Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Kopecký. Uděluji mu slovo.

Posl. Kopecký: Komunistická strana Československa mne vyslala, abych zaujal místo, na které určila a na které 120.000 proletářských voličů pražské župy volilo soudr. Jana Haruse, kterého jste sem však, vy měšťáci a sociálfašisté a fašisté, nevpustili, kterého jste zbavili mandátu, kterého žalářujete jako trestance odsouzeného na několik let. Jsem vyslán, abych zde tlumočil nejostřejší protesty tří čtvrtin milionu revolučních dělníků a veškerého třídně uvědomělého dělnictva proti zneuznání mandátu soudr. Haruse a proti jeho věznění. Jsem vyslán, abych tlumočil, že statisíce revolučních dělníků nikdy neuznají násilné znemožnění soudr. Harusovi, aby vykonával funkci, ke které byl pracujícím lidem zvolen. Jsem vyslán, abych tlumočil neochvějné rozhodnutí veškerého dělnictva, bojovati všemi silami pro to, aby soudr. Harus byl vysvobozen ze žaláře, aby byl vysvobozen ze zajetí třídních nepřátel dělnictva. Jestliže komunistická strana obsazuje mandát určený pro soudr. Haruse, neznamená to, že zneuznává jeho mandát, nýbrž znamená to pouze, že obsazuje mandát, aby bylo využito tribuny pro šíření ideí, pro které soudr. Harus úpí v žaláři. Zaujímaje místo po soudr. Harusovi, prohlašuji, že budu si vždy vědom, že pouze zastávám jeho místo a že za něho vykonávám funkci, ke které ho jeho strana a proletariát povolaly jako poctivého a neohroženého bojovníka za zájmy pracující třídy a za její velké revoluční cíle.

Žalářování soudr. Haruse, otázka jeho osvobození jest a bude pro proletariát Československa nejen otázkou jeho citu, svědomí, otázkou solidarity s vězněným dělnickým vůdcem a revolučním bojovníkem, nýbrž i otázkou třídního boje proti fašistickým metodám kapitalistické třídní nadvlády. Co je případ soudr. Haruse? Případ Harusův je svou povahou a svým významem podobným případem, jako byl případ Maxe Höltze v Německu, André Martyho ve Francii, Sacca a Vanzettiho ve Spojených státech. Je to případ třídní msty vládnoucí třídy vůči revolučním dělnickým třídám, které s neochvějným třídním přesvědčením bojují za zájmy pracujících, bojují za svržení moci kapitalistických vykořisťovatelů a kterým Harus svým neohroženým vystupováním a svým ryzím, čistým, proletářským životem revolučním stal se zosobněním revolučních ideí, stal se jim symbolem, a proto se naň soustřeďuje nejvášnivější zášť a nenávist třídních nepřátel dělnictva, kteří se strachují o svou moc a o své panství. To je případ soudr. Haruse.

Čeho se dopustil Jan Harus, sklářský dělník, který v r. 1925 byl od sklářské pece povolán k vykonávání funkce parlamentního zástupce revolucionářského proletariátu? Zač je vězněn, zač je trestán, zač se na něm vykonává msta, která jde tak daleko, že je na léta odsuzován do žaláře? Čeho se dopustil soudr. Jan Harus? Ničeho jiného, nežli toho, že svoji poslaneckou funkci pochopil a plnil tak, jak ji má pochopiti každý poctivý, revoluční zástupce proletariátu, že viděl své místo nejen zde, ale že své pravé místo viděl na ulicích, tam, kde jsou proletářské masy. Soudr. Jan Harus se dopustil jen toho, že se neohroženě postavil v čelo bojujících dělníků, když šli demonstrovati za vyšší mzdy, proti drahotě a za větší kus chleba. Soudr. Harus dopustil se pouze toho, že burcoval dělníky k boji proti kapitalistickému řádu, dopustil se toho, že ukázal dělníkům revoluční cestu ruského proletariátu, že ukazoval dělníkům veliké dílo říjnové revoluce Sovětského svazu a že burcoval dělníky, aby byli hotovi k obra ně Sovětského svazu. Toho se dopustil soudr. Harus.

Dopustil se toho, že se odhodlaně postavil do prvních řad boje proti fašistům a sociálfašistům a že burcoval proletariát, aby svůj boj proti fašismu nevedl obranou demokracie, nýbrž bojem za revoluční moc proletariátu. Jen toho se soudr. Harus dopustil. Za to se na něm mstí buržoasie, za to jej trestá a drží v kriminále, ale za to jej milují dělníci a vidi v něm svého poctivého vůdce, a to všichni dělníci, bez rozdílu politického přesvědčení. Všichni dělníci vám řeknou, až na malou frontu zkorumpovaných sociálně fašistických živlů, že v soudr. Harusovi si váží a ctí poctivého dělnického vůdce a neohroženého proletářského bojovníka. Avšak za tuto lásku dělnictva k soudr. Harusovi se mstíte na něm a snažíte se, abyste ho mohli pod záminkou trestního deliktu polapiti a uvrhnouti do žaláře. V čem spočívaly delikty soudruha Haruse, za které je trestán? Vybrali jste v trestním zákoníku delikt veřejného násilí proti úřední osobě. Vůči Maxovi Höltzovi si německá buržoasie a její pacholci vybrali za záminku delikt lupičství a žhářství, vůči Saccovi a Vanzettimu americká trustová buržoasie vybrala za záminku delikt loupežné vraždy. Pod záminkou lupičství a žhářství byl soudruh Max Höltz 7 let vězněn, pod záminkou deliktu loupežné vraždy byli Sacco a Vanzett i usmrceni na elektrické židli, a vy jste si vybrali jako záminku veřejné násilí, abyste soudr. Haruse dostali do spárů měšťácké třídní justice. Je to jen záminka, poněvadž skutečné delikty soudr. Haruse spočívají v tom, že svou silou a neohroženým vystupováním dodával dělníkům při demonstracích odvahy, jsou v tom, že soudr. Harus neustoupil žádnému násilí, že svým tělem kryl a chránil dělnické ženy i muže před surovým, bestiálním ztýráním policejním obuškem. To jsou skutečné delikty soudr. Haruse. Za to jej trestáte a na něm se mstíte, za to jej vláčíte od soudu k soudu a odsuzujete stále na více let do žaláře.

Násilí. Krvavého násilí se dopouštěla na soudr. Harusovi policie. Soudr. Harus byl na každé dělnické politické schůzi policií surově zbit. Policie pořádala při každém vystoupení soudr. Haruse na něho honbu, aby ho zbila a cynicky se vysmívala, když ukazoval poslaneckou legitimaci. "Kašlem na imunitu, my jsme vrchnost", řekl policista, který zatýkal soudr. Haruse na vysočanské konferenci, kde soudr. Haruse policisté polapili a odvezli do kriminálu.

Veřejné násilí. Sám jsem byl svědkem, jak se konstruovalo vůči soudr. Harusovi obvinění z veřejného násilí. Při rozehnání vysočanské konference vylákala policie posl. soudr. Haruse na chodbu sálu, tam ho zbila tak, že se ještě potom v pankráckém vězení mu sel dáti léčiti a má o svém násilném krvavém ztýrání lékařské vysvědčení. Když soudr Harus s rozhořčením se obrátil na velícího policejního důstojníka, když ukazoval na ztýrání, na surový brutální postup policie, když žádal zjištění oněch policistů, kteří se na něho násilně vrhli, objevil se jeden z těchto policistů s roztrženou bluzou a tvrdil, že mu ji soudr. Harus roztrhl. Soudr. Harus byl krajně rozhořčen a přesvědčoval policejního komisaře, že je to podlost, že si policista roztrhl blůzu sám, aby vůči němu bylo zkonstruováno nové obvinění z veřejného násilí. Tak je to s tím veřejným násilím soudr. Haruse.

Případ soudr. Haruse spadá do éry policejního a fašistického teroru. Policejní teror a fašistická justice se spřáhly, aby na soudr. Harusovi mohla býti vykonána zavilá třídní msta. Jaký obraz skýtala soudní síň při procesu se soudr. Harusem? 15 až 20 policistů a 5 fízlů jako usvědčovatelů veřejného násilí soudr. Haruse nepřipouštějí svědky obhajoby. A těchto 15-20 policistů, těchto 5 fízlů, kteří soudr. Haruse do krvava ztloukli, zbili, kopali, po obličeji šlapali, tito lidé potom svědčí, že soudr. Harus vztáhl na ně jako na úřední orgány svou ruku a že se dopustil veřejného násilí.

A tak to bylo při každém případu násilí a při každém procesu. A tak vykonavatelé měšťácké třídní justice odsuzují soudr. Haruse s periodickým tempem na další a další léta těžkého kriminálu. To je případ Harusův, případ třídní msty, vykonávaný pomocí fašistických metod, za pomoci policejního teroru, za pomoci fašistické justice. Ale proletariát to vše dobře ví, proletariát dobře vyciťuje, že na případu soudr. Haruse, na jeho týrání, na jeho věznění, na odnětí jeho mandátu se ukazuje přechod buržoasie od demokratických forem vládnutí k fašistickým, brutálním, barbarským, vládním metodám. Proletariát však také dobře viděl, jak sociálfašistické strany podporují tento přechod k fašistickým brutálním metodám, neboť sociálfašisté tleskali všemu násilí, které bylo pácháno na soudr. Harusovi. (Výkřiky komunistických poslanců.) Oni tleskali, když soudr. Harus, dnes poslanec, byl policií surově zbit, oni tleskali tomu, že se šlapalo jeho imunitní právo, tleskali jeho polapení a uvěznění jako poslance, tleskali jeho žalářování a odsouzení. Tleskali odnětí jeho volebního práva a zneuznání jeho mandátu. Prostě tleskali policejnímu teroru a fašistické justici, která na soudr. Harusovi, sklářském dělníkovi, vykonávala akt třídní soudní justice.

Sociálně demokratický a národně sociální tisk hanebně, urážlivě, nestoudně, lživě psal o soudr. Harusovi. Snažil se vylíčiti docela i jeho chování v žaláři jako zbabělé. Prostě sáhl ke všem metodám podlosti a ne stoudnosti, aby otřásl hlubokou, velkou sympatií, kterou má všecko dělnictvo bez rozdílu k vězněnému soudr. Harusovi. Dělnictvo je plně přesvědčeno, že na tom, jak s ním zacházela československá buržoasie, na tom, že je vězněn a žalářován, nesou plnou spoluodpovědnost sociálfašistické strany, sociální demokracie a národní socialisté, jež v případě soudr. Haruse prokázaly už své sociálfašistické, katanské sklony a svou schopnost k roli, kterou nyní hrají.

Nyní sociálfašisté už přímo vykonávají fašistickou persekuci, fašistické potlačování dělnictva. Dnes p. dr. Meissner už přímo řídí fašistickou justici proti revolučnímu dělnictvu. (Výkřiky komunistických poslanců.) Československý proletariát proto povede svůj boj za osvobození soudr. Haruse formou nejostřejšího boje proti sociálfašistům, kteří jsou dnes přímými vězniteli, přímými žalářníky soudr. Haruse.

Třídní msta na soudr. Harusovi, právě tak jako celý brutální a fašistický teror, policejní teror a fašistická justice, k nimž československá buržoasie za pomoci sociálfašistů sahá, jsou v podstatě výrazem strachu československé vládnoucí buržoasní třídy před proletářskou revolucí, která je na pochodu a která se nezadržitelně blíží k svému vítězství. (Výkřiky posl. Špatného.)

Vězníte soudr. Haruse jen proto, že se ho bojíte jako revolučního bojovníka. Vyhazujete fašistickými metodami komunistické poslance z parlamentu a béřete fašistický karabáč na proletariát, poněvadž cítíte, že nadchází pro vás a pro vaši moc těžká chvíle, že se systém vaší politiky a hospodářská nadvláda otřásá. Vy se děsíte krise, vy se děsíte revoluce, jejíž síla se dnes ozývá na ulicích, v bouřích nezaměstnaných, aby se zítra ozvala v mohutném boji kovodělníků. Tato nezdolná síla a touha proletářských mas po osvobození buší dnes na dveře, buší na vrata žaláře soudr. Haruse. Tato revoluční síla otevřela brány žaláře Maxu Höltzovi, tato revoluční síla otevřela žaláře André Martimu a otevře brány žaláře i soudr. Harusovi. (Potlesk komunistických poslanců.)

S případem soudr. Haruse souvisí případ soudr. Vodičky. Na místo soudr. Harusa měl jako zvolený poslanec přijíti soudr. Vodička. Jeho mandát byl popřen za takových okolností, že přibíjíme postup v otázce mandátu soudr. Vodičky na pranýř jako nejkřiklavější doklad fašistických metod, k nimž se v tomto státě sahá. Vlivy fašistických snah finančního kapitálu se v Československu tak intensivně uplatňují, prvky fašistických vládních metod už tak silně přerůstají prvky měšťácké demokracie, že pokud jde o postup v otázce mandátů komunistických poslanců, postupuje se v nejkřiklavějším rozporu přímo s ústavními zákony. Popření mandátu soudr. Vodičky je toho dokladem. V otázce mandátu soudr. Vodičky nebyl dodržen postup ústavních zákonů. Volební soud při verifikaci mandátu odepřel uznati mandát soudr. Haruse, ale výslovně prohlásil na místo něho za zvoleného soudr. Jana Vodičku. O tomto usnesení volebního soudu bylo také soudr. Vodičkovi posláno sdělení z předsednictva posl. sněmovny, v němž se výslovně poukazuje na usnesení volebního soudu ze dne 23. listopadu, podepsané předsedou sněmovny Malypetrem. Soudr. Vodička byl také sněmovní kanceláří vyzván a složil již také ve sněmovní kanceláři slib. Avšak přes toto rozhodnutí volebního soudu byl mandát soudr. Vodičky rozhodnutím ministerstva vnitra popřen a na jeho místo povolán další náhradník. Ministerstvo vnitra povolalo prostě o své vůli náhradníka na místě soudr. Vodičky, zvoleného volebním soudem.

Podle ústavních zákonů má rozhodovati o zvolení členů Národního shromáždění volební soud, který je volen Národním shromážděním a který je také jedině pravoplatnou ústavní instancí, která rozhoduje o platnosti zvolení a zkoumá a ověřuje volbu členů Národního shromáždění. V Československu dostoupila fašisace tak daleko, že o mandátu rozhoduje ministerstvo vnitra. "Nechť vládne vláda", volali sociál-fašisté, volal Josef Stivín, aby vyjádřil fašistické tužby finančního kapitálu, a vláda podle tohoto sociál-fašistického přání vládne tak revolučně, že ministerstvo vnitra přes kompetenci volebního soudu popírá mandát člena Národního shromáždění. Přibíjíme to na pranýř!

Popření mandátu soudr. Vodičky a celý postup v případě jeho mandátu je výrazem týchž metod a aktem téže zavilé msty jako případ soudr. Haruse. Oba případy jsou spolu spojeny. Proč je popíráno zvolení soudr. Vodičky? Poněvadž soudr. Vodička nebyl do sněmovny z rozhodnutí ministerstva vnitra vpuštěn. Je to nový článek v řetězu persekučního postupu proti soudr. Vodičkovi. Soudr. Vodička je po léta vládnoucími kruhy štván a persekvován. A proč on, který do světové války r. 1914 šel s červenobílým karafiátem jako nár. socialista, proč on, který nejčasněji vstoupil do řad československého národního vojska, proč on, který bojoval hrdinně u Zborova, který byl účastníkem bojů v legiích, proč právě on? (Výkřiky poslanců strany komunistické.) Proto, poněvadž ve chvíli velikého dějinného přelomu, kdy vlna revoluce se hnala světem a kácela trůny monarchie, kdy svrhla a povalila moc buržoasie v největší říši světa a přinesla revoluční moc proletariátu, probudilo se v soudr. Vodičkovi, mladém dělníkovi, jeho třídní vědomí.

Odplavilo všechnu změť patriotické nacionální ideologie a postavilo soudr. Vodičku do úlohy, že se stal mluvčím v legii, té části třídně cítících legionářů, jimž třídní vědomí bránilo sloužiti žoldácké buržoasní kontrarevoluci kolčakovské, jimž třídní vědomí bránilo sloužiti zájmům mezinárodního imperialismu, usilujícího o povalení díla bolševické říjnové revoluce, a jež třídní vědomí a třídní cítění vedlo k sympatiím s bolševickou revolucí a s ruskými soudruhy.

Soudr. Vodička právě jako představitel těchto třídně cítících legionářů, inklinujících k bolševické revoluci, byl již na Sibiři pronásledován jako psanec a nebezpečný buřič. U jeho osoby byl okamžitě suspendován režim pokryteckého bratrství, který byl v legiích, a soudr. Vodička byl postaven před válečný soud jako buřič a byl odsouzen k smrti. Měl býti zastřelen, ale byl pak odsouzen ke čtyřem letům žaláře, ze kterých si odpykal 14 měsíců. (Výkřiky poslanců strany komunistické.)

Do Československa byl soudr. Vodička dopravován jako nebezpečný buřič pod dozorem a od prvního okamžiku svého příchodu byl svěřen nejbedlivější péči špiclovského aparátu buržoasní potlačovací moci. Od svého příchodu do Československa neudělal soudr. Vodička kroku, aby nebyl stopován špicly. Na každém kroku má za sebou špicly, kam plivne, tam zasáhne špicla. A proč? Proto, poněvadž soudr. Vodička po svém příjezdu do Československa zůstal věren svému třídnímu vědomí a postavil se do řad revolučního proletariátu, postavil se pod prapory komunistické strany Československa. Ale právě proto pochopové československé buržoasie hledali příležitost, aby soudr. Vodičku, toho nebezpečného buřiče, polapili a dostali pod nějakou záminkou do žaláře. A tak bylo vůči němu inscenováno obvinění ze špionáže. Soudr. Vodička byl postaven před soud, ale byl soudem z obvinění ze špionáže osvobozen. Avšak na procesu soudr. Vodičky se ukázalo, co dovede měšťácká třídní justice. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu byl znovu případ soudr. Vodičky vrácen témuž pražskému zemskému soudu a soudr. Vodička, aniž se ve skutkové podstatě něco změnilo, aniž bylo obvinění ze špionáže podepřeno nějakým důkazem, byl odsouzen pro obvinění ze špionáže, pro které byl před 1/2 rokem osvobozen, na 4 léta do žaláře. Přes 3 léta byl soudr. Vodička držen v žaláři a šikanován při tom všemi způsoby zfašisovaného žalářního režimu, bylo mu odmítnuto právo podmíněného propuštění, zřejmě jenom pro jeho komunistické přesvědčení, poněvadž se výslovně správa věznice ptala, zdali je komunistou. Když odpověděl, že komunistou je, bylo mu právo podmíněného propuštění odepřeno. Poněvadž soudr. Vodička po návratu ze žaláře, po všem tom utrpení v žaláři a přes časté pokusy o svody se nedal zlákati, zůstal bojovníkem, byl naopak žalářem ve svém revolučním třídním přesvědčení zocelen a vrátil se znovu do řad revolučního proletariátu se stupňovanou bolševickou energií, aby bojoval pro revoluční cíle dělnické třídy, byl vystaven dalšímu novému persekučnímu stíhání a pronásledování, a z těch důvodů byl mu odepřen mandát.

V této sněmovně, kde měl soudr. Vodička seděti a kde sedí gen. Gajda, se vnucuje paralela: Vodička-Gajda. Ta paralela ukazuje v nejostřejším vyhrocení dvě protivy vývoje třídních sil. Zatím co soudr. Vodička, proskribovaný buřič ze sibiřských legií, nebyl sem vpuštěn, byl zde se vší zdvořilostí přijat generál Gajda tento krvavý kat ruských dělníků, tento krvavý pacholek Kolčakův, tento ruský krvavý kontrarevolucionář, tento krvavý pomocník mezinárodního imperialismu. Proč? Poněvadž ho tyto schopnosti, tato tradice krvavého pacholka činí čsl. buržoasii přijatelným, poněvadž si v Gajdovi československá buržoasie pěstuje do budoucna krvavého fašistického kata revolučního proletariátu, kterého, když to uzná za nutné, povolá, aby rozehnal tento parlament a dosadil, nastolil otevřenou fašistickou diktaturu. Kdyby býval soudr. Vodička na Sibiři zradil svůj třídní cit, kdyby byl šel a zůstal žoldnéřem kontrarevoluce, imperialismu, kdyby byl šel touto cestou, může býti, že by se dnes mohl také chlubiti rodinným museem diamantových a zlatých šavlí, že by dnes také mohl vésti blahobytný život legionářských generálů, kteří tvoří dnes dvůr Masarykův a Benešův a jsou vojenskou oporou sociál-fašistického režimu. Ale poněvadž soudr. Vodička zůstal věren svému přesvědčení, šel cestou třídní, poněvadž zůstal v řadách revolučního proletariátu a pevně stojí pod praporem KSČ., pevně, neochvějně stojí ve službách revolučního boje dělnické třídy, zůstal proletářem a jest psancem zbaveným občanských práv, jest psancem, který nebyl do této sněmovny vpuštěn.

Oba případy, případ soudr. Haruse i soudr. Vodičky krajně a nesmírně pobuřují dělníky. Sta dělnických schůzí a dělnictvo ve stech závodech usneslo nejostřejší resoluce a protesty proti odnětí, proti neuznání mandátu soudr. Haruse, proti jeho věznění a žalářování, žádajíce jeho propuštění. Oba případy, Harusův i Vodičkův jako doklady fašistického postupu dokazují pracujícím masám, k jakým methodám třídního útlaku čsl. buržoasie sahá. Ukazuje jim to však i řada jiných dokladů. Každý den přináší nové doklady o uplatňování brutálních fašistických metod.

Tyto dny přinesly další doklad. Na severu Čech ve Warnsdorfu byl soudr. Pischl, funkcionář průmyslového svazu textiláků úředně vykázán z warnsdorfského okresu docela ve stavu těžké nemoci, byl vykázán jako člověk nebezpečný klidu. Nebezpečí bylo v tom, že to byl poctivý a svědomitý funkcionář dělníků, který se staral, aby se dělníci připravili na svůj existenční boj za větší kus chleba, že připravoval poctivě a svědomitě stávkový boj dělnictva, který se již v tuto dobu na severu Čech rozpoutává. Ale toto vykázání soudr. Pischla je příznačno tím, že bylo provedeno s odvoláním se na nařízení z doby Metternichovy. Vůbec je příznačno pro fašistickou reakci, že ona, hledajíc brutální metody útlaku vůči proletariátu, používá a vrací se k formám starého feudálněpolicejního státu. Vnitřní režim fašistické Italie se vyznačuje také tím, že Mussolini zavádí formy středověkého nevolnictví, že zakazuje volné stěhování obyvatelstva, že přikazuje násilné přestěhování a násilné vykazování proto, aby zachránil fašistický režim, který se již otřásá pod silou revolučního hnutí italského pracujícího lidu. Československá buržoasie jde za vedení sociálfašistů po této cestě mussolinského fašismu.

Jakých násilnických metod se vůči dělnictvu používá, o tom svědčí další dva případy z Prahy. Včera večer konala se na Žižkově veřejná schůze dělnické mládeže. Když 15 mladých dělníků šlo z této schůze, bylo na Kostnickém náměstí na Žižkově přepadeno 20 policejními fízly, 20 civilními strážníky, kteří pendreky do krvava stloukli bezbranné mladé dělníky. To je příklad, který ukazuje, k jakým podlým a brutálním metodám policejního teroru čsl. buržoasie za vedení sociálfašistů sahá, aby potlačila stoupající hnutí proletariátu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Na Pankráci jest vězněna dělnice Příhodová, matka sedmiměsíčního děcka. Přes to, že se intervenovalo, nebyla dosud propuštěna, ač byla policejně odsouzena a trestána 8denním trestem. Její muž nebyl k ní puštěn na návštěvu, protože, jak mu bylo sděleno, byla již podána na ni žaloba, která prý bude tajně projednána.

To všecko jsou případy, které proletariát československý přesvědčují, že musí se stupňovanou silou mobilisovat k jednotnému bojovnému nástupu, aby zlomil nejostřejším bojem proti fašismu a sociálfašismu fašistické násilnické brutální metody, pomocí kterých se snaží buržoasie zachrániti hroutící se režim, že musí stupňovanou silou mobilisovati k jednotnému revolučnímu činu, kterým by byla povalena vláda buržoasie a sociálfašistů, a nastolena revoluční moc proletariátu, diktatura proletariátu. A proletariát si postupem tohoto soustředění svých sil vynutí osvobození soudr. Haruse, vynutí si, aby ho na pochodu k revolučnímu vítězství vedl soudr. Harus, tento statečný voják KSČ, statečný voják komunistické internacionály, aby vedl dělníky k soudu, on, který na sobě poznal, jaké podlé, jaké zavilé msty je buržoasie schopná. Dělníci neustanou ve svém volání: Propusťte Harusa! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Chobot.

Posl. Chobot (polsky): Slavná sněmovno! Vážení pánové! Jako zástupce Polské socialistické strany dělnické, která po skorem 11 letém trvání Československé republiky teprve po prvé mohla vyslati svého zástupce do této sněmovny, dovoluji si jménem polského lidu pracujícího, bydlícího na Těšínsku a moravském pohraničí, vysloviti nejdříve bratrský pozdrav dělníkům všech národností bydlících v tomto státě, a zároveň prohlašuji, že ve všech věcech zásadní politiky budu postupovati solidárně se zástupci české a německé sociální demokracie, a ve věcech národní kultury týkajících se naší polské menšiny, také se zástupcem Polské strany lidové, p. dr Buzkem.

V této chvíli, kdy zde po prvé vystupuji jako zástupce polského dělnictva, považuji také za svou povinnost zaslati srdečný bratrský pozdrav polským dělníkům v republice Polské, zvláště našim bratřím organisovaným v Polské straně socialistické, která právě vede těžký boj o zajištění demokracie, v němž přeji jí jménem našich polských dělníků nejlepšího zdaru a vítězství.

Než začnu předkládati požadavky našeho polského pracujícího lidu, rád bych zjistil, že polští dělníci na Moravě již ode dne 28. října 1918, a polští dělníci a vůbec všechno obyvatelstvo na oné části Těšínska, která podle rozhodnutí velvyslanecké konference připadla Československé republice, ode dne, kdy r. 1920 toto rozhodnutí bylo vyhlášeno, stojí loyálně na půdě tohoto státu považujíce se za rovnoprávné jeho občany, a všechny výčitky, že bychom byli živlem protistátním, zcela rozhodně odmítám jako ničím neodůvodněnou pomluvu, rozšiřovanou šovinistickými živly, nepřátelsky smýšlejícími s naším polským lidem, které nejprve chtěly, vytýčivše klamnou teorii o popolštěných Moravcích a proroctví, že za 10 let nebude ve Slezsku již vůbec Poláků, zničiti naši polskou menšinu, a když to nepomohlo, pomlouvají nás, jako bychom byli nepřáteli státu. Pravda však jest, že přes velké křivdy, které našemu polskému lidu způsobili někteří šovinističtí čeští činitelé a dokonce některé úřady, při čemž se zvláště vyznamenali ti bývalí rakouští byrokraté, kteří dříve podporovali poněmčování a teprve v době plebiscitu objevili v sobě náklonnost k Československé republice a kteří své osobní intriky, své vlastní zájmy a zájmy svých příbuzných považují za zájmy státu, - náš lid choval a chová se loyálně ke státu a národu československému, čehož nejlepším důkazem jest, že po celých 11 let nebylo u nás ani jediného případu odsouzení pro velezradu, jak se to stalo na jiných územích státu a zvláště na Slovensku. Ti šovinisté, kteří se nemohou dočkati, kdy zmizí naše polská menšina, budou v každém kroku na ochranu našich práv vždy viděti protistátní hnutí, ale státní úřady měly by se již jednou postaviti na stanovisko práva a spravedlnosti a nedbati pomluv a výstřelků těchto šovinistů.

Výsledky posledních voleb dokázaly, že se polský lid ve Slezsku považuje za polský a chrání svoji državu a že se žádné pokusy odnárodniti jej nepovedly, nýbrž jen přiostřily poměry. Pokoušeli se nás rozbíti metodami, známými na Podkarpatské Rusi. Když nepomáhaly sliby, vyhrožovalo se terorem, ale všechno se rozbilo o skalopevnou vůli polského lidu, který se nevzdá své národnosti ani za několik stříbrných ani pod nátlakem hrozeb. (Posl. Ostrý: O židy se to rozbilo!) O židy se to nerozbilo, neboť ve Slezsku je židů velmi málo. (Posl. Ostrý: Mandáty vám dali!) Židé nám nedali žádného mandátu, ale vaše strana, pane kol. Ostrý, měla na Podkarpatské Rusi na prvním místě své listiny židovského rabína. Prosím, abyste nám v tomto směru židy nevyčítali. Při posledních volbách okradli jste židy o jejich hlasy a proto oni se tentokráte nedali od vás napáliti. Nedali nám mandáty, to není pravda, neboť již v minulém zasedání byl ve sněmovně jako zástupce polského lidu dr Wolfa počet našich hlasů vykazuje, že polský lid jest s to, aby svými hlasy zvolil svého zástupce. Skoro všechny strany české, i vaše strana, pane Ostrý, stály proti nám. V posledních volbách bylo vydáno statisíce letáků v polském jazyku, jimiž se doporučovalo našemu lidu, aby hlasoval pro české kandidátky a pomlouvali se kandidáti polští. Dávalo se dokonce na srozuměnou, že si úřady nepřejí polského poslance ve sněmovně. Zato jsme zde tři. Legenda o popolštěných Moravcích jest již tak směšná, jak směšní jsou její původci. (Posl. Ostrý: Není směšná!) Jest směšná, poněvadž ve Slezsku byl a jest polský lid a nikoliv popolštění Moravci.

Litovati dlužno ještě toho, že úřady na Těšínsku poskytují rozličné výsady všelijakým odrodilcům, jimž smíření mezi lidem polským a českým jest solí v očích. Dohoda polskočeská byla by pro ně koncem kariery. Proto také špehounství a udavačství jest jejich vezdejším chlebem. Neostýchají se vyhrabávati již dávno zapomenuté události z doby plebiscitu. My hájíme stanovisko, že nelze považovati za zločin, že Poláci stojíce na zásadě sebeurčení národů, požadovali ve Slezsku, aby byli připojeni k Polsku.