Místopředseda Špatný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Brodecký (pokračuje): Konstatuji, že výkřiky z lavic komunistů mně neimponují, že na ně nebudu odpovídati, poněvadž sedí tam jednak lidé, kteří nemají nejmenšího ponětí o otázkách, jež se tu projednávají, a za druhé lidé, kteří nemají dosti rozumu a rozvahy k tomu, aby, když něčemu nerozumějí, o věci mlčeli, místo soustavného blamování se hloupým pokřikováním.

Pro železniční zaměstnance bylo vydáno tedy Fišerovo vlastně - vládní prováděcí nařízení. Toto vládní nařízení je v celé řadě případů o mnoho procent zhoršené oproti přímému znění zákona. Celkem způsobuje pak takovéhle poměry: Počet zaměstnanců r. 1921 byl 176.679, r. 1928 167.505, celkové osobní náklady činí však v r. 1921 3.362,524.776 Kč, r. 1928 2.438,814.380 Kč, neboli připadl na zaměstnance železničního r. 1921 roční příjem 19.031 Kč průměrně, r. 1928 13.160 Kč, měsíčně tedy 1586 Kč, resp. 1096 Kč, čili ročně průměrně ztrácí zaměstnanec po provedení vládního nařízení č. 15 5871 Kč, neboli měsíčně 480 Kč. (Slyšte! - Posl. Polívka: Méně zaměstnanců, ale dobře placených!) K tomu ještě přijdu. A poněvadž vyšším a nejvyšším úředníkům byly upraveny platy takovým způsobem, že ke škodě nepřišli, budou průměrné škody v nejnižších kategoriích zaměstnanců ještě daleko vyšší, 500, 600, 700 Kč měsíčně. Tady resultuje již 1 miliarda úspory, tedy asi 26% na příjmech u železničních zaměstnanců oproti předcházejícímu stavu. Když se vžijeme do začátečního platu zaměstnance 6.300 Kč, vidíme, že přichází na měsíc pro definitivního zaměstnance 525 Kč beze srážek, se srážkami musíme počítati, že tento zaměstnanec nenese více domů než 460 až 470 Kč měsíčně. O činovném nemohu mluviti, poněvadž činovné dnes nestačí většině zaměstnanců ani na zaplacení činže. (Hlasy: To jsou ty vytýkané vysoké platy!) Snad by pánové z bývalé panské koalice mohli namítnouti, že za málo peněz je málo muziky. Oni totiž stojí vůbec na stanovisku, že železniční a státní zaměstnanci jsou vůbec lenoši, že nic nedělají a berou peníze zadarmo. Uvádím proto několik číslic o zvýšeném výkonu na železnicích. R. 1919 dělal náš stroj 85 mil. strojových kilometrů, v roce 1927 již 166 mil. strojových kilometrů, v roce 1928 dokonce 174 mil. strojových kilometrů. Výkon stoupl u nás ve výkonu pracovním tedy o více než 103%, ale příjem klesl u nejnižších kategorií až o 50%. Jiná číslice: Délka trati v roce 1920 byla 12.418 km, r. 1928 již 13.381 km, čili o 963 kilometrů trati více; na jeden kilometr trati připadá v roce 1920 asi 14·28 zaměst. a v r. 1928 12·50, tedy asi o 15%, čili asi o 16 pracovních hodin denně méně na jeden km trati. Je to přímý i nepřímý výkon, který vlastně zde stoupá. Počet zaměstnanců klesl o 15% na provozní kilometr, ale vydání na platy zbylých zaměstnanců kleslo v průměru o 30%. A ještě dvě číslice: Osobní doprava za tuto dobu stoupla o 50% a doprava zboží o 30%. Myslím, že stačí takovéto číslice. Jsou to číslice ze statistiky ministerstva železnic.

Vidíme ze všech těchto číslic, že personální politika, zvláště u železnic, sleduje tyto tendence: Snížiti počet zaměstnanců v celku, snížiti v tomto rámci počet zaměstnanců stálých, definitivních, nahraditi je smluvními, výpomocnými, snížiti celkový příjem, zvýšiti pracovní výkon a prodloužiti pracovní dobu. V důsledku popřevratových zákonů měli jsme r. 1920 a 1921 všechny zaměstnance, kdož určitou dobu byli trvale zaměstnáváni, definitivní. V dnešní provisorní systemisaci, proti které se stavíme a chceme, aby byla přepracována za účasti zástupců organisace, máme podle statistiky systemisováno 137.000 míst na stav 161.675 zaměstnanců. Skutečný stav zaměstnanců u ministerstva železnic pro rok 1928 byl 167.505. Přes 30.000 míst obsazených zaměstnanci smluvními není tedy vůbec systemisováno. V těch 137.000 místech je však téměř 38% míst systemisováno výslovně pro pomocné zřízence, tedy počin čistě protizákonný. Dokáži to ještě detailními číslicemi.

Z těchto poměrů vyvěrá tento stav: R. 1928 nebylo možno využíti dovolené pro 1,550.000 pracovních dnů, čili 5.000 zaměstnanců po celý rok bylo uspořeno odepřením zákonné dovolené. Na druhé straně přirozeně promítají se tyto poměry pracovní na desce morbidity a mortality. Počet nemocenských dnů stoupl r. 1928 ze 2 mil. na 3 mil., tedy o celých 50%. Počet nehod na drahách stoupal takto: R. 1920 7.012, r. 1924 8.813, r. 1927 9.662, r. 1928 11.333 nehody. Cestujících a zřízenců bylo při těchto nehodách zabito: r. 1924 8, r. 1927 16, r. 1928 33 (Výkřiky posl. Srby.) Vidíte, jak se tyto poměry promítají v morbiditě, a v mortalitě jest to samé. To, co jsme tu několikráte hlásali s těchto míst, že totiž vládní nařízení č. 15/27 musí míti reflex na celkové poměry, bylo přijímáno s úsměškem a pohrdáním, a dnes ministerstvo železnic samo musí statisticky přiznávati zlé důsledky "úpravy" p. min. rady dr Fišera.

R. 1920 platila nemocenská pokladna na lékaře 2 miliony, r. 1928 24 milionů Kč. Na léky r. 1920 3 miliony, r. 1928 23 miliony Kč. Pokladna vykazuje za loňský rok schodek 17 mil. Kč. Pánové se snaží vrhnouti tento deficit ze 100% na svobodnou volbu lékařů a volnost u předpisování speciálních léků. Do jisté míry mají pravdu, o tom není sporu. Našli jsme na př. v naší lékařské inteligenci charaktery, kteří zlepšení, jež mělo v těchto opatřeních přijíti na prospěch zaměstnanců a zdravotního stavu železničářů, využili pro sebe.

Velmi nerad to říkám. Když se přišlo na revisi k jednomu lékaři, jestli zapisuje správně návštěvy, jestli totiž nepřipisuje, nabízel dobrovolně, že vrátí 72.000 Kč. (Slyšte!) Nemohu a ani nechci generalisovat, ale řada lékařů počítá za jednu návštěvu bez prohlídky 5, 6 i více návštěv. Ale přes to vše musíme počítati s tím, že právě nemožnost využití dovolené na jedné straně a obrovské přepínání sil fysických i duševních v zaměstnání na druhé straně, nemluvě ani o labilnosti zaměstnání smluvních dělníků vede k onomu katastrofálnímu nemocenskému stavu. Podívejte se nyní dále na železniční právníky! Kol. Jiráčku, to jsou věci, které musí býti slyšeny, které se nedají zdolati nějakou frásí nebo nějakou námitkou z rozpaků. Uvádím vesměs číslice ministerstva železnic a tyto číslice dáváme do vínku svým soudruhům vstupujícím do vlády. Kdyby nemohli oni zjednati nápravu aspoň v této přímo řádící zločinnosti v personálních poměrech, pak nemají v této vládě co dělati. Nemohli bychom prostě bráti odpovědnost za to, kdyby v tom, co se dnes provádí, mělo býti pokračováno.

K tomu "charakternímu" jednání jednotlivých lékařů se železničáři přijde "charakterní" jednání některých našich právníků železničních. (Výkřiky.) Právo na železnicích se stalo dnes otázkou samo pro sebe. Nikde snad není tolik diletantského nebo umíněného bezpráví, páchaného na zákonech a ve výkladu zákonů jako na železnicích. Viz tak zv. "Slovenskou výhodu"!

Slovenská výhoda asi se sedmi až osmi většími, ve skutečnosti na počet se 13 položkami různých úlev, stala se předmětem úspor našich Kronenjuristů. Uspořili řadu desítek ba na sta milionů za patronance ba za sugesce pana min. rady dr Fischera, který slovenskou výhodu ve vl. nař. č. 15 vyložil v pravém opaku k názoru min. předsedy dr Švehly a k úsilí parlamentní desítky, dosazené k projednání platového zákona. Za tyto úspory si nechali páni zaplatiti velmi tučné remunerace. Tyto věci jsou dnes z části předměty soudního řízení. Soud také již uznal rozhodnutí našich Kronenjuristů v některých zásadních případech za naprosto nesprávné a železniční erár byl odsouzen k placení. Až 72.000 Kč musí platiti ministerstvo železnic jednotlivci; 60.000, 50.000. 30.000 až tak vysoké jsou obnosy, o něž byli zaměstnanci ošizeni, jež jim musí býti nyní vypláceny. Mluví se již o obnosu 250 mil. Kč.

Pánové nemají dnes odvahu ze své chyby vyvoditi jasné důsledky. Místo aby celý elaborát znovu prostudovali a podali návrhy na aplanování všech sporných otázek i těch soudem pro formální a jiné vady zamítnutých, utíkají se pánové k jednání, jež prestyž nejvyššího úřadu nikterak v očích zaměstnanců nepozvedne. Je něco neslýchaného, co dnes vidíme v ministerstvu železnic. Nejdříve byly lidem tyto obnosy upřeny a vzaty. Mnozí zaměstnanci byli uvrženi do bídy a nouze a byli nuceni soudně domáhati se svého práva. Přes všechno naše varování železniční juristé žádají soudní rozhodnutí. A když Nejvyšší soud konečně rozhodne na prospěch poškozených, místo co by z toho pánové vyvodili důsledky - zaplatit to ze svého ovšem nemohou, ale jsou, jak jsem naznačil jiné důsledky pro charakterní, poctivě smýšlející lidi - jedou za zaměstnanci do Bratislavy, do Košic, a na rozhodnutí soudu o nároku na 72.000 nabídnou na vyrovnání zaměstnanci 30.000 Kč a ten jednak v obavě o existenci, jednak v nejvyšší nouzi přijímá 50% vyrovnání na své stoprocentní právo. A tohle se jmenuje železniční právo, to se jmenuje uplatňování juristických studií na železnicích.

Slavná sněmovno! Je možno v takovém prostředí vésti vůbec takové důležité a velké podniky jako jsou železnice? Ale to je jen jeden případ. Máme přeřadění úředníků podle staršího zákona úplně falešně vyložené. Ve vládním nařízení podle zákonů čís. 222, 666 o propočítání jsou dva různé paragrafy, § § 2 a 3. § 2 mluví o převedení všeobecném, když se převede celá kategorie, propočítá se v poslední hodnostní skupině celá služba. § 3 zní tímtéž způsobem, jenom dole je upozornění, že ten, kdo je převáděn individuelně, bude propočítán podle předcházející kategorie.

Tak zní zákon. Naši juristé železničního úřadu zapašovali si poslední odstavec i k tomu druhému paragrafu a propočítávají individuelně i toho, kdo je v kategorii všeobecně převeden. Jsou z toho soudy, které se končí vítězstvím zaměstnanců. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Jdeme k ministerstvu. Naléháme zde: Nedělejte zbytečné útraty eráru, uznejte, že to těm lidem podle zákona patří. Máme však před sebou právníky, kteří k zdůraznění svého zamítavého stanoviska k případu dokonce prohlásí: "Mně neimponuje rozsudek Nejvyššího soudu, poněvadž tento rozsudek mohl vymoci jen dr Meissner jako býv. ministr spravedlnosti; kdyby tam stál někdo jiný, zněl by rozsudek možná jinak."(Hlasy: To je skandál!) Takové právní zásady máme na železnicích! To jsou nemožné věci!

Z těchto důvodů žádáme aspoň okamžitou nápravu v těchto věcech. Povím ještě něco o systemisaci, abych opodstatnil prohlášení, které jsem v této věci učinil. V celém zákonodárství personálním a v nařízeních - a mohu říci, že tak asi je znám od patentálních dekretů Marie Terezie a Josefa - neexistuje takový vyložený podvod ze strany vykladačů, jako v naší demokratické systemisaci. Všeobecně u státních zaměstnanců a zvláště u železničářů. Kdyby min. rada dr Fischer nechal aspoň po vydání vládního nařízení věci volný průběh.

Kdyby min. rada dr Fischer vydal nařízení a dál se o věci nestaral, pak bylo by možno aspoň říci, že ti úředníci, jimž jest vládní nařízení prováděti a kteří jemu rozumějí snad ještě méně nežli on jim, nějakým způsobem to zapletli. Ale ministerský rada dr Fischer dá si všecky tyto nesprávnosti na zákonech předkládati a ještě je zhoršuje. Bez min. rady dr Fischera nesmí dnes býti povoleno ani jedno systemisované místo. Min. rada dr Fischer proti rozhodnutí konferencí přednostů odborů a referentů z ministerstva železnic, kteří došli při velikém škrcení k číslici potřeby asi 154.000 systemisovaných míst, a proti vynesení správního sboru, který snížil tuto číslici na 149 tisíc, vezme prostě tužku a přes přesvědčení všech těch odborových přednostů - každý odbor ve svém resortu si věci spočítal a zjistil potřebu na místě - vynucuje si prostě další škrty. On tu dělá systemisaci s sebou až do nejzazších detailů! (Hlasy: Jde na stanici!) Ano! Min. rada dr Fischer jde na př. do dílen zjistiti, je-li tam opravdu potřeba tolik inženýrů a dělníků. Min. rada Fischer, který snad jakživ neviděl opilovati klíč, jde určovati ve věcech, pro něž museli inženýři dlouho studovati ve specielních odborech a vědách a pro něž se ti řemeslníci učili řemeslu! To je opravdu komedie pro bohy, když min. rada dr Fischer má rozhodovati o racionalisaci a racionelní systemisaci v pracovním odvětví, o kterém nemá ani ponětí. Že si to ministerstvo železnic dá líbiti, aby takový min. rada Fischer v odboru, o němž nemá ponětí, určoval, to svědčí o tom, kde se dnes nalézáme.

Chtěl bych i zde uvésti několik číslic: Na 100% systemisovaných míst navrhuje se dnes 37˙8% míst pomocných a smluvních a 62·2% míst definitivních, sem však patří také 14 tisíc, t. j. asi 8·5% míst pro úředníky bývalého statusu III, pro něž nejsou místa systemisována podle zákona do 7-4 plat. stupnice, nýbrž, kteří jsou nad systemisovaný stav do vymření? Zákon říká jasně, že má býti stanovena normální potřeba - tak jsme to odhlasovali - a tato zjištěná normální potřeba má býti systemisována. Při opětovném dotazu na návrhy o percentuelním systemisování odpovídal min. rada dr Fischer: "Bude tolik systemisováno, kolik je potřeba, kolik je zaměstnáno."A dnes nám na př. systemisují na 100 osob posunujícího personálu 53 lidí jako personál posunující a 47 lidí jako dělníky a příp. pomocníky při posunování. Je možno, abychom měli trvale zaměstnaného člověka 12, 13, 15 roků u určité služby a aby jeho místo nebylo systemisováno? Zákon praví výslovně: Místo, které není systemisováno, nesmí býti obsazeno, a je-li obsazeno místo nesystemisované, bude okamžitě zrušeno.

Každé místo, kterého je potřebí, musí býti systemisováno. Zákon č. 286 říká v §u 3, odst. 3, že jednou zpracovaná systemisace je definitivní a bude měněna jen jednou za tři roky. Kdyby se objevila potřeba sil v tomto údobí tří let na mimořádné, přechodné práce, musí učiniti resortní ministr se souhlasem ministerstva financí návrh a jenom se schválením vlády mohou býti přijímáni smluvní zaměstnanci. Tentýž zákon čís. 286 praví, že musí býti v prvé řadě všechny přebytečné, to je vypověditelné síly propuštěny. Podle zákona z r. 1924 máme tedy propuštěny všechny smluvní zaměstnance. Z téhož zákona máme zákaz přijímání smluvních zaměstnanců a ponechání jich ve službě. Ale r. 1928 máme na železnicích 36.000 smluvních zaměstnanců proti zákonu, nota bene ne na přechodné práce, nýbrž na práce trvalé.

A nyní zase jeden ze vtipů našich juristů. Aby tito lidé nemohli po 10, 12 letech zaměstnání uplatňovati nárok jako stále zaměstnaní, jsou propouštěni v prosinci před vánocemi v nejhorší době! Za starého Rakouska byli vysazováni, dnes nemohou prý býti vysazováni, protože by prý dráha za ně musila platiti všeobecné starobní a invalidní pojištění. Ona je musí "angeblich" propustiti, ona je tedy propouští. Jsou propuštěni pod titulem, že není další úvěr na jejich vyplácení. Přednostové dělají dílo. Propouštíme dnes snad na 10.000 dělníků do nezaměstnání. Přednostové naříkají, že mají práce, že nevědí co dříve. Trať je rozbita, podemleta, podsušena, nedosti podbíjena, a při tom jsou propouštěni lidé proto, že není úvěr. Z ministerstva železnic je nařízeno propouštěti a v ministerstvu železnic dělají páni k rozpočtu úvěr na 11 měsíců, aby mohli na zimu propouštěti s výmluvou, že není na to úvěr. (Posl. Srba: To je proti zákonu!) Ovšem to není na železnici jediná věc proti zákonu, jsou zde i jiné věci!

Vedle toho máme asi 22% pomocných zřízenců, lidí ve smyslu vlád. nař. č. 15/27 bez titulů, bez práva, kteří jsou jako pomocní zřízenci systemisováni na místa zaměstnanců definitivních. Ale pomocní zřízenci nikdy nebudou míti práva na definitivu, děje se zde tedy něco naprosto nepřípustného. V zákoně č. 394 sice udělal bývalý ministr dr Rašín, který to připravoval, návrh, aby se u podniků státních odpragmatisoval personál a nahradil personálem smluvním. Tento stav smluvních zaměstnanců narostl na železnicích, jak jsem řekl, na 36.000. V zákoně čís. 103 byl však tento paragraf o smluvních zaměstnancích zrušen. V celém zákonodárství nemáme jediného slova, že by nám bylo dovoleno za městnávati smluvní zaměstnance, smluvní dělníky, mimo pro ně nepředvídané přechodné práce, a to ještě jenom se zvláštním svolením vlády. U výpomocných zaměstnanců je totéž: 22% výpomocných zaměstnanců, to znamená asi 36.000 pomocných zaměstnanců vedle 36.000 smluvních zaměstnanců. Min. rada dr Fischer užívá v zákoně č. 103 pouze jednou názvu "výpomocný zřízenec". Tento název jest vzat ze staré pragmatiky "Aushilfsdiener" - výpomocný zřízenec. Pojmenování "sluha" jsme po převratu zvláštním zákonem zrušili a nahradili slovem "zřízenec".

Podle staré služební pragmatiky výpomocný zřízenec měl nárok na měsíční plat předem, poněvadž se stal čekatelem - tehdy čekatelů pro místa zřízenecká ještě nebylo stejnokroj, plný plat při narukování, plný plat v nemoci a podléhal disciplinárnímu řízení.

Min. rada Fischer v zákoně č. 103/26 jednou tohoto názvu užívá, správně pro příští čekatele, ale ve svém nařízení č. 15/27 už jej vykládá úplně opačně, ačkoliv zákon říká výslovně, že výpomocní zřízenci automaticky přechází do pragmatikálního poměru po 12 letech, nedostanou-li dříve místa zřízence. Toto ustanovení platí pouze po dobu, než bude provedena systemisace. Přes to, že tento zákon říká, jakmile bude provedena definitivní systemisace - přecházejí tito výpomocní zřízenci na místa čekatelů, zřizuje vládní nařízení celou trvalou kategorii pomocných zřízenců a nechává nám 22% míst úplně proti zákonu systemisovati pro pomocné zřízence.

A další protizákonnost: Zákon stanoví, že bývalí úředníci skupiny D a E se převádějí do služební třídy 3 a 4, které nově zřizuje zákon č. 103. Zákon stanoví pro tyto úředníky místa v 7. až 4. platové stupnici.

Do vládního nařízení č. 15 podle tohoto zákona sdělaného nepřejímá p. min. rada Fischer 3. a 4. služební třídu; zřizuje tu pro železnice pouze třídu 1. a 2. pro vysokoškoláky a středoškoláky. A v dnešní systemisaci nesystemisuje v důsledku toho místa pro úředníky, jež do vlád. nař. č. 15 nepojmul. Máme tedy dnes 14.000 míst obsazených železničními úředníky, která nejsou pojata do systemisace. Přímo proti znění zákona, který výslovně ustanovuje, že místo nesystemisované nesmí býti obsazeno, máme 14.000 nesystemisovaných míst úředníků! A když žádáme systemisaci míst v 7. až 4. plat. stupnici pro tyto úředníky, říká se nám: "patnáctka" to nedovolí. Když nebyla pro tyto úředníky podle zákona zřízena 4. a 3. služební třída, nemůžeme nic pro ně učiniti.

Když jsme r. 1927 s kol. Procházkou min. radovi Fischerovi v ministerstvu železnic ukazovali na to, kam tento stav povede, vyhnul se nám tím, že prohlásil: "Budeme u železnic tento stav úředníků jmenovati ve státním statusu do 3. a 4. služební třídy". A dnes visí těchto 14 tisíc zasloužilých úředníků ve vzduchu.

Jak máme nazvati jednání tak vysokého úředníka, když odborným znalcům, parlamentním zástupcům při jednání prohlásí: "Budeme pro ně systemisovati místa státní", a pak se postaví při definitivním projednávání věci proti a nechá 14 až 17 tisíc úředníků bez systemisovaného místa a bez jakékoliv možnosti povýšení? To je přece něco nesnesitelného!

Máme ještě jednu věc. Zákon č. 103 v 58 případech zmocňuje vládu k zařízení věcí, jež v zákoně jsou jenom rámcově uvedeny.

58 většinou choulostivých otázek z jediného zákona má vláda rozřešiti vládním nařízením. Jednal jsem o jedné z těchto věcí s panem min. předsedou, a to o vl. nařízení k §u 142, který říká, že to, která služební doba a jak má býti při jmenování propočítána a započítána, určeno bude vládním nařízením. Jde zde o velmi důležitou věc. Dostal jsem odpověď, ne od pana min. předsedy, nýbrž od pánů z presidia na dvě věty, čtyři řádky: "Ještě se na tom nedělá" - ačkoliv to byly již tři roky od vydání zákona, a druhá věta: "Bude se to dělat tak, jak se to dělá vždycky" - čili: Do toho ti nic není!

Vyložil jsem na to panu min. předsedovi obšírně celou věc a tážu se, jako jsem se tázal tam: Slavná sněmovno, nač potřebujeme parlamentarismus, když nám vysoký úředník může jím zpracovaný elaborát zákona předložit s vyzváním: Ptáčku žer nebo pojdi! Žádoucí změnu na elaborátu nesmíme prováděti, všechno úsilí o to bylo až na ojedinělé případy marné. Tak se v posledních letech od roku 1922 dělaly zákony! Když jsme udělali určité pozastavení a na naše námitky konečně i vláda sama uznávala, že to tak nejde dělati, dotyčný tvůrce zákona se pravidelně vykličkoval tím, že si vynutil zmocnění, aby tato otázka definitivně upravena byla vládním nařízením. Tak parlament odhlasuje řadu zmocnění vlády. Jak jsem řekl, v samotném zákoně č. 103 máme takových přímých i nepřímých zmocnění celých 58 kusů. Parlament jde pak po odhlasování domů; dotyčný tvůrce zákona si sedne, napíše těch 58 vládních nařízení podle svého původního parlamentními zástupci zavrhovaného justamentu. Do této práce mu nemá nikdo co mluviti. Pak se prostě věc předloží k podpisu a vydání vládě. Ve vládě ovšem nesedí nikdo, kdo by takové obsáhlé a různorodé materii mohl universálně rozuměti a nemůže to ani býti žádáno. Vláda musí přece - zdá se to býti docela přirozené - spoléhati na tak vysokého úředníka, vždyť je to ministerský rada, ten má vládě raditi, co a jak má udělati. A poněvadž to tak vládě vykazuje, proto proti všemu varování zástupců odborových organisací prosazuje se takový vládní návrh od samého počátku až k svému konci podle hlavy jednoho či dvou ministeriálů a pak se provádí s vědomím vlády podle jejich justamentu, který oproti parlamentním zástupcům-odborníkům prosaditi nemohli.

Táži se, nač je potom parlament? Na to, abychom kryli takového člověka, který buďto z neznalosti - chci býti opravdu velmi mírným a říkám z neznalosti anebo úmyslně podle udaného mu úkolu páše přímo zločiny na státních zájmech pod pláštíkem parlamentarismu a rozhodnutí vlády? Tu je parlamentarismus přece úplně zbytečná věc; kdyby takto mělo býti pokračováno, pak myslím, že mohu to plným právem označiti za nedůstojnou komedii s parlamentarismem.

Nechci končiti bez prohlášení, že ne proto, abychom odtud z oken propagovali požadavky, ale proto, že není jiného vyhnutí, musí tato vláda svůj program, jak jej celkově prohlásila, v praksi započít prováděti tím způsobem, že přikročí okamžitě k opatření výplaty třináctého měsíčního platu, k úpravě otázky staropensistů a k rozpuštění dnešní ústřední meziministerské personální komise v čele s panem min. radou Fischerem (Výborně!), utvoří novou komisi, skládající se ze zástupců vlády, zástupců parlamentu, zástupců odborových organisací a zástupců personálního zastoupení zaměstnanectva. Ovšem tato vláda také poděkuje p. Fischerovi za jeho dobrou práci ve službách panské koalice a pošle ho na jeho místo k Nejvyššímu soudu. (Výborně!) Tato vláda nesmí se ani chvíli zabývati myšlenkou, že by příští personální politika mohla býti dělána u nás pod egidou a za přímé nebo tajné spoluúčasti min. rady dr Fischera. Budeme míti příležitost v rozpočtové debatě na dalších číslicích dokázati, že tu jde přímo o zločinný podvod proti drtivé většině parlamentu, ba snad i proti vládě samé. Dokážeme, že pod přijatým titulem "méně zaměstnanců, ale lépe honorovaných" definitivní zaměstnanci v nejlepších letech života byli pensionováni, ale ihned podrženi ve službách jako smluvní za zvláštní plat. Jenom v železnicích etát pensijní stoupl na 500 milionů Kč vydání ročně. Slavná sněmovno, je to možno, abychom přijímali na 100 mil. Kč ročně příspěvků, a na 500 mil. Kč ročně vypláceli? Jak lehkomyslně se u nás dělají pensisté! A zbylým zaměstnancům zvýšen byl výkon a snížen plat! Tedy jenom v tomto případě prokážeme, že je to přímo nebezpečí pro stát, když takový člověk má býti v čele personální komise bez vlivné kontroly parlamentu a organisací.

Žádáme dále se vší rozhodností, aby systemisace tak, jak je dodnes zpracována, byla předána nové komisi a aby této komisi byl také předán elaborát vládního nařízení k § 142 o propočítání služební doby a aby byly této komisi, až bude práce shora uvedená vykonána, předloženy návrhy na přepracování zákona 103/26 a všech prováděcích nařízeni. (Tak jest!)

To, co jsem uvedl, je to nejmenší, co můžeme a musíme žádati, a tón, kterým to žádáme, je ten nejmírnější, kterým to žádat můžeme, poněvadž to, co se zde stalo, přesahuje všechny meze přípustnosti a nová vláda má jistě zájem na tom, abychom z těch otázek, které můžeme projednávati v komisi, neudělali předmět veřejného projednávání, které by ukázalo, s jakým podvodem zde bylo celá léta pod egidou vlády na rozkaz panské koalice pracováno proti státním a veřejným zaměstnancům. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Gottwald. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Gottwald: Nová vláda a nový parlament začaly svoji práci několika příznačnými, typickými, ba symbolickými činy. Za prvé navalily na chudobné poplatnictvo 2.5 miliardy nových daní ve formě prodloužení zákona o dani z obratu a o úředních dávkách, za druhé odpověděly na komunistický návrh ve prospěch nezaměstnaných vyhozením takměř celého komunistického klubu z parlamentu, čin, k němuž nesáhl ani fašista Pilsudský, za třetí dali pořádati proti nezaměstnaným, kteří demonstrovali za komunistický návrh v Brně, v Praze, v Mor. Ostravě a jinde pendrekiády, dali je ztlouci a pozavírati, při čemž nár. sociální senátor Šťastný nazval nezaměstnané dělníky syčáky a vagabundy. Nová vláda zahájila svoji práci za čtvrté tím, že ústy svého ministra spravedlnosti soc. demokrata Meissnera ohlásila novou persekuci dělnického tisku zrušením těch posledních zbytků tak zv. tiskové svobody a znemožněním vůbec revolučního tisku. (Posl. Hatina: Revolučního?) Ano, revolučního! Nová vláda zahájila svoji činnost tím, že prostřednictvím svého správního soudu zakázala německým občanům této republiky používati ve styku se zahraničními úřady mateřského německého jazyka. A konečně na poli zahraniční politiky uvedla se nová vláda tím, že ústy svého ministra, národního sociála Beneše drze hrozila (Místopředseda Roudnický zvoní.) sovětskému Svazu tím, že se připojí k intervenční notě Ameriky a Anglie ve prospěch tonoucí bandy čínských kontrarevolucionářů, zatím co zde v Praze pan Beneš jednal s rumunským ministrem o intervenční, obkličovací politice proti sovětskému Svazu na západě. (Veselost. - Výkřiky posl. dr Macka.) Tato první serie symbolických činů nové vlády jest živým komentářem vládního prohlášení a je tónem, který určuje muziku nové vlády. Těmito činy se nová vláda, nový parlament uvedl, těmito činy nová vláda prokázala, že bude vládou hladu, vládou policejního teroru, vládou fašistické diktatury, vládou nacionálního útlaku a vládou imperialistické vlády proti sovětům. (Hlasy: A sociálfašistů, na to jsi zapomněl!) I ti přijdou na řadu, bez sociál-fašistů by byla tato vláda nemožná. (Posl. Hatina: Vy také vyhlašujete pořád revoluci a neděláte ji! Vy jste na revoluci velmi zbabělí! Jako je zbabělý Šmeral, tak jste zbabělí všichni!) My ji uděláme. Vládní prohlášení praví, že hlavním úkolem nové vlády bude hledati a nalézti prostředky k odstranění hospodářské krise. Jak si to představujete, to jste už ukázali. Budete chtíti zvýšiti daně nepřímé, spotřební, budete chtíti zrušiti poslední zbytky ochrany nájemníků a zvýšiti činže a budete chtíti zvýšit agrární cla a drahotu, budete chtíti vyhazovati další desetitisíce dělníků z práce a odsuzovati je k smrti hladem, budete chtíti racionalisaci (Hlasy: Jako v Rusku!), kapitalistickou racionalisaci prodlužováním doby pracovní, snižováním mezd, popoháněčstvím a závodním fašismem vyždímati z dělníků, kteří v závodech zůstanou, poslední kapku krve. Budete chtíti daněmi, poplatky a exekucemi přivésti na buben další desetitisíce malozemědělských usedlostí, a celé vaše žvanění o zemědělské krisi nemá žádného jiného smyslu než právě ten, abyste poslední krejcary, které ještě zůstaly v kapsách malorolníků, vytáhli, abyste přivedli na buben poslední ještě jakž takž samostatnou drobnou usedlost. Budete zkrátka a dobře chtíti řešiti krisi vašeho prohnilého režimu na účet pracujícího lidu.