Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Taub, dr Lukavský, Roudnický, Stivín, Špatný, Zierhut.

Zapisovatelé: dr inž. Toušek, Vávra.

193 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři Bechyně, dr Beneš, Bradáč, dr Czech, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Meissner, Mlčoch, dr Slávik, dr Šrámek, dr Viškovský; za ministerstvo věcí zahraničních zplnomocněný ministr dr Wellner, za ministerstvo školství a nár. osvěty odb. přednosta dr Müller.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Místopředseda Špatný (zvoní): Zahajuji 21. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolenou dal jsem na týden posl. dr Tisovi z rodinných důvodů.

Došly dotazy. Žádám o přečtení.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Dotazy:

posl. Husnaje ministru vnitra o stavbě obecné školy v obci Koncovo na Podkarpatské Rusi (č. D 125-III);

posl. dr Schollicha a druhů předsedovi vlády, že prý u stát. úřadů bují neplecha přijímání provisí (č. D 128-III);

posl. dr Daňka a druhů ministru spravedlnosti o ohrožení majetkových zájmů občanstva nedostatkem soudcovských sil a ostatního personálu při kraj. soudu civilním v Brně (č. D 129-III).

Místopředseda Špatný (zvoní): Výboru imunitnímu přikázal jsem žádost.

Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra (čte):

Žádost kraj. soudu v Mostě ze dne 11. února 1930, č. Nt XIII 10/30, za souhlas s trest. stíháním posl. Babela pro přečin shluknutí podle §§ 279, 283, 284 tr. z. a přestupky podle §§ 2, 3, 19 zákona shromažďovacího a podle § 23 zákona o tisku (č. J 171-III).

Místopředseda Špatný (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 80) státního rozpočtu republiky československé a finančního zákona pro rok 1930 (tisk 210) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 8. schůzi posl. sněmovny dne 8. ledna 1930.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu, a to o prvé části podrobné rozpravy, to jest o části politické, započaté ve včerejší 20. schůzi poslanecké sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě tito řečníci: na straně "proti" p. posl. dr Törköly: na straně "pro" pp. posl. Machník, dr Ivanka, Pekárek, Teplanský.

Dávám slovo prvnímu řečníku, jímž je p. posl. Machník.

Posl. Machník: Slavná sněmovno! Používám příležitosti projednávání státního rozpočtu na rok 1930, abych několika slovy sdělil své názory na naši brannou moc, dále na neméně důležitou složku ochrany státu, naše četnictvo, ozbrojenou stráž bezpečnosti a konečně, poněvadž se mně nenaskytne již příležitost, chci říci několik slov o oboru, jenž je mým životním povoláním, zemědělské školství, o němž bylo velmi mnoho u příležitosti letošního roku mluveno, zvláště v rozpočtovém výboru, a pak o některých naléhavých potřebách našeho plzeňského volebního kraje.

Slavná sněmovno! Armáda jako taková je pro nás v Československu určitým problémem, problémem z toho důvodu, že poměrně v krátké době my příslušníci osvobozeného státu měli jsme, řekl bych, od základů změniti svůj názor na armádu. Za starých poměrů v býv. Rakousku pokládal právem každý poctivý a dobrý Čechoslovák za svou povinnost, aby se uhnul službě v branné moci, a to z toho důvodu, že v ní musil viděti nástroj k utlačování nejsvětějších svých národních a politických práv, které národ český svého času ztratil a jichž opětně chtěl získati.

Také názor na potřebu armády v mladém státě byl na počátku hodně odchylný od nynější doby. Vždyť nechybělo u mnohých a to velmi vlivných činitelů po převratu mínění, že nebudeme v republice armády potřebovati. Bohužel, až příliš brzy přesvědčila nás tvrdá skutečnost r. 1919 na Slovensku, že musíme míti armádu, že ji musíme míti hodně brzy a že musíme míti armádu co nejlépe organisovanou, vycvičenou a statečnou, abychom ochránili to, čemu říkáme svoboda.

Přirozeno, že poslání demokratické armády je naprosto jiné, nežli bylo ve starém státě. Naše demokratická armáda má, a to bylo řečeno nejenom při nejrůznějších příležitostech, nýbrž také nejpovolanějšími ústy ve státě, presidentem republiky, účel nesledovati výbojů, nýbrž chrániti stát, a to nejen před nepřáteli vnějšími, nýbrž i před nepřáteli vnitřními.

U příležitosti projednáváného rozpočtu má každý poctivý příslušník tohoto státu příležitost tak trochu vyzpytovati své svědomí a přihlédnouti zvláště v uplynulé době, zda je to všechno správné, co se v tomto směru činí, a zda neměli bychom v některých místech udělati určité korektury. A tu s ohledem na rozpočet chci říci, že je nám sice známo, že rozpočet ministerstva národní obrany je limitován zákonem č. 240 z r. 1926, a to částkou 1400 mil. Kč, ale přehlédneme-li letošní rozpočet na r. 1930, vidíme, že tato částka až na malé úchylky, ať již v první položce osobních výdajů, representovanou výše uvedeným zákonem částkou 624 mil. Kč, anebo v položce druhé výdajů věcných, representovanou částkou 776 mil. Kč, nestačí, že přece jenom měli bychom míti odvahu tam, kde je třeba, určité položky zvýšiti, poněvadž si musíme uvědomiti jedno, že jenom ten stát, který má armádu nejen dobře organisovanou, statečnou, inteligentní, nýbrž i dobře vyzbrojenou, může buditi u nepřátel potřebný respekt.

Řekl bych, že v tomto směru je nutno, diametrálně přetvořiti náš názor na armádu a hlavně snažiti se o to, abychom přetvořili názor u těch, kdož mají býti aktivními příslušníky branné moci. Není dnes u nás, bohužel, zjevem nijak řídkým, že mladý muž, dospívající věku, kdy má nastoupiti presenční vojenskou službu, hledá všechny možné cesty, jen ne ty, aby pokládal za největší vyznamenání a čest nositi stejnokroj československé armády. Tento názor je příliš starý, ten měli jsme nechati před 28. říjnem r. 1918 a konečně v 11. roce republiky měli bychom míti již jedno a jediné správné přesvědčení, že každý zdravý muž a poctivý příslušník tohoto státu má pokládati za největší vyznamenání, patřiti do naší čsl. armády.

Budujeme-li brannou moc, děláme to přirozeně nejenom s ohledem na sebe doma, nýbrž s ohledem hlavně na své sousedství. I dnes po tolika letech platí to staré římské správné pořekadlo: Si vis pacem, para bellum. Neznamená to, že bychom chtěli válčiti za každou cenu, toto pořekadlo: chceš-li mír, připravuj válku, znamená pro nás: buď vždycky dobře vyzbrojen a připraven, aby si ti, kdož mají různé zálusky na hranice našeho státu - a tane mi na mysli specielně ta naše hranice jihovýchodní - uvědomili, že nemohou, abych tak řekl, jen tak ze sportu drážditi nás jako souseda, jak se už v minulosti stalo.

Zmínil-li jsem se o Maďarsku, chci říci o něm ještě několik slov. Víme, že mírovými smlouvami je uloženo tomuto státu nemíti větší armády než 35.000 mužů a tuto armádu míti jenom k účelu udržování vnitřního pořádku ve státě. My však také víme, že Maďarsko vytvořilo řadu nejrůznějších sportovních institucí, které nejsou a nemohou býti pro nás ničím jiným nežli maskovanou vojenskou organisací, onou organisací, která podle vyjádření vlastních maďarských lidí, těch lidí, kteří nepokládají dosavadní hranice svého státu za definitivní, by mohla representovati v době mobilisace počet 600.000 až 800.000 lidí dobře vycvičených a vedených starými aktivními důstojníky. Nutno tedy naproti tomu stavěti požadavek: míti dobrou armádu netoliko kvantitou, nýbrž kvalitou. A já bych chtěl při tom říci, jestliže se můžeme odvolati na své dějiny a jestliže nebylo frází, když náš slavný historik Palacký řekl: Kdykoliv český národ vítězil, vítězil vždycky více převahou ducha, než silami fysickými, pak jistě je nutno snažiti se, aby tento památný a historický výrok Palackého platil i v nové naší době, aby československý vojín imponoval nepříteli netoliko svou statečností a chrabrostí, nýbrž aby měl také nad ním převahu duševní.

Přes to, že chceme dáti po této stránce státu vše, což jeho jest, nutí nás poměry, abychom uvažovali o tom, jak bylo by možno zaříditi, aby stát dostal své vojáky, ale aby zároveň tito byli co nejdříve vráceni zase zpět svému civilnímu povolání. Je to otázka délky vojenské služby. Tato otázka má v našem mladém státě již hodně pestrou historii. Začali jsme po převratu s dvěma roky. Na to zkrátili jsme vojenskou službu na 18 měsíců. R. 1920 odhlasovali jsme 14měsíční presenční službu, ale již r. 1926 jsme musili od ní upustiti a poslední úprava presenční služby stala se zákonem č. 51 z r. 1927.

Všeobecné přání jest vycvičiti brance co nejdříve na řádného vojáka a, jak jsem již řekl, vrátiti jej civilnímu povolání. Otázka 14měsíční služby vojenské vynořila se na obzor opětně hned na počátku zasedání této slavné sněmovny. A my, pokud jsme členy branného výboru, měli jsme příležitost vyslechnouti p. ministra nár. obrany dr Viškovského a jeho názory k tomuto problému. Shrneme-li to, co jsme slyšeli z jeho úst, a uvážíme-li dále všechny poměry, přicházíme k závěru, že je třeba nesporně dvou podmínek, po kterých teprve je možno uskutečnit i zkrácení vojenské služby na 14 měsíců, a to vojenské předvýchovy a dále potřebného počtu délesloužících poddůstojníků. Řekl jsem: vojenská předvýchova. Vím, že jsem u otázky velmi důležité. Ale ať už chceme nebo nechceme, jedno vidíme za nynějšího stavu: pozorujeme-li nováčky v kasárnech, když nastupují vojenskou službu, poznáme takřka u každého z nich, chodil-li či nechodil-li do nějaké tělocvičny, provozoval-li sport a pod. Také již z tohoto nedostatečného průpravného stavu je jasno, že určitá průprava, určitá předvýchova je značně ku prospěchu vojenského výcviku. Tato otázka je tím důležitější, že výcvik sám je daleko komplikovanější, než byl dříve.

Mluvím-li o této předvýchově, lze u ní rozeznávati dvě stránky: povinnou tělesnou výchovu, kterou snad - říkám snad, poněvadž tato otázka je v plenkách a jistě bude o ní ještě mnoho uvažováno - by se měly zabývat naše školy, a dobrovolnou brannou přípravu před presenční službou, která by musela míti za následek určité zvýhodnění těch, kteří se této dobrovolné branné přípravě podrobili.

A konečně zabýváme-li se touto myšlenkou v Československu, nevidíme před sebou nic nového. Francie, Italie, Jugoslavie, Polsko, Anglie, Amerika, Japonsko, Rumunsko, ba i sovětské Rusko věnuje této věci zvýšenou pozornost. Vidíme tam především cvičnou průpravu mladíků ve věku od 17 do 18 let v komunistických tělocvičnách a dále vše obecnou přípravu vojenskou ve věku od 18 do 19 let, která trvá po půl dnech celých 12 týdnů. Předvýchova tato ve státech, o nichž jsem se zmínil, je někde více, jinde méně povinná, jisto však je, že existuje, a řekl-li jsem, že otázka výcviku mladých mužů ve vojenské službě je daleko komplikovanější, než byla dříve, je přirozeno, že musíme i my této věci věnovati pozornost, a já bych řekl, tím spíše, čím dříve chceme požadavek 14měsíční vojenské služby uvésti ve skutek.

Druhou podmínkou tohoto uskutečnění je otázka déle sloužících poddůstojníků. I tato věc je pro nás kapitolou velmi složitou. Tato kategorie našich poddůstojníků datuje se od r. 1922, kdy presenční vojenská služba byla zkrácena na 18 měsíců. Počet déle sloužících poddůstojníků byl vysloven jako limit v maximální hranici 12.000 a v minimální 8000. Dejme tomu, a dosavadní zkušenosti tomu nasvědčují, že se budeme musiti spokojiti s hranicí nižší, poněvadž, bohužel, po nejrůznějších pokusech není zde těch, kteří by nám tento počet svým přihlašováním vytvořili. Když pan ministr dr Viškovský mluvil v branném výboru o tomto thematu, poukazoval na speciální výcvik našeho vojska a uváděl, že výcvik v naší armádě má určitý sklon k individualitě, k výchově jednotlivce anebo pokud možno nejmenšího počtu vojáků společně cvičených. Mám na mysli takové pěší družstvo o 13 mužích, z nichž jen 5 dělá něco úplně společného, kdežto druhých 8 jsou skupinou, sledující každou speciálnost výcviku a vedenou jen harmonií celku, spějící za jedním cílem.

Přirovnáme-li tento způsob výcviku k poměrům předválečným, vidíme na jedné straně velitele a na druhé straně střelce, kteří poslouchají dávaných rozkazů, tedy věc daleko jednodušší. Jestliže se zřídila tato instituce déle sloužících poddůstojníků, bylo přirozeno, že se musilo také počítati s tím, aby byli za svou činnost honorováni. A tu hned od počátku déle sloužící poddůstojníci dostávali vedle svého normálního měsíčního žoldu 30 až 40 Kč měsíční remunerace, dále za každého půl roku remuneraci ve výši 600 až 1000 Kč, a konečně, opouštěli-li vojenskou službu a šli na trvalou dovolenou, odbytné ve výši 50% remunerace, representované celým rokem. Vojenská správa očekávala tehdy, že v dohledné době získá potřebný počet déle sloužících. Bohužel, nestalo se tak. Můžeme-li zaznamenati s počátku roku 1925 2005 mladých mužů, kteří se chtěli věnovati specielnímu výcviku naší mladé branné moci, bylo jich na konci t. r. již jen 1605, Nemůžeme však říci, že příčinou tohoto poklesu bylo by bývalo jenom trvalé umístění těchto déle sloužících poddůstojníků v nějaké civilní službě, nýbrž byl to odchod do civilního zaměstnání z toho důvodu, že déle sloužícími se stali jen v okamžiku, kdy nemohli míti naděje, že by v civilu došli okamžitého zaměstnání. Proto r. 1925 přistoupila vojenská správa s návrhem zákona, jenž by zaručoval délesloužícím poddůstojníkům umístění po vykonání této služby, a to ve státních a veřejných službách. Tento návrh byl uskutečněn teprve r. 1927 zákonem č. 54. K praktikování tohoto zákona však dosud nedošlo z toho důvodu, že má dvě podmínky: umístění totiž může se státi skutkem buď po 8leté celkové službě, počítajíc v to dobu presenční služby, nebo při opětném nastoupení po 5leté vykonané službě ve funkci déle sloužícího poddůstojníka.

Počet déle sloužících stoupl sice r. 1928 na 3372 poddůstojníků, ale již v září 1929 bylo jich opětně jen 2858, neboli třetina těch, kterých potřebujeme ke splnění výše zmíněného požadavku. Úbytky vznikly jednak umístěním, ale více nedůvěrou, že by tito mladí muži mohli dojíti trvalého zaměstnání v oborech, o kterých jsem se zmínil a o kterých také mluví zákon. Vojenská správa, zabývajíc se tímto žhavým thematem, přikročila konečně k určité svépomoci cestou vnitřní administrativy, totiž dohodou mezi ministerstvy vnitra, financí a spravedlnosti o umístění těchto déle sloužících poddůstojníků u četnictva, uniformované stráže bezpečnosti a finanční a vězeňské stráže, třeba po kratší době, než stanoví zákon z r. 1927. Tato dohoda má platnost od 1. ledna t. r. a je nyní na nás, čekati, budou-li tímto způsobem splněny naše naděje, které klademe do zákona. Vedle toho připravila vojenská správa novou osnovu zákona o déle sloužících poddůstojnících, týkající se, jak název zní, náležitostí vojenských osob mužstva. Nechtěl bych, aby to slovo "náležitost" znamenalo onen pojem, o kterém zde nedávno mluvil pan dr Kramář a o kterém prohlásil, že té náležitosti nerozumí on, ani pan ministr financí a jistě ani ne celá sněmovna. Tedy ať už se tomuto zákonu říká jakkoli, chtěl bych, aby vojenská správa dosáhla toho, co jím dosáhnouti chce, totiž aby slibujíc měsíční fixní plat déle sloužícímu poddůstojníku, slibujíc mu určité zaměstnání po opuštění vojenské služby, výslužné pro případ invalidity a konečně zaopatření rodiny pro případ smrti, aby vším tím, čím vojenská správa se poctivě snaží o uskutečnění 14měsíční vojenské služby, dospěla k svému cíli.

I když však, slavná sněmovno, je nutno touto věcí vážně se zabývati, i když, jak jsem na počátku řekl, musíme se všichni poctivě snažiti, aby vojenská služba byla co možná nejkratší, přece jen jednu věc nesmíme pouštěti se zřetele, a to je ta, že zkrácení vojenské služby nemůže nastati dříve, dokavad zde nebudou splněny všechny záruky, že bezpečnost státu bude na všechny strany zajištěna. (Výborně! Potlesk.)

A nyní chtěl bych říci u našich milých vojáků ještě několik slov o jich hmotném postavení, hlavně o hmotném postavení našich mladších důstojníků a rotmistrů. Co chvíli čteme v novinách o poklescích, jichž se dopustil ten který rotmistr nebo mladý důstojník, a pátráme-li po příčinách, jež často mají nejtragičtější důsledky, sebevraždu, vidíme, že příčinou těchto není nic jiného než hmotný nedostatek, nechci-li užíti slova bída. A tu je jistě v zájmu státu a specielně v zájmu naší vojenské správy, aby tyto složky, které věnují celý svůj život branné výchově národa, byly aspoň v nejnutnějším hmotně uspokojeny.

Jistě v dnešních poměrně ještě dosti těžkých dobách nehraje malou úlohu otázka oděvu, a tu bylo by záhodno, aby byla řešena otázka služební uniformy jednak u rotmistrů a jednak u našich mladých důstojníků. Konečně nebylo by to nic nového, vždyť absolvent vojenské akademie nebo kadetky ve starém Rakousku nastupoval svou aktivní službu vybaven dvěma uniformami, jednou služební, druhou vycházkovou. Myslím, že i u nás daly by se tyto věci při dobré vůli řešiti a že bylo by to často aspoň částečným ulehčením ve hmotném strádání, které tyto dvě složky naší branné moci mají.

A když už jsem u těch stejnokrojů, budiž mi, slavná sněmovno, dovoleno říci několik slov k novince, kterou jsme sice ještě neviděli, ale která je vlastně již skutkem. Nevím, po kolikáté již jsou upravovány distinkce našeho stejnokroje a jednotlivých zbraní naší branné moci. Jestliže již po několikáté se tak děje, je viděti, že ustavičně hledáme něco, co se nám nalézti dosud nepodařilo. Jednou děláme vysoké límečky, po druhé navrhujeme nižší, jednou dáváme ty distinkce na čepice, po druhé na epaulety, po třetí zase je budeme dávat vyšším důstojníkům, generálům, na rukávy. Měl bych tedy na vojenskou správu jedno snažné přání, aby se touto otázkou zabývala definitivně, aby ji dokonale uvážila a po dokonalém uvážení definitivně provedla, poněvadž není to jen změna dimensí těch límečků atd., nýbrž je to vždy určité sáhnutí do kapes našich důstojníků a celé branné moci vůbec, a my bohužel nemůžeme říci, že bychom měli naše vojenské gážisty hmotně tak uspokojeny, že by jim tato finanční stránka nedělala žádných potíží.

Pokládám za svou povinnost zmíniti se ještě o výstroji naší jízdy. Snažili jsme se po převratu zavésti jednotný stejnokroj pro všechny složky naší branné moci. Tento požadavek jsme nedodrželi již potud, že jsme upravovali výložky a distinkce ostatní, a pokud se týče jízdy, dali jsme jí červené kalhoty. Neudělali jsme to nikterak k zármutku našich mladých chlapců. Červené kalhoty, pokud je měla jedna eskadrona u pluku a neměly jich ty ostatní, vedly dokonce i k určitým, řekl bych, mravním poruchám. Šel-li náš mladý jezdec na dovolenou, nemohl odejíti bez červených kalhot a proto si je musil od kamaráda vypůjčiti tam, kde je měli dovoleno nositi. Přirozeně přátelství a kamarádství nešlo tak daleko, aby si je mohl vypůjčiti jen z přátelství, a tak nebyl žádný obnos dosti velký, který se pod titulem kamarádství měl platiti těm, kdož červené kalhoty měli.

Apeluji na naši vojenskou správu, aby z důvodů čistě praktických dala jízdě, a to nejen jezdeckým plukům, nýbrž i našemu dělostřelectvu oblek, který jest jediným praktickým oblekem jezdeckým, když musí býti teple oblečeni, a to jsou kožíšky. Náš jezdec v tom dlouhém komisním plášti přikryje sice nejen sebe, nýbrž také svého věrného druha, koně, ale abstrahuji-li od toho, jak při tom vypadá, nastoupí-li dlouhý pochod a rychlejší tempo, není ten plášť nic platen ani jezdci ani koni, naproti tomu, jak víme, byly staré kožíšky v bývalé armádě rakouské nejen hezké, nýbrž také praktické. A i když zavedení jich vyžadovalo by pro počátek vyššího kapitálu, tvrdím, že by to bylo úsporné, protože kožich dá se obrátiti, znova potáhnouti a je zase hezký a praktický. A konečně, chceme-li míti vojáky, kteří by sloužili s chutí, snažme se jim ulehčiti těžkou vojenskou povinnost a dejme jim v rámci finančních možností to, po čem touží, a to jednoduchou, ale vkusnou uniformu, která by se jim líbila. (Výborně! Potlesk.)

Slavná sněmovno! Nyní přicházím k dalším dvěma bezpečnostním složkám. Je to naše četnictvo a naše státní stráž bezpečnosti. Četnictvo je podle zákona povoláno, aby v celém území Československé republiky udržovalo veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. Četnictvu připadá tudíž těžký úkol, vyžadující celých jeho sil a enervujících fysických výkonů, ale požadující také určitého stupně inteligence, sebekázně a sebeobětování. Aby četnictvo mohlo plniti úkoly, které zákon na ně vznesl, je na základě zkušeností, učiněných i v jiných spořádaných státech, organisováno vojensky, a pokud jde o výkon veřejné služby bezpečnostní, podřízeno politickým úřadům státním a v nejvyšší instanci ministerstvu vnitra. Tato organisace čsl. četnictva se velmi dobře osvědčila, čehož pádným důkazem je okolnost, že pomocí četnictva byly zlikvidovány vážné vnitrostátní události, že pomocí četnictva bylo provedeno obsazení Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzpomínám dále práce a obětí četnictva v plebiscitních územích a při pokusu o státní převrat r. 1920, jakož i další nepřehledné řady služeb při různých příležitostech.

Avšak i na poli vlastní bezpečnostní služby prokázalo četnictvo státu a jeho občanstvu neocenitelných služeb. Trestní statistiky z posledních let vykazují úctyhodné číslice o práci četnictva v oboru veřejné bezpečnostní služby. Přes to však musíme konstatovati, že v poslední době zločinnost vzrůstá měrou neobvyklou, a je překvapující, že vraždy, loupeže a jiné těžké trestné činy jsou takřka na denním pořádku. Zločinci pracují přímo s neuvěřitelnou odvahou a používají při svých výkonech všech prostředků a vymožeností moderní vědy a moderní techniky. Je zcela přirozeno, že těmito zjevy je veřejnost znepokojena a že volá po radikální nápravě a účinnější ochraně svých životů a majetků.

A tu je nutné, aby stát zabýval se při zmodernisované zločinnosti otázkou zmodernisování bezpečnostní služby, zejména služby pátrací. Uvádím zřízení četnických pátracích stanic v sídle krajských soudů, jejichž hlavním úkolem je, aby spolupůsobily při každém větším trestném činu, spáchaném v jejich obvodu, ke zjištění a vypátrání pachatele a odcizeného majetku. Mobilita pátracích stanic je zvýšena přidělením motorových kol. Doprava však na těchto motorových kolech, zvláště v době zimní, není nejpraktičtější a proto vnucuje se přímo otázka, zda motorová kola nebylo by nutno pokládati za přechod k účelnější motorisaci četnického sboru v tom směru, že bude opatřeno čtyřkolovými motorovými vozy.

Zvláštní zmínky zasluhuje opatření, kterým četnická správa zavádí do organisace bezpečnostní, zvláště pátrací služby, složku, která se v četnickém sboru omezovala až dosud jen na málo účinnou dodatečnou kontrolu služby. Jsou to četničtí správní důstojníci, jimž napříště připadne úkol, aby v důležitých kriminálních případech sami se ujali vedení a řízení pátrací služby a aby vůbec svým vyšším, všeobecným i odborným vzděláním a širším rozhledem pracovali na zdokonalení a zvýšení úrovně a kvality četnické služby bezpečnostní vůbec.

Při této příležitosti poukazuji na případ zavraždění praporčíka Floriána a jeho manželky, ve kterém velitel oddělení, štábní kapitán Kopečný ujal se sám řízení pátrací akce a svým zakročením velmi účinně přispěl k vypátrání, dopadení a usvědčení pachatele.

Dalším účinným prostředkem k potírání zločinnosti je po mém názoru rychle pracující zpravodajská služba. V tom směru bych doporučoval, aby, pokud je to možno, byly všechny četnické stanice opatřeny telefony a aby bylo eventuálně použito a využito i pokroků na poli radiotelefonie a radiotelegrafie. Jsem si vědom, že takové zařízení vyžádalo by si značných finančních nákladů, myslím však, že pro počátek by mohlo býti použito stávajících rozhlasových stanic a na základě takto nabytých zkušeností přikročeno k zřízení stanic vlastních. Jak jsem již zprvu se zmínil, vyžaduje veřejná služba bezpečnostní také značných obětí na životech a zdraví a nejtužší sebekázně jejích orgánů. Jsem toho mínění, že tyto okolnosti musí býti vzaty v úvahu, takže musí býti oceněny, nejen jde-li o zmenšení risika četnické služby, nýbrž i jde-li o hmotné zabezpečení četnictva a příslušníků jeho rodin. Netřeba dokazovati, že spokojenost a uspořádané poměry příslušníků četnického sboru mají nesporně vliv i na kvalitu jejich služby. V těchto směrech bych si přál, aby každý příslušník četnictva byl vyzbrojen na svou ochranu osobní spolehlivou opakovací pistolí a aby předpisy o tom, kdy a do kterých služeb má býti pistole nošena, byly se zřetelem na osobní bezpečnost četníkovu a požadavky služby vhodně upraveny. Tím také nepravím, že by karabina byla méně účelnou zbraní, naopak jsem přesvědčen, že v určitých případech je vyzbrojení karabinou nepostrádatelné a že nemůže býti nahrazeno zbraní jinou. Také bych doporučoval, aby četnictvu byly dány vhodné čapky, jichž by používalo v případech, kdy, jsouc vyzbrojeno přílbami, na př. při soustředění, nekoná právě služby.

Pokud jde o hmotné zabezpečení četnictva, přimlouvám se za rozmnožení jich ve vyšších platových stupnicích a za regulaci odchodu vysloužilců tak, aby byl umožněn přiměřený postup všem, kteří vzhledem ke své kvalifikaci toho zasluhují. Ve spojení s reorganisací služby správních důstojníků a jejich vyšší zodpovědnosti pokládám vydatnější resystemisaci služebních míst velitelů četnických oddělení za nutnou. Také by mělo býti přihlíženo, aby volná služební místa vrchních strážmistrů, velitelů stanic, která jsou již po delší dobu zastávána plně kvalifikovanými silami, byla co nejdříve obsazena.

Risiko četnické služby dochází zvláštního ocenění v t. zv. četnickém přídavku. Výše tohoto přídavku neodpovídá změněným poměrům a vzrůstajícímu nebezpečí zločinců, kteří v četníku vidí svého největšího nepřítele. Na ty to okolnosti měl by býti vzat zřetel při úpravě vedlejších přídavků a četnický přídavek podle toho přiměřeně zvýšen.

Bylo by si přáti, aby také sociální péči o příslušníky četnictva byla věnována zvýšená pozornost, zejména pokud jde o ubytování četníků v nehostinných místech. V tom směru by se doporučovalo, aby bylo přikročeno ke stavbě vlastních četnických kasáren podle potřeby a aby velitelům četnických stanic, kteří jsou v prvé řadě odpovědni za bezpečnost stanice a všeho, co je v ní, byly poskytnuty na stanici naturální byty.

Konečně upozorňuji na hlasy příslušníků četnictva v zemích Slovenské a Podkarpatoruské, kteří tam konají službu dlouhou řadu let za okolností a v poměrech mnohdy velmi nepříznivých, volající po přeložení do Čech nebo na Moravu. (Tak jest!) Myslím, že bylo by spravedlivo, aby těmto přáním se vycházelo podle možnosti vstříc. Věc dala by se upraviti tím, že by doplňování četnictva v těchto zemích bylo prováděno intensivněji než v zemích ostatních. Tímto zařízením by bylo dosaženo, aby oprávněným žádostem o přeložení bylo postupně vyhověno.