4. Zpráva výboru zdravotnického o usnesení senátu NSRČ (tisk sněm. 524) k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 199 a 215) o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím (tisk 535).

Zpravodajem jest pan posl. Seidl. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Seidl: Slavná sněmovno! Jako referent zdravotnického výboru ujímám se slova o vládní osnově zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím. Ve svém stručném referátě zmíním se kriticky jen několika slovy o předložené vládní osnově.

Chci poukázati, že roztříštěnost dosavadních předpisů vedla vládu k tomu, aby předložila tuto osnovu zákona, a že tato osnova stala se naléhavou také z jiných příčin. Naléhavou proto, že až dosud podle ustanovení zákona z 5. března 1888, čís. 19 z. z., pokud byla zřízena a existovala instituce zemských sněmů, příslušelo do kompetence zemských sněmů přiznávání a odnímání práva veřejnosti. Ježto fakticky a právně zemské sněmy neexistují již po řadu let, bylo třeba, aby vláda učinila vhodná zákonná opatření, aby tato mezera resp. různorodost v nazírání a v předpisech byla změněna.

Stoupenci samosprávy budou nelibě dotčeni tím, že kompetence samosprávy je touto vládní osnovou oklešťována. Budou dovozovati, a myslím, podle svého subjektivního názoru zcela právem, že po zrušení zemských sněmů měla zůstávati vyhrazena kompetence o přiznávání a odnímání práva veřejnosti zemským zastupitelstvům. Třebas ve vládní osnově na 100% není této zásadě samosprávy vyhověno, je touto vládní osnovou vyhověno tomuto přání aspoň na tolik, že vláda rozhodujíc o individuelní potřebě přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím, nesmí tak učiniti dříve, dokud příslušnými odbornými ministerstvy, t. j. ministerstvem zdravotnictví po dohodě s ministerstvem financí a vnitra, není slyšeno také zemské zastupitelstvo. Je to kompromis mezi tímto stanoviskem přátel samosprávy a rozhodováním vlády samotné.

Naléhavost vládní osnovy jeví se také z dalších důvodů proto, že je řada nemocnic, které se dožadují práva veřejnosti. Podle dosavadních předpisů musila by v každém individuelním případě býti otázka přiznání práva veřejnosti nemocnicím řešena novým a zvláštním individuálním zákonem, tedy velmi těžkopádným aparátem, a proto o důvod více, aby tato vládní osnova byla slavnou poslaneckou sněmovnou přijata.

Jde o řadu podobných žádostí, o řadu nemocnic - tak zmíním se na př. v Čechách o nemocnici v Berouně a v Praze - které se již po delší dobu domáhají zveřejnění správy.

Kromě zákona samotného doporučuji přijetí obou resolucí. Jednak je to resoluce senátu, která praví, že má býti s urychlením přikročeno k postátnění Všeobecné nemocnice v Praze - důvody jsou nám všem ve slavné sněmovně velmi dobře známy.

Dále doporučuji přijetí resoluce, přijaté jednomyslně zdravotnickým výborem, a to v tom směru, aby v brzké době vypracovala vláda návrh, který by řešil úpravu veřejných nemocnic, a aby tento vypracován byl na zásadě, že veřejná nemocnice musí býti zřízena, jestliže poměry zdravotní, konstatované po určitou řadu let, toto zřízení na určitém území také doporučují.

Tím bych byl se svou zprávou hotov a doporučuji přijetí vládní osnovy. (Souhlas.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci. Zahájíme proto rozpravu.

Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta řečnická byla stanovena 20 minutami. (Námitky nebyly.)

Námitek není. Navržená lhůta je schválena.

Přihlášena je řečnice "pro" paní posl. Vetterová-Bečvářová. Dávám jí slovo. (Výkřiky posl. inž. Kalliny.)

Posl. Vetterová-Bečvářová: Vážená sněmovno! Důležitá usnesení se obyčejně končí resolucí. Já resolucí začnu, poněvadž mně poskytuje příležitost, abych postavila vládní návrh zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím do světla historického vývoje, neboť porozuměti minulosti znamená pochopiti přítomnost.

Resoluce usnesená senátem ze dne 5. června 1930 zní: "Vláda se vybízí, aby použila ustanovení §u 4 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 242 Sb. z. a n., a §u 2 zákona ze dne 26. března 1925, č. 68 Sb. z. a n., a učinila bezodkladně všechny přípravné kroky, potřebně ku postátnění Všeobecné nemocnice v Praze."

Na konkretním případě Všeobecné nemocnice v Praze můžeme studovati vývoj veřejného zdravotnictví v našem státě.

Ve středověku, kdy navštěvování nemocných, t. j. péče o ně bylo výhradně aktem křesťanského milosrdenství - a nikoli sociální samozřejmostí, jako je dnes - ujímaly se nemocných a zestárlých osob kláštery některých řádů. Poskytovaly svým svěřencům hlavně jídlo, šatstvo a byt. O pomoc lékařskou ještě i v novém věku bylo postaráno velmi nedostatečně, hlavně z toho důvodu, že nikde nebylo pro lékaře ústavního bytu. Kromě toho bylo všude málo lůžek. V největších nemocnicích u Milosrdných bratří bylo r. 1785 108 lůžek a u Alžbětinek 44 lůžek. To bylo v době, kdy Praha čítala 72.874 obyvatel. Ale od 17. století nastává - ne sice ještě u nás, ale aspoň jinde v Evropě - změna. V čelných městech italských, francouzských, nizozemských, anglických a německých zřizovány byly velké všeobecné nemocnice, se kterými téměř všude spojeny byly školy lékařské. V Rakousku byly všeobecné nemocnice teprve produktem filantropického absolutismu z konce 18. století. Osvícenská humanita našla u nás v té době svého representanta ve fanatickém vyznavači reforem, v Josefu II. Snad to byla i jeho inklinace k tuberkulose - která stala se mu tak osudnou, že ve věku poměrně mladém ukončila jeho život - jež otevřela jeho srdce útrapám nemocných. Kromě toho působil na Josefa II. i bezprostřední vliv jeho znamenitého lékaře van Swietena, a ovšem i v té době nové a neobyčejné idee, že totiž stát nemá býti nadále podnoží panovníkovou, ale jeho otcovskou starostí, a proto že je nutno řešiti otázky veřejné ve znamení blaha poddaných. A tak ve spoustě aktů, jimiž Josef II. zaplavoval své úřednictvo a udivoval své poddané, octl se také Systemální dekret, vydaný dne 18. září r. 1788. Tímto aktem byla založena v Praze Všeobecná nemocnice. Vznikla sloučením 13 pražských samostatných špitálů. Koncentrační buňkou nového organismu byl ústav, čili jak se dlouho i pozdější nemocnici říkalo "Štift" Anděla Strážce, jejž pro šlechtické dívky r. 1701 založila hraběnka Zuzana Beatrides. Tyto šlechtičny byly r. 1787 odstěhovány na Hradčany do ústavu, jejž pro své dcery a pro dcery rodin šlechtických založila Marie Terezie. Program nové nemocnice byl až příliš rozsáhlý. Do její péče byla zahrnuta opuštěná mládež, chudí nemocní, lidé výdělku neschopní, pacienti tak duševně choří, že byli nebezpeční svému okolí, a pacienti stižení nemocemi, jež budily odpor a nad kterými se proto nechtěli smilovati ani příbuzní. Mohli bychom říci, že Všeobecná pražská nemocnice byla institucí pro sociální a zdravotní péči své doby v kostce.

Ale časy se valně změnily, hlavně vývojem a specialisací věd v 19. století. Dnes Všeobecná pražská nemocnice vystavěná v centru velkého města dávno již neodpovídá moderním požadavkům, které se kladou na léčebný ústav. K jejímu rozkvětu je zapotřebí velkorysé pomoci státu tím spíše, že jsou v ní umístěny skoro všechny klinické ústavy obou lékařských fakult. Má tedy nemocnice i úkol studijní.

Fond, z něhož byla pražská Všeobecná nemocnice vydržována, přijal právní povahu veřejného fondu spravovaného státem. Ale to nestačí. Vláda měla již dávno připraviti zestátnění této nemocnice, ježto měla pro to již základ v zákoně z 9. dubna 1920, č. 242 Sb. z. a n., a v zákoně ze dne 26. března 1925, č. 68 Sb. z. a n.

Ale návrh netýká se pouze jediné nemocnice pražské. Úkolem nového zákona bude, aby nahradil zastaralý a těžkopádný systém, jímž byl za Rakouska úmyslně brzděn vývoj české autonomie.

Zákon ze dne 5. března 1888, č. 9 čes. z. z., stanoví v §u 7, odst. 3: "Právní povaha všeobecné a veřejné nemocnice nadále udělovati se bude v každém jednotlivém případě zákonem zemským." Jelikož zákonem ze dne 14. července r. 1927, č. 125 Sb. z. a n., vešlo v život nové zřízení zemské, jehož vůdčí orgán, zastupitelstvo zemské, nepodědilo obmezené moci legislativní bývalého sněmu zemského, bylo by nutno, aby každý případ zveřejnění nemocnice byl řešen novým zákonem, teď ovšem již zákonem říšským.

Tuto obtížnou proceduru nezná ani země Moravskoslezská ani Slovensko a Podkarpatská Rus. Neboť na Moravě a ve Slezsku bylo i za Rakouska a je až doposud právo veřejnosti udělováno aktem správním. Stejným způsobem udělovalo se toto právo v býv. Uhrách na základě zák. čl. XIV. z r. 1876. Ale v Čechách nechtělo ministerstvo vnitra dělati z českého zemského výboru orgán příliš důležitý, protože vidělo v něm vždy nebezpečného representanta politické moci země české a dědice práv starého českého sněmu, jenž nejednou za dob minulých zasahoval neblaze do osudu rodu habsburského.

Nový zákon, jenž se předkládá, má zavésti unifikaci. Očekávali jsme poněkud jiné znění tohoto zákona. Očekávali jsme, že tento zákon vyhradí plnou kompetenci ministerstvu zdravotnictví. Nestalo se tak. Konečná kompetence je vyhrazena vládě. Snad se tím má zdůrazniti důležitost nastalého právního aktu. Dlužno vítati, že při každém udělení práva veřejnosti je nutno tázati se zemského zastupitelstva, k jehož úkolům náleží pečovati o zdravotní správu země. Vítáme slib vlády, že připravuje definitivní úpravu nejen Všeobecné nemocnice, nýbrž i jiných léčebných ústavů v republice. (Souhlas.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Žádám o přečtení podaného návrhu.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Pozměňovací návrh posl. Fritschera a druhů:

§ 1 má zníti:

"Právo veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá příslušné zemské zastupitelstvo."

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dávám slovo k doslovu panu zpravodaji posl. Seidlovi.

Zpravodaj posl. Seidl: Slavná sněmovno! Mezi debatou došel jeden pozměňovací návrh k projednávané vládní osnově zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím a to návrh pp. posl. Fritschera a druhů, aby § 1 zněl: "Právo veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá příslušné zemské zastupitelstvo."

Již ve svém referátu uvedl jsem důvody, které mluvily pro to, avšak vzhledem k tomu, že vládní osnova zákona přiznává určitou spolupráci zemským zastupitelstvům, doporučuji, aby tento pozměňovací návrh nebyl přijat, a žádám, aby slavná sněmovna přijala jak vládní osnovu, tak i obě dvě resoluce, a to prvou, přijatou senátem, a druhou, jednomyslně přijatou zdravotnickým výborem. (Souhlas.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze a ukončím schůzi.

Sděluji, že z důvodů formálních, aby mohly býti přikázány výborům předlohy dnes tiskem rozdané, bude nutno konati dnes ještě jednu schůzi.

Žádám paní a pány poslance, aby ze zasedací síně neodcházeli, ježto hned na počátku nové schůze bude hlasování.

Před ukončením schůze ještě sděluji:

Mezi schůzí bylo tiskem rozdáno usnesení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

551. Usnesení senátu NSRČ o vládním návrhu zákona (tisk sen. 164 a 221) o poštovní spořitelně.

Místopředseda Zierhut: Mezi schůzí byly tiskem rozdány a současně přikázány výboru iniciativnímu návrhy.

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

543. Návrh posl. dr Staňka, Berana, dr Zadiny a druhů na vydání zákona o zpracování obilí na líh.

544. Návrh posl. Haupta a druhů, aby poskytnuta byla podpora z veřejných prostředků pohořelým v obci Břestě, okres Kroměříž.

545. Návrh posl. dr Staňka, dr Zadiny, Honzla a druhů na vydání zákona o zvláštních opatřeních pro průmysl škrobový.

Místopředseda Zierhut: Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala dnes za 5 minut, t. j. v 6 hod. 37 min. večer, s

Nevyřízené odstavce pořadu 64. schůze.

Jsou proti tomuto návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.