Připomínám si doby, kdy světová politika měla řešiti těžké otázky a kdy jsme měli leccos, co bychom vytkli chování československé vlády. Ale od té doby, co přišlo Locarno, od té doby, co Dawesův plán vystřídal plán Youngův, od té doby, co Německo spolupracuje ve společnosti národů (Posl. de Witte [německy]: Od té doby, co to již jinak nejde!), od té doby, co právě nelze již přejíti přes skutečnosti, které přinesl vývoj, vidíme nyní upřímnější a otevřenější přiznání k mírovým otázkám. Bylo zde zvoláno: "Poněvadž to již jinak nejde!" Skutečně, jest tomu tak. Jen blázni mohli by dnes vážně žádati, aby nastal obrat ve světové politice, jak se nyní několik roků dělá. Domnívám se, že bychom se neměli zabývati malichernými věcmi, působí to poněkud zvláštním dojmem, že se čeští politikové pohoršují nad tím, že se o platech, které byly uloženy Československu, mluví jako o taxe za osvobozeni. V Německu tato politika, politika dorozumění, politika napraveni škod, politika, která přivedla Německo opět do světové politiky, byla nazvána politikou plnění. Pro tuto politiku plnění byly německé vlády a také německé strany, které byly pro ni, zvláště německá soc. demokracie, napadeny nejhoršími nadávkami. Tu německý politik, člen centra, Marx, jednou prohlásil: "Nebudeme to nazývati politikou plnění, nýbrž politikou osvobození. Ze strašlivé nouze, kterou Německo prožívá, nedostaneme se jinak, nemůžeme se oddati naději, že budeme na své půdě úplně volni, dokud nebudeme konati politiku plnění, pokud nám k tomu stači síly, a můžeme tuto politiku plnění docela dobře nazvati také politikou osvobození, poněvadž jiným způsobem se ven nedostaneme a nejsme s to dříve se osvoboditi." Řečník přede mnou již vyslovil, že netřeba se naprosto pohoršovati slovem osvobozovací reparace. Nad těmito věcmi se ovšem nepozastavujeme, nýbrž spíše věříme, že to, co bylo sjednáno v Haagu a v Paříži, musíme posuzovati vcelku jako část světové politiky, která již několik let stále více a více dochází platnosti a jsme ochotni takovouto světovou politiku podporovati a jí pomáhati.

Ovšem náš vliv, vliv dělnické třídy na vše obecné události světové politiky stále ještě není tak veliký, jak bychom si toho přáli. Připomínám však, že již r. 1919 a zvláště vletech následujících jak socialistická dělnická internacionála, tak také Mezinárodní odborový svaz pracoval pro silnější zdůrazňování mírové myšlenky, že již r. 1920 vyslovil se Mezinárodní odborový svaz proti reparacím a jejich rozsahu, že Mezinárodní odborový svaz, aby zmírnil záští a přiblížil sobě národy, konal brzy poté v Haagu mírovou konferenci a na všech těchto zasedáních byla naznačena politika, kterou se musí Evropa ubírati, aby se sama nezničila. Jde to pomalu. Vidíme, že náš vliv není dosti silný, přispívá k tomu svým dílem politika Moskvy, že nejsme dosti silní. Ale jednu věc můžeme klidně prohlásiti, že by obnova trvalého míru pokračovala rychleji, kdyby světový proletariát mohl uplatniti svůj vliv jednotně. (Souhlas.) Takto musíme si dáti líbiti leccos, co bychom rádi viděli, aby bylo lépe uděláno. Musíme leccos nazvati již pokrokem, co nejde dosti daleko, a musíme se častokráte spokojiti s tím, že ve všech těchto úmluvách spatřujeme příliš mnoho kapitalistického ducha. Nelze popříti, že tyto dnešní dohody, jak haagské, tak pařížské, jsou silně pod vlivem kapitalistického ducha, nelze popříti, že čistá myšlenka míru příliš málo se uplatnila a že zde častokráte rozhodují hospodářské a finanční otázky a zájmy. Poněvadž jako němečtí sociální demokraté jsme pro pronikavou mírovou politiku, poněvadž již 11 let vidíme, čeho Evropa a svět potřebují, připojujeme se ke všem akcím a podporujeme všechny akce, které by mohly dáti světu mír. A domníváme se také, že, uvážíme-li hospodářskou a politickou situaci Evropy, můžeme vůči návrhům Briandovým zůstati naprosto věcní a klidní.

Je zvláštní, že proti návrhu francouzského ministra pro věci zahraniční Brianda, který navrhuje utvoření evropského spolkového státu, ve všech zemích, kde se jím dosud zabývali, útočili jen nacionálové a šovinisté. Vidíme to v Maďarsku, v Německu a vidíme to také u nás, vidíme to všude, že politikové oněch směrů, které nikdy nesloužily upřímně míru mezi národy, spatřují v návrhu Briandově opět nějaké dílo, proti němuž se musí vystoupiti. Svaz států navrhovaný Briandem není svazem států, o který usilujeme my. Německá soc. demokracie vyslovila se na svém posledním sjezdu strany v Heidelbergu k novému uspořádání Evropy a vjednom usnesení bylo vyjádřeno přiznání, že evropské země mají býti úže spojeny, že se má pracovati ke svazu evropských států, ale svaz států, o který usilují kapitalisticky spravované státy, nebude nikdy souhlasiti s tím, co my si představujeme pod vybudováním skutečné hospodářské a politické jednoty. Ale jedna věc musí se přece přiznati. Dnešní stav, tak jak jest, jest vskutku sotva snesitelný. Jestliže Briand prohlašuje, že v Evropě jest vytýčeno 20.000 km hranic, již v těchto slovech jest vyjádřena bída Evropy. Avšak místo toho - a v tom jest již také rozpor s tím, co bylo smluveno v Haagu a v Paříži - aby se přistoupilo ke zrušení celních hranic, jest to stále horší a horší. Jestliže jste se na příklad zúčastnili hospodářských porad v Ženevě, jichž účelem bylo strhnouti celní hradby, a jestliže se na tato usnesení odpovědělo zřízením nových celních hradeb, jestliže se dále ztěžuje styk mezi národy, a to různými opatřeními, neslouží to skutečnému dorozumění evropských národů. Naopak, domníváme se, že by se obyvatelstvu, že by se národům Evropy samotnou politikou měl učiniti snesitelným stav, že Evropa jest rozčleněna v tolik a tolik větších a menších států. A jestliže se konečně vyskytne státník, který má odvahu to vysloviti - a nechávám úplně stranou, jaké pohnutky ho k tomu vedou - který má odvahu přihlásiti se k myšlence, na kterou se ovšem již také dříve pomýšlelo, ale nikdy v kancelářích vlád, můžeme v tom spatřovati událost, které nelze odbýti několika chladnými poznámkami. Jsme pro dorozumění národů a myslí-li to vlády vážně a chtějí-li přivoditi společný život evropských států a národů, jehož vyžaduje hospodářský vývoj tohoto dílu světa, uvítáme to. Než jsme jen v pochybnosti, zda se to podaří vládám kapitalistickým, jsme především v pochybnosti, zda přistoupí ke své práci skutečně upřímně, z pravé touhy po míru. Ale ono to nezůstane tak, jak je to dnes, dělnická třída vzroste, její politický vliv bude stoupati, bude moci spolupůsobiti při řešení všech velkých otázek, které se ještě mají řešiti, a přes ono sblížení, které může přivoditi měšťácký svět, které může se provésti za kapitalistické vlády, toto dílo dorozumění provede na konec socialismus.

My němečtí soc. demokrati béřeme na vědomí zprávy obou výborů, které se zabývaly haagskými a pařížskými dohodami. Poukazujeme na rozpory mezi slovy, jimiž jsou tyto dohody velebeny, a krutou skutečností a přejeme si, aby poměry také uvnitř státu byly přizpůsobeny vůli sjednati mír a touze po míru, jimiž jsou dnes prodchnuti všichni národové. (Posl. de Witte [německy]: Zde schází ještě Locarno!) V Československu schází ještě Locarno, ale jednu věc nesmíme zneuznati, nesmíme všeobecně prohlašovati, že by tu nebylo nějakých proudů k vybudování skutečně snesitelného stavu pro všechny národy. Jen jedna věc, a to se v Československu příliš málo provádí: Nejsou to vždy politikové stojící v popředí politiky, kteří by z toho měli radost, aby nenávist byla ještě dále pěstována, nýbrž jsou to častokráte úředníci ve státě, kteří nevědí nebo kteří nejsou si toho vědomi, že by bylo jejich úkolem pracovati ke smíření, že by bylo jejich úkolem nechrániti a nehájiti bezpráví, kde se vyskytuje. My jako němečtí soc. demokrati se upřímně snažíme a vážně jsme odhodláni podporovati a býti nápomocni mírové politice, uznáváme práci, která byla vykonána v Haagu a v Paříži, ale toto uznání spojujeme s naléhavým přáním, aby se pracovalo k trvalému a úplnému míru v zemi, v níž žijeme, Není to tak těžké, dosáhnouti toho lze. Především lze toho dosáhnouti, učiní-li se přítrž politickým otravovačům, postavíte-li se proti každému bezpráví a jestliže z odpovědných míst odsoudíte především každý čin namířený proti duchu míru a smířlivosti, zvláště, dopustí-li se ho úředník.

Mohu tedy skončit s tím, že béřeme zprávu na vědomí. Souhlasíme s krokem kupředu, který jsme učinili, vítáme dohody haagské a pařížské, vítáme, že Youngovým plánem a haagskými usneseními dosáhlo Německo opět nyní plné svobody a jsme přesvědčeni, že Haag a Paříž nebudou poslední etapou, která byla vykonána na cestě k míru mezi národy. Budeme ochotni spolupůsobiti a spolupracovati na této cestě, aby dorozumění mezi národy Evropy bylo trvalé. Kdo tedy chce sloužiti mírovým snahám, nemůže postupovati proti velkému dělnickému hnutí, jak se tak často děje, proti socialismu, neboť on jest nejmocnějším podporovatelem myšlenky míru, jest to síla, která i v kapitalistických vládách přispěje k tomu, že se musí postupovati, jak toho vyžadují skutečnosti, a že se konečně opustí stav nenávisti a hospodářského a politického potlačování. Usnesení obou výborů béřeme na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Juran. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Juran: Již včerejší a i dnešní rozprava o reparacích a o jednáních v Haagu a v Paříži, jakož i o výkladu, podaném již před týdnem ministrem zahraničí dr Benešem, potvrdila nám skutečnost, že ne pouze tato vláda nese odpovědnost za veškeré zločiny dosud na pracující třídě páchané, nýbrž že veškeré dosavadní vlády braly účast na zbídačení pracující třídy. Nejlépe to potvrdil ve své řeči p. dr Stránský, který pravil, že to, co zde končí, zrálo celých 11 let. Pan dr Stránský vlastně potvrdil, že účast na každé vládě v kapitalistických státech znamená podílení na kořisti na účet nejširších vrstev lidových.

Fašistické skupině degradovaného generála Gajdy nenapadá bojovati proti reparačním závazkům, proti uvalení nesmírných břemen na pracující, nýbrž jde jí pouze o kritiku formy. Jinak se tu projevilo pouze zápolení o prestiž mezi fašismem a sociálfašismem.

Pan ministr dr Beneš ve svém výkladu, podaném minulého týdne v této sněmovně, hovoří mezi jiným také o otázce minorit. Praví doslovně: "A naše minority budou vidět správně a jasně, že je to také pro ně politika spravedlivá, jedině správná a jejich zájmy nejlépe obhajující. V tomto případě platí to zejména i o naší minoritě maďarské, pro niž náš poměr k Maďarsku a dohoda s ním má specielní význam. Politika spravedlnosti, míru a konstruktivní práce na venek, politika spravedlnosti národnostní, hospodářské konsolidace a rozumné spolupráce všech stran a tříd uvnitř bez zbytečného přehánění na jednu nebo na druhou stranu." - Potud pan ministr zahraničí dr Beneš.

Toto tvrzení nelze přecházet lhostejně. Jest mým úkolem touto partií se zabývat.

Československo stalo se zemí národnostního dorozumění. A jak by ne? Kterému dobrému Němci nebo Čechu netlouklo by rychleji srdce při pohledu na dnešní koaliční vládu? Tu sedí přece pan dr Czech, německý sociál-fašista se svými kolegy z Kramářovy strany a pan dr Dérer, slovenský sociál-fašista se svými kolegy ze strany pana Spiny u jednoho stolu v úplné svornosti. Může býti ještě pádnější důkaz pro národnostní dorozumění, než je tento? Jistě ne! Jak kladně se k národnostnímu dorozumění chovají slovenští ľudáci, Němci, křesťanští sociálové, maďaršti nacionálové, to dokazuje jejich prohlášení k vládnímu útvaru a jejich snaha vstoupiti do všenárodní koalice. Pan exministr Mayr-Harting nedal si ujíti příležitost na říšské konferenci strany německých křesť. sociálů, aby ujišťoval, že za 4 roky německého aktivismu bylo zmírněno napětí národnostních protiva vyrostlo poznání nutnosti národnostního vyrovnání. Na kongresu ludové strany, konaném 28. ledna v Ružomberku horoval pan Hlinka, slovenský národní demagog, který se rád staví do postoje bojovníka za autonomii Slováků, pro katolický blok Čechů, Slováků a Němců. (Hlasy: Je jím!) Víme, že je.

A zástupce maďarské buržoasie pan Szentiványi pospíšil si projeviti svou loyalitu národnostní svornosti, které bylo tak bez odporu dosaženo, ovšem na základě všenárodní třídní fronty od sociálfašistů až k nejpravějšímu křídlu buržoasie proti pracujícímu lidu všech národností. Pracující lid Československa získal za 4 léta všenárodní koalice názorné po učení, že německá buržoasie za podpory německých sociálfašistů podala české buržoasii ruku, aby společně klidili ovoce stabilisační ofensivy kapitálu proti pracující třídě, aby sevřeli pracující masy národnostních menšin pod dvojí jho, hospodářského a politického útlaku, aby připravili fašisaci státu a imperialistický válečný plán čsl. finančního kapitálu proti SSSR. Národnostní odboj, který si buržoasie národnostních menšin v prvních poválečných letech jen proto napsala na své prapory, aby si zajistila větší díl na vykořisťování pracujících mas své i cizí národnosti, ustoupil v posledních letech národnostního dorozumění vládnímu aktivismu, neboť hospodářské i politické zájmy kapitálu vedou buržoasii všech národností k společné třídní frontě. Poslyšme co praví vynikající politik dorozumění české buržoasie A. Hajn, šéfredaktor "Zahraniční politiky", o charakteru zbankrotělé měšťácké police: "Jedině třídní zájmy měšťáctva a odpor k socialismu a urychlené organisování dělnictva, to byly hnací síly, které přivedly Čechoslováky i Němce do jednotného vládního tábora a zjevně proto zapomněla nár. demokracie na svoji revoluci."

Tento pan Hajn uzřel třídní tvář minulé vlády, ale byl by špatným zástupcem čsl. finančního kapitálu, kdyby v účasti sociálfašistů různé národnosti na vládní koalici neviděl vystřídání třídní politiky politikou všeobecnosti. Jak je to tedy? A nebude nynější vláda za vedení českých i německých sociálfašistů vládnouti bez dělníků, a tím spíše proti nim, jak se vyjadřuje pan Hajn, a národnostní dorozumění bude stavěti na finanční kapitálové základně.

Blaue Bohnen, čili místo chleba olovo stávkujícím německým sklářům na Falknovsku, sta zatčených, policejní klacky a kolby pušek na demonstrující nezaměstnané k větší slávě pana ministra soc. péče dr Czecha, střelba v Radotíně, divoké štvanice na komunisty a na revoluční tisk, zdvojnásobení agrárních cel za účelem vyhladovění pracujících mas, dar, který přinesl Beneš z Haagu, přes 100 mil. ročně za tak zv. osvobození po desetiletí a na účet pracujících jest jen krokem na cestě imperialistických válečných příprav proti SSSR na haagské konferenci. To všechno jsou jen jednotlivé výňatky z registratury několikaměsíční činnosti nové vlády pod sociálfašistickou vlajkou. A přece to úplně stačí, aby přivedlo každého dělníka k poznání, že koaliční vláda pod vedením sociálfašistických stran, které se všemožně snaží, aby bezuzdným proléváním dělnické krve si vydobyly jejich historickou slávu, je povolána jen k tomu, aby dokončila fašistický a imperialistický válečný program finančního kapitálu nejostřejšími metodami hospodářského a politického útlaku pracujícího lidu. Sociálfašistická účast na vládě - ostatně sociálfašisté již za měšťácké koalice tvořily její pevnou oporu - znamená jen, že kapitalismus současné periody zostřeného třídního boje nemůže se obejíti bez přímé vládní moci sociálfašistů a že třídní fronta finančního kapitálu musí býti o ně otevřeně rozšířena. Tato úloha sociálfašistů a nerozlučné společenství zájmů měšťáckých tříd různých národností dávají dělníkům vysvětlení o přítomné vládě národnostního dorozumění. Je samozřejmé, že obrat měšťáckých a sociálfašistických stran národnostních menšin k vládnímu aktivismu musí zaplatiti pracující lid těchto menšin zvýšeným vykořisťováním a sociálním útlakem. Měšťácké a sociálfašistické strany se snaží oklamati pracující masy tím, že svoje třídní záměry zastírají heslem o nutnosti národnostního vyrovnání, které má nyní nastati. Ve skutečnosti vede přítomné období poválečného vývoje kapitalismus, protože mezi jeho podmínky patří i ostré polarisování třídních sil, a staví proti sobě určité fronty třídy proti třídě. Toto období vede k ohromnému zostření národnostních rozporů, a pokračující radikalisace pracujících mas na německém a slovenském území má svůj původ z velké části v sociálních důsledcích nacionálního útlaku.

Vidíme v domluvách Masaryka a Křepka, vůdce něm. agrární buržoasie, zřejmou skutečnost podložiti sblížení německé buržoasie s českou také ideologicky. Mayr-Harting a Czech, slovenšti ľudáci a Hrad překřikují se vstříc blížícím se rozhodným bojům mezi proletariátem a buržoasií o nutnosti národnostního dorozumění.

Zeptejte se falknovských sklářů, nezaměstnaných textiláků v severních Čechách, slovenských a maďarských zemědělských dělníků, co tomu říkají! Ptejte se zbídačených rolnických mas na německém, slovenském a zakarpato-ukrajinském území, které sténají nejen pod následky kapitalismu, nerozřešené agrární krise, nýbrž které jsou dvojnásob mučeny spojeným agrárním a finančním kapitálem!

Ptejte se jich, co myslí o vašem národnostním dorozuměni, a dostanete patřičnou odpověď: K čertu s vámi! Váš mír je třídní mír kapitalistů. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 78 této těsnopisecké zprávy.] Takovou odpovědí, páni měšťáci a sociálfašisté všech národnostních zabarvení, můžete býti jisti. Sociální důsledky národnostního útlaku v zemích humanity, Masaryka, v zemi lepšího Švýcarska jsou tak zhoubné, jako tomu nikdy nebylo ve starém Rakousku. V prvé řadě postiženo je Slovensko a Zakarpatská Ukrajina. Tam vyvolala korupční kapitalistická pozemková reforma strašné následky v masách chudých zemědělců.

Třída velkostatkářů zůstala a byla posílena vrstvou kulaků, zatím co na druhé straně byly vrženy do stále rostoucí bídy statisíce drobných selských a zemědělských rodin.

Pro bídnou životní úroveň pracujících mas na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině jest příznačná rekordně vysoká úmrtnost v těchto zemích. Přehled z r. 1928 ukazuje, že v okresu Košice na 10.000 obyvatel připadlo 3 1/2krát více úmrtí na epidemické nemoci, než v okrese pardubickém a královéhradeckém a 5krát více než v okresích Mladá Boleslava Čes. Lípa. Čísla pro Zakarpatskou Ukrajinu odpovídají číslům pro Košice. Úmrtnost na tuberkulosu v Zakarpatské Ukrajině je poměrně 2 až 2 1/2krát větší, než v některém českém okrese. Poměrná úmrtnost na tuberkulosu na Slovensku je téměř 2krát tak veliká jako v českých zemích.

O národnostně nepřátelské daňové politice proti chudým lidovým vrstvám na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině mluví ta skutečnost, že zatím co přímé daňové zatížení v historických zemích za 4 roky 1924 až 1927 stouplo jen o 10%, zvýšily se přímé daně na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině o 73%, a to při klesající životní úrovni pracujících mas, které musí tuto daň zaplatiti. Sociální zbídačování a degenerace na Slovensku a v Zakarpatské Ukrajině rovněž jako u Němců, hlavně v textilních a uhelných oblastech je doprovázeno vládou četníků a policejní libovůlí, jakou známe jen v zemích otevřené fašistické diktatury a která se za měšťácko-vládní sociálfašistické koalice den ze dne zostřuje. Toto panství libovůle neomezuje se jen na zákaz dělnických shromáždění a na pronásledování komunistické strany a revolučního tisku atd., nýbrž je to zjev širší, který se objevuje v nejdivočejších formách. Jejich zásadou jest ptačí volnost člověka, který patří k menšině. Neodůvodněná zatčení lidí maďarské neb německé národnosti pod záminkou špionáže jsou na denním pořádku. Města na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině přetékají policejními špicly, kteří každého podezřelého zadrží a týrají. Vesničané v menšinovém území drtí se pod patou četníků. Případ v Boroňavě žije ještě v dobré paměti, ale nějaká Boroňava se vyskytuje v menšinovém území téměř každý den. Vezměme si na př. Večerní české slovo z 25. ledna. Čteme tam tuto zprávu: "Noční střelba mezi četnictvem a opilci. Tři mrtví." Jde o vesnici v Zakarpatské Ukrajině, kde četníci vtrhli do společnosti bavících se vesničanů a z ničeho nic střelili do lidí. "České slovo" to může kroutiti a vytáčeti, jak chce, pravda je, že četníkům při tom nebyl zkřiven ani vlas na hlavě, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle § 9. lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.].

Pevná třídní fronta buržoasie od německých sociálních demokratů až ke Kramářovi ukázala se ve vší ostrosti při stávce sklářů. Provokování dělnictva obstarali soudruzi dr Czecha z odborů a němečtí sociálfašisté organisováním stávkokazeckých band, čeští důstojníci rozkazem ke střelbě, a všechno to v zájmu německých fabrikantů. Není to povznášející příklad národnostní svornosti kapitalistické třídy?

Otřesením kapitalistické stabilisace v přítomném období, kteří se bude ještě stupňovati akutní hospodářskou krisí, vyhrocují se třídní poměry velkou měrou a přibližuje se stále více rozhodující boj mezi buržoasií a proletariátem. To má pro Československo větší důležitost, neboť Československá republika i v národnostní otázce jde kupředu velmi rychlým tempem. Bylo-li možno německým a maďarským buržoasním stranám a německým soc. demokratům ještě před několika lety v období nacionálních rozporů svou nacionální demagogií udržovati široké masy pracujícího lidu v domnění, že oni skutečně bojují za jejich národnostní osvobození, pak dnes padají závoje s očí pracujících mas. Poznávají zradu, kterou na nich spáchala buržoasie a soc. demokracie, a trhají pásky, které je v nacionální otázce poutaly k měšťákům a sociálfašistům.

Národnostní otázce, která hospodářskými a sociálními změnami v třetí poválečné periodě nabyla zostřeného obsahu pro přítomnost, byl stržen závoj procesem Tukovým. Demagogie slovenských ľuďáků s Hlinkou včele, kterému se dařilo dlouhý čas maloměšťácké a malorolnické masy klamati zdáním, jako by chtěl vésti vážný boj za autonomii Slovenska, byla demaskována. Nejednou maďarská buržoasie na Slovensku, na kterou se orientoval Tuka při své politické činnosti, dovedla zadržeti jeho odsouzení loyálním prohlášením k vládě. Tím pochopitelnější je chování Hlinkovo, jehož strana je hlavním zástupcem slovenské buržoasie, která usiluje o úzké vládnutí s českým kapitálem. Ani politika takového měšťáckého vůdce ľuďáků, který předstírá zdánlivý odpor proti české buržoasii, nemá ve skutečnosti slovensko-nacionální charakter, nýbrž jest oporou centralistického, fašistického kursu ľuďáků, jak před časem Hlinka sám ve "Slováku" přiznal. Poučné zjevy v buržoasním táboře v souvislosti s Tukovým procesem probudily masy a vyvolaly radikalisaci nacionálního osvobozovacího hnutí na Slovensku, které splývá s proudem všeobecné radikalisace dělnictva a stále více dává se směrem revolučního řešení národnostního problému.

Pracující masy československé vidí třídní frontu buržoasie a sociálfašistů, kteří se chystají ke generálnímu útoku proti dělníkům, vidí stále jasněji, že nacionálním pokrytectvím panujících vrstev zakrývají se kapitalistické zájmy a zisky.

Na zostřeném vykořisťování a útlaku se strany československého finančního kapitálu poznávají masy stále více hluboký sociální smysl národnostní otázky. Poznávají stále více, že na dnešním stupni kapitalistického vývoje bez sociálního osvobození není možné ani národnostní osvobození.

Toto poznání urychlilo proces vyjasnění třídní fronty pracujících vrstev všech národností v Československu. Heslo třída proti třídě nachází mezi dělnictvem menšinovým stále většího ohlasu. Na obou stranách mizí národnostní rozmíšky a předsudky pod nutností revolučního třídního boje a dělají místo internacionalismu a pod touto vlajkou strhnou celou budovu kapitalismu.

Hausírování buržoasie a sociál-fašistů s tvrzením, že všeobecně ustává napětí národnostních rozdílů, je podvod. Národnostní problém v Československu následkem objektivních příčin, které vyvolal národnostně nepřátelský vládní aktivismus menšinových buržoasii, následkem obecného vyhrocení třídních rozporů nabývá nové tvářnosti a dostihuje vyššího stupně, který spočívá v tom, že nyní se staly pracující masy jediným nositelem národnostního osvobozovacího hnutí a že svůj boj za národní osvobození pod vedením komunistické strany svým zápasem za nacionální osvobození ještě zesilují. (Posl. Čuřík: To není pravda!) Tak se přesvědčíte brzy, že je to pravda.

Boj pracujících národnostních menšin za jejich osvobození posiluje se příkladem revolučního řešení národnostní otázky v SSSR. Pracující masy všech národností Československa pozdravují řešení národnostní otázky proletářskou revolucí v SSSR, která udělala jednou pro vždy konec každému národnostnímu a sociálnímu útlaku. V SSSR žije více než 100 národů v míru, jaký dovede vytvořiti jen proletářská revoluce, vedle sebe. Všechny překážky jejich sociálního a kulturního vývoje byly odstraněny říjnovou revolucí. Podivuhodné sociální a kulturní pokroky osvobozených národů v SSSR nemohly býti popřeny ani měšťáckými zpravodaji.

A příklad říjnové revoluce dává národům v Československu sílu a odvahu k boji za osvobození od jha imperialistického útlaku.

Národní rozpory koření v československé skutečnosti tak hluboko, že se dorozumění vládnoucích tříd jen zhorší a také žádnými koncesemi, které může dáti československá buržoasie, se nezmírní.

Také nemůže býti jinak ve státě, jehož kolébkou byla imperialistická válka, jehož kmotrem byla imperialistická mírová smlouva. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Československá státní myšlenka politické koncepce Masaryka jest zcela reakcionářská a zpátečnická, která mohla býti na čas uskutečněna jen jako následek toho, že dohoda zvítězila v imperialistické válce.

Ale z toho nezbytně vyplývá, že řešení národnostního problému československého jest již útvary tohoto státu spjato s dobyvačnými metodami imperialistickými a nemá nic společného s právem na sebeurčení, které Wilsonem bylo pokrytecky uveřejněno v jeho 14 mírových podmínkách a které [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle § 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] bylo přijato Masarykem.

Žádný jiný zástupce československé buržoasie neposkytuje tak úplného obrazu semknutí imperialistických sil při tvoření státu, jako právě Masaryk. Dovede s posměchem odmítnouti takové ilusionisty z tábora Kramářova, kteří si představují, že Československo vzniklo nacionální revolucí Čechů a Slováků.

Dovolává se provolání Rašínova, prohlášení Kramářova a všech hlasů národa při návratu ženevské delegace a legionářů, že rozhodná akce byla v zahraničí, ale pokračuje, že zahraniční akce byla umožněna obecným odporem národa proti Rakousko-Uhersku a převratem po kapitulaci Vídně před Wilsonem. (Masaryk: "Světová revoluce.")

Nemůžeme si přáti jasnější řeči; ale v čem spočívala tato zahraniční akce? Imperialistická úloha později utvořeného Československa začíná i za války tím, že vynikající zástupci české a slovenské buržoasie a Masaryk, Beneš, Štefánik atd. a Národní rada, která za války vznikla v zahraničí, postavili se ochotně do služeb dohodového imperialismu a s ním sjednali hranice budoucího státu bez ohledu na zásady národnostního sebeurčení.

V dohodových zemích utvořené legie byly součástí dohodové armády. Chcete-li něco lepšího se dověděti o revoluční národně osvobozovací a humanistické úloze českých legionářů za války, pak doporučujeme vám fašistického generála Gajdu, nyní bez armády, ve skutečnosti však ideologického vůdce důstojnictva fašistické armády, který byl vrchním velitelem legií. [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.]

Slyšeli jste haagské exposé ministra zahraničí dr Beneše, jakou chválou vzpomněl [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 27. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] a jak vynášel obchod, který česká buržoasie uzavřela s Dohodou, s těmito hrdinnými činy. Prohlásil: Při jednání a konečné sumě jednalo se o dluhy Francie; francouzská vláda škrtla z tohoto dluhu především 50% vydáni pro naše legie v Sibiři s ohledem na to, co naše legie na Sibiři pro spojence vykonaly.

Jak si cení osvobozovacího poslání českých legionářů v SSSR sibiřští dělníci a sedláci osvobození od kapitalistického jařma, o tom se přesvědčíte, jakmile se pokusíte o kontrarevoluční válku proti Sovětskému svazu. Teprve vítězství nad centrálními mocnostmi umožnilo české buržoasii okupovati německočeské území, Slovensko, Zakarpatskou Ukrajinu a Těšínsko. Tu přemohla česká buržoasie ozbrojený odpor německého, maďarského lidu, tím zároveň i právo na národnostní sebeurčení.