O seigneuriagi, o ražebném, je celá literatura. Seigneuriage měla dříve velký význam, poněvadž se jí užívalo k obohaceni zeměpanské pokladny. To byl vectigal zeměpánů a ražebné prakticky znamenalo zlehčování mince. Jaký význam to má, vidíte z dějin. R. 1867 na pařížské konferenci byla debata o tom, aby Anglie zvýšila o něco ražebné, které tehdy vybírala - teď nevybírá žádné. Šlo o to, aby je zvýšila asi na 1% z hodnoty přinášeného zlata. Tímto zvýšením ražebného by se bylo docílilo, že anglický sovereign by se rovnal zrovna 25 franc. frankům. Anglická královská komise, která o tom byla slyšena, zamítla tento požadavek s odůvodněním, že by se musila dáti nějaká náhrada věřitelům státu, nebo zavésti nějaká úprava anglických obligací, poněvadž majitelé anglických obligací by byli poškozeni, kdyby bylo v Anglii zavedeno o něco málo větší ražebné. Ale, velectění pánové, dnes otázka ražebného znamenitě klesá na svém významu, z těch prostých důvodů, že se mnoho zlatých peněz razit nebude. Svět poznal, že užívání zlatých mincí je jedním z bláhových způsobů užívání žlutého kovu. Mám jistou slabou, ale milou naději, že nebudeme raziti žádné hřivny, ačkoliv jsem nedávno za výkladem jedné české banky ve Spálené ulici viděl nápis, že je tam již prodávají, neboť tato česká banka nabízela "československé mince zlatého standardu". Co si tam ti bankovní úředníci myslí o měně, to bych byl rád věděl. Jak jsem řekl, mám malou, ale milou naději, že ty zlaté hřivny razit nebudem, že naše zlato, pokud je budeme ještě křečkovat, bude ležet ve slitcích a prutech v Národní bance, ale že jím nebudeme plýtvati v mincích a že k dárkům k narozeninám bude se užívati zlatých dukátů, ze kterých někteří lidé měli tak dětinskou radost, když se po prvé objevily.

Ale zde je zase již punkt, ve kterém při unifikaci našich měnových předpisů bude se muset operovat.

Odst. 2 §u 3 má však předpisy choulostivější. Zde stojí, že banka je povinna vyměňovati presentované bankovky dle své volné úvahy buď za zlato v zákonném poměru nebo za plnohodnotné zlaté devisy za denní kurs pražské peněžní bursy.

Kdyby bance byla uložena povinnost vyměňovati bankovky za zlato nebo devisy dle kursu pražské peněžní bursy, podle volby toho, kdo bankovky presentuje, nemuseli bychom tu míti námitek žádných. Ale když Národní banka má svobodnou vůli vyměniti presentované bankovky buď za zlato nebo za devisy dle denního kursu pražské peněžní bursy podle své volby a když se bance ukládá, že má tuto povinnost jenom když se jí presentují bankovky v hodnotě nejméně 12 kg ryzího zlata, musíme býti opatrni, musíme se ptáti, za jaký maximální kurs pražské peněžní bursy musí naše Národní banka dávati nebo prodávati cizí devisy člověku, který jí presentuje bankovky. Zde, pánové, musí býti stanovena maximální hranice. - Tedy zde zase musí býti volán chirurg, který by tento úraz spravil. Dále v tomto odstavci stojí, že kdyby banka do 24 hodin po předložení bankovek nedostála své povinnosti, aniž by se mohla odvolati na vyšší moc, pozbývá své výsady.

Ona se odvolá na vyšší moc, ale dejme tomu, že neprávem. Kdo posoudí, zdali se právem odvolává? Zde musí býti nějaký orgán, který to nestranně posoudí. Ale, velectění pánové, zde při sankci na tuto povinnost banky zase platí to, co jsem dříve řekl s odvoláním na námitky pana kol. Noska přednesené již r. 1920.

V tom třetím odstavci, který prakticky suspenduje první dva odstavce, stojí, že dobu, kdy Národní banka bude povinna plniti povinnosti v odst. 1 a 2 jí uložené, určí po dohodě s bankou vláda zvláštním nařízením.

V dosavadních dvou zákonech o cedulové bance z r. 1920 a 1925 tento bod časový měl býti určen zákonem. Zde docela zbytečně a z důvodu neznámého se vláda zmocňuje, aby nastoupení této povinnosti prohlásila vládním nařízením.

Já bych se nebránil ustanovení, že by vláda mohla suspendovati tuto povinnost banky v případě vypuknutí války vládním nařízením. Tu nezbývá času na debaty parlamentární, na dělání zákonů, zde je stav nouzový - to by bylo rozumné - ale zavádění této směnitelnosti vládním nařízením, když se v prvních dvou paragrafech tak slavně ustanovuje, to se mi zdá býti bezdůvodným.

Já se ovšem domnívám, že obsah předpisů obou prvních odstavců nicméně platí, a tu řeknu, v čem se rozcházím s váženým panem kol. Hodáčem; soudím, že předpisy §u 3 jsou vůbec zbytečné v tomto zákoně, poněvadž to, co se ukládá Národní bance v odst. 1 a 2, to se jí už ukládá v §u 2 tohoto zákona, neboť tam se jí ukládá, že musí udržeti kurs koruny na určité výši vůči zlatu. To ta banka nemůže jinak dělati, než tím - jak také důvodová zpráva sama připouští - že prodává a kupuje devisy a zlato za cenu odpovídající měnové paritě. To se rozumí, že v mezích t. zv. zlatých bodů, které se automaticky utvoří na trhu devis, když soukromníci mají volbu žádati za bankovky zlato nebo devisy na cedulové bance.

V důvodové zprávě čteme: "Podle nynějšího stavu máme u nás vlastně jednak faktickou směnitelnost bankovek a jednak faktickou povinnost cedulového ústavu nakupovati devisy podle ne zcela pevné, avšak přece jen v nepatrných mezích kolísající jejich kursovní relaci k naší měně. Tato povinnost směňovati bankovky za devisy a naopak kupovati devisy vyplývá ze zákonného uložení povinnosti cedulovému ústavu udržovati stabilní kurs měny v poměru k plnohodnotným zlatým měnám cizím."

To praví důvodová zpráva docela správně. Nebo kus dále čtete v důvodové zprávě v kapitole "Podrobnosti": "Nákup zlata a směnování vlastních bankovek jsou způsoby, kterými plní cedulová banka svou zákonnou povinnost (§ 2) udržovati kurs bankovek na zákonné úrovni."

Tedy prosím, když platí, jakože platiti bude, § 2 tohoto opatření budoucího zákona, není potřeba nic více Národní bance ukládati, a my máme u nás t. zv. měnu zlaté devisy, jak si jen můžeme přáti.

Namítá se, že zde jest sice stanovena povinnost Národní banky udržovati paritu koruny vůči zlatu, ale že není dáno subjektivní právo těm, kteří presentují bankovky, aby žádali zlato nebo devisy. Velectění, toto subjektivní právo nebudou míti ani napříště soukromníci v tomto státě, poněvadž předpis o tom obsažený v odst. 2 §u 3 je suspendován odstavcem 3 téhož §u 3. Tedy, když po přijetí tohoto opatření budoucího zákona nebudou míti soukromníci subjektivního práva, jak se tvrdí já to popírám - žádati od Národní banky za svoje bankovky devisy nebo zlato - a přece se připouští, že budeme míti měnu zlaté devisy - musí se připustiti, že ji budeme míti, i když bychom § 3 škrtli. To je náramně logické!

Podle mého mínění ten § 3 je zbytečný, když bych nechtěl říci, že je chybný. On obsahuje chyby, ale i kdyby jich neobsahoval, byl by úplně zbytečný. Tolik o §u 3.

§ 4 s těmi ustanoveními o zlatých hřivnách ve zbytečně minuciosních předpisech o vnějšku těch budoucích hřiven, budou-li jaké, může se těšiti mé shovívavosti, poněvadž nebudu plýtvati vaším časem ani svým, abych si na něm brousil vtip.

§ 5 má jen jednu vážnější chybu kromě druhé menší, že dává mincovně právo, aby prohlásila nějakou minci za padělek, a při tom prohlašuje, že ta padělaná mince propadá ve prospěch státu a bude odevzdána státní mincovně. Tato mince jako padělek patří pak jí, a kdyby se ta mincovna zmýlila - quod deus avertat - obohatí se stát bez své zásluhy, bez jakéhokoliv odvolání a obrany toho člověka, v jehož neprospěch se ta mincovna zmýlila.

§ 6 obsahuje zbytečné zvedání t. zv. kovové úhrady uvnitř t. zv. zlaté úhrady. Není žádného důvodu, proč bychom Národní banku vázali předpisy, kolik zlata má míti uvnitř t. zv. zlaté úhrady, jak ona tomu říká, čemuž bychom mohli spíše říci zahraniční krytí nebo krytí zahraničními platidly na rozdíl od krytí bankovek tuzemskými pohledávkami. Dovolte, abych to vyjádřil ještě lépe: To t. zv. zlaté krytí bychom mohli nazvati krytí zahraničními pohledávkami na rozdíl od t. zv. bankovního krytí, totiž krytí tuzemskými pohledávkami, jež představují eskontované směnky tuzemské a zdejší lombardované pohledávky. Připouštím ovšem, že stanovení zbytečně vysoké kvoty zlata není uděláno ve prospěch Národní banky, nýbrž v její neprospěch, poněvadž to zlato v tresorech jí nic nenese, kdežto devisy by nesly. Konstatuji to zde docela poctivě, ale na tomto mém konstatování se mohou vážení odpůrci přesvědčiti, že jsem proti určitým předpisům i když by z nich měla míti

Národní banka škodu. Neprojevuji žádných obav o dividendu Národní banky, ale je mně líto, když ona zbytečně ztrácí výdělkovou možnost určitým způsobem stylisace tohoto zákona.

V §u 7 je nešťastné ustanovení o zvýšení akciového kapitálu Národní banky československé. Velectění, o této věci zachovám mlčení. Důvody, z jakých se tento předpis zde ocitl, jsou takového druhu, že je radno raději o nich mlčeti. Aktuelní škoda z tohoto ustanovení nevznikne, protože, jak jsem už prohlásil, pan guvernér dr Pospíšil slíbil našemu panu ministru financí, že nepřipustí zvýšení akciového kapitálu Národní banky československé nad 15 mil., k čemuž banka byla oprávněna zákonem z roku 1925, po mém soudu i tam docela zbytečné. Tím ta věc je pro mne vyřízena.

V §u 8 je jiná chyba krásy. Zde je předně řeč o tom, až klesne státovkový dluh na 1 miliardu, že bude banka oprávněna to neb ono dělati; já však soudím, že neexistuje žádný státovkový dluh a že tedy nemůže klesnouti, když neexistuje. Názory tohoto thematu se týkající jsem vyložil jinde literárně a budou nepochybně předmětem zajímavých diskusí, na které se můžeme těšiti. Zde bych Vás dlouho zdržoval a proto přicházím dále.

Zde stojí, že Národní banka bude za těchto okolností oprávněna poskytovati státu cestou eskontu krátkodobých směnek přechodný kasovní úvěr do částky 200 mil. Kč, kterýžto úvěr musí býti splacen úplně nejpozději vždy do konce března příštího roku. Dále zde stojí: Směnky ty musí míti alespoň jeden závazný podpis peněžního ústavu. Dle dosavadního práva směla Národní banka vypomáhati státu v takových kasovních obtížích, které vznikají z časového nesouladu mezi budžetními příjmy a budžetními výdaji, krátkodobým úvěrem, který se musel vyrovnávati do týdne po měsíční uzávěrce, ale ovšem nepotřeboval k takovému zakládání státu žádných kaventů. Tyto kaventy zavádí § 8 tohoto neblahého opatření. Vážení, prohlašuji, že toto ustanovení o potřebě jednoho závazného podpisu peněžního ústavu považuji za urážku našeho státu. Buď je náš stát Národní bance dobrý i bez bankovního žíra kohokoliv, kterékoliv banky, anebo jí to žíro nemůže stačiti, protože nevím kolik bank v tomto státě by mohlo zaplatiti za stát 200 mil. Kč v případě, že by ministr financí obrátil kapsy na ruby. Ten "závazný" podpis peněžního ústavu je jen taková "Redensart" Kdyby se mnou chtěl p. kol. referent polemisovat, prohlašuji, že se vzdávám odpovědi, poněvadž to jsou thése, které, jak se říká, důkazu ani nepřipouštějí, ani nevyžadují. Zde přestává debata. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Tím bych, velectění, byl hotov s hlavním výčtem gravamin, které se přednášely proti tomuto opatření.

Tyto vady plynou hlavně z neujasnění měnové koncepce, která jest základem tohoto opatření. Já totiž mám velkou obavu, že t. zv. měna zlaté devisy není dosti jasným systémem měnovým některým činitelům měnové politiky u nás, že oni prostě nevědí, co to je - abych to řekl jasně a bez jakéhokoliv úmyslu někoho uraziti - a že se tedy dopustili některých chyb, řekněme, v §u 3 optima fide. Termín měny zlaté devisy není nikde definován a proto mohou býti o něm učené disputace. Proto by nebylo rozumné ani fair, kdybych každého člověka, který má o měně zlaté devisy jiné mínění než já, považoval za ignoranta. On to může velmi dobře mysleti, může mi dokázati, že se mýlím já, to je velmi dobře možné, ale jisto je, že měna zlaté devisy vyžaduje promyšlení následků, jež jistá úprava měnová, jistá úprava peněžní může za sebou táhnouti. Jestliže by ty následky byly jiné, než následky t. zv. zlaté měny v běžném slova smyslu, kdyby byly ty následky špatné pro celek, pro soukromníky, pak prohlašuji, že bych nebyl nikdy pro měnu zlaté devisy. Soudím, že následky měny zlaté devisy nemohou býti pro celek horší, nýbrž lepší než následky t. zv. zlaté měny v běžném slova smyslu. Proto jsem pro ni a vidím v měně zlaté devisy takové opatření, jímž je zabezpečena t. zv. měnová parita, totiž jistá relace měnové jednotky určitého státu k zlatým měnovým jednotkám jiných států způsobem zákonným. Ty zlaté měnové jednotky cizích států mohou býti takové nebo jinaké. Když je parita našeho státu vůči nim zabezpečena, pak je tu měna zlaté devisy.

Rád bych se jen ještě zmínil o jedné věci, která mne zvláště mrzí na tomto opatření Stálého výboru, a to jest způsob, jakým bylo odůvodňováno projednávání tohoto zákonného návrhu ve Stálém výboru. Toto odůvodnění najdete na konci důvodové zprávy, která byla připojena k tomuto opatření. Zde stojí: "Neodkladnost tohoto opatření jest odůvodněna zejména tím, že účast Československé republiky na mezinárodní reparační bance je podmíněna zavedením zlaté měny, a z kompetentních míst bylo naznačeno, že nynější právní stav našich měnových poměrů tomuto požadavku dostatečně nevyhovuje."

Velectění, účast na t. zv. reparační bance, totiž na bance mezinárodních platů není vázána podmínkou, že náš stát musí zavésti zlatou měnu, neboť příslušné místo Youngova plánu v německém originálu zní takto: "Neben den an den Reparationen interessierten Ländern dürfen sich nur Länder beteiligen, welche zur Zeit der Emission von Anteilen eine auf einer Gold- oder Golddevisenbasis stabilisierte Währung besitzen."

Velectění, tedy účast na této reparační bance mají právo reklamovati předně státy účastné na reparacích, a to náš stát je, poněvadž našemu státu byla přiznána účast na reparacích německých i rakouských a tuším i maďarských.

Dále náš stát má měnu stabilisovanou na základě zlaté devisy. Račte si všimnouti, velectění, ti praktičtí bankéři, kteří sestavovali ten Youngův plán, neřekli, že to musí býti státy s měnou zlaté devisy, poněvadž by byli musili definovati, co je to měna zlaté devisy, tomu se oni moudře vyhnuli a řekli, že k účasti na této bance mají právo státy, které mají měnu stabilisovanou na základě zlaté devisy. Náš stát má měnu stabilisovanou na zlaté devise, neboť podle zákona z r. 1925 Národní banka je povinna udržovati kurs naší koruny v úzkých mezích 2·90-3·03 amer. centu, jak vysvětluje důvodová zpráva onen předpis zákona z r. 1925, že Národní banka je povinna udržovati kurs koruny na úrovni vůči plnohodnotným zlatým měnám cizím v průměru dvou posledních let. Tento předpis zákona vysvětluje důvodová zpráva jakožto relaci jedna Kč rovná se dva celé, devadesát setin až tři celé, tři setiny amerického centu.

Naše měna je stabilisována od r. 1923, de facto, de jure je stabilisována od r. 1925, de jure je stabilisována na relaci plnohodnotné k zlaté devise, a podle důvodové zprávy je to americký dolar. Tedy mám za to, že tento předpis Youngova plánu dává dokonalé oprávnění našemu státu žádati účast na reparační bance.

Nebylo žádného důvodu k nějakému spěchu, k nějakému kvapnému a nesprávnému protlačování jednotlivých předpisů měnových Stálým výborem. My máme podle mého mínění od r. 1925, t. j. od toho dne, kdy vešel v platnost zákon, že Národní banka je povinna udržovat kurs naší koruny na relaci 1 Kč rovná se 2·90 až 3·03 amerického centu, měnu zlaté devisy. A je-li pak měna zlaté devisy uznána od odborníků za druh zlaté měny, pak, velectění, dovolte mně konstatovat, že máme t. zv. zlatou měnu už od r. 1925, třebaže jsme to nikdo nezpozorovali. (Veselost.)

A řeknu dále: Protože tímto zákonem, vlastně opatřením Stálého výboru, se na dosavadním stavu naší měny nic nemění, tedy buď máme měnu zlatou už od jara r. 1925 - anebo jí nebudeme míti ani po přijetí tohoto opatření Stálého výboru. Tertium - pro mne - non datur!

Prosazování těchto předpisů Stálým výborem je po mém soudu zaskočením parlamentu, kterému byla vzata možnost tuto t. zv. konečnou úpravu naší měny svědomitě prodiskutovat, promyslet a upravit.

Já protestuji proti tomuto zaskočení parlamentu opatřením, které si dalo pyšné jméno "Konečná úprava naší měny". To není žádná konečná úprava naší měny. Konečnou úpravu naší měny budeme ještě prováděti, jak nám včera p. ministr financí slavně slíbil, neboť p. ministr financí - lituji, že pro jiné zaneprázdnění dnes není přítomen, aby opakoval toto své prohlášení ze včerejšího rozpočtového výboru - prohlásil: "K podnětu p. referenta prohlašuji, že finanční správa započne bezodkladně s přípravou celkové kodifikace všech norem o měně, mincovnictví a cedulové bance, ochraně měny atd. Příprava se stane za spolupůsobení odborných kruhů a podle zákona samozřejmě i Národní banky. Při kodifikaci bude nutno uvésti všechny rozptýlené normy právní v myšlenkovou soustavu a odčiniti případné neshody, nejasnosti a odůvodniti změněnou normu o zvýšení akciového kapitálu, protože zvýšení není třeba".

Nemám nic proti tomu, že toto prohlášení p. ministra financí je tak zdvořilé, jak jen může býti, ale konstatuji, že ve věci dává našim námitkám za pravdu.

Končím, velectěné shromáždění. Podle mého mínění je tento zákon úplně zbytečný, když nehledíme k jeho chybám, které jsou na víc k této zbytečnosti. Tento zákon na naší dobré měně nic nemění. Dobrou věc v tomto případě by bylo těžko udělati lepší. Tento zákon nepřinese našemu státu žádných škod proto, že chyby tohoto opatření budou napraveny, a bezprostřední škoda, která našemu státu mohla vzniknouti zvýšením akciového kapitálu Národní banky, je odvrácena. Tedy myslím, že nebylo žádného důvodu ani k nějakému jásotu nad tím, že náš stát něco získává tímto opatřením, ani že nebylo důvodu k žádným obavám, že by toto opatření mohlo na naší měně něco zkaziti. Naše měna je dobrá, naše měna dobrou zůstane, jenom zákony o ní musíme dělati lepší. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Zápotocký. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Zápotocký: Ctěná sněmovno! Naše stanovisko k projednávanému vládnímu návrhu stran schválení opatření Stálého výboru o konečné úpravě československé měny je zamítavé. Zamítavé toto stanovisko je diktováno stanoviskem třídního odporu zástupců dělnické třídy proti všem stabilisačním pokusům kapitalistického státu. Považuji to za první svou povinnost upozorniti při všech těchto pokusech dělnickou pracující třídu, že její zájmy a prospěchy nejsou totožny se zájmy a prospěchy kapitalistických států. Zavedením zlaté měny chtějí se buditi v dělnictvu iluse, že toto bude míti pro dělnickou třídu také určitý význam, poněvadž snad dělníci svoji mzdu budou dostávati vyplacenu v plnohodnotné měně. Tyto iluse budou brzy rozplašeny a dělníci se přesvědčí, že jejich pracovní síla za kapitalistického režimu zůstává stále předmětem nejhoršího vykořisťování a že každého finančního opatření a každé finanční akce, ať inflace nebo deflace a stejně tak i hodnocení a upevnění valuty, využije se k tomu, aby se stalo podkladem k útoku na dělnické mzdy, na zbídačení a zhoršení dělnické existence. Při znehodnocování valuty znehodnocuje se zároveň dělnická mzda, protože snižuje se reální mzda dělníka. Když kupní síla peněz, ve kterých dělník dostal svoji mzdu vyplacenu, klesá, existence dělníkova se zhoršuje, i když se třeba zároveň nezmenšuje peněžitý obnos mzdy, nebo i když případně vyplácený obnos peněžité mzdy se zvyšuje. Zvyšování a zhodnocování valuty využívá se k hromadnému útoku na dělnické mzdy, k soustavnému útoku kapitalistů a zaměstnavatelů, poněvadž se říká: V důsledku toho, že peníze se zhodnotily, stoupla kupní síla peněz a mzda, kterou dnes dělník dostává, je hodnotnější, dostává ji v hodnotnějších penězích, a proto je třeba odbourati a snížiti dělnické mzdy, aby hladina byla zde opět vyrovnána. Dělnická a pracující třída byla svědkem těchto zjevů po válce, kdy následovalo to úžasné zhroucení valut většiny kapitalistických států, a cítila to na svých bedrech, když se začala zaváděti tak zv. čsl. měna, když se zde dělaly pokusy o zhodnocení a stabilisaci této měny. Úsilí o stabilisaci čsl. koruny bylo spojeno s útokem na dělnické mzdy a s nejhorším a nejtvrdším útokem na celou dělnickou existenci.

Důvodová zpráva, která provází vládní návrh, praví o úsilí o stabilisaci kursu čsl. koruny v kap. II toto: "Dále bylo třeba vyvinouti veliké úsilí, aby hospodářský život po vzestupu kursu se přizpůsobil nové hodnotě Kč, což bylo těžko možné bez pronikavé hospodářské krise přes to, že vzestup kursu Kč přišel do poměrů, ve kterých cenové relace nebyly ještě tou mírou ustáleny. R. 1923 a také r. 1924 jsou ve znamení boje o udržení kursu Kč."

Bylo by potřebí, aby důvodová zpráva, která vypočítává, jakým způsobem byl kurs Kč tak upevňován, jak stoupal kurs Kč a stabilisoval se v poměru k americkému dolaru v těchto letech, ukázala také na to, jak se tyto stabilisační snahy o kurs Kč odrážely na dělnických mzdách, jak se odrážely na existenci veškerého pracujícího lidu. Nesmí se zapomenouti, že do éry pokusů o stabilisaci Kč spadá útok na existenci a mzdy státních zaměstnanců, že do této éry spadá pověstný zákon 394, kterým platy a příjmy státních zaměstnanců, zřízenců a úředníků byly sníženy více než o 25%. Nesmí se zapomínati, že do éry stabilisačních snah o upevněni kursu Kč spadá hromadný útok kapitalismu ve všech odborech na dělnické mzdy; a je zajímavé, podívati se na př. na dělnické mzdy v hornictví a porovnati průměr hornické mzdy, vyplácené jednomu dělníku na jednu směnu r. 1922 a 1923. Jestliže r. 1922 dělal průměr mzdy jednoho horníka na jednu směnu vyplacený 52·17 Kč, činí tato průměrná mzda r. 1923 na jednoho horníka a jednu směnu jen 38·60 Kč. Takto se odrazilo úsilí o stabilisování kursu Kč na mzdách hornických. I na všechny ostatní obory dělnické měly tyto stabilisační snahy stejný vliv. Československá koruna byla stabilisována na účet bídy dělnických rodin, byla stabilisována na účet nejchudších. Proti těm byl veden soustředěný útok kapitalistů, proti těm se obrátilo všechno ostří, ty byly nuceny hladověti, jejich existenční minimum sníženo pod životní míru člověka, jejich existence rozvrácena jen z toho důvodu, aby se tu mohl stabilisovati kapitalistický řád, aby se mohla stabilisovati měna ve prospěch ne pracujících, nýbrž ve prospěch těch, kteří žijí na útraty cizí práce, a aby se jim do budoucna mohly zaručiti největší zisky. Při tom pochopitelně, kdy takto klesaly dělnické mzdy a rozvráceny byly dělnické existence, kurs Kč stoupal. Jestliže r. 1922 činil poměr Kč k americkému dolaru 44·5, činil r. 1923 již 34·3; to znamená, že tu byla provedena stabilisace Kč, že bylo tu provedeno zvýšení, arciť na úkor dělnické třídy.

V dalším odstavci téže kapitoly důvodové zprávy se praví - když byly provedeny stabilisační pokusy, když se kurs Kč zhodnocoval a stoupal - toto: "Ceny v drobném sledovaly pomaleji pohyby cen velkoobchodních, rovněž důchody přizpůsobovaly se volnějším tempem než velkoobchodní ceny změněné hodnotě měny. Vznikla odbytová krise v tuzemsku, nastal ztížený odbyt do ciziny, což mělo za následek nutný výprodej skladů (které byly ovšem udržovány začasté bez náležité prozíravosti, zvětšené v duchu inflačního hospodářství) a omezení výroby, jež se projevilo zejména ve vzestupu nezaměstnanosti. Počet nezaměstnaných uchazečů o práci stoupl od srpna 1922 a dosáhl v lednu 1923, maxima 321.020 osob."

Důvodová zpráva nic více o té věci nepraví. A co se tím vlastně potvrzuje? Aby byl stabilisován kurs československé koruny, aby se tu zajistila kapitalistická stabilisace, aby se tu zajistilo zhodnocení zisků a kapitálů těch, kteří žijí, jak jsem již řekl, na útraty práce cizí, byla dělnická třída nejtíže postižena nejenom snížením mezd a rozvrácením existence pomocí snížení platů za práci, nýbrž i tím, že statisíce dělníků bylo vyhozeno z továren na dlažbu ulic. Statisíce dělníků a dělnických rodin, statisíce dělnických dětí přímo hladovělo, protože jejich otcové nemohli nalézti práci a byli hozeni na pospas nezaměstnanosti jen v zajmu kapitalistické stabilisace, jenom v zájmu toho, aby tyto pokusy o upevnění čsl. měny mohly býti provedeny.

Zajímavý doklad podávají také další odstavce důvodové zprávy. V části C se mluví o předpokladech pro konečnou úpravu měnovou, mluví se zde o tom, jaké jsou tuzemské předpoklady pro definitivní úpravu měnovou. Důvodová zpráva spatřuje definitivní předpoklady pro provedení této měnové úpravy v tomto:

"1. Státní finance jsou v rovnováze, výše rozpočtu byla ustálena.

2. Obchodní bilance vykazovala v celku příznivý vývoj, a to jak co do svého rozsahu, tak také co do aktiva.

3. Příznivý byl též vývoj platební bilance, a konečně

4. Cenová úroveň jest stále poměrně stabilní, aspoň tak, jako v ostatních státech se stabilisovanou měnou. Poměry na peněž ním trhu se do značné míry normalisovaly."

Je třeba si všimnouti zase těch předpokladů, které zde pro stabilisaci měny jsou uvedeny: Státní finance jsou v rovnováze, výše státního rozpočtu byla ustálena. My jsme mohli a museli zase předkládati otázku, jak se dostaly státní finance do rovnováhy? Na účet koho byl ustálen tento státní rozpočet, co bylo zavedeno v této věci? Byla zavedena daň z obratu, daň z dělnických mezd, bylo provedeno snížení mezd státních zaměstnanců a podobné věci. Zase je zde zřejmě viděti: byl tu v celé finanční a rozpočtové politice státu proveden útok proti těm nejnižším a pracujícím vrstvám. Budeme míti příležitost při projednávání rozpočtu na rok 1930 poukázati, jaká je vůbec celá daňová politika tohoto kapitalistického státu, jak krok za krokem při této daňové politice jsou stále více a více zatěžovány nejširší pracující vrstvy, jak majetným v tomto státě jsou daňová břemena ulehčována a jak se při tom ještě vůči kapitalistům benevolentně postupuje. To musel doznati sám ministr financí dr Engliš ve svém výkladu, že přes to, že bylo zde provedeno takové snížení přímých daní, které postihuje kapitalistické podniky a kapitalisty, spadá většina nedoplatků na státních daních na účet majetkově zajištěných vrstev. Na každém dělníku, i na nejchudším, ať má jak chce velkou rodinu, vymáhají se státní daně bezohledně. Příslušná dávka z jeho mzdy vytrhne se mu dříve, než mzdu do svých rukou dostane. Teprve když prokáže, že jeho celý příjem nedosáhl za rok minima, které odpovídá zdanění, má ohromnou řadu běhání, psaní žádostí, aby přeplatek na státní dani z příjmu, který mu byl neprávem od huby utržen, byl mu vrácen. Dělník při tom musí prodělati křížovou cestu, než dostane nazpět těch pár korun, o které byla jeho rodina tímto způsobem okradena a neprávem ošizena. Naproti tomu velké kapitalistické podniky nedoplatí miliony Kč na daních a není proti nim nijak zakročeno a nakonec, když nedoplatky dosáhnou ohromné výše, jako se to stalo v minulých letech, přijde zákon, aby se udělal čistý stůl a milionové nedoplatky jsou kapitalistickým podnikům anulovány. Kapitalisté mohou státní daně dlužiti nanovo, mohou sekati nové dluhy a celá tíha státního rozpočtu a státních výdajů je převalena na bedra pracujícího lidu.

Další důvody: "Obchodní bilance vykazovala v celku příznivý vývoj" a "příznivý byl též vývoj platební bilance". Tyto důvody se opírají patrně o tu periodu dobré konjunktury a vysokých kapitalistických zisků, kterou jsme v minulých letech procházeli. Ale zase by bylo třeba položiti si otázku, na čí účet bylo dosaženo výborné konjunktury a kdo z ní v tomto státu kořistil? Byla to zase kapitalistická třída, poněvadž dělnické mzdy v době vysoké konjunktury zůstaly nezvýšeny, dělníci při ohromné konjunktuře vycházeli naprázdno. Naopak, tato doba sloužila k provádění kapitalistické racionalisace, k vystupňování výkonnosti dělníkovy na nejvyšší stupeň a k novému rozvracení dělnických existencí.