Kumulací požitků podle § 17 cit. zákona postihli jsme jen malé zaměstnance, kteří, zlákáni výhodami jim nabízenými, odešli ze služeb státních a nemohou se uchytiti ve veřejných službách, poněvadž by ztratili 50% svých požitků pensijních, přesahují-li tyto s novým příjmem úhrn 12 až 15.000 Kč. Znemožnili jsme také veřejným korporacím, aby přijaly tyto zaměstnance, což by pro ně znamenalo ulehčení a snížení administrativních nákladů. Za to jsme chránili §em 18 cit. zákona vysoké úředníky, přecházející do služeb soukromých, kde mohou využíti nejen znalostí, ale i konexí ve státní službě nabytých na prospěch soukromníků (Tak jest!), někdy i na úkor státu, ale pensijní požitky se jim nekrátí, i kdyby dosáhli statisícového příjmu, poněvadž limit těchto příjmů je zákonem stanoven příliš vysoko.

Tím jsme jednak zostřili poměry na trhu práce soukromých zaměstnanců a zvýšili jejich nezaměstnanost, jednak způsobili nízké mzdy, poněvadž restringovaní státní zaměstnanci nabízeli své služby daleko levněji, majíce vedle toho své pensijní požitky. Tímto opatřením se tedy nepomohlo státu, nýbrž spíše soukromému podnikání.

Pro urychlení správní reformy nezřídili jsme ani komisi, předepsanou §em 3, odst. 2 cit. zákona. Provedli jsme tudíž jen úspory na zaměstnancích, ale neprovedli jsme ani jeden z bodů programu zákonem nařízených, abychom docílili ekonomisace správy.

Již 14. dubna 1921 podal klub československé strany nár. socialistické v senátě návrh na zřízení komise pro reformu správy, tisk. sen. 1105, ale komise tato dosud zřízena nebyla. Neučinili jsme tedy pro reformu státní správy žádného opatření.

Nyní p. ministr financí dr Engliš zapřísahá celou veřejnost, aby bylo přikročeno k ekonomisaci státní správy, a domáhá se zřízení ústředního institutu ekonomisačního pro veřejnou správu.

Při reformě státní správy nelze postupovati překotně, nemá-li se zvýšiti chaos, způsobiti právní nejistota a rozvrat ve státní administraci, která po celá desetiletí, ba staletí vyjezdila si své koleje, a nelze ji jednou z nich vyšinouti, aniž by se nedostavily osudné toho následky.

Problém vyžaduje bedlivé úvahy, opatrnosti a času. Ale je nutno již jednou počíti aspoň se zřízením komise, která by se tímto problémem zabývala na základě odborné literatury tuzemské i zahraniční, na podkladě zkušeností, nabytých v tuzemsku při racionalisaci soukromých podniků, aneb v zahraničí při racionalisaci správy veřejné, a konečně i třeba na podkladě výsledku, byť teoretického, komise pro podporu reformy veřejné správy, zřízené v býv. Rakousku.

Reforma státní správy není jen problémem administrace nebo zaměstnanců státních, nýbrž je problémem i vysoce národohospodářským. (Výborně!) Nemusí znamenati snížení počtu zaměstnanců nebo snížení jejich platů, jak to bylo ne dosti šťastně provedeno zákonem čís. 286/1924, nýbrž může znamenati i zvýšení tohoto počtu a zlepšení jejich platů, neboť pružná, rychlá a bezvadně pracující státní správa přinese občanstvu úsporu času i peněz, oživení a rozkvět našeho národohospodářství. Kolik zbytečného psaní, telefonování, telegrafování a intervencí zájemníků a i poslanců bude uspořeno, bude-li těžkopádná státní administrace zreformována a zreorganisována, aby chod její byl zrychlen a stal se bezvadným! I když tato ztráta času i hotových výloh nedá se přesně zjistiti a vyjádřiti v penězích, representuje přece jistě ročně stamiliony peněz.

Stejně nedá se penězi vyjádřiti zisk, který by se objevil v procesu výrobním i obchodním a konečně i v domácnosti každého jednotlivce, který přichází do styku se státní administrací aneb o jehož záležitosti státní úřady rozhodují, když by tyto věci byly vyřizovány rychle, dochvilně a bez zbytečných intervencí a dlouhého čekání. Vždyť na rychlém rozhodnutí úřadu mnohdy visí celá existence občana. Domnívám se, že opět tento zisk representoval by stamilionové hodnoty peněz, jež přišly by k dobru našemu národohospodářství. Tím právě stane se státní správa ekonomickou a levnou.

Rakousko utvořilo před válkou komisi pro podporu reformy veřejné správy. Výsledek jejího jednání zrcadlí se ve zprávě dr Redlicha, předsedy této komise, nadepsané "Vývoj a přítomný stav rakouské finanční správy a návrhy komise k reformě této správy" a v protokole ankety, konané ve dnech 21. října až 2. listopadu 1912 za účasti všech členů komise pro reformu veřejné správy a četných expertů.

I když výsledek byl celkem negativní, poněvadž Rakousko zahynulo dříve, než se mohly zužitkovati theoretické úvahy, vyšlé z jednání této komise a ankety, přece byly některé podněty komise realisovány, na př. zavedení šekového řízení pro peněžní styk všech resortů státní správy, a nelze některé náměty ani dnes přehlížeti, neboť zamýšlené sloučení berních správ a berních úřadů, jež nutno velmi bedlivě uvážiti se všemi důsledky, (Tak jest!) bylo i tehdy navrhováno.

Zastaralá organisace vzbuzuje v úřednících dojem, že nejsou samostatnými výkonnými orgány, nýbrž pouhými pomocnými pracovníky vrchnosti, která je nevede, ale komanduje. Výchova k nesamostatnosti a k neodpovědnosti a spoléhání jednoho na druhého, ne dosti dobrá a účelná průprava úřednictva zaviňují pokles kvality práce, která pak přirozeně je dražší než práce naprosto kvalitní. Nemáme účelného odborného školení pro podniky státní: poštu, železnice atd., ani účelných a programových odborných kursů a škol pro úředníky správní a jejich výchova po většině se vybíjí na šimlech.

Dovoluji si jen několik příkladů strnulosti naší veřejné správy uvésti: Velmi složitá agenda živnostenských věcí přenáší se po většině u okresních úřadů na úředníky mladší, nemající ani teoretické ani praktické průpravy. Povolení továrního podniku u nás trvá měsíce i roky. Jinak je tomu však na př. v Anglii, kde se sejde celá komise na místě, studuje akta, předá je referentům, kteří jsou povinni do 8 dnů podati zprávu, a po dalších 3 dnech stanoví se nová komise, k níž pozvou se zájemníci, obec, sousedi, veřejnost a stát, a během 3 dnů na to je rozhodnuto.

U nás u vyšších instancí jedno oddělení vypracuje obsah spisu a votum a postoupí je oddělení druhému za účelem vypracování vyřízení, které toto opíše třeba doslovně z vota, ačkoli by tuto práci dovedl vykonati i písař oddělení prvého, aniž by bylo třeba, aby se spisem znovu zabýval referent, přednosta, písař a kanc. úředník oddělení druhého.

Nemenší závadou je někdy přílišná velikost jednotlivých oddělení a tím přetíženost aprobantů a decernentů, u nichž pak vázne vyřizování spisů. Výstražným příkladem v tomto směru může býti pro prvoinstanční úřady spojený pražský obecní úřad a magistrát, pro druhoinstanční pak pražský úřad zemský, ohromná to úřední tělesa s velikým počtem oddělení, malého kompetenčního rozsahu, takže podání strany musí často projíti tři až pět oddělení, než je v celém svém rozsahu vyřízeno.

Uvážíme-li, že v každém oddělení projde věc rukou kancelářského úředníka, referenta, přednosty, písaře a opět kancelářského úředníka, že v každém oddělení je znovu registrována hlavním protokolem a posléze odkázána na milost decernenta a konečně písárny a výpravny, nelze se diviti, že celé vyřízení takového spisu i při nejrychlejším postupu trvá 4 až 6 týdnů, a to jen v případě, když jednotliví referenti, aprobanti a decernent se shodnou v názorech. Mají-li však názory různé, pak trvá vyřízení věci měsíce i roky.

Vyšší instance neudržují přímého styku se stranami, nýbrž posílají svá rozhodnutí cestou instancí dolejších, ačkoli by mohlo býti rozhodnutí posláno přímo straně a opis dolejší instanci. Co zde zbytečného opisování, záznamů, doručování atd.! Okresní úřady posílají i městským úřadům v místě výzvy k protokolárním výslechům stran, což způsobuje dvojnásobné psaní, expedici a doručování.

Přesně vymezená kompetence ministerstev a jednotlivých instanci nám schází. V mnohých věcech mohla by býti konečně rozhodujícími ne ministerstva, nýbrž instance nižší. Kompetence několika ministerstev zpomaluje pochod služby. Ustanovení, že se rozhoduje v dohodě nebo po nahlédnutí jednotlivých ministerstev, zdržuje vyřízení, neboť spisy putují od jednoho ministerstva ke druhému a v každém mezi jednotlivými odděleními. Co dalo by se ušetřiti a jak dal by se urychliti postup, kdyby v takových případech byl vyžadován souhlas telefonickou cestou, byl stenografován a dvěma úředníky odposlouchán a ověřen. (Výborně!) A jen ve složitějších případech měl by se vyžadovati souhlas cestou písemnou. (Tak jest!)

V rámci vyměřeného času nelze mi vylíčiti všechny vady a nedostatky veřejné správy a jednotlivých jejích odvětví, neboť tuto bohatou materii sebrati bylo by úkolem komise pro reformu správy.

Budiž mi dovoleno vytýčiti jen některé zásady, jichž by bylo nutno dbáti při reformě správy. Reforma musí přinésti zvýšení pravomoci a odpovědnosti každého jednotlivce i každé instance. Musí přinésti zjednodušení a urychlení úředního pochodu. Dlužno pamatovati, že racionalisace není čistě hospodářský problém, ale i ethický a sociální, a že člověk není otrokem hmoty a racionalisace nesmí ho ještě více zotročiti hmotou, nýbrž má ho osvoboditi, má podporovati solidaritu všech lidí výdělečně činných. Jest omylem mysliti, že racionalisace jest jen otázkou rentability. Racionalisace pak veřejné správy neznamená jen lacino spravovati, ale hlavně dobře spravovati. Nesmí se proto ztráceti v malosti a úzkoprsém šetření, nesmí sledovati jen výlučně peněžní úspory, ale musí usilovati o kvalitní zlepšení služeb. Nutno bojovati nejen proti nepřiměřeným zjevným nákladům, které správa stojí, nýbrž hlavně proti skrytým nákladům, to je režii, která vzniká tím, že se zabírá práce i čas občanstva ke správním aktům a že se dokonce úkoly převalují na občanstvo. Zákonodárství nemá býti jednostranné, musí ponechati možnost vývoje, přizpůsobení se změnám poměrů a všechna ztrnulost, nejasnost a složitost předpisů musí se vymýtiti. Ztrnulé lpění na liteře má v sobě nebezpečí zneužití. Ne slovo, ale smysl má platiti.

Máme takový klasický příklad v naší daňové reformě. V §u 73 zákona o přímých daních je ministerstvu financí poskytnuta možnost osvoboditi od daně výdělkové obecně prospěšné podniky, u nichž zájem veřejný převládá nad zájmem výdělečným. Ve vysvětlivkách k tomuto paragrafu v úředním vydání ke zmíněnému zákonu připojených výslovně se praví, že mezi tyto podniky nutno počítati v prvé řadě spořitelny. Zákonného tohoto zmocnění spořitelny také použily a podaly v posledním roce na ministerstvo financí žádosti, aby ve smyslu citovaného paragrafu byly od zvláštní daně výdělkové osvobozeny. Bohužel, žádosti tyto nebyly dosud vyřízeny. Není potřebí snad zvláště poukazovati, co spořitelny jsou a co dosud v zájmu veřejném vykonaly. Je nesporno, že u nich je splněna podmínka, kterou zákon žádá, totiž, že u nich zájem veřejný převládá nad zájmem výdělečným.

Příznivé vyřízení těchto žádostí by mělo též dobrý vliv na zatížení finančních úřadů, protože, jak ze Zpráv státního úřadu statistického patrno, výnos daně výdělkové u spořitelen nevyváží obtíže spojené s podáváním přiznání, předpisováním daně, s rekursy, evidencí a pod.

V zákoně o daních přímých je hájena tendence, že každý má si platiti svou daň sám. S touto zásadou nesrovnává se však skutečnost, že okresní hospodářské záložny mohou svým vkladatelům platiti daň rentovou a tato jim není započítávána do základu, spořitelnám však ano. Nepoměr mezi zdaněním těchto ústavů a spořitelen je značný, někde i stonásobný. Poskytnutím daňových výhod spořitelnám bude umožněno, aby spořitelny přispívaly na účele, které obce a okresy při svých omezených přirážkách nemohou platiti.

Na dobročinné účele pro obce a okresy spořitelny věnovaly dosud značný peníz a je nesporno, že při poskytnutí daňového osvobození mohly by tak činiti ještě větší mírou. Nebude zajisté na závadu uvědomiti si, kolik asi spořitelny učinily věnování na penězích. Podle jen částečného odhadu do r. 1928 spořitelny věnovaly dobročinným účelům přes 300 mil. Kč, z čehož přes dobré 2/3 jsou staré zlaté koruny, čili budovy a zařízení za tyto obnosy postavené mají dnes cenu desetinásobnou. Jen v jubilejním roce republiky spořitelny věnovaly téměř 50 mil. Kč, z čehož přes 20 mil. Kč jubilejním fondu republiky. Z toho je patrno, že spořitelny jsou si vědomy svého poslání. Mimo tyto peněžité dary jsou však ještě jiné dary nepřímé, representující vysoké částky, které nelze ciferně zachytiti. Je to zvláště povolování komunálních zápůjček na nízký úrok, poskytování různých výhod obcím, na př. pronajímání levných místností, provádění úpravy ulic a pod. Jsem přesvědčen, že spravedlivá žádost spořitelen může býti splněna, a to ku prospěchu a v zájmu veřejném.

Naše zákony musí býti jasné a stručné a je dlužno vydávati periodické revidované sbírky, zkoumati právo, jak žije, a vzdáti se citace starých předpisů. Kvantum se musí omeziti a nahraditi kvalitou. Nelze klásti jen lhůty občanům, nýbrž i úřady musí se zavázati ke včasnému vyřízení všech záležitostí. Nutno uvažovati o právu devolučním, aby, když první instance nerozhodne do jisté lhůty, mohla druhá instance rozhodnouti sama, a oddaluje-li se rozhodnutí této instance, aby rozhodla instance třetí.

Francie má zákon z r. 1900, podle kterého nerozhodování o určité věci do 4 měsíců pokládá se za zamítnutí stížnosti, a je zde právo odvolání se ke státní radě. Pro nás bylo by lze užíti buď této zásady, nebo zásady, že k nečinnosti úřední budeme vázati vyřízení příznivé, jako je to u zákona tiskového, dále spolkového z r. 1867, který předpisuje, že, nedojde-li do určité doby zákaz, možno vydávati list anebo utvořiti spolek.

I umístění, účelnému sloučení úřadů, vhodnému upravení úředních hodin, nutno věnovati pozornost. Není třeba luxusních úřadoven, mají však býti světlé, slunné, vzdušné a útulné, dobře osvětlované, opatřené potřebným telefonem, zvonkovými signály, psacími, rozmnožovacími, počítacími a účetnickými strojí, vhodným nábytkem a hygienickým zařízením.

Práce a její úspěch jsou odvislé od ducha, který personál ovládá, a proto je nutno velkou pozornost věnovati výběru přednostů, kteří si uvědomují, že životní zákony musí býti respektovány, a proto slušné zacházení s lidmi a rozumný způsob práce budou považovati za životní zákon a za samozřejmost. Musí býti vzbuzena vzájemná důvěra a odstraňována nenávist, škorpení, a veškeré třecí plochy mezi podřízeným a nadřízeným i také mezi jednotlivými instancemi a resorty.

Racionalisace nesmí se zvrhnouti v bezduchou schematisaci, v omezování individuality, zmenšení příležitosti ku práci, nepřirozenou spotřebu sil. Zavedení strojů, zmechanisování a příliš složitá kompetence nesmí se přehnati. Nesmí se zapomenouti hlavního účelu správy, která se vztahuje na všechny občany, není výdělečnou, nemá konkurence a je nositelkou státní výsosti. (Tak jest!) Je třeba vypěstovati ducha pracovně společenského v poradách ve výměně názorů a zkušeností zástupců instancí v rámci jednotlivé veřejné správy, ale i rozličných služebních oborů.

Stejně jest zapotřebí učiniti práci radostnou a milou povinností a nepřekážeti tomu, aby individuum v práci rostlo, nutno pěstovati idealismus, poněvadž žádné hospodářství neobstojí jen na penězích, hnacím perem jest idea a možnost uvedení ji v život, provésti a dokázati, že jest schopna života, zvítěziti musí člověk charakterní.

Hlavní příčinou obtíží veřejné správy u nás je, že úkoly XX. století, které nové hospodářství klade na veřejnou správu, zastáváme methodami minulých století, při věcně zastaralé organisaci a osobně starých methodách ve výběru úřednictva, zařadění do práce i jeho kvalifikování a platech, čili že při setrvačnosti ve veřejné správě nepamatujeme na udržování kroku v organisaci s nároky, jaké na ni klade pokrok a vývoj doby.

Výslednicí těchto poruch je špatná služba novým potřebám a hospodářské ztráty, které zvyšují obtíže našeho národního hospodářství. Obtíže tyto stoupají a stávají se tím závažnější, čím více při složitosti nového hospodářství je toto na službu veřejné správy odkázáno. Špatná, nehospodárná organisace správy neposkytuje přiměřenou rentabilitu, oběti, kterých vyžaduje, nepřinášejí žádoucího úspěchu a tak úsek výdajového hospodářství, který pro náklady na veřejnou režii je k disposici, neprospívá kvalitou, jaká by měla odpovídati jeho kvantitě, a stává se tím tíživějším zatížením národního důchodu.

Čím větší prospěch bude míti hospodářství z dobře organisované správy, tím více stane se její režie snesitelnější, neboť úspěch z oběti na druhé straně zvýší prosperitu a tedy i daňovou únosnost.

Nehospodárná organisace znemožňuje platovou rovnováhu, t. j. soustavu platovou, která by uspokojila personál i zaměstnance. Vzniká další bludný kruh špatných platů, špatné služby a nová příčina hospodářských ztrát.

Nelze oddisputovati, že naše zaměstnanectvo, které po převodu do nového platového zákona nebylo povýšeno - a takového je 50% - má platy podle indexu životních nákladů ve zlatě, ve starých domech pouze 45.08% až 59.31% předválečných platů a v nových domech bez ochrany nájemníků dokonce jen 42.50% až 55.97% předválečných platů. Neudržitelnost zákonů platových je zaviněna výhradně nešťastným a tvrdým převodem do nových platů.

Špatné platy mají za následek negativní výběr dorostu, poněvadž se do služeb nehlásí, což zatěžuje správu na celou generaci těžkým pasivem, roste vedlejší zaměstnání, které se stává takřka nutností, což je přímou škodou pro správu a nepřímou škodou ze sociálního dumpingu mzdového, jímž se porušuje relace odměny za práci v jiných povoláních. Tento poměr znemožňuje mravní převahu zaměstnavatelovu, aby mohl klásti požadavek přesného výkonu služby, kázně a kvalitního výkonu.

Na řešení problému nutno jíti s obou stran: zhospodárňováním správy, věcnou i osobní racionalisací získávati úhrady pro zvýšené platy, pokud opravdu prováděnou racionalisací v ostatním výdajovém hospodářství by se nenašly nové úhrady nad rámec posavadního úseku režie.

V prvé řadě nutno začíti ve finanční správě, která je zdrojem finanční rovnováhy.

Dlužno postupovati vědecky, podle soustavného plánu a podle rentabilitních výpočtů, takže nemůže dojíti k hypertrofickému vybudování a získá se spolehlivý materiál pro zákroky, k nimž by jinak nebylo odvahy. Vědecky se musí postupovati při hodnocení úkolů analysí služeb, jednotlivých úkolů a method, změřením úkolů dlužno na základě vědecky určených pracovních standardů určiti počet potřebných pracovníků. Při tom dlužno stále míti na paměti, že hlavně záleží na tom, co úředníci dělají a jaký prospěch jejich práce přináší obecnosti, jejich počet je pak pouhý důsledek matematických propočtů a při správné kalkulaci musí vždy vyjíti hospodárně.

Postupovali jsme dosud nesprávně, že jsme jen v počtu viděli příčinu a ne v úkolech a metodách, postupovali jsme mechanicky v domnění, že odbouráváním počtu lidí se už sama sebou dostaví hospodárnost úkolů a metod a zvýší se výkon. Výsledek byl, že chod stroje se jen ještě více zadrhl a pensijní etát zatížil a dumping prací pensistů v jiných povoláních zhoršil - tedy zlo na zlo. Podmínkou úspěchu a moudrého zhospodárnění správy jest, aby bylo pamatováno na etické momenty a pomoc zdola, to jest na spolupráci a radu personálu, neboť jen tak lze dosáhnouti čestného a zdravého pracovního míru.

Proto by bylo účelno, aby v každém jednotlivém resortu státní správy započalo se s ekonomisací ustavením resortních komisí pro reformy, v nichž by i nejmenší zaměstnanec mohl své zkušenosti uplatniti a iniciativně zasáhnouti. Reformy a zjednodušení, které jsou v kompetenci jednotlivých resortů, mohly by býti ve všech prováděny a v centrální komisi pro reformu státní správy, předepsané podle odst. 2 §u 3 zákona č. 286, mohly by se luštiti otázky, týkající se reformy veřejné státní správy. I tam je nutno s prací a pomocí zdola počítati.

Zkušeností, nabytých při zhospodárnění správy v Holandsku, Francii, Švýcarsku a Německu, nutno zužitkovati a snažiti se zvláštní péči věnovati lidskému činiteli; snažiti se všemi vymoženostmi nových vědeckých poznatků zvláště sociálních psychologů umožniti rozvoj osobnosti a pudu po agilnosti, který přes všechna protivenství v našem zaměstnanectvu je dosud zachován.

Při této příležitosti nutno ovšem také řešiti otázku ručení státu, veřejné moci, za řádný výkon této moci a otázku náhradního ručení státu za protiprávní činy orgánů státní i veřejné správy i otázku ručení za dolosní nebo kulposní nečinnost orgánů veřejné moci, která může způsobiti i větší škody než činnost, poněvadž se béře možnost opravných prostředků.

Stojíme na rozcestí: Máme provésti úplně novou organisaci státní správy, což by bylo experimentem velmi složitým a zasahujícím do celého státního života, či máme nynější stav zlepšiti, což jest méně nebezpečné a spíše účelné, poněvadž ke konečnému cíli se můžeme propracovati jen postupně. Vyslovuji se pro tuto druhou cestu.

Jestliže pan ministr financí dr Engliš apeloval na veškeré zaměstnance, aby se snažili o spolupomoc, mohu ho ubezpečiti, že tuto ochotu najde na všech stranách; prosím ho jen, aby poskytl prostředky, aby neudržitelné poměry státního zaměstnanectva byly snesitelněji upraveny, neboť při stále utahovaném opasku těžko mysliti na reformy. Splní-li se tento předpoklad, jistě se zaměstnanci vynasnaží, aby vzorným konáním svých povinností a hledáním úspor i cest v ekonomisaci státní správy vrátili opět našemu národohospodářství, co mu ono k zabezpečení lehčího života poskytlo.

Apeluji na celou vládu, aby již v nejbližší době přešla od uvažování ke skutkům a zahájila jednání o reformu státní správy tím, že ustanoví komisi, předepsanou odst. 2 §u 3 zák. č. 286/1924, a že splní také ve smyslu svého nástupního prohlášení spravedlivé a oprávněné požadavky státního zaměstnanectva:

a) zrovnoprávněním staropensistů, jež může blahodárně působiti i na aktivní zaměstnance, aby neměli obav, že je v budoucnosti může stihnouti stejný osud, jaký již po řadu let prožívají naši staropensisté;

b) slušnou a sociálně spravedlivou systemisací služebních míst, jíž by se vyrovnaly aspoň částečně tvrdosti převodového ustanovení platového zákona a nesrovnalosti a nespravedlnosti, způsobené při provádění provisorní systemisace služebních míst v r. 1927;

c) novelisací služebních řádů a platových zákonů, která znovu musí vrátiti státním zaměstnancům aspoň minimální časový postup, jak to navrhujeme svým iniciativním návrhem ze dne 13. prosince 1929, tisk 45;

d) okamžitou výpomoc ve formě 13. služného podle iniciativního návrhu, podaného již dne 30. ledna 1929 v senátě klubem senátorů čsl. strany nár. socialistické, tisk 875, a iniciativním návrhem ze dne 13. prosince 1929, tisk 37, podaným naším poslaneckým klubem, poněvadž si jednání o novelisaci platových zákonů vyžádá delší doby a nemůžeme tak dlouho ponechati státní zaměstnance v dosavadních neutěšených hmotných poměrech.

Tím bude také dán předpoklad pro úspěšnou cestu k ekonomisaci státní správy, ke které chceme všemi svými silami pracovati, a v předpokladu, že i tento vysoký národohospodářský problém bude v dohledné době vyřešen, budeme hlasovati pro předložený státní rozpočet na rok 1930. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. inž. Kallina. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Kallina (německy): Vážené dámy a pánové! Po více než jednoroční lhůtě ocitáme se opět uprostřed všeobecné rozpravy o předloženém státním rozpočtu pro r. 1930. Dlouhé tvoření vlády, pokud se týče předčasné rozpuštění sněmovny způsobilo samo o sobě nutnost, že se jednalo o rozpočtovém provisoriu, a dalo se tedy očekávati, že s ohledem na nyní získaný čas konečně se splní staré sliby a že v budoucnosti bude k projednání rozpočtu jak ve výboru, tak také v plenu sněmovny, poskytnuta přiměřeně postačitelná doba. Přes to museli jsme však i letos opět konstatovati, že předsednictvo sněmovny a s ním většina této sněmovny naprosto nemají v úmyslu poskytnouti možnost, aby bylo umožněno důkladné projednáni rozpočtu.

Také naše dnešní snahy, abychom v konferenci předsedů prosadili prodloužení řečnické lhůty, zůstaly bezvýsledné, neboť předsednictvo, kryjíc se většinou sněmovny, postavilo se na stanovisko, že povolení řečnické lhůty 12 nebo 14 minut pro poslance prý úplně stačí. Přirozeným důsledkem tohoto omezení řečnické lhůty jest, že opravdové, důkladné probrání státního rozpočtu v plenu sněmovny jeví se již předem vůbec vyloučeno, důsledkem toho jest, že také já s ohledem na omezenou dobu která mi byla vyměřena, nemohu se pustiti do obšírné řeči o politické situaci a také o rozpočtu, poněvadž na př. na náš klub připadá s ohledem na počet jeho členů celková řečnická doba pouhých 98 minut a z toho na mne 30 minut. Přes to je mi částečně ulehčeno ujmouti se slova, že od rozprav o vládním prohlášení a o Benešově exposé o Haagu neuplynulo příliš mnoho času a měli jsme jak při vládním prohlášení příležitost prohlásiti stanovisko své strany ke státu a k nové vládě, tak i při poslední rozpravě o Benešovi měli jsme, po př. využili jsme příležitosti, abychom důkladně zaujali stanovisko k problémům domácí a zahraniční politiky. Předseda našeho klubu dr Schollich vyjádřil ve svém projevu k vládnímu prohlášení, dovolávaje se státoprávního prohlášení z r. 1920, zásadně naše stanovisko ke státu a k vládě, takže v tomto směru pokládám zatím za zbytečno připojovati k tomu ještě nějaké slovo. V rozpravě o skončení haagských jednání použil jsem rovněž této příležitosti, abych obšírně vyslovil naše stanovisko k zahraniční politické situaci a ke strašným důsledkům snah zahraniční politiky, které dlužno z našeho stanoviska označiti za úplně pochybené. Proto budu se v další řeči zabývati jen krátce státním rozpočtem samým, a to především po stránce formální.

Nyní předložený rozpočet jest čtvrtý rozpočet, za který mají spoluodpovídati německé strany. Podle zprávy ve vládním tisku je to šestý tak zvaný aktivní státní rozpočet. Když byl r. 1926 projednáván první rozpočet pro r. 1927 za vládní odpovědnosti Němců, prohlašovaly tehdejší německé vládní strany, že sice musí pro tento rozpočet hlasovati, že však neměly možnosti uplatniti nějaký vliv na sestavení tohoto rozpočtu a že tudíž nemohou býti činěny odpovědnými za jednotlivé položky v tomto rozpočtu. Neboť nutno prý doznati, že tento rozpočet pro r. 1927 byl vybudován na starém, Němcům nepřátelském podkladě. Němečtí sociální demokrati přijímali toto stanovisko tehdejších německých vládních stran se smíchem a posměchem a stavěli se na stanovisko, že prý je to více-méně laciná výmluva, neboť prý není nic platno na jedné straně zaujímati k jednotlivým položkám státního rozpočtu kritické stanovisko a na druhé straně hlasovati pro rozpočet. Tehdejší řečník německých soc. demokratů Kaufmann prohlásil doslovně, "že to, co má ještě plenum učiniti, není nic jiného než demokratická dekorace. V ministerské lavici sedí sice také dva němečtí ministři, a přes to vše museli jsme při jednání v rozpočtovém výboru konstatovati, že se státní a mocenské zájmy nezměnily a že strany kladou mocenské zájmy skupin svých stran nad zájmy národa. Jsme žádostivi a můžeme snad již nyní prohlásiti, že nové vládní strany budou hlasovati pro tento rozpočet, a tentokráte společně usnesou se na všem tom, proti čemu jako oposice v posledních letech zásadně bojovaly, a tím dokáží, že také pro ně proti jejich tvrzením stojí třídní zájem před zájmy národa." Vážené dámy a pánové! Tak tomu bylo nejen při poradách o prvním státním rozpočtu, nýbrž i při projednávání třetího rozpočtu pro r. 1929, když 19. října 1928 při projednávání rozpočtu pro r. 1929 zástupce německých sociálních demokratů, tenkráte posl. Hackenberg, výslovně prohlásil: "Zástupce jedné německé vládní strany nalezl jako řečník pro rozpočet pro tento jen trpkou kritiku. Při všech jednáních o státním rozpočtu jsme poukazovali, že pramen, kde může a má býti šetřeno, je militarismus. Příslušníci vládních stran - tehdejší příslušníci vládních stran - mluvili také proti vysokému nákladu požadovanému ministerstvem zahraničních věcí a obraceli se proti vysokým výdajům representačním, jež způsobuje ministerstvo zahraničních věcí, slova, jež byli jsme zvyklí od nich slyšeti, pokud stáli v oposici, která nyní od nich slyšíce, musíme býti překvapeni, jestliže sedí ve vládě a budou hlasovati pro všechny vykázané položky." Zcela úmyslně citoval jsem tyto řeči obou soc. demokratických řečníků k prvnímu rozpočtu pro r. 1927 a k poslednímu rozpočtu pro rok 1929, jež mluví o spoluodpovědnosti tehdejších německých vládních stran, poněvadž je to neobyčejně poučné srovnávati nyní s tím stanovisko německých sociálních demokratů k rozpočtu pro rok 1930. Při tom bych rád poukázal ještě na to, že kol. Hackenberg více než před rokem zvláště ostrými slovy vyjádřil nehorázné stanovisko většiny oproti předloženým několika stům resolučních návrhů v rozpočtovém výboru i v plénu sněmovny. Jak známo, byl zvolen k největšímu překvapení oposice modus, nedávati hlasovati o předložených resolučních návrzích, to jest ne v zamýšleném smyslu, tedy, že většina nebyla nucena hlasovati pro ně nebo proti nim, nýbrž všechny resoluční návrhy byly šmahem odevzdány vládě. Kol. Hackenberg prohlásil tenkráte doslovně: "Ptám se, není to nedůstojným parlamentárního sboru vzdávati se práva jemu příslušejícího a není to v rozporu se všemi demokratickými zásadami a se vší parlamentární zvyklostí, přenechává-li se vládě, aby podle svobodné libovůle soudila a jednala o přáních poslanců a stran?" Kol. Hackenberg připojil pak k tomu ještě tuto poznámku: "Je samozřejmé, že si takové jednání v budoucnosti a zvláště v plénu sněmovny při resolucích k rozpočtu nedáme již za žádných okolností líbiti." Podle tohoto prohlášení německé soc. demokratické strany jsem nyní nadmíru napjatě zvědav na chování sociálních demokratů při letošním hlasování o podaných resolučních návrzích k státnímu rozpočtu. Při tom bych rád předeslal, že my zásadně sdílíme stanovisko druhdy zastávané kol. Hackenbergem a že považujeme přímo za výsměch parlamentarismu, jestliže se většina ve sněmovně tak zneucťuje, že se sama vyřazuje a již předem dosazuje vládu na místo sněmovní většiny.