Dnes jsme četli v novinách, že v ministerstvu financí jest v práci předloha o třináctém služném a pan ministr financí dr Engliš, jak se zdá, se zvolna přizpůsobuje k více než 70% třináctého služného. Činí to však závislým na tom, jak dopadne rozpočet pro příští rok u různých úřadů a resortů, pak chce o tom mluviti. Třinácté služné se mnoho kritisuje a říká se, že neznamená žádnou úpravu státně zaměstnaneckých platů. Přirozeně neznamená úpravu platů státně zaměstnaneckých. Ale jest to něco, co má přijíti k dobru lidem, kteří toho nutně potřebují. Naše snaha to jest a my nepopustíme, aby celá otázka státně zaměstnanecká byla vyřízena s konečnou platností v tom smyslu, že každý bude skutečně placen podle svého výkonu a odpovědnosti.

Na konec chtěl bych ještě jednou zdůrazniti, nejsme s touto předlohou úplně spokojeni. Ale v koaliční vládě jako je nynější - a nikdo se zdravým rozumem nebude jiného mínění nelze žádný požadavek prosaditi stoprocentně. (Posl. Krumpe [německy]: Před třemi lety byl jste jiného mínění, tu jste mínil, že každá koaliční strana musí prosaditi 100 procent!) Pane Krumpe, byl byste udělal lépe, kdybyste byl mlčel. Sliboval jste pensistům - byl jsem sám při tom - v době, když jste byli již dvě léta ve vládě, na schůzi v Litoměřicích jen si vzpomeňte! - a pravil, že dostanou již 1. července vyšší odpočivné požitky a já jsem vám tam vytkl, že provozujete demagogii, pravíte-li to. A ukázalo se pravdou, co jsem vám vytkl. Pensisté neměli 1. ledna 1928 ještě nic, a dnes nemají ještě všichni 20%ní zlepšení. Kdybyste se byli jen tak vynasnažili, jako jsme to učinili my! Měli jste na to času 3 1/2 roku a my jsme to byli s to vykonati v poměrně krátké době své účasti ve vládě.

Nesmí tedy býti zneuznáno, že tato předloha znamená za dnešních mocenských poměrů uvnitř koalice a za dnešních hospodářských a finančních poměrů pokrok, že přináší řešení otázky staropensistů a my se odvažujeme předstoupiti s touto předlohou zákona před všechny pensisty. Jsme toho mínění, ze tím bylo vytvořeno zákonodárné dílo, jež bylo již dávno zralé, jímž byla konečně zmírněna bída staropensistů a zvláště sprovozeno se světa bezpráví, spáchané na starých služebnících. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Tyll.

Posl. Tyll: Projednávaný návrh zákona o staropensistech znamená pokračování v politice hladu, fašismu a války. Na účet staropensistů upravili jste pense rakouským generálům a důstojníkům, se kterými sociálfašisté sehráli bohopustou komedii, neboť vedli demagogický boj proti generálské předloze a dnes jí prohlašují za poraženou, co zatím napřed vsunuli do projednávaného návrhu zlepšení pensí rakouským generálům a důstojníkům. Šlo v prvé řadě o rakouské generály a důstojníky mimo službu, které chcete upotřebiti jako druhou garnituru v případě války proti sovětskému Rusku. Pan posl. Brodecký dušoval se ještě v soc. politickém výboru, že projednávaný návrh netýká se rakouských generálů, ale zatím je usvědčen ze lži, neboť usnesení soc.-politického výboru končí podle doslovné zprávy tímto: "Při příležitosti projednávání osnovy o úpravě požitků staropensistů vyřídil senát zároveň usnesení posl. sněmovny o osnově zákona o úpravě pensí býv. vojenských gážistů." Dále konstatuje zpráva: "Vzhledem k této skutečnosti, že věc této předlohy řešena je vládní předlohou o úpravě požitků všech staropensistů jako celku, usnesl se senát, že zmíněné usnesení posl. sněmovny je bezpředmětným."

Pan posl. Brodecký si ve soc. politickém výboru pro staropensisty velmi pěkně zaradikálničil. To je jediné, co splnil z volebních slibů státním a veřejným zaměstnancům, jakož i pensistům. On prohlásil projednávanou předlohu za zločin na těch, pro které byla dělána.

Ano, předloha je skutečně zločinem, páchaným na staropensistech, ale s tím doplněním, že tento zločin se děje za účasti pana Brodeckého a jeho společníků ve vládě finančního kapitálu na těch, kteří z velké části v době voleb odevzdali hlasy sociálfašistickým stranám. Zločinnost projednávané předlohy spočívá podle doznání pana Brodeckého v tom, že pod firmou úpravy pensí staropensistů dává se tu třem tisícům generálů a rakouských důstojníků několik desítek milionů. Jejich pense upravují se tak, že základní bude činiti 39.000 Kč ročně, co naproti tomu 20.000 pensistů dostane několik stovek a ohromná část podle doznání posl. Brodeckého, t. j. přes 1000 staropensistů, nedostane zhola ničeho, ba dokonce podle doznání posl. Brodeckého bude velká část staropensistů ještě poškozena tím, že budou míti pense nižší.

Vládní předloha neřeší bídu a hlad staropensistů, naopak ji prohlubuje a zvětšuje. Poměry zdrcující většiny státních a veřejných zaměstnanců, jakož i zaměstnanců veřejných a státních podniků jsou přímo zoufalé. Zaměstnanci státních železnic trpí strašlivou bídou. Nejen že hladovějí, ale jejich rodiny ve stech a stech případů bydlí v prkenných boudách polonahé. Přímo strašné mzdové poměry a bída železničních zaměstnanců je u tak zv. smluvních, zejména u vrchní stavby, kteří za bídnou almužnu 20 Kč denně živoří se svými rodinami bez naděje na zlepšení svých poměrů. Těch se ovšem ani předložený vládní návrh netýká. Netýká se také zaměstnanců státních báňských podniků, dolů a hutí, kteří jsou za svou namáhavou práci odměňováni přímo žebráckou mzdou a kteří jsou proháněni špiclovským systémem, který je v celém státním aparátě prolezlý, takže každý druhý ve státní službě zaměstnaný člověk je pověřen špiclovskou službou. Ovšem jen ti, kteří se pro tento špinavý úkol za mrzký peníz dali získati, mají se o něco lépe.

Přímo neuvěřitelné poměry jsou na státních dolech v Příbrami, kde horníci pracují 1300 metrů pod zemí za ohromného vedra a vydělají několik korun denně. Mám zde několik výplatních lístků, které předkládám. Tak na př. horník Stanislav Aksamit, zaměstnaný na Anenském dole, má vykázáno za odpracovaných 14 dnů, t. j. plných 12 směn na výplatním lístku 88 Kč mzdy, po odečtení 30.30 Kč nemocenského příspěvku a 33 - Kč do bratrské pokladny dostal tento dělník za dvanáct odpracovaných směn vyplaceno 24.40 Kč. Tedy 2 koruny na den! A tomuhle říkáte slušný výdělek státního zaměstnance! Jste horší než barbaři, jste horší než středověcí otrokáři! Ti svému otroku dali aspoň najísti, a vy nejenom že mu nedáte ani to nejnutnější, co k jídlu potřebuje, nýbrž ještě, když se ozve po větším kuse chleba, máte po ruce na jednoho protestujícího ihned desítky ozbrojených četníků a policajtů, kteří se vrhnou na hladového dělníka a zřídí jej tak, jak jsou toho dokladem zejména poslední případy v Oloví, Rychnově atd.

Mohl bych uvésti řadu takovýchto výplatních lístků, ale upozorním ještě na strašnější bídu, než je tato, ve které žijí býv. státní zaměstnanci příbramských dolů. Na 3000 kostlivců, neboť nelze tyto lidi jinak nazvati, vleče se pod Sv. Horou, kde se soustřeďují ohromné statisíce a kde přežraní černí břichopásci provádějí hotové orgie, aby si tyto oběti vyžebrali na procesích aspoň kousek chleba. Tak vypadá zaopatření těch, kteří se ve službách státu zedřeli a potkalo je jen jediné neštěstí, že nebyli dole v hloubi země balvany zavaleni. Tyto vaše oběti požívají t. zv. státních milodarů, které jim ministerstvo veř. prací r. 1926 odbouralo. Ale poněvadž spontánní odpor celého Příbramska byl tak mohutný, museli jste jim odbourané milodary přiznati, ale přiznali jste jich jen polovici, tedy o půl žebrácké almužny okradli jste staré příbramské havíře! A dnes t. zv. otec příbramských havířů sen. Johanis při projednávání této předlohy v senátě ani nehlesl, aby se byl zastal příbramských staropensistů. Příbramských staropensistů už potřebovati nebudete, to je pro vás starý nepotřebný inventář a proto také nejsou ani předmětem jednání tohoto švindlu. Na ty stačí přijíti do Příbramě a sděliti jim, že ministerská rada o příbramských hornících jednala, jako s tím chodí už celou řadu let pan sen. Johanis a pan páter Roudnický, člen této sněmovny.

Vy nejen že za mizerný a nedostatečný plat žádáte od státních a zejména železničních zaměstnanců nižších kategorií těžkou a namáhavou práci, ale chcete, aby ani svobodně nemysleli a neprojevili svůj názor na život a na svět. Mohli bychom předvésti řadu případů vašich šikan a vašeho útisku na státních zaměstnancích pro jejich politické přesvědčení.

Právě v tyto dny dostal zaměstnanec nymburských topíren výměr o svém přeložení na jiné místo, ač je to zaměstnanec 55 roků starý a má vlastní domek a četnou rodinu již řadu let na Nymbursku usedlou. Přeložení jeho jest odůvodňováno podezřením, ze je příslušníkem KSČ. Na Nymbursku byli před časem propuštěni bez nároků na jakoukoli pensi 4 živitelé rodin ze služeb státních drah, ač mnozí měli více než 20 let nepřetržité a bezúhonné služby na dráze. Jako důvod se uvádělo, že někde na ulici zdvihli nějaký leták, který nebyl komunistickým letákem, ale byl podvržen provokatérem. Takových případů mohli bychom uvésti celé desítky. Na drahách je vybudován dobře fungující špiclovsky aparát, jehož čelnými orgány jsou sociálfašističtí vůdcové. Jsou to ponejvíce funkcionáři jejich odborových organisací, kteří terorisují každého, kdo s jejich činností nesouhlasí, a označují každého takového zaměstnance za služebně nespolehlivého. To již postačí pro státní orgány, aby s každým takovým zaměstnancem se podle známého receptu vyrovnali. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Nemůžeme také při této příležitosti nepoukázati na strašlivé sociální a hmotné poměry zaměstnanců zemských humanitních a léčebných ústavů. Jsou to: zaměstnanci v ústavech pro choromyslné, veřejných a státních nemocnic, porodnic a jiných ústavů a podniků zemí spravovaných. Tito zaměstnanci jsou rozděleni na definitivní, provisorní, výpomocné a smluvní. Tak zv. státně zaměstnaneckými zákony byli platově zařazeni anebo, lépe řečeno, měli býti zařazeni jako ostatní zaměstnanci státní. Od r. 1922 jsou však tito zaměstnanci mimo právní stav, vystaveni největší bídě a strádání. Od té doby, t. j. více než 8 let byly jim zastaveny všechny postupy, nedostávají přídavků a čekají stále znovu a znovu na slibovanou t. zv. platovou úpravu, ale marně. Teprve snad letošním rokem se o úpravě platové pracuje, a to ještě velmi pomalu a v největší části v neprospěch zaměstnanců. Řada opatrovníků, kteří byli již několik let definitivními a ve vyšších platových stupnicích, bude touto platovou úpravou finančně poškozena, neboť jsou zařazováni zpět do nižších platových stupnic s menšími služebními a naturálními požitky. Jejich hmotné poměry jsou prabídné. Příjem definitivních zaměstnanců, kteří slouží více než 5 let, nedělá ani celých 600 Kč měsíčně. Při tom se ovšem na tyto zaměstnance nevztahuje vůbec zákon o 8-hodinové době pracovní, a bylo to také potvrzeno Nejvyšším správním soudem, když tito zaměstnanci žalovali zemi Českou pro nedodržování zákona o 8-hodinové době pracovní. Zaměstnanci musí pracovati 74 až 96 hodin týdně čili pracují 14 až 16 hodin denně za tak mizernou mzdu a bez zvláštních odměn. Smluvní zaměstnanci v těchto ústavech jsou na tom ještě daleko hůře, neboť mají 20 Kč denně a žádné jiné požitky. A tito lidé mají prováděti humanitu, léčebnou a sociální péči. Zemské zastupitelstvo české pod tlakem neutěšených poměrů těchto zaměstnanců zvýšilo svým usnesením denní plat o 6 Kč, aby aspoň zčásti byly jejich poměry zlepšeny. Ministerstvo vnitra anebo vláda odmítla schváliti toto usnesení zemského zastupitelstva, a tak budou míti výpomocní zaměstnanci 20 Kč denně jako existenční základnu i nadále. Jejich poměry jsou téměř zoufalé, zejména u zaměstnanců, kteří jsou ženatí a mají několik dětí. Restrikčním zákonem bylo i v těchto léčebných ústavech řáděno a mnoho zaměstnanců propuštěno, takže dnes na př. v ústavech pro choromyslné se velmi často stává, že zejména při noční službě má jeden ošetřovatel na starosti a obsluhuje až 70 ošetřovanců i chovanců, kteří mnohdy jsou velmi zuřiví, takže vlastně je ošetřovatel v ustavičném nebezpečí života. Asi před 2 roky oběsil se v bohnickém ústavě v noci jeden chovanec a ošetřovatel byl potom za to disciplinárně trestán, aniž bylo zkoumáno, zdali při tak ohromném počtu chovanců může jeden ošetřovatel dostatečně na všechny dohlížeti a všechny obstarávati. Tyto ústavy a poměry zaměstnanců v nich jsou právě opakem toho, co hlásá o humanitě, sociálním cítění a pod. president Masaryk. Když byly 80. narozeniny presidenta Masaryka jako největšího hlasatele humanity, darovalo zemské zastupitelstvo téměř 25 milionů Kč na ústavy humanitní a na ústavy pro potírání tuberkulosy. Na toto mimořádné a poměrně veliké vydání našla se okamžitě úhrada v zemském rozpočtu, ale na zlepšení, alespoň částečné, sociálních poměrů zemských zaměstnanců se úhrada nenašla a nenajde. Tyto poměry v zemských ústavech jsou právě zralé k tomu, aby všichni tito pramizerně placení, prací a dlouhou pracovní dobou přetěžovaní zaměstnanci dostali tuberkulosu z bídy a nedostatku, a je proto ironií, když se neodstraní příčiny, t. j. bída a nedostatek, a naproti tomu se věnují ohromné sumy jen pro forma a pro falešná hesla na ústavy, jako v tomto případě, kde mají býti tuberkulosa a jiné nemoci potírány. Takový režim vládne v kapitalistickém světě, že se o humanitě a sociální a léčebné péči sice mnoho mluví, ale není dobré vůle ji opravdu prováděti.

President Masaryk také kdysi řekl, že civilisace národa se pozná podle toho, kolik mýdla se spotřebuje. Přináším doklad toho. Je-li to výrok p. presidenta Masaryka, jistě to také něco znamená. Tento kousek mýdla (ukazuje) dostávají ošetřovatelé ve veřejných ústavech, nemocnicích, v Bohnicích a Kosmonosích na jeden měsíc, aby očistili sama sebe a 70 chovanců. Není to žádná smyšlenka, nýbrž dověděli jsme se to od jednoho zaměstnance těchto ústavů a přednáším to jako doklad k tomu, co kdysi řekl president Masaryk. Tento kousíček mýdla má vystačiti opatrovníku v zemských ústavech na jeden měsíc pro potřebu vlastní a pro čištění velmi často znečištěných chovanců. Je to nový doklad, že v zemských ústavech se na všech potřebách pro nižší zaměstnance neobyčejně šetří, zatím co naproti tomu úředníci a popoháněči mají nejen mýdla, nýbrž i všech ostatních potřeb, jako šatstva a prádla, dostatek bez odměřování. Se šatstvem v těchto ústavech není to o nic lepší jako u ostatních věcí. Stejně tak strava v těchto ústavech je pramizerná, což možno již zjistiti tím, že se oficielně počítá její hodnota na 5.60 Kč za den. Zaměstnanci však za ni platí 7 Kč, takže nejen je to strava pramizerná, nýbrž ústavy na ni ještě vydělávají pěkné peníze. Naproti tomu pro úředníky a nadřízené vyvařuje se strava t. zv. první třídy, která je jakosti prvotřídní a která je vyvařována na úkor stravy pro zaměstnance a ošetřovance.

Zvláštní postavení v těchto ústavech mají t. zv. kuchyňská děvčata a pradleny. Tyto, ačkoli jsou stálými zaměstnankyněmi a konají těžkou a namáhavou práci, jsou zařazeny do t. zv. kategorie "smluvních" a nejsou pro ně vůbec žádná místa v zemských ústavech systemisována. Kdysi napsal jeden známý satirický novinář o těchto zemských zaměstnancích, že mají požitky, které se rovnají velké nule, ale mají alespoň tu útěchu, že jim toto nic nikdo nevezme. Dnes zemští zaměstnanci ztrácejí i tuto útěchu, neboť jsou úplně vystaveni vůli vysoké státní byrokracie, která utiskuje zejména nižší kategorie tohoto zaměstnanectva. Tak na př. v některých ústavech, zejména v Bohnicích, nedostávají zaměstnanci tito ani zákonnou dovolenou. Ředitel tohoto ústavu uděluje zaměstnancům dovolenou v době, kdy mají po 14 denní stálé službě t. zv. pravidelné volno, buď jeden nebo dva dny, takže je tím každý zaměstnanec ošizen o 2 až 4 dny zákonné dovolené. Takové jsou poměry v zemských humanitních a léčebných ústavech, takže zaměstnáni je pravým utrpením nižšího zaměstnance.

Mimo to jsou zde ještě jiní zaměstnanci, kteří na tom nejsou o nic lépe, totiž okresní cestáři. Těmto ubožákům bylo již celých 10 let slibováno zlepšení jejich poměrů, ba byla již řada usnesení okresních a zemských zastupitelstev, ale v důsledku všeobecného šetření a zejména zákona č. 125 o organisaci politické správy jsou jejich poměry dále tak mizerné, jako byly před 10 lety. Máme zjištěno, že na příklad na Černokostelecku mají okresní cestáři měsíční plat 120 Kč, to jest 4 Kč denně, na Písecku 115 Kč, na Jindřichohradecku 1000 Kč ročně, a tak bychom mohli vyjmenovati řadu okresů, v jejichž čele úřadovali dlouho agrárnici a i sociálfašisté, a přece nebyli s to, zlepšiti těmto ubohým zaměstnancům jejich poměry. Při tom se jim však také zvětšuje výkonnost, poněvadž jejich trati na silnicích jsou prodlužovány o několik kilometrů a noví cestáři se skoro pravidlem nepřibírají. Jejich práce se ještě zvyšuje také tím, že silnice trpí jízdou aut a cestáři jsou odpovědni za udržování dobrého stavu silnic, ale za to se jim nic neplatí, ba v mnohých případech bylo zjištěno, že musí platiti trávu, kterou dostávali v příkopech okolo silnic zdarma.

Sociálfašisté všech odstínů, zejména národní socialisté a národní demokraté mají mezi těmito zemskými a okresními zaměstnanci hnusnou úlohu. Stále jim namlouvají, že zápasí o zlepšení jejich poměrů, zatím co zájmy železničářů zaprodávají a zrazují právě tak jako zájmy jiných státních zaměstnanců. Právě sociálfašisté to byli, kteří zavinili dnešní pramizerné poměry na zemských ústavech, u okresních cestářů a jiných veřejných zaměstnanců, neboť s vědomím důsledků odhlasovali s ostatními vládními stranami státnězaměstnanecké zákony - jako na př. zákon č. 103 pro železničáře a státní zaměstnance - které všechny veřejné zaměstnance poškozují. Navenek snaží se vůči zaměstnancům samozřejmě tuto novou zrádnou úlohu maskovati a jako v soc. politickém výboru zástupce železničářů soc. dem. posl. Brodecký mluvil velmi oposičně proti vládnímu návrhu o staropensistech a na konec prohlásil, že pro něj bude hlasovati, podobně všichni ostatní vůdcové sociálně demokratičtí a českosocialističtí v parlamentě, jako v okresních, zemských a také obecních zastupitelstvech zrazují zájmy zaměstnanectva v zájmu konsolidace kapitalistického řádu.

Podali jsme v souhrnu návrh požadavků všech státních a veřejných zaměstnanců, zaměstnanců státních a veřejných podniků, jakož i pensistů, ve kterém vyjadřujeme zásady platové i zaopatřovací. Pokud jde o zásady platové, žádáme, aby každý zaměstnanec jak státní, tak veřejný, i státního a veřejného podniku bez rozdílu stáří a pohlaví měl nejméně 1400 Kč měsíčního platu vedle přídavků na ženu a děti. Pokud se týká zásady zrovnoprávnění důchodců všech státních a veřejných podniků, jakož i podniků státních a veřejných, předkládáme požadavek, aby všem bývalým zaměstnancům státu, státních a veřejných podniků a úřadů, zaměstnancům obecním, okresním a zemským, jakož i učitelům, kteří odešli do výslužby před zvýšením platů, byl přiznán zaopatřovací důchod nejméně 1400 Kč měsíčně. Pro zaměstnance, kteří vstupují do výslužby, stanovíme hranicí služební 30 letou práci či službu nebo 55. rok věku se započtením vojenských a válečných let. Pokud jde o zrovnoprávnění a požitky bývalých rakouských pensistů, jejich vdov a sirotků, o pense a dary z milosti, pokud jsou menší, musí býti zvýšeny se zpětnou platností od 1. ledna t. r. nejméně na 1400 Kč měsíčně. Naproti tomu žádáme a navrhujeme škrtnutí pensí rakouských generálů, důstojníků a kněží.

Podáváme-li tento návrh, neoddáváme se nikterak ilusi, že by dnešní režim za účasti sociálfašistů ve vládě znamenal nový hospodářský a politický kurs na zlepšení postavení pracující třídy. Jsme si vědomi, že boj o splnění požadavků státních a veřejných zaměstnanců může býti vybojován jedině za pomoci a bojem celé pracující třídy ve sražených řadách se státními a veřejnými zaměstnanci. Pro nás je boj o lidskou životní úroveň celé pracující třídy, jakoz i státních a veřejných zaměstnanců součástí boje, který vedeme ke konečnému jejímu vítězství, a proto použijeme i v tomto dílčím boji všech osvědčených prostředků, které i mimo parlament má k disposici velká masová revoluční strana, jakou je strana komunistická. (Potlesk komunistických poslanců.)