To, čo pán minister povedal, je príkladom etatizmu, avšak nemôžem pochopiť to, akým spôsobom a ako môže srovnávať pán kanonik Světlík, pán kanonik Šrámek a celá česká lidová strana so svojim katolíckym nazeraním a svojim katolickým duchovným nazorom to, že podporuje vládny režim, ktorý priamo žiada si niečo, čo cirkev stihá takmer anathemom.

Ešte na Slovensku štátné právo od času Uhorska panuje. Tam to právo mal korunovaný kráľ nad cirkevným majetkom a nikto iný. A poneváč teraz tam nemajú kráľa, má právo nad cirkevným majetkom pápež a nie štát. (Posl. dr Hnídek: Podle uherského práva?) Áno, podľa uhorského práva.

Teraz cirkevný majetok udeľuje pápež a nie vláda a nie gubernátor, lebo to bolo právo kráľa maďarského, a teraz Maďarsko je bez kráľa, padlo právo na Svätú Stolicu.

Preto myslím, že to, čo pán minister Beneš tuná hovoril, že v konkordáte s Rakúskom je také právo, neplatí pre Uhorsko. To lepšie riekne kol. Macháček, ktorý veľmi krásne o tom i písal. Uhorský a slovenský majetok nebol nikdy majetkom štátnym, bol vždy majetok cirkevný. A čudujem sa, že taký kanonikus ako pán Světlík, ktorý nerobil nič, lež vyhovoril proti Maďarsku, podporuje takúto politiku ako pán minister Beneš prevádza.

Nechcem sa tu zabývať výpadmi pána kanonika Světlíka proti Maďarsku, avšak pokladám za nutné výraz dať tomu, že to chovanie a tie slová, ktoré on bez akýchkoľvek pozitívnych vedomostí pokladal za vhodné použiť voči Maďarsku, vôbec neslúžia tej intencii, ktorá naplňuje, ako sa zdá, ním tak veľmi podporovaného pána ministra Beneša, že totíž praje si zlepšiť relácie medzi týmito dvoma národy.

Pán minister Beneš má podivuhodné žonglérske vlohy. Pán minister Beneš po dobu desať rokov navykol si už tomu, že dovedie veľmi šikovne zachádzať s dôverivosťou veľmocí a týmto cez dlhé roky nadišputoval všetko. Vzdelaný Západ však verí nie preto, že by bol hlúpy, lež preto, že je poctivý. Vzdelaný Západ predpokladá, že čo mu niekto tvrdí, je to pravdou, lebo to tvrdí on, avšak beda tomu, v kom sa raz sklame.

Tryky a machináciami možno dlhú dobu určitú politiku udržovať, pravda chodí pomalu, ale chodí vždycky a tu je tá katastrofa každej dvojbarevnej politiky.

Koncepcia pána ministra Beneš a zablýskla sa z jeho zprávy, v ktorej nie je zaujímavým to, že celkom otvorene uznáva niečo, o čom by bolo lepšie bývalo s hľadiska západnej etiky mlčať. Hovorí totíž, že pri požiadavkoch voči Maďarsku neboly ani Československo, ani Rumunsko ani Jugoslávia vedené hľadiskom, koľko činia ich reálne pohľadávky voči Maďarsku, lež tým, koľko ony dlhujú Maďarsku za prevzaté štátné statky, a toto si vytýčily za smernicu. Toto ich stanovisko, stanovisko Malej Dohody, honorovala a zhodnotila síce Dohoda Veľká, avšak dôvera Veľkej Dohody voči Malej Dohode už sa zmenila a realitu Malej Dohody merajú už inou mierou, ako ju meraly predtým. Das ist der Fluch der bösen Tat, pravda ide, ide a nikdy sa nezastaví.

Ku konci svojej reči mieša pán minister do svojej zahraničnej zprávy tiež politiku vnútornú, keď prizvukujúc svoju loyalitu voči Maďarsku prizvukuje ju i voči tunajšej maďarskej menšine.

Čítam-li staršie reči pána ministra Beneša, prekvapuje mňa tento smierlivý tón a hľadám, čo môže byť toho dôvodom. Lebo veď pán minister Beneš nikdy nič nečiní bez dôvodu! A ja nemôžem zamlčať to, že celá tá parížska likvidácia a to terajšie konciliantné stanovisko má určitý cieľ. A týmto cieľom je, že pán minister Beneš chce realizovať svoj sen: Chce totiž vytvoriť vo strednej Europe colnú uniu pod vrchnostenstvom Československa. Táto colná unia nedá sa bez Maďarska uskutočniť. Avšak dotiaľ, kým bude Maďarsko vo svojom sebavedomí stále urážané, toto Maďarsko, ako šľachetne smýšľajúca zem, ani sa nedá do reči s tým, kto ho v sebavedomí uráža. Maďarsko nemôže sa púšťať do takej colnej unie, vo ktorej hralo by zástoj druhoradý. K tomu treba tedy Maďarsko preparovať.

A túto preparáciu, ako sa mi vidí, chce pán minister Beneš vykonať dvojakým spôsobom: jednak zalichotením maďarskej národnej ješitnosti a jednak soslabením hmotnej sily maďarského štátu. Toto soslabenie možno docieliť spôsobom pozitívnym a negatívnym, a mne sa vidí, že pán minister Beneš teraz spôsobom negatívnym snaží sa Maďarsko soslabiť a tým ho uhnetiť.

V dnešnej svojej ťažkej finančnej situácii Maďarsko je odkázané na kontrahovanie dlhov, avšak pôžičku dostane len vtedy, jestliže parížske dohody budú zainteresovanými štáty ratifikované. Čím ďalej bude táto ratifikácia odsunutá, tým väčšmi octne sa Maďarsko v krizi hospodárskej a tým viac bude uhnetené ku prijatiu myšlienky colnej unie.

A preto ja nemôžem videť docela jasne, či práve toto stanovisko pána ministra Beneš a voči Maďarsku nemalo za výsledok, že v Rumunsku bol parlament odročený, čím sa pretiahne i ratifikácia.

Avšak ďalej sa nechcem tým zabývať, lebo veď je to vnútorná vec Maďarska. Mojou úlohou, akožto zástupcu tunajšieho Maďarstva je, abysom bral zreteľ na záujmy tunajších Maďarov, a reflektoval na to, čo povedal pán minister Beneš priamo maďarskej menšine. Vo svojom terajšom exposé prizvukuje, že sa tu bude vládnuť tak, že my Maďari môžeme s najväčším kľudom a dôverou očakávať budúce pôsobenie vlády.

Nuž keď tento sľub čujem a uvažujem o tunajšej situácii menšín, vtedy je mi nemožno nepoukázať pred tvárou celého štátu na to, akú dvojbarevnú hru prevádza tuná pán minister vo skutočnosti.

Vezmime len na zreteľ, koľko četníkov vydržuje tento štát, podívajme sa, aké tisíce a tisíce policajtov pracujú na Slovensku, podívajme sa, aké veľké sú detektívne sbory, a budeme videť, že je tu taký policajný štát, akého tuná v tomto území od doby Metternicha nikdy nebolo. Nuž preto nemluví tu nikto, a nie preto, že by tu bola každá národnosť spokojná.

Vezmeme-li v úvahu, že možnosť národnostného mieru skladá sa z toho, aby každá rasa mohla si zachovať svoju národnú individualitu, svoje národné psyche, svoju národnú kultúru a hmotnú prosperitu, a keď potom vidíme, že do tohoto štátu nepripúšťajú sa ani vedecké knihy, sú-li ony napísané maďarsky a boly-li vydané v Maďarsku po r. 1918, vidíme-li, že sa sem nepripúšťajú ani maďarské noviny, maďarské časopisy, vidíme-li, že maďarská rasa nemá tuná univerzity, že maďarská rasa nemá tuná ani dostatočný počet stredných škôl, ani hospodárskych škôl, ani hospodárskej ochrany, vidíme-li, že účelom celej agrárnej reformy je iba to, aby zemedelské statky z rúk maďarských zašantročené boly do rúk inej, cudzej rasy, vidíme-li že účelom celej pozemkovej kolonizačnej politiky je len to, aby dunajská čiara vybudovaná bola strategicky v liniu bojovnú, vidíme-li, že v tomto štáte vykoreniť chcú akúkoľvek tradíciu a minulosť maďarskej duše, a chcú zabrániť jej budúcnosti, vidíme-li, že zo Slovenska vysťahovalo sa skoro 200.000 ľudí a medzi týmito viac ako 100.000 Slovákov, na miesto ktorých nakolonizovali ste 180.000 Čechov, vidíme-li že odtiaľto utieklo viac ako 100.000 Maďarov, vidíme-li stanovisko vlády voči leventickému hnutiu, čo však nie je ničím iným, ako maďarským sokolom - až vtedy uvidíme pravú Jánusovu tvár pána ministra Beneša, a to je tá príčina, prečo ja skepticky pohliadam i na to, čo pán minister Beneš hovorí k tunajšej maďarskej menšine.

Nechcem ďalej využívať trpezlivosti ctenej snemovne a preto prejavujem v mene nášho klubu, že na znamenie našej nedôvery voči vláde nebudeme hlasovať pre inartikulovanie dohody.

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Knirsch. Uděluji mu slovo.

Posl. Knirsch [německy]: Slavná sněmovno! Moje strana již několikráte použila příležitosti, aby s tohoto místa - vyložila své stanovisko k otázce reparací. Potírali jsme politiku reparací, poněvadž nejen chová v sobě nejhlubší bezpráví, nýbrž poněvadž i konečný výsledek celé reparační politiky směřuje k tomu, aby se všechny státy a všechny národy dostaly do područí bursovního a bankovního kapitálu a poněvadž jejím konečným výsledkem jest zotročení tvůrčí práce vůbec. Velectění, zřízení Banky pro mezinárodní platy jest daleko široko viditelný mezník pro vývoj v tomto směru. Velectěný pan zpravodaj, dr Hnídek, na výkřik mého přítele Krebse, který správně charakterisoval nebezpečí této Banky pro mezinárodní platy, odpověděl, že záleží na nás, abychom bance tuto cestu znemožnili tím, že my, to jest státy, které sestaví správní radu banky, určíme obor působnosti Banky pro mezinárodní platy. Toto mínění pokládáme za velký optimismus. Ale ctěný pan zpravodaj jest podle mého mínění přece příliš zkušený a bystrý finanční politik, než aby nedovedl správně odhadnouti moc bankovního a bursovního kapitálu a jeho optimismus, který zde projevil, pokud jde o obor působnosti Banky pro mezinárodní platy, přinese mu dříve či později velmi trpké zklamání. Dnes již jsme tak daleko, že na různých mezinárodních konferencích nerozhodují již státníci a diplomati, nýbrž cestu politiky určují banky. Jest pak povinností diplomatů a státníků, aby výsledek přizpůsobili svým národům, jak to vždy činí také v této sněmovně ministr pro věci zahraniční pan dr Beneš, když se navrátí ze svých konferencí.

Z uvedených důvodů potírali jsme od prvopočátku celou reparační politiku. Vývoj a přítomnost potvrzují správnost naší politiky a budoucnost dá nám plně za pravdu. Pan dr Beneš jest ovšem opačného názoru. Pan dr Beneš nazývá výsledek Haagské a Pařížské konference vrcholem a koncem velké epochy v evropské politice, nazývá skončení obou těchto konferencí ve svém výkladu koncem boje o mírové smlouvy, finanční a hospodářskou likvidaci světové války.

Jak to vypadá s finanční likvidací, jak to vypadá s hospodářskou likvidací a konsolidací a jak to vlastně vypadá s koncem boje o mírové smlouvy? Stojíme skutečně před takovým koncem tohoto boje, že bychom byli oprávněni pohlížeti tak optimisticky do budoucnosti? Jak to vypadá s finanční úpravou? Přeložme si diplomatickou mluvu do prosté němčiny nebo do jazyka prostého státního občana, pak řešení finančního problému vypadá tak, že v Haagu a v Paříži bylo celé reparační břemeno a veškeré válečné dluhy evropských států hozeny prostě na krk německé říši. Slyšíme vychloubání, že německé říši byly platební povinnosti, které jí byly kdysi uloženy, sleveny o tolik a tolik miliard, celá politika posledních let jest líčena jako velký úspěch Německa. Povážíme-li však, že německé říši bylo v Haagu uloženo roční platební břemeno kolem 2 miliard říšských marek - to jest 16 miliard Kč - a vidí-li člověk jen poněkud do hospodářské situace říše a do povinností, které dnes ukládá každému státu sociální politika, nutná sociální péče, vidí-li člověk jen poněkud do skutečnosti, nemůže si zastříti skutečnost, že ani toto reparační břemeno, prý tak velice snížené reparační břemeno, nebude moci německá říše trvale platiti a platiti nebude. (Posl. Krebs [německy]: Chtějí, aby říše zrušila sociální břemena a aby pod tlakem mezinárodního bankovního diktátu sociální úroveň Německa se snížila!) Zcela správně! Ale my jsme přesvědčeni, že poměry jsou silnější a že, jak to ukázalo posledních deset let, není již daleko den, kdy se znovu prokáže, že ani toto reparační břemeno 2 miliard nebude moci říše platiti a platiti nebude.

Jest příznačné, že za dva dny po výkladu pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše zde ve sněmovně o výsledku reparační konference, za dva dny poté, kdy se domníval, že lze učiniti čáru pod desítiletým bojem o reparační politiku, za dva dny poté, kdy mluvil o tom, že nyní byla také s konečnou platností rozřešena otázka finanční, vynikající finančník a odborník, a to Angličan Gilbert Layton, napsal v národohospodářském článku v "Prager Tagblattu", že jest velmi pochybné, zda říše bude moci tyto platy platiti. Layton nadhazuje v tomto článku také otázky, zda tyto platy přinesou také skutečně prospěch státům (Výkřiky posl. Krebse.), které dělaly přisluhovače bursovnímu a bankovnímu kapitálu jak v Haagu, tak také nyní v Paříži. (Posl. Krebs [německy]: Americký finanční kapitál může nyní dělati dumpingové ceny na obilí a naše zemědělství bude touto reparační politikou zničeno!) To jest správné. Jde tedy o to, nezavírati oči před skutečnými poměry, domnívá-li se někdo, že nyní nastal v evropské politice skutečně stav, že si můžeme vydychnouti. Jest to sebeklam, domníváte-li se, že evropské státy a národy jsou nyní zbaveny břemene a starostí, které dosud měly.

Velectění! Středoevropské státy - a to platí zvláště o Československu, neříkám tím docela nic nového - jsou velmi úzce spojeny s hospodářstvím německé říše. Mohli bychom říci, že hospodářství československého státu jest přímo životně s spojeno s hospodářským vzestupem německé říše. A není přece vůbec pochybnosti, jak jsem již dříve řekl, že německé hospodářství při požadavcích, které naše doba klade dnes na státy, pokud jde o otázku sociální, přes ohromné tvůrčí síly v oboru hospodářském, přes tvůrčího německého ducha v oboru organisačním, průmyslovém a technickém, za daných poměrů takovéhoto zatížení prostě nesnese. Armáda nezaměstnaných, racionalisace, všechny ty nesociální zjevy, které venku vidíme, jsou důkazem, že jest prostě nemožno ona břemena unésti. Německá říše tato břemena na se vzala, poněvadž v té chvíli nebylo jiné možnosti než podříditi se tlaku, tomuto diktátu - neboť nebylo to přece nic jiného než diktát, co bylo "umluveno" v Paříži a Haagu.

Velectění! Řekl jsem již, že hospodářství středoevropských států a zvláště Československa jest velmi úzce spojeno s hospodářstvím německé říše. Kdyby tomu tak nebylo, musili bychom v tomto státě žíti v jiných hospodářských poměrech, než jest tomu ve skutečnosti. (Německé výkřiky: Zcela správně!) Když pan dr Beneš ve své zprávě o Haagské konferenci mluvil o tom, že skončení konference znamená také hospodářskou konsolidaci, musíme se přece tázati, odkud dostává pan ministr pro věci zahraniční takovéto informace. Pan ministr pro věci zahraniční je po celý dlouhý rok na cestách. Nemá to býti výtka. Jezdí z jedné konference na druhou.

Jest tak zaneprázdněn pracemi svého odboru, že, jak se zdá, nevidí, co se děje v jeho vlastním domě, že asi nemůže věnovati zjevům v hospodářském a sociálním životě uvnitř státu náležitou pozornost. Avšak vnitřní a zahraniční politika přece spolu nerozlučně souvisí. Jest skutečností, že 5 měsíců po skončení Haagské konference vidíme vzrůstající úpadek hospodářství. Člověk by si přece myslil, že v 5 měsících musil by se přece příznivý prý výsledek Haagu poněkud lépe projeviti. Avšak nejen v oboru průmyslovém, nýbrž, jak se přiznává, také v zemědělství máme krisi, která střednímu a menšímu rolníkovi hrozí dnes přímo zkázou. Pět měsíců po skončení Haagské konference vidíme, jak roste armáda našich nezaměstnaných. Dvě třetiny průmyslových závodů jednotlivých druhů průmyslu stojí. Nemusím zde malovati slavné sněmovně hospodářský obraz, jak jej vidíme venku, v průmyslu textilním, v průmyslu uhelném, a ve všech ostatních průmyslových odvětvích. Ke vzrůstající armádě nezaměstnaných, která dosahuje deseti tisíců a sta tisíců a každého týdne mohutní, přistupuje v nejposlednější době armáda tak zvaných jen částečně zaměstnaných dělníků, to jsou dělníci, kteří nejsou bez práce, ale kteří v jednotlivých odvětvích jsou na tom ještě hůře než nezaměstnaní, poněvadž v sobotu jdou domů se mzdou, která jest téměř nižší než podpora v nezaměstnanosti, kterou by dostávali, kdyby byli bez práce. Každý prozíravý hospodářský odborník nám dnes říká, že nestojíme na počátku hospodářské konsolidace, nýbrž na počátku ještě dalšího zostření průmyslové a zemědělské krise. A muži z hospodářství vidí vývoj celého hospodářství ve státě černě.

Takový jest skutečný stav, přes který nelze přejíti sebe krásnějšími slovy diplomatů a státníků, to jsou skutečné poměry, které jsou následkem celé zahraniční politiky, reparační politiky, kterou dělala po celých deset let také naše vláda a za kterou jest odpovědna a jejíž následky se ještě zle vyplatí. Ministři uklidňují vlastní svědomí a obyvatelstvo, pokud jde o hospodářské poměry, odkazujíce k tomu, že prožíváme právě evropskou hospodářskou krisi, že mimo evropskou hospodářskou krisi máme před sebou světovou hospodářskou krisi, že týmiž zjevy, jakými trpí Německo a Československo, trpí dnes také Francie a Anglie, ba dokonce i Amerika. Zvláště odkaz na Ameriku má uklidniti široké vrstvy. Věc jest líčena tak, jakoby vlastně šlo přece jen o krisi konjunktury. (Posl. Krebs [německy]: Přímo o nezměnitelná božská zařízení!) Zcela správně! Jest to velký klam, používá-li se k odůvodnění zdejších poměrů hospodářské krise a nezaměstnanosti v Americe. Americké poměry vznikly skutečně jen z krise konjunktury. Jestliže dnes Amerika prodělává finanční krisi nebo se tam vynořuje hospodářská krise, která rovněž vydává desetitisíce lidí na pospas nezaměstnanosti, nemá to naprosto nic společného s příčinami, v nichž tkví naše trvalá hospodářská krise. V Americe příčinou těchto zjevů jsou jednak bursovní spekulace, jednak jiné kapitalistické spekulace. Amerika, kdyby byl kapitál skutečně produktivně uložen, mohla by podle výpočtů amerických národohospodářů zaměstnati ještě asi 100 milionů dělníků, kdyby se využilo skutečně všech výrobních odvětví a všech výrobních sil. Ona země jest sedmnáctkrát tak velká jak o dnešní Německo a má jen 113 milionů obyvatelů, ohromné krajiny mohou býti ještě zdělány a, jak jsem již řekl, přes 100 milionů lidí mohlo by v Americe ještě nalézti chléb a výdělek, aniž by tam musil vzniknouti konkurenční boj o chléb a práci jako u nás v Evropě, jako v tomto státě. Amerika má dvě pětiny veškeré uhelné výroby na světě, čtvrtinu veškeré světové výroby pšenice a tři pětiny veškeré světové produkce bavlny. Jest to zajisté nejbohatší země a při svém ohromném finančním bohatství, chce-li, může nechati nastoupiti tolik výrobních sil a tak je rozmnožiti, že tam vůbec nelze mluviti o skutečné hospodářské krisi v našem smyslu. Jest tedy nemístné, jestliže my, abychom zastřeli vlastní příčiny naší hospodářské krise, poukazujeme na to, že i na druhé straně v Americe, v nejbohatší zemi světa, vidíme tytéž projevy krise. Nemusím dnes s tohoto místa široce rozkládati, v čem my národní socialisté spatřujeme nejhlubší příčiny hospodářské krise v tomto státě, ale nejen zde, nýbrž i v celé Evropě. Příčina ona záleží jen v neblahých mírových smlouvách, respektive v diktátech, záleží v rozervání jednotných hospodářských území, ve vzájemném uzavření států, ve snaze nejmenších států vybudovati si vlastní nezávislé národní hospodářství. Pohleďme na příklad na Maďarsko. Maďarsko si v několika letech vybudovalo milionovým nákladem průmyslová odvětví, jichž dříve mohlo postrádati, poněvadž ve velkém hospodářském území Rakousko-uherského mocnářství odbíralo své průmyslové potřeby z jiných krajů a vyměňovalo je za své agrární bohatství. O těchto nejhlubších příčinách, jak již řečeno, nepotřebuji mluviti, každý člověk, který se těmito věcmi zabývá skutečně nepředpojatě, o nich velmi dobře ví, a jsem přesvědčen, že o nich také dobře ví náš pan ministr pro věci zahraniční, tak jako jeho kolega Briand, který nyní propaguje plán spojení evropských států ve "Spojené státy evropské". Z čeho vyvěrá tento plán sledovaný Briandem? Nevyvěrá snad z mravního úsilí, aby se poměry v Evropě skutečně od základu změnily, nemá na mysli za jistiti všem národům a státům v Evropě skutečně lepší hospodářské podmínky a předpoklady - toho jest Briand naprosto dalek má na mysli hospodářskou a politickou nadvládu Francie. Briand hledí do budoucnosti, vidí, jak se poměry ve světovém hospodářství budou utvářeti, vidí vzrůstající zbídačení a hledí svůj stát a svůj národ v tomto evropském úpadku hospodářsky udržeti. (Výkřiky posl. Geyera.) Poněvadž myšlenka hájená Briandem nevychází z mravní základny, není možno, aby byla také skutečně posuzována vážně a aby mohla býti v dohledné době podrobena vážné diskusi v jednotlivých státech. Briand ví, ví to právě tak jako pan ministr pro věci zahraniční Beneš, že Spojené státy evropské jsou myslitelné a možné jen tehdy, až bude v Evropě skutečný národní pořádek a spravedlnost, až nebude v Evropě ani vládnoucích, ani ovládaných států a národů, nýbrž až v Evropě velký národní problém bude skutečně vyřešen v tom smyslu, že budou vedle sebe žíti rovnoprávné národy, ať velké nebo malé, až v Evropě zavládne stav, kdy každý národ, ať velký nebo malý, bude viděti, že jeho národnímu vývoji a jeho národnímu kulturnímu úsilí nečiní se překážky. Takovýto cíl však pan Briand na mysli nemá. Neboť, kdyby mu šlo vážně o Spojené státy evropské, musil by... (Posl. Krebs [německy]: Dáti také Alsasanům autonomii!) Zcela správně! Musil by započíti doma a rozřešiti národní problém, který tluče také na brány Francie, a musil by potlačeným a bezprávným národnostem své země poskytnouti touž národní svobodu a možnost vývoje jako Francouzům v jejich říši. Jestliže však československý státník mluví o Spojených státech evropských, předstírá-li, že slouží této myšlence, musil by celým svým vlivem a veškerou svou silou působiti především k tomu, aby v jeho vlastním státě bylo vytvořeno něco takového jako spojené národy. (Souhlas.) Pokud však takovýto stát nebude utvořen a dokud vůdci zahraniční politiky budou se ubírati cestou, kterou se tvrdošíjně brali v posledních desíti letech, nedostaneme se v Evropě ani k finančnímu vyrovnání ani k hospodářské konsolidaci a především nedospějeme ke klidu v boji proti mírovým diktátům.

Jestliže velectěný pan ministr pro věci zahraniční mluvil ve svém výkladu, který měl o Haagské konferenci, také o tom, jak jsem se již s počátku zmínil, že Haagská konference znamená konec boje o mírové smlouvy, mohu mu jen říci: při nejmenším jest to jen sebeklam. Zostřený boj proti těmto mírovým diktátům teprve začíná, poněvadž stále více a více vzrůstá poznání, že hospodářskými a sociálními poměry v Evropě a v jednotlivých státech jsou vinny právě tyto mírové diktáty a poněvadž nám každá mezinárodní konference od Spa až do Haagu a Paříže přinesla nová zklamání.

To jest naše mínění o reparační politice a o ceně výsledku Haagské konference a závěrečné konference v Paříži. Řekl jsem již, že vývoj dal za pravdu našemu mínění, a jsme přesvědčeni, že v dohledné době náš názor zavládne také hluboko v řadách lavic, které dnes v tomto našem mínění vidí politiku státu nepřátelskou. Pan ministr svůj výklad skončil poukazem, že nyní nadešla doba, kdy se bude moci věnovati více než dosud také otázkám vnitřní politiky, a velmi krásně prohlásil, že pro nás musí nastati nutnost politiky naprosté národní spravedlnosti a spolupráce stran a vrstev. Ale pan ministr k tomu připojil, že Československo na poli takovéto politiky národní spravedlnosti vykonalo již tak velkou práci, že tato politika došla uznání i za hranicemi. (Výkřiky posl. Krebse.) A tu musím tedy prohlásiti, že jestliže budoucí politika národní spravedlnosti bude vypadati tak jako v minulosti, nebude se vývoj uvnitř bráti onou cestou, která by směřovala vzhůru. Nezáleží na tom, jak se smýšlí za hranicemi o poměrech u nás. (Posl. Geyer [německy]: Nebo jak jsou klamáni!) Zcela správně. Nezáleží na tom, jak se smýšlí za hranicemi následkem propagandy, kterou provozujete v cizině za ohromné peníze, záleží na tom, jak se smýšlí o politice národní spravedlnosti uvnitř hranic. Tu můžeme jen říci, že dosavadní politiku, na kterou jest pan ministr tak hrdý, odmítáme a že ji co nejostřeji potíráme a že se také postaráme, aby také za hranicemi tuto politiku národní spravedlnosti dovedli správně oceniti. Jsem poslední, který v boji za naše národní právo šilhá snad za hranice a počítá snad na spojence v cizině. My, 3 1/2 milionu sudetských Němců, máme v sobě dosti životní síly, abychom si vybojovali v tomto státě své právo. Čas jde s námi. (Posl. Geyer [německy]: Přežili jsme již docela jiné časy!) Zcela správně! Přežili jsme již jiné časy. Nechť Češi pokračují ve svém boji, nechť z oněch 3 1/2 milionu sudetských Němců podle okolností hospodářsky poškodí ještě další desetitisíce, nechť je strhnou pod kolo, zbudou ještě miliony a ty budou míti sílu věc změniti. Pro nás má jistě cenu, jak smýšlí cizina o těchto poměrech, a proto se postaráme, aby ještě zvýšenou měrou byla rozpoznána také za hranicemi politika, tak jak byla dosud dělána. Budeme pokračovati ve svém boji proti této politice, jsme přesvědčeni, že cesta naší politiky dovede nás tam, kam směřujeme: mezi svobodné národy ve svobodných státech, k sociální spravedlnosti ve všech oborech. (Posl. Krebs [německy]: A nikoliv k otročení americkému finančnímu kapitálu jako v Haagu!) Ano, nikoliv k otročení americkému finančnímu kapitálu! Věříme, že v dohledné době se splní, po čem dnes národové touží a oč usiluje Evropa: společná práce a společný postup svobodných, rovnoprávných národů. Ale skutečně svobodných a rovnoprávných národů, nikoliv rovnoprávnost, o které zde ve sněmovně mluví také ministři, která však není nic jiného než potlačování, utlačování, zbavování práv a odnárodňování. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. dr Pergler.

Posl. dr Pergler: Slavná sněmovno! V debatě o Haagu, totiž v první debatě dne 4. února, zabýval jsem se otázkou reparační a podrobil kritice haagská ujednání, pokud se tak mohlo státi na základě pouhého exposé pana zahraničního ministra, nedoloženého textem dohod.

Nebudu opakovati, co jsem řekl tehdy, ale myslím, že nelze jinak než připomenouti slavné sněmovně, že na povahu našeho parlamentarismu a vážnost našeho jednání vrhá prapodivné světlo okolnost, že ve věci tak důležité zákonodárný sbor mohl jednati na základě pouhého výkladu, který, i kdybychom mu jinak přiznali všechny možné nejlepší vlastnosti, kdybychom nepochybovali o upřímnosti pana ministra, o jediném jeho slovu, přece jen byl krajně subjektivní a jenž prostě podával hledisko pana zahraničního ministra, ba dokonce i jeho obhajobu, se kterou bylo docela možno poctivě se rozcházeti, míti na ni jiný názor, jmenovitě kdybychom byli znali texty. Nemáme jich před sebou ještě dnes.

Mezinárodní smlouvy jsou ovšem dokumenty, jichž interpretace nemusí býti vždy stejná, mohou býti různé názory a působí znovu říkám - velmi podivným dojmem, že tehdá pan ministr jich nepředložil. Ještě podivněji působí, že parlament na tom netrval. Snad souvisí s celým naším volebním řádem i tato ukázka úpadku našeho parlamentarismu, neboť parlament debatující o ujednáních, jichž textu nezná, je instituce jistě při nejmenším prazvláštní s hlediska vyšší úrovně parlamentarismu. Věc byla tak neuvěřitelná, že se mi stalo v Kolíně, že stoupenci strany pana ministra, když jsem jim tuto věc vypravoval, nechtěli tomu prostě věřiti, nechtěli přiznati, že je možno, aby parlament jednal o něčem, čeho text nezná.

Po Haagu přišla Paříž a my najednou z jednoho orgánu pana ministra, z listu pana dr Stránského, se dovídáme, že také v Haagu nebylo ujednáno pranic, že se tam nic nestalo, vůbec žádné ujednání. Docela bezvýznamná schůzka, bezvýznamné listiny byly podepsány, poněvadž "Lidové noviny" dne 10. dubna v dopise z Paříže - neříkám to já, nýbrž "Lidové noviny" - datovaném z 6. dubna, napsaly:

"Zeměkoule snáší stoicky ustavičné mezinárodní porady, vyznamenávající se tím, že se končí t. zv. zásadní dohodou. Zásadní dohoda je to, co čeština, řeč jadrná, vyjadřuje populárním rčením: "dohodli jsme se, že se dohodneme". Jinými slovy: Teď to teprve začne. X-tá haagská konference musila se dohodovat o tolika věcech, že se na některé z nich dostalo dohody jen zásadní. Byly to ty nejmenší, zrovna tak jako v říkadle o lištičce, která smažila hrášek, kde se na ně také nedostalo. Malá dohoda dohodla se s Maďarskem, že se dohodnou o něco později, v Paříži; a onen odklad překřtěn na redakci dohody. Bylo se tedy proč domnívati, že se to teprve začne; a vskutku také, když se redakční výbor sešel, ukázalo se, že to nejde. Nešlo to tak dokonale, že se skromná konference diplomatických redaktorů musela transponovati do polohy vyšší: stala se z ní velmi řádná konference vlád, a tou dobou se moří v Paříži "konceptní" prací nikdo menší než pan Beneš, Marinkovič, Titulescu, Loucheur etc. Zkrátka, sbor je obsazen hrdinnými tenory. Jak známo, ztroskotala haagská dohoda o to, že si ji strany různě vykládaly. Tím jen dokázala, že je důstojným členem velebného rodu zásadních dohod."