Samosprávě dostalo se od p. ministra financí výtky, že nehledá stabilisace svých výdajů, jako to činí už pátý rok stát.

Odmítám s důrazem neoprávněnou výtku o nehospodárnosti samosprávy jménem všech rozvážných samosprávných činitelů. Tato výtka oprávněna není a není spravedlivá. V samosprávě nepanuje žádná diktatura, tam v 90% nejde o majorisování a přehlasování, naopak, jde tam především o věcné pochopení neodkladných potřeb obcí. Proti socialistickým blokům stojí tu občanské bloky, které okem Argusovým zájmy svých poplatníků hlídají. Obce jsou odkázány na průmysl a myslím, že nedělá žádné obecní správě radost, musí-li udržovati vysoké přirážky, které znemožňují získání nových průmyslových podniků.

Pan ministr financí dr Engliš může slyšeti velmi zblízka žalobu na důsledky zákona čís. 77/1927, kterou pronáší město Brno. Toto město trpce žaluje, že nemá-li býti postaveno na úroveň nejzaostalejší obce republiky, cítí se býti vázáno z důvodů sociálních, kulturních a ethických prováděti nutné investice, které vyžadují na 10 mil. Kč ročně a že je nuceno sahati ke drahým nepodloženým úvěrům bankovním. Úprava jeho rozpočtu přesně podle platného zákona byla by drakonickým opatřením, zjednala by sice rovnováhu v rozpočtu, avšak na úkor plnění nezbytných úkolů obce, bez nichž by městské zastupitelstvo nemohlo obec dále spravovati a jež by pocítilo jako hrubý zásah do svých práv a povinností vůči občanstvu, které je do správy obce vyslalo.

Základní chyby zákona č. 77 z r. 1927 jsou ty, které nečiní rozdílu mezi malou venkovskou obcí s primitivním způsobem hospodaření a mizivými potřebami kulturními, sociálními a hospodářskými a mezi velikými městy, což je jednou z nejpodstatnějších vad tohoto zákona. Zajisté se nestane žádná katastrofa, omezí-li malá venkovská obec své potřeby v rámci omezené úhrady, dané jí §em 1 cit. zákona. Zcela jinak je tomu u velké komuny s rozvětvenou sítí administrativní, s velikými úkoly správy policejní, vojenské, bezpečnostní, zdravotní, školské, kulturní, sociální, s neodkladnými úkoly stavby a udržování silnic, ulic, stok, vodovodů, dlažeb, vyvolaných nezadržitelným rozvojem měst.

Stabilitu obecních rozpočtů znemožňují, jak jsem vpředu uvedl, labilní daňové základny. Obec sestavuje rozpočet podle daňového předpisu, oznámeného berními správami. Podíl přirážkový však dostává podle skutečně zaplacených daní. Rušivě zasahují daňové odpisy. Je nanejvýš na čase udělati tomuto odepisování daní přítrž. Chceme věřiti, že slova pana ministra financí dr Engliše, že zákon č. 235 bude "uzamčen na klíč", jsou míněna opravdově.

Česká města žalují na drakonické účinky zákona č. 77/27. Uvedu jen několik případů z důsledků zákona č. 77 z r. 1927. Schodek rozpočtu města Pardubic z r. 1927 4,165.525 Kč seškrtán na něco přes 3 mil. Kč, obec však dodnes dostala pouze 1,500.000 Kč a přes 1,500.000 Kč jí vyrovnávací fond dluží. Poněvadž na běžný rok má za leden a únor dostati přibližně přes 500.000 Kč, zůstává v placení účtů a úroků z výpůjček se 2 mil. Kč pozadu. Mezi těmi, kdož nemohou za dodané zboží a práce obdržeti peněz, jsou drobní živnostníci. Trpí nevinně za nesmyslnou politiku své vlastní strany.

Město Hlinsko, středisko průmyslu kožešnického a kobercového na Českomoravské vysočině mělo pouze v r. 1922 obecní i školní přirážky ve výši 340%, jinak nikdy nepřesahovaly výši 300%. V důsledku omezení podle tohoto zákona slibný rozvoj města byl zabrzděn, nezbytné investiční potřeby odloženy a přes to se neubránilo toto malé město zadlužení během posledních dvou roků o 565.000 Kč. Vyrovnávací fond vzal této obci za dva roky pouze na dani obratové nejméně 500.000 Kč. Vrátil jí jen 64.895 Kč.

Město Kralupy n./Vlt. obdrželo na úhradu schodku z r. 1928, který činil 1,625.971 Kč, z vyrovnávacího fondu příspěvek do konce roku pouhých 90.000 Kč. Nařízeno mu se zpětnou působností, což je nepřípustno, zvýšení nápojové dávky z piva a zavedení nové dávky ze spotřeby elektrické energie k účelům osvětlovacím. Toto město mělo před platnosti zákona rozestavěný most přes Vltavu a potřebovalo výpůjčku na dostavění 500.000 Kč. Všechny spořitelny odmítly půjčku. Teprve Všeobecný pensijní ústav v Praze slíbil ji poskytnouti, bude-li obec na mostě vybírati mostné a dá-li je do zástavy. Proti tomu se staví ministerstvo vnitra a veř. prací. Teprve když země povolila vybírání mýtného, byla povolena zápůjčka 500.000 Kč. Dne 1. ledna 1930 neměla obec peněz na krytí nutných běžných vydání a zachráněna byla tím, že si vypůjčila v hotovosti od městských elektrických podniků 80.000 Kč.

Svaz učitelstva československého ve zvláštním podání ke Svazu čsl. měst protestuje proti škrtání důležitých rozpočtových příspěvků, poskytovaných školám měšťanským, zvláště na jednoroční kursy zvané IV. ročníky a živnostenským školám pokračovacím, po případě lidovým školám hospodářským, jakož i jiných položek na kulturní a sociální potřeby obcí a okresů. Jde o vydání, jež byla celá desetiletí obvyklá a pro zdárný kulturní rozvoj obcí a okresů nepostradatelná. Svaz upozorňuje vládu Československé republiky na škody, které budou způsobeny v kulturním vývoji mládeže a občanstva, a žádá důtklivě novelisaci zákona čís. 77/1927.

Toto protestní ohražení povinen jsem doplniti vlastními poznatky. Před zákonem č. 77/ 1927 bývaly v rozpočtech místních školních rad položky na mléko pro děti nezaměstnaných a chudých rodičů, trpící podvýživou. Lékaři okolní zjistili děti slabé, tuberkulosní a neduživé, jimž se denně dávala porce mléka. První co "kuratela" podle zákona č. 77 škrtla, byly položky na mléko. Nezaměstnaní a chudí rodiče dětem mléka dáti nemohou a na útraty školní obce ho nedostanou. Vojákům za zdravé lékařsky uznaným doporučoval pan generální zpravodaj dr Hnídek půl litru mléka ku snídani. Podvýživou trpícím dětem nezaměstnaných a chudiny ve školách se však dávání mléka zrušilo.

Důsledky zostřeného ustanovení §u 3 cit. zákona, zasahující tak hluboko do práv samosprávných svazků, nebyly domyšleny. Obce musí hospodařiti celý běžný rok bez schváleného rozpočtu, aniž mají jistotu, že vydání bude uhraženo. Tak na př. Kralupy nad Vltavou obdržely schválení rozpočtu na r. 1928 teprve 29. prosince a za r. 1929 neměly rozpočet schválený ani 31. prosince. Německý Brod dostal rozpočet na r. 1929 k prvému vyjádření teprve 22. listopadu, Brno za r. 1928 koncem listopadu a za r. 1929 teprve 2. ledna 1930.

Podle §u 10, odst. 3 cit. zákona jsou obce, žádající příděl z fondu vyrovnávacího, povinny předložiti svoje rozpočty okresnímu úřadu v nepřekročitelné lhůtě do 30. prosince roku předcházejícího rok rozpočtový. Obec by musila býti eskamotérem, aby přihlížejíc k předchozímu rozpočtu, správně rozpočet sestavila a předložila. Vždyť jí není do 30. listopadu znám ani upravený rozpočet roku běžného.

Při novelisaci zákona budiž do §u 3 vsunuto zvláštní ustanovení, podle něhož nevydají-li úřady schvalující rozpočet a povolující přirážky příslušný výnos do konce dubna rozpočtového roku, považuje se rozpočet obecní za schválený.

Slavná sněmovno! Zákon 77/1927 rdousí svobodu naší samosprávy a je odsuzován všemi odpovědnými činiteli samosprávnými. Za jeho podstatnou novelisaci žádají Svaz čsl. měst, obcí a okresů, zemská zastupitelstva v Čechách i na Moravě, okresní zastupitelstva a obce. Zákon ten je v nynějším znění déle neudržitelný. Apeluji proto na vládu, zejména na ministerstvo vnitra a financí, aby předešlo rychle se blížícímu bankrotu samosprávy a předložilo s urychlením povšechnou novelisaci citovaného zákona. Nestane-li se tak v době nejkratší, pak nestačí zvýšení limitu přirážkového ani o 100%. Finanční zakrvácení obcí po roce 1927 je tak ohromné, že je nutná pomoc co nejrychlejší a radikální. Požadavky obecní samosprávy formuluji v prohlášení:

Obcím je třeba dáti definitivní zákon obecní, jímž by obecní hospodářství bylo postaveno na pevný finanční základ. Poněvadž tento definitivní zákon nemůže býti ústavně projednán tak rychle a samosprávným svazkům je však nutno pomoci neprodleně, budiž se vsím urychlením provedena novelisace zákona čís. 77/1927, jíž by se docílilo: 1. podstatného zvýšení přirážkového limitu a dotací vyrovnávacích fondů; 2. zmírnění §§ 3 a 20; 3. omezení zasahování státních úřadů do práv obce na míru nevyhnutelně nutnou; 4. sanační akce směřující k oddlužení obcí. I v Československé republice je nutno respektovati starou zásadu, že zdravá, svobodná, demokratická, finančně soběstačná obec je základem státu.

Dovolte, dámy a pánové, abych použil této příležitosti a tlumočil velmi staré požadavky měst a okresů východočeských. Státní správa nesmí překážeti rozvoji měst. Město Pardubice od r. 1918 vzrostlo o 990 domů a 13.000 obyvatel. Stavební ruch rozvinul se směrem ke Chrudimi za kolejemi hlavní trati naš. státní dráhy, spojující Prahu s Moravou, Slovenskem a Podkarpatskou Rusi. Tratí projíždí 46 osobních vlaků a rychlovlaků mimo nákladních vlaků ve 24 hodinách. Všechny vlaky přejíždějí přes hlavní tepnu města, kde dosud není nutného železničního podjezdu. Na 70-krát ve 24 hodinách, počítaje v to posunování, zavrou se závory a přetne se ohromná dopravní frekvence osobních, nákladních aut, státních autobusů, povozů, cyklistů, motorových vozidel a pěších, často na 10 až 20 minut. Co toto zadržení dopravy mezi Chrudimí a Pardubicemi uprostřed velkého města znamená, možno si představiti. Po 11 roků trváni republiky marně Pardubice volají po zřízení železničního podjezdu. Že se tak dosud nestalo, toho není příčinou nedostatek dobré vůle, nýbrž bezohlednost vůči samozřejmému požadavku města. Nerad bych, aby tato ostuda přečkala rok 1931, kdy bude pořádána v Pardubicích celostátní výstava sportu a tělesné kultury.

Nebudu mluviti o nutnosti přebudování nádražní budovy. Město podalo ministerstvu železnic obšírné memorandum. Vyzvednu však ještě jednu železniční aktualitu pardubickou, to jest pardubická zastávka směrem k Chocni Na této zastávce vystupuje a nastupuje denně do 11 osobních vlaků několik set cestujících: Čekárnu zde representuje obyčejná, neuzavřená, špinavá polní bouda bez osvětlení, bez oken a dveří. To jest, prosím, vstup do jinak krásného města.

Obci se neposkytují příjmy, ale žádá se stavba této zastávky. Obec dnes, kdy jej finanční možnost je sešněrována zákonem č. 77, nestačí na veliké úkoly stále rostoucího města a nezbytně vyžaduje pomoci státní správy.

V úvodu své řeči zmínil jsem se již, že stát nepřevzal nákladu na školství. Tak na př. platí město Pardubice r. 1930 jen na školství obecné a měšťanské 1,065.162 Kč, na střední školství 223.414 Kč, na průmyslovou školu státní 50.000 Kč, na městskou obchodní školu 91.300 Kč, na východočeskou Vesnu 150.603 Kč, na živnostenské školy pokračovací 49.600 Kč, na městskou školu hudební 64.414 Kč. Tyto věcné náklady na obecné a občanské i ostatní státní školství má převzíti státní správa. Skoro 2 1/2 mil. Kč na vydržování škol, městského divadla a kulturních potřeb nevydává město jen v zájmu svém, nýbrž celý kraj participuje zdarma na těchto kulturních vymoženostech. Pardubice, město s 32.000 obyvateli, nemají dosud mimo poštovní ředitelství své státní úřady umístěny ve vlastních státních budovách. Soud, berní správa, berní úřad, okresní úřad, katastrální měřický úřad, živnostenský inspektorát, důchodková kontrola, poštovní úřady, četnické velitelství umístěny jsou buď v obecních nebo najatých budovách. Vyzdvihuji, že nejnutnější je postaviti budovu pro finanční státní úřady. Úředníci berní správy, kteří konají těžkou službu, úřadují v hotových katakombách, na přepažených chodbách a v koupelnách soukromého domu. Okresní soud, jeden z největších, má 30členný personál, věznice přeplněné a nezdravé. Potřebuje nutně vlastní budovy. Stavební místo i příspěvek na vybudování základů nabízí obec úplně zdarma, ale stavba se po celá léta odsunuje. Pardubicům se nedá vyčítati marnotratnost, ani přemrštěné přirážky obecní. R. 1927 před limitem měly i se školními přirážkami 390%. Vypočítané úkoly však při limitu přirážkovém obec sama uskutečniti nemůže.

O nic lépe není na tom sousední město Chrudim v ohledu železničních potřeb a výstavby státních úředních budov, a to okresního finančního ředitelství, okresního úřadu, berní správy, státního měřického ústavu a důchodkové kontroly. Musil bych jenom opakovati, co jsem řekl o Pardubicích. Chrudim žádá Státní pozemkový úřad o vrácení obecních lesů nepřátelskou rakouskou dynastií konfiskovaných. Řeky protékající středem měst znamenají nejen užitek na vodní síle a spotřebě vody pro účely živnostenské a průmyslové, ale mohou býti i okrasou nebo ostudou města. V Chrudimi, kde protéká středem města Chrudimka, lze říci, že je škodou i ostudou města. Obec se dovolávala za Rakouska a dovolává se i v tomto státě regulace této dravé řeky. Ale naše úřady pokračují v pomíjení potřeb tohoto starobylého města, ubíjeného tím, že nenalézá se na hlavní trati státní dráhy. V době, kdy stavba údolní přehrady na řece Chrudimce u Seče pokračuje, je nutno, aby úprava tohoto řečiště v Chrudimi byla zahájena. Umožní se tím zastavění krásných stavebních míst uprostřed města. Že tu jde o místa representační, patrno z toho, že je sem předurčena stavba městského divadla. Myslím, že smím doufat, že tato nutná stavba vodní bude zařazena do rozpočtu na příští rok.

Pan gen. zpravodaj dr Hnídek odsoudil zvrácený stavební systém v naší republice, kde se nestavějí nemocnice v době, kdy nemocní v nemocnicích umírají na zemi, ani ne na posteli. Je to bolestná kapitola. Musím však uvésti, že v důsledku drakonického ustanovení zákona č. 77 zakázal úředně zemský výbor v Čechách v r. 1928 pokračovati ve stavbě veliké okresní nemocnice v Pardubicích, zbudované nákladem 16 mil. Kč. Marny všecky protesty a intervence, rozestavěné zdivo zůstalo po 13 měsíců trčeti jako výsměch pošetilosti naší byrokracie v dešti a plískanici do vzduchu. Co jen tím ztraceno na interkalárních úrocích! Mezi tím však nemocní ve staré nedostavěné nemocnici také leželi a umírali na zemi, na chodbách, a nově přivážení nemocní odmítáni pro nedostatek lůžek. Vždyť i při veliké katastrofě semtínské pro nedostatek lůžek v Pardubicích dodáváni ranění do nemocnice v Hradci Králové. Teprve po 13 měsících podařilo se docíliti odvolání zákazu. Toto jsou další květy hrozného zla způsobeného zákonem č. 77. Neračte se proto diviti, že krutost ustanovení tohoto zákona potíráme.

Naříká se na odloučenost venkova od měst. Nemáme všude železničního spojení. Jsou celé okresy, jichž se železnice nedotýká, a jsou to právě okresy nejchudší, jejichž lid hledá chléb ve vzdálených průmyslových městech. Tento nedostatek lze snadno nahraditi autobusovou dopravou. Státní správa však zanedbává potřebu od průmyslu odříznutých obcí a osad. V Brněnci a Březové na Českomoravské hranici pracuje na 3000 textilních dělníků a dělnic ponejvíce z východní části okresu poličského v Čechách. O toto dělnictvo ze Svojanova, Předměstí, Jobovy Lhoty, Rohozné, Vítějevse a Chrastovce se nikdo nestaral. Když se dělnictvo samo postaralo o levnou autobusovou dopravu, aby nemuselo každodenně vážiti cestu 10 až 14 km do zaměstnání a zpět, tu úřady rázem zakázaly soukromý autobusový provoz. Vozidla zapečetěna. Sama státní autobusová správa nezavedla levné, t. zv. dělnické jízdy. Autobusová linka státní, která pod tímto tlakem byla otevřena, je vysokým tarifem nepřístupna pro textilní dělnictvo, jehož žebrácké mzdy jsou pověstny. Šikanování a zneklidňování dělnictva v obvodu svojanovském na Poličsku je třeba učiniti konec. Nechce-li se státní autobusová správa postarati o zdolání dopravy dělnictva do Brněnce, Březové a zpět, pak nechť se nekladou zoufalé překážky koncessím smluvené dělnické autodopravy.

Konečně přecházím k další palčivé otázce naší veřejné správy. Rozčilení, které v okresních městech vyvolaly zprávy o zrušení berních úřadů a soudů, musí býti chápáno. Je třeba se dnes vžíti do situace takového okresního města. Ono bylo centrem všech životních nervů celého okresu, byl tu usídlen samosprávný okresní úřad a berní správa, okresní nemocenská pojišťovna, je tu okresní soud a berní úřad. Račte si představiti, že to byla stará vydržená práva našich okresních měst a že se za Rakouska nikdo neodvážil na tato práva sáhnouti. Naše okresní města vítala 28. října 1918 stejně nadšeně naši svobodu a samostatnost a strhala s budov okresních soudů, berních správ a úřadů c. k. rakouské orly. Jaká to ironie! Stát, který tato města tolik vítala, začal bezohledně rušiti stará práva okresů. R. 1926 na základě zákona č. 221 z r. 1924 zrušeny v těchto okresích okresní nemocenské pokladny, dříve již zrušeny berní správy a zákonem č. 125 o reformě veř. správy zrušeny okresní samosprávné úřady. Tyto dny byla slavná sněmovna svědkem, že se dostavila vzrušená deputace 146 okresních měst, jimž měly býti vzaty berní úřady. Mimo to ministr spravedlnosti dr Meissner byl nucen prohlásiti, že tato vláda nepomýšlí na zrušení soudů. To vše znamená, že se mělo pokračovati v dalším ničení okresních měst a okresů. U zeleného stolu se velice snadno dělají plány na centralisaci velkých okresů. Do skutečného všedního života vrhá to však reflex docela opačný. Mimo již jmenované úřady okresní jsou v okresních městech četné peněžní ústavy: Městské spořitelny, okresní hospodářské záložny a jiná silná záložní peněžní družstva. Mimo to okresní živnostenská společenstva. Ve městě okresním se soustředila výroba živnostenská a specialisovala se pro potřeby toho kterého okresu. Nyní přichází k násilnému odvádění frekvence osobní na docela jiná místa. Ústavy peněžní již po zrušení okresních samospráv, okresních berních správ a okresních nemocenských pojišťoven trpí stagnací a nových vkladatelů již nepřibývá. Živnosti obchodní a výrobní ztrácejí zákazníky a konsumenty. Je to přirozené, neboť příliv občanstva z okresu byl dirigován jinam a tam si také uhrazuje své potřeby. Vylidňují se okresy od potřebné inteligence, která nejenže obstarávala potřeby státní správy, nýbrž byla i rádcem širokých vrstev poplatnictva a občanstva vůbec. Krátce z okresních měst, a to ne nepatrných, nýbrž 8 i více než 10 tisíc obyvatel čítajících, staly se velké vydlážděné vesnice. Na východě Čech rozpoutal se živelní zápas o znovuzřízení zrušených okresních úřadů. Při manifestačních projevech nenašlo se jediné strany, která by prohlásila, že nechce podporovati spravedlivé požadavky těchto měst i okresů. Uvidíme, jaké budou skutky. Sociální demokracie československá však trvá na obnovení okresní samosprávy a bude tuto snahu podporovati. Jsem přesvědčen o tom že není důvodu násilně utloukati význam důležitých starobylých našich okresních měst. My, sociální demokraté se nevzdáváme požadavků povšechné novelisace zákona čís. 125 a trváme na župním zřízení.

Vyzvedl-li jsem těchto několik akutních potřeb svého volebního kraje a poukázal-li jsem na shroucení se dnešního finančního systému celé naší samosprávy zaviněného zákonem č. 77/27 a č. 125, jsem si vědom, že nelze tím působiti na právě projednávaný státní rozpočet. Je přece známo, že strana sociálně demokratická hlasuje pro tento rozpočet, třebaže neměla vlivu na jeho sestavení. Nejde jen o slova kritiky, nýbrž o vznesení apelu pro finanční ozdravění a znovu zdemokratisování samosprávy. (Potlesk.)