Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Brodecký.

Dávám mu slovo.

Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Především musím se zmíniti o útocích co do poctivosti mé práce pro státní zaměstnance atd., atd. s tohoto místa na mou nepatrnou osobu vedených. Ve výkřiku jsem stručně řekl pánům, jak celou situaci vidím. Mluví-li se o zákonech a mluví-li se o poměrech, které způsobeny byly zákonodárnou činností posledních 4 let - a zde je takový případ - pak mluvíme o činnosti v personální politice, kterou prováděla t. zv. panská koalice vedená agrární stranou. Tato personální politika byla dělána na prospěch zájmu agrární strany. Při dnešní mentalitě politických stran vůbec, a při mentalitě agrární strany zvláště, rozumí se to samo sebou. Když bez zvýšení rozpočtu který by mohl býti dnes zvýšen jenom řádným zatížením těch, kdož zastupováni jsou agrární stranou - měly býti získány obnosy, které tato strana pro své zájmy potřebovala, mohlo se to státi jen v rámci tohoto rozpočtu. A tak se stalo, že na personální politice jsou v rozpočtu uspořeny okrouhle 3 tisíce milionů korun ročně, které byly z poloviny asi věnovány na úplatu státního dluhu, z poloviny na prospěch plnění jednotlivých požadavků agrární strany. (Posl. Pelíšek: Které to byly?) Já nemluvím o Číně, já mluvím o Československé republice.

Tedy prosím: Jestli dnes někdo nám, sociálním demokratům, přikládá vinu za to, co personální politika naši panské koalice zavinila, a ten někdo se jmenuje komunistická strana, která vlastně rozvratem dělnických řad, které jedině jednotně se mohly proti této politice ubrániti, panskou koalici, vedenou agrárníky, podporovala, pak máme tu co dělati s tím, co jsem stručně ve svém výkřiku naznačil.

Agrární strana, jako vedoucí strana reakce a protipersonální politiky u nás v Československu, má dnes, aby se dostala z krise, způsobené zlevňováním cen životních potřeb, v obilninách atd., dva veliké úkoly:

Fedrovati chov dobytka, a aby mohla chov dobytka fedrovati na účet širokých vrstev konsumentů, má druhý úkol - fedrovati chov komunistů. (Výkřiky komunistických poslanců: A potřebuje k tomu pasáka!) čelní lidé z vašich komunistických řad jako sekretáři do agrární strany přestoupili a ti již dovedou úkol pasáků opatřiti. (Výkřiky posl. Čižinské.) Když mně komunisté nadávají a mne podezírají, odpovím na to prostě takto: Všichni, kdož komunisty byli, všichni mně tak nadávali a všichni kteří od komunistů přišli zpátky, mne potom ujišťovali, že mi nadávali proto, poněvadž to byla předepsaná komunistická zásada. Ve skutečnosti nebylo příčiny k nadávkám, poněvadž všichni ti lidé nakonec uznali za správnou politiku, kterou jsme dělali, a přišli proto k nám. Ovšem, ti nejradikálnější z vás to udělali radikálněji, ti šli prostě přímo od vás organisovati žluté Národní sdružení proti socialistickým řadám. Lidé, končící svůj pohnutý život politický tímto způsobem, mně přece starému kozákovi, který slouží již pátou desítku let v dělnickém hnutí, neimponují. Proto poslužte si, a až budu věcně mluviti, nadávejte a křičte své fráze, já vám odpovídati nebudu. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Leč mně jde o vysvětlení nejenom na stranu komunistickou, nýbrž také na stranu občanských stran. Kolega Bezděk jako poslední řečník včera opakoval to, co mu vsugerovali do jisté míry komunisté svým úmyslně nesprávným pojetím toho, co jsem v soc.-pol. výboru řekl. Prohlásil jsem v soc.-politickém výboru: Na tomto zákoně nelze nic měnit. Tento zákon sám o sobě plní na 100% požadavek personálu, aspoň pro laika. Na 100% proto, poněvadž tento požadavek zněl: Zrovnoprávnění pensistů podle zákona č. 103/1926. To tento zákon činí. O nedostatcích jeho budu mluviti. Ale co v personální politice předložení tohoto zákona předcházelo, to tento zákon, až bude prováděn, odhalí jako nepřetržitý řetěz zločinů v personální politice na státních a veřejných zaměstnancích napáchaných panskou koalicí. Není tedy pravda, že bych byl řekl, že tímto zákonem má býti páchán zločin na personálu. Tedy: Ať mám k zákonu tomuto stanovisko jakékoliv, musím říci: Tento zákon nemůže býti nazván zločin em ale to, co předcházelo tomuto zákonu, znehodnotilo provedení požadavku personálu pro zrovnoprávnění pensistů do té míry, že tento zákon pro řadu lidí nebude znamenati žádné zlepšení. To jsem řekl, a na tom trvám. Hlavně nebude znamenati žádné zlepšení pro lidi kteří byli stavěni agitací pro tento zákon do první řady, o nichž se mluvilo jako o nejubožších z ubohých a jejichž žebrácké obnosy, několik desítek korun měsíčně, byly strkány do popředí agitace pro tento zákon. Dnes toto tvrzení dokáži číslicemi. Aniž bych někomu záviděl a aniž bych odsuzoval to, že zlepšení někde jest příznivější. Naší povinností jako zákonodárců je, abychom zjistili, dříve než zákon vejde v platnost, co se tímto zákonem stane. Nesmíme nechat nevyvráceno falešné mínění a ještě falešné mínění o tom posilovat a rozmnožovat, že zákon, který přijímáme, je dobrý a dokonalý. Při jeho provádění se objeví ty či ony slabiny, eventuálně jeho do jisté míry větší škody než zisky, které přináší. Proto je naší povinností zhodnotit zákon a jeho důsledky, dříve než začne působit.

A když člověk sedí nebo stojí na místě odpovědném, tak má dvojnásobně povinnost, aby řekl podle pravdy otevřeně a jasně: Zákonem je v zásadě splněno to, co jste žádali. Ale to, co mu předcházelo, znehodnocuje tento zákon v jeho důsledcích. Opakuji dnes znovu: Na zákoně nelze nic měniti a bylo by proto zbytečné široce a dlouze mluviti o tomto zákoně. Nemá-li toho ovšem člověk takovou životní potřebu jako jednotliví páni, kteří mluvili s této tribuny přede mnou o všech možných věcech, poněvadž k vlastním důsledkům zákona nevěděli, co říci.

Při přijímání tohoto zákona je nutno s tohoto místa spíše míti zřetel k tomu, co bezprostředně po jeho přijetí musí býti vykonáno, aby zákon neznamenal tak veliké zklamání právě v místech nejpotřebnějších, jaké musí znamenati, neprovede-li se to, co jsem navrhoval v soc.-pol. výboru, a co zde řeknu. Chtěl bych své poznání v této věci shrnouti do nového požadavku, ještě než tento zákon bude přijat, a pak toto poznání velmi stručně a krátce rozvésti. Slavná sněmovna si musí uvědomiti, že přijetím zákona o zrovnoprávnění staropensistů a jeho prováděním okamžitě tvoří situaci, ze které vznikne neodvratitelný požadavek: Zrovnoprávnění novopensistů ke staropensistům.

Zní to trochu paradoxně, ale věc je taková: Zrovnoprávněním staropensistů k zákonu č. 103 dostaneme poměry, ve kterých velmi mnozí staropensisté (a zvláště středopensisté) ze zákona nic nezískají. To, co mají dnes víc, než by dostali podle zákona č. 103, bude jim vyplaceno ve formě doplňovacího nebo vyrovnávacího přídavku a o tento vyrovnávací přídavek budou míti více než pensisté, kteří napříště po zrovnoprávnění staropensistů a středopensistů půjdou do pense podle zákona č. 103/26.

Je to zvláště v kategorii zřízenců a podúředníků, jak to ukáži číselně. Prozatím připomínám, že tu budou rozdíly asi 800 Kč u zřízenců a asi 1500 až 2200 Kč i více u podúředníků.

Tedy prosím: Vidím-li na rozdíl od mínění jiných kolegů, co provedení tohoto zákona zlého či dobrého způsobí v naší příští personální politice, pak mám přece povinnost, abych to řekl předem. To není demagogií seděti ve vládě nebo podporovati vládní politiku a při tom vytýkati politice této vlády chyby, které dělá ať vědomě, ať bona fide. To není demagogie, to je poctivé přiznání se k povinnosti ve snaze o zjednání nápravy. A kdyby tolik poctivého přiznání se k povinnosti mohlo býti či bylo na jiných stranách, pak by se musilo uznati, že se u nás, právě za panství koalice občanských stran, dělala personální politika, která musila míti a také má, je-li v ní pokračováno, za následek, že pro nejbližších deset let personální poměry jsou úplně spletené, takže se nakonec nikdo v nich nevyzná.

Považovali jsme za velký čin, když jsme po uzákonění zákona 541 přijali v Revolučním Národním shromáždění zákon č. 222, vykládaný vládním nařízením č. 666 z r. 1920 ťO propočítání služební dobyŤ. Jak jsme se naparovali před celým světem, že jsme první a jediní prozatím, kteří jsme se odhodlali křivdy starým rozpadlým státem na státních zaměstnancích napáchané napraviti. Tyto křivdy, které za Rakouska v personalistice v různém rozředění jmenování, povýšení, postupu atd. byly napáchány, jsme napravili obnosem na nový mladý stát jistě velmi značným, asi 3/4 miliardou Kč, zvýšených vydání na personál ročně. Ve skutečnosti jsme zákonem č. 541, totiž regulativem tam obsaženým, zavedli poměry, o nichž jsme mohli říci, že mají jednotnou základnu, jak se do budoucna budou vyvíjeti a kam se budou vyvíjeti.

To byla práce sociálních demokratů a socialistů vůbec. Pak se však zmocňují personální politiky občanské strany.

V platovém zákoně č. 394/1922 a v zákoně č. 286 z r. 1924, první v § 17, odst. 2., druhý v §§ 6 a 7 a v zákoně č. 103/1926 nemají jiné myšlenky a snahy, než odebrati to, co jsme dobrého do základů vývoje personální politiky u nás vložili. Kol. Bezděk mně zde vytkl, že jsem prohlásil v soc.-politickém výboru, že nevím, jak bych nazval tuto zásadu personální politiky, jak se jeví v zákoně č. 103. Ano! Řekl jsem: Třídní tato politika nebyla. Stavovskou také nebyla, poněvadž nepostihla celý stav stejně. Byla kastovnická. Z poměrů ze starého Rakouska zděděných jsme my v krátké době - právě za vedení politiky soc. demokracie a socialistů vůbec udělali opravdu demokratické zřízení i v personální politice. Několik málo měsíců, roků, panské koalice stačilo však, aby tam, kde jsme byrokracii k určitému demokratismu vychovali nebo aspoň přinutili, když ne vychovali, byla úplně puštěna uzda zvůle těmto byrokratům. Ne uzda starého rakušáctví. Budiž s tohoto místa žalováno, že starý rakouský byrokratismus v personální politice byl hotovým gentlemanstvím proti tomu, co v personální politice provádějí naši českoslovenští nejvyšší úředníci. Již jednou jsem zde řekl a opakuji to: Ve starém Rakousku bylo nemyslitelné, aby vysoký úředník, referent v personální politice státu, dělal politiku pro snížení sociální úrovně nižší vrstvy ve spojitosti s politikou obohacení sebe a vlastní kasty.

Mohu vám, pánové, ze svých bohatých zkušeností přinésti doklady toho, že referenti, kteří byli pověřeni, aby dělali státní personální politiku, rozvrhovali částku, povolenou parlamentem na personální politiku, velmi decentně. Jakmile se začlo mluviti o jejich stupnicích a třídách, prohlásili svoje desinteresement a na požadavky svých vrstevníků odpovídali: To se nemůže dělati, máme povinnost rozdělovati spravedlivě. A tak to také zpravidla dělali. Jak je však dělán zákon č. 103/26, počínaje od zákona č. 394, s těmi 75% zvýšení služného na účet drahotního přídavku? Jak jest prováděna tak zvaná denivelisace proti t. zv. socialistické ukvapenosti popřevratové nivelisace? Jak toto je děláno? Je jasno, že při každé úpravě jde o to, pomoci hlavně těm, kdož pomoci nejvíce potřebují. Mluvíme-li o tom, řekl jsem to v soc.-politickém výboru a několikráte před tím, a i zde to opakuji:

Ani zdaleka mne nenapadá, vyčítati pánům ve vyšších stupnicích veliké platy nebo vyčítati jim, že zákonem č. 103 v prvé řadě zdvojnásobili vysoké platy. Sám jsem souhlasil s tím a byl jsem pro to, aby úředník na odpovědném, namáhavém a vyčerpávajícím místě měl slušný plat. V tom nespočívá onen zločin. To, co kritisuji jako zavrženíhodné, spočívá v tom, že pánové neměli odvahu pro sebe si upraviti poměry, neříkám luxusní, ale řeknu to nejmírněji běžným způsobem, aniž by na druhé straně nesahali přímo ke strašnému odbourávání nedostatečné výše životní míry nejširších vrstev nižšího personálu. V tom vidím zločin, a to je, co mne staví proti těmto pánům. Pánové nesmějí mysliti, že po své dlouholeté činnosti v těchto věcech jsem veden nějakým sobeckým stanoviskem, že bych nepřál někomu. Právě naopak. Nemohu však viděti a snášeti tuto záludnost, toto ošklivé jednání, nedůstojné lidí s dekretem právníka, nedůstojné lidí s vysokoškolským vzděláním. Kdybych někde venku v přístavě, ve skladišti, na stavbě, na vykopávce sešel se s lidmi, kteří budou rozdělovati týdenní výdělek takovým hamižným způsobem, že svým spoludělníkům utrhnou ze řádně vydělané mzdy jenom proto, aby na ně samotné připadl větší díl, pak to odsoudím také jako špatnost. Ale chápu to spíše, než když se mzda za práci pro stát rozděluje takto graduovanými lidmi, právníky, juristy, kteří by přece měli býti povznešeni nad tyto ošklivé, primitivní lidské vášně a city. O to mi jde.

Vidím strašné důsledky tohoto nepěkného jednání pánů Fischera et consortes, vidím velmi nepěkné důsledky tohoto jednání jako zákonodárce, jako člen sněmovny musím to viděti - vidím při tom, že nejenom ošizenému personálu se škodí tím, že jest ubíjen sociálně, vidím však také, že se personálu béře láska a chuť ku práci, vidím, že i stát jako takový, že dočasná vláda, která representuje tento stát, vidím, že i parlamenty jsou tímto nehezkým jednáním těchto pánů podváděny - jestli se kdo chce nechat podvádět nebo nechce, je vedlejší věcí, kdyby dokonce snad i dočasná vláda dala najevo, že chce býti na oko klamána a předem připustila klamání veřejnosti, to vše jest vedlejší věcí - když to vše vidím, pak myslím, že mám povinnost, jako každý poctivý člověk, užíti každé příležitosti k tomu, abych řekl: Takto vypadá vaše politika, takto vypadá vaše práce nebo důsledky vaší práce, o níž říkáte, že musila býti prováděna proto, poněvadž po převratě se dělaly věci laiky, nevědátory atd., atd., lidmi, kteří věci nerozuměli. Proto jsme musili přijíti se zákonem č. 103/26 a různými vládními nařízeními z toho pocházejícími, založenými na vědeckých základech.

Po prvé ve svém dosti dlouhém životě vidím, že podvod a záludnost mají také vědecký základ! Po prvé ve svém životě! (Posl. Bergmann: Aspoň máš říci "podfuk"!) Nechci býti vulgární a slušné slovo pro to není.

V soc.-politickém výboru pronesl jsem určitá tvrzení, pro která bylo na mne útočeno. Nebudu proto k zákonu samému mluviti mimo výklad k § 5, který učiním, ale chci s tohoto místa prokázati to, co jsem řekl v soc.-politickém výboru, a to číslicemi.

§ 5 předloženého zákona říká, že ke splnění tohoto zákona budou staropensisté a středopensisté převedeni podle převodních předpisů zákona 103/26 na novou pensijní základnu. Původní elaborát k tomuto zákonu vysvětluje na tomto paragrafu, že se převod může státi jen na pensijní základní kategorie, ze které dotyčný staropensista na odpočinek odešel. Nemůže se při tom prý bráti zřetele na to, co od doby, kdy odešel na odpočinek, do vydání tohoto zákona s touto kategorií se stal ve věcech povýšení atd. To jest dosti jasné. Co bude však s kategoriemi, které byly zrušeny, z nichž tedy zaměstnanec šel do pense, které však dnes již neexistují? Jak tam budou tito lidé převáděni? Jak budou dále převáděni lidé, u nichž se zjistí, že na místo kategorie, ze které odešli do pense, byla postavena kategorie jiná, třeba nižší nebo vyšší? Bude to ve druhém případě komise, která bude zásady převodu pracovati, jmenovati, také povýšením, jsoucím v rozporu k zákonodárným směrnicím? Když byly dělány zákony o převedení celých kategorií do statu úřednického nebo podúřednického, řeklo se: To je převedení celé kategorie, to není žádné povýšení. Bude se to dělati zase tak? Když někomu byla zrušena kategorie a postavena na její místo kategorie jiná, ve vyšších platových stupnicích, bude on převeden na pensijní základnu oné vyšší platové stupnice?

§ 5 je sice velmi krátký a velmi stručný, ale myslím, až se dostaneme k tomu, abychom podle něj tento zákon provedli, že teprve nabudeme přesvědčení o tom, jak hluboká byla personální věda p. min. rady dra Fischera a jaký chaos způsobila v personálních poměrech. Zmatek, který se pravděpodobně nedá žádným jiným způsobem napraviti než tím, že se jeho pochybná vědecká základna vůbec vyhodí z personalistické politiky a bude se dělati personalistická politika podle starých "nevědeckých" základen skutečného vývoje poměrů, podle nichž jsme tuto politiku dělali až skoro do roku 1922.

Prosím, uvažujte, dámy a pánové, tento: Řekl jsem soc.-pol. výboru: Jednotlivci 3000, snad 5000 lidí - budou míti ze zákona větší příjem, ba slušný zisk. Mohl bych dále říci: Jednotlivci - a zde to nejde ani na stovky, nevím, zdali na desítky - budou míti přímo obrovský příjem z tohoto zákona. Budu je jmenovati. Veliká část pensistů získá však velmi málo, a možno-li, ještě větší část z nich nezíská ničeho a musila by dopláceti, kdyby nebylo řečeno v zákoně, že méně, než má dnes, nemůže dostati nikdo.

Oficiál - srovnávám pensijní výměr zákona č. 394 s výměrem zákona č. 103, nebudu zvláště jmenovati služné 10.152 Kč, započitatelné příbytečné 1400 Kč, rodinný přídavek podle zákona č. 394 atd., nýbrž celkový příjem - má podle zákona č. 394 pensi 17.412 Kč, podle zákona č. 103 21.600 Kč, získává tedy 4108 Kč. Z toho ovšem jde asi 800 Kč dolů, strženo od 1. dubna 1923 z drahotního přídavku, jak to bylo v témž zákoně přijato, takže bude míti zisk asi 3400 nebo 3500 Kč.

Vrchní oficiál bude převedením míti zisk 8280 Kč, srážka dělá asi 700 Kč, tedy 7500 Kč čistého zisku. Inspektor bude míti čistého zisku asi 7200 Kč, t. j. střední stav, o kterém zde mluvím, a teď přijde kasta, o které jsem mluvil: Ústřední inspektor na místě ministerského rady, dvorního rady atd. bude míti zisk 15.614 Kč a vůdcové kasty - na štěstí jich dosud nemáme mnoho v pensi, poněvadž se každý z těch sekčních šéfů, které jsme po převratě honem nadělali, abychom nic nezmeškali, držel - mají zisk ještě větší. Sekční šéf, který odešel na pensi, bude míti z tohoto zákona čistého zisku 34.320 Kč ročně! Vidíte, jak se zde ten vědecký základ objevuje, snad nechtěně, ale přece jenom jako hotové čínské kastovnictví.

Předeslal jsem, že pánům nezávidím ani jejich velmi slušné zisky. Postavíme-li však vedle těchto zisků tímtéž způsobem vypočítanou tabelu zřízenců a podúředníků, shledáme, že zřízenec ve 13. platovém stupni ztrácí provedením tohoto zákona 842 Kč, podúředník 13. plat. stupně ztrácí 1546 Kč a podúředník 14. plat. stupně 2154 Kč. Oni ovšem tyto peníze neztratí, poněvadž zákon říká, že nikdo nemůže dostati méně než má, kdyby však měl býti zákon proveden bez tohoto ustanovení, dostali by tito zaměstnanci o tyto obnosy méně. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Máme dále u nás, zvláště na železnicích, zaměstnance, kteří odcházeli do pense jako provisionisté. Třicet, čtyřicet roků sloužili, platili si do provise a jako provisorní šli do pense. Když odešli do pense, jmenovali jsme zákonem č. 541/1919 jejich kategorie definitivními. Zákonem č. 222/1920 jsme pak propočítali celou provisorní dobu těchto zaměstnanců v definitivní platové stupnici. A tak ten, kdo šel z této kategorie do pense před platností zák. č. 541/1919, šel do pense jako provisorní, kdo sel po září 1929, tedy po platnosti tohoto zákona, šel jako definitivní zřízenec, namnoze jako podúředník v nejvyšší platové stupnici. Co bude teď s těmito lidmi, kam je zařadí komise, která bude přeřadění prováděti? Dá je mezi definitivní, nebo je dá přesně podle § 5 tohoto zákona mezi pomocné či výpomocné zaměstnance? Aby mně bylo dobře rozuměno: Ve vládním nařízení č. 15/27 máme sice zřízenu kategorii pomocných zaměstnanců, ale to je nová kategorie, která tenkráte, když ti lidé odcházeli do pense, pro ně neexistovala. V přesném slova smyslu § 5 nesmějí tedy býti tito dělníci převedeni do této kategorie. (Posl. Bergmann: Proč se jmenují pomocní?) To je český překlad starého "provisorischer Aushilfsdiener", kterého použil pan min. rada dr Fischer v jediném případě celého zákona č. 103, totiž v § 210, v prvé větě odst. 3. Tam totiž použil slova "pomocný zřízenec". Protože jsme titul "sluhů" zrušili revolučním Národním shromážděním a čekatel na definitivní místo zřízence se jmenoval "Aushilfsdiener", přeložil jej pan dr Fischer na pomocného zřízence. Tak utvořil ve vládních nařízeních na věčné časy přímo proti § 205 zákona č. 103 a § 25 zákona č. 210 celou kategorii, do které tito lidé, bývalí naši dílenští a jiní provisionisté, nemohou býti přeřaděni, poněvadž tato kategorie neexistovala ve smyslu § 5 zákona. A teď snad budou je pánové chtíti klásti na roveň smluvním dělníkům.

To byl asi tehdejší poměr těch, kteří ovšem dnes nejsou členy pensijního fondu, nýbrž pojištěni u všeobecného dělnického starobního a invalidního pojištění. Znamenalo by velkou cenu, provázející projednávání tohoto zákona, kdyby se pan min. rada Fischer zavřel na několik dnů do své pracovny a prostudoval aspoň trochu naše námitky, aby došel k poznání, jaké hrozné dílo, jaký chaos spáchal nejen zásadami zákona č. 103, ale potom hlavně svými prováděcími nařízeními, která dělal úplně samostatně, poněvadž mu pravděpodobně vlezla do hlavy vědeckost do té míry, že si myslil, že nikoho nepotřebuje, kdo by mu vysvětlil a poradil a zabránil tak, aby se neocitl ve škarpě s celým svým personalistickým uměním.

Chtěl jsem ukázati přesto nebo právě proto, že na tomto zákoně, jak je, nemůžeme nic měniti. Projednávání tohoto zákona nám ukládá povinnost, abychom se okamžitě snažili o to, jak bychom v nejbližší budoucnosti napravili to strašné, jež se z provádění tohoto zákona objeví v našem personálním stavu. A tu si nemohu odpustiti, abych nesdělil slavné sněmovně a tím i veřejnosti, že také senát, tak jako my, pokoušel se o řádnou přípravu k tomuto úkolu. Také my jsme řekli: Budeme pro zákon hlasovati, nedá se nic jiného dělati, ale prosíme, pomozte nám v práci pro napravení křivd, které prováděním tohoto zákona vyjdou najevo.

Podali jsme resoluční návrhy také proto, abychom světu ukázali, že jsme logickými důsledky tohoto zákona nebyli zaskočeni. V obdobných případech se totiž vždy říká: Seděli jste tam a páni si dělali, co chtěli, byli jste zaskočeni atd. Páni, kteří nesprávnou personální politiku parlamentu vnutili - přijde-li k nim deputace se stížnostmi na důsledky této politiky - krčí rameny a ve své neupřímnosti sami říkají: Jděte si na vaše zákonodárce, to udělali socialisté, vaši poslanci atd. S tím máme co dělati, a proto musíme předem paralysovati takové nepěkné a nesprávné jednání.

Považoval jsem za svou povinnost v resolučních návrzích ukázati na to, co bude nutno dělati. V senátě samém bylo před tím několik těchto návrhů přijato. V soc.-pol. výboru sněmovny marně jsme se však pokoušeli o to, aby o našich návrzích bylo jednáno a aby byly přijaty. A věci jsou tak tragické, že páni, kteří znemožnili přijetí našich resolučních návrhů, mají tu smutnou odvahu do světa vykřikovati: To jsme mu to dali, všechny návrhy jsme mu zamítli. - Honza na hnoji! - Jenže by si ten Honza na hnoji měl připomenouti, že už mu ten hnůj jde hodně daleko přes prsa, že do toho hnoje pomalu zapadá úplně. Přicházíme-li, abychom pomohli z té situace, v níž se ocitáme právě politikou těchto pánů - neříkám úmyslně zlou politikou, ale ve svých důsledcích přece jenom zlou politikou, i když byla dělána bona fide pod titulem "úprava poměrů zaměstnanců" - přicházíme-li s návrhy na nápravu, považují to pánové za velkou věc, že nám podání a přijetí těchto návrhů znemožnili. Nač potom ta dvojí hra? Nač chodili mezi pensisty a státní zaměstnance a vykládali: Máme pro vás také smysl, mějte smysl pro nás, pro naši krisi atd.? Proč ne otevřené přiznání? Či myslí pánové, že se povídačkami, řečmi a frázemi dá něco napraviti? To, co bylo pány zaseto v personální politice, roste, tomu nikdo nezabrání, a právě to, co špatného bylo v personální politice uděláno, to vyroste na činitele, který bude pánům jednou velice nepříjemný. Musíme přece počítati s tím, že dojde ke zúčtování. A čím kapriciosnější budou pánové na svou bývalou moc a čím více budou šermovati pěstí kolem našeho nosu, tím obtížnější bude pro ně ono zúčtování, k němuž dříve či později, ale jednou jistě přijde. My přiznáváme dnes agrární straně, že ji potřebujeme, aby nám pomohla to, co pod jejím režimem bylo spácháno, napraviti. Nechceme nic vytýkati, ani hroziti, ale jedno je jisté: Přijde doba, kdy budete, pánové, velmi nutně nás potřebovati a kdy rádi byste s námi dělali dobrou sociální politiku personální.

Snažte se o to, aby to nebylo pozdě, aby tuto politiku na místo vás nedělali jiní činitelé, kteří budou míti a dnes již mají více pochopení pro tyto věci, než jste dosud dali najevo vy.

Já s tohoto místa, poněvadž všechno jiné je mi znemožněno, apeluji v poslední chvíli na rozhodující činitele, aby upustili od odporu proti naší snaze upravovati a zlepšovati to, co je úpravy a zlepšení potřebno, a aby nám umožnili toto zlepšení provésti. Kol. Grünzner mluvil již o tom, že potřebujeme nutně, aby vedle návrhů, přijatých senátem, byla přijata a také provedena ještě řada jiných návrhů. Čeho nejnutněji potřebujeme jest, aby provádění zákona, hlavně s ohledem na § 5. totiž převod staropensistů na novou základnu podle zákona č. 103, nebylo prováděno jen těmi, kteří v posledních letech dělali personální politiku na svůj účet, nýbrž, aby při určování tohoto převodu byl zastoupen personál a jeho organisace lidmi, kteří se dovedou na předložené věci dívati také s jiného hlediska než s toho, za každou cenu jíti proti nejnižším zaměstnancům.

Takovou komisi potřebujeme, dáváme v tom směru návrh a žádáme, abychom ho mohli uplatniti. Bude lépe, uplatní-li se tyto návrhy odtud, než když jejich nepřijetí nebo znemožnění bude znamenati nové bouře odporu, a když zákon, který má působiti uklidnění, nepřijetím těchto návrhů, které mají ukázati dobrou vůli řešiti to, co tu ne bylo dobře vystiženo, místo uklidnění přinese ještě větší pobouření a na jeho provedení vydaný peníz bude vyhozen z okna. Ten, kdo něco dostane - a to by si měli pánové uvědomiti - kdo dostane větší částky, ten je zastrčí do kapsy a ani zdaleka ho nenapadne, aby hasil, když ti, kteří dostanou málo nebo nic, budou dělati revoluci. Naopak, dočkáte se toho, že čím více kdo dostane z tohoto zákona, tím více bude tyto štvanice podporovati, poněvadž si bude mysliti, že při tomto kursu dostane zase ještě něco k tomu, co dostal.

Proto už z taktických důvodů bylo by nutno, aby zákon byl vydán takovým způsobem, aby nedráždil, nýbrž aby pokud možno uklidňoval aspoň důvěrou, že to, co není v zákoně dostatečné, bude napraveno. Proto žádáme, aby komise byla rozšířena o zástupce personálu a odpovědných činitelů organisaci.

Dále žádáme, aby byl § 17, odst. 3 zákona č. 286 o kumulaci pensí změněn z obnosu 12.000 Kč na 20.000 Kč.

A dále: Pensijní zřízení dnes už není pensijním opatřením ze včerejška, kdy pensijní opatření položeno bylo na rozpočtový, etátový základ, tentokráte se jednalo o pensijní opatření státu. Tím okamžikem však, kdy toto pensijní pojištění je zákonným dílem hrazeno pojištěncem, je třeba, aby byl utvořen řádný pensijní fond a aby v čele tohoto fondu podle zákona o starobním a invalidním pojištění byl postaven řádný výbor.

Dále je zde otázka darů z milosti, o které mluvil již kol. Grünzner, aby dary byly upraveny navrhovanou formou.

Nebylo-li mi rozuměno v soc.-politickém výboru, myslím, že mi snad bylo rozuměno dnes. Nestojím na stanovisku, že tento zákon až na § 5 - já přiznávám, že nemohl býti jinak dělán při existenci ustanovení platového zákona vypracovaného na základě té personalistické politiky, která v posledních letech byla prováděna . . . (Výkřiky posl. Bergmanna.) Ano! Kdyby někdo udělal botu a zapomněl do ní udělat díru, kudy se tam leze, bylo by to ošklivé. To se však stalo zde. V našem dnešním personálním zákonodárství nemáme ani vcholu ani východu, nemáme zde žádné tradice z minulosti, nemáme tu ani jisté cesty do budoucnosti. (Hlasy: Ta bota je tedy špatná!) Není špatná, ta je mizerná, nemožná. Na vědecký základ jsme prý dostali personalistická ustanovení, a každý odborník vám potvrdí, že nemáme v praksi žádný příchod k tomu, abychom se dostali do účinnosti regulativu. Máme dnes v zákoně ustanovení, která říkají: čekací doba je taková a taková. 2 roky před touto dobou musí předcházeti státní služba. Máme však již dnes zaměstnance 14, 15, 16 roků ve službách, ale nikdo z nich nemůže býti jmenován, přes to, že je v zákoně přesně vytčeno, že se má tak státi za 6 či 7 roků služby. Zmatek, který je dnes v systemisaci, jest podívanou pro bohy, můžete se pokoušet dělat personalie proti zákonu nebo podle zákona, nedostanete nikdy nic kloudného. Nemáme z tohoto zmatku východu, nebudeme také vědět, jak máme někoho přeřaditi na novou pensijní základnu.