A v tomto hazardním boji o zachování mocenského postavení vyzpovídala se duše české buržoasie a ústy svého ideového vůdce ohlásila veřejně toto vyznání, hodné zaznamenání pro historii:

"Politický převrat je něco docela jiného, než převrat sociální! Politický převrat může býti proveden a nemusí to cítiti ani kulturní, ani hospodářský a společenský život, ani sociální řád. Takový převrat byl na příklad u nás 28. října 1918, když jsme svrhli Habsburky a proklamovali svobodný československý stát a kdy všechno šlo dál, jako to bylo dříve, jenom s tím rozdílem, že byly stornovány důsledky světové války. Ale sociální převrat zvrátí všechny předpoklady kulturní, mravnost a společenský život a nemůže proto býti bez hlubokých důsledků pro veškeren život, ten nemůže býti bez strašných převratů, které musí vésti k těm katastrofálním koncům, jako v Rusku. Když zvrátíte sociální řád, ze kterého vzešla všechna literatura, veškeren řád mravní a společenský, není pochybnosti, že se musí všechno změnit, že celý život dostane jinou tvářnost, než jakou měl posud, ale pak je všechna tisíciletá kulturní práce lidstva úplně zbytečnou a marnou, poněvadž se všechno převrátí do hloubky a není možné, aby se pak žilo starým pořádkem, starými mravními pojmy, starou kulturou, vším tím, čím lidstvo žilo do té chvíle."

Nemám v úmyslu při této příležitosti vcházeti v diskusi o definici politického a sociálního převratu, pro dnešek se chci spokojiti se zaznamenáním této proklamace a konstatováním, že v duchu této ideologie, to jest, aby zůstalo při svržení Habsburků a jinak aby šlo všechno dál, jak tomu bylo dříve, začalo se vládnouti r. 1926 bývalou občanskou koalicí.

A když r. 1926 byli socialisté postaveni před rozhodnutí, zdali chtějí ve smyslu této ideologie spoluvládnouti, šli jsme do oposice, protože jsme nechtěli zraditi onu základní linii naší politiky. O tom již se nebudeme s nikým příti, ani když politik takových aspirací, jako je p. dr. Kramář, veřejně prohlásí takovou lapálii, jaká je v těchto jeho slovech: "Když jsme udělali všechno, že již neměli socialisté co žádat, odešli z většiny a šli dělati oposici proti vládě."

Je po volbách. Většina stran bývalé občanské koalice musela se smířiti se spoluvládou socialistických stran a nová vláda ohlásila svůj pracovní program. I když jen v hrubých rysech - mluví skoro jen o samozřejmostech - je to přece také dokladem o neseriosnosti takových tvrzení.

Lituji, že pro pouhé stručné registrování toho, co socialisté musí ještě žádati, je vyměřena příliš krátká lhůta řečnická. Hlásíme se hned k tomu, co vláda dala na první místo svých povinností, to jest řešení hospodářské krise, jako ke svému požadavku. A hlásíme se k němu přes všechny diktované křiky nezralých a nezkušených mladíků, kteří v řešení hospodářské krise vidí přisluhování politice kapitalistů, nikoli v zájmu zaměstnavatelského světa, nýbrž v zájmu milionů dělnických existencí hlásíme se k tomu jako k nutnosti, aby hospodářská krise byla u nás nejenom řešena, nýbrž také rozřešena. Pravím-li, aby byla rozřešena, naznačuji tím jasně, aby se zase nemínilo řešení provisorní na přechodnou dobu podle okamžitých rozměrů a okamžikových potřeb, kdy se uplatňují obvyklé prostředky, zvyšování státních a jiných veřejných investic, snad větší vypětí výkonného aparátu pro obchodní naši politiku. Provisorní řešení neznamená pro nás hospodářskou spásu a ozdravění, poněvadž pro přechodnou dobu upadáme do krise znovu. Přejeme si, aby krise byla řešena definitivně, to znamená od základu a aby tak, jako celková hospodářská krise, také krise v zemědělství byla řešena definitivně, od základu. Tvrdíme-li, že jsme se ocitli v krisi zemědělství, prosím, aby bylo jasně řečeno, o jakou krisi jde, protože prostí lidé by tomu nerozuměli, kdybychom v zemědělství, ve kterém byla zaznamenána i úředně nadprůměrná úroda, mluvili o krisi a kdybychom neřekli, jakého charakteru tato krise jest.

Proto je potřebí říci zřetelně, že jde o cenovou krisi v zemědělství, aby také prostý lid chápal.

Prosím, abych nebyl podezříván, že snad z pouhé pohodlnosti nechci se pouštěti do rozboru, jakými prostředky je možno zemědělskou krisi řešiti. Včera bylo o tomto problému hodně diskutováno a přiznávám, že povolanějšími odborníky. Bylo naznačeno dosti cest, které by bezpečně vedly k odstranění nebo aspoň ke zmírnění krise. Ale prosím, aby mně bylo dovoleno v zájmu milionových vrstev chudých konsumentů upozorniti na to, že by tomu nerozuměl a nemohl rozuměti chudý konsument, kdyby se měla zemědělská krise, jak už to probíhá denním tiskem, řešiti zvýšením dosavadních cel takovým způsobem, aby na př. z 1 kg mouky jen na clu zaplatil chudý konsument 1·50 Kč. To by byl špatný začátek ozdravování nového hospodářského života a špatný začátek řešení hospodářské krise.

Jest opravdu pozoruhodno, že se všech stran jednomyslně ukazuje se na zjev, který se sice konstatuje, ale jehož se nikdo nedotýká v tom smyslu, že by naznačil odvahu tento zjev také odstraniti. Včera jsme slyšeli odborníků, že sedlák prodává žito také za -100 Kč, ale konsumenti nikde necítí úlevy ve snížení cen chleba a mouky. Někdo, kdo stojí mezi producentem a mezi konsumentem, shrabuje bez přičinění a zásluhy, bez práce ten nadprůměrný zisk, který se má spravedlivě rozděliti, aby zůstal zachován producentovi a konsumentovi. (Potlesk.) Myslím, že by to bylo nejvýš na čase, zejména když zachování ministerstva pro zásobování lidu je považováno za stín této koalice, který ji bude pronásledovati - a včera to tu bylo prohlášeno aby toto ministerstvo, které je k tomu povoláno, všimlo si ihned řešení naší hospodářské krise, řádění meziobchodu, který vidíme všude a ve všem.

Aniž bych se chtěl pouštěti do dlouhých diskusí o důsledcích takového zlého řádění meziobchodu, chci upozorniti na jeden charakteristický zjev.

Mám nejnovější statistiku o pohybu na cenovém trhu. Potravinový index v Praze z listopadu tohoto roku vykazuje 790 bodů, v Brně 804, v Liberci však již 866 bodů a v Bratislavě dokonce 953 body. (Výkřiky.) Stačí jen uvážiti nepoměr mezi potravinovým indexem v Praze a potravinovým indexem v Bratislavě, a již je to přímo hmatatelné, že tu někdo v potravinářském indexu řádí. A jestliže jsme měli odvahu házeti na sebe navzájem odium tak zv. parasitnictví, nechme toho a hledejme parasity, kteří hlodají na těle venkovského i městského obyvatelstva. A ti parasiti tu skutečně jsou.

Překvapilo mě nejenom, že takové tvrzení mohlo padnouti, ale také odkud padlo, že se zemědělství honí za fantomem tak zv. soběstačnosti a že snad dosud nemělo smyslu jiným způsobem řešiti krisi zemědělství. Lituji, že snaha po soběstačnosti v zemědělství v naší republice je prohlašována za fantom. I když toto tvrzení padlo snad z úst seriosních, nedáme se zvrátiti v přesvědčení, že právě naopak, docíliti stadia soběstačnosti v zemědělské výrobě je u nás jednou ze základních podmínek zdravého hospodářského vývoje. A protože je tu otázka těžkých miliard, otázka, která v našem hospodářském životě nemůže býti podceňována, musíme chtěj nechtěj změniti orientaci v celém našem výrobním podnikání: musíme se od průmyslové výroby orientovati k výrobě zemědělské. A i v té době, kdyby snad již bylo možno konstatovati, že u nás již každá píď půdy je na nejvyšším stupni výnosu zužitkována, nemůžeme přestati ve fedrování soběstačnosti v zemědělské produkci, poněvadž je možno ještě od obilnářství přejíti také k dobytkářství. Řekl jsem, že celkové řešení hospodářské krise potřebuje, aby byla řešena od základu, a tím základem nemůže býti nic jiného než účelná organisace výroby. Dokud jsme to říkali snad jen my socialisté, nevěnovala se tomu taková pozornost, protože svět mimosocialistický žil snad v přesvědčení, že naši průmyslníci jsou již na takovém stupni vyspělosti, aby mohli říci, že mají dokonalou organisaci výroby, a že po této stránce nemáme, co bychom napravovali. Je zajímavo, když jsme před faktem, že se bude u nás za dnešního stavu periodicky objevovati hospodářská krise, zejména krise průmyslová, že již to naše stanovisko není podceňováno, není bagatelisováno. Právě v nejvážnějších a nejodpovědnějších průmyslových kruzích nacházíme následovníky. Jednomyslné mínění průmyslníků, které bylo potvrzeno právě v pondělí tohoto týdne, jest, že máme u nás v republice dobrý základ pro trvalý úspěch průmyslového podnikání. Z těchto nejvážnějších a nejodpovědnějších míst průmyslových zaměstnavatelů bylo potvrzeno, že na tomto dobrém základu pro úspěch průmyslového podnikání není bez zásluhy také naše dělnictvo, a to thesí, která byla prohlášena průmyslníky, že dobrým podkladem pro náš hospodářský vývin jest i naše dělnictvo.

Chvalozpěvy, které se k tomu připojily o veliké starosti průmyslníků, aby dělník byl skutečně také za tuto zásluhu odměněn nejen po stránce hmotné, nýbrž zejména po stránce právní a ve směru zákonodárství pojistného, trochu pokulhávají, ale není mým úmyslem v tomto okamžiku polemisovati s těmito chvalozpěvy.

Chci poukázati jen na jeden zjev, který takové chvalozpěvy zastiňuje nad ostatní intensivněji, že naše dělnictvo i při tom, že průmyslníci si sami musí jeho kvalitu pochváliti, je bohužel stále jenom na 14. místě ve mzdové statistice a že jsme se za poslední 3 léta ani o jeden stupeň nedostali v této statistice kupředu.

A nyní to hlavní. Právě v těchto dnech četli jsme o řešení hospodářské krise úvahu známého a jistě seriosního zaměstnavatele průmyslového pana komorního rady Tanzera, který ve své úvaze řekl také toto: "Průmysl sám musí prováděti racionalisaci a organisaci. Nutnost organisace je tu právě přiznána. Racionalisace se musí říditi našimi kapitálovými prostředky a nelze zvětšovati závody, aniž by byl zabezpečen odbyt pro výrobu zboží." Tuto thesi jsme vyjádřili již r. 1924 v našem hospodářsko-sociálním programu na brněnském sjezdu naší strany. Bohužel, že ne bylo našich dobrých rad dbáno a že se státní politika-těmito pravdami neřídila. Do jakých nemožností a absurdností zabíhá u nás jednostranné fedrování výroby, o tom nás nejlépe přesvědčuje statistika, která znázorňuje poměr mezi stavem průmyslové výroby v době bezprostředně předválečné a stavem průmyslové výroby v době nynější, v době naší samostatnosti. Dovolte, vážení pánové a dámy, abych to jen na několika příkladech demonstroval. Uvedu jako první číslice našich průmyslových podniků r. 1913 a druhé z r. 1927. Podle statistiky úrazové pojišťovny v Čechách, tedy pouze v Čechách, vzrostl počet podniků, zařízených na zpracování kovů, z 1438 na 2588, podniků pro výrobu strojů, náčiní, nástrojů a přístrojů z 1187 na 2573, podniků průmyslu textilního z 1960 r. 1913 na 2180 r. 1927, podniků na zpracování dřeva a látek řezbářských z 3461 r. 1913 na 6262 r. 1927, podniků na výrobu potravin a poživatin ze 3736 na 8247, podniků pro odívání a čištění ze 679 na 1059.

Jestli takovýmto tempem budou u nás růsti průmyslové podniky, jak to naznačuje vývoj od r. 1913 do r. 1927, tož nejen že budeme míti výrobní krise, ale je samozřejmo, že se dostaneme v konkurenci do takové situace, že budeme opravdu postrachem pro průmyslové podnikání, zejména ve všech evropských státech.

I při tomto stavu naší průmyslové výroby těší nás jedna věc. I když průmyslová výroba u nás objevuje se vždy v krisi z titulu nedostatku odbytu, naši průmyslníci nevolají po ochraně celní, po zvýšení celní ochrany, nýbrž volají po něčem jiném, a myslím, také po něčem, co k ozdravění průmyslové výroby bezpečněji povede, nežli zvyšování celní ochrany. Bylo to řečeno z odpovědných míst, z míst velmi seriosních! Laciný úvěr jest účinnější než celní ochrana. Doporučovalo by se, aby nová vláda, po případě i v opoře o zákonodárné sbory, všimla si jednou finanční politiky našich peněžních ústavů, zdali by skutečně laciným úvěrem nebylo možno ozdravěti naši v krisi jsoucí výrobu průmyslovou.

Mluvíme-li o těžkosti odbytu pro naše výrobky průmyslové, tož je potřebí si také všimnouti, jak se nadbytečně u nás při dnešních výrobních prostředcích průmyslová výroba zvětšuje. Není sice odbyt zabezpečen, jak to hlásají these z řad průmyslníků, přes to se nejen pracuje v zákonné denní pracovní době, ale pracuje se bezúčelně, bezdůvodně 10, i 12 a 14 hodin denně. I když stojíme před faktem, že náš aparát pro obchodní politiku bude museti právě v této době napnouti úsilí, aby našel nová odbytiště, abychom se aspoň tímto pomocným prostředkem dostali ke zmírnění dnešní průmyslové krise, domnívám se, že se u tohoto exportního průmyslu, který zápasí o odbytiště a ocitá se každou chvíli v krisi odbytové, nesmí trpět sabotáž 8hodinové doby pracovní. (Výborně!) Dělá to ve své krátkozrakosti a třídní zaujatosti část zaměstnavatelského světa, aniž chápe, že s ostatním celkem na to jen doplácí. (Výborně! - Potlesk.)

Když se podíváte na vývoj problému, který se jmenuje u nás práce přes čas, tož stojíme před zjevy více než povážlivými. Roku 1921, v době nejlepší konjunktury, jakou jsme měli za 11 let naší obnovené samostatnosti, měli jsme pouhé 3,800.000 hodin přes čas a r. 1927, když jsme už po konjunktuře z r. 1921 jenom vzdychali, měli jsme už 17,700.000 hodin práce přes čas. (Slyšte!) Ale nejenom tento počet byl tím trapným zjevem o sabotáži zákona o 8hodinové době pracovní, poněvadž to je jen počet hodin hlášených úřadům, ke kterým úřad dá povolení; daleko větší počet hodin přes čas odpracuje se u nás bez úředního povolení a bez vědomí živnostenských úřadů. Jak vypadá skutečný stav, to je opravdu na pováženou! Vždyť jenom ten počet, který je zjištěn podle úředních hlášení, znamená, že 2200 dělníků hledajících práci mohlo by za tento počet hodin najíti slušnou existenci.

Dovolte mi, slavná sněmovno, abych řekl také opravdu jen velmi stručně naše zásadní stanovisko k tomu, čemu říkáme racionalisace. Vyslovili jsme to letos na podzim na konferenci našich odborových organisací, že pod pojmem racionalisace začalo se u nás fedrovati něco, co se pokládá za objevení nové Ameriky. Je zajímavé, že naše tvrzení, že racionalisace jest už starý zjev a starý problém, je dnes potvrzováno z řad průmyslníků a sice právě z těch míst, které můžeme nazvati místy ideologické iniciativy. Sto let, praví průmyslníci sami, respektive jejich ideoví vůdcové, se provádí už u nás racionalisace, a najednou se o ní mluví jako o nějaké nové výrobní metodě. Vždyť racionalisace provádí se také v zemědělství, nejen ve výrobě průmyslové, a jest zajímavé, jak právě v zemědělství počet strojů používaných k obrábění půdy, který vytlačil manuelního pracovníka rapidně vzrůstá. R. 1913 měli jsme v zemědělské výrobě v zemi České 264.246 strojů, r. 1927 už máme 567.675 strojů v činnosti a tímto stálým zvyšováním strojní výroby upadá také počet v zemědělství zaměstnaného dělnictva. Tady je pravá racionalisace prováděna. Provádí se už více než 100 let také ve výrobě průmyslové. Zdokonalování strojů a využívání všech těch technických moderních vymožeností není teprve z nejnovější doby, nýbrž datuje se opravdu už z dob před sto lety; jenom jestliže jsme měli v dobách minulých odůvodnění pro takové cíle racionalisace, abychom zvýšili výrobu, musí se racionalisace v přítomné době přeorientovat a musí si najíti jiný cíl. Není možno u nás v racionalisaci fedrovati dnes snahy kvantitativní, nýbrž smíme v racionalisaci uplatňovati výhradně snahy kvalitativní. (Výborně!)

A jestliže stojíme před otázkou, že při využití všech technických pokroků můžeme ve stejné pracovní době zhotoviti o 20, 50 anebo 100% výrobků více než při nedokonalých dřívějších výrobních prostředcích, není u nás možno fedrovati racionalisaci bezhlavě a bezmyšlenkovitě (Výborně!), aniž by se při tom řešila také otázka úměrné denní pracovní doby. (Potlesk.)

Nemůžeme-li tímto způsobem u nás racionalisaci řešit, dostaneme se k daleko horšímu hospodářskému zlu, které vyvstane ve velké nezaměstnanosti, a bohužel museli bychom se nutně dostati do takové situace, že bychom místo výrobků, pro které těžko nacházíme u nás odbytiště, museli od nás vyvážeti pracovní sílu.

Mluví-li se o hospodářské krisi, tož je pochopitelné, že hospodářské korporace musí použíti všech prostředků, které vedou k odstranění krise anebo aspoň ke zmírnění krise. Lituji, že ačkoli u nás už jsme po kolikáté v t. zv. periodě krise, pořád se podceňují u nás právě ty nejúčinnější prostředky, kterými bychom mohli krisi do značné míry čeliti. Od r. 1921 voláme po účelně organisaci sprostředkování práce. A od tohoto roku, i když jsme se zabývali méně palčivými problémy hospodářskými nebo sociálně politickými, nedostali jsme se k tomu, co může býti základem ke zdravým poměrům na pracovním trhu, naopak ocitáme se každé chvíle před paradoxními, a více než paradoxními, ironickými zjevy, že následkem nedokonalé sítě Sprostředkovatelen práce a následkem nedostatečného vztahu veřejných sprostředkovatelen práce mezi sebou stávají se případy, že na př. továrna propustí 60 dělníků pro nedostatek práce, tito dostanou potvrzení nejen na podpory z odborových organisací, ale také na státní příspěvek k těmto podporám, který se přec vyplácí ze státní pokladny, ale továrna stejného druhu v jiném okresu zahajuje výrobu na dvě směny, protože okamžitě nemohla dostati k disposici potřebný počet dělnictva. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Myslím, vážené dámy a pánové, že to není jednostranným zájmem socialistických stran, abychom měli účelnou organisaci sprostředkování práce, nýbrž že právě proto, že máme zákon o státním příspěvku k podporám v nezaměstnanosti, je to v prvé řadě státním zájmem, abychom si tuto dokonalou síť sprostředkování práce vybudovali.

Ale nejen dokonalou síť a dokonale vzájemné vztahy těchto sprostředkovatelen, nýbrž také svědomité, odborné sprostředkování práce. R. 1928 jsme se zde zabývali také jedním opatřením, které je schopno, aby aspoň částečně přispělo v každé situaci kritické. Zabývali jsme se tu zákonem o ochraně domácího trhu práce a ohlásili jsme tehdy právě s naší strany, že zákon o ochraně domácího trhu práce má daleko větší cenu pro inteligentní proletariát, pro školené zaměstnance, nežli pro dělnictvo. Možná, že tehdy mnohý z pánů bral naše tvrzení v pochybnost. Zjevy, které potvrzují naše tvrzení, se však den ode dne množí, a jestliže někdo r. 1928, když jsme zde volali po větší účinnosti tohoto zákona, po lepší organisaci provádění tohoto zákona, ještě pochyboval, že s tímto zákonem nevystačíme, tož přispělo k jeho přesvědčení i to, když se dokonce studenti musili vrhnouti na ulice, aby mezi reklamováním svých požadavků kulturních, školských reklamovali též ochranu své existence před cizím studovaným proletariátem. (Tak jest! Výborně!)

Ale, bohužel, provádění zákona bylo dáno v ruce okresních úřadů, poškozování inteligentního proletariátu, inteligentních zaměstnanců se množí a v továrnách místo toho, abychom mohli konstatovati úbytek cizozemců, počet cizozemců naopak se množí.

Uváděl jsem, myslím, zde již příklady, jak zákon prakticky působil v Karlových Varech, že je jenom pro posměch cizinců, pro které měl býti regulátorem, a poškozováním domácích zaměstnanců. A bohužel, od té doby, kdy jsem zde tyto příklady ve sněmovně uváděl, se počet těchto případů jenom rozmnožil. A uvedeme-li všecky tyto prostředky v působnost, abychom se pokusili o zdolání anebo aspoň částečné zmírnění krise, tož jistě budeme při tom všichni přesvědčeni, že jí nezdoláme do té míry, abychom se vyrovnali s nezaměstnaností, abychom u nás nezaměstnaných neměli. Je to sice jakousi útěchou pro nás, že problém nezaměstnanosti není nějakou československou specialitou, že způsobuje velmi vážné starosti i průmyslové a kapitalistické Americe, že s problémem nezaměstnanosti právě v přítomné době má velmi těžké starosti tak bohatá a hospodářsky dobře zabezpečená Anglie, že problémem nezaměstnanosti se zabývají také jiné státy. Ale prosím, abychom u nás také nečekali, až nezaměstnanost dostoupí nějakého kritického stadia, a doporučuji, a nejenom doporučuji, ale vyzývám, abychom zavčas udělali taková opatření, aby nezaměstnaní u nás netrpěli a nebyli předmětem protistátní agitace těch pánů, kteří je vodí na ulice nikoli proto, aby jim pomohli, nýbrž aby je zaopatřili tam, kde jedině jejich schopnost to umožňuje, v kriminále. (Potlesk.)

Jsem-li u této otázky nezaměstnaných a pomoci nezaměstnaným, tož upozorňuji hned, že kdyby ministerstvo soc. péče s novým šéfem se vrátilo ke starému návrhu, který sice chce prodloužiti státní příspěvek k podporám v nezaměstnanosti o 3 měsíce, ale s podmínkou, že o tři měsíce prodlouží také podporu odborových organisací, kterým již gentský systém sám uložil velmi těžké finanční břemeno, říkám hned napřed a docela jasně, že k takovému řešení nedáme souhlasu a že potom bychom se raději připojili k armádě těch, kteří volají po odstranění gentského systému a po zavedení pojištění proti nezaměstnanosti. Jak pro nás, tak pro kruhy průmyslníků je nesporné, že k úspěšnému konkurenčnímu zápolení potřebuje náš průmysl všestranné stability, a poněvadž mzda ve výrobních nákladech hraje důležitou roli a participuje také značným procentem, je jistě oboustranným zájmem jak zaměstnavatelů, tak i dělníků, aby pracovní podmínky a zejména mzdové podmínky byly řádnými kolektivními smlouvami uspořádány. Již jsme zde několikráte volali po novém sociálním opatření, které žádá, aby platnost kolektivních smluv byla zákonem zabezpečena, a to, jak jsem již řekl, v zájmu zaměstnavatelů a stejně v zájmu dělnictva. Bohužel, že jsme se do této chvíle nedovolali ani počátku positivního řešení a že dokonce zdá se, že v poslední době zvyšuje se odpor proti kolektivním smlouvám, a že v tomto odporu proti uzavírání kolektivních smluv pořád ještě chce veřejná správa státní předcházeti zlým příkladem. Dokonce právě v posledních dnech byli jsme postaveni před skutečnost, že odborové sdružení kovoprůmyslové, tedy zaměstnavatelů kovoprůmyslových, odmítlo uzavříti kolektivní smlouvu se svým inteligentním zaměstnanectvem, kovoprůmyslovým úřednictvem. A když tu stojíme před takovými zjevy, tož je to na pováženou, jestliže stát a jeho úřady místo aby pomáhaly ke spořádaným poměrům na pracovním trhu, chtějí pokračovati v sabotáži kolektivního uspořádání pracovních poměrů. Mám zde doklady nejen o tom, jak státní správa, na př. v ministerstvu zemědělství, odmítá uzavření kolektivní smlouvy pro zaměstnance na státních pilách, pro zaměstnance ve stát, hřebčincích, ale jak dokonce provádí sabotáž proti odborovému organisování tohoto dělnictva. Mám doklady o tom, jak ministerstvo pošt vzpírá se uzavření kolektivní smlouvy s telegrafním dělnictvem a mám také doklady, jak úřady staví se k otázce uznávání kolektivních smluv, aby svou praxí nemožnou a nemyslitelnou spíše podlamovaly kolektivní smlouvy, než aby jejich sjednávání podporovaly. Od toho dne, kdy ještě za starého Rakouska byl vydán živnostenský řád dělnický, uplynulo již několik desítek let. Živnostenský řád je úctyhodného stáří a od té doby sociální zákonodárství učinilo značné pokroky v ochranném a pojistném zákonodárství, ale nikomu ani nenapadlo, aby živnostenský řád přizpůsobil tomuto sociálnímu pokroku, aby jej uvedl v soulad se zákonodárstvím ochranným a pojistným, a když dnes oficielní korporace, hromada pomocnická, uzavře s oficielní korporací, společenstvem, kolektivní smlouvu, kterou je povinen zemský úřad schváliti čili vidovati, jsme stavěni před takový zjev, že se vytáhne § 114 živn. řádu a poukáže se na to: poněvadž v kolektivní smlouvě máte ustanovení o dělnické dovolené, magistrát hlav. města Prahy nepovažuje se kompetentním, aby tuto smlouvu schválil. Magistrát hlav. města Prahy nerespektuje, že zatím od vydání živnostenského řádu dostali jsme také zákon o každoroční dělnické dovolené, a poněvadž v kolektivní smlouvě je ustanovení také o dovolených, odmítá schváliti čili vidovati kolektivní smlouvu mezi oficielními korporacemi uzavřenou.

Ale plzeňský okresní úřad jest ještě větší samec: ten jednoduše nařídí, aby z kolektivní smlouvy, která byla uzavřena také mezi hromadou pomocnickou a společenstvem, se vypustily všechny body, které nesouhlasí s obsahem §u 114, totiž ustanovení o uznávání důvěrníků dělnické organisace, a zejména ustanovení, že neodborných sil nebude k výkonům lakýrnickým používáno, a důvěrník má právo zaměstnavatele na to upozorniti. Úřad, který má chrániti odbornou zdatnost každé řemeslné živnosti, postaví se proti tomu, aby tam směli býti zaměstnáni pouze odborníci. (Různé výkřiky komunistických poslanců.) To je nejlepším důkazem, že se starým živnostenským řádem, již nadále nevystačíme a že živnostenský řád nemůže býti pouze měněn, že nemohou býti vytahovány pouze jednotlivé paragrafy, nýbrž že musíme míti nový živnostenský řád, uvedený v souhlas se vším ochranným a pojistným naším zákonodárstvím. (Souhlas.) Rozumí se samo sebou, že budeme reklamovati, aby jako nerozlučná část živnostenského práva dělnického byl také vydán zákon o pracovních soudech, které mají nahraditi přežilé a pro dnešní dobu už nevhodné soudnictví živnostenské. (Potlesk.) Rovněž budeme reklamovati rozhodně - když už jsme je tak potitulovali v jednom zákoně, tedy používám stejného termínu - pro zaměstnance ve vyšších službách, aby to, čeho se dostává dělnictvu v zákoně o živnostenském řádu a o pracovních soudech, dostalo se těmto zaměstnancům v novém zákoně o zaměstnancích ve vyšších službách, v novém zákoně o celonedělním klidu v celé Československé republice a v zákoně o úpravě poměrů kupeckých učňů a praktikantů, a poněvadž jsme podle svých sil a daných možností zdokonalili nemocenské pojištění pro dělnictvo, žádáme, aby se téhož dostalo i zaměstnancům ve vyšších službách, a proto reklamujeme, aby v nejbližších dnech byl projednán také zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců ve vyšších službách. (Potlesk.)

Vláda slíbila, že chce v pojistném zákonodárství, aby se nikdo necítil odstrkován a opomíjen. Můžeme-li tento slib bráti vážně - a my jej chceme bráti vážně - tož budeme reklamovat, aby v tom novém zákoně pro zaměstnance ve vyšších službách byla provedena korektura v tom smyslu, aby starým pojištěncům, kterým byl odepřen státní příspěvek na zakoupení nepojištěné doby, tato křivda se napravila a tímto způsobem bylo postaráno o zlepšení jejich osudu v době invalidity. (Potlesk.)

V ostatním pojistném zákonodárství budeme se dožadovati zvýšení ochrany mateřství a budeme se dožadovati, aby jednou otázka pojištění vdovského v zákoně o dělnickém, starobním a invalidním pojištění byla spravedlivě a úměrně k ostatnímu pojištění zaměstnaneckému vyřešena. Budeme se dožadovati odstranění karence v pojištění nemocenském a kdyby pro odstranění karence nebylo smyslu, tož s apodiktickou nutností bude muset býti změněn § 1154b) občanského zákona. (Výborně!) Budeme se dožadovati vrácení správy pojištěncům v nemocenských pojišťovnách, budeme se dožadovati dobudování úrazového pojištění, zejména jeho rozšíření na všechno zemědělské dělnictvo, a budeme se dožadovati také novelisace zákona o léčebném fondu, (Výborně!) poněvadž nynější zákon pro zaměstnance veřejné jest v pravém slova smyslu trestající metlou. (Potlesk.) A prosím, aby nebylo to vytýkáno jako podceňování, když jsem si na poslední místo nechal právě otázku nejožehavější, aby se již jednou přikročilo k vážnému a positivnímu řešení sanace bratrských pokladen (Potlesk.) v tom smyslu, aby nárok horníků, jejich vdov a sirotků v nejmenším nebyl zkrácen.

Prosím, vážení pánové a dámy, abych směl ukázati, jaká tendence byla projevována v posledním tříletí jednostranné vlády právě v otázkách sociálně pojišťovacích. To nebyl jen útok na dělnické starobní a invalidní pojištění, to nebylo jen nedostatečné řešení pensijního zákona pro soukromé zaměstnance, nýbrž do nejmožnějších detailů šlo se zaujatě proti pojištěncům právě z nejchudších vrstev zaměstnaneckého světa. Jako doklad zde uvádím: 19. října t. r. ve Sbírce zákonů a nařízení byly publikovány úmluvy, které naše ministerstvo sociální péče provedlo s rakouskou vládou, a to úmluva o peněžním ústavu Svazu místních a malých drah, úmluva o nemocenské pokladně bývalé c. k. rakouské správy státních drah a o jejích vedlejších fondech, úmluva o úrazovém pojištění hornickém, úmluva o odborové úrazové pojišťovně rakouských železnic atd. Jest tu prostě sedm úmluv, které znamenaly, že jsme se vyrovnali s kvotami, které přísluší z těchto fondů pro Československou republiku resp. pojištěnce, kteří v tomto pojištění pokračují u nás. Ale jako kdyby to bylo zlým démonem našeptáváno, právě pro ty, kteří toho nejvíce potřebují a kteří již průběhem 11 let tolik prosebných deputací vyslali k našim úřadům, neprovedla se úmluva o rozdělení zaopatřovacího fondu pro zaměstnance podniků ministerstva národní obrany. Každým rokem se vystřídala řada deputací, každý pan ministr slibuje a slibuje také ministerstvo soc. péče, a po 11 letech pořád tito zaměstnanci nevědí, zdali vůbec něco dostanou. Po 11 letech tito pojištěnci ještě pořád do žádného druhu pojištění ani zařazeni nejsou. Přibíjíme tuto křiklavou nespravedlnost a tuto těžkou křivdu, která se zaměstnancům podniků ministerstva nár. obrany děje.