Když jsem u toho Bati, stojím u kořene nejúčinnějších prostředků k řešení zemědělské krise u nás: Lacino vyráběti a lacino prodávati. Boj o snížení výrobních nákladů musíme podstoupiti. Dosavadní volání po slevě daní nepomůže. Konečně občanská koalice r. 1922 snížila je zákonem na nejnižší míru - jak nám všeobecně tvrdila.

Režie zemědělského podniku je dvojí: předně jsou to výrobní náklady při produkci zemědělské a za druhé náklady vyplývající ze společenství obecního a státního. Oboje dají se pronikavě snížiti bez obětí ze státní pokladny. Jen míti dobrou vůli! Pánové, kteří se považují za samozřejmé ochránce zemědělství, stále nás přesvědčují o tom, že u nás je 80% drobných zemědělců. Nuže, právě prováděné sčítání zemědělských podniků vám dokáže, že mezi těmito 80% drobných zemědělců je 60% pachtýřů. Až bude statistika hotova, ukáže nám, že většina zemědělských podniků, jež statistika za takové považuje, jsou nájemci polí.

Výše nájemného z polí je vzhledem k cenám zemědělských produktů neúměrně vysoká. Sedlák, který r. 1927-1928 pronajal grunt a žije z renty nájemní ve městě, má bez práce daleko větší výnos ze svého statku než ten, který se na něm s celou rodinou dře. (Tak jest!)

Krise v zemědělství je výminečný stav; který volá po výminečných opatřeních pro nejtíže postižené. V mimořádných dobách poválečných nebáli jsme se zasáhnouti do soukromého vlastnictví pozemkovou reformou a vyvlastněním dlouhodobých pachtů. Omezili jsme právo domácího pána při stanovení výše nájemného, dovolili jsme zákonem vyvlastňování pozemků na stavby, zasáhli jsme do nepřiměřených zisků dávkou z přírůstku hodnoty při prodeji nemovitostí, nyní nalezli jsme rentabilní cenu obilí i dobytka a nehodláme trpěti zisky nad tuto rentabilní cenu. Ochranu nájemců polí jsme odbourali, když zdála se nepotřebnou. Zaveďme ji, neboť ona více než 50% zemědělských podniků nesmírně zvyšuje režii. (Tak jest!) Ať stane se tak samostatným pachtovním zákonem, který zjistí podle katastrálních výnosů půdy nejvyšší hranici nájemného, aby zabezpečena byla slušná renta majiteli půdy, ale aby zamezeno bylo ničení existencí nájemců půdy. (Tak jest!)

Spase-li panská zvěř kolem lesů úrodu zemědělcovu, zvyšuje to jeho výrobní náklady, protože se nedovolá spravedlivé náhrady škody. Honební zákony jsou staré, dělali je páni na sedláky, ale změnu jich marně žádáme.

Aby malí zemědělci mohli dosíci snížení výrobních nákladů, sdružují se ke společnému nákupu strojů. Naše Jednota čsl. malozemědělců v Cetechovicích koupila mláticí garnituru za 28.000 Kč a dostala 1500 Kč podpory od zemědělské rady! Stejně tak i jiné jednoty. Není prý peněz. Snižte výdaje na chov koní a dejte je na stroje, a bude peněz dosti!

Plevel zmenšuje výnos obilí stejně jako různé choroby a živočišní škůdci a zvyšuje výrobní náklady. Těmto věcem věnuje zemědělství v republice menší pozornost než pořádání nějaké okresní slavnosti Selských jízd nebo pouti na Sv. Horu.

Zákon, který projednáváme, vyvolá bouřlivé zvýšení počtu dobytka. Jsme na tento stav připraveni? Nemáme postaráno vůbec o držení plemeníků vepřového dobytka, ač je známo, že právě jich opatřování a chov vyžaduje veliké opatrnosti, aby se nezanesly nakažlivé choroby do chovů. Zvěropolicejní opatření u nás nesmí býti pouze bičem na dovozce dobytka, nýbrž opatřením chránícím náš veliký majetek národohospodářský, uložený v dobytku.

Je řada cest k dosažení snížení režie výrobní, z nichž je na prvém místě zcelování pozemků a řádné udržování obecních cest. Na špatných cestách trpí dobytek i lidi, ničí se povozy i postroje. Dejte obcím výnos honebného a nařiďte jim, že ho musí v prvé řadě použít na udržování cest. Dobrou cestou snížíte režii zemědělce a přínosem honebného do obecní pokladny snížíte obecní dávky anebo přirážky, jež jsou podstatnou částí zemědělcovy režie.

V obcích se volá: "Zbavte nás bláta a prachu, těchto vrahů našich dětí i dospělých!" Kdyby bylo možno sestaviti statistiku onemocnění a úmrtí, zaviněných vdechováním prachu z bláta a nachlazením, zjevil by se nám nejúpornější vrah lidstva. Volání nepomůže; zde pomůže reforma silničního zákona. Stát má výnosnou daň z motorových vozidel. Když byly sdělávány silniční zákony, nebylo motorických vozidel a dávky z nich. Proto byly uloženy obcím veliké finanční povinnosti připláceti na dlažbu silnic v průběhu obce a platit při tom řadu úředních komisí. Tyto investice zadlužují obce. Nechť je stát hradí z fondu silničního a budete viděti, jak pronikavě sníží se obecní přirážky ve prospěch zemědělských podniků.

Stejně tak je to s elektrisací. Máme všeužitečné elektrárny, monopolní, jež používají velikých výhod. Tvrdím, že by ceny proudu elektrického mohly býti daleko nižší, kdyby stát dozíral na jejich hospodaření. Ale pokud ponese pouhé členství ve správní radě takového podniku víc než senátorské a poslanecké diety dohromady, pokud čistý zisk se bude ukládati mnohdy do neproduktivních investic, do té doby lze o všeužitečnosti těchto podniků mluviti jen v užším slova smyslu. Stát k tomu má právo i povinnost. Když mohl zasáhnouti do finančního hospodaření obcí, má tím větší právo zasáhnouti do podniků, jimž dal výhody všeužitečnosti.

Snížiti zemědělci cenu proudu na svícení, mlácení, šrotování a pod. má pro něj větší cenu, než zrušiti daň ze zabíjaček anebo snížiti mu paušál daně z obratu.

A tak parasitují na těle zemědělství celé řady příživníků: karteláři, dovozci, bursiáni i velkoobchodníci. Pomozme mu řešiti krisi i na účet těchto parasitů, kteří se na jeho těle přiživují.

Ale i zemědělství samo musí hledati nové cesty a směry své výroby. Vedle nutné změny osevních plánů nesmí zapomínati na drobné hospodářské zvířectvo, ovocnictví a zelinářství.

Ve skupině agrárních výrobků nutno si všimnouti změny, již prodělávají výrobky zahradnické. Dříve omezeny jenom na zahrádky, razí si v posledních desetiletích 19. století cestu na pole - vzniká polní pěstování zeleniny a ve 20. století zakládají se v zámoří obrovské plantáže ovocné. V jižní Africe a Palestýně zřízeny jsou obrovské plantáže pomerančové, ananasové a banánové, které postaví během několika let světový trh ovocem a naše ovocnářství před těžké úkoly. Ohromné rozšíření pěstování ovoce a zeleniny lze těžko obsáhnouti statistikou, ale z kusých dat mezinárodního obchodu vysvítá, že vzrostl k r. 1928 vývoz těchto produktů z Italie na 144%, z Francie na 140 %, z Holandska na 215% předválečného stavu.

Konsum jižního ovoce u nás vzrostl proti předválečnému stavu o 50%. Nebudeme-li této produkci věnovat náležitou pozornost, neubráníme se ani zde nemilých následků. Náš rolník vymýtil v úrodných krajích strom z pole. Vypudil zpěvné ptactvo a dnes na příklad na Olomoucku a Přerovsku naříkáme nad spoustami škod, jež na řepách působí drátovec. V zahradách necháváme ničit stromy puklicí švestkovou, mšicí krvavou. Přihlížíme klidně k tomu, že se k nám dováží za rok za 180 mil. Kč ovoce, zatím co náš vývoz činí pouze 54 mil. Kč. Kruté mrazy loňské zimy ukládají nám velkou povinnost. Stát by měl říditi osazování vyhynulých alejí a sadů a zakládání nových, takže by vydatně subvencoval jen tam, kde vysazují se druhy určené zemědělskou radou. V zemi moravsko-slezské se musí přikročiti k ustanovení okresních zahradníků, bez nichž není možná reorganisace ovocnářství.

Jako soli je potřebí zákona o potírání škůdců ovocných.

Poskytování zlevněného cukru na zavařování ovoce by velmi prospělo.

Naše Valašsko, pokud se týče pálení slivovice, stále volá po tom, aby mu bylo opětně umožněno zužitkování ovoce peckového na pálení slivovice, jež vysokou daní bylo téměř znemožněno.

Ze zvířecích produktů mají ještě nejlepší odbytové poměry výrobky chovu drůbeže. Zapříčiňuje to volání ve všech průmyslových zemích po lehčí stravě. Hodnotná drůbež a vejce najdou v konsumu ještě obrovské podmínky rozvoje.

Žalostný jest u nás stav organisace drůbežnictví. Sta chovatelských spolků nemá svého svazu. Drůbežnická jednota s velkým počtem odboček nevyhovuje a veškeré drůbežnictví a jeho rozvoj je v rukou několika nadšenců. Jen za tohoto stavu je vysvětlitelno, že se k nám dováží za 67 mil. Kč vajec a za 28,269.000 Kč drůbeže. Několik podnikavých jednotlivců v Libuši výkrmem husí prospělo drůbežnictví daleko více než ostatní péče ministerstva zemědělství. Jeho subvence utápí se na vydávání časopisů, jež nikdo nečte, na přidělování drahých násadových vajec na dvory, kde se čistokrevná drůbež nepěstuje. Miliony kohoutků ročně se u nás předčasně zabíjí, aby se k nám z Francie dováželi drazí kapouni. Sběr vajec je vůbec bez organisace.

A co nejbolestnějšího: mor drůbeže ničí drůbež celých krajů. Pošlete-li zhynulou slepici do serologického státního ústavu v Ivanovicích k pitvě, abyste zjistili příčinu uhynutí a mohli činiti opatření proti šíření nákazy, účtují vám za tuto pitvu slepice 50 Kč (Slyšte!), poněvadž i tento ústav je prý obchodním podnikem. (Slyšte!)

Stejně žalostné jsou poměry v chovu koz, kravičce chudých na venkově. O jich plemenitbu, zušlechťování stará se opravdu jenom dobrý pán bůh a v mnohých obcích snad ještě obecní policajt. Protože při chovu koz projevuje se až bouřlivá touha a potřeba plemenného materiálu, jsou jich milovníci vysazeni bezpříkladné spekulaci a okrádání, v čemž byl po dlouhou dobu králem jakýsi obchodník kozami pan Pöpperle v Sangerbergu. Velmi vřele prosím pana ministra zemědělství, aby shlédl svým laskavým okem na chovatele koz a ovcí a aby snahy těchto jednotlivců po povznesení tohoto chovu podporoval.

Kdyby nebyla tyto dny hospodářská výstava s nezbytnou exposicí králíků, nemluvil bych ani o chovu tohoto užitečného hospodářského zvířete, jemuž jedinému nebude dopřáno, aby při sčítání zemědělských podniků byl také spočítán. Kuřata se počítají, králík nikoli. Nemáme vůbec žádné organisované péče o povznesení chovu tohoto zvířete, jež v přemnohých rodinách je jediným dodavatelem masa. Francie, Belgie a Německo má na chovu králíka vybudován celý průmysl na činění koží. U nás za miliony kupujeme králičí kožešiny z ciziny. Francouzské továrny na př. platí za 1 kg prima bílé vlny angorských králíků 220 fr., u nás chtěli dokonce někteří pánové chov králíka znemožniti zákonem.

Poněkud lépe je na tom naše včelařství. Národohospodářský význam včely však přeci zasluhuje větší pozornosti a včelařství naše větší blahovůle. Včelaři marně volají po clech na cizozemský nehodnotný med. Nedostatek pastvy v přemnohých krajích činí včelaření pasivním a udržuje se jen velikou láskou včelařovou.

Ten, kdo staví výše pomoc zemědělství praktickými činy ve všech jeho složkách nad politické mluvení, očekává se strany vlády podporu práce zemědělců. Budeme hlasovati pro tento zákon u vědomí, že rozpětí, které je mezi cenou nákupní u producentů a prodejní v konsumu tak obrovské, snese, aby zvýšení cen dobytka šlo na úkor meziobchodu a že tudíž nesmí se objeviti v zdražení konsumu. To je hlavní předpoklad úspěchu tohoto zákona. Jinak, omezí-li se pomoc zemědělství v jeho období krise jen na tento zákon a nebude-li usilovně pracováno na jeho přebudování a uzpůsobení zemědělské výroby potřebě a síle konsumu, projeví se jich účinek nedostatečným a splní se to, co na venkově rolníci říkají: Jakmile se začnou starat o sedláka velcí páni, bude s ním opravdu zle. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Viereckl.

Posl. Viereckl (německy): Slavná sněmovno! Všeobecný hospodářský úpadek našeho zemědělství, který se bez výjimky zmocnil všech jeho odvětví, nutí i vládu tohoto státu k počinům, které by aspoň částečně chránily od úplné zkázy základní pilíř každého státu.

Při posledním předválečném sčítání 31. prosince 1910 napočítalo se v Čechách 2,290.587 kusů hovězího dobytka. Za 3 1/2 roku do vypuknutí války jich zajisté spíše přibylo, než ubylo. Sčítání ze dne 31. října 1918, tedy těsně po skončení války, ukázalo již jen 1,549.788 kusů hovězího dobytka. Čistě jen číselný úbytek stavu dobytka v Čechách byl tedy 740.799 kusů, což znamená 32˙34% stavu z 31. prosince 1910. Při tom nevěnujeme ještě pozornost tomu, že i jakost dobytka, jeho průměrná váha silně poklesla. Odborníci odhadují ztrátu na živé váze hovězího dobytka v Čechách na 2,420.000 q. Podle maximálních cen, jaké se platily za nuceného hospodaření, znamená to peněžní škodu cca 650,000.000 Kč, počítáme-li kupní sílu, jakou měla za války rakouská koruna. Jest to vhodný příklad, čím lze odůvodniti velké množství volných peněz mezi zemědělci v posledních letech válečných a prvních poválečných. Volné peníze, které se tolik sedlákovi záviděly, nebyl však uspořený výdělek, nýbrž fundus instructus, proměněný v peníze, v papírové peníze, jichž kupní cena brzy značně klesla. Podle posledního sčítání dobytka dne 31. prosince 1925 byl počet hovězího dobytka v Čechách 2,406.115 kusů, tedy o 5% více, než r. 1910. Chlévy našich zemědělců byly dobytkem přecpány; avšak potřeba masa na celých velkých odbytových územích byla z největší části hrazena dobytkem zahraničním. Došlo to tak daleko, že často zemědělec, který musel držet zcela neracionelně nepoměrně velký počet dobytka, neboť nemohl odbýti jatečné kusy ani s velikými ztrátami, musel si sám kupovati maso z dobytka z ciziny dováženého, měl-li býti zase jednou na jeho stole kousek hovězího. Řezníci na venkově shledali, že je pohodlnější odebírati maso, jež potřebují, po kusech z nejbližších městských jatek, než skupovati přebytečný jatečný dobytek doma ve vlastní obci a sami jej porážeti. Přirozený následek těchto nezdravých poměrů jest, že se již po léta chov dobytka nevyplácí. Ceny živého dobytka, které sedlák dostával, klesly před dvěma lety na 3 až 5 Kč, cenu, která jest hluboko pod výrobními jeho náklady. I když se zatím trochu zlepšily, není to zárukou, že v nejkratší době nepřijde opět katastrofální zhoršení. Ještě horší jest to s chovem dobytka vepřového, ačkoliv Československo má všecky předpoklady, hlavně rozvětvené pěstování brambor, pro to, aby se chov vepřového dobytka stal obzvláště důležitým oborem zemědělství, který by mohl dobře hraditi, ne-li snad ještě potřebu vepřového sádla, tedy jistě potřebu vepřového masa. Jest to zde hlavně nešťastná smlouva s Polskem ze dne 23. dubna 1925, která na byla platnosti dne 16. května 1925, o úpravě dovozních povolení, která katastrofálně zapůsobila na československý chov vepřového dobytka. Kdežto r. 1924 byl dovoz polského vepřového dobytka jen 96.990 kusů v ceně 7.368.490 Kč, stoupl rychle již r. 1925 na 302.803 kusů v ceně 209,143.000 Kč. Celkový průměrný roční dovoz vepřového dobytka do Československa činil v letech 1922, 1923 a 1924 cca 240.000 kusů. Od té doby najmě z Polska stále stoupal a přestoupil r. 1928 850.000 kusů v ceně skoro 700 milionů Kč. Nevýnosnost chovu vepřového dobytka, způsobená hlavně polskou konkurencí, postihla hlavně malodomkáře a podruhy, kteří mohli dříve vykrmiti 2 až 4 vepře, z nichž jednoho si porazili sami a ostatní prodali, nyní však museli upustiti od chovu vepřového dobytka na prodej, poněvadž na něj soustavně dopláceli. Minulého roku, kdy v mnohých krajinách byla obzvláště veliká úroda brambor, byla neobyčejně příhodná doba tím, že by se zmenšil nepoměrný dovoz vepřového dobytka na spravedlivou míru, zabíti takřka tři mouchy najednou, totiž pomohlo by se domácímu chovu vepřového dobytka opět na nohy, dále by se umožnilo účelné využití přebytku brambor a tím by se udrželo téměř 3/4 miliardy Kč, které jinak plynou za hranice, v domácím oběhu, z čehož by se jistě tím nebo oním způsobem dostala značná část do kapes městských konsumentů.

Zemědělci nemají peněz na daně, na příspěvky na nucená sociální opatření i na jiné veřejné dávky. Nemají peněz na zaplacení úroků a anuit z hypotečních půjček, které již během posledních let museli uzavříti u spořitelen a jiných úvěrních ústavů, když jim tak zvané úspory z časů válečných a prvních let poválečných, které vlastně nebyly žádnými úsporami, nýbrž částmi jejich majetku, proměněnými v peníze, ani zdaleka nestačily, aby třeba jen z polovice pozdvihly hospodářství na předválečnou úroveň. Nesčetní jsou sedláci kteří letos nemohou splatiti raiffeisenkám a pod. ani své dluhy, jdoucí celkem do milionů, které udělají během každého hospodářského roku na umělá hnojiva, setbu, krmivo a ostatní hospodářské potřeby, a které bývají pak vždy po sklizni spláceny. Zemědělci musí jen na to nejnutnější minimum omezovati své výdaje za šaty, prádlo, boty, domácí a kuchyňské nářadí a ostatní věci, které zemědělec přece též potřebuje, ba dokonce i výdaje za životní potřeby, které si neopatří sám ve vlastním hospodářství. Zemědělci nevědí, kde vzíti peníze na nutné náklady k dosažení dobré letošní úrody, resp. dostatečného množství mléka od dobytka, neboť jejich úvěr, poněvadž nemohli tyto dluhy z posledních let zaplatiti, jest povětšině vyčerpán a družstevní úvěrní organisace také nemají dosti volných peněz k hrazení potřeby úvěru silně stoupnuvší malým výnosem loňské úrody. Jest samozřejmo, že tedy zemědělci nemají peněz, úvěru ani odvahy k dlouhodobým investicím, jako jsou meliorace, stavby a nákup strojů.

I ti, kteří se dosud nezabývali národohospodářskými otázkami, nahlédnou bez dlouhého dokazování, že tato všeobecná neobyčejně obtížná situace našeho zemědělství musí způsobiti těžké škody celému našemu národnímu hospodářství a že se konečně citelně vymstí všem těm, kteří se domnívají, že jako městští konsumenti stojí zcela opodál, nepodaří-li se co nejdříve tuto katastrofální krisi zemědělství potlačiti.

Státní příjmy z daní a tím i příjmy veřejných samosprávných svazků územních, zemí, okresů a obcí silně klesly přes to, že se přísně a nelítostně provádějí daňové exekuce, které ostatně jsou vyhánění ďábla belzebubem. Nejde tu snad jen o daň pozemkovou, která by ještě byla snesitelná. Jde tu hlavně, kromě mnoha jiných méně závažných daní, o daň z příjmů a o daň z obratu, která jest největší položkou ze státních důchodů, a divím se jen, že pan ministr financí, ačkoliv věděl, že ceny zemědělských výrobků klesly tak hluboko, jako ještě nikdy po válce, měl odvahu, že dal, aniž měl zřetel k dobrému zdání příslušných odborných organisací, stanoviti paušální sazby daně z příjmů a z obratu za r. 1929 ve výši, která není v žádném poměru se skutečnými příjmy zemědělského stavu a která mezi sedláky vyvolala opravdové pobouření. Musím zde také současně varovati proti od mnohých zamýšlenému zvýšení hranic samosprávných přirážek, dokud nebudou příjmy zemědělců s to snésti tyto zvýšené výdaje.

Již za minulé vlády žádala moje strana pomoc proti hrozivým poměrům a poukazovala na to, že podle přirozeného lidského rozumu se dá očekávati těžká krise našeho průmyslu a řemesel, ztratí-li zemědělství, které zaměstnává 40% všeho našeho obyvatelstva, svou kupní sílu. Nelze přehlížeti, a dnes jest to zvláště zřejmo, jak smutné následky pro náš stát a veškeré jeho obyvatelstvo, tudíž i pro městské konsumenty musí míti to, octnou-li se obě stejně důležité složky našeho národního hospodářství, průmysl a zemědělství, na dlouhou dobu v hlubokém úpadku.

Musím věnovati několik slov výhradně československému exportnímu průmyslu. V Československu není žádné národohospodářsky důležité průmyslové odvětví exportní, které by mohlo postrádati domácího odbytu. Přesto však československá průmyslová politika směřovala důsledně k tomu, hledati odbyt v cizině, kde byl náš průmysl vystaven soutěži celého světa. Pro tuzemsko domněle stačilo vyloučiti soutěž ciziny vysokými průmyslovými cly, která, jmenovitě zemědělství, velmi zatěžují. Nejen však, že se na to ani nepomyslilo, zvýšiti a zajistiti kupní sílu tuzemska, nýbrž přímo se tomu zabránilo touto mezinárodní merkantilisticky odmítnutou celní a obchodní politikou. Kupní síla tuzemska předpokládá kupní sílu venkova. Našemu zemědělství se však odmítla celní ochrana, kterou potřebovalo k využitkování svých velikých výrobních možností. Následky jsou zde. Československo jest se svým vývozním zbožím stále více vytlačováno a vylučováno ze zahraničních trhů ochrannou národní politikou ostatních států. S těmi státy, které byly dosud schopny přijmouti naše vývozní zboží, nebylo možno uzavříti celních smluv, které by upravily cestu našemu vývoznímu průmyslu, poněvadž Československo nemajíc agrárních cel nemohlo tu poskytnouti vzájemných výhod. A nyní těžká cenová a odbytová krise, která by se nemohla tolik přiostřiti, kdyby tu byla dostatečná agrární cla, ochromuje i kupní sílu domácích zemědělců. Obětí jest tu nejen zemědělství a vývozní průmysl, nýbrž i všechna ostatní průmyslová odvětví, která za těchto okolností nikdy nebudou míti naději se státi dostatečně schopnými vývozu. K obětem jest však počítati i ty veliké vrstvy lidu, které se pod názvem konsumentů staví proti podnikatelům, zvláště proti zemědělcům.

K tomuto návrhu zákona musím přiznati, že jest pokrokem a že přispěje k zabezpečení a pozdvižení domácího chovu dobytka. Proti zákonu z r. 1926 vyhovuje se zde dostatečně dávnému přání zemědělců tohoto státu, že se clo z kusu mění na clo z váhy, čímž se odstraňuje dosud pozorovaná nevýhoda, že bylo možno dostati těžký kus dobytka na zdejší trh jen levně. Jedno jest však nutno zdůrazniti; Za parlamentních voleb na podzim r. 1929 vykládaly všechny strany, že znají bídu zemědělského lidu a že se budou v nejbližší době starati o její odstranění a zlepšení. Avšak tato směnka splatná na viděnou, kterou vystavily nezemědělské strany před volbami zemědělským voličům, nejen že by byla splacena špatně, ona nebyla splacena vůbec. Nejen že tyto venkovu cizí strany neučinily nic, čím by zamezily nesnesitelnou bídu zemědělců, nýbrž jim je i připisováno, že tento návrh mohl být předložen teprve po měsíce trvajícím, těžkém a úporném vyjednávání a že musel být těžkými obětmi vykoupen.

Návrh tento má dále ručiti za to, že pěstitel dobytka nebude moci býti připraven velkým kolísáním cen dobytka o svou dlouhou práci, oběti a námahu náhlým poklesem, a na druhé straně konsument bude mít jistotu, že nemusí v dohledné době počítati s náhlým zdražením. My, zemědělci, nechceme dosíci cen co nejvyšších, nýbrž jen takových, které by aspoň trochu nahradily vynaložený čas, námahu a peníze. Podaří-li se přece jen o něco zvýšiti prodejní cenu hovězího a vepřového dobytka, rozdíl, který jest mezi prodejní cenou sedláka a cenou v malém, kterou platí odběratel řezníkovi, bude stále umožňovati přijetí tohoto zvýšení, aniž se muselo uvaliti na konsumenta.

Že má býti podle návrhu zavedeno i clo na chléb, potvrzuje, že jsme měli pravdu dokazujíce jeho nutnost. Při práci o obilních zákonech se tvrdilo, že clo na chléb není nutné, poněvadž dováženého chleba jest tak nepoměrně málo, že nemůže mít vlivu na zdejší trh obilí a mouky. V posledním čase se však ukázalo, že nejen polské a maďarské zahraničí jest zaplavováno hotovým cizím chlebem, nýbrž že tento chléb sem bez cla dovážený se přiváží dík dobrému železničnímu spojení i do střední Moravy a Čech. Zavedení cla na hotový chléb jest tedy nejen v zájmu zdejšího obilního trhu, nýbrž dovoz cizího chleba, nepodléhajícího clu, poškozuje i zdejší řemeslo mlynářské a pekařské. S politováním musíme však konstatovati, že platnost všech těchto zákonů, které buď již byly, nebo mají býti přijaty, závisí na tom, jak dopadne revise obchodní smlouvy s Maďarskem. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Jestliže se touto revisí nedosáhne toho, aby tyto počiny na ochranu domácího zemědělství prokázaly svou účinnost již při příští sklizni, musí zemědělský stav za to učiniti odpovědny ty pány, kteří zabránili, aby se to vše nedostalo do sněmovny již dříve, nýbrž až nyní. Jestliže totiž zemědělské ztráty si letos opět vyžádají tak velikých nákladů, jako loni, zemědělství, základní pilíř tohoto státu, které, jak jsem již pravil, zaměstnává 40% obyvatelstva tohoto státu, se musí zhroutiti pod tíhou těchto ztrát, pod tíží, která jest již na ně uvalena a jaká na ně v nejbližší době podle přání některých stran ještě má býti uvalena. Nevěřím, že by tento stát i vedoucí politikové tohoto státu mohli snésti takovou odpovědnost.

Litujeme, že není v tomto návrhu celního zákona již spolu zahrnuto i clo na čerstvé mléko, neboť většina našich zemědělců v horách žijících má své jediné příjmy z tohoto hospodářského odvětví. Doba nás poučí, že jest nutno zavésti i clo na len, vejce, drůbež a med, při čemž nutno přesně lišiti med umělý a přirozený.

Musím tudíž zdůrazniti, že tento návrh s ohledem na nutné zabezpečení zemědělské výroby jest již jako výsledek kompromisu ještě stále neúplný. Prohlašuji, že moje strana bude ovšem pro tento návrh hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Hadek.

Posl. Hadek (německy): Kapitalistický svět zachvátila hospodářská tíseň s neslýchanou prudkostí. Miliony lidí jsou bez práce, tisíce závodů stojí. Přes to, že široké vrstvy pracujícího obyvatelstva ve městě a na venkově hladovějí po zboží všeho druhu, jsou bez bytu a pokryti hadry, musí zaháleti miliony rukou chtějících práci. V Americe a Evropě ničí se obilí a potraviny, zatím co pracující vrstvy hladovějí, počet sebevražd vyvolaných strachem o živobytí skoky vzrůstá a dělnické děti hynou rachitidou a souchotinami z podvýživy. Zatím co banky a průmyslové koncerny rozdělují miliardy dividend a tantiém, vzrůstá do nezměrna počet zbankrotovaných řemeslníků a maloživnostníků. Celé šílení kapitalistického společenského řádu dochází zde výrazu nejhroznější zřetelností. Není dnes na světě místa s výjimkou Ruska, které by nebylo zasaženo krisí. Nynější krise jest podle prudkosti, místního rozšíření a ohromného počtu nezaměstnaných a stojících závodů nejtěžší krisí, kterou kdy kapitalismus prodělal.

Nynější krise není normální krisí nadvýrobní, jakou kapitalismus občas prodělává. Nynější krise jest vrcholem všeobecné poválečné krise kapitalismu. Stává se úkazem, který se dá odstraniti jen zničením kapitalistického společenského řádu.

Vyšetřujeme-li jen jedinou příčinu této krise, racionalisaci, pak se nám ihned ujasní celá nemožnost vyhlídky, že použité prostředky sebe méně zmírní všeobecnou krisi. Pokračující racionalisace tvoří stroje, jimiž na př. v továrně na hřebíky 5 dělníků vyrobí za jediný den totéž množství zboží, které vyrobilo 50 dělníků za týden. Zatím co 45 dělníků jest bezohledně vyhozeno na ulici, zaplavují dělníci zůstavší v závodě trh zbožím, jež nemůže nikdo kupovati. Který člověk mající pět smyslů věří, že podnikatel vyřadí tento jeden stroj z provozu, aby mohlo býti přijato do práce 45 propuštěných dělníků? Nebo ještě jeden konkrétní případ účinků technické racionalisace. Jedním z největších odběratelů československého hornictví po válce byly rakouské spolkové dráhy. Českoslovenští uhlobaroni využili uhelné nouze Rakouska, aby z rakouské dělnické třídy vydřeli vedle svých "normálních" zisků ještě zisky mimořádné. Dnes přechází Rakousko k tomu, že přeměňuje své vodní síly v elektrickou energii. Sta kilometrů tratí rakouských drah má již dnes elektrický pohon. Ovšem rakouská dělnická třída nemá z tohoto technického pokroku nejmenší užitek. Musila-li dříve najíti mimořádné zisky pro československé uhlobarony, pak to dnes právě činí pro kapitalisty vodních sil původu rakouského, německého a amerického. Kapitalisté bílého uhlí v Rakousku mají však v úmyslu nejen zaopatřovati proudem své dráhy a svůj průmysl, nýbrž pomýšlejí i na vývoz proudu. Českoslovenští horníci pracují dnes ve 3 až 4 směnách a tisíce jest jich úplně nezaměstnaných. Jenom fantasta nebo podvodník může dávati československým horníkům naději na plné zaměstnání. Nikdy nebudou zastaveny rakouské elektrárny a nikdy si nesmí českoslovenští horníci dělati naději na novou konjunkturu v rámci kapitalistického systému. Podle údajů německého Svazu průmyslníků byly zastaveny v oblasti jeho působnosti v posledních letech 102 textilní závody. To znamená, že jen tímto opatřením ztratilo úplně zaměstnání nejméně 20.000 textilních dělníků. Mezitím byly zřízeny v Maďarsku, v Rumunsku, v Jugoslavii a v Bulharsku československými a zahraničními kapitalisty za podpory tamních vlád textilní závody podle nejmodernějších zásad, to jest s využitím nejnovějších zkušeností na poli vykořisťování, a uvedeny v provoz s velmi levnými pracovními silami. Nikdo se neodváží tvrditi, že tyto textilní závody budou zbourány, aby se československým textilním dělníkům dostalo opět práce.