Beneš jako posel imperialistických dravců doprovázel předložený kus papíru výkladem o třech věcech: 1. O likvidaci války a zajištěném míru, 2. o velkých finančních úspěších pro Československo, 3. o pozemkové reformě a placení náhrad maďarským magnátům a arciknížatům. Ale jak dopadlo skutečné ujednání v Haagu i Paříži, nemá se široká dělnická veřejnost vůbec dověděti. Ministr Beneš s tváří apoštola míru prohlašuje pařížská a haagská ujednání za likvidaci války, ovoce mírových snah a rozhodný krok k pacifikaci Evropy. Což nestojí mír za směšné výkupné 10 mil. zlatých marek ročně? Ale Haag a Paříž ukázaly právě naopak, jak se zostřují rozpory mezi imperialistickými státy. Haag a Paříž jsou novou, vyšší etapou, k níž dospěly imperialistické rozpory a přípravy nových válek. Že tomu tak je, doznal včera s tohoto místa sám dr Stránský, který mluvě o smlouvách, prohlásil: "Smlouvy jsou kusem papíru a proto zde musí býti zbraň." Komplex haagských a pařížských úmluv vyrůstá z ohromné spleti imperialistických zájmů a rozporů, které jsou plodem světové války a východiskem nového světového vraždění. Tato spleť zájmů a rozporů, machinace tajné diplomacie kapitalistických států, ohromný aparát vznešených theorií, lesklých frází a kulatých slov, do nichž jsou skutečné plány imperialistů zaobaleny, to je to tajemné zášeří, v němž, jak praví Lenin, se rodí válka.
Výklad, kterým pan ministr Beneš doprovodil haagská a pařížská ujednání, je přímo klasickým vzorem diplomatického umění klamání širokých pracujících mas, kterým se vrhá na šíji zotročující jho nových milionových břemen a za jejichž zády se chystá nové světové vraždění. Výklad pana ministra Beneše je však zároveň typickým příkladem, jak se do této role vžili sociálfašisté a s jakou obratností ji plní ve prospěch mezinárodního i domácího finančního kapitálu.
Pan ministr Beneš mluví krásná slova o likvidaci války, zatím co Haag a Paříž znamenají přípravu nových válek. Pan ministr Beneš mluví o záchraně 25 miliard Kč, zatím co Haag a Paříž uvalily břemena ohromných miliard na bedra pracujících. Pan ministr Beneš se raduje, že sjednal respekt československé pozemkové reformě, zatím co maďarští magnáti a rakouští arcivévodové budou opravdu královsky odškodněni na účet československého, maďarského, jugoslavského a rumunského proletariátu.
Druhá otázka, která se vedle zostření válečného nebezpečí a příprav válečného tažení proti Sovětskému svazu ve spojení s úmluvami v Haagu a v Paříži dotýká životních zájmů pracujících mas, je otázka finančních břemen, která tato vaše likvidace války a pacifikace Evropy na ně uvaluje. Vy všichni povedení zástupci pracujícího lidu se marně snažíte tuto otázku za každou cenu a všemi možnými prostředky bagatelisovat, abyste před očima širokých mas pracujících zastřeli fakt, že likvidace světové války znamená zároveň, že z kapes vyssávaných dělníků, malých rolníků, drobných živnostníků a malých soukromých a státních zaměstnanců potekou proudem miliardy do nedobytných pokladen finančních magnátů Paříže, Londýna, Říma a Washingtonu. Marně se snažíte, abyste zastřeli fakt, že při tomto drancování kapes pracujících ve prospěch zahraničního finančního kapitálu se sveze lvím podílem i československá buržoasie, stejně jako se při realisaci Youngova plánu v Německu přiživí na proletariátu německém jeho vlastní buržoasie.
Pan ministr Beneš jako agent československého finančního kapitálu za podpory svých sociál-fašistických kolegů snaží se i po této stránce sehráti svou sociál-fašistickou roli co nejlépe. 25 miliard Kč bylo prý ušetřeno prominutím platů, zejména za převzaté státní statky. 664 mil. Kč získalo prý Československo jako kompensace za tak zv. osvobozovací poplatek, o 683 mil. Kč byly prý sníženy válečné dluhy Československa Francii a Italii. Co znamená proti těmto závratným číslům 10 milionů zl. marek, jež bude Československo po 37 let platiti za účelem definitivní úpravy svého dluhu vůči mocnostem z titulu mírových smluva jehož kapitálovou hodnotu propočte pan ministr Engliš na pouhých 1189 mil. Kč? Co znamená proti oněm ušetřeným a kompensovaným a prominutým miliardám 670 mil. Kč, které zaplatí Československo na válečný dluh Francii a Italii?
Tak argumentoval pan Beneš (Výkřiky komunistických poslanců.), ale vynášeje haagské a pařížské ujednání jako likvidaci války a jako organické doplnění a potvrzení mírových smluv, neříká nic o těch ohromných dalších miliardových břemenech, která právě v důsledku války spočívají na bedrách pracujících mas v Československu, o kterých pan ministr nemluví pod záminkou, že nebyla předmětem jednání v Haagu a Paříži, ale o jejichž výši se může každý přesvědčiti ze státního rozpočtu československého.
O druhu a výši těchto břemen zde podrobně promluvil dne 4. února t. r. soudr. Gottwald. Tato břemena, jež sestávají z převzatých předválečných rakouských dluhů, zaplacení rakouských dluhů válečných a z placení válečných dluhů československých, v kterýchžto posledních jsou zahrnuty jen jako součást platy, o kterých mluvil pan Beneš, znamenají zatížení pracujících mas v Československu 48 miliardami Kč na dlouhou řadu let.
Ale sociálfašisté se snaží bagatelisovati i ony miliardové platy, o kterých pan Beneš otevřeně mluví. Posl. Macek měl tolik odvahy, že prohlásil v rozpočtovém výboru i zde v plenu sněmovny, že 100 milionů zl. marek, t. j. podle nás skoro 3 miliardy Kč, podle ministra Engliše jen 1.189 milionů Kč je prý nepatrná položka, kterou státní rozpočet ani neucítí a jež činí jen jednu dvacetinu toho, co se v Československu prokouří. Tato slova sociálfašistického agenta československého finančního kapitálu jsou provokací (Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 78 této těsnopisecké zprávy.) vůči ohromné hladovějící armádě nezaměstnaných, pro kterou ústa sociálfašistů neměla nic jiného, než cynický výsměch při projednávání gentského systému. Sociálfašista prof. Macek s úsměvem souhlasí s vyházením ohromných miliard válečným dravcům do jejich chřtánů. Ale v póze profesorské přísně staví se k otázce nezaměstnaných, k otázce hladových, k otázce nebydlících, zejména pražských kolonistů. Sociálfašisté mohou býti ujištěni, že v dohledné době dostanou i s úroky náležitou odplatu za zradu na dělnických zájmech jimi páchanou. Neuchrání je od zaslouženého trestu ani arciknížata, ani maďarští magnáti, pro které se prof. Macek rozhorlil. (Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)
Náš boj, který vedeme do celé šíře a hloubky až k vlastním kořenům takových imperialistických úmluv, nastrčených kapitalistickými dravci, nemůže ovšem utkvěti na posudku obsahu úmluv. Nám také nemůže jíti o různé sporné otázky prestižní, ke kterým se upíná kritika skupiny Stříbrný-Pergler, jediné skupiny, která v tomto shromáždění projevuje nesouhlas s uzavřenými dohodami. Posl. Pergler použil tu včera hesel o suverenitě a ústavnosti, aby demagogicky podchytil masy nespokojené s novým finančním zatížením, jehož se v Paříži a Haagu ke všem dosavadním břemenům dostalo Československu od jeho slavných spojenců.
Prvá věc, která napadne při předčítání úmluv pozorovatele i politicky naprosto negramotného, je fakt, že Československo v Haagu a v Paříži bojovalo nikoli se svými poraženými nepřáteli, nýbrž se svými nejlepšími spojenci. A je ovšem podivné, když se "vítězný stát" z konference likvidující válku, v níž on zvítězil, vrací s těžkým finančním břemenem, které se svou podstatou ničím neliší od reparací uložených "státům poraženým". Tuto hořkou pilulku ministr Beneš pořádně osladil národu vítěznému výkladem, jak velký byl jeho úspěch vzhledem k tomu, že Československu mohly býti předepsány platy ve výši 25 miliard Kč.
Také třetí důsledek Haagu a Paříže nezdá se pozorovateli, který se ve vyšší diplomacii nevyzná, žádným překvapujícím úspěchem, neboť po dlouhém tahání bylo suverennímu Československu dovoleno, aby svou pozemkovou reformu provádělo, ale ve prospěch maďarských magnátů a arciknížat z rodu habsburského. Že i v tomto případě musilo Československo hájiti svou pozemkovou reformu proti svým vlastním přátelům, dosvědčuje sám Beneš, když vykládá, proč se velmoci zabývaly pozemkovou reformou ve vlastním zájmu více než kteroukoliv jinou otázkou.
Velmi poučnou kapitolou nejen pro pracující vrstvy a malé rolníky v Československu, nýbrž i pro proletariát Maďarska, Jugoslavie, Rumunska a Bulharska jsou ustanovení pařížských ujednání, týkající se sporů, vyplynuvších z provádění pozemkové reformy.
Pan ministr Beneš, aby zakryl před očima pracujících pravou podstatu věci, také zde vynáší se "ohromným úspěchem". V Paříži byl prý odmítnut cizí zásah do československé pozemkové reformy, byla uhájena suverenita Československa, byla zjednána platnost československým zákonům. A toto obhájeni tak velkých ideálních statků buržoasie jistě zase za nějaký ten pakatel stojí. Pana ministra Beneše a jeho ctihodné spolupracovníky z ministerstva za hraničí a pozemkového úřadu to stálo v Paříži, jak sám praví, podrobnou a těžkou práci, musili prý probrati vlastně celou pozemkovou reformu na Slovensku, poměry jednotlivých vlastníků velkostatků až do nejmenších podrobností. A pan ministr Beneš je při tom ještě tak skromný, že se ani nepochlubí jedním důležitým dokumentem své práce, kterým je výměna dopisů mezi československou a maďarskou delegací, obsahující data o tom, kolik vlastníků velkostatků se tato ujednání týkají, aby bylo jasno, jak československá vláda v zájmu maďarských magnátů porušuje vlastní zákonná ustanovení o nejvyšší přípustné výměře ze záboru propuštěných velkostatků.
Pan ministr Beneš ochránil řečené ideální statky buržoasie a měšťáckého státu způsobem skutečně hodným sociálfašisty, způsobem obdobným, jakým hájili páni Henderson a Snowden zájmy anglického imperialismu v Haagu. Maďarským magnátům bude vrácena velká část vyvlastněných a zabraných velkostatků na Slovensku a za zbývající část jim bude zaplacena vpravdě královská náhrada.
Podle pařížských ujednání je předně vytvořen fond A, tak zv. fond agrární, s kapitálem 219,500.000 zlatých korun. Do tohoto fondu přispějí velkomyslně Anglie, Italie, Francie, Belgie, Portugalsko a Japonsko z reparací, vydřených na maďarském proletariátu. Přispějí do něho velmoci podílem z reparací vydřených na pracujících masách Bulharska. Do tohoto fondu zaplatí paušalovanou náhradu z provádění pozemkové reformy Rumunsko ročními splátkami vletech 1931 až 1966 v úhrnu 31 milionů zlatých korun a Jugoslavie v téže době přes 51 milionů zlatých korun, částky, které v prvé řadě daněmi vydře ze svého pracujícího obyvatelstva; na účet tohoto fondu bude platiti náhrady za zabrané a vyvlastněné velkostatky maďarských magnátů také Československo, které si opatří k tomu prostředky stejně šlechetným způsobem jako jeho spojenci, pokud se s vlastníky velkostatků nevyrovná.
To je tedy jeden úspěch pařížských ujednání, pokud se týkají pozemkové reformy. Maďarští magnáti, mezi nimi i min. předseda Bethlén, dostanou milionové náhrady za zabrané a vyvlastněné velkostatky, a pracující vrstvy Maďarska, Rumunska, Jugoslavie, Bulharska i Československa to zaplatí. Vlády a buržoasie těchto států spolu se sociálfašisty budou dále zvyšovati daně, snižovati mzdy, zvyšovati ceny životních potřeb, zrychlovati racionalisační tempo v závodech, omezovati podpory nezaměstnaným, odbourávati sociální nařízení, aby maďarští magnáti hýřili v milionových ziscích a aby při tomto zvýšeném vykořisťování pracujících trhla zároveň svůj podíl také domácí buržoasie.
Ale podle pařížských ujednání nedostanou náhradu pouze maďarští magnáti za statky zabrané a vyvlastněné na základě pozemkové reformy, nýbrž dostanou náhradu i habsburští arcivévodové za statky, které jim podle mírových smluv byly zkonfiskovány. K tomu cíli je zřízen fond B ve výši 100 milionů zlatých korun, z něhož mají býti nároky arcivévodů kryty. Tento fond je utvořen z druhé části maďarských reparací, které vyždímají Anglie, Francie a Italie na proletariátu Maďarska, a dále případné přebytky fondu A; případné risiko schodku z fondu B ponesou státy Malé Dohody, t. j. pracující vrstvy těchto států. Pan ministr Krofta vynáší ve své řeči v zahraničním výboru senátu dne 30. dubna jako ohromnou vymoženost, že třetina tohoto fondu je k disposici Československu ke krytí žalob arcivévodů. Stejně se touto kompensací holedbá také pan ministr Beneš.
Ale pravá podstata věci, která se dotýká nejen pracujících mas Československa, resp. pracujících mas ostatních států Malé Dohody, nýbrž i proletariátu celé Evropy, je tato: Dvanáct let po skončení světové války má se dostati na základě mezinárodního ujednání příslušníkům habsburské panovnické rodiny odškodnění za statky, které jim byly podle mírové smlouvy zkonfiskovány. Má se ho dostati lidem, ve kterých pracující masy právem spatřovaly největší válečné štváče. Tito dostávají odškodnění právě v době, kdy je znova rozviřována otázka nastolení habsburského arcivévody Otty. Dvanáct let využívala česká a slovenská buržoasie s pány Dérery a Markoviči agitace proti Habsburkům, kdykoliv potřebovala oslepiti pracující masy a získati je pro své třídní cíle, kdykoliv potřebovala pro své imperialistické zájmy rozvířit ovzduší nacionálních a válečných štvanic. Kolikrát se jen dovolávala česká a slovenská buržoasie spolu se sociálními demokraty své demokracie a republikanismu proti monarchii, živící nebezpečí restaurace Habsburků. Vzpomeňte jen na příklad svatogotthardské aféry a případu v Hidasneméthi. A dnes je to táž česká a slovenská buržoasie, která ve spojení s buržoasií maďarskou a německou v tomto státě, v souhlase s imperialisty celé Evropy a za vedení sociálfašistů Mac-Donalda a Beneše a za potlesku sociálfašistů všech států dává odškodnění habsburským arcivévodům, jako je dala před časem německá buržoasie Vilémovi a panovnickým rodům v Německu.
Ale i toto je prostředek konsolidace Evropy ve smyslu pánů Mac-Donaldů, Hendersonů, Masaryků a Benešů. Na jedné straně se rvete o každý haléř a shilling, který ždímáte z pracujících mas, abyste jím v zápase svých imperialistických zájmů podepřeli otřásající se budovu svého kapitalistického zřízení, a na druhé straně jste štědří miliardami, abyste v jednotné shodě upevnili imperialistickou válečnou frontu proti Sovětskému svazu. Dnes se otřásá půda pod nohama československé, rumunské a jugoslávské buržoasie stejně jako anglické, francouzské a italské, dnes se spojí s největšími reakcionáři světa, spojí se s čertem, ďáblem, s maďarskými magnáty i habsburskými arcivévody, jen když tím utuží válečný blok proti prvnímu státu dělníků a rolníků.
Ustanovení pařížských ujednání o náhradě po případě o uvolnění statků maďarských magnátů, jakož i o náhradě za zkonfiskované statky habsburských arcivévodů, ukazují před očima proletariátu a pracujících rolníků v pravém světle podstatu kapitalistické pozemkové reformy i jakýkoli jiný zásah do velkého pozemkového vlastnictví, prováděný buržoasií. O tak zvané pozemkové reformě, která sloužila buržoasii a reformistům jako vějička k podchycení nespokojenosti a revoluční nálady pracujících mas v první době po válce, prohlašuje dnes pan Beneš, že mezinárodní právní věda těžko snáší zásahy do vlastnického práva cizinců. Beneš ve svém exposé pravil dále: "Odškodnění za zabavený majetek ve výměře, která neodpovídá plné ceně, jak tomu je při všech (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) pozemkových reformách ve všech státech, považuje se v mnohých západoevropských politických kruzích za prejudicielní a dává se za pravdu oněm zásahům do majetku, které provedla sovětská vláda v Rusku vůči cizincům. Proto je nutno chápati podporu, které se v této věci dostalo Maďarsku od velmocí, docela jinak, než jako nějakou snahu sblížiti se s ním politicky nebo je favorisovati."
Dělníci a pracující rolníci Československa vezmou si však právě vzor z dělníků a rolníků Sovětského svazu, i kdyby je sociálfašisté tisíckrát varovali před tímto dějinným prejudicem. (Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) svrhnou vládu buržoasie a sociálfašistů, a třeba že to budou buržoasie i sociálfašisté hodně těžko snášeti, provedou důkladný zásah nejen ve vlastnické právo cizinců, nýbrž v prvé řadě ve vlastnické právo vlastní buržoasie, zásah, který je vysvobodí ze jha všech magnátů a arcivévodů, buržoasie a sociálfašistů. Mimochodem řečeno, a nestalo se to snad náhodou a proto je to zajímavé, skoro všechny listy, zejména ovšem sociál-fašistické, potlačily tento významný a mnoho napovídající fakt z řeči Benešovy.
Stříbrný a včera také posl. Pergler ze Stříbrného skupiny založil svou kritiku právě na takovýchto náladách politicky nemyslícího maloměšťáka. Ale ani Beneš, ani Pergler se Stříbrným nemohou se obrátiti, aby se podívali věcem na kloub. Cílem obou skupin je stejné, totiž klamati pracující masy, a Pergler se Stříbrným hrají tu pro buržoasii roli druhého želízka v ohni.
My komunisté, kteří zastupujeme zájmy pracujícího lidu, proletariátu a chudého rolnictva, a kteří vedeme neúprosný boj proti kapitalistickému řádu, musíme se podívati na celé pozadí, ve kterém se odehrálo haagské a pařížské divadlo. Musíme před pracující třídou odhaliti úplně do naha všechno, co předcházelo tomuto divadlu, a jakou úlohu při tomto divadle měli a mají sociálfašisté. Ale zejména musíme organisovati dnes boj proti důsledkům, které ze všech těchto imperialistických dohod vyplývají proti pracující třídě.
Již jednou zažili jsme podobné divadlo po válce. Mám na mysli záplavu řečí a slavnostních projevů o pacifikaci a konsolidaci celého světa, která se rozlila po přijetí plánu Dawesova a locarnských úmluv v letech 1924-1925, kdy byla situace pro kapitalismus daleko příznivější. Došlo tehdy právě k částečné stabilisaci kapitalismu, jejímž politickým výrazem byla demokraticko-pacifistická éra.
Co však z toho všeho do dneška zbylo? Změnily se snad třídní rozpory jak v mezinárodním měřítku, tak v rámci jednotlivých států? Jistě ne. Změnily se snad rozpory mezi jednotlivými imperialistickými státy? Jistě že ne. A soudím, že by se ani nejzarytější straník kapitalistického řádu neodvážil něco takového tvrditi. Krisi kapitalismu, anarchii výrobního řádu popírají jen sociálfašisté, kteří sledují cíl, aby aspoň na čas, když ne na trvalo, byl jim zachráněn blahobyt, kterého se jim dostává ve státech kapitalistických a kterého by pozbyli jednou provždy ve státě dělníků a rolníků. Stačí jen přehlédnouti hlavní hospodářské a politické události posledních čtyř - pěti let. Velká anglická stávka r. 1926 pohřbívala definitivně iluse o možnosti klidného evolučního vývoje v Anglii. Řada odzbrojovacích konferencí skončila naprostým fiaskem. Ještě větším fiaskem skončily konference námořních velmocí, z nichž poslední ztroskotala docela nedávno, zanechávajíc po sobě daleko větší rozpory, než ty, které se pokoušela zmírniti. Rozpor mezi Anglií a Amerikou zostřil se za tu dobu tak, že se stal hlavním mezinárodním rozporem uvnitř kapitalismu. Okolo tohoto rozporu seskupují se a v různých dobách více vynikají a opět ustupují do pozadí, avšak stále trvají rozpory mezi Anglií a Francií, mezi Francií a Italií a mezi Amerikou a Japonskem, dále pak řada rozporů mezi středoevropskými a balkánskými státy. Do doby, o které mluvím, patří také probuzení koloniálních národů, čínská a nyní také indická revoluce, které otřásají imperialistickým panstvím nad asijskými národy v samých jeho základech a přes krvavé pacholské služby Macdonaldovy vlády finančnímu kapitálu anglickému.
Hospodářsky znamená toto období rozklad částečné stabilisace kapitalismu, jenž vyvrcholil v nynější všeobecné krisi s jejím strašným doprovodem, světovou nezaměstnaností. Dnes je samým kapitalistům jasno, že nejde o přechodnou krisi, nýbrž že jde o všeobecnou krisi kapitalismu. Neříká se to sice zrovna otevřeně a veřejně a neříká se to širokým masám pracujícím, a o ničem takovém nemluvil ani pan ministr Beneš ve svém exposé, ale po celém světě ozývají se tam, kde jsou kapitalisté mezi sebou, podobné hlasy, jako se ozval v posledním čísle "Hospodářských rozhledů" ze dne 22. května t. r. hlas, kde se o světové krisi praví toto: "Nynější světová krise není již žádným poválečným ani nějakým pravidelným, přechodným zjevem."
Všeobecná krise, do které upadl kapitalismus světovou válkou, která se projevuje zostřením všech jeho rozporů a ze které není pro kapitalismus východiska, je zostřována dnes velkou krisí hospodářskou, a to jak ve výrobě zemědělské, kde nabyla docela otevřené formy, tak ve výrobě průmyslové, kde den ze dne dozrává. Ohromná hospodářská krise ve Spojených státech amerických rozbila na padrť pohádku o zemi "věčné prosperity", vyvrátila teorii o organisovaném kapitalismu a učinila konec také frázím sociálfašistů o amerikanisaci československého hospodářství.
Všeobecný pokles kursů na bursách, vzrůst konkursů a stagnace i zastavování výroby v řadě průmyslových odvětví, klesání velkoobchodních cen při současném umělém udržování cen v maloobchodě, zbídačování širokých pracujících mas rolníků a dělníků - to jsou příliš jasné projevy rostoucí hospodářské krise. Dvacet milionů nezaměstnaných, další desítky milionů příslušníků jejich rodin, uvržených do největší bídy, jsou nejdrastičtějším plodem kapitalistické výrobní anarchie. Hospodářská krise ve Spojených státech amerických čím dále tím více ovlivňuje krisi kapitalismu v evropských státech.
Mění se posice amerického imperialismu, který po dlouhém období mírové expanse, zdánlivé neodvislosti na podmínkách a problémech úpadku světového kapitalismu, po období krvavého vzrůstu výroby, opřeného převážně o vnitřní trh, nastupuje dnes při ohromném zúžení konsumních schopností milionových mas cestu agresivní expanse na zahraniční trh. Zde naráží v prvé řadě na světové panství Anglie, prodělávající zhoubný proces poklesu své konkurenční schopnosti a upadající v tím větší závislost na monopolistických profitech koloniálních, čím více na ni doléhá světová krise. Základní mezí imperialistických rozporů mezi Amerikou a Anglií, zceleným řetězem stejně se přiostřujících rozporů mezi ostatními imperialistickými státy staví se s největší rozhodností otázka nového dělení světa. Gigantický zápas Německa a Anglie před rokem 1914 se dnes reprodukuje na vyšším stupni v zápolení mezi Amerikou a Anglií.
Rozdíl je v tom, že se dnes tento boj odehrává uprostřed všeobecné krise kapitalismu v rámci postupu světové revoluce, revoluce koloniálních národů, v období výstavby socialismu na jedné šestině světa.
Situace kapitalismu je tím povážlivější, že celá 1/6 zeměkoule je vyrvána z moci kapitalismu a ztracena pro kapitalistické vykořisťování. Proto zbývá světovému kapitalismu jen jedna možnost: Dříve než bude dokončen 5letý plán a provedena socialistická rekonstrukce SSSR, pokusiti se zvenčí zastaviti pochod k socialismu, zničiti prvý proletářský stát světa a vrátiti šestinu světa kapitalistickému vykořisťování.
Poslední naděje, která kapitalismu zbývá, je tedy válka proti SSSR. Proto a ne pro pronásledování náboženství došlo letos k organisované štvanici proti SSSR pod vedením papeže. Proto a pro nic jiného vydala nedávná exekutiva II. Internacionály manifest proti SSSR. A proto konečně se zvyšují po celé Evropě horečné válečné přípravy, proto a pro nic jiného nejezdí generálové a náčelníci generálních štábů sem a tam. Proto a pro nic jiného oživuje ruská emigrace a organisuje se pod vedením Millera k pohotovosti. Proto také dnes ve všech kapitalistických státech je třeba fašisovati státní aparát, potlačovati dělnické hnutí, podporovati každou kulturní reakci. To a nic jiného je smysl dnešní chvíle a z tohoto základního rozporu v dnešním světě, z rozporu mezi kapitalistickými státy a SSSR je jedině možno pochopiti události a mezi nimi také t. zv. likvidaci války, která se nám právě předkládá.
Co píše nově vybudovaný orgán, financovaný z tajných fondů ministerstva zahraničí, orgán kontrarevolucionářů "Rusko" ve 2. čísle ze dne 17. května t. r.? O cílech evropských kapitalistů praví se tu doslova: "Je docela pochopitelným zájem, který projevuje Evropa a zvláště slovanští národové vůči Sovětskému svazu. Evropa prožívá těžkou hospodářskou krisi, která zase je příčinou řady nenormálních zjevů její vnitřní a zevnější politiky. Všechny pokusy o likvidaci této krise selhaly. Normální hospodářský život v Evropě a vůbec úplná harmonie mezi východní a západní Evropou nastane jen tehdy, když 150 mil. obyvatelů ruské říše přestanou býti isolovány od Evropy a budou žíti s ní společným kulturním, hospodářským životem". Rádi věříme, že imperialističtí dravci mají veliký apetit na Sovětské Rusko. Rádi věříme, že by hned zítra táhli, zabrat tu ohromnou část půdy a 150 milionový národ ke svému vykořisťování. A proto bylo třeba likvidovati s urychlením světovou válku právě dnes, poněvadž vůči onomu základnímu rozporu mezi světem kapitalistickým a státem dělníků a rolníků pozbývá smyslu dělení států na vítěze a poražené. Obojí jsou státy kapitalistické, obojí mají stejný zájem na zničení proletářského režimu v Sovětském svazu, v tomto jsou všechny kapitalistické státy zajedno. Likvidace předchozí války je nutna, aby bylo možno lépe a racionelněji připraviti válku příští, válku proti SSSR.
Pánové, zejména z tábora sociálfašistů, budou křičeti, že je to za vlasy přitažené, ale uvažte! Nastínil jsem již světovou krisi kapitalismu. Že to není krise přechodná, doznávají sami kapitalisté. Ptám se, dotýká se likvidace války příčin těchto rozporů? Jistě že ne! Mohou snad Youngův plán nebo fondy A-B odstraniti světovou nezaměstnanost? Jistě že ne! Jsou snad tím překonány rozpory mezi Anglií a Amerikou, nebo Francií a Italií? Jistě že ne. O tom by měl pan Beneš něco říci, mluví-li o likvidaci války. A jak to vypadá s tou likvidací války v našem malém československém měřítku? Beneš tvrdí, že se otvírá nová kapitola v poměru k Maďarsku. Maďarský list "A Mai Nap" napsal "že nelze říci, že v Paříži byla ukončena válka, jelikož tam nepadla trianonská smlouva. Bez revise trianonské smlouvy nelze prý mluviti o ukončení války". Jiný list napsal, že teprve nyní získalo Maďarsko akční volnost v zahraniční politice a bude se moci zasaditi plnou silou za revisi trianonské smlouvy. Vidíme tedy, že zásadní rozpor mezi Československem a Maďarskem onou slavnou likvidací minulosti nebyl nijak odstraněn a také za kapitalismu odstraněn býti nemůže. Se své strany opět Československo je před vypovězením obchodní smlouvy s Maďarskem. Haag a Paříž vyřídily mezi Československem a Maďarskem některé sporné otázky jen proto, aby rozpory mezi těmito státy se projevily v zásadnější a v otevřenější formě. Co platí o Československu a Maďarsku, platí obdobně o celém komplexu předkládaných dohod. Tato slavná likvidace války nemá ve skutečnosti jiný význam, než že dělá čistý stůl pro nový zápas imperialistických sil. Právě po likvidaci minulé války projeví se tento zápas v čistých formách, lepších než při zatížení zbytky minulosti. O tom se můžete dočísti v Lidových novinách ze dne 24. května t. r. pod názvem "Nejistý svět", tuto lamentaci: "Ale nikde není pocitu pravého uvolnění, jistoty, klidu konečně dosaženého". Dále se v tomtéž článku pokračuje: "Nestačí nyní ještě ani Youngův plán i s reparační bankou, abychom si mohli oddychnout, naopak právě teprve dnes se ocitáme na širém moři s plnými plachtami, teď jdeme teprve nejistému osudu vstříc!" Dále se pokračuje v Lidových novinách: "Pojem poražených nepřátel náleží definitivně minulosti. Volná hra politických sil rozvinula se nyní zas plnou silou."