Předseda (zvoní): Pana řečníka upozorňuji, že překročil řečnickou lhůtu.

Posl. Wagner (pokračuje): Avšak zde, pánové, musí býti jasně a zřetelně řečeno, že v době katastrofální nouze našeho lidu musí se nezbytně v takových oborech šetřiti. Na konec svých slov vám navrhuji: Porovnejme navzájem národnostní zájmy, nepřecházejme jeden druhého, jsme a zůstaneme na sebe navzájem odkázáni, vy na nás a my na vás, nemáme také naprosto nějakou myšlenku, jež snad byla v lidu roznášena, že chceme zaujmouti proti českému národu odmítavé stanovisko, ne, dávno jsme poznali, že prolnutí našich krajů je tak těsné, že opravdové oddělení národností není již možné. Jedno však, pánové, je podmínkou zdaru pro nás i pro vás, to je vyrovnání mezi oběma národy, čisté rozdělení, čisté rozlišení, mezi právem a neprávem. Odstraňme pokud možno brzy toto bezpráví, pak budeme snad moci v celé budoucnosti žíti vedle sebe a u sebe. Proč by to nemělo býti možné dnes, kdy již žijeme vedle sebe tisíc let! Jsme částí oné skupiny, jsme jako zemědělci zde k tomu, nejen abychom se zastávali našich zemědělců, nýbrž také našich zájmů národních. Co musíme my, to musíte také vy, pánové, a nikdo nám nebude bráti ve zlé, že my jako Němci stojíme při němectví, a nebudeme to vám nikdy a nikde vykládati ve zlé, jestliže vy stojíte zde jako Češi, jako dobří Češi. Vy, jako dobři Čechové, my, jako dobří Němci, se pak najdeme. Avšak zde musí se konečně prosaditi směr, že patříme k sobě, že se nesmí jeden nad druhým vyvyšovati. Neboť tak upadneme v onen zmatek, do něhož již upadly jiné státy. Nedopusťte, aby naše republika stala se rejdištěm věčného boje mezi národnostmi. Máme za sebou dosti národnostních bojů. Hleďme nyní, abychom se při všech hospodářských poutech, jež nás k sobě navzájem víží, při všech sousedských, nám přírodou vnucených poměrech, také konečně stali dobrými sousedy. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. dr Kalaš.

Posl. dr Kalaš: Slavná sněmovno! V komplexu hospodářských otázek projednávaných v rozpočtové debatě bylo zde několikráte vzpomenuto bytového problému. Jenomže o tento bytový problém bylo vždy jenom zavaděno. Mám vědomí, že se bráníme tomu, abychom již jednou vážně zabývali se tímto problémem, který je s to způsobiti v dohledné době vážnou krisi v našem hospodářském životě a který je s to přivoditi vážnou krisi ve stavebním průmyslu.

Abychom si učinili obraz, jakým způsobem bytový problém byl řešen jinde, je potřebí, abychom se podívali na jiné státy, a slavná sněmovno, budiž mi prominuto, že vyslovuji své politování nad tím, že naše ministerstvo soc. péče, ačkoliv až dosud čerpalo velmi podrobně zprávy ze zahraničí, neinformovalo snad tak povolané kruhy o tom, jakým způsobem bytová krise byla řešena ve státech evropských, které je nutno rozděliti jednak na státy, u nichž valuta nepodléhala velikým změnám a jednak na skupinu států, jichž valuta podléhala značným změnám. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Kdybychom tyto dvě skupiny u nás kritisovali, kdybychom k nim přihlíželi, viděli bychom, že ve státech, u nichž valuta nepodléhala značným změnám, je bytový problém téměř vyřešen. A tu jest zajímavo podívati se na skupinu těchto států. Jsou to zejména Anglie, Španělsko. Spojené Státy Americké, Finsko, Holandsko, Lucembursko, Švédsko a Švýcary.

Tyto státy mají bytový problém vyřešený, a to proto, poněvadž to nedělaly jako se to dělalo u nás, aby brzdily výši nájemného ve starých domech, nýbrž soustavně dovolovaly zvyšování nájemného, ovšem ve zlatě a v důsledku vyrovnávání činži ve starých a nových domech byl podporován také soustavně stavební ruch, takže vidíme, že dnes ve všech těchto státech nekonkuruje si starý a nový dům, nýbrž, že tam není bytové krise a že není třeba vázanosti majetku domovního.

Ve státech, jichž měna podléhala změnám větším, vidíme, že všude tam, kde byl rozumně řešen stavební ruch, a všude tam, kde bylo dovolováno zvyšování nájemného ve zlatě, dnes ochrany nájemnické rovněž není. A já bych si dovolil především uvésti Německo. Každý si dovede představiti, v jaké krisi bylo Německo, které prohrálo světovou válku.

A podívejme se dnes, jak vypadají poměry na bytovém trhu v Německu.

Nájemné bylo z počátku udržováno ve stejné výši v znehodnocených markách. Od 1. října 1927 bylo nájemné valorisováno na hodnotu ve zlatě a zvýšeno na 120% proti r. 1914. Toto poražené Německo, které prodělalo krisi v markách, dovolilo si revalorisovati výši nájemného na 120% ve zlatě, kdežto u nás, ač říkáme, že jsme hospodářsky konsolidovaný stát, jsme dnes při tom ohromném zvýšení činží na 27% ve zlatě proti r. 1914.

Vážení pánové! My jsme si nevzali příklad ani z toho poraženého Německa, nýbrž z dnešního Rakouska, kde to tak daleko dopracovali, že se vytvořily skupiny na jedné straně hájící kolektivism a na druhé straně hájící soukromé vlastnictví, a málem by tam z toho byla občanská válka. A poněvadž ti, kteří hájili levý systém, byli v menšině a museli se podrobiti těm, kteří byli ve většině, vidíme dnes, že dnešní Rakousko následuje příkladu států, které mají ten problém již tak dalece vyřešený, že v dohledné době bude ochrana nájemníků zrušena.

Lituji, že náš stát nedošel tak daleko, že otázka bytová stala se demagogií a že z této demagogie stal se agitační šlágr, který se snad velmi dobře hodí některým politickým stranám. Upozorňuji však celou naši čsl. veřejnost, že právě tento agitační šlágr, který se některým stranám dnes vyplácí, v budoucnosti, a možná v krátké době, se nevyplatí.

Slavná sněmovno! Z bytové otázky se u nás dělá ohromný sociální problém. Říká se, že by naše slabé sociální vrstvy naprosto nesnesly zvýšených činží. Abychom mohli toto kritisovati a posuzovati, je třeba věnovati pozornost úředním číslicím.

Vidíme jedno: Podle zprávy statistického úřadu č. 147 až 150 z r. 1929 vysvítá, že v četných případech staronájemník platí nájemného méně než 1% svých důchodů. To jsou úřední zprávy Státního úřadu statistického.

Index nájemného ve starých domech stoupal v dělnických rodinách od r. 1925 do roku 1928 z 261 na 270, kdežto v domech nových z 500 na 750, u úřednických rodin ve starých domech z 240 na 284 a v domech nových ze 430 na 700.

Zvýšení, které by každého roku bylo potřebí k tomu, aby se během doby nájemné ve starých a nových domech přiblížilo, neznamená - cituji zde, prosím, zprávu Státního statistického úřadu, která byla podána jako znalecký posudek obchodní a živnostenské komoře - žádnou hospodářskou nemožnost, zejména uvažujeme-li při tom o eventuelním zvýšení příbytečného u úřednictva nebo zvýšení mezd u dělnictva.

A teď, prosím, slavná sněmovno, mám výpočet příjmů 79 dělnických rodin a z toho můžeme propočítati, co ta která rodina dává svého důchodu na jakou potřebu. Tak celkové příjmy těchto 79 dělnických rodin a 28 úřednických rodin činily za dobu od 1. července 1927 do 30. června 1928 1,488.976 Kč, na nájemné z toho připadala "ohromná" cifra 56.031 Kč, neboli na jednu rodinu průměrně 709.20 Kč ročně, prosím! Činilo tedy nájemné průměrně 3˙91 % ročních příjmů u těchto 79 rodin podle úředních dat. Neplatily tedy tyto rodiny ani 4% svých důchodů na nezbytnou potřebu bydlení. Uvážíme-li, že před válkou, kdy byly konsolidovány hospodářské poměry, musil každý na nezbytnou potřebu bydlení dávati nejméně 20% svých důchodů, vidíme, jak ohromné národohospodářské škody trpíme. Dnes dáváme zbývajících 16% místo na nezbytné potřeby na zbytné potřeby a tyto zbytné potřeby jsou: zábava, biografy, divadla, tancovačky a j. věci. (Posl. Langr: To se hodí takhle na schůze a ne do parlamentu!) To se sem hodí, je třeba, aby to náš parlament jednou slyšel.

Počítáme-li s tím že dnešní nájemné by se během 5 let zvýšilo - to jsou další vývody, pane kolego, myslím, že si můžeme o té věci pohovořiti - eventuelně o celou dvojnásobnou částku, takže by oproti r. 1914 dosáhlo valorisované nájemné asi průměrně výše 600 až 650% předválečného základního nájemného, znamenalo by to u jedné rodiny průměrně zvýšení ročně o 283.68 Kč, neboli o 1·5% jejích ročních příjmů a činilo by po skončené 5leté likvidaci zákona celkem průměrně asi 10˙83% ročních příjmů.

V těchto datech je uváděno nájemné bez ohledu, zda šlo o staronájemníky, jichž je 51 rodin, nebo o nájemníky v nových domech, jichž je 13, nebo o hodnotu bytů naturálních, jichž je 5.

Státní úřad uvádí sám u těchto rodin jejich výdaje průměrně: na kuřivo 1˙46, na útraty v hostinci 0·65, na zábavy a výlety 1˙38%, na organisační poplatky 0˙84% ročních příjmů. Representují tedy pouze tyto 4 výdaje číslici, která je o více než 10% větší, než výlohy spojené s ročním nájemným.

To jsou zprávy Státního úřadu statistického. Já je proto také uvádím a každý má možnost o pravdivosti těchto dat se přesvědčiti.

Mám zde ještě výpočet u 51 rodin dělnických a výpočet u 28 rodin úřednických.

Poněvadž však můj čas jest příliš omezen, nemohu se zabývati těmito ciframi. Budiž mi proto dovoleno zmíniti se alespoň o tom, o čem jsem mluvil v rozpočtovém výboru posl. sněmovny. Dovolil jsem si tam vypočítati, že ztrátou na dani důchodové, ztrátou na dani činžovní, na dávce z přírůstku na majetku, na výlohách s losovou výpůjčkou a na podporách v nezaměstnanosti ve stavebním průmyslu utrpěli jsme další škodu za 11 let, totiž 5.085 mil. Kč. Byl jsem tehdy napaden, že z bytové otázky dělám demagogii.

Já v těch výpočtech půjdu ještě dále. Neřeklo se mně ovšem, že by ty cifry byly pravdivé nebo nepravdivé, jejich pravdivost si nikdo nedovolil popříti. Bude-li ministerstvo soc. péče po 25 let preliminovat částku jen 200 mil. Kč z titulu bytové péče, dostaneme cifru 12 miliard, a prosím, těchto 12 miliard při počtu maximálně 60.000 bytů, podporovaných úmorem a úrokem se zaručenými hypotékami, znamená, že bude stát jeden byt na základě zákona o podpoře stavebního ruchu 60.000 Kč. Počítáme-li byt o jedné obytné místností se spíží a klosetem včetně investice s nákladem 25.000 Kč, mohlo by ministerstvo soc. péče z roční podpory vilkářům věnované každoročně v částce 260 mil. Kč zříditi 7500 malých bytů ročně a tyto byty by mohlo dáti chudým lidem zdarma a měli bychom tento náklad, nehledě k výdajům, které jsou s tím spojené a které jsme vyčerpali na stavební ruch... (Posl. Langr: To jsou numera!) Ano, to jsou numera. Kdyby bylo ministerstvo soc. péče sledovalo statistiky, které dělalo společenstvo stavitelů... (Posl. Langr: Budeme-li preliminovat 200 mil. na bytovou otázku, dělá to za 25 let 12 miliard?) Nesmíte počítati jen těch 200 mil., poněvadž každý řádný obchodník počítá také 6% úroky, které musí stát platiti, i úroky z úroků a výdaje, které ho to stojí. Račte rozumět. Nelze mluviti jen o cifře, která je v rozpočtu, musí se počítati všechno, co to stát stojí. (Posl. Langr: To je dětinství, pane doktore!) Není to dětinství. Právě tyto cifry vás musí přesvědčiti, že spějeme k něčemu nezdravému, co je s to přivoditi katastrofu. Házíte snad přes palubu asi 880.000 stavebního dělnictva? Tito lidé nebudou mít práci, poněvadž stavební ruch nebude a nikdo naše stavitele nedonutí, aby stavěli, když nemají pořádný zákon o stavebním ruchu a když vědí, že jsou předem ubíjeni.

Naše stavební dělnictvo representuje tuto cifru a myslím, že by mělo býti vaší první starostí, pečovati o tyto lidi, aby měli práci a nemuseli se dožebrávati podpory v nezaměstnanosti. Kdybyste byli zrušili ochranu nájemníků, nemusila býti žádná stavební krise.

I když by se zrušila ochrana nájemníků, neznamená to zničení existenčně slabých. Právě ti, kteří nejvíce po ochraně volají, vžili se tak do toho, že myslí, že z cizího majetku budou dělati svůj. Mohl bych poukázati na řadu případů soudního rozhodování, třebas při dobývání nezaplacené činže. Podle zákona musím nájemníka upomenouti. Kdyby mně nezaplatil a kdybych neprokázal u soudu, že jsem ho upomínal, nemám žádný nárok. Upomínka musí býti zaslána doporučeným dopisem nebo musí být u toho svědek a teprve potom dostanu těch pár krejcarů, které mně má dáti.

Ale nejlepší je to s těmi dvěma byty.

Zákon říká, že soud může dáti domácímu proti nájemníku, který má dva byty v místě, svolení k výpovědi. Ale teď máte to nejlepší, že je tam dodatek: "nepotřebuje-li toho při výkonu svého povolání".

Uvedu příklad: Někdo má v Praze byt a vilu v Dobřichovicích. Odstěhuje se do vily a bydlí tam a svůj 3 až 4 pokojový byt v Praze dá celý do podnájmu. Když mu dá majitel domu výpověď z důvodů, že má svůj byt ve vile... (Posl. Langr: Není to pravda, to neznáte zákon, pane doktore, když celý byt pronajme, je to důvod k výpovědi!) To je theorie, ale jak to vypadá v praxi! Je to důvod k výpovědi, ale ten nájemník má právo podati proti tomu námitky, v nichž uvede, že v Dobřichovicích je jen přechodně a ze zdravotních důvodů. Znalec mu potvrdí, že je tam ze zdravotních důvodů, třebas jen na určitou dobu, ale on je tam někdy i 2 roky, a jeho byt v Praze je po celou tu dobu pronajat někomu jinému. Víte, jak to dělají? Dělají to tak, že tatínek dá byt dcerušce a ta jej dá do podnájmu a tatínek je venku na letním bytě. Tak se čachruje s byty a my křičíme, že nemáme dost bytového prostoru. (Posl. Langr: My to známe, jak to okresní soudy dělají v neprospěch nájemníků, v jejich prospěch to nikdy nebylo!) Pane kol. Langře, 90% procesů vyhrávají nájemníci a pouze 10% majitelé domů. To je dostatečná garancie, v čí prospěch je zákon o ochraně nájemníků vykládán.

Výpovědní důvod 9: z titulu "užitečnější stavby". Za živnostenskou provozovnu náhradu dávat nemusí, nýbrž jen za byt. Pánové, víte z praxe, jak dlouho to trvá, chce-li majitel domu stavět, než dostane nájemníka ven. 2 1/4 roku, možná, že také ještě déle, třebas i 3 roky, poněvadž i když to nakrásně vyhraje a nájemník se má vystěhovat, žádá o tři odklady, a poněvadž je sociálně slabý, soud mu to povolí. Když tři odklady vyčerpal, podá t. zv. oposiční žalobu a v ní uvede: "potkal jsem majitele domu na schodech, a on mi slíbil, že mne tam nechá a v tom vidím obnovení smlouvy a oceňuji si spor na 5.000 Kč." Co z toho vyplývá? Že se točí k Nejvyššímu soudu do Brna, takže to trvá třebas 3 roky. Tak daleko je vybičována rafinovanost nájemníků. Takových případů bych vám mohl uvésti spoustu, poněvadž jsem je měl v praxi.

Nyní si, vážení pánové, představte, že ten majitel domu, jehož výnos je tak královský, že vás o něm chci okamžitě přesvědčiti.... (Posl. Langr: Račte se podívati na radnici, jak to vypadá s obecními byty!) Radnice sama měla stavěti levné nájemné byty a ne přepychové a mohli jsme míti po bytové krisi. Kolik stojí byty v městském domě? Někdy více než v normální novostavbě. Mám zde řadu cifer, jak vypadá výnos starých domů a jací buržousti jsou domácí. Na př. v domě č. 734 v Praze VII činil hrubý příjem 13.113 Kč, vydání 15.164 Kč, tedy měl ztrátu 2.044 Kč. To byl normální třípatrový činžovní dům. V Břevnově jsou také velicí domácí, tam jsou domečky se 2 až 3 byty. Tam činil na př. u domu č. 244 příjem - schválně uvádím tyhle podrobnosti, aby mně nemohlo býti vytýkáno, že dělám z bytové otázky demagogii a o těchto cifrách, pánové, má každý možnost se přesvědčiti - 2947 Kč 70 hal. a vydání 9.580 Kč - to jsou totiž udržovací náklady takového baráčku - tedy ten chudák má za rok ztrátu 7.432 Kč. Mám takových případů ještě řadu, pane kol. Langře, kdybyste je chtěl viděti, dám vám je k disposici.

Vidíte, pánové, že na jedné straně jsou zde chráněni lidé, kteří dobrodiní a ochrany absolutně nepotřebují a na druhé straně jsou tu lidé, kteří pod titulem bídy dělají pro své kapsy dobro, a za třetí jsou zde ubíjeni majitelé domů, pořádní pracovití a šetrní lidé, kteří svou prací hleděli vždy zabezpečiti si tolik jmění, aby mohli povinnosti, které stát na jejich bedra ukládal, také plniti. S politováním konstatuji, že tito lidé po 11 letech nejsou rovnoprávnými občany, že tito lidé nemají ani tolik práva, aby mohli ve svých majetcích bydleti. To je ohromná nespravedlivost a náš stát musí v zájmu své prestyže před cizinou pracovati k tomu, aby s beder tohoto spořádaného elementu byla tato nespravedlivost sňata. (Výborně! - Potlesk. - Potlesk na galerii.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Upozorňuji galerii, aby se nemísila do jednání sněmovního, jinak bych ji musel dáti vykliditi.

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Fiala.

Posl. Fiala: Slavná sněmovno! Všichni zde bědují, teď bědoval majitel domu, bědují dělníci, bědují živnostníci, bědují zemědělci, vůbec všichni, a zdá se mi, že bychom museli míti kouzelný proutek, abychom to všechno udělali. Než nemůžeme míti takový proutek, ale musíme míti vůli, tyto všechny věci vyříditi tak, abychom viděli především sociálně nejslabší.

V rozpočtové debatě hodně důkladné, v rozpočtovém výboru i zde, bylo ke všem kapitolám státního rozpočtu promluveno o všech problémech státního, podnikového i soukromého hospodaření. Byla přednesena řada námitek a připomínek a přijato bylo mnoho resolucí, které přikázány byly vládě. Promluveno tu s politického i odborného hlediska, zdůrazněny naléhavé potřeby dělnické, zemědělské, živnostenské, státně-zaměstnanecké, školské, kulturní i ostatní. Já se k nim plně připojuji, pokud byly zejména naznačeny a zdůrazněny mluvčími našeho klubu. Dovolte však, abych jako železničář tlumočil zde znovu a specielně naléhavé potřeby jedné z nejpočetnějších složek obyvatelských, zaměstnanců čsl. drah. Rád kvituji, co pan ministr železnic v rozpočtovém výboru prohlásil, že sice chce i nadále sledovati zásady obchodního podnikání a finanční soběstačnosti podniku, ale že je nutno přihlížeti především k zájmům veřejným, státním a sociálním, kteréžto věci nepřipouštějí přímočaré obchodní podnikání a hospodaření. Pan ministr jistě neměl na mysli jen sociální zájmy těch, kdož po železnicích jako cestující jezdí, nýbrž měl na mysli také sociální a hospodářské zájmy železničářů. V ohromném podniku, jako jsou naše železnice, zaměstnávající více než 170.000 zaměstnanců, má rozhodující roli jak pro zájmy státní, tak i veřejné tato armáda pracovníků, jak já říkám, ten živý inventář. A tu nutno se podívati, jak tito zaměstnanci žijí, jak bydlí, jak zaplacena jest jejich práce, jakou mají pracovní dobu atd. Žádný podnik průmyslový, žádný veřejný, žádná instituce nemá tolik různých odlišných pracovních úkonů a služeb, více či méně zodpovědných, jako železnice. Proto nezasvěcenec nikdy nepochopí, že u podniku, kde je několik desítek různých zaměstnaneckých kategorií, nelze upravovati platové a mzdové poměry podle šablony, použité jinde, kde je seskupení zaměstnanců mnohem jednodušší.

Železničářům musí býti poskytnuto minimálně vše, co člověka činí klidným, vyrovnaným, rozvážným, tedy spokojeným, aby šel do služby s jasnou myslí, nerozhárán duševně a uspokojen hmotně, hospodářsky, existenčně. Železničářům jsou denně svěřovány milionové hodnoty hospodářské a především nenahraditelné životy lidské. Proto je nutno sledovati vždy cesty, aby ty hodnoty byly řádně opatřeny. Provedením platového zákona čís. 103, vládní nařízení čís. 15 z r. 1926, u železnic železničářská služba zhodnocena nebyla. Ba naopak, touto úpravou byla zrušena t. zv. automatika a s ní všechny dřívější přednosti a vymoženosti, které byly vybojovány těžkými zápasy již ve staré říši.

Byla zrušena všechna ona ustanovení, podle kterých mohl býti zaměstnanec po určité době definitivním, mohl postupovati a přecházeti z kategorií zřízeneckých do podúřednických, z podúřednických do nižších úřednických. U úředníků středoškolských a vysokoškolských byly možny postupy i do vyšších hodnostních tříd.

Provedení platového zákona u železnic učinilo definitivu i povýšení odvislé od získání systemisovaného místa. Nebudu rekapitulovati, co způsobil restrikční zákon jako předchůdce platové úpravy. To bylo již tolikráte řečeno. Ale u drah více než jinde byli přijati za vyřazené definitivní zaměstnance smluvní zaměstnanci. Musilo tak býti, aby dráhy jezdily. Výsledek je tedy ten, že máme větší počet zaměstnanců smluvních než před restrikcí. O těch se ještě zmíním.

Platovou úpravou měli zaměstnanci něco získati. Ale jak to vypadalo s jejich převody do nových platů? Pomocní a definitivní zaměstnanci z velké části museli dostati t. zv. vyrovnávací přídavky, aby měli tolik jako před zákonem, t. j. před 1. lednem 1926. Mnozí definitivní s takto upravenými požitky doslouží bez postupu. Vyrovnávací přídavky se snižují při postupech do vyšších platových stupnic až do úplného zániku, takže hmotný výsledek z postupů po celá dlouhá léta je minimální.

Platové stupnice železničářských kategorií byly ve většině případů stanoveny nižší, než sám zákon určil pro pragmatikální zaměstnance a tím dvojnásob vyniklo veliké znehodnocení práce a služeb u železnic, uváží-li se zejména, že za Rakouska byli železničáři právě pro větší risiko služební - na tom o něco lépe než pragmatikální.

Nikdo nemůže pochopiti a nikdo nezodpověděl otázku, kam přišly úhradové částky, když většina zcela nic nezískala a když neprováděním povyšování, definitivy atd. po 1. lednu 1926 náklady na požitky jsou nižší?

Místo automatiky, která byla zrušena, aby byla posílena t. zv. ambice snaživých, schopných, nastolena t. zv. systemisace míst. Jak vypadá situace po této stránce? U železnici když při složitosti pracovních úkonů je každý třetí nadřízeným orgánem, nebude přesto nikdy vedoucích či lépe placených funkcí pro všechny. To je samozřejmé. Nemohou je proto nikdy všichni získati.

Místa se obsazují v soutěži. Řekněme, že v soutěži přijde v úvahu vždy nejlépe kvalifikovaný zaměstnanec, služebně při soutěži nejstarší. O té kvalifikaci mám svoje osobní mínění - ale nechci generalisovati. Ale stává se často, že pracovitý schopný zaměstnanec ve službě bez závad nedostane prvotřídní kvalifikace. Snad proto, že dost dobře nepozdravil paní přednostovou u vrbiček. (Výborně!)

Odmysleme si i to druhé, že při obsazování míst nejen vyšších, nýbrž i podřadnějších soustředí se na toho či onoho z kandidátů několik poslaneckých intervencí různých politických stran a že úřad toho nedbá a rozhodne nejobjektivněji. Místo udělí nejkvalifikovanějším.

Ale co s těmi sty a tisíci ostatními zřízenci, podúředníky a úředníky všech států, t. zv. přidělenými, na které se nikdy systemisovaného lépe placeného místa nedostane, protože jich tolik není a kteří mají prvotřídní kvalifikaci, rovnocenné vzdělání? Co s těmi? Ti jsou odsouzeni, dosloužiti za daleko horších podmínek.

Což u nich není třeba posíliti ambici, kuráž do práce ku prospěchu podniku i veřejnosti? To nikdo nebude tvrditi. Při revisi zákona musíme se vrátiti k automatice, aby všichni mohli kupředu, přidělení snad o něco později než vedoucí, ale přece jen kupředu.

Vládním nařízením č. 15/1926 byla řada zřízeneckých a podúřednických kategorií hodnostně, tedy i hmotně degradována. Více než 60 zřízeneckých a podúřednických kategorií nelze vtěsnati do 4 zřízeneckých a podúřednických stupnic. Zdůrazňuji velmi naléhavě, že tento nemožný stav musí býti co nejdříve odstraněn a přikročeno bezodkladně k jednání o změně vládního nařízení č. 15 tak, jak žádají socialističtí odboráři a socialistické strany.

S novelisací platových zákonů č. 103 a 104 nelze rovněž odkládati. Máme k tomu své návrhy, máme celou řadu dokladů o nesrovnalostech a tvrdostech, které byly způsobeny a které musí býti odstraněny. Při novele musíme jíti zdola, od existenčního minima, při valorisaci musíme přihlížeti nejen k násobku požitků, nýbrž především také k násobku cen životních potřeb. Zrušení gážistů mimo služební třídy a obnovení dřívějších úřednických kategorií je naléhavou nutností.

Při novelisaci vládního nařízení a platových zákonů musí býti dbáno rad a návrhů zkušených odborníků ze řad organisací zaměstnaneckých, aby nenastal nový debakl. Nelze každé chvíle dělati nové zákony, stálé novelisace. Nutno učiniti dílo trvalé, zdravé, odpovídající i naší soustavě demokratické.

Nyní k té systemisaci či resystemisaci, která jediná před novelisací může zlepšiti aspoň poněkud bědný stav. V rozpočtu je na rozšíření sice pamatováno, ale nedostatečně. Co musí přinésti resystemisace, má-li míti význam a splniti ony předpoklady, o nichž se stále hovoří a píše v novinách?

Systemisace u drah musí býti upravena tak, aby tu zmizel nedůstojný pracovní poměr a stav smluvních dělníků, kterých je několik desítek tisíc. Ministerstvo železnic jistě řekne při projednávání resystemisace přesnou číslici a také, jak dlouho jsou již trvale nepřetržitě zaměstnáni. Víme, že většina z nich pracuje 3 až 10 roků, zejména u služby udržovací, kde dosud kromě legionářů žádný smluvní dělník nemůže býti převeden do kategorie zaměstnanců pomocných. To má za následek, že za pracovaní smluvní dělníci hlásí se k jiným službám a služebnám, kde ustanovení spíše získají, ale udržovací služba tím značně trpí, ztrácejíc schopné dělníky, kteří by tu jinak zůstali, kdyby měli zaručenou bezpečnou existenci. Co vadí, aby pro tak dlouho zaměstnané smluvní dělníky, kteří jsou skutečně na systemisovaných místech zřízeneckých, po případě podúřednických čekatelů, nebyla místa systemisována?

Mohl bych snésti řadu dokladů, jaké zodpovědné a kvalifikované služby a práce vykonávají, jak jsou pro ty zvláštní práce a služby u železnice prakticky zaškoleni. Proč je stále odstrkovati, proč ponechávati u státního podniku horší stav než v soukromých podnicích, kde pracovní poměry a mzdy jsou upraveny kolektivními smlouvami? Tento bezprávný a nedůstojný stav je nemorální, neudržitelný a musí býti odstraněn. Očekáváme to od resystemisace. Pomocní zaměstnanci čekají od zvýšené systemisace definitivní ustanovení zřízenci a podúředníky.

Situace je taková, že podle § 43 vlád. nařízení č. 15 mohou býti pomocní zaměstnanci ustanoveni definitivními na volná systemisovaná místa po 6, 7 letech.

V dílnách, výtopnách, na tratích, ve stanicích i kancelářích máme armádu zaměstnanců, řemeslníků i dělníků, kancelářských příručí, výměnářů atd., kteří slouží 10 až 15 roků a nejsou ustanoveni definitivními pro nedostatek systemisovaných míst. (Tak jest!) Při jmenování - když se místo pro ně uvolní - budou ustanoveni v prvopočáteční platové stupnici Kč 6.300 ročně - v řídkých případech v nejblíže vyšší - z dřívější služby nic nemají, protože se nezapočítává, takže by musili sloužiti přes 50 let, aby dosáhli konečně platové stupnice 11.160-12.240 nebo 13.056 Kč ročně. Je tento stav, způsobený provedením zákona, možný? Není možný. Zvýšenou systemisací musí býti rovněž odstraněn. (Výborně!)

U podúředníků a zřízenců zhoršuje se situace pro ustanovení a povýšení ještě t. zv. vázaností míst podle §§ 101 a 103 vlád. nařízení č. 15. Je to v kategorii dílenských, kteří mají čety, kancelářských pomocníků, kancelářských výpravčích, kvalifikovaných dílovedoucích pomocníků, vozových manipulantů, průvodčích vlaků, kteří mají 2leté použití jako vlakoví manipulanti nebo vlakvůdci a nemohou povýšiti do I. podúřednické stupnice, ale jsou tu i jiné kategorie. Vázanost míst, která není nijak odůvodněna, působí stagnaci v povyšování, zejména u některých ředitelstev. Marně jsme dosud volali po jejím zrušení. Očekáváme, že §§ 101 a 103 vlád. nařízení č. 15 stanou se po resystemisaci zbytečnými u všech kategorií a u všech ředitelství.