Okresní úřady a páni referenti to odůvodňují nařízením shora. Zákon praktikují nesmírně rigorosně. Žádosti o přiznání státní podpory vyřizují pak rigorosně. Když jde o starce nebo stařenu, která je 70 letá a více než 50 let ztrávila v práci, ale má štěstí, či snad neštěstí, že má syna či dceru, kteří se ještě v té práci udrželi, okresní úřad jednoduše prohlásí, že tu jest zákonem předpokládaný činitel, jenž má povinnost o tohoto starce či stařenu se starati, a podporu podle zákona odepře. Takových případů je celá řada. Tyto smutné důsledky jen zmnožují strašlivou bídu v krajích, o které jde.

Činili jsme pokusy, aby se tyto předpoklady změnily. Bohužel, pokusy ty neměly ani výsledku ani odezvy. Dnes postaví se před nás otázka v celé ostrosti, dnes již nebude lze uhýbati a bude jenom příkazem lidského svědomí, aby zákon o státní podpoře v době co možná nejkratší byl novelisován a opraven tak, aby nebyl skvrnou v našem sociálním zákonodárství.

Podíváme-li se dnes, kolik užitku budou míti textilní dělnice, ocitnuvší se nikoliv svojí vinou v nezaměstnání, ze zákona, který se právě projednává, budiž mi dovoleno, slavná sněmovno, abych jen kratičkou poznámkou osvětlila, jaká bude odezva toho zákona.

V textilním průmyslu máme plné tři pětiny ženských zaměstnanců. Plné tři pětiny textilaček pracuje a pracovalo v našich textilních továrnách. Toto dělnictvo, muži i ženy, po uzavření továren a propuštění z práce jsou bez zaměstnání a obživy. Tito lidé budou přicházeti v úvahu, když půjde o konečné ustanovení zákona, pokud jde o produktivní péči o nezaměstnané. A dovolte mi, abych zvláště zdůraznila, že z těchto lidí valný počet textilních dělnic neodnese si z této klausule zákona ani nejmenšího.

Tyto textilačky nemohou vzíti krumpáč a lopatu a jíti pracovati v tom případě, že se nouzová práce najde. Proto zákon zůstane ve svém dobrodiní omezen jenom na část dělnictva mužského, na onu část, která má možnost účastniti se tohoto dobrodiní nouzových prací. A tak se nám stane, že celá řada textilních dělnic, matek četných rodin, žen, jež se starají o staré rodiče, dospělé nebo nedospělé sourozence, ocitne se bez práce, po případě bez podpory, ale též bez nároku na mimořádnou práci nouzovou.

Slavná sněmovno! Přála bych si velmi vřele, aby při posuzování tohoto zákona a při posuzování jeho důsledků v praxi neunikly nám tyto poznatky a postřehy. Přála bych si, aby tyto postřehy, jež musí působiti na každý lidský rozum, lidský cit pro spravedlnost, přicházely v platnost a v úvahu, kdyby se projevovala ochota, dívati se na tyto věci jako na politické ústupky nebo politické vymoženosti. Je to prostě příkaz, který plníme, jsouce si vědomi, že přes to tu zůstávají určité mezery velmi citelné a bolestné. Jsme o tom přesvědčeni v tom případě, kdyby se nám podařilo opravdu po té stránce nouzových prací podniknouti celou řadu věcí, jež čekají řadu roků na svoje uskutečnění. Jděme jenom tam do toho Podkrkonoší, jděme se podívati na ten kraj nejtíže postižený a pátrejme, zda by bylo tam možno tímto způsobem pomáhati. Najdeme okamžitě řadu věcí, jež by bylo možno provésti. Neměla bych jiného přání, než aby naše příslušné úřady a směrodatné kruhy postřehly tyto možnosti, aby byly přesvědčeny, že na př. projekt dráhy Jičín-Trutnov není výstřelkem lokálního vlastenectví toho či onoho kouta naší republiky, že je to prostě hospodářská nutnost, po které se volá více než 10 let, která by prospěla nejenom tomu kraji, tam tomu koutu těžce postiženému, nýbrž která by prospěla celému našemu státu, našemu národohospodářství a která by povznesla poklesávající úroveň.

Chtěla bych, abychom nabyli přesvědčení, že konečné rozřešení takové otázky výstavby gymnasia v Ml. Boleslavi nebo v Jilemnici není otázkou prestiže Mladoboleslavska nebo Jilemnicka, nýbrž že je to důležitá věc nejenom kulturního rázu, nýbrž věc, jež by se dala a měla spojiti při této příležitosti právě z důvodů dáti práci a tím také dáti chléb těm, kteří práce nemají a chleba postrádají.

Chtěla bych, aby se konečně také u nás pochopilo, že otázka přehrady na Jizeře není jenom otázkou, podaří-li se nám v dohledné době zmoci vyjednávání interní, či podaří-li se nám zmoci listinný materiál, nýbrž že je to otázka bezpečnosti a otázka zvýšení průmyslové potence našeho Pojizeří. Chtěla bych, abychom pochopili, že ochuzují-li se soustavně určité kraje tím, že nám upadá to či ono odvětví našeho průmyslu, je třeba také pomýšleti na náhradu pro tato místa.

Není pravda, že je to vždy něco naprosto pomyslného, co se nedá prováděti. Máme krásné naše Krkonoší, které jest ovšem udržováno a zvelebováno soukromou péčí. A nemůžeme se dovolati, aby řada těchto t. zv. turistických otázek byla konečně postavena do jiného světla. Máme i důvody národní, které nás k tomu vedou, máme celé kraje ryze české, trpící invasí jinonárodní, trpící v důsledku toho útiskem hospodářským a sociálním. A my se nestaráme, abychom na příklad naše pohádkově krásné Benecko pozdvihli v té hospodářské bídě a pomohli mu také, aby jako perla našich Krkonoš mohlo se ukázati před světem a projeviti se jako vzácný dar, který naší republice přírodou samou byl dán do vínku. Nestaráme se o pozdvižení turistického ruchu, nestaráme se o to, abychom spojili tyto kraje odstrčené a komunikačně zanedbané, nestaráme se o naše Vysocko, nestaráme se, jakým způsobem a jak se usměrňují pokusy, které se tam činí. A přece by zde bylo tolik vděčné půdy a tolik konkretních věcí, jež by nebyly spojeny s velikými náklady, ale na něž náklady věnované okamžitě by byly produktivní, okamžitě by se rentovaly a okamžitě by pomohly zvyšovati soustavně a do budoucna naši hospodářskou a národohospodářskou úroveň.

Slavná sněmovno! Paní a pánové! Dalo by se jistě nesmírně mnoho ještě říci k celé této otázce, která před námi leží v celé své hrozivosti a nahotě. Dalo by se velmi mnoho mluviti o tom, nakolik bude lze pomocí takovéhoto zákonodárství odvrátiti tyto důsledky a nakolik to možno nebude.

Sledovala jsem jen jeden účel svou řečí, abych předvedla naší politické a občanské veřejnosti výsek těch poměrů, jak se nám jeví v denní naší praksi, kde se setkáváme s těžkými důsledky naší hospodářské krise, a abych vzbudila aspoň tolik pozornosti pro důležité otázky ostatní, abychom chápali, že přijímajíce určitý zákon, nečiníme ještě vše, co by učiněno mohlo býti, že tím činíme jenom jediný krok, o němž předpokládáme i my čsl. socialisté, že je krokem ke konečnému cíli, a proto mu ne odepřeme svého souhlasu. (Potlesk.)