učiteľa a na týchto vyučujú nekvalifikované sily výpomocné so vzdelaním ani 4 tried škôl meštianskych. Podľa stávajúceho nariadenia ministerstva školstva môžu byť pribratí na 1. ročník učiteľského ústavu iba 40 žiaci a žiačky, naproti tomu v historických zemiach sriaďuje sa kurs a na Podkarpatskej Rusi učiteľský ústav s vyučovacím jazykom českým, zrejme s tou tendenciou, že abiturienti budú ustanovení na Slovensku, keďže nejaví sa tak veľký nedostatok učiteľstva v historických zemiach, a na Podkarpatskej Rusi - vzhľadom na ich autonomné právo školské - ich potrebovať nemôžu. Nejdem odhaľovať jednotlivé prípady povahy stranícko-politickej persekúcie, lebo by na to rečnícka lehota nestačila: mám na mysli len záujem štátu, ktorý vyžaduje neodkladnú nápravu. Očakávame, že vláda resystemizáciou aj takéto krivdy odčiní, lebo ak sa tak nestane, márne dávame vianočne príspevky, neuspokojíme ich.

Vládna osnova o 13. plate nemile prekvapila štátne zamestnanectvo. Jej ubohé nedostatky a chyby sú tak podstatné, že aj vládne strany zriekly sa jej zodpovednosti. Je to zjav veľmi zriedkavý, že vládne strany po mnohých ťahaniciach a otáľaniach dohodnú sa na osnove zákona, opatria ju dôvodovou zprávou, všetko to schváli ministerská rada a keď sa dostane do výboru, utekajú od nej. Cíti to aj vládna väčšina, že tým není riešený zamestnanecký problém, lež je to látanie nedokonalého a retrográdneho zákona platového a že je len prostriedkom zaťažiť štátny rozpočet ďalšími 300 mil. korunami, teda novým bremenom, ktoré bude snášať zase len poplatníctvo, už či priamo, alebo nepriamo, ako to označuje dôvodová zpráva "energicky provedenou racionalizáciou správy rešpektíve provozu štátnych podnikov."

Pri pojednávaní pôžitkového zákona všetci rečníci zdôrazňovali, že trpíme na hypertrofiu úradníctva, lebo po prevrate s jednej strany tvorily sa nazbyt úrady, úradné miesta, sinekúry pre politických prívržencov, s druhej strany pomocou politickej legitimácie dostali sa do úradov ľudia bez schopnosti a vzdelania, ktorí nevedeli zdolať stúpajúcu agendu, čo všetko zapríčiňovalo rozmnoženie úradníctva a tým uvaľovaly sa ohromné ťarchy a bremená na poplatníkov. Reštrikčný zákon radikálnu nápravu nedoniesol a neuskutočnil to zásadné naše stanovisko opätovne prehlásené pri prejednávaní pôžitkového zákona: že málo úradníkov, ale dobre honorovaných; keby sa to stanovisko uskutočnilo, vtedy by dobre pochodil štát, mal by dobrých a svedomitých úradníkov, dobre by pochodilo aj úradnictvo, lebo by dostalo dostatočné platy a dobre by pochodili aj poplatníci, lebo by sa zmenšily ich bremená a napokon nebola by potrebná tá predloha urážajúca štátnych zamestnancov.

Nemôžem pominúť, slávna snemovňa, pripomenúť pri úradníckej otázke aj to, že hospodárska úprava sama o sebe neuspokojí štátnych zamestnancov. Je to aj prirodzené. Keď si všimneme, že úrady, zvlášte vedúce miesta, obsadzujú sa ľudmi zcela vyhranenej politickej príslušnosti, aby takto tá ktorá strana zachovala si primeraný vliv na činnosť úradu, buďto sa zpolitizuje taký úrad, alebo budí nenávisť u ostatných úradníkov, čo má v zápätí nesváry a nedorozumenia. Cui prodest, komu to osoží? Nepovznesie to ani lásku zamestnanca k úradu a neosoží ani verejnosti, ba naprosto škodí. Ak teda chceme, aby štátny zamestnanec sa choval s láskou ku svojmu úradu a takto sa stal pilierom štátu, musí byť bránený proti teroru stranickému tak shora, ako aj zdola, zkrátka potrebuje aj úpravu právnu ako to žiadali rečníci pri pojednávaní platového zákona a ktorú terajšia predloha tiež postráda.

Ale zvláštne je, že intencia vládnej predlohy podstatne sa líši od zásad platového zákona. Dôvodová zpráva uvádza, že rôznosť, ktorá zavládla v udeľovaní t. zv. vianočných odmien, zavdala podnet k nespokojnosti zamestnanectva a vyvolala snahy k všeobecnému a úmernejšiemu rozdeľovaniu, z čoho je zrejmé, že opúšťa zásadu selekcie, ktorá je základom pôžitkového zákona, ktorý vo všeobecnosti zrušil automatický postup.

Ale podstatnou vadou predlohy je, že to, čo poskytuje štátnym zamestnancom, nemá povahy platovej a takto nie je súčiastkou penzijnej základne. Je to prielom do tej zákonnej a v zamestnanectve vžitej zásady, že po celej službovej dobe na odpočinok odchádzajúci zamestnanec je oprávnený na celé služné. Všeobecnou sťažnosťou je to aj organizácií štátnych zamestnancov.

Najcitlivejšie dotkla sa vládna predloha sudcov. Nepotrebujem obširnejšieho vysvetlenia, lebo význam a dôležitosť sudcovského stavu, na ktorom sa vyžaduje, aby s dôkladnou znalosťou práva spojoval veľkú, životnú zkúsenosť, aby bol nadaný rýchlou chápavosťou a správnym úsudkom, aby bol úplne nestranný, spokojný, mal železné nervy, čiže aby stál na vedeckej úrovni a ľudskej dokonalosti, myslím, že každému je známo. Tento elitný sbor, ktorý chrání spravodlivosť, záujmy štátne, život a majetok občanov, právom očakával, že krivdy, ktoré na ňom spáchané boly platovým zákonom, pri najbližšej príležitosti budú odstránené. Ale touto predlohou odniesli sudcovia trpké zkúsenosti. Tá priazeň, ktorú prejavoval v poslednej dobe parlament pri každej príležitosti, už či vo výboroch, alebo v plenárnych zasedaniach, napochytro zmizla, keď naskytla sa príležitosť vládnej väčšiny zlepšiť hmotné položenie sudcov a takto zachrániť súdnictvo od záhuby.

Zákonom č. 290 z r. 1924 na vždy bola sudcom zabezpečená istá nadparita voči ostatným zamestnancom; tohoto nadobudnutého práva boli pozbavení sudcovia platovým zákonom a terajšia predloha zbavuje ich aj tej remunerácie, ktorú si za namáhavú a nadľudskú prácu skutočne zaslúžili. V ostatných rezortoch totiž každé systemizované miesto je obsadené, takže štátny zamestnanec vybavuje iba normálnu agendu, kdežto súdca vybavuje nielen svoju, ale aj agendu toho sudcu, ktorého miesto je síce systemizované, ale nie je obsadené z nedostatku sudcovských síl. Medzi takýmito okoľnosťmi, keď sa právom očakávalo, že s materiálnym a spoločenským postavením sudcov počítá sa ako so štátnou nezbytnosťou - a naproti tomu aj na úkor vecnej spravodlivosti - zbavujú sa dobre zaslúžených príjmov, nečudujem sa, keď sudcovia sa ozvali proti predlohe, čo niektoré časopisy nazvaly pasívnou rezistenciou.

Slávna snemovňa! Pokladám si za povinnosť aj s tohoto miesta v mene kolegov sudcov prehlásiť, že sa nepripravuje žiadna pasívna rezistencia, lebo sudcovia ako ochráncovia zákonov - porušiť zákon a poriadok považujú za poddôstojné - lež pri bezohľadnom jednaní vlády vracajú sa k zákonnosti a ja si dovoľujem pripomenúť ešte to, že takým jednaním zavádza sa rozvrat do justicie a privedie sa ešte väčšia kríza súdnictva, lebo znemožňuje sa príliv dorastu.

Vládna predloha takto nedonáša štátnym zamestnancom očakávané riešenie problému zamestnaneckého a budí aj nespokojnosť v radoch ostatných vrstiev obyvateľstva a nebodaj snáď aj nenávisť voči štátnym zamestnancom. Podporou nezamestnanosti nie je utíšená rozhorčenosť tisíc a tisíc nezamestnaných robotníkov - neprekonaná hospodárska kríza a nové bremená citeľne ztlačily životnú úroveň našich hospodárov a remeslníkov - pochybujem veľmi, aby sa všetky tieto neresti daly zažehnať a likvidovať obyčajnou predlohou, ako je aj prítomná osnova o 13. plate. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. B. Procházka. Dávám mu slovo.

Posl. B. Procházka: Slavná sněmovno! Předložená osnova o vánočním příspěvku potvrzuje dvojí. Předně, že vláda dodržuje program, který si stanovila a v němž chtěla řešiti problém státně zaměstnanecký, problém, který se stává krisí, která, kdyby potrvala déle, myslím, že by neprospěla státní administrativě, poněvadž zákony, které jsme zpracovali r. 1926, nevyhověly předpokladům, které na ně zejména oficiosy a autory tohoto zákona byly kladeny. Nevyhověly po žádné stránce, ani platově, tím méně vyhověly ambicím, které měly býti těmito zákony vyvolány.

Ačkoliv vláda alespoň částečně ukazuje dobrou vůli, předkládajíc druhou osnovu vedle osnovy o t. zv. zrovnoprávnění pensistů, vážení pánové, nemohu přece jinak než prohlásiti, že tato úprava nemůže býti nějakou konečnou úpravou státně-zaměstnaneckého problému (Potlesk.), nýbrž jen etapou a projevem dobré vůle a uznání, že stav státních zaměstnanců je neudržitelný a že vláda vidouc jej, musí v dané možnosti podniknouti všechno, aby tomuto nedostatku odpomohla.

Snad i na venek bude působiti tento zákon konstruktivně, ale, vážení, nedůvěru státního zaměstnanectva vzhledem k tomu, jak si bývalá vláda vedla po tři léta a vzhledem k jednání zejména členů t. zv. meziministerské komise, bude velmi těžko lámati a těžko přesvědčovati státní zaměstnance, že je to upřímná snaha nynější vlády o splnění toho, co jsme my jako strana - a vůbec socialistické strany - slibovali a co také etapově splňujeme. (Výkřiky komunistických poslanců.) Myslím, že nemůžeme tyto otázky řešiti příliš pomalu a přes to, že národní hospodářství celého světa a tudíž i naše je velmi rozvráceno a poškozeno, vláda se bude musiti zabývati dalšími otázkami a starati se, aby problém byl dořešen. Jako člověk, který je právě z řad státních zaměstnanců, mám za to, že tím získá více stát, než mohou získati státní zaměstnanci sami. Budeme-li míti spokojenou administrativu, budeme-li míti uspokojené zaměstnanectvo podniků, na něž klademe velkou váhu, a které má nedozírný národohospodářský význam, myslím, že vláda bude míti pak pohodlnější stanovisko k řešení dalších státních obtíží.

Nezapírám, že zákon sám je jen určitou výpomocí v zoufalé situaci, kdy železniční i ostatní státní zaměstnanci jsou na pokraji zoufalství a kdy jejich dluhy přímo pojídají část jejich výdělku, takže klesají níž a níže do zoufalství, nespokojenosti a, bohužel, i lhostejnosti ke službě, poněvadž nevidí nikde pomoci k aspoň částečnému vybřednutí z těchto poměrů povýšením. Upadají buď do dluhů nebo se vrhají na jiné zaměstnání, které jim ubírá velmi značnou část energie i pozornosti, jež by měli věnovati službě samé. (Posl. Juran: Vy nemáte ani tak zájem o zaměstnance jako o kapitalistický stát!) O tom pány z komunistické strany přesvědčovati nebudu. Oni již zaměstnanectvo přesvědčili, kdo jsou, a proto od nich státní a železniční zaměstnanci odešli. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Slavná sněmovno! Je jenom litovati, že zákon, který byl předložen, není zákonem celým, nýbrž jen částečným, parcielním. Snad bych měl pro to určitou omluvu v tom, že zákon padl do doby, kdy rozpočet na letošní rok byl již hotov, a že bylo nutno vynutiti na ministru financí, aby dodal aspoň to, co je nutné a co bylo také vládním programem. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. B. Procházka (pokračuje): Lituji, že bylo dáno jen 70% a že to není pojato jako skutečný příspěvek státním zaměstnancům do pense. Snad jeho povaha byla špatně chápána, neboť urovnáním vánočního příspěvku způsobuje se určité uklidnění a určitá rovnost, třeba denivelisovaná zákony č. 103 a 104, a určitý pocit rovnosti v platbě, jak se dosud nedělo, poněvadž dosavadní remunerace, které byly vypláceny, byly vypláceny nerovnoměrně, ba mnohdy ti, kteří zasloužili, ale byli v nižších platových stupních nebo v nižším platovém postavení, nedostávali těchto úprav, ač by byli měli na ně plné právo. Než to, vážení pánové a dámy, je přechodná doba. My nemůžeme přijmouti názor vlády, že by to bylo konečné řešení, naopak, vláda musí míti zájem, aby tento zákon a jeho ustanovení změnila na tolik, aby t. zv. vánoční příspěvek mohl býti považován za skutečné 13. služné. (Výkřiky poslanců komunistických.) Je toho tím více třeba, poněvadž dnes soukromí zaměstnavatelé vedle t. zv. ošatného se k tomu již dávno odhodlali. Stát tedy musí také přistoupiti k těmto otázkám a řešiti je velmi rozvážně.

Bylo snad chybou, že jsme již z jara neudělali tuto osnovu zákonem. Po této stránce bychom byli snad ukázali dobrou vůli vlády. Ale politické poměry, jichž se nechci dotýkati, způsobily odklad na zimu. Dnes však mohu potvrditi, že i tento průtah byl užitečný, poněvadž nám dal možnost jednati s vládou a předlohu tu podstatně změniti.

Jestliže je dnes stanoveno minimum 450 Kč, je to jistě dosti značný pokrok a jistě že i v budoucnosti bude možno na něm budovati dále. Jestliže dnes můžeme zjistiti, že i těm zaměstnancům, kteří nejsou v t. zv. normovaném, systemisovaném stavu dostane se určitých vánočních remunerací resp. vánočního příspěvku, očekávám, že vláda dodrží slovo a že se také podle toho zařídí ve všech resortech. (Výkřiky poslanců komunistických.)

Byla by chyba, kdyby jen jeden resort, a to železniční, který již závazně vyplácení přislíbil, to vykonal, a ministerstvo vojenství, ministerstvo veřejných prací i ostatní, se vymykaly této mravní povinnosti. Vánoční příspěvek, i když není plně hodnotným platem, má určitý mravní podklad, ze kterého je možno doufati, že zaměstnanci spíše ke svému úřadu přilnou. (Výkřiky poslanců komunistických.)

Vážení pánové! Zákon tento zrovna tak jako úprava staropensistů nebude úplně uspokojovati. To je pochopitelné. Nemůže uspokojiti proto, poněvadž úpravy zákonné, které přinesly zákony čís. 103 a čís. 104 a t. zv. prováděcí nařízení, špatně reprodukovaly myšlenky zákonodárcovy, který, tvořiv tento zákon, měl na mysli zlepšení poměrů státních zaměstnanců. Ovšem u nás, v právním světě byrokratickém, hledá se vždycky negace, místo aby se hledalo zlepšení životních poměrů těch, pro něž je zákon dělán. Proto, i když tato osnova stane se zákonem, musíme volati, zejména my železniční zaměstnanci, aby nezdravé, nespravedlivé nařízení čís. 15 zmizelo co nejdříve se světa.

Jestliže již zákon čís. 103 byl dělán za éry býv. měšťácké koalice a jestliže jsme neměli možnost jako lidé, kteří odborně v personalistice státní pracujeme a jí rozumíme, změniti tato ustanovení - všechno naše dokazování bylo marné - vládní nařízení špatně propracovaný zákon ještě zhoršilo, ježto hledalo v něm negaci místo toho, co měl zákonodárce na mysli. Proto, vážení pánové, myslím, že musí vláda - a ona již také rozkaz dala - se snažiti, aby co nejrychleji bylo změněno vládní nařízení, aby tak alespoň tento nedostatečný zákon byl určitým způsobem změněn, abychom tak nabyli možnosti zaměstnance nejen uspokojiti, nýbrž vrátiti jim také důvěru, o kterou, tvrdím, byli připraveni tím, že na dlouhodobé volání nebylo jim odpovídáno. (Výborně!)

Myslím, že v příštím zákoně bude nutno také řešiti otázku protizákonného stavu smluvních zaměstnanců, těch smluvních zaměstnanců, kteří nemají nikde opory v zákonodárství, kteří se státem nemají po většině ani kolektivní smlouvy, a tu bude potřebí, aby stát, resp. soc.-politické zákonodárství dnes, kdy každý poslední závod je nucen sjednávati kolektivní smlouvy, upravilo tyto poměry tak, aby přechod do stavu systemisovaného, normovaného byl snadnější a nebyl provázen takovou torturou jako dosud. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Po změně platového zákona volá se již dávno. Ukázalo se, že zákon je příliš strohý, příliš neohebný. A jestliže i administrativa státní, resp. státní zaměstnanectvo si stěžuje do neohebnosti zákona, pak, vážení pánové, tím více musí si stěžovati zaměstnanci u podniků, jež přece jen podléhají určitému technickému vývoji, který pak zanechává určité stopy i po stránce personalistické, a tu přistupuje-li ještě k tomu tvrdý zákon, pak se u těchto zaměstnanců podnikových tato nespokojenost dvojnásobným způsobem projevuje.

Zákon musí býti, zejména pokud se týče nižších kategorií, přepracován, a tu myslím, že i naši oficiosové již nabyli přesvědčení, že vývoj státního zaměstnance od prvopočátku nelze řešiti šablonovitě, nýbrž že musí býti mu dána možnost věděti, kdy a jakým způsobem postoupí. Dnes však nikdo neví, kdy postoupí, poněvadž jest zde řada ustanovení, která postup brzdí, zejména t. zv. systemisace. Proto věříme, že časový postup musí býti v zákoně zaveden. Ti, kteří ho zrušili, jistě se přesvědčí, že oficiosové rakouští nedělali takovou věc zbůhdarma. Vymoženost, kterou vyvolali čeští zaměstnanci železniční a která od r. 1905 byla jako princip přijata a byla dobudována po převratě zákonem č. 541, zrušila vláda československá. Mám dojem, že tuto morální chybu musí tato vláda a její oficiosové napraviti, poněvadž se ukázalo, že tento zákon jest naprosto nemožný.