Předseda: Budeme hlasovati, a to - nebude-li námitek - aklamací. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Kdo souhlasí s přečtenými kandidáty pro členství a náhradnictví volebního soudu, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím kandidáti, prve přečtení, jsou zvoleni za členy a náhradníky volebního soudu.

Tím jest vyřízen 2. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

3. Návrh, aby senátu prodloužena byla lhůta stanovená §em 43 úst. listiny k projednání usnesení poslanecké sněmovny o vládních návrzích:

a) zákona o četnickém kázeňském a kárném právu, odnětí četnické hodnosti, přeložení do výslužby v řízení správním a o umísťování superarbitrovaných četnických gážistů mimo služební třídy (tisk 2189-II),

b) zákona, kterým se doplňují a mění některá ustanovení zákonů o soudním řízení ve věcech občanských v řízení exekučním (tisk 2046-II),

c) zákona, kterým se mění §§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích býv. vojenských gážistů a §§ 3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., o změně některých předpisů o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich (tisk 1452-II).

Senát usnesl se v 8. schůzi dne 15. ledna 1930 požádati posl. sněmovnu za prodloužení lhůt stanovených §em 43 úst. listiny o 3 měsíce pro každou osnovu.

Ke slovu se nikdo nepřihlásil ani nebyl podán návrh na odklad hlasování nebo na přikázání výboru, dám tudíž hlasovati o návrzích senátu podle §u 78 jedn. řádu sněmovny.

Kdo souhlasí, aby poslanecká sněmovna o 3 měsíce prodloužila senátu lhůty k projednání jmenovaných tří usnesení posl. sněmovny, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Žádaná prodloužení lhůt jsou tedy povolena.

Tím vyřízen jest 3. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

4. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 200), kterým se prodlužuje platnost opatření Stálého výboru o zatímním vedení státního hospodářství (tisk 207).

Zpravodajem jest p. posl. dr Hnídek. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno! Stálý výbor povolil v prosinci minulého roku rozpočtové provisorium dvouměsíční, do konce února t. r., poněvadž nebylo po volbách naděje, že by poslanecká sněmovna mohla včas, do konce prosince, odhlasovati řádný rozpočet.

Když bylo odhlasováno provisorium, bylo již jisté, že sněmovna poslanecká začne projednávati řádný rozpočet až po vánocích, měl tedy Stálý výbor hned tehdy v prosinci učiniti provisorium delší než dvouměsíční. Byla to chyba, ale stalo se. Skutečnost ukázala, že řádný rozpočet nemůže býti projednán do konce února t. r., a proto je nutno, aby rozpočtové provisorium bylo prodlouženo i dále. Ovšem vláda by mohla i bez rozpočtového provisoria vybírati daně a vypláceti gáže, poněvadž je to podloženo zákonem, ale ostatní věci by nemohla bez rozpočtového provisoria podnikati; proto jest nutno provisorium prodloužiti.

Vláda navrhla ve svém původním návrhu, aby rozpočtové provisorium bylo prodlouženo na neurčito, a to do doby, dokud nebude přijat řádný rozpočet. Rozpočtový výbor však omezil tuto dobu a navrhuje slavné sněmovně, aby schválila rozpočtové provisorium do 15. dubna t. r.

Prosím tedy jménem rozpočtového výboru, aby rozpočtové provisorium bylo schváleno do 15. dubna. Ovšem připomínám, že provisorium přestane působiti v tom okamžiku, jakmile bude řádný rozpočet v obou sněmovnách, v poslanecké sněmovně i v senátě, projednán. Zatím musíme počítati s tím, že není ještě rozpočet projednán v senátě, ale snad postačí doba do 15. dubna 1930.

Doporučuji jménem rozpočtového výboru, aby rozpočtové provisorium bylo prodlouženo do 15. dubna 1930. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci se přihlásili řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby lhůta řečnická stanovena byla 20 minutami. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Navržená lhůta jest přijata.

Ke slovu jest přihlášen p. posl. Zápotocký. Dávám mu slovo.

Posl. Zápotocký: Vážená sněmovno! K předloženému návrhu na prodloužení rozpočtového provisoria je nutno říci, že celá existence dnešní kapitalistické společnosti jest jen provisoriem. Tato společnost jest omlazována uměle mízami, vystřebanými z pracující třídy.

Čím více stárne, čím více zahnívá, čím více se dostává do rozporu s celými potřebami dnešního lidstva a hlavně s potřebami pracujícího lidu, tím více zvyšuje vyssávání a vykořisťování.

Otázka existence této společnosti a celého tohoto řádu je závislá jen od toho, jak dlouho ještě bude dělnická třída a pracující lid toto vykořisťování a vyssávání a umělé udržování parasitů při životě trpěti. V dnešní situaci docela jasně se ukazuje krach všech, kteří spekulovali na stabilisaci této kapitalistické společnosti, všech, kteří se domnívali, že skutečně je možno tyto řády definitivně upevniti a stabilisovati a že při tom mohou si jednotlivé třídy přihřáti svoji polívčičku. Jestli dnes klademe otázku, co dala lidstvu stará kapitalistická společnost, musíme říci, že světovou válku, ohromné vraždění, zbídačení, hlad, úplný rozvrat výroby a nedostatek všech životních potřeb, nejhroznější zatížení pracujících lidových vrstev, nejhroznější zbídačení a vykořisťování pracujících tříd. A co dala poválečná restaurace t. zv. kapitalistické demokracie? Léta strádání a uskrovňování, vybičování pracovní energie kapitalistickou racionalisací, zvýšení výrobnosti, přeplnění trhu a na konec nový hlad a novou bídu.

Tak se dnes rýsuje před pracujícím člověkem a před všemi pracujícími třídami přítomnost a tak se také rýsují výhledy do budoucnosti. Tato společnost prožívá krisi. Krise není ojedinělým zjevem v jednotlivých státech. Je to světová krise kapitalistického hospodářství a proto vykořisťování a zatěžování dělnické třídy a pracujícího lidu, z této krise znova vyplývající, je také stejně zjevem světovým. Touto krisí jsou dnes otřásány základy i těch kapitalistických států, o kterých se ještě do poslední chvíle mnozí domnívali, že jsou nedotknutelné, že jejich panství je neotřesitelné a že vůbec žádné krise nemohou se jich dotknouti. V první řadě jsou to Spojené státy severoamerické, ten kapitalistický ohromný kolos, který trpí světovou krisí kapitalistického řádu. Tato krise přinesla v nedávných měsících ohromný finanční bankrot na bursovním trhu a odrazila se i na dělnictvo a pracující třídu tím, že ve Spojených státech severoamerických jest dnes přes 5 mil. nezaměstnaných dělníků, 5 mil. hladovějících, nespokojených a bouřících se a jejich počet ještě stále vzrůstá. Po Spojených státech přichází Anglie se svými více než 3 mil. nezaměstnaných, Německo s více než 3 mil. nezaměstnaných, Rakousko téměř s půl milionem nezaměstnaných, Polsko podobně a za ním všechny ostatní kapitalistické státy. Všude je viděti v důsledku bankrotu kapitalistického zřízení - kterýžto režim nedovedl splniti sliby a naděje, které dával pracujícímu občanstvu a pracujícímu lidu po světové válce - narůstání nespokojenosti pracujících vrstev, radikalisaci jejich a revoltování proti těmto neudržitelným, krajně bídáckým a špatným řádům.

Je pochopitelno, že ti, kteří dnes vládnou, hledí tuto nespokojenost dělnické třídy již předem krotiti, a to tím, že hledí bojovný nástup dělnické třídy, který musí skončiti smetením těchto řádů, rozvrácením základů celé této společnosti, hned v zárodku tlumiti, rozlamovat dělnickou třídu, zjednávat si spojence z vlastního tábora pracujících pro to, aby dělnickou třídu zrazovali, zaprodávali a společně s kapitalisty a buržoasií bojovali proti pracujícím lidem, proti jejich požadavkům, proti skutečnému jejich osvobození.

Z těchto poznatků musí dělníci a pracující třída nutně vyvoditi důsledky, že proti tomuto nástupu všech vykořisťovatelů a jejich spojenců postaví jednotný svůj bojovný nástup, že proti nezaměstnanosti, zbídačování a vykořisťování postaví bojovný nástup všeho proletariátu, všech pracujících i nepracujících, všech dělníků v závodech i mimo ně, že spojí všechny, kteří tu mají býti úplně rozděleni a ze kterých mají býti uměle tvořeny dvě třídy, dva různé tábory, v jediný tábor protikapitalistický, usilující o skutečné osvobození, ne o lžiosvobození, o kterém se stále lidu a pracujícím vrstvám říkalo, o takové osvobození, které skutečně povede k odstranění vykořisťovatelů, k tomu, aby dělná a pracující třída byla skutečně učiněna pánem ve svém domě.

V popředí těchto zápasů dělnické třídy stojí komunistická strana a revoluční rudé odborové hnutí dělnické ve všech státech a ve všech zemích. Tito činitelé vedou a organisují dělnickou třídu přes všechny persekuce, přes všechen persekuční nástup, který se provádí proti komunistickým stranám, proti revolučním odborům, proti komunistickému tisku a proti celému aparátu a proti celé organisaci komunistických stran i mezinárodního proletariátu. Komunistická strana a revoluční odbory také i v této situaci, kdy před dělníky všech států vyrůstá ohromná katastrofa nezaměstnanosti, ohromná perspektiva bídy, vykořisťování, hladovění a nového strádání, staví jasně před veškerý proletariát otázku, jakým způsobem bojovati proti nezaměstnanosti, proti všem důsledkům, které kapitalistický režim na dělnickou třídu připravuje. A komunistická strana proti mezinárodnímu vykořisťování, proti mezinárodnímu zbídačování, proti mezinárodní krisi nezaměstnanosti staví otázku mezinárodního boje dělnické třídy, společných demonstrací, společného aktivního bojovného nástupu všeho dělnictva, ať pracujícího či nepracujícího. Komunistická strana jasně při tom před dělnickou třídu staví její povinnost a organisuje v prvé řadě bojovný nástup proletariátu na den 6. března v celoříšském i v mezinárodním měřítku.

Jestliže znovu při vyhlášení mezinárodní demonstrace dělnické proti nezaměstnanosti hned zase všechen buržoasní i všechen sociálfašistický tisk píše o nových pučích komunistické strany, o nových obětech, které zde mají dělníci přinášeti, o nutnosti vystoupiti proti těmto chystaným demonstracím, aby byl hájen klid a zachován pořádek, a podobně, my říkáme a jasně stavíme dělnictvu před oči všechny jeho úkoly i všechen ten persekuční nástup všech spojenců kapitalistických, které dělnická třída musí očekávati.

My říkáme jasně: proti dělnické třídě připravuje se křižácké tažení kapitalistů a spojenců jejich ve všech zemích. Všechny živly nejreakcionářštější, od sociální demokracie až k papeži, se spojují zde s kapitalistickým táborem k nástupu proti dělnické třídě, proti demonstrujícím šikům a proti těm, kteří chtějí bojovati za své právo na lidský život. Buržoasie všech států a všech zemí připravuje toto křižácké tažení v prvé řadě proti vlastnímu dělnictvu, v druhé řadě proti koloniálním národům a ve třetí řadě proti sovětskému Rusku.

Proč potřebuje buržoasie každé jednotlivé země a každého jednotlivého státu připravovati válečné a křižácké tažení proti svému vlastnímu dělnictvu? Vládnoucí v těchto státech dobře vědí, co bude znamenati pro dělnickou třídu rozšiřující se a zvyšující se krise kapitalistického hospodářství. Vědí, že to znamená pro dělnickou třídu nové vykořisťování, že k těm statisícům a milionům, které už dnes jsou vyhazovány na dlažbu ulic z továren, k těm milionům, které už dnes trpí a úpějí, budou přibývati nové statisíce a miliony. Buržoasie dobře ví, že toto ohromné vyhladovování a vykořisťování dělnictva bude musiti buditi odpor mezi dělnickou třídou, bude dělnickou třídu radikalisovati a revolucionovati, a proto hned v zárodku, dříve ještě než budou zasaženy a zrevolucionovány veškeré šiky dělnické, hledí buržoasie persekučními způsoby, využíváním služeb všech těch, kteří zájmy dělnické zaprodali a zradili, působiti, aby ještě dříve, než se dělnická třída zformuje ke generálnímu nástupu a vyúčtování s tímto společenským řádem, dělnickou třídu rozvrátila a zastrašila a dělnický útok odrazila. Stejně tak při nástupu proti koloniálním národům. Proč se zvyšuje dnes koloniální útisk? Proč se zahajuje řada válek proti koloniálním národům? Zřejmě zase proto, aby se jednak získala možnost většího a většího vykořisťování barevných plemen v koloniích, aby se zdusila v zárodku nespokojenost, která tam na všech stranách propuká v revolučních a osvobozovacích hnutích jednotlivých národů v koloniích a která dnes ohrožuje panství kapitalismu, zkracuje jeho zisky a zmenšuje jeho vykořisťování. Proto je potřebí podnikati tyhle světové války a válečná tažení pod všemožnými hesly, aby koloniální otroci byli ještě více zotročeni a nebyli nebezpečím pro další imperialistické plány a další vykořisťovací choutky kapitalistického světa.

Proč organisuje kapitalistická společnost válečné tažení proti Sovětům? To je docela jasné. Celá šestina světa byla vyřazena ze sféry kapitalistického vykořisťování, nad celou šestinou světa vlaje prapor dělnické vlády a diktatury (Výkřiky komunistických poslanců: Ať žije!) a všecky naděje, po celých 12 let zde rozšiřované, že tahle vláda dělníků se zhroutí, že se konečně kapitalistickému vykořisťování otevře brána do Sovětského Ruska a že tato šestina světové pevniny bude zase navrácena kapitalistickému vlivu a možnosti kapitalistického vykořisťování, se rozplývají a zůstávají jen krásným nesplnitelným snem.

Přese všechno, co bylo proti sovětskému Rusku napsáno a podniknu, je dnes Rusko jediným státem, který se neotřásá pod údery hospodářských krisí, a jediným státem, který má jasný plán a přesný výhled do budoucnosti, který ví, co bude dělati letos, co za rok nebo za 2 roky. Socialistická výstavba hospodářství průmyslového i zemědělského pokračuje tam nezadržitelnou silou krok za krokem kupředu a nezažehnají ji ani papežské klatby, ani kontrarevoluční tažení a šikování se kontrarevolučního tábora, poněvadž za Sověty stojí nejen 150 mil. ruského obyvatelstva, nýbrž za Sověty a dělnickou ruskou vládou stojí i miliony pracujícího lidu ve všech kapitalistických zemích, toho lidu, který se přesvědčil, že od těchto řádů nemůže očekávati nic než novou bídu, nové vykořisťování, znásilňování a persekuce, který se přesvědčil, chce-li se skutečně osvoboditi, že musí vzíti vládu svých věcí do vlastních rukou (Tak jest! - Výkřiky komunistických poslanců.), že musí jíti za příkladem velkých revolučních hnutí v dějinách, která dokazují, že každá svoboda musila býti vybojována. Svoji hospodářskou i politickou svobodu musí si vybojovati i pracující lid.

Po tomto úvodu, který charakterisuje poměry dělnictva a poměry dnešních kapitalistických států ve světovém měřítku, je potřebí si položiti otázku, jak vypadají poměry v Československé republice, kde dnes právě zase u příležitosti nadcházejícího jubilea - my každou chvíli oslavujeme nějaké jubileum (Místopředseda Špatný zvoní.) - rozvádějí se znovu báje a báchorky o tom ohromném a krásném osvobození českého lidu a českého národa. Jen se zeptejte dnes kteréhokoliv dělníka, jak se mu v tom osvobozeném státě žije, zeptejte se ho, co si myslí o všech těch osvobozeneckých bajkách a pohádkách. Každý dělník vám řekne: není třeba litovat starého Rakouska. Vezmi čert staré Rakousko, nestálo za nic a stihl je spravedlivý osud. Když se však dělníka tážete, co soudí o novém státu, o nové republice, řekne vám: Není ani o coul lepší nežli staré Rakousko.(Místopředseda Špatný zvoní.) Staré vykořisťování zůstalo, dělník to cítí na svých bedrech a dělník pod ním trpí. Krátce po převratu se říkalo dělníkům: Počkejte jen nějaký čas, nějaký rok, až se všechno upraví, až si ten náš milý stát dáme do pořádku, až zahojíme celý hospodářský rozvrat světové války. Vaše postavení se zlepší, až se naplno roztočí kola továren, až vy svou pracovní energií uvedete dnešní rozvrácené závody do pořádku, až odstraníte všeobecný nedostatek, který dnes panuje, až bude nadbytek potravin a všech životních potřeb, až zvedneme svou obchodní, hospodářskou a průmyslovou konjunkturu. Pak vám bude dobře, pak teprve uvidíte, jakou zaslíbenou zemí se stane československý stát, co vám všechno poskytne. Dělníci věřili, čekali, dělníci dali do pořádku továrny, dělníci dali do pořádku veškeru výrobu a my jsme se konečně ocitli tam, že všechny hospodářské a výrobní škody, které napáchala válka, byly odstraněny. Závody vyrábějí nejen tolik, co před válkou, nýbrž daleko více, sklady jsou zase plné, není nedostatek životních potřeb, obchodníci říkají, že nemají odbytiště pro své výrobky, krámy jsou natřískány zbožím, je úplný nadbytek všeho, ale optejte se dělníka, jak za této situace vypadá jeho existence, jak vypadají sliby, které zde byly dávány, jak vypadají dělnické mzdy v Československé republice.

Léta 1928 a 1929 jsou u nás prohlašována za vrcholné roky výrobní a hospodářské konjunktury. Když se však podíváme na statistiku mezd za r. 1928, kterou zpracoval Mezinárodní úřad práce v Ženevě - tedy žádná instituce komunistická, nýbrž oficielní instituce dnešních vládnoucích kruhů - shledáme toto: Vezmeme-li reální mzdu dělníka anglického za 100% a srovnáme-li s ní mzdy dělníků v jednotlivých státech, dojdeme k poznatku, že vydělává-li anglický dělník na reální mzdě 100%, vydělává švédský jen 85%, holandský 82%, německý 70%, francouzský 56%, belgický 53% a čsl. dělník 45%. To jsou oficielní cifry Mezinárodního úřadu práce v Ženevě.

A nyní, jak vypadají skutečné mzdy dělníků v Československé republice? Když si vezmeme statistické údaje podle Věstníku Ústřední sociální pojišťovny z r. 1928, dočteme se tam, že z 2,488.252 dělníků, kteří byli zaměstnáni r. 1928 v průmyslu a podléhali nemocenskému pojištění, požívalo mzdu do 6 Kč týdně 216.125 dělníků, do 10 Kč 334.152 dělníků, do 14 Kč 482.353 dělníci. To znamená, že v Československé republice 1,032.610 dělníků r. 1928 nemělo týdenní mzdy 100 Kč, tedy přes 1 mil. dělníků nemělo ani 100 Kč týdenní mzdy. Dále se dočteme, že 307.092 dělníků mělo mzdu do 18 Kč týdně, do 22 Kč 281.409 dělníků, do 25 Kč 208.355 dělníků; to znamená, že 896.556 dělníků v Československé republice nemělo ani 150 Kč týdenní mzdy. Konečně se dočteme, že 28 Kč týdenní mzdy mělo 138.451 dělníků, 31 Kč 121.812 dělníků a 34 Kč 96.596 dělníků, t. j. že 260.763 dělníků nemělo ani 200 Kč týdenní mzdy a jenom 398.323 dělníci měli více než 200 Kč týdenní mzdy.

Tak vypadají mzdové poměry v Československé republice. Položíme-li při těchto poměrech otázku, zdali také ceny potravin a životních potřeb klesají, když je zde všeobecný nadbytek a všeobecný dostatek, dostaneme jedinou odpověď: ceny potravin a životních potřeb neklesly, ba naopak v mnohém případě stouply a opět nové zdražování všech životních potřeb pro dělnickou třídu, pro široké vrstvy konsumentské se chystá.

Poněvadž je zemědělská krise, má býti u nás řešena zase tak, jako je řešena průmyslová krise, na účet dělníků průmyslových, vyhazováním jich z práce. Zemědělská krise má býti řešena na účet pracujících tím, že budou zdražovány potraviny. Toto zdražování potravin obsahuje v sobě právě návrh podaný agrárním klubem na zvýšení cel, který je také projednáván mezi vládními stranami. Uvedu zde příklad, co má pro dělnickou třídu resultovati z toho zavedení a zvýšení cel, kdyby bylo uskutečněno podle podaného návrhu. P. posl. dr Hodáč v rozpočtovém výboru uvedl, že kdyby nový celní sazebník vstoupil v platnost, znamenalo by to zvýšení výdajů pro rodinu průmyslového dělníka o 41 Kč týdně. (Slyšte!)

Věřím, že tyto výpočty pana dr. Hodáče jsou správné. Týkají se arciť těch dělníků, kteří se mohou se svými rodinami dosyta najísti a kteří by si mohli všecko, co by potřebovali, také koupiti. Nemůže se však samozřejmě tento výpočet týkati oněch 216.125 dělníků v Československé republice, kteří nevydělají týdně ani 41 Kč. Podle výkazu je totiž zde 216.125 dělníků, jejichž mzda činí denně 6 Kč, čili týdně 36 Kč. Tito dělníci nemohou vydati, ani když budou agrární cla uskutečněna, samozřejmě týdně více než 36 Kč, poněvadž toto je jejich celý týdenní příjem. Za těchto okolností může si každý představiti, jak tito dělníci, kteří vydělají týdně 36 Kč, žijí a jak žijí jejich rodiny. To není žádné žití, to je živoření, to je pozvolné zmírání hladem,. (Výkřiky komunistických poslanců.)

A teď k tomu připočítejte, že vedle těchto 216.000 dělníků jest, jak sám ministr soc. péče dr. Czech přiznal, přes 180.000 dělníků, kteří jsou vůbec bez práce, kteří vůbec nemají namnoze žádného příjmu - a máte obrázek, jak vypadají potom asi domácnosti a žití rodin těchto dělníků, kteří vůbec nemají žádného zaměstnání.

Mě zajímá polemika, kterou proti tvrzení pana dr. Hodáče, uvedenému v rozpočtovém výboru, postavil agrárnický "Venkov". Agrární "Venkov" polemisuje s p. dr. Hodáčem nejdříve v tom směru, zda uskutečnění cel bude opravdu znamenati větší vydání o 41 Kč. Tato částka polemiky, kde se pánové prou, kolik bude to zvýšení znamenati, nemá celkem pro nás významu, neboť, jak říkám, pro ony dělníky, kteří 41 Kč týdně nevydělají, nemůže zavedení cel samozřejmě znamenati větší vydání o 41 Kč. "Venkov" přiznává a říká dále toto: Je samozřejmé, že zavedení cel bude znamenati zvýšení cen potravin a zvýšené vydání pro dělníky. Když však polemisuje proti dr. Hodáčovi, píše: Nu, ale snad tu nejsou jen zemědělci, snad tu nejsou jen agrárníci, kteří vydělávají, vždyť jsou tu také ještě jiní, kteří vydělávají. A při tom říká: Je na př. pravda, že chléb se u nás prodává o 100% dráže, než jak odpovídá ceně žita. Housky a rohlíky se prodávají o 50% dráže, než jak byla donedávna odpovídající nákupní cena zdejší pšenice. Pivo se u nás prodává o 100% dráže, než jak to odpovídá nákupní ceně ječmene a chmele. Brambory jsou o 100% dražší, než jaká je cena u zemědělce. Obilní náhražky kávové se prodávají o 100% dráže, než jaká je cena obilí k výrobě potřebného. Kuchyňská zelenina se prodává o několik set procent dráže, než za jakou ji prodává zemědělec, a že také o celé desítky procent byly zdraženy luštěniny, maso a výrobky proti ceně, jakou obdrží zemědělec, je samozřejmé. Tyto těžké peníze vydělává průmysl a zprostředkovatel, kteřížto činitelé neslevili přes obrovský pokles cen zemědělských surovin konsumu ničeho, nebo jen zcela nepatrně.

My prohlašujeme: To, co tu tvrdí "Venkov" a agrárníci, je samozřejmá pravda. Je pravda, že na dělném lidu vydělávají nejen agrární vykořisťovatelé, nýbrž také průmysloví a obchodní vykořisťovatelé, kteří dělný a pracující lid stejně nekřesťansky odírají. Pánové z agrárního tábora dobře znají tyto věci, dobře to dovedou vypočísti a věřím, že při těch výpočtech má "Venkov" pravdu, že skutečně tu existuje takové vydírání ve velkém. "Venkovu" při té polemice nejde o to, aby vykořisťování přestalo, nýbrž "Venkovu" a agrárníkům jde o to, aby řekli průmyslníkům: Podívejte se, jak je dřete bez nože, podívejte se, jak vyděláváte, tedy nechte nás taky vydělávati, nechte nás taky nažrat, neodstrkujte nás od koryta, nezmenšujte nám výdělky a zisky. Máme při nejmenším takové právo býti živi na účet dělného lidu jako vy. To je celé pozadí polemiky, která se tu mezi průmyslovými a agrárním táborem vede, ne otázka, jak skutečně zlevniti potraviny a jak udělati existenci širokých vrstev konsumentů snesitelnější. Jde tu o to, kdo z toho má více bráti, kdo má více vstrčiti do své kasy, kdo si má své měšce více napěchovati.

Těchto všech krisí, které se tu objevují, této hospodářské, zemědělské i průmyslové krise, jak jsem řekl, využívají kapitalisté všech států v prvé řadě k útoku na dělnickou třídu, k rozvrácení šiků dělnické třídy, a také kapitalisté v Československé republice. I u nás počítá se s tím, že dělný lid si nedá všechno to otročení a vykořisťování klidně líbiti. I u nás se počítá s tím, že se objeví zřejmé známky zradikalisování a zrevolucionování našich pracujících vrstev a že nezaměstnaní hladoví dělníci, vyhazovaní na dlažbu továren, budou protestovati a nastupovati proti tomuto nespravedlivému řádu, a proto také se připravuje útok proti dělnické třídě. V prvé řadě směřuje tento útok proti komunistické straně a proti revolučním rudým odborům. Proč proti těmto činitelům? Kapitalisté a vládnoucí v tomto státě dobře vědí, že komunistická strana a revoluční odbory budou organisovati odboj dělnické třídy proti všem těm věcem, a proto v prvé řadě tam, kde mají revoluční odbory, kde má komunistická strana své posice, soustřeďují dnes své útoky a nápor.

Uvedu příklady pro tyto věci: Je to v prvé řadě útok proti sklářskému dělnictvu v Oloví a v Rychnově. V Oloví a v Rychnově jsou sklárny na strojovou výrobu tabulového skla. V těchto sklárnách bývalo zaměstnáno více než 2.000 dělníků, kteří byli převážně organisováni v revolučních odborech. V důsledku toho také vynutili si tam tito dělníci na svých zaměstnavatelích řadu ústupků, vedli řadu mzdových bojů a resultát těch bojů byl, že na př. loňského roku musily býti mzdy dělnictva v Oloví a Rychnově zvýšeny o 8%, že tam bylo dosaženo zlepšení zákonité dovolené o 2 dny nad zákon, že bylo vymoženo odstranění §u 82, lit. h), že nemocný dělník nesmí býti po 4-denní nemoci z práce propuštěn, nýbrž naopak, že musí dostávati po dobu 6 měsíců zdarma byt a palivo, bylo dosaženo příplatku za práci o velkých svátcích a zvýšen ze 75% na 100%, a řada jiných vymožeností. Poněvadž tyto 2 závody tvořily baštu revolučního dělnictva ve sklářském průmyslu, proto, jakmile se začaly objevovati ve sklářském průmyslu přiznaly hospodářské krise a deprese, okamžitě byl soustředěn proti sklářskému dělnictvu v Oloví a Rychnově zaměstnavatelský, kapitalistický útok. Firma "Důlní a průmyslové podniky dříve J. D. Stark v Dol. Rychnově" propustila 4. ledna 250 dělníků z práce a odůvodnila to tím, že musí zastaviti 1 vanu a dáti ji do pořádku. Když závodní výbor začal s touto firmou stran propuštění 250 dělníků vyjednávati, dala firma 11. ledna vyhlášku, ve které oznámila, že propouští 500 dělníků z práce. Téhož dne v sousedním závodě v Oloví oznámila firma, že propouští 680 dělníků z práce. Tedy rázem bylo tu propuštěno ze 2000 dělníků na 1.200 dělníků z práce. Dělníci samozřejmě se tomuto provokačnímu útoku opřeli a solidárně, propuštění i nepropuštění, zastavili práci, poněvadž ti nepropuštění stejně cítili, že propuštění 1.200 jejich kolegů znamená nejen útok na existenci těch 1.200 dělníků, nýbrž že znamená útok na všechno dělnictvo, poněvadž jistě firma bude chtíti po propuštění těchto dělníků odbourati všechny ty vymoženosti, kterých dělnictvo v továrně dosáhlo. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

Proto dělníci solidárně, pochopujíce význam tohoto útoku, zastavili práci a postavili se do boje. Byla nyní v této situaci otázka, jak tu dělnickou frontu při rozvíjející se hospodářské krisi posíliti, kde přinésti posily pro ten hrdinný boj 2.000 dělníků sklářských v Oloví a Rychnově. A tu v prvé řadě naskytla se otázka dalších tří továren, ve kterých je soustředěna výroba většiny tabulového skla v Československé republice. To jsou ještě továrny v Řetenicích, v Malém Újezdě a Hostomicích u Teplic. Továrny v Rychnově a Oloví a tyto 3 továrny na Teplicku soustřeďují 90% strojní výroby tabulového skla v Československé republice. Když tu sklobaroni vedli bezohledný útok na rozražení bojovných šiků sklářského dělnictva v Oloví a Rychnově, bylo otázkou solidarity proti tomu útoku sklobaronů postaviti do boje další reservy dělnické armády a dělnické třídy. Šlo o závody na Teplicku v Řetenicích, Hostomicích a Malém Újezdě. Jestli však v Rychnově a Oloví byla většina dělnictva organisována v Rudém revolučním odborovém svazu, na Teplicku je valná část dělníků organisována v reformistické odborové organisaci. V Oloví a Rychnově byli však vysazeni z práce i příslušníci reformistických organisací a postavili se do boje jednosvorně se vším ostatním dělnictvem. Očekávali: Nyní v tomto boji přiskočí nám na pomoc naši soudruzi v Řetenicích, Hostomicích a Malém Újezdě, rozšíří naši bojovnou frontu, budou společně odrážeti ten bezohledný kapitalistický útok. Tak usuzovali a tak se domnívali dělníci. Jinak samozřejmě usuzovali a jinak jednali reformističtí odboroví sekretáři. Ti řekli: Když vedou dnes kapitalisté útok proti dělníkům v Oloví a Rychnově, tak vy, tepličtí, musíte zůstat pracovat, vy nesmíte se boje zúčastnit, naopak musíte dělati stávkokaze, musíte podporovati zaměstnavatele a kapitalisty při tomto útoku na dělníky v Oloví a Rychnově. Jen ať tam rozrazí ty organisované šiky, jen ať tam docílí zbídačení dělnictva, jen ať tam docílí snížení mezd. A proto také svaz reformistického sklářského dělnictva vydal oběžník ke všem svým skupinám, podepsaný panem Viktorou a Najmanem, ve kterém je vyzývá, aby sabotovali boj dělnictva sklářského v Oloví a Rychnově, aby s tím bojem neměli nic společného, aby prostě dělali v tomto boji stávkokaze.

Proč tyto věci zde uvádíme? Proč na ně poukazujeme? Poukazujeme na ně proto, aby v této krajně kritické situaci, do které nyní vcházíme, veškeré dělnictvo vědělo, co může očekávati od těch t. zv. také zastanců dělnictva, aby dělnictvo v těch těžkých hospodářských bojích, ve kterých se bude jednati o bytí a nebytí dělníků a dělnických rodin, vědělo, že dnes reformistické organisace jsou sociálfašistickými organisacemi spojenými přímo se zaměstnavatelstvem a s kapitalisty proti dělnické třídě, proti zájmům pracujících. (Posl. Srba: Když byla Ostravská stávka hornická, také kladeňáci odepřeli dělat stávku.) Milý Srbo, tato zrada se nedá nikdy oddisputovat (Výkřiky posl. Srby a komunistických poslanců.) jako neoddisputuješ to, co jsi udělal jako ministr práce na rozvrácení dělnických šiků, co jsi udělal, aby skutečně dělnické třídy byly zbídačeny. (Výkřiky.)