Totéž je s obilím. Přestane-li spotřeba chleba, přestane snad obilnářská produkce? Což tu není nikoho, kdo by zkoumal, zda obilí nebylo by možno upotřebiti k něčemu jinému? Velectění pánové, nebudu se déle zdržovati posuzováním dosavadní naší zemědělské politiky, myslím však, že na jejích výsledcích, na současném stavu našeho zemědělství a našich zemědělců je možno nejlépe posuzovati kvalitu této politiky.

Kde je příčina této zemědělské krise? Řekl jsem, že zemědělská krise není jen u nás. Zápasí se s ní v Americe, Anglii, Německu, Rakousku, budí veliké starosti v Polsku atd. Hlavní příčinou je tu především poválečný světovém trhu nerozhoduje náš obilní trh. My jsme proti takové Kanadě trpaslíkem. Ale nejen to; postupnou kultivací dosud pustých území, vzrůstem a zdokonalováním dopravy uvádějí se v pohyb zemědělské produkční síly celého světa. A celý tento stav bude stále horší. Klesá spotřeba obilnin a to má tytéž příčiny. Moderní obchod a zdokonalení dopravy kosmopolitisují jídelní lístek dnešního člověka. Na jídelním stole dnešního člověka účastní se všechny díly světa svými produkty. Toho dříve nebylo. Stojíme stále pod velkým tlakem zejména americké konkurence obilní a moučné.

Uvedu jen tyto cifry: Amerika vyvezla r. 1870 do ciziny 50 mil. bušlů obilí, r. 1900 už 400 milionů bušlů. A tu se dostáváme k podivnému stavu, že v době nadprodukce, nadvýroby, bída širokých vrstev lidových je největší. Neboť čím vlastně dnes trpíme, co je, chcete-li, podstatou zemědělské krise, vezmete-li to s jiného hlediska? Trpíme velkými úrodami chlebovin. Příliš mnoho chlebovin se vyrobí, takže cena jejich klesá, až se dostáváme do stavu, kdy vůbec toto zboží není prodejné. Je to zboží, po němž není poptávky, protože lidé mají chleba nadbytek. Ale kolik je u nás desetitisíců rodin, kde se děti jakživy dosyta nenajedly, kde se s velkou pozorností krájí bochník chleba a rozděluje mezi děti se starostlivým pohledem matky hospodyně, jak toho chleba ubývá. Není tedy jen problémem, jak utratiti tyto velké sklizně a zajistiti rentabilitu zemědělci, ale je problémem a snad větším: dostatek chleba pro všechny ty, kteří užitečně pracují a kteří chleba mají nedostatek. Nadprodukci nemáme jen na poli zemědělské produkce. Naopak. Krise průmyslové z příčin nadprodukce postihují průmyslové dělnictvo téměř periodicky a v míře daleko větší. A je to přirozené, hledíme-li k rozvoji hospodářskému, k rozvoji výrobních prostředků a metod. Jen se podívejte, vážení pánové a dámy, na tyto cifry z Německa. V Německu r. 1860 na jednoho dělníka příslušného odvětví ve výrobě surového železa připadalo 26 tun, roku 1913 již 400 tun. Ve slevárnách roku 1871 12 tun, roku 1910 24 tun, ve výrobě litiny roku 1877 14 tun ročně, roku 1910 82 tun, ve výrobě textilií na jednoho dělníka v textilu roku 1865 1559 kg, ale roku 1912 4375 kg. Není to ohromné zvýšení produktivity zásluhou větší pilnosti zaměstnaných dělníků, nýbrž především pokrokem technického zařízení dotyčné výroby? A úměrně tomu neroste spotřeba, neboť pokrok výrobní je příliš rychlý a následek jest přeplnění trhu, nastává zastavování továren, propouštění dělníků ze zaměstnání bez ohledu na to, že zítra nebudou míti čím zaplatiti činži, že nebudou míti kus chleba pro své děti. Německo má dnes jeden a půl milionu nezaměstnaných. Příčina tatáž, kterou jsem vylíčil. Vzrůstá technika výrobní a dělnictvo je existenčně ničeno. Ale vždyť to máme u nás také! Prožili jsme někdy horší krise, než prožila v posledních letech naše obuvnická živnost? Baťa pohřbil desetitisíce těchto dosud samostatných drobných živnostníků. Byla to krise obuvnického řemesla. Padli jí v oběť nevinní, dosud samostatní, pilně pracující a skromně žijící naši lidé.

Stát pomohl? Nepomohl. Nebylo učiněno nic na jejich záchranu proti nebezpečí, vůči němuž stáli bezradně a které na ně přikvačilo bez jejich viny. Tak se tu setkáváme s důsledky anarchie kapitalistického systému výrobního.

Vy, kteří přicházíte s reformními návrhy, kteří žádáte intervenci státní, setkáváte se i s naším úsilím ve stejném směru. Ale jedno vězte: Tato krise kapitalistického výrobního režimu nedá se řešiti prostředky soukromohospodářskými, prostředky kapitalistickými. Každý prostředek, chcete-li, aby se pomohlo, musí býti vzat z duševní dílny mezinárodního socialismu.

Pomoci mohou jen socialistické metody hospodářské politiky. (Výkřiky komunistických poslanců: Dostanete se do slepé uličky a z té nevyjdete!) Nejhůře bychom pochodili, kdybychom šli o radu tam do vašich lavic.

Ve příčině zemědělské krise žádá se z kruhů agrárně-buržoasních v podstatě toto: vyloučení konkurence světového trhu na trhu domácím. To je, prosím, podstata všech intervenčních požadavků. Toho se má dosíci clem, nebo monopolem, anebo státním příplatkem.

Vezměme obilní clo. Bylo tu dopoledne o tomto prostředku velmi hovořeno a já neváhám říci, že clo jako prostředek obchodní a hospodářské politiky není pro nás věcí zásadní, nýbrž toliko věcí oportunity. Bude-li třeba pro ochranu domácího konsumenta¨-výrobce a pro hospodářský rozvoj našeho státu cla po vyčerpání všech ostatních prostředků, jistě ani my před tímto opatřením se nezastavíme. Jde o to, zkoumati, zda v situaci, v níž jsme teď, jest clo jediné možným prostředkem východiska a v jaké míře, anebo jsou-li tu ještě jiné prostředky, k nimž bychom se měli především uchýliti.

Naše obilní clo činí teď podle celní novely z r. 1926 na pšenici 60 Kč. (Hlasy: 30 Kč!) Nikoliv, to je smluvní clo, ale autonomní clo činí 60 Kč, na žito 56 Kč, na ječmen 44 Kč, na oves 48 Kč. Clo smluvní, zákonem vázané, pod něž při jednání o obchodní smlouvu se nesmí, činí u pšenice 30 Kč, u žita 38 Kč, u ječmene 34 Kč a u ovsa 36 Kč. Kdybychom chtěli - za předpokladu, že se clo objeví v ceně v plné síle, že clo neponese z části cizí importér, jak nám bylo tvrzeno při celní novele r. 1926 - zvýšiti ceny obilí pomocí cla na míru, na které bychom chtěli ceny obilí dnes míti, musili bychom upraviti clo asi takto: u pšenice s 30 Kč smluvních na 60 či 70 Kč smluvních, u žita se 38 na 70 až 80 Kč, u ječmene s 34 na 75 až 100 Kč, u ovsa se 36 na 70 až 80 Kč. To by byly ovšem sazby smluvního cla, pod něž by se jíti nesmělo.

Pánové ráno ve "Venkově" a i pan kol. dr Zadina nás vinili z menšího porozumění pro potřeby zemědělské, než jaké vykazují naši říšskoněmečtí soudruzi. Jenže to vypadá jinak, přihlédne-li se k podstatě věci. Tak obchodně politický výbor říšského sněmu německého schválil předevčírem nové sazby německého cla obilního, o nichž se ještě říšský sněm neusnesl. Nejvyšší clo, které nám tu bylo kladeno za vzor, bude činiti 9,6 RMk, to bude v naší měně - ale to srovnání není správné, poněvadž hladina cenová je tam zcela jiná než u nás - činiti 76 Kč, a my máme u nás 60 Kč. Je tu tedy rozdíl pouze 2 RMk. (Posl. dr Zadina: To bude smluvní clo v Německu!) Račte odpustiti, jaké bude autonomní clo? (Posl. dr Zadina: Bude vyšší!) Snad bude vyšší, snad nižší, dosud tam o tom nebylo ani jednáno, natož aby bylo něco určitého. S vázaným clem obilním 30 u pšenice, 38 u žita, 34 u ječmene a 36 u ovsa nemohli jsme uzavříti jediné obchodní smlouvy s východními zemědělskými státy. Proč? Z jednoduché příčiny. My jsme nemohli kompensovati ničím jejich požadavky. Nemohli jsme jíti níže, poněvadž naši vyjednavači jsou vázáni předpisem zákona. A bylo právě úmyslem iniciátorů celní novely, aby vyjednavači nemohli na účet těchto cel - je to u nás ojedinělé - sjednávati obchodní smlouvy. Pan ministr nár. obrany, dr Viškovský, bývalý generální tajemník zemědělské rady v Čechách, je velmi vzdělaný pán v otázkách zemědělské politiky. Byl předsedou obilního válečného ústavu v Praze, a je autoritou v otázkách zemědělské politiky.

Nynější pan ministr nár. obrany dr Viškovský, klubovní kolega p. dr Zadiny, psal r. 1914 tehdejšímu rakouskému ministru orby dr Zengerovi zvláštní memorandum, týkající se pohybu cen zemědělských plodin u obilí. A v tomto memorandu výslovně uvádí toto: "Neustálenost obilních cel má svou příčinu v jiných stránkách než v celní politice." Totéž říkáme i my. Je to řada příčin, které zde působí a které je třeba odstraniti, aby škodlivé kolísání cen v zemědělství a podobné krise byly pokud možno vyloučeny anebo zmírněny. Pochybujeme, že budeme moci vyhověti v žádané míře požadavku té nejširší celní ochrany, jak nám byla ráno presentována. Bude třeba žádati, aby se obrátil zřetel k jiným stránkám tohoto problému, k řešení jiných otázek, které mohou spíše pomoci, aniž by škodily jiným výrobním vrstvám a celku našeho národního hospodářství. A tu se nejvíce objevuje podnět zřízení obilního monopolu. Obilní monopol je živě diskutován v Rakousku v zemědělských kruzích, mají jej ve Švýcarsku, živě se diskutuje v Německu, kde jsou k němu vážné návrhy v té Getreideggesellschaft, a také u nás, zejména v kruzích německých agrárníků nalezne se dosti stoupenců zřízení obilního monopolu. V socialistických kruzích tato myšlenka je přijímána sympaticky a my se nevzpíráme na tomto řešení pracovati. Ale musíme si býti vědomi důsledku této celé otázky. Pánové z řad agrární buržoasie představují si monopol tržní monopol mám zde stále na mysli u obilí nebo vepřů, nebo hovězího dobytka jako monopol svůj vlastní. Na př.: obchod dobytkem "Zemka a spol.", obchod obilím "Kooperativa a spol.", a tu již se rozcházíme. Nemůžeme připustiti, aby byl monopol organisován jednostranně, nýbrž musíme trvati na tom, aby každý monopol u nás byl organisován státně. Co byste řekli tomu, kdyby se horníci dohodli s těžaři a řekli si: my si uděláme monopol na obchod uhlím, cukrovarníci: my si uděláme monopol na cukr. Oni mají sice svou kartelní organisaci, ale to není a nesmí býti náš ideál. Proti tomu se musíme stavěti, musíme to omezovati a viníme vás, že jste na příklad této kartelní organisaci hodili loni na podzim zbytečně 500 mil. Kč a tak poškodili miliony venkovských konsumentů zdražením cukru Tedy při monopolu obilním na př. přicházejí v úvahu tyto složky: výrobce, konsument, stát. Ty musejí býti za všech okolností příslušným způsobem ve správě monopolu zastoupeny. Totéž při prodejní organisaci vepřů nebo hovězího dobytka, ale v žádném případě, pod žádnou podmínkou nemůže dáti člověk, myslící to s naším státem a národohospodářstvím dobře, souhlasu k diktatuře podnikatelů v odvětví jejich vlastního hospodářského interesu. To bychom se dostali do pěkných poměrů!

Tu však jde ještě o něco jiného: Od monopolu tržního musili bychom se dostati nutně k regulaci výroby, poněvadž je nemožno, abychom měli neorganisovanou výrobu, která by si vyráběla, co by chtěla, podle osobního interesu a monopol by byl povinen prostě, jak se říká, polykati to i s chlupama. Odtud se dostáváme k otázce kontroly výroby, k osevnímu plánu, k jistému plánu v chovu vepřů, k jistému plánu v chovu hovězího dobytka atd. Páni potřásají hlavou. V Německu dělají něco podobného už na poli chovu vepřů. Známý publicista a národohospodář zemědělský soudruh dr Baade v Německu vydal nedávno velmi pěknou a zajímavou, i po stránce zevní, knihu, týkající se produkce vepřů. Ta má diagram, který ukazuje, že v každých dvou letech chov vepřů se rozmnožuje při nízkých cenách krmiv takovou měrou, že se stává nerentabilní následkem vysoké nabídky na trhu a poklesu cen. Na to nastává derouta, trvající zase přibližně asi 1 1/2 roku a zase to jde nahoru. Zemědělec nemá prostě přehledu o trhu, on zakládá chov vepřového dobytka za předpokladu, že příznivé ceny následkem levného krmiva a nedostatku zboží na trhu potrvají. Ale poněvadž to tak dělá každý téměř zemědělec, objeví se, že předpoklady se nesplní a zemědělci pak přicházejí ke škodě znehodnocením velmi nákladně zařízených chovů. A co dělá Německo v této věci? Přikročuje k organisaci výroby, k organisaci produkce vepřového dobytka. Každého 1/4 roku provádí sčítání vepřů a vyhláškami v obcích uvádí ve známost zemědělcům, jaká je situace na trhu, aby nebyli pak poškozeni těmi poměry dříve jim neznámými. Dovolte, abych ještě na jinou otázku upozornil, a to je, jak musí býti velký zemědělský podnik a jak vnitřně musí býti organisován, aby byl hoden této ochrany produkce a výnosu? V každém případě musí se při řešení těchto otázek postupovati se zřetelem k zájmům celku. Dílčím řešením nepomohlo by se nic. Musíme věděti, že jakmile se nám podaří - o čemž mám pochybnosti vzhledem k obtížím, které jsem uvedl, poněvadž hospodářský stav našeho státu a Evropy dosud tak daleko není, abychom mohli se zdarem tyto věci dělati - zajistiti ochranu těchto jistých cen proti všem nepohodám světové konkurence a minimální rentabilitu zemědělského podnikání, dostali jsme se tu k minimální mzdě celého výrobního odvětví zemědělského stavu. Ale když tady, tak proč ne také minimální mzdu, jistou minimální životní, existenční úroveň v živnostech, u dělníka, u každého, kdo užitečně pracuje? Není prostě možno, aby tu byl jeden stav, který by měl toto výsadní postavení. Nepodařilo by se to, kdybychom neřešili otázku se zřetelem na celek, kdyby se nám nepodařilo zaříditi věc se zřetelem na oprávněné zájmy i jiných stavů. Když minimální mzdu, tedy pro všechny. Příplatky k cenám odmítáme. To není vhodný instrument výrobní, hospodářské a dokonce snad obchodní politiky.

Řekl jsem, že podstata zemědělské krise spočívá v disparitě mezi důchodem a výdajem. Důchod je nižší než výdaj, než režie, zemědělec ztrácí a pracuje zadarmo. Tedy především je třeba hleděti snížiti položky výdajové, a tu žádáme opětovně jako už při jednání o celní novelu z r. 1926 nový celní tarif a jeho revisi se zřetelem na tíživou situaci zemědělského podnikání. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Račte uvážiti, že máme vysoká cla na zemědělské stroje, nářadí, ba i na umělá hnojiva. Celním sazebníkem zvyšujeme zemědělci jeho režii. Nuže, proč nenasaditi páky k pomoci na tomto místě? Je třeba snažiti se o zvýšení podílu zemědělcova na ceně, kterou platí konsument. Budu míti příležitost, abych posoudil poměry, panující na tomto poli, a abych doložil své tvrzení ciframi. To, co se tu děje na úkor konsumentů a zemědělských výrobců, je anarchie tím horší, že se dosud nenašla síla, která by zjednala pořádek. Je třeba levného úvěru zemědělského. Proč se o řešení této otázky nepokusiti? Není přece jedno, platím-li 10%, či 5%. Vidíme to nejlépe na situaci kolonistů na půdě přidělené z pozemkové reformy. Vidíme to na situaci drobných přídělců půdy z pozemkové reformy. Vidíme to na bídné situaci bývalých zaměstnanců zabraného majetku zajištěných zbytkovými statky, nedíly, na situaci družstev zemědělských, dělníků, že tu bude třeba pomoci vydatnou úvěrovou organisací. S tím je v souvislosti otázka pořádku právního na zabrané půdě. Tedy zde by bylo možno pomoci bez výdajů pro státní kasu. Ti přídělci zabrané půdy, nemohouce dosáhnouti hypotekárního úvěru, protože nejsou knihovními vlastníky přídělu, požívají drahého úvěru osobního. Pozemkový úřad, já to zde vytýkám, nejen nedovedl sjednat rychlou organisaci k rychlému zaknihování přidělené půdy, on nedovede schváliti desetitisíce hotových kupních smluv, které mu tam dali advokáti a notáři provádějící příděl půdy v tak zvaném malém programu, kde se příděl dělal odprodejem z volné ruky. Stačilo by na každou smlouvu dáti schvalovací klausuli a podpis a věc by byla vyřízena.

Věřte, pánové a dámy, že 3 až 4 roky leží tisíce těchto žádostí na Pozemkovém úřadě, aniž by byly vyřizovány. A tento nešvar znamená pro drobné nejchudší zemědělce situaci nejobtížnější, ztrátu ne stovek, ale tisíců. A teď si račte představiti, že berní správy nepředpisují daně z těchto přídělů za léta, a nejenom daně, také přirážky a že tu zadlužený drobný zemědělec v době zemědělské krise, kdy pracuje se ztrátou, dostane pojednou platební rozkaz na předpis pozemkové daně s přirážkami za několik let. Ten člověk věru bude na rozpacích, co má udělat, zda vrátiti příděl nebo se pokusiti sehnati na daň.

Ale je potřebí dále organisace výroby a prodeje využitím našeho domácího trhu. Jest potřebí dále odstranění daňových křivd na malých zemědělcích. Jsem povděčen tomu, když jsem zde ráno slyšel horliti mluvčího strany republikánské proti úpravě domovní daně třídní, jak byla provedena daňovou reformou.

Pánové a dámy, ty sazby pro malé domkáře s domky nejvýš o pěti světnicích jsou o 60 až 100% vyšší nežli byly dříve. Sazby domovní daně třídní u větších domů byly však sníženy. My to nevíme teprve teď, my jsme navrhovali změnu, obrácený poměr již při projednávání berní reformy. Naše návrhy byly zamítnuty právě hlasy těch, kteří dnes objevili, že máme pravdu. Proč má platiti drobný zemědělec ze svého stavení, které je pro bydlení nejskromnější, to račte znát, že je to vlastně provozovna, o 50% více nežli majitel luxusní vily nebo luxusního bytu, který je opravdu jen prostředkem bydlení? Žádáme tu změnu, a to naléhavou ve smyslu spravedlnosti. Žádáme ochranu proti vykořisťování vysokým pachtovným našich drobných a středních zemědělců. Já nevím, proč bychom měli pouštěti s očí ty rentíře, kteří ssají z práce a potu venkovského člověka, poněvadž měli kapitál, aby si mohli zakoupiti venkovskou půdu. My jsme měli regulaci této otázky po převratu a byl proti ní odpor, až se zákon zrušil úplně. Chcete-li rentabilitu, chcete-li spravedlivou mzdu za práci zemědělce, pak ho musíte osvoboditi od těch četných pijavic, které ssají z jeho práce, jeho krev a jeho pot a to jsou zejména poživatelé pozemkové renty. Je třeba dále demokratisace zemědělsko-politického zákonodárství našeho. My jsme po této stránce učinili velmi málo a já prosím nového p. ministra zemědělství, aby tu nekráčel ve šlépějích svých předchůdců. Naše zemědělsko-politické zákonodárství je produkt feudální éry na našich zemských sněmích. My jsme tu úplně v zajetí feudální moci. Nic se tu nezměnilo, žádný pokrok směrem k demokracii. Vy se bojíte, aby se zde neuplatnil interes socialistických živlů a proto necháváte své vlastní lidi úpět a trpět pod tím bičem starého feudálního zemědělsko-politického zákonodárství. Sem patří reforma zemědělských rad, nový lesní zákon, nový honební zákon, nový vodní zákon a řada jiných a jiných opatření, které se nám slibují dávno, ale s nimiž se pořád nepřichází. A pan ministr zemědělství mně dovolí, abych ho upozornil na jednu věc. Týká se to koaliční svobody zemědělského a lesního dělnictva, žel bohu, že právě na státních doménách. Při předposledních volbách na jižní Moravě v obvodu státních lesů a statků, je tam 11 dvorů na Holičsku a Hodonínsku, provozovala se volební agitace k prospěchu určité politické strany prazvláštním způsobem. V pracovní době z nařízení některých správců státních dvorů konaly se schůze. Agrární řečníci slibovali dělníkům, kteří budou voliti agrární kandidátky, po měřici půdy z majetku státních statků. Výslovně zdůrazňovali, že po měřici dostanou jen ti, co budou voliti patnáctku. V Nesitech u Hodonína správce Zedníček po celý týden před volbami každodenně volal do kanceláře důvěrníky odborové organisace ústředního svazu zemědělského a lesního dělnictva a žádal je, aby převedli celou skupinu do agrární odborové jednoty a přičinili se o to, aby dělníci volili agrární kandidáty. Správce Hliněný z Písečného Dvora u Hodonína je hlavním agitátorem agrární strany. Dělníkům, kteří se domáhají deputátu, prohlašuje, že by ho dostali, ale jen pod podmínkou, jestliže přestoupí z Ústředního svazu zemědělských dělníků nebo od Svazu kovodělníků do Odborové jednoty, jinak že deputát nedostanou. Při volbách v jeho kočáře, tedy státním kočáře, po celý den byli vozeni z Nesitů do Hodonína voliči a kočímu bylo dáno nařízení, aby odvážel jen ty, kteří slíbí, že budou voliti patnáctku. V okolí Holiče je 11 státních dvorů. Z těchto dvorů ve všední den s panskými potahy sváželi se do Holiče na agrární voličskou schůzi zaměstnanci státních statků. Z jednotlivých dvorů jely 2 až 4 potahy podle toho, kolik dělníků na vůz sehnali. Dělníkům těsně před volbami vyplácely státní statky po 120 Kč, ve dvorech dělníkům agrární agitátoři připomínali, že se tak stalo přičiněním agrární strany a že jsou za to povinni odevzdati jí své hlasy. Aby ukázali, jakou mají moc - prosím, teď, přijde to nejlepší - uspořádali na počest zvolení poslance pana kol. Ant. Chaloupky v Hodoníně v Besedním domě 16. listopadu hostinu - to by konečně nebylo nic špatného, když jsou na to peníze - ale horší je to, že se mezi dělnictvem státních dvorů agitovalo a kdo řekl, že na banket půjde, nemusel odpoledne pracovati a dostal od pořadatele banketu potvrzení, které ho oprávňovalo v hotelu Besedního domu utratiti 20 Kč. Tedy zatím co druzí dělníci v dešti a blátě vozili řepu, tito dělníci měli volno, aby se mohli zúčastniti v Hodoníně oslavného banketu. Domnívám se, že toto není správné a že nový pan ministr je povinen, aby v té věci zjednal nápravu.

Přicházíme ke kapitole o vykořisťování domácího trhu. Jisté příznaky poučují nás, že domácí trh stává se předmětem zasloužené pozornosti. Chci tu uvésti, že zejména zde splývá zájem zaměstnance se zájmy ostatního pracujícího lidu a že je třeba touto cestou jíti. O cukru nebudu mluviti, to je kapitola příliš známá. Prodáváme v cizině lacino cukr a co tam na něm proděláme, to naši domácí konsumenti musí zaplatiti. Ale my to máme u chleba. Podívejte se, velectění pánové, na cenu chleba. Cena ta odpovídá 220 Kč za 1 q žita a žito je za 100 Kč. Cena pečiva odpovídá ceně pšenice 400 Kč a pšenice je za 170 Kč. (Posl. Vávra: Proč ho konsumy nedávají laciněji?) Konsumy prodávají jen svým členům a je věcí těchto členů, zač sami sobě prodávají. (Posl. Jiráček: To je ta koaliční loyalita!) My to nebudeme trpěti v této koalici, ujišťuji vás, takovouto disparitu nebudeme trpěti. Považte rozpětí cen dobytka a masa a aby nebylo křiku se stran živnostenských, dovoluji si uvésti, že uvedu cifry z kruhů německých agrárníků, tedy kolegů, vůči nimž, jak vím, mají páni plnou důvěru.

R. 1921 byl rozdíl 100% mezi cenami dobytka a masa. R. 1922 91%, r. 1923 125%, roku 1924 117%, roku 1925 115%, roku 1926 148%, roku 1927 198%, roku 1928 214% a teď dokonce 207%. To je přece jenom nápadné...(Výkřiky. - Posl. Jiráček: Co stálo pivo a co stojí dnes?)

Bez připomínky přicházím ihned k této věci, k cenám piva. Lehký cent chmele stál 250 Kč, ječmen byl za 240 až 250 Kč, pivo stálo 1.30 Kč půl litru. Teď je chmel za 250 až 400 Kč, ječmen za 130 Kč a pivo je 1/2 l za 1,40 Kč, poněvadž bylo zdaněno následkem té obecní dávky, pokud byla kde zavedena. Také zde se musí zjednati pořádek, vždyť pod tím trpíme všichni dělníci, zemědělci, živnostníci, kteří jsou také konsumenty, poněvadž si sami všechno nevyrábějí. Musíme se také zde o zásahu dohodnouti a jsem přesvědčen, že se slušní lidé dohodnou o zásahu proti každému neslušnému a nespravedlivému vykořisťování.

Jde o ochranu konsumenta, a ta musí býti vybudována, musí býti pracováno k odstranění disparity mezi důchodem širokých vrstev lidových a cenami zboží (Výkřiky.), která je u nás ohromná. Musíme žádati komory spotřeby a práce, aby tu byl aspoň nějaký orgán na ochranu oprávněného zájmu konsumenta.

A nejsou to jen tyto otázky, které budeme nejvážněji zkoumati a na jejichž uspokojivém řešení chceme loyálně spolupracovati. Jsou tu i jiné otázky. Jest to politika proti samosprávě, kterou trpí drobný venkovský člověk, nová břemena dávková. Správa obce stala se venkovskému člověku sama o sobě břemenem, jak nikdy nebývalo. Je to otázka reformy veřejné správy. Co se stalo ze zákona o přestárlých následkem zbyrokratisování veřejné správy? Podám malý obrázek.

Z Černého Kostelce okresnímu úřadu v Čes. Brodě bylo podáno 52 žádostí za podporu přestárlých, zamítnuto bylo 50 žádostí. Z Čes. Brodu podáno bylo 60 žádostí, zamítnuto 57, z Liblic podáno 12 žádostí a zamítnuto 12, z Chotyši podáno 7 žádostí, zamítnuto všech 7 - a tak to jde do nekonečna.

Budeme museti uvésti na přetřes otázku obsazení zemských úřadů, zemských presidentů, budeme museti uvésti na přetřes otázku kurií jmenovaných okresů a zemských zastupitelstev, otázku uplatnění laických živlů ve veřejné správě na úkor správy byrokratické. Je tu dále veliký problém dopravy silniční. Státní silnice se dávají do pořádku, zatím co 9krát delší silnice okresní pod sešněrováním okresní samosprávy hynou. Ušetří se pak desítky milionů na jejich udržování. Ale, dámy a pánové, zůstane-li tento stav, pak vám pravím, že republika nemá tolik peněz, kolik bude potřeba, aby silnice okresní byly znovu uvedeny do kulturního stavu. Nejde jen o silniční dopravu, jde o motorisaci dopravy, o vybavení naší vesnice z isolace hospodářské a sociální. Jde o pořádek na našich drahách, o velkorysou dopravní politiku železniční a autobusovou. 20 let již se u nás nestaví drobné dráhy. Autobusová doprava je svázána koncesní politikou ministerstva vnitra a železnic nemožným způsobem. Jde o velký problém politiky bytové a stavební, o decentralisaci bydlení, o stavby tam, kde se staví laciněji, na vesnici. To je zase otázka stavebních míst, kterých právě na venkově je velký nedostatek, poněvadž zámožní nechtějí, aby chudí se jim ve vesnici usazovali.

Jde o naše vodní cesty. Do konce r. 1929 bylo investováno v Labi a Vltavě 1270 mil., zbývá na dokončení těchto prací 596 milionů. To se nemůže dělati v rámci rozpočtových položek, určených na jeden rok. Tu je třeba fondu, tu je třeba velkorysého řešení, aby technicky a finančně důležité tyto hospodářské a dopravní otázky byly řešeny. Jde tu o další úkol regulace, splavnění, o využití vodní síly, o elektrárny, přehrady atd. Ale nejen to, jde tu o obchodní smlouvy. Milejší než vypovídání obchodních smluv, které máme, bylo by nám sjednávání obchodních smluv a náležité vztahy s těmi státy, vůči nimž upravených poměrů postrádáme. A tu zdůrazňuji, jak to učinil již kol. dr Winter, že žádáme úpravu našeho poměru k Rusku, nikoliv jen jako řešení otázky hospodářské, nýbrž jakožto řešení otázky mezinárodně-politické, o níž víme, že jejím řešením přispějeme k mezinárodní konsolidaci.

Dámy a pánové, dovolte mi závěr. Konečnou a definitivní likvidací válečných reparací, která bude v nadcházející haagské konferenci uzavřena, nastává mezinárodnímu životu nové, v poválečném světě nejvážnější období. Uvolní se všechna vnitřní i vnější energie států, jež byla od samého počátku míru poutána ohledy na jejich základní, finanční zájem, představovaný jejich podílem na konečném vyúčtování obou položek válečného účtu. Nadejde proto doba nových poměrů, v nichž teprve poznáme vlastní intence mnohých mezinárodních sil a mnohých nových činitelů vně i uvnitř evropských států. Co znamená pro nás doba, v níž mezinárodní konstelace bude vystavena větší akční citlivosti a tendencím, které nebude možno říditi a ovládati mechanicky. Tato doba bude pro náš vnitrostátní život dobou zvýšené odpovědnosti a zvýšených požadavků na zdraví a schopnost všech našich politických sil. Z toho vyplývá, že musíme spíše než kdy před tím budovati vládní režim pevný, zdravý a silný. Proto pozdravuji, že členem nynější vládní většiny, která vyjadřuje vládní sílu tohoto domu, je německá sociální demokracie, strana, která byla poctěna největší důvěrou německého obyvatelstva tohoto státu.

S hlediska, které jsem vytkl, mohli bychom pozdraviti, že naše nová vládní většina představuje dosud nejširší rozpětí organisované státotvorné vůle v této republice.

Leč, dámy a pánové, záleží na vnitřní síle tohoto nového vládního útvaru, na jeho pracovní a vůdčí jakosti, na schopnosti, s jakou bude žíti a spravovat tento stát. Tu, smím to jistě zdůrazniti, především půjde o povinnou toleranci občanských vládních stran ke koaličním stranám socialistickým. Byl to předseda naší strany soudr. Hampl, jenž ujistil sněmovnu a veřejnost poctivou opravdovostí a loyalitou československé sociální demokracie i všech ostatních stran socialistických, jež se přihlásily k vládní spoluodpovědnosti. Nuže, půjde o dobrou a rozumnou vůli k demokracii v lůně samé vládní většiny a v lůně této nové t. zv. koncentrační vlády. Poslední 4 léta vlády v tomto státě bez pracujícího lidu a proti pracujícímu lidu nahromadily obzvláště značné množství oprávněných požadavků demokratických, hospodářských a sociálních. Ti, kteří přebrali na míře svých práv a nároků, musí přijmouti menší míru svých požitků nyní. Snad nebude dobré vůle porozuměti tomuto zákonu demokratické spravedlnosti. Snad kombinace, nevyzkoušené před utvořením této vlády, budou vyhrabávány, aby se jimi ztěžovala či ohrožovala trvalost této vlády. Pak, vážené dámy a vážení pánové, situace nepřistihne nás, kteří tu představujeme masiv politické síly pracujícího lidu tohoto státu, nikterak nepřipraveny. Víme, že co tento stát naléhavě potřebuje, je sociální politika průmyslová a sociální politika zemědělská. Sociální demokracie, toť společný program obou těchto základních zájmů našeho státního života. Sociální demokracie je ochotna vytvořiti koncentraci demokracie průmyslové a zemědělské v tomto státě a navázati na tradici Tusarovy vlády z r. 1920. Leč tuto koncentraci chce sociální demokracie sledovat i tehdy, kdyby t. zv. agrární demokracie neprojevila dosti vůle a obětavosti k takovémuto jistě správnému a naléhavému cíli pracovat. Cíl tu je a cesty k němu mohou býti rozličné. Snažme se upřímně a poctivě o to, aby tato vláda byla způsobilou k dosažení tohoto cíle, aby tato vláda měla dosti společného ducha k tomu, aby pracující demokracie městská a pracující demokracie zemědělská došly žádoucího zvýšení své hospodářské a sociální úrovně a aby společně daly tomuto státu fundament, dosti odolný a připravený, aby mohl čeliti všem novým silám, jež dolehnou z uvolněného vnějšího vlnobití na tento mladý stát a jeho hospodářství. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)