Omezená lhůta řečnická mne nutí přejíti jiné požadavky naší strany v oboru školském, poněvadž jsem je již přednesl v rozpočtovém výboru a jednají o nich návrhy, které tu ve sněmovně předložíme.

Druhá část rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty je věnována věcem církevněpolitickým. Zde ustupuje zájem finančního hospodářství ještě více do pozadí, než v prvé části vůči německé škole. Ze 32 milionů, o něž byl rozpočet zvýšen v tomto roce, nedostane se církevním zařízením ani haléře. Tu se naopak 12 milionů ušetří. Když podle prohlášení pana ministra financí je tato úspora výsledkem toho, že budovy, které má ministerstvo vyučování jako patron udržovati, jsou již v celku restaurovány a proto nebylo třeba značnějších výdajů na jejich zřízení, rádi to bereme na vědomí a jen si přejeme, aby i jiné, ať již podle zákona o kongrue nebo z jiného právního důvodu vyplácené částky byly hodně brzy poukázány. Avšak musíme si důrazně stěžovati do nedostatku rovnoprávnosti katolického světového názoru ve školách, kterou musíme požadovati především jménem svobody a demokracie.

Tolik se mluví o svobodě a demokracii. Všichni zápasí o politickou svobodu v samosprávě obcí, okresů a zemí. Přiznávají tím, že stát není sám sobě účelem a ve věcech politických odmítají všemohoucnost státu. Ve věcech národnostních zajišťuje již ústava možnost národnostního vývoje a rozpoutala by se bouře rozhořčení, kdyby stát připouštěl jenom školy české proto, poněvadž jest, jak tvrdí, státem národním. Zde se uznává právo národnostního přesvědčení aspoň v celku a právo německých rodičů dáti svým dětem německé národní vychování. Zde se beze všeho přiznává, že první právo na výchovu přísluší rodičům, že škola je jenom doplňkem otcovského domu a že učitel jest duševním otcem dítěte anebo jím aspoň má býti a že proto má dítě vyučovati a vychovávati v tom duchu, v němž je vychovává rodina. Vychovává, říkám, poněvadž učitel nejenom učí, nýbrž spíše výchovou povahu tvoří. Jen ve směru náboženského přesvědčení se katolickým rodičům toto právo upírá. My se však nikdy nemůžeme tohoto práva zříci a vzdáti se zásady, kterou vyslovil k rodičům velký mohučský biskup Ketteler: "Mou nejvyšší zásadou jest, že oni (rodiče) jsou podle božského a přirozeného práva také pány svých dětí a že mají svaté a neporušitelné právo rozhodovati, jak mají býti jejich děti vychovávány a vzdělávány. Tuto zásadu sleduji do nejkrajnějších důsledků a požaduji právě tak pro katolíky a věřící protestanty právo vychovávati své děti ve víře katolické a protestantské, jako vyhrazuji nevěrci strašné právo vychovávati své ubohé děti k nevěře." Tato zásada neodpovídá všeobecné neutrální škole a zvláště ne škole v Československu. Škola, v níž je náboženství jenom předmětem, který se, jde-li to dobře, přednáší jako odbor ve dvou hodinách týdně, jinak je však nepovinný, škola, v níž myšlenka náboženská neoživuje a neoduševňuje veškerého vyučování, není místem výchovy, které doplňuje katolickou rodinu, místem, kde se tvoří náboženské charaktery.

V tomto názoru na svobodu setkáváme se se spravedlivě smýšlejícími mysliteli socialistickými. Sociálně demokratický školský odborník a politik holandský Gerhard prohlásil při školské debatě v holandské druhé sněmovně: "Jen z hluboce cítěného poctivého přesvědčení, ze silné potřeby po uznání naší svobody, která ve vysoké míře ovládá naši duši, pravíme: Vám právě tak jako nám patří volnost pohybu, abyste svůj světový názor provedli úplně v praxi." Vůdce sociálně demokratické strany Leuthner pravil na sjezdu rakouské sociálně demokratické strany v Solnohradě r. 1924: "Skláním se před ideálem školy socialistické. Pochopuji ideál školy svobodných myslitelů. Socialistická škola dnešní může býti jenom školou konfesijní, avšak konfesijní škola na straně socialistické vyvolává konfesijní školu na straně druhé, katolické." V tomto smyslu hlasovali také holandští socialisté pro katolické konfesijní školy udržované státem, když na kongrese v Gronningách učinili toto usnesení. "Kongres sociálně-demokratické školy dělnické zjišťuje, že velká část pracující třídy v Nizozemsku požaduje pro své děti konfesijní vyučování. Tytéž požadavky uplatňuje u škol soukromých jako u veřejných i pokud jde o sociální poměry učitelů, jejichž samostatnost musí býti státem zaručena právě tak, jako svoboda rodičů ve volbě školy." Svobodná škola ve svobodném státě! Svobodná škola beznáboženská a svobodná konfesijní škola katolická, to je pravá demokracie. Ať se neříká, že vznikne mnoho školských typů. Když je možné, aby byly školy děleny podle národnosti a když je nadbytek peněz na školy menšinové, mohou býti školy také děleny podle světového názoru. Ostatně stát, kdyby měl na ně přispívati, nebude míti žádných větších výdajů. Co je možné v Holandsku a v Německu, to musí býti možné i u nás. Právo státu na dozor by mu zůstalo vyhrazeno, zrovna jako právo požadovati takový rozsah vědomostí, jakého je třeba pro užitečného člena lidské společnosti. Přiznáváme loyálně, že nové zakládání konfesijních škol by bylo spojeno s obtížemi; musíme však žádati, aby tam, kde již existují, byly zachovány, zvláště tam, kde si získaly, jako na Slovensku, veliké zásluhy o zachování národa. Musíme však také dále žádati, aby neutrální školy, které jsou menším zlem, byly také skutečně vedeny v duchu neutrálním. Avšak právě tento neutrální duch chybí většinou v československých školách. Chybí proto, poněvadž jsou učitelé příliš často jiného smýšlení než rodiče, a přesvědčení dětí se tříští, když srovnávají navzájem učitele a rodiče. Neutralita však chybí, zvláště v samé správě školské, poněvadž byla nejhrubším způsobem porušena výnosy prvního ministra vyučování Habrmana. Je to snad neutralita, když je tělocvik povinný, náboženská cvičení však nepovinná? Jinak se považuje theorie bez praxe za neužitečnou a bylo by pranýřováno jako nejhrubší přestupek proti pedagogice, kdyby byl učitel povinen přednášeti pravidla čtení, psaní, počítání a tělocviku, kdyby mu však bylo zakázáno prakticky dovolovati psáti, čísti, počítati a cvičiti. Nebo se snad dovoláváte svobody přesvědčení, které se nelze dotknouti? To je zvláštní! Ve směru národnostním nepostačí theorie, tu se požaduje praktický projev národnostního přesvědčení a státní loyality. Tu se musí všecky děti a rodiče účastniti školských slavností, ba i texty písní, básní a řečí musí nahoru ke kontrole, tu neznáte zásady: K projevu smýšlení nesmí býti nikdo nucen. Ale jenom v náboženství jste nedůslední a trháte, co patří pedagogicky dohromady: Vyučování a cvičení. A co mám říci o výnosech, týkajících se náboženského vyučování na středních školách, kde je v nejvyšších třídách vyučování jenom nepovinné, po případě nesmí býti vyučováno podle tříd, kde existují pro otevření paralelek nejtěžší nemožné podmínky, kde se smí vyučovati náboženství jen jako přívěsku po jiných předmětech, kde - míním ústavy učitelské - kandidáti nesmí choditi do více než tří volných předmětů, čímž je vyučování náboženství ztíženo, kde v každém jiném předmětě se tvoří oddělení již pro 15 žáků, kde akademicky vzdělaný učitel náboženství stojí za učitelem tělocviku, i když ten má jen střední školu, poněvadž není členem maturitní komise, kde se jedním slovem všemožným způsobem snižuje vážnost vyučování náboženství tak hluboko, jak jen možno při hodnocení studujících? Když již neutralita, pak důsledná, pak stejná pro obě strany. Také učebnice a knihy v knihovně překypují často výpady a dějinnými nepravdami proti katolické církvi. Proto ve jménu svobody a demokracie žádáme co nejrozhodněji zrušení Habrmanových výnosů a takové změny učebného plánu, aby 75 % katolíků vidělo, že se na obecných a středních školách důstojně jedná s jejich náboženstvím a provádí se pro všechny svoboda zaručená ústavou. Požadujeme úplné rovnoprávnosti a péče o náboženský názor světový na vzdělávacích ústavech, obecných a středních školách jménem historie, na základě staletého práva, poněvadž církev to byla, která z největší části nejprve tyto školy založila a až do nejnovější doby udržovala. Daleko by vedlo prováděti a vyličovati tuto dějinnou pravdu, my se spokojíme uvésti pro středověk přiznání sociálně demokratického časopisu "Leipziger Volkszeitung" z 19. května 1904: "Obecná škola sahá zpět až do středověku a právě tehdy stála poměrně vysoko. Čemu učila, toho potřeboval ve středověku řemeslník a obchodník pro své povolání." My však požadujeme náboženskou svobodu jménem pokroku. Pokrokem jest snaha po zdokonalení co největším a po štěstí jednotlivcovu jako štěstí společnosti. Ty jsou však vybudovány na mravním charakteru, který však je zase výsledkem zdokonalení dvou nejdůležitějších duševních sil, rozumu a vůle. Kultura pouhého rozumu sama nestačí. Říká se ovšem: Vědění je štěstí. To by bylo pravda, kdyby měl člověk jenom rozum anebo kdyby jeho vůle byla dokonalá. Avšak zkušenost celého lidského pokolení dokazuje pravdu slov básníkových: Video meliora proboque, deteriora sequor. Vidím dobro, schvaluji je, a přece jdu za zlem. Dějiny dokazují, že nejvzdělanější národové starověku, Římané a Řekové, zašli na vnitřní mravní hnilobu, přes svoji vysokou kulturu ve vědě a umění. A není v dnešní době oprávněna otázka básníkova: "Vzdělání nám dalo vnější zvuk, vniklo však také do našeho nitra? Vede nás bezpečnou cestou životem, učí nás býti moudřejšími, šťastnějšími?" Mluví se tolik o krisích a bídě ve všech oborech hospodářského života a přehlíží se, že největší bídou je bída duševní. "Duší kultury je kultura duše!" Těchto slov jednoho biskupa, který ostře chápe současnou situaci, měli by býti pamětlivi ti, kteří pracují pro lid. Moderní doba odchýlila se od věčných zásad založených na theocentrickém názoru světovém a proklamovala kult hmoty, tím však způsobila také hroznou sociální otázku, kterou stůně dnešní doba. Právem prohlásil známý anglický vůdce dělnický a nynější ministerský předseda Mac Donald v jedné schůzi: Dnes stojíme před úkolem, abychom svoji křesťanskou víru uskutečnili v sociálním životě. Avšak dnešní doba se všemi vymoženostmi v říši přírodní učinila člověka otrokem světa materielního, místo aby ho povznesla na jeho vládce. Žijeme v době materialistické a nic nám nepomůže, abychom se o tom klamali jakýmkoliv humbukem. Peníze a chladné vědění se považuje za vše. A přece neustále slyšíme hlas duše, jak hledá ducha času. Proto žádáme jménem opravdového pokroku, aby mládež byla vychovávána v mravních ideálech, které jsou vybudovány na nezměnitelných zákonech věčného zákonodárce, nezávislého na vůli člověka, avšak ovládajícího jeho vůli. Proto odmítáme jakékoliv potlačování mravního světového názoru ve svědomí jednotlivce i národa. V tom smyslu připojujeme se k plamennému protestu, který jménem katolické církve a celého morálního světa učinila vrchní hlava církve proti potlačování svobody víry a lidskosti v sovětském Rusku, ve státě, kde je do nejzazších a nejhroznějších důsledků provedena vláda nejpustšího materialismu.

V květnu t. r. bude tomu 10 let, kdy vstoupil do této sněmovny první volený parlament, kdy první předseda nového lidového zastupitelstva Tomášek z tohoto místa řekl: "Velká doba hlásí se v dějinách lidstva a ve své republice jsme jen součástkou toho obrovského celku a nesmíme neviděti, že znovuvzkříšení lidstva návratem k lidskosti ukládá nám úkol přímo obrovský. I politika musí se opírati na jedné straně o pravdu a její solidní poznatky, a na druhé straně měla by sama býti uměním, nesoucím se jen k nejvyšším metám a ideálům lidstva."

Tato slova odpovídají heslu presidentovu: "Pravda vítězí!" Ano, první pravda vítězí a zvítězí, a kde je pravda, jest i právo, neboť pravda, dobro a krásno je totéž. Avšak bez této první věčné pravdy, nesmírně povznesené nad rozum lidský, bez pramene veškeré pravdy je pravda lidská jenom problematická a člověk odkázaný jenom na sebe dospěje konečně jen ke smutné, skeptické otázce Pilátově: "Co je pravda?" Chceme-li opravdovou obnovu lidstva, pak ji budujme na věčné, božské, první pravdě a na božském právu.

Slovenský národ viděl jako symbol svítající svobody národa blesky nad Tatrou. Nad Tatrou se blýská! Avšak ve svém znaku Tatra nese vítězné znamení kříže - napomenutí: Chcete-li opravdovou svobodu, mír, pravý pokrok, v němž se vyrovnávají všecky národnostní, sociální a kulturní protivy ku blahu lidstva, pak dejte zazářiti světlu spravedlnosti, založené na božské pravdě nejen nad Tatrou, nikoliv, nýbrž i nad Šumavou, Krkonoši, Pradědem a na všech návrších a horách říše: Zapalte na všech horách kolem plamenný signál doby: Spravedlnost! (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Vencl. Dávám mu slovo.

Posl. Vencl: Slavná sněmovno, mluviti ke školskému rozpočtu není právě nejvděčnější věcí, neboť prohlédneme-li jednotlivé položky rozpočtu kap. 10 a hlavně promyslíme-li je do podrobností, vidíme tu značné nedostatky. Můžeme tu jíti od titulu k titulu, všude narážíme na nedostatek peněz.

Ve vysokých školách shledáváme naprosto nedostatečné prostředky na vybavení a řádné dotování zřízených ústavů, takže tím trpí veškerá vědecká práce a uniká nám mnoho z nejcennější energie uložené v mozcích našich učenců. Ve středním školství máme při nízkých položkách na zařízení a učebné potřeby vážné obavy, jak možno dostáti nejzákladnějšímu pedagogickému požadavku názorného vyučování. V odborném školství přes nejvýš chvályhodné zvýšení úvěru pozorujeme, že zůstáváme ještě příliš mnoho dlužni jednak Slovensku, jednak celému oboru živnostenského školství pokračovacího, a i v národním školství musíme konstatovati, že rozpočtené částky nejsou nijak úměrné povinnostem, které stát vůči školství tomu má. Rozpočet na kulturní styky s cizinou klesá, rozpočet pro soc. péči studentskou přes všechno důrazné volání parlamentu zůstává nezvýšen.

V tit. 10 jsou některé úvěry přímo zarážející svou nízkou hladinou. V tom směru musím upozorniti zejména na nedůstojně nízké a skrovné podporování našich museí a v tit. 11 stačí snad, když poznamenám, že na řešení notorické divadelní krise je pamatováno zvýšením o 100.000 Kč, pravím jedno sto tisíc Kč. O lidové výchově se raději v této souvislosti ani nezmiňují. Tyto všechny nedostatky vedou nás k tomu, že naléhavě voláme po jich odstranění a chtěli bychom viděti všude nápravu co nejdříve. Ale když pan ministr financí nám vypočte, že naše kultura stojí celkem 3 miliardy Kč, nastane ochlazení a najednou hledáme, kde by se dalo odbourávati, kde by se dalo šetřiti; černými brýlemi, které nám byly takto nasazeny, spatřujeme všude luxus, zbytečné výdaje atd. a přecházíme tak z extrému do extrému.

Správná slova pronesl, tuším, pan rozpočtový referent o rozpočtu školském v rozpočtovém výboru, když doporučoval "rozumnou umírněnost". Rozumná cesta v požadavcích zlepšení, avšak rozumná umírněnost též v požadavcích restrikčních. Víme, že nedosáhneme najednou takového zlepšení, jakého by bylo potřebí a jaké bychom si přáli, vždyť splnění nejnutnějších našich desiderií representovalo by jistě částku 200 mil. Kč. Na druhé straně není však jistě správné, jestliže nynější nedostačující stav školských prostředků vede k odstředivým snahám odpoutati se od školského resortu, nebo jestliže se volá po příliš radikálním rušení škol, o němž přece víme, že by je naše veřejnost nesnesla, nebo konečně jestliže v každé solidní školské budově spatřujeme zbytečný luxus.

Viděl jsem na př. na Těšínsku řadu školských novostaveb, viděl jsem mezi nimi stavby dobré, viděl jsem však mezi nimi i stavby, které již dnes - po několika málo letech - nepostačují; luxusní stavbu jsem však mezi nimi nenašel. Zdá se, že tu hodně působí psychologické zkreslovaní. Vidíte-li takovou chudobnou vísku se sešlými baráčky a postavíte-li v ní novou školskou budovu, jen nejnutněji vypravenou, pouze tak, aby odpovídala platným předpisům, působí ve svém nuzném prostředí dojmem paláce a vzbuzuje naprosto zkreslené představy o přepychu. (Potlesk.) Padne o tom slovo zde, padne o tom slovo tam a za chvíli letí naší veřejností legenda o přepychu.

Říkám tedy znovu: I po této stránce musí vládnouti rozumná umírněnost a nevím, nevzniká-li někdy více škody z toho, staví-li se až příliš úsporně. Uvedu některé případy později. Aby mně bylo rozuměno. Nejsem pro přepychové stavby školních budov, jsem pouze proti legendě o nich.

A nyní několik specielních poznámek o národním školství. Musím tu vytknouti, že podpory na stavby škol jsou naprosto nedostatečné, neboť pro Čechy a zemi Moravsko-Slezskou zůstává i letos na položce 22 nepatrná částka 1 1/2 mil Kč nezměněna.

Položka ta jest pro tak veliký počet školních obcí, které jsou nuceny stavěti školy a které potřebují státní pomoci, úplně mizivá.

Věnuje-li školská veřejnost hlavní pozornost vnitřnímu vybudování všeho školství v republice, v němž národní škola má býti prvým a základním článkem budoucí jednotné školy, zápasí na příklad škola horského valašského venkova se základními předpoklady, svými věcnými potřebami. Schází tu stále řadě škol ještě i pouhé vhodné přístřeší, pod nímž by se mohla vyvíjeti.

Největším nedostatkem školství na našem moravském Valašsku jsou školní budovy. Z nich mnohé nevyhovují vůbec, jiné počtem místností pro počet žáků a tříd. Pokud se týká vybudování školních budov v tomto chudém horském kraji, bylo již za pomoci ministerstva školství a zemského výboru moravského mnoho vykonáno, což na tomto místě s největší vděčností kvituji, ale je nutno i nadále věnovati zvýšenou podporu školství, zejména v okresu vsetínském, valašsko-meziříčském a horské části okresu novojičínského a všech sousedních okresů a celého moravskoslezského Pobezkydí.

Abych znázornil školské poměry v uvedených oblastech, uvádím příkladem aspoň jeden okres, vsetínský, kde při 167 třídách v tomto školním roce schází 33 učeben, t. j. téměř každá pátá třída nemá vlastní učebny a její vyučování obstarává se střídavým vyučováním. Ze 42 obecných škol jest v okresu vsetínském 25 škol, které nemají tolik učeben co tříd, 8 školám chybí dokonce po dvou učebnách.

Vedle řádné podpory na vybudování škol jest nutná zejména v horských obcích i pomoc sociální. Při tom jest nejdůležitější stravování školní mládeže. Velká část valašské školní mládeže zůstává při roztroušenosti obcí a při jejich veliké rozloze přes poledne ve škole a jest při tom odkázána po celou dobu školní povinnosti na kousek chleba nebo placky ze šrotové mouky. Tuto věc je potřebí řešiti podáváním polední polévky, kterou někde, ne ovšem všude, poskytují, a která jest neocenitelným dobrodiním pro tyto horské dědiny a koná téměř divy při povznesení školní docházky, kde zákonité donucovací prostředky v mnohých případech již selhávají.

Zvláštní pozornosti vyžadují též školy měšťanské. Měšťanská škola po převratu těší se mimořádné oblibě, jak ukazuje neobyčejný vzrůst počtu těchto škol. Po převratu spadla tu skutečně pouta, jimiž bylo za Rakouska spoutáno zřizování měšťanských škol, sloužících nejširším vrstvám lidu. Obce hojně užívají této volnosti, žádají za zřízení těchto škol, a školní úřady je také ochotně povolují. Tak dostává se občanské školy mnohé menší obci, které se o tom za Rakouska ani nezdálo. Právě tyto finančně slabší obce uvalily však na sebe značná břemena, ježto byly nuceny převzíti věcný náklad na měšťanskou školu. Tu se pak stává, že do takové měšťanské školy musí býti přijaty podle zákona z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., i děti z okolních obcí, jež však na školu tu ničím nepřispívají.

Tuto nesrovnalost, resp. nespravedlnost má odstraniti zákon o obvodových školách měšťanských, jehož návrh byl již předložen našemu Národnímu shromáždění, ale rozpuštěním Národního shromáždění se stal bezpředmětným.

Zákon ten by bylo co nejdříve projednati, ježto se tím finančně zabezpečí dosavadní měšťanské školy a ježto se tím teprve umožní mnohým obcím, aby mohly na sebe vzíti věcný náklad na žádanou měšťanskou školu a tím dosáhnouti také zřízení měšťanské školy.

Dnes máme již téměř při každé měšťanské škole tak zv. jednoroční pokračovací kurs, či čtvrtý ročník s fakultativní docházkou školní. Kursy ty vydržují v zemích českých téměř zcela obce. Státní subvence na vydržování těchto kursů jsou zcela nepatrné, neboť činí pouze asi 800 Kč ročně. Zákon č. 77 z r. 1927 tyto kursy přímo ohrozil, neboť tím, že odstranil školní přirážky a omezil obecní přirážky, vzal mnohým obcím možnost kursy ty nadále vydržovati.

Nebezpečí tomu má se odpomoci slíbeným zákonem o čtvrtých třídách měšťanských škol, podle kterého náklad na tyto třídy hradil by se obdobně jako náklad na obecné a měšťanské školy vůbec, t. j. obec by hradila pouze věcný náklad, kdežto osobního nákladu by byla zbavena. Na důležitost tohoto zákona co nejvíce upozorňuji. Tím by se obcím značně ulehčilo, takže by mohly pak lépe ostatní své povinnosti ke škole plniti, zejména mohly by více věnovati na stavby škol, leckde již tak potřebné.

Apeluji na pana ministra financí, aby osnově zákona toho, který byl již předložen ministerské radě k schválení, nečinil z důvodů finančních překážek.

Slavná sněmovno! Poměry v menšinovém školství v našem jazykově smíšeném území moravsko-slezském vyžadují rovněž několika slov. Některé čsl. školy, zřízené třeba již v minulých letech, jsou stálým předmětem německého zájmu, takže se volá po tom, aby byly buď zavřeny nebo přeneseny do některého z okolních míst. Mám na mysli na př. Heřmanice na Hranicku, kde měšťanská škola existující více než 2 léta je neustále napadána. Volá se po jejím odstranění s tohoto místa a přenesení do Hustopeče, odkud se prý jednotliví občané nebo obec podobné akce domáhají. Jest však třeba zdůrazniti, že obec Hustopeč při místním šetření konaném r. 1928 - jsou to ty komise, které vyvolaly v československých stranách tolik pohoršení, prohlásila, že naprosto nemá zájmu na tom, aby měšťanská škola v Heřmanicích zanikla. Stejně je tomu s měšťanskou školou v Melči na Opavsku, a mohl bych uvésti při té příležitosti ještě řadu jiných případů.

Jsou-li poměry v jednotlivých místech přibližně stejné, pokud jde o docházku dětí, nejsou stejné, pokud jde o školní budovy. V tomto směru jsme nepoměrně pozadu a nemáme za nynějších poměrů ani naděje, že odstraníme alespoň nejzávadnější umístění menšinových škol. V letošním rozpočtu není více než 17.2 mil. Kč, z kteréžto částky hradí se především dluhy z roku minulého a proplácejí stavby v minulých letech již započaté. Pochybujeme, že z této velmi nepatrné částky bude možno zadati některé z oněch staveb, jichž umístění je opravdu hrozné.

Za nejnutnější považujeme na východní Moravě novostavby pro obecné hraničářské školy ve Slavoníně u Olomouce, Slavoňově u Mohelnice, Hradečné u Uničova, Stikovci u Příbora, Kolštejně, Raškově, Vikýřovicích u Šumperka, v Novém Jičíně, Hladkých Životicích a Životicích u Nového Jičína, V Dolní Dlouhé Loučce a Renotech u Uničova, Polomi a Bělotíně u Hranic, v Budišově nad Budišovkou. V Životicích u Nového Jičína máme pod učebnou otevřený sklep, mateřská škola má těsný vchod, záchody jsou položeny za okresní silnicí, kterou děti musí neustále přecházeti. Že stavíme až příliš úzkostně, o tom svědčí umístění některých škol - sice v nových budovách, ale s učebnami třeba v suterénu. Za jeden nebo dva roky volají čeští rodičové - a právem - po přístavbě jako je tomu ve Šternberku, Fulneku a Nedvězí nebo v Bílovci ve Slezsku Také v Opavě přes to, že jsme zde již stavěli, jsme v neobyčejné nouzi.

Nikdo z Němců nebude pochybovati o tom, že obyvatelstvo na Hlučínsku, u něhož při pruském sčítání byla zjištěna znalost moravské řeči z 80%, nebude asi původu německého. Přes to v důsledku zmatených poměrů dějí se pokusy přidržovati je k německému národnímu živlu, ač tam ani podle původu ani podle jazyku nenáležejí. Není však divu, že určitá deprese na Hlučínsku je, když zejména v ohledu školském československý stát nevykonal vše, čeho bylo zapotřebí, a trpí beztrestně protistátní agitaci Kulturverbandu, jemuž za jeho činnost dává ještě subvenci, po níž tak mnohé české spolky volají marně.

V Antošovicích máme školu v soukromém hornickém domku, kde se vyučují polodenně dvě třídy, ale úředně bylo konstatováno, že umístění učebny odporuje všem nejprimitivnějším požadavkům. V Dolním Benešově byla vyklizena r. 1910 obecná škola pro všeobecnou zchátralost, ale nyní je tam česká škola měšťanská, byt kaplanův a na půdě má určitý prostor najat místní řezník.

V Bolaticích jsou černé stropy podepřené dřevěnými a železnými podvlaky, aby se nezřítily. Měšťanská škola v Hati je umístěna ve dvoře v sousedství deputátníků, V Hlučíně v dřevěném baráku, v Hošťálkovicích ve staré vlhké budově, v Koutech v budově postavené před 100 lety, v Markvarticích je obecná škola v budově postavené roku 1774. Také v Ludgeřovicích byla nynější budova měšťanské školy za Pruska vyklizena.

O Kravařích pronikly nedávno zprávy, že tam dřevěný barák podobný onomu v Hlučíně právě vyhořel. Zdá se že se tamním Moravcům vlastně ulevilo. V Sudicích je vyučování polodenní. Na Těšínsku jsme hodně stavěli v letech 1923 až 1928, bohužel ne tak, jak by to vzrůst počtu žactva na tomto území vyžadoval. V Ráji máme jednu učebnu v budově polské školy, ale učí se v ní polodenně druhá a třetí třída česká. V Bystřici na Pasekách máme školu v budově srubové s třemi malými okny, jejichž světlost zvětšiti majitel domu nedovolí. Výška učebny je 2.3 m.

Za to polská obec, jejíž zastupitelstvo má polskou většinu, dala vypracovati plány a připravila už stavbu polské školy. V Životicích je v učebně vysoké 2.50 m křížové světlo, okna obrácená k severu. V Dolní Lomné má učebna rozměry 4.5 X 5 m, v Návsí pod Stožkem 5 X 5.6 m, v Nýdku-Hluchové je učebna tmavá, zamořená houbou. V ní učí se polská i česká škola zároveň. Obec však připravuje stavbu vlastní samostatné školy polské - a stará mučírna zůstane patrně pro školu českou.

Podobně v Lyžbici je umístění české státní školy takové, že stavba nové budovy nesnese dalšího odkladu.

Další bolestí ve středním školství je otázka postátnění zemských středních škol na Moravě. Nyní po provedení správní reformy je věc naprosto naléhavou; tyto zemské školy zbývají tu jako nemožný pozůstatek z dob, které již neexistují. Jejich další trvání je nemyslitelno jak s hlediska administrativního, tak i organisačního. Pomoc je evidentní: převésti tyto zemské střední školy do státní správy. Je jich již jen 5 českých a 2 německé a věc neznamená nový náklad, ježto by se z rozpočtu zemského příslušná potřeba převedla do rozpočtu státního.

Totéž platí i o vsetínském gymnasium, které město Vsetín před dvěma roky zřídilo z toho důvodu, že nejen okres vsetínský, nýbrž i sousední okresy, zejména okres vizovický a valašsko-kloboucký neměly vůbec žádné střední školy. I zde prosím, aby profesorský sbor vsetínského gymnasia byl co možno nejdříve převzat do státní správy.

Mám-li promluviti ještě několik slov o veliké rozvětvené organisaci lidovýchovné a o budoucích lidovýchovných úkolech a všimnu-li si, že v rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty je na lidovou výchovu r. 1930 preliminována částka 5,450.000 Kč, musím přiznati, že z malých prostředků finančních se vykonává mnoho. Tato položka je nejmenší účelovou položkou v celém rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty. Doporučuji proto, aby se uvážily požadavky zvláště venkovských osvětových pracovníků a institucí po zvýšení státních lidovýchovných prostředků. (Výborně!)

Na příklad vesnické knihovny obecní jsou chudě vybaveny, poněvadž obecní příspěvek na obecní knihovny, který činí v malých obcích 50 hal. na hlavu, nestačí na nákup knih, které jsou, bohužel, ještě stále dosti drahé.

Osvětoví pracovníci si často stěžují na nedostatek hodnotných filmů, zvláště filmů poučných, a tu myslím, že ministerstvo školství a národní osvěty mělo by zde vhodnými prostředky čeliti záplavě sensačních filmů, které nepůsobí nikterak lidovýchovně.