Poukázal jsem na to, že toto nižší školství, zvláště německé, bylo po celá léta od založení státu těžce zkracováno, jak bylo ve svém rozsahu těžce poškozeno, a poukázal jsem na to, že by to mělo býti význačnou úlohou sněmovny, aby vyrovnala nějak schodek školské politiky minulosti. Není to příliš čestné pro parlament, lhostejno zda pro poslaneckou sněmovnu neb senát, že první krok k trochu rozumné školské politice co do školství nižšího byl učiněn zemským zastupitelstvem, že zemské zastupitelstvo musilo se v tomto ohledu chopiti iniciativy, že parlament po celá ta léta měl tolik příležitosti a tak často, aby v tomto směru poukázal na nedostatky školské politiky, ale nikdy nebyl schopen dojíti k iniciativě. Parlamentu proto nezbývá, aby vyrovnal schodek své minulé školské politiky, nic jiného, než aby pokračoval v iniciativě zemského zastupitelstva, nebo lépe řečeno zemských zastupitelstev vůbec a ukázal stejnou starost o nižší školství, jak to učinila zemská zastupitelstva, která zaujetím stanoviska k této otázce v posledním roce shledala, že tato otázka se dá řešiti a realisovati.

Upozornil jsem rozpočtovém výboru, že by tato práce parlamentu byla i tak dalece významná, poněvadž máme za to, že problém státu spočívá úplně v nižším školství. Tyto nižší školy představují problém státu, poněvadž se přece v nich vzdělávají široké vrstvy obyvatelstva. Konečně není všem možno, aby studovali na střední a vysoké škole. V nižších školách se vzdělává největší část lidí a proto musí povzbuditi zájem sněmovny, aby tomuto nižšímu školství věnovala potřebnou péči, poněvadž jedině právě z něho může vycházeti možnost obživy širokých vrstev obyvatelstva. Jako němečtí poslanci přednesli jsme v tomto směru těžké obžaloby stran nedostatku péče o německé nižší školy. Poukazuji jen opět na tyto obžaloby, aniž je reprodukuji. Byly předneseny v rozpočtovém výboru při projednávání školského rozpočtu jakož i při jiných příležitostech a jest zapotřebí, aby je pan ministr důkladně přezkoušel. Ale také způsob, jakým pan ministr - smím-li tak říci, snad výraz není zcela správný - odbyl naše stížnosti stran českého menšinového školství, nebo stran menšinového školství vůbec, jest takový, že s ním nemůžeme býti srozuměni.

Pan ministr školství odpověděl na naše žaloby stran hromadného zřizování českých menšinových škol v německém území prohlášením, že menšinové školy jsou čistě otázkou školy a výchovy a že zde jde jen o zásadu, aby děti v menšinách byly vyučovány v řeči mateřské. Pane ministře! Musím opakovati své prohlášení, které jsem učinil v rozpočtovém výboru, že jsme daleci toho, abychom snad požadovali, aby snad jen jediné dítě nemělo možnost vzdělávati se ve své mateřské řeči. S tohoto stanoviska, jež jsem vyložil v rozpočtovém výboru, resultuje i naše chování k otázce založení českých menšinových škol v německém území. Nejsme - a to zdůrazňuji zde ve sněmovně zcela veřejně - jako němečtí poslanci proti zřizování českých menšinových škol, nejsme ani proti zřizování českých menšinových škol v německém území, ale nutno v tom jít s mírou, zřizování českých škol v německém území nesmí vyhlížeti jako provokace německého obyvatelstva. Co se v tomto ohledu stalo v průběhu posledních let, zůstane historické, ovšem ve zlém smyslu, pro školskou politiku tohoto státu. Nemůžeme ovšem činiti žádného odpovědného správce školského resortu odpovědným za tato opatření, která se stala v tomto ohledu, ačkoli bychom tak rádi učinili, poněvadž tato opatření vznikla v době, kdy ministr staré vlády nebyl již tak docela ve svém úřadě a dnešní pan ministr nemohl býti ještě ve svém úřadě činným. Staly-li se však v tomto mezidobí, v době interregna, chyby, nesmí se to nijak spojovati s prestyží školské politiky, a, jak se obyčejně stává, líčiti jako nemožné, aby tyto chyby byly snad napraveny. Jestliže jsme se propracovali k věcnému stanovisku, že shledáváme zřizování českých menšinových škol i v německém území za srovnatelné jaksi s našimi názory, máme právo požadovati, aby školská správa objektivně si vybírala a objektivně jednala co do nutnosti, aby české menšinové školy byly zřizovány v německém území. Nesmí docházeti k tomu, aby se české menšinové školy zřizovaly v německých místech, kde není českých rodin vůbec a tudíž také žádného českého dítěte. To jest názor, který mně snad s české strany budou vykládati jako agitaci nebo demagogii. Tomu však tak není, skutečně se to přihodilo a nejen v jednom případě, nýbrž dalo by se mluviti o velmi mnoho případech, že české menšinové školy byly zřizovány v německých místech, v nichž nebylo jediné české rodiny. České menšinové školy byly v německém území zřizovány jen s úmyslem, aby se této škole nedávala tendence, již pan ministr jako odpovědná osoba chce dáti každé menšinové škole, asi možnost vyučovati každé dítě některé národnosti, nýbrž tyto školy mají sloužiti odnárodňování a byly jedině proto zřízeny. Nemluvím paušálně, v rozpočtovém výboru jsem si dal práci, abych na takové případy poukázal. Nežádám vás, pane ministře, o nic jiného, než abyste konkrétní případy, které jsem přednesl, vyšetřil. Žádám vás, pane ministře, abyste dal tyto případy vyšetřiti, ale jinými lidmi, než kteří by na základě šetření mohli býti činěni odpovědnými za zřízení takových zbytečných menšinových škol. Prosím, abyste vyšetření našich stesků a stížností nedával provésti lidmi rázu odborového přednosty Mlčocha, který snad je za toto hnutí odpovědným, nýbrž případně parlamentní komisí. Přistoupíme-li objektivně k této věci, již pan ministr označil jako velmi choulostivou, pak najdeme směrnici a budeme míti možnost, abychom se dostali z nervosy, o níž mluví také pan ministr, a budeme menšinové školství budovati v tom smyslu, aby nebylo stálým ohrožením míru, jak to za dnešní praxe musí býti vždy následkem. Opakuji, že nejsme proti zřizování potřebných českých škol, ani na německém území, ale že chceme, aby jednou pro vždycky přestalo, aby na těchto školách lpěla tendence chytání duší a odnárodňování jako charakteristická, že se tyto školy zřizují, aniž sloužily principu, který by jedině měl pan ministr rád vytčený jako princip každé školy.

Dovolím si poukázati na zvláštní případy, které jsem v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny předložil panu ministrovi k přezkoumání, prosím, aby si tyto případy také vyhledal v mojí interpelaci, kterou jsem společně se svými kolegy podal před několika týdny. Poukazuji na materiál ve své řeči v rozpočtovém výboru ke školské kapitole rozpočtu. Poukazuji na to, že není skorem kapitoly školského rozpočtu, kterou bychom mohli s klidem přijmouti, v níž bychom mohli najíti spravedlivé nakládání. Podle mého mínění musíme přejíti do jiného ovzduší státního vedení a nemůžeme počíti jiný život, i jiné spolužití národů v tomto státě jako smíšeně národním, jako státě národnostním, v jiném oboru, než že se snad pokusíme zjednati mír v oboru školském. V dnešní době nelze pohlížeti na to jako na mravně kulturní, je-li nejdražší statek některého národa spravován a veden zástupci jiného národa, a nemůže platiti za mravné, aby na tomto zástupci jiného národa byla vymáhána povinnost, aby spravoval naše kulturní zařízení. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Obé jest podle našeho mínění mravně-kulturně neudržitelné. Nutno nalézti cestu, která se obojího vystříhá, jak toho, aby naše kulturní zařízení byla spravována příslušníky českého národa, tak toho, aby se těmto příslušníkům dával úkol spravovati tato naše kulturní zřízení. Jako východisko z tohoto nesnesitelného stavu z něhož vždy vznikají chyby, jež se přiházejí každoročně, přichází v úvahu rozdělení státního aparátu pro věci kulturní na národní odbory. Druhá cesta vede přes právní delegaci státního správního práva k národně-kulturním samosprávným sborům. Při tom nutno konstatovati, že úvahy o splnění mravně-právního požadavku po vlastní národní, kulturní a školské péči tvoří jen počátek myšlení v novodobém národnostním problému, ale byl by to počátek, po kterém po léta voláme a pro nějž bychom zapomněli na mnohé, co leží v minulosti. Voláme po tomto počátku.

"Okolnost, že jen v málo státech patří všichni občané k jedné a téže národnosti a že státní hranice jen v několika výminečných případech se shodují s hranicí jazykovou, postavila menšinový problém do popředí. Ještě před málo lety pohlíželo se na tento problém jako na problém cizonárodní a dály se pokusy, aby byl vyřešen primitivním způsobem cestou politické moci, utlačováním nebo relativním nadržováním. Stále rostoucí poznání, že každá národnost má přirozené právo na ochranu a uznání svého státního významu a na pevné zakotvení tohoto požadavku, převáděl otázku menšinovou v posledních desetiletích rok po roce stále více z oblasti čistě mocenskopolitické do oblasti právně-politické. Tím byl vytvořen nový důležitý obor jak ve právu mezinárodním, tak ve právu státním, v němž dojista žádný evropský stát nesmí odepříti svou spolupráci. Tento obor práv vztahuje se na rozličné otázky ochrany menšin, mezitím i na otázku zajištění vlastního kulturního život a, která bez odporu tvoří úhelný kámen problému." Tak praví důvodová zpráva zákona o estonské školské samosprávě, o jejíchž zásadách jsem již několikráte podal zprávu zde ve sněmovně a ve výborech. Estonsko prospělo po počátečních obtížích, které mu národnostní otázka činila státně politicky, tímto zákonem z roku 1925 národnostem tvořícím menšiny, ale také samo sobě. Jest podivuhodné, s jakou vážností se v tomto oboru dále přiznává, že jest nepopíratelnou skutečností, že žádný národ kulturní potřeby jiného tak dobře nerozezná a nemůže je ukojiti, jako tento sám. Estonské zákonodárství o školské samosprávě jest prvním velkým zákonodárným činem státu ve smyslu programových požadavků organisovaných národních evropských skupin, vznesených ženevskou národnostní konferencí 1925 a znovu národnostním kongresem 1926. (Posl. Krebs [německy]: Československá vláda nemá však, jak se zdá, ctižádosti v tomto oboru!) K tomu se vrátím, kolego Krebsi. Nejen v Estonsku byla tato otázka vyřešena. Máme také ještě jiné státy v Evropě. Evropské menšinové státy jsou přece nejvýznačnější. Poukazuji jen na to, že v poslední době byl v Polsku zřízen polský ústav pro badání o věcech národnostních. Ústav není dojista ústavem státním, jest sice určitým způsobem spojen s ministerstvem vnitra, ale dá se při nejmenším o něm mluviti jako o ústavu polooficiálním. Je zcela zajímavé, jak tento ústav formuluje své úkoly. V § 1 stanov tohoto ústavu se praví, že jeho úkoly jsou tyto: Sbírání materiálu ve věcech národnostních v Polsku a mimo Polsko; badání o vztazích mezi polským státem a národnostmi v Polsku bydlícími; badání o menšinových problémech na půdě mezinárodní a na půdě jiných států mimo Polsko; uložení věcného materiálu této věci se týkajícího ve státních a sociálních ústavech doma i v cizině; zjednání podmínek pro přátelské soužití národností patřících k Polsku. To se stalo v Polsku. Před nedávnem v Rumunsku vláda prohlásila, že jest v nejvyšším státním zájmu, aby se co nejdříve vytvořil menšinový úřad, který by měl za úkol studovati národnostní věci Rumunska a realisovati je ve smyslu vznesených požadavků. Ve všech ostatních státech, v nichž má menšinová otázka důležitý význam, postupovalo se iniciativně a zkoušelo se školskou otázku vyříditi ve smyslu všechny uspokojujícím, ať se již díváme do Polska, do Rumunska, do Rakouska. Poukazuji na úmysl v Korutanech realisovati návrh Neutzlerův, což se pak nestalo, poněvadž byl via facti splněn požadavek zavedení kulturní či školské samosprávy. Poukazuji na vzorné řešení české školské otázky ve Vídni, o čemž psaly samy české noviny. Tu a tam se zkoušelo z nejvyšších státněpolitických důvodů, aby menšinová otázka, národnostní problém byl vyřešen, zvláště aby byly ukojeny kulturní potřeby národů stát obývajících, i národních menšin.

Jen u nás až dosud zůstalo klidno. Tu a tam učinili odpovědní státníci výroky. Poukazuji na to, jak jsme v roce 1926 slyšeli výrok pana ministra dr Hodži, jak však pozdější výroky byly stále slabší a slabší, jak se od těchto výroků, které by byly přece bývaly jen v zájmu státu, upustilo. Byl jsem sám svědkem těchto zeslabení. Vyjádřil-li se Hodža r. 1926 při projednávání rozpočtu pro r. 1927, že nachází to samozřejmým, aby byla aktivována školská samospráva, aby se přes tuto těžkou sestavu problému vyšlo za účelem uspokojení menšin, tak vyjádřil se později při jednání v kulturním výboru, následkem reakce na toto vyjádření, jen opatrně; poukázal jen na výroky učiněné 1926. Pro rok 1929 a pro rok 1930 nemůžeme také zjistiti nic jiného. Neboť to, co pravil přítomný pan ministr školství dr. Dérer k tomuto problému při projednávání školského rozpočtu v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, nedělá nás zvláštními optimisty. (Souhlas.) Jako Němce, zvláště oposiční Němce, nemůže nás to uspokojiti. Nemůžeme bohužel, jestliže jsem prve ukázal příležitostně na positivní vývoj v jiných státech, konstatovati takový positivní vývoj ve státě Československém. (Posl. dr Rosche [německy]: U nás se koná příliš neplodná práce!) Pan kolega Rosche má pravdu, a přece by nebyla v žádném jiném středoevropském státě tak dána možnost vyříditi menšinové problémy a nebyla by tak nutná. Staré Rakousko mělo vyhraněné myšlení ve smyslu novodobé národnostní politiky. Myslilo v tomto smyslu již v době, kdy toto myšlení se u jiných ani co nejvzdáleněji nehýbalo. To bylo a jest konečně pochopitelné při etnografické struktuře starého státu jakožto klasického státu národnostního. Ale také bylo skutkem starého Rakouska, že ze skutečnosti své etnografické struktury činilo důsledky. Jedním z nejzazších důsledků v tomto směru bylo jeho zákonodárství o školství a pěstění kultury jednotlivých národů a toto bylo takové: Organisace rakouské školské správy byla zavedena zákonem z 25. května 1868, čís. 140 říš. zák., čímž zásadně bylo nařízeno zříditi místní, okresní a zemské školní rady jako dozorčí úřady. Bližší provedení bylo ponecháno zemskému zákonodárství, které v tomto směru vyšlo počátkem sedmdesátých let minulého století. Tímto rakouským zákonem byla všeobecně provedena národní samospráva, ježto místní a okresní školní rady byly samy národnostně rozděleny, proto každá národní škola mohla býti pod správou nebo pod dozorem jen stejnonárodního úřadu. Tím se pomohlo k vítězství náhledu, že obecná a měšťanská škola patří národu a že jí musí zůstati zachován volný vývoj prostý všeho cizího vlivu. Poslední doplnění stalo se pak roku 1890.

Bylo by velmi zajímavé v tomto roce učiniti historickou rozpomínku, poněvadž můžeme při této rozpomínce zjistiti etapu zdravého a rozumného ducha, který bychom tak rádi viděli přesazený do tohoto státu, aby se těmto problémům dostalo vyřešení. Ve snaze, aby se zmenšily třecí plochy mezi oběma národy obývajícími země české koruny, byla na památných vyrovnávacích konferencích od 4. do 19. ledna 1890 zemská školní rada rozdělena na dvě oddělení, v Čechách jako na Moravě. Každý z obou země obývajících národních kmenů měl míti i konečné právo rozhodovati o vlastním školství. Celí mužové spolupracovali tehdy o díle vyrovnání, které bylo přijato v zasedání českého zemského sněmu 16. května 1890: Plener, Hallwich, Schmeykal, Scharschmidt, Schlesinger z Němců, Rieger, Mattuš, Zeithammer z Čechů. Jest to cenné dílo, které s národní samosprávou vytvořili v oboru školství. Z důsledného sledování myšlenky v něm uložené mělo dojíti k samosprávě národů ve všech odvětvích státního života. Ve školském oboru se tedy nejprve začalo. Předpoklady byly dány již zmíněným bezvadným školským zákonodárstvím starého Rakouska. To, co se stalo r. 1890, nebylo nic jiného než uskutečnění možnosti dosáhnouti samosprávy, jak bylo již zaručeno říšským zákonem o obecných školách ze 14. května 1868 další školské zákonodárství. Nejdůležitější části školské správy, jako zřizování škol, jmenování učitelů, opatření potřebných prostředků atd. byly říšským zákonem o obecných školách ponechány zemským úřadům. Byl to vpravdě historický skutek, který se tenkráte udál, a my Němci byli jsme na něm poctivě účastni. Československý stát byl by tedy býval mohl jako nástupnický stát starého Rakouska jen pokračovati v této tradici, kdyby se nebyl měl československý stát vyvinouti k národnostnímu státu, který měl nutnou snahu národy v něm žijící zkracovati, Československo mělo jen zapotřebí, aby zdokonalilo zákonodárství ze starého Rakouska, ale nejen říšské zákonodárství, nýbrž i zákonodárství zemské stran školství a kulturních zařízení národů v moderním, ve dnech mírových smluv proponovaném smyslu sebeurčovacího práva národů a my bychom stáli dnes u snesitelného stavu. Dnes bychom byli z boje názorů na školskou otázku venku a mohli bychom dnes viděti všecky národnosti státu v mírumilovném závodu při vývoji kultury, nemuseli bychom spotřebovati sta a tisíce hodin k tomu, abychom v boji názorů plýtvali svými nejlepšími silami. Avšak, a to nutno přičísti k tíži československé školské správě, a tím i veškeré státní správě, avšak v Československu se nepřikročilo k tomu, aby v moderním duchu národnostních práv byly rozšířeny zárodky samosprávné úpravy existující již ve starém Rakousku, zde se přikročilo k tomu, aby se tyto převzaté zárodky samosprávného vedení národností nebo školství zničily. Vzpomínám toho, že v několika letech bude tomu deset let, co Československo zabloudilo s pravé cesty, s cesty, na niž jsem poukázal, která by musila počíti tam, kde přestávala při vybudování národnostně-politických školských poměrů cesta starého Rakouska.

V několika dnech oslaví členové býv. revolučního Národního shromáždění vzpomínku na zákon, který zničil nejlepší koncepci, jež by měla býti podkladem tohoto státu. Máme právo a povinnost poukázati na to, že páni v historické vzpomínce na dobu před desíti lety, na dobu r. 1920, musili by si také trochu přivésti na vědomí, že vše, co se zrodilo z této doby, z doby přechodu, psychosy, snad ještě válečné, nesmí přece býti oslavováno v roce 1930, v roce, kdy již nemáme revoluční konvent a vládu, jakou měl stát v roce 1919 a 1920, v době, kdy vyčítáme z povinností státu něco jiného, uvědomíme-li si koncept, který si tato vláda, dnes vládnoucí, upravila při nejmenším teoreticky. Naše kritika školského rozpočtu nemůže vrcholiti naprosto v ničem jiném než v zásadním požadavku školské samosprávy, poněvadž jen realisací tohoto požadavku se napříště vyhneme obžalobám. Teprve takový zákon bude navštívenkou dnešní koalice. Chtěli bychom rádi zapomenouti, co se stalo v minulých letech, bude-li nám tento lístek brzy odevzdán. Pan ministr může dílem, jak je požadujeme, zvěčniti se v dějinách jako málokterý politik, který dělá povrchní denní politiku. Jeho jméno by bylo jmenováno po desetiletí, jako jména Plenerů, Hallwichů, Schmeykalů, Scharschmidtů, Schlesingrů, Riegrů, Mattušů, Zeithammrů. Jeho kolega dr Hodža, byl ochoten, víme to všichni, kdysi k velkému dílu. Ještě 3. března 1927 přiznal se ve svém výkladu k nezbytnosti zákonodárného velkého činu, kterým by byla zaručena samospráva národů v mezích jejich kultury. Potom ještě několikrát se opět přiznal k tomuto úkolu. Není pochybnosti o tom, že myšlenka takového zákonodárného velkého činu jest myšlenkou královskou. (Německé výkřiky: Zcela správně!) Víme, že proti tomu pracují protivné vlivy, aby nedaly myšlence vejít i ve skutek. A přece se nedá školský problém považovati nikdy za vyřešený jinak, než národnostní samosprávou ve školském oboru. Kolik boje a z toho vznikající nenávisti, kolik starostí a bídy by bylo pohřbeno, kdyby se našich popudů poslechlo, kolik by se uvolnilo nové síly k činorodé práci, kdyby se neutralisoval alespoň obor školský.

Jenom politickým skutkem, který dýše zásadností, jako zákon o školské samosprávě národů, obrátí se teorie dnešní státněpolitické koncepce ve skutek. Záleží více na německých vládních stranách než na nás, aby v tomto smyslu pracovaly. Slyšeli jsme, že se tentokráte mluvilo více, třebaže jen in camera caritalis, o školské samosprávě jako počátku národnostně smíšené spolupráce. Kéž by přišel den, kdy bychom my jako němečtí oposičníci mohli uznati účelnost vážné, bezprostřední spolupráce v řízení státu. Byl by to ve zvláštním případě německé školy tak osvobozující skutek, že bychom nedělali nic tak rádi, jako potvrzovali tuto účelnost hlasitě a radostně.

Pokud však nevidíme, že vláda hodlá zavésti takovou zásadní úpravu školských věcí, nemůže moje strana hlasovati pro školský rozpočet. Proto odmítáme i dnešní školský rozpočet. (Potlesk).

Místopředseda Taub (zvoní): Uděluji dále slovo panu posl. Neumeisterovi.

Posl. Neumeister: Ctěná sněmovno! Dne 30. ledna t. r. bylo s tohoto místa konstatováno, že v Haagu skončili jsme hospodářsky světovou válku. Bylo s díkem kvitováno, že konečně víme, jak vypadá otázka našich reparací, a bylo našim vyjednavačům - a myslím právem - za náležité hájení státních zájmů poděkováno.

Musím ovšem konstatovat, že jsme u nás definitivně válku hospodářsky nevyřídili. Nepodařilo se nám dosud zabezpečiti oběti světové války, pomoci jim potud, abychom je vrátili zpět do společnosti lidské, z níž světovou válkou byli vytrženi.

Každoročně jedná se, byť i stručně, při projednávání státního rozpočtu o otázce válečných poškozenců. Musím ovšem konstatovati, že otázka tato vyřešena nebyla, a je dosud problémem, který třeba řešiti za každých okolností společně s ostatními otázkami aktuálními jako státní nezbytnost.

Výdaje pro válečné poškozence na r. 1930 stanoveny jsou částkou Kč 444,228.620, tedy o 38,339.802 Kč méně než pro rok 1929. Konstatuji prostě, že tento rozpočet zpracován byl dřívější vládou, a právem poukazuji, že měla býti věnována problému válečných poškozenců větší pozornost a rozpočet měl býti stanoven podle stávající skutečné potřeby a nevyřešeného dosud problému. Částka, jak je v rozpočtu stanovena, naprosto nestačí, aby tento problém byl vyřešen.

Při přijímání prvních zákonů o válečných poškozencích roku 1920 a 1921 bylo referenty rozpočtového a soc. politického výboru několikráte zdůrazněno, že tyto zákony jsou prvním počátkem řešení péče o válečné poškozence, že jsou prvním krůčkem a že bude třeba konati ještě daleko více, aby tento problém byl vyřešen. Přes to postavení válečných poškozenců dosud nebylo zlepšeno a domnívám se, že předpoklady k tomu byly, že bylo zlepšení dokonce válečným poškozencům s této tribuny slibováno. R. 1926 proveden byl definitivně administrativně zákon z 25. ledna 1922 a úřady pro péči o válečné poškozence zdolaly veškerou agendu. Vydání na péči o válečné poškozence od tohoto roku klesá. Jestliže se spotřebovala na provedení zákona r. 1926 ještě částka 566,239.027 Kč, vidíme, že již r. 1927 do rozpočtu dává se méně o 11,454.000 Kč a 11,659.000 Kč během roku 1927 bylo ještě ušetřeno, tedy za rok 1927 zmenšila se částka na péči o válečné poškozence o 23,115.000 Kč.

Rok 1928 proti roku 1926 jeví se nám následovně: V rozpočtu zařazeno bylo méně o 19,010.445 Kč, během roku ušetřeno 44 milionů Kč, tedy celkem 58 mil. Kč. R. 1929 proti r. 1926 zařazeno bylo méně do rozpočtu o 35,565.000 Kč, ušetřeno bylo během roku asi 30 mil. Kč, tudíž méně asi o 65,000.000 Kč. Proti roku 1926 zařazuje se na rok 1930 o 38,339.000 Kč méně. Porovnáme-li tyto čtyři roky, celkem na péči o válečné poškozence bylo méně vyplaceno o 190,144.000 Kč. Touto částkou mohla býti podle mého názoru vyřešena úplně otázka válečných poškozenců. Věřím, kdyby se bylo přišlo r. 1927-1929 před zodpovědné činitele s návrhem, aby položka ve státním rozpočtu na péči o válečné poškozence byla ponechána po dobu 3 roků ve výši jako r. 1926, že by se ten problém plně provedl a že s návrhem by se bylo docílilo souhlasu. Dnes musím konstatovati, že částka 190 mil. Kč jest ponechána ve státní pokladně nebo jest jí použito k jiným účelům, ale otázka válečných poškozenců rozřešena není.

Považuji za důležité, abych při této příležitosti nenechal bez odpovědi událost ze dne 25. června 1929, kdy s této tribuny pan kol. Košek obvinil válečné poškozence v naší republice nepravdivě, že na svém sjezdu nadávali stranám, poslancům, ministrům a dokonce státu. Dovozuji, že toto nařčení je naprosto nepravdivé a jménem válečných poškozenců v naší republice se proti němu ohrazuji. Váleční poškozenci jsou lidé slušní, přes svoji chudobu zachovali si vždy svoji cestu a důstojné jednání. Na druhé straně musím odmítnouti tvrzení, které tentýž den projevil pan kol. Košek, když sdělil posl. sněmovně a prostřednictvím tisku naší veřejnosti, že váleční poškozenci nadávají státu. Váleční poškozenci jsou republikány jedněmi z nejlepších, pomáhali tuto republiku stavěti a budovati. Dali jsme 28. října 1918 první české vojsko našemu nově zřízenému státu, zachraňovali jsme majetek republiky, a když ohroženo bylo Slovensko, prapor družiny českých invalidů odchází na Slovensko, aby hájil majetek a životy našich bratří Slováků. Dostalo se za to našim invalidům plného uznání od velitelství operující armády jakož i od zodpovědných činitelů státních ujištění, že se nikdy těchto služeb invalidům nezapomene. Váleční invalidé svoje stanovisko ke státu formulovali jasně již v letech 1917 a 1918, v době největší persekuce rakouské. Řekli jsme na svém sjezdu 6. ledna 1918 v resoluci toto: "Jako věrní synové českého národa s hrdostí a láskou připojujeme se k prohlášení českých poslanců na radě říšské ze dne 30. května 1917 a prohlašujeme: S touhou čekali jsme v zákopech na každou zprávu z domova, znamenající projev života našeho národa. V zákopech naučili jsme se znovu a vroucněji milovati naši drahou vlast a jestliže projev pevné vůle a odhodlání dosáhnouti nejvyšších cílů národních nás všechny do jedné řady přivedl a bratrsky spojil, pak my, čeští invalidé, válkou nejvíce poškození, dáváme své síly drahému národu československému do věrných služeb v tom radostném vědomí, že konáme svoji nejkrásnější a nejvznešenější povinnost občanskou." Tak jsme mluvili již v letech 1917-1918 a proto jistě právem odmítám ony výtky, které s této tribuny byly v červnu minulého roku proneseny, že váleční poškozenci nadávají státu.

Naše veřejnost někdy mylně se domnívá, že našim válečným poškozencům se skvěle daří. Bohužel, třeba to říci, že mnohdy i někteří zodpovědní činitelé jsou toho mylného názoru, a proto je třeba tyto omyly uvésti na pravou míru. Jedním z těchto omylů jest názor, že lze odbourati důchod méně procentním invalidům, invalidům lehkým. Konstatuji, že nemáme lehkých invalidů v našem státě, poněvadž ti, kteří by byli za ně považováni, byli revisními prohlídkami již dávno vyřazeni.

Podle §u 31 zákona z 25. ledna 1922 má právo úřad pro péči o válečné poškozence podrobiti invalidu revisní prohlídce, kdykoliv to za vhodné uzná. Prohlídky jsou také důsledně prováděny a musím tu žalovati, že mimo invalidy musí k prohlídkám také vdovy a pozůstalí po válečných poškozencích. Bohužel, třeba říci, že k prohlídkám voláni jsou také invalidé amputovaní a slepci. Myslím, že je to naprosto zbytečné vydání, a to proto, že ta amputovaná ruka nebo noha nenaroste a tomu slepci nevrátí se zrak tím, když ho volají ke komisi.

Je třeba, abych doložil, že revisní prohlídky jsou prováděny způsobem krajně nespravedlivým. Jsou prováděny také tím způsobem, že na položce "péče o válečné poškozence" minulého roku byla mimořádně zvýšena tato položka o 300.000 Kč. Třeba říci, že také naši invalidé bezmocní, kteří potřebují k sobě pomoci druhých osob, jsou klasifikováni 20 až 30% výdělečné neschopnosti. Uvádím příklad: Invalida Vimr z Kladna, který se pohybuje pomocí mechanického vozíku, je klasifikován 20% výdělečné neschopnosti. Invalida Kůrka z Karlína má 30% výdělečné neschopnosti, potřebuje ke své pomoci druhou osobu a pohybuje se také za pomoci mechanického vozíku. Naši invalidé tuberkulosní umírají nám při 10, 15 až 20% výdělečné neschopnosti na svoji invaliditu. Uvádím případ z obce Bezna u Ml. Boleslavě. Invalida Fára z Bezna zemřel při 20% neschopnosti a měsíc před smrtí podrobil se revisní prohlídce a zase byl uznán s 20% výdělečné neschopnosti. Rodina má ve smyslu §u 13 zákona z 25. ledna 1922, č. 39, vyměřen důchod, tedy prokazatelně zemřel na svoji invaliditu. Jinak by důchod rodina nedostávala. Taktéž invalida Baumann měl 15% výdělečné neschopnosti a zemřel na invaliditu. Rodina požívá důchodu. Invalida Štafl z Luštěnice 15%, před tím měsíc byl podroben prohlídce, uznán zase na 15% a na svoji invaliditu nedávno zemřel. To je několik případů, vytržených z tisíce jiných, ale řekl bych, že to nejsou ještě ty nejhorší. A tu bych chtěl konstatovati, že to přece jen nejsou snad lehcí invalidé. Přece se nenajde nikdo, kdo by chtěl těmto zmrzačeným lidem odbourávati důchody. Vždyť hlavně na venkově je těch 45 Kč měsíčně mnohdy jediným zdrojem příjmu na výživu celé rodiny.