A nyní přicházím ke truchlivé kapitole, o níž řeč si vynucuje jeden závazek v novém vládním pracovním programu. Četl jsem tam: "Dále je vláda ochotna učiniti vše, pokud to prostředky finanční dovolí, co může přispěti k tomu, aby byly odstraněny odůvodněné stesky, že jsou některé třídy, bez své viny sociálně slabé, opomíjeny nebo zkracovány."

Před tím, než bylo ohlášeno vládní prohlášení slyšeli jsme z úst p. dr Kramáře tuto velmi zajímavou a poučnou thesi: "Čeští nesocialisté mají tolik sociálního cítění jako organisovaní socialisté." Nuže, vážení přátelé, tito nesocialisté odhlasovali v této sněmovně zákon o státních starobních podporách, kterým práce neschopným dělníkům, kteří 55 a dokonce také 60 let se dřeli pro blahobyt jiných a pro udržování existence státu a celé společnosti, dostalo se 500 Kč ročně na celé zaopatření na živobytí. 1·37 Kč denně tito nesocialisté vyměřili pro denní obživu práce neschopnému dělníkovi. A před tím, než zvedli ruku pro takovýto projev svého sociálního cítění, odhlasovali v této sněmovně císařským královským rakouským generálům pense až 53.000 korun československých ročně. (Slyšte!)

A když odcházeli ze sněmovny po odhlasování tohoto odiosního zákona o státních starobních podporách, šli před veřejnost, zejména před veřejnost inteligentních voličů, aby tam pustili druhou thesi. Z týchž úst, ze kterých padla these první, padla i these druhá: "Můžeme se svou buržoasií chlubiti před celým světem" - tou buržoasií, která odhlasovala zedřeným-dělníkům 1·37 Kč denně na živobytí! A už nescházelo nic, než aby se připojil k tomu také incident, jaký se připojil k přednášce Arnošta Denise, když po této přednášce přistoupila k representantu naší buržoasie paní vysokého jednoho českého politika, která mu řekla: "Pane doktore, dnes jsem byla hrda na to, že patřím k české buržoasii." Po odhlasování tohoto odiosního zákona o státních starobních podporách aspoň k tomuto incidentu nedošlo.

Myslím, že nevyzní můj apel na prázdno, když poprosím ministerstvo soc. péče, zejména nového pana ministra, aby mezi své první počiny zařadil nápravu toho, co ve vládním prohlášení napraviti je slíbeno a smyl tuto hanlivou skvrnu v našem ochranném a soc. pojišťovacím zákonodárství, abychom se dostali brzo k novele zákona o státních stavebních podporách. Kvituji s povděkem, že vláda se chce zabývati problémem státně-zaměstnaneckým. Praví se tam doslovně a konkrétně, že se přičiní o vyřešení otázky staropensistů. Byli bychom raději slyšeli, kdyby se bylo ve vládním prohlášení řeklo místo "vyřešení otázky staropensistů" "zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty". Věříme, že ani jinak tento problém staropensistů nemůže býti řešen a jsme také přesvědčeni, že nebude uznávána nutnost toho jen v zájmu odstranění nějaké sociální křivdy, nýbrž že vyřešení toho problému bude uznáno nutností už v pouhém zájmu lidskosti, protože osud, který u nás v republice stíhá staropensisty, je více než nelidský. A je také s podivením, že staropensisté, ačkoliv volají již také drahnou řadu let, nedovolali se ani nejmenšího záblesku sociálního a lidského cítění, že se prostě neukázala vůči nim ani nejmenší citlivost, pokud volali po tom, aby jejich osud byl zmírněn. Ale zajímavo je, že se ukázala hned přecitlivělost, jakmile staropensisté na svém shromáždění v zoufalství a beznaději, že se někde dovolají uznání, ohlásili, že jim potom nezbývá, než obrátiti se na činitele, kde se tohoto uznání musí dovolati, na Mezinárodní úřad práce. V tom okamžiku se ozvala až přecitlivělost, když zástupce naší vlády pohrozil rozpuštěním, bude-li s jejich strany užíváno podobných argumentů. Nejlepší obranou před tímto strachem je vyřešiti otázku staropensistů a nemusí se nikdo báti Mezinárodního úřadu práce.

Bylo také ve vládním prohlášení konkrétně slíbeno, že se provede resystemisace. Je to opravdu nevážnost, co se v otázce systemisace se státními a veřejnými zaměstnanci provádělo. Ale nejenom ty termíny, které byly stále stavěny, že otázka resystemisace bude provedena, ale také složení resystemisační komise a respektování státně-zaměstnaneckých odborových organisací a potom ten pochod práce tak rychlý, to vše vzbuzuje obdiv v kruzích veřejných zaměstnanců a zejména nevážným zjevem je ta okolnost, že v poslední době tato systemisační komise býv. vládou dosazená již se ani neschází ani neradí. Domnívám se, že můžeme bezpečně očekávati, že nyní si systemisační komise z podnětu vlády sedne k pilné positivní práci, aby tato otázka byla jednou vyřešena, aby aspoň částečně přispěla k uspokojení státních a veřejných zaměstnanců. Aby nebylo pochyby, opakujeme znovu, co jsme již řekli při jiných příležitostech, že resystemisace nebo korektura v dosavadní systemisaci neodstraní všech bolestí a příkrostí platových zákonů čís. 103 a 104 a že bude nutno k úplnému uspokojení státních a veřejných zaměstnanců podívati se také na zákon a novelisovati aspoň tam, kde novelisace bude nejnutněji zapotřebí.

Jsem o tom přesvědčen, že to, co bylo budováno ne na dobu půl nebo jednoho roku, co bylo budováno aspoň domněle do daleké budoucnosti, nemůže býti posuzováno a zacházeno s tím tak, aby se zejména základními kameny hýbalo nebezpečně, aby se celá stavba shroutila. Proto věříme, že opatrné studování novely k platovému zákonu č. 103 a 104 vyžádá si jistě delší doby a veřejní zaměstnanci také s tím počítají. Ale počítají, že zatím, než dojde k uspokojivému řešení novelisace platového zákona, provede se administrativní cestou všechno, co se provésti dá a co zmírní také osud veřejných zaměstnanců.

Kdybych měl čas, rád bych se zabýval vládním nařízením č. 14, 15, 16, co mohou způsobiti na zaměstnaných, pro výpomocný personál smluvní i pro pragmatikální zaměstnance, když budou uzpůsobeny ne podle toho, co je možno nepříznivě dedukovati ze zákona, ale podle toho, co možno ze zákona dedukovati příznivě. Zrovna tak na poštách a v tabákové režii a všude, kde se zejména jedná o zaměstnance podnikové. Co platí o podnikových zaměstnancích, platí také o zemských a ostatních zaměstnancích veřejnoprávních.

"Remunerace", to slovo zní v řadách státnězaměstnaneckých tak nevlídně, nepříznivě, ale my budeme rádi, když naše vláda se rozhodne k tomu, aby to, co každoročně znepokojuje a každoročně vyvolává oprávněnou nevůli v řadách zejména státních zaměstnanců, odstraní.

Má-li býti novelisací platového zákona docíleno trvalé spokojenosti veřejnoprávně-zaměstnaneckého světa, ať není každoročně těmi remuneracemi zneklidňován a drážděn.

My jsme k odstranění těch odiosních remunerací dali podnět svým návrhem, aby se místo nich zavedlo 13. služné tak, jako mají zákonem na ně nárok zaměstnanci soukromí. A poněvadž státní správa nechce býti macešštější ke svým zaměstnancům, než jsou zaměstnavatelé soukromí, domnívám se, i když to bude vyžadovati citelný obnos, kterým bude státní pokladna zatížena, že nenajdeme nějakého zásadního odporu proti vyřešení této otázky a že 13. služným zmizí t. zv. remunerace, o jichž rozdělení z prakse vím, jak to vypadá a že o spravedlnosti není možno se při tom ani zmiňovati.

Ale pro letošní rok žádáme a prosíme vládu, aby učinila všechno možné, aby se vyplatily zvláštní remunerace, které mají býti náhradou za drahotní přídavek, kterého se státním a veřejnoprávním zaměstnancům nedostalo.

Povážení, jak loňského roku se nevážně naložilo s jubilejní drahotní výpomocí, že zákonodárný sbor odkázal rozhodnutí o tomto návrhu státnímu úřadu, který má právě říditi svou praxi podle rozhodování zákonodárného sboru, povážení, jak se nevážně s tímto požadavkem naložilo, myslím, že přesvědčí vládu, že zklamání, kterého se veřejným zaměstnancům dostalo, musí býti letos napraveno poskytnutím mimořádné drahotní pomoci.

Co budeme zejména pro veřejné zaměstnance žádati, a to v nejbližší době, jest, aby byl napraven destruktivní zásah do jejich pracovní nebo služební doby tím jistě dnes již všeobecně známým rozhodnutím nejvyššího správního soudu z 13. listopadu o služební době pro zemské zaměstnance. Jakmile nejvyšší správní soud svůj nález postavil na tvrzení, že na zaměstnance veřejnoprávního služebního charakteru platnost zákona o osmihodinové době pracovní se nevztahuje, vyzněla z toho naše samozřejmá povinnost, aby tato otázka pro všechny veřejné zaměstnance byla postavena do jasna, aby státní zaměstnanci příslušnou změnou služební pragmatiky věděli, jak dlouho jsou povinni pracovati a jak dlouho nejsou povinni pracovati.

Jest samozřejmo, že se budeme v komplexu otázek veřejných zaměstnanců dožadovati specielně úpravy pro okresní cestáře, že budeme žádati specielně úpravu pro samosprávné stráže bezpečnostní a také pro stráž finanční.

Podnětem k tomu budou jistě naše iniciativní návrhy, které jsme již za tímto účelem ve sněmovně podali.

Nemáme nic proti tomu, bude-li ochrana nájemníků postavena na základ účelnosti, ale hned napřed ohlašujeme, že nepřipustíme takové řešení, jaké chtěla bývalá koalice.

Co znamená otázka nájemného v existenčním zápase chudého obyvatelstva, velmi přesvědčivě znázorňují 2 číslice. Je to index životních nákladů, který naše statistika rozlišuje podle toho, v jakých domech nájemníci bydlí. Ve starých domech je 718 bodů, v nových 796 bodů. Rodiny bydlící ve starých domech mají životní náklad menší o více než celou 1/10 než rodiny v domech nových. Představí-li si někdo, co se děje na bytovém trhu v domech nově postavených, že již dnes je možno žádati za 2 obytné místnosti 7.000 Kč ročního nájemného, snadno pochopí, že postaviti zásadu, že nájemné ve starých domech musí býti srovnáno s nájemným v domech nových, je více než bláznovstvím a se stanoviska sociálního hotovou nemožností.

Přímo vytýkám vládnímu prohlášení, že zapomnělo úplně na jeden ze základů spokojené existence a zdravého vývoje národa, totiž na sociální hygienu. Nedávno měl jsem příležitost vysloviti mínění, že v Československé republice otázka sociální hygieny jest podceněným dobrem, a vládní prohlášení, které k ní nemělo co říci, mne znovu v mém mínění utvrzuje.

Útěchou nám může býti snad, že se to stalo nedopatřením anebo že to zavinilo osobní trucování, ale nedovedu si představiti, aby státní správa, která má resort pečující o zdraví národa, neměla v otázce hygieny vůbec co říci. Je málo chlubným vysvědčením pro naši státní správu, že dnes vlastně instituce soukromé anebo poloúřední o zdraví národa více pečují než sama státní správa. To, co dělají různé instituce soukromé, co dělají pojišťovny, zejména Ústřední sociální pojišťovna, toho bohužel v takových rozměrech se od státní správy nedovoláme. A jest tolik potřeba, aby do sociální hygieny zasáhlo se s největší vážností a starostlivostí, aby o zdraví národa skutečně bylo postaráno. Chci demonstrovat jen na jedné ukázce sociálních chorob, jaká jest tu nedostatečná organisace a péče. Je to tuberkulosa, na jejímž léčení pracující vrstvy jsou nejvíce interesovány. R. 1928 nám umřelo zase za jeden jediný rok jen tuberkulosou dýchacích ústrojí 23.238 osob a tuberkulosou jiného druhu 2968 osob. V naší republice jest průměr: na sto osob 16 úmrtí tuberkulosou. Tento průměr, což jest charakteristické, ale také pozoruhodné, čím dále na východ se zvyšuje a na Podkarpatské Rusi již dosahuje číslice 24·8. Nikdo se nedomnívej, že snad zaostalost všeobecných poměrů na Podkarpatské Rusi je jedinou příčinou, proč tam je procento úmrtí tuberkulosních větší, než v historických zemích českých. Vždyť máme i v Čechách okresy, kde průměrná úmrtnost na tuberkulosu přesahuje i onen průměr na Podkarpatské Rusi. Je to Roudnice, která má průměr 33·6. Mladá Boleslav má průměr ještě větší, 46·2 a konečně Dobřany, které vykazují největší průměr 110·1. Dokonce jest pozoruhodné, že ani velká města nemají nejlépe o léčení tuberkulosy postaráno a dokladem toho jest, že právě v menších městech jest procento úmrtnosti menší než v hlavních městech naší republiky. Praha sama má průměr 18, Brno 18·5, Opava již 24·6 a Bratislava dokonce 27·3. Za to malá města, jako Budějovice, pouze 13, Olomouc 16, Plzeň 16, Mor. Ostrava 17.

A teď to nejzajímavější. Nemáme dostatek léčeben pro tuberkulosní. Na 4 úmrtí připadá u nás jedno lůžko v léčení tuberkulosy. V Americe na 10 úmrtí 8 lůžek, v Německu na 2 úmrtí jedno lůžko, u nás 4 úmrtí na jedno lůžko. Není tu dostatek a při tom jest organisace léčení tuberkulosy u nás tak uspořádána, že při šetření kapacitami lékařskými v sanatoriích pro tuberkulosní zjistilo se, že 40% pacientů do těchto sanatorií nepatří, že se svou počáteční tuberkulosou dostali se do prostředí nemocných s tuberkulosou destruktivní, kde jim hrozí zkáza.

A jak to vypadá s problémem tuberkulosy, stejným způsobem to vypadá u nás s léčením rakoviny. Domnívám se, že podle příslibu vládního bude věnována péče nejen otázce sociální hygieny, ale i všemu ostatnímu, co přispívá ke zdraví národa, že bude věnována péče a podpora sportu, tělovýchovné činnosti atd. i činnosti rekreační, tím spíše, ježto naše republika ratifikovala úmluvu z 6. mezinárodní konference práce. Vláda říká, že chce dbáti na dodržování zákonů, proto doufáme, že bude také dbáti na dodržování závazků, které převzala před mezinárodním forem, když takové úmluvy o doporučení dodržovati zákony ve svém státě podepsala.

Pochopitelně nemohu pokračovati v registrování dalších otázek jistě velmi důležitých, které by socialisté ještě měli a budou musiti žádati. Mně také nešlo o to, abych demonstroval nepravdivost tvrzení, že socialisté už neměli, čeho by mohli žádati, ale chtěl jsem ukázati, že se dotknu jenom nejpalčivější a nejnaléhavější otázky, kolik toho ještě je, co není u nás splněno, vyřešeno, a co ještě na své řešení čeká.

Ale teď to hlavní. Některé strany bývalé koalice nemohou se dosti dobře s tím faktem smířit a nemohou utajiti zlost, že my socialisté spoluvládneme a že s námi při spoluvládě musejí počítati. Ulevují si různým způsobem, mnohdy málo vhodným, někdy způsobem více než nevhodným. Tak na př. "Lidové listy", (ukazuje "Lidové listy"), které už zahájily sýčkovskou kampaň, píší, o čem socialisté mluvili ve volební kampani, a co je vše povinen pracující lid si pamatovati, aby reklamoval, že socialisté jsou povinni to splniti. Dopouští se i takových nevážností, jako je v článku ústředního orgánu lidové strany, za které práce oni nebudou odmítati jakoukoli odpovědnost, a ve kterém napsali také: "Místo zaopatření do stalo se zestárlým bídné almužny 500 Kč ročně. Tato částka bude nyní samozřejmě zvýšena za spoluvlády socialistů alespoň na 6.000 Kč ročně." Tak nevážně si počíná list, který jistě reflektuje na to, aby byl brán vážně. Slavná sněmovno! Chybí ovšem to nejdůležitější, co by mohlo podepříti tu sýčkovskou kampaň strany lidové a jejího tisku, totiž, aby se řeklo, kdo kdy z řad socialistických tvrdil, že to zvýšení z 500 Kč na 6000 Kč bude pro vedeno, jakmile socialisté budou ve vládě, a kdo tvrdil o všem ostatním, že to bude splněno v tom okamžiku, kdy socialisté budou spolu vládnouti? Není potřebí, abychom se skrývali, abychom operovali slovíčkářstvím. Já pravím ve vědomí plné odpovědnosti, že to všecko, o čem jsem tvrdil, že se toho budeme domáhati, by mohlo býti a také bude, jestliže nám, pánové, nebudete překážeti. A když lidová strana ke konci té sýčkovské kampaně napsala: "Aby pak socialisté ne mohli časem strkati psí hlavu na jiné, slibu jeme jim, že jim budeme při všech vážných snahách, pomoci malému člověku, nápomocni, béřeme vás za slovo. Nestyďte se, pánové, za to, že jste to napsali, ale také za tím stůjte a s klidným svědomím, neboť chcete-li prospěti státu spoluprací na tomto poli, pro kážete mu službu nejcennější.