Mírovými smlouvami nebyla zase určitá cifra vyslovena a tu, jak jste byli všichni svědky, rozvinula se dlouhá a dlouhá jednání o této otázce platů za státní statky. Účastněny byly jednotlivé státy a účastněna byla zvláště naše republika, která měla neobyčejnou účast na všech těchto jednáních a houževnatě se snažila, abychom v této věci byli postiženi co nejméně. Víte všichni, co náš zahraniční úřad a náš vyslanec Osuský v Paříži v této věci vykonal a že bylo třeba mnoho a mnoho práce, než jsme dospěli k výsledku, ke kterému jsme došli také v Haagu.

Tyto státní statky měla odhadnouti zvláštní komise, která se skládala ze zástupců států cessionářských, ze zástupců Anglie a Francie a potom ze zástupců Italie. Všichni tito jednotliví zástupci přišli k určité cifře, ovšem každý k té cifře, která se mu nejlépe hodila. Zástupci států cessionářských přirozeně přišli k nejmenší cifře, kdežto zástupci Italie, která měla z reparací neněmeckých, do kterých patřily také státní statky, dostati z druhé poloviny těch 40%, měli zájem na tom, aby byla tato suma co nejvyšší, takže jsme zde stáli mezi sumou nejnižší a sumou nejvyšší a uprostřed stála suma, která vyplývala z porad zástupců Anglie a Francie, a tato suma byla asi 3.889 mil. zl. korun. Co to asi znamená? To znamená, převedeno na naši valutu, 26 miliard dnešních našich korun, tedy suma jistě neobyčejně veliká. A tu dohodou mezi mocnostmi věřitelskými byly náhrady za všechny tyto statky všem státům jednoduše škrtnuty a tím okamžikem byli jsme zbaveni této velké nejistoty, která zneklidňovala naši veřejnost, poněvadž, jak všichni víte, při každém jednání o rozpočtu vždy se ukazovalo na to, že náš rozpočet není pravdivý, poněvadž ještě nevíme, kolik činí náš státní dluh, kolik budeme platit i za státní statky. Objevovaly se enormní cifry, miliardy atd., a nyní konečně máme jasno, že za tyto státní statky nebudeme platiti nic - ovšem přirozeně také ostatní státy.

A nyní co se týče tak zv. osvobozovacího příspěvku. Z úvah, o kterých jsem se zmínil, mluvě o státních statcích, došly mocnosti k tomu, že mají cessionářské státy zaplatiti určitou sumu, která by byla vlastně příspěvkem k vedení války. Řekl jsem již, že všechny státy válku vedoucí měly úměrně býti zatíženy svými povinnostmi na náklady válečné, a proto státům cessionářským, Polsku, Československu, Jugoslavii, Rumunsku a pak také Italii, byly stanoveny sumy, které mají platiti, a tato úmluva byla uzavřena 10. září 1919 v St. Germain en Lay. Tato smlouva stanovila, že cessionářské státy mají zaplatiti sumu, která nemá přesahovati 1 1/2 miliardy zl. franků a že do této sumy mají přispívati jednotlivé státy podle výnosu jednotlivých územ, která byla státům postoupena, podle průměrného výnosu mezi lety 1911 až 1913. Československo nemělo proto platiti více než 750 mil. zl. franků. Tyto sumy potom měly býti kompensovány za reparace.

Tato smlouva byla později ve svých konečných článcích, které stanovily, poněvadž mohlo býti konto jednotlivých států buď vyšší anebo nižší podle toho, měly-li něco dobírati či platiti, poněkud změněna, ale k této změně jsme nepřistoupili, takže pro nás platila tato smlouva z 10. září 1919.

Co jsem řekl o státních statcích, platí ovšem také o tomto příspěvku liberačním. Tato otázka byla předmětem jednání s naší strany také celé desetiletí. Bylo jednáno mnoho a mnoho o této otázce a konečně byla rozřešena v Haagu, kde smlouvou s Československem jsme se zavázali, že budeme platiti 37 anuit po 10 mil. zl. marek, tedy asi po 80 mil. korun. Tedy tím je konečně rozřešena tato otázka jak státních statků tak také tohoto t. zv. liberačního poplatku.

Bližším, co se týče rozpočtové stránky, bude se obírati podrobněji kol. dr Macek. Já bych jenom řekl, že zkapitalisovaná tato povinnost 6% činí něco přes 147 milionů zl. marek, t. j. asi 1.183 milionů Kč při diskontu 6%; při diskontu 5% je to více, asi 1.348 mil. Kč. Tedy touto cifrou je konečně vymezena povinnost, kterou má naše republika z mírových smluv. V této dohodě s Československem neobjevuje se už slovo "osvobozovací" příspěvek, nýbrž bylo tam stanoveno, že jsou to povinnosti z mírových smluv. Tedy toto odiosní slovo je konečně odstraněno.

Tento příspěvek byl potom rozdělen mezi jednotlivé státy, Francii, Velkou Britanii, Italii, Belgii, Japonsko, Portugalsko a Řecko.

Tím jsem podal krátké vysvětlení, krátký výklad o dohodách, nás se týkajících, které byly uzavřeny v Haagu. Schválně jsem podal vývoj celé této otázky, abychom mohli oceniti tyto haagské dohody. Je nesporno, že mají velikou cenu a veliké důsledky jak pro celou Evropu, tak také specielně pro nás. Celá Evropa dnes konečně si může oddychnouti, ví, na čem je, ví, jak má zaříditi hospodářský život vzhledem k těmto reparacím. Jednotlivé státy mohou konečně uspořádati si svůj hospodářský život vzhledem k tomu, jaké jsou jejich povinnosti a jejich nároky. Pro nás jsou tyto haagské dohody důležité proto, poněvadž jednak je z nás sňato břemeno, které neustále viselo nad námi a hlavně nejistota, která byla stále a stále na našem hospodářském životě. Tato nejistota měla dalekosáhlé následky a proto v tom spočívá hlavní význam těchto haagských dohod, že konečně máme jistotu - ovšem vedle toho, co bylo nám v Haagu sleveno, proti tomu, co jsme měli původně platiti. Tuto otázku musíme posuzovati vzhledem k celému komplexu těchto otázek, tedy vzhledem k tomu, co bylo sleveno Německu, čili, oč přišli ostatní spojenci. Tedy je to otázka neobyčejného dosahu a srovnáme-li konečné naše saldo po konferenci haagské se saldem počátečním, můžeme posouditi, co haagské dohody pro nás znamenají. Jsou pro nás jistě dalekosáhlého významu.

Zahraniční výbor jednal svědomitě o těchto jednotlivých smlouvách, o smlouvách s Německem, Rakouskem a Československem. Pokud jsem měl příležitost sledovati debatu v zahraničním výboru, tedy proti smlouvám samým nebylo nijakých zásadních námitek, spíše proti některým formálním věcem, které souvisely s touto otázkou. Promiňte mi, pánové, že jako referent nemohu dnes přirozeně, aniž znám výsledek debaty v plenu, reagovati hned na to, co bylo řečeno v zahraničním výboru. Ponechávám si to přirozeně - což je mou povinností - na konec debaty zde.

Jménem zahraničního výboru, který bedlivě a svědomitě projednal tyto dohody, dovoluji si navrhnouti slavné sněmovně, aby schválila dohodu uzavřenou v Haagu s Německem, Rakouskem a Československem. (Potlesk.)