Není možno si ani představiti, jak špatné je stravování vojáků. Příkladem toho byla hromadná otrava vojáků v Nových Zámcích a v Jindřichově Hradci, což před několika týdny vyvolalo mezi pracujícím obyvatelstvem zajisté veliké pobouření.
Takovým příkladem jest i chování jednoho poručíka baterie hraničářů, sídlícího v Sabinově, jenž jednoduše také bral v kuchyni mužstvu mnoho porcí masa a tím krmil svého psa. A kdo se ozve, je trestán. Formálně sice existují při hospodářských úřadech pluku t. zv. menážní komise vojáků, neodvažují se však vykonávati svůj úřad, poněvadž se obávají, že případnou stížností vzbudí hněv představených, kteří jsou nakloněni zhoršení stravy, buď aby získali vlastní výhody, nebo aby dokázali, jak dobře hospodaří.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Přerušuji pana řečníka a upozorňuji, že mu uplynula řečnická lhůta. Poněvadž jest ještě přihlášena řada řečníků, prosím, aby skončil svůj výklad.
Sen. Hampl (pokračuje): Obyčejnému vojákovi není možno, aby si kupoval přilepšení ke stravě ze mzdy, poněvadž si musí ze mzdy pořizovati všechny pomocné prostředky, jež jsou nutné k čištění předmětů výzbroje vojenské a k opatření materiálu pro učení a psaní. Tento voják si také může opatřiti stravu, když je špatná. Uzná-li lékař, že strava je stravitelná a dobrá, avšak voják jí požívati nemůže, má také právo - když má prostředky - aby si také stravu koupil zvláště.
Se šacením vojáků je to právě tak. Voják se musí starati nejen o prostředky k udržení šatů, ale také někdy o pořízení šatstva samého. Voják obdrží na příklad jednou za půl roku garnituru prádla zdarma, to jest, musí si prádlo, jež se u vojska spíše trhá, sám pořizovati. Obyčejný voják obdrží dále v 18měsíční služební době 2 uniformy, za něž ručí a jež musí zaplatiti, neohlásí-li lehčí poškození, při čemž ještě nad to je potrestán. Poněvadž voják sám nemůže to, co všecko potřebuje pro svou stravu a šacení, osobně sehnati, je odkázán často na podpory, ať už peněžitými částkami nebo životními potřebami od svých blízkých, nebo je odkázán na podpory od svých kamarádů, a neobdrží-li jich, je sváděn k zlodějství mezi svými kamarády, ovšem nenalezne-li v sebevraždě jediné východisko.
V každém případě se svrhuje tímto systémem největší díl přímých udržovacích nákladů vojáka na pracující vrstvy, jež beztak již jsou ve zvýšené míře vykořisťovány, a i jinak musí většinu nákladů na měšťácký militarismus nésti.
Osmihodinová doba pracovní, která zajisté patří také k hygieně vojska a nad níž také lékaři mají dohled, je samozřejmě neznámou věcí a úplně nedostatečný volný čas vojáka se zkracuje ještě tím, že přednášky a školy, nebo čistící práce jsou zařazeny do této volné doby. Ani neděle nemají volné. Vojáci žijí často v mizerných hygienických poměrech, obyčejně je jich 20 až 30 v jedné místnosti, zpravidla ve starých rakouských kasárnách nebo v nově zřízených barácích. Oboje ubikace se vyznačují tím, že je tam v létě veliké horko a v zimě veliká zima, mimo to hmyz, který v těchto barácích je. V pokojích obyčejně, přesto že se větrá, právě proto, že na malém místě stlačeno je dohromady poměrně velmi mnoho osob, je obyčejně špatný vzduch. Na dříví, uhlí a světle se samozřejmě vzorně šetří, a to obyčejně více, než na jiných věcech. V kasárnách obyčejně není ani koupelen, ani splachovacích klosetů, ani holíren. V některých případech nejsou zařízeny ani umývárny, takže vojáci jsou nuceni používati nádobek na jídlo místo umývadel. To jsou hygienická zaopatření!
Péče o zdraví se tudíž rovněž přenechává obyčejnému vojákovi, který nemá ani možnosti a především ani prostředků, aby vyhověl všem požadavkům, jichž je potřebí k udržení jeho zdraví. Jaké důsledky mají tyto skandální zdravotní poměry v kasárnách, ukazují číslice uveřejněné v r. 1927 o úmrtnosti v armádě.
Při průměrném celkovém stavu armády 120.000 mužů onemocnělo jich 46.661, a z toho zemřelo 400. Onemocnělo tudíž 71,34 % a úmrtnost činí tudíž 1/3 %. Počet smrtelných nehod 60, sebevražd 113 (Sen. Sehnalová: Toho mělo by si všimnouti ministerstvo zdravotnicí!), to je jedna tisícina celkového stavu armády. Tyto nesmírné údaje může pochopiti ještě jasněji ten, kdo zná zdravotní poměry v armádě. Poslední reakční vojenské předlohy způsobily především odbourání zdravotních zařízení. Počet smluvních lékařů a lékárníků byl omezen - zdravotní zařízení byla odbourána. Počet nemocnic je úplně nedostatečný, na místo školených lékařů přišli studující medicíny. Prosím, to se děje v armádě. Lidé, kteří jsou vybráni nejzdravější, nejschopnější, nejlépe vyvinutí, mladí lidé jsou bráni v řady aktivního vojska, a my vidíme, jak v těchto řadách zdravých lidí řádí smrt a nemoce a jak v těchto řadách na základě tohoto zacházení řádí také sebevraždy.
To zostřuje především stav, že téměř všichni nemocní vojáci jsou nazváni podvodníky a potrestáni. Na místo nemocnice nastupuje vězení. Vojáci se střeží často ze strachu před trestem hlásiti se nemocnými a tím je znemožněno příslušné a včasné poskytnutí pomoci, aby bylo zamezeno těžkým nemocem. Často nejsou těžké případy onemocnění vůbec přiznány, a i takoví vojáci jsou nazváni simulanty. Když pak už není možno nepoznati příznaků nemoci, tu je již pozdě na primitivní a bídnou lékařskou pomoc a na primitivní pomoc o nemocné.
Takové případy se staly především během poslední periody mrazů v divisní nemocnici v Košicích, kde 2 vojáci, kteří se hlásili nemocnými, ale nebyli uznáni, druhého dne zemřeli na zápal plic.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Pane senátore, je ještě 5 řečníků. Já bych byl nucen odníti Vám slovo. Přizpůsobte se. Já Vám konceduji ještě nějakých pár minut, ale nemohu to dělati přes příliš.
Sen. Haimpl (pokračuje): Jste velmi benevolentní! Pan sen. dr Kovalik mluvil déle.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Já při tom nebyl! (Veselost.)
Sen. Hampl (pokračuje): Přijde na to, kdo právě mluvil. Peče o nemocné je taková, že se vojáci bojí přijíti do nemocnice nebo do pokoje pro nemocné. Jakmile totiž je voják v nemocnici, nedostane ani žold, ani chleba, obdrží jenom stravu jako nemocný. Není-li nemocen na žaludek, tento slouží mu dál, ale on dostane stravu určenou pro nemocné žaludkem, která je nepatrná, která sotva uchrání vojáka před smrtí hladem. Takovým způsobem hledí domnělé simulanty, kteří byli lékařskou prohlídkou přece uznáni nemocnými, >uzdraviti<. Staly se případy v divisní nemocnici v Praze a Josefově, kde na př. bez ohledu na nemoc, ať už je nakažlivá nebo ne, byli vojáci koupáni. Mužstvo, které je obsluhovalo, mylo se rovněž tam, kde vojáci s nakažlivými nemocemi se myli. Tu a tam dochází k periodickým lékařským prohlídkám všech vojáků, aby se předešlo pohlavním chorobám, ale to se děje takovou formou, že to spíše vojáky týrá, než jim to prospívá, poněvadž jsou při tom rozmanitě šikanováni. Zvlášť ostrý je politický útlak vojáků. Voják nesmí voliti, nesmí čísti, ani psáti, co chce, nesmí smýšleti, ani mluviti, co by chtěl, je vyloučen z jakékoli svobody myšlení a politické činnosti. Z vojáka je udělaná mašina! Také to bratrství, které bylo po převratu! Dnes by se mohl takový voják opovážiti říci svému představenému tak bratrsky: Bratře! To by se na něho ten jeho představený osopil, jako se stal jeden případ, kde takový svobodník jednoduše probodl prostého, poněvadž ho nezdravil.
(Sen. dr Krouský: Jakpak to vypadá v Rusku?) To jsou dnes takové případy a poněvadž zde p. kol. doktor mne upozorňuje na to, že v Rusku to takové asi není, tedy odpovídám, že na rozdíl od měšťácké armády československé, ve které jsou vojáci z veřejného života vyloučeni a oloupená o všecka politická práva, účastní se rudí vojáci v sovětské republice aktivně politického života, mají všechna politická práva, mají v kasárnách kluby s knihovnami a čítárnami, v kasárnách jsou tak jako v závodech politické organisace, mateřská řeč je zároveň služební řečí. Během služební doby jsou čtyři hodiny denně věnovány vojenskému výcviku a 3 až 4 hodiny politické výchově. Pro vojáky a komandéry jsou společné kuchyně. Všechny potřebné předměty a pomůcky dostávají rudí vojáci zdarma a všechny práce vojáků jsou odměňovány podle odborového tarifu. Zdravení mimo služební dobu je zrušeno. Nadávky představených vojákům jsou přísně trestány. Rudoarmějec má právo si stěžovati na schůzi vojáků anebo u Sovětů. Odpověď na přání a stížnosti jsou veřejně vyvěšeny. Pro vojáky je vydáváno 15 novin a 20 časopisů ve všech řečech Sovětského Ruska. Nejvyšší plat komandérů nesmí překročiti 200 rublů. Rudá armáda je rozdělena v regulérní armádu a milici. Rudá armáda se skládá v prvé řadě z mladých dělnických a rolnických dobrovolníků. Nestačí-li počet dobrovolníků, rekrutují místní Sověty ony mladé dělníky a rolníky, kteří se nemusí starati o rodiny a jichž práce pro společnost není bezpodmínečně nutná. Služební doba pro regulérní armádu u infanterie jsou dva roky, u jízdy a dělostřelectva 3 roky, u námořnictva 4 roky. Příslušníci rudoarmějců jsou osvobozeni od daní, činží a jiných dávek. Vojáci dostávají na dobu celých žní, polních prací atd., dovolené. Dostávají dovolené také ze zdravotních důvodů. Místní milice dovoluje vojenský výcvik bez podstatného přerušení práce. Služební doba v milici je 8 měsíců a je rozdělena na 5 let. Miliční vojáci jsou svoláváni každým rokem na dva měsíce k vojenskému cvičení, při čemž jest jim vyplácena plná mzda, a to jedna polovina od státu a druhá polovina od závodu, ve kterém byli zaměstnáni. Po radikální reorganisaci rudé armády bylo stálé vojsko omezeno na 265.000 mužů, to je 1/3 staré caristické armády.
Nyní si představte rozdíl mezi počtem vojska u nás a v Sovětském Rusku a rozdíl mezi počtem obyvatelstva u nás a v Sovětském Rusku. Nejdůležitější a nejpodstatnější, čím se rudá armáda liší od měšťáckých armád, jest okolnost, že měšťácká armáda je nástrojem vykořisťovatelské třídy k udržení kapitalistického vykořisťovatelského systému, zatím co rudá armáda je nástrojem dělnické třídy k boji proti jejím nepřátelům, kapitalistům. Nejjasněji to ukazuje zásada všeobecné branné povinnosti všech pracujících. Živly, které vykořisťují cizí pracovní síly, nejsou oprávněny k branné službě. Rudá armáda skládá se z 90 % dělníků a rolníků a jenom z 10 % ze zaměstnanců. Vedoucí místa zaujímají skoro výhradně pracující.
Zajisté, že za takovýchto podmínek ve státě dělnickém každý mnohem jinak pociťuje tuto povinnost býti vojákem než ve státě kapitalistickém, kde se jedná vlastně nikoliv o hájení zájmů vlastních, kde voják nehájí zájmy své třídy, ani zájmy pracujících vrstev, nýbrž kde je určen k tomu, aby hájil svých vlastních vykořisťovatelů, svých vlastních pijavic.
Zajisté, že tato předloha, která bude dnes projednávána, bude také odhlasována a, jak jsem již pravil, neznamená nic jiného, nežli další ztužení poměru buržoasie k jejímu buržoasnímu státu, který má býti tímto zákonem zase jenom upevněn, a do služeb kapitalistické třídy má býti přivedena jistě velmi důležitá kategorie inteligence, která má bezpodmínečně sloužiti kapitalistům v tomto státě, proti dělnictvu, proti pracující třídě v zájmu vykořisťovatelů. (Potlesk senátorů strany komunistické.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Dávám slovo panu sen. Klečákovi.
Sen. Klečák: Slavný senáte! Do víru dnešních již krajně neutěšených poměrů jak politických, tak také materielních předložila dnešní vláda poslanecké sněmovně návrhy zákona o výkonu lékařské prakse a o lékařských komorách. Jak původně návrhy vypadaly, svědčí nejlépe slova, pronesená vynikajícím českým lékařem, univ. prof. dr Odstrčilem. Týž mimo jiné řekl: >Nebojím se o lékaře, ale bojím se o jejich klienty<. Obsah původních osnov byl jenom dokladem, jak se vládní návrhy dělati nemají, najmě jedná-li se o stav tolik významný a důležitý, jako je naše lékařstvo. (Předseda dr Hruban ujímá se předsednictví.)
Sotva že do veřejnosti dostaly se první zprávy, jak zákon má vypadati, již počalo se lékařstvo v republice Československé se vším důrazem stavěti proti návrhu, který měl znamenati, že lékař v republice Československé měl klesnouti tak hluboko, jak poklesnouti neměl žádný druhý stav.
V obranném zápase proti nerozumným návrhům zcela správně praví pražští městští lékaři mimo jiné toto:
>Městští okresní lékaři cítí se hluboce uraženi způsobem, zejména řešením mobilisace lékařstva v době epidemií, neboť obětavost měst. okresních lékařů v nejhorších dobách válečných, kdy těžké infekční případy byly vozeny z celé rakouské říše do Prahy, nasazením života a zdraví chránili Prahu před katastrofálními pandemiemi. Vedoucí lékař infekční nemocnice dr Tomáš Frenzel zaplatil předčasnou smrtí tuto nadlidskou námahu a druhý lékař epid. nemocnice na Bulovce dr Kučera, onemocněl skvrnitým tyfem a zemřel.
Městští okresní lékaři na pouhé vyzvání svého nadřízeného úřadu, městského fysikátu, konali obětavě a zprvu zcela zdarma službu epidemických lékařů na nádražích, kam byli nemocní a ranění vojáci přiváženi. Celkem bylo přivezeno asi 500.000 nemocných a raněných. Je vidno z toho, že ten, kdo zákon pracoval, neměl ponětí o tom, jaké služby bez mobilisace lékaři v době potřeby jsou s to vykonávati.
Stanovení maximálního honoráře s možností >diškerece< odmítá klub městských okresních lékařů jako věc, která u jiných stavů a organisací by vyvolala takové pobouření, že by klid ve státě mohl býti ohrožen. A jen tím možno vysvětliti tendenci navrhovatele zákona, že spoléhal na příslovečnou dobrotu lékařského stavu a zejména na tak často zneužívané slovo >humanita<.
Shromáždění lékaři trpce nesou, že nejvyšší jejich úřad - škoda, že tu pan ministr zdravotnictví není - ministerstvo zdravotnictví, které ona chrániti v zájmu celku svobody a práv všech složek, zabývajících se otázkami zdravotními, se odhodlalo k podání tohoto ponižujícího zákona, kterým by ústavou zaručená svoboda všech občanů republiky byla ohrožena, neboť by se stvořily dvě kategorie státních občanů, a to jedna svobodných a druhá sešněrovaných neúčelnými a urážlivými zákony, kategorie občanů méněcenných, kteří přes to, že jsou ochraniteli největšího statku lidstva - zdraví - stali se nesvobodnými nevolníky, spoutanými nejen moderními institucemi nemocenských pojišťoven, ale i dáni byli na pospas všemu občanstvu k exploatování.
Podepsaný klub usnáší se protestovati proti této nepochopené demokracii ve státě, jehož ústava v prvním článku má devisu >všechna moc pochází z lidu< a obrací se k tomu lidu, aby nedopustil poškození jeho nejlepších přátel a dobrodinců.<
Tak, prosím, mluvila jedna část pražských lékařů. Kdybych měl citovati, jak mluví ostatní lékaři z českých i německých odborných organisací, pak bych k tomu potřeboval několik hodin, bohužel, času k tomu zde není.
Za tolik nevážný původní obsah nenese vinu jenom referent z ministerstva zdravotnictví, ale největší vinu nesou ti, kteří svým politickým postavením rozhodují dnes u nás, jak zákony mají vypadati a jakou cestou má býti vedena politika u nás. Je to tak zvaná politická osma, čili sdružení dnešních vládních stran, sdružení to, které si u nás vysloužilo velmi smutné vysvědčení. Žádné druhé sdružení na světě nevykazuje tak smutnou bilanci, jako právě dnešní politická osma, která představuje dnešní vládní režim v republice Československé. Události, které odehrály se v posledních dnech v poslanecké sněmovně, které znamenají, že vládní poslanec vysokého státního úředníka považuje za čeledína, který musí poslouchati, jak pán velí a poroučí, nemá-li dosti zdravého charakteru, jsou jenom dokladem, kam jsme až dospěli. Parlamentarism klesl u nás tak hluboko, že těžko pronášeti dalších slov. Kde panující většina dělá jenom politiku msty oproti těm, kteří z vážných důvodů stojí mimo vládní většinu, tam nelze se diviti, že dospěli jsme k naprostému rozvratu celého parlamentárního života.
Pod tlakem veřejností, pod tlakem ucelené organisace lékařstva, které bez ohledu na politické rozvrstvení uchopilo se obrany svých práv, původní osnova byla radikálně pozměněna, dík na prvém místě zástupcům těch stran, které u nás representují svět socialistický, a dík také rozvážným činitelům u stran občanských, kteří vycítili jasně, že republika Československá přece nemůže státi se čeledníkem, v němž přestává naprosto každá svoboda, právo a spravedlnost.
Zákony, které dnes projednáváme, jsou zcela jiné, než původní osnovy. Navržené zákony mají i nadále své nedostatky, ač nelze popříti, že po důkladných změnách, provedených poslaneckou sněmovnou, znamenají jistý pokrok proti době minulé.
My, kteří náležíme svým politickým programem ke zcela jiným stranám, než snad většina lékařů v Československé republice, nepřejeme si nic jiného u projednávaní těchto zákonů než to, aby naše lékařstvo si uvědomilo, že jsme to právě my socialisté, kteří jsme si vědomi toho, co znamená zdraví pracujícího lidu, co znamená dosti často jediný majetek pracujícího člověka, jeho pevné zdraví. Jsme si toho vědomi vzhledem ke svému počtu v republice Československé, státu to, který musí si býti vědom, co pro přítomnost i budoucnost znamená lid zdravý, aneb co by znamenal lid, jehož zdraví podryto bylo by jedem tuberkulosy, aneb zničeno by bylo tíhou bídy a hladu.
Proto chceme a budeme pracovati k tomu, aby u nás v republice ti, jimž svěřena je péče o zdraví našeho lidu, cítili se býti spokojeni, jsouce při tom vzdáleni toho, tímto přáním získávati pro naše zásady akademického občana. Nesnížíme se nikdy k úloze fabrikanta, který vedle pracovního výkonu dožaduje se za vyplacenou almužnu, která má znamenati spravedlivou mzdu, ještě politického přesvědčení nastupujícího dělníka do závodu.
Navržené zákony nechť přinesou aspoň část spokojenosti do řad lékařstva, jemuž z duše a ze srdce přejeme, aby i nadále vyrůstali z nich ti, kteří dovedou i tomu nejchudšímu podati pomocné ruky bez ohledu, zda dostane se jim odměny a aby vyrůstali z nich ti, kteří půjdou i nadále světlou stopou svých slavných Rokycanských, Albertů, Janovských, Schöblů, Maydlů, Thomayerů a celé té veliké plejády všech těch, kteří celému světu ukázali, že třeba pocházeli z národa malého a ochuzeného, přece jenom svým životem prospěli svému národu i lidstvu. (Potlesk senátorů strany čs. nár. soc.)
Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Brunar. Dávám jemu slovo.
Sen. dr Brunar (německy): Dámy a pánové! Rozumí se samo sebou, že německá strana národní zásadně potírá každou osnovu zákona, která je určena k tomu, aby odstranila zase jeden ze skrovných zbytků německé samosprávy. To je patrně také hlavním účelem předložené osnovy zákona, která odstraniti má dosavadní národnostní rozdělení lékařských komor a učiniti je utrakvistickými. V takovéto komoře jakož i v jejím představenstvu tvořili by Němci podle počtu bezmocnou menšinu, která podle všech zkušeností byla by vydána bezohlednému majorisování. Poukazuji jen k blízkému příkladu rovněž utrakvistické komory inženýrské. Při tom jest u nás utrakvisování podle zkušeností stupněm k úplnému počeštění. Z těchto důvodů rozhodně odmítáme vládní předlohu.
Dámy a pánové! Dnes před deseti lety podepsali zástupcové Německé říše ve Versailles onen dokument nenávisti, jenž tvoří základ nového útvaru Evropy. Svůj podpis pod tuto t. zv. Smlouvu versailleskou připojili nikoli dobrovolně, nýbrž pod nátlakem nesmírné bídy, která následkem blokády na vyhladovění bezbranného lidu, žen, dětí a starců stále vzrůstá. Duch z Versailles, kterému také tento stát vděčí za své mezinárodní uznání a své hranice, ježto diktáty ze St. Germainu a Trianonu jsou jen opisy Versailleského diktátu, těmto neblahý duch záští a závisti, strachu a sobectví ovládal po celých 10 roků Evropu a bude, jak dlužno míti za to, také ještě nadále ovládati.
Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, aby mluvil k věci.
Sen. dr Brunar (pokračuje): Také systém, podle kterého se v tomto státě vládne a vykonává správa, je pravým dítětem ducha versailleského. Všechny zákony a správní opatření, počínajíc od ústavy přes pozemkovou reformu, rdoušení škol, vyhození německých úředníků a mnoho jiného až k zákonu, který dnes projednáváme, jsou projevy tohoto ducha, jehožto nejvyšším cílem je potlačovati a utiskovati všechno německé na celém světě a všemi prostředky, když již není možno je úplně zničiti. Německým ministrům ve vládě, jež češi sami považují za zástupce 3,5 milionů sudetských Němců a které, když se jim to hodí do krámu zahraniční politiky, předvádějí jako parádní kousky, dostává se od ministra války jako správce vlády pokárání protože se odvážili vysloviti se ostýchavě a opatrně pro ochranu německých menšin, pokárání jako dík za to, že německé strany, které vyslaly tyto ministry do vlády, zachránily stát z jedné z jeho nejtěžších krisí a že mu po dobu brzo tříleté spoluvlády dávaly všechno, co Češi od nich žádali, aniž by za to žádaly toho nejmenšího, nežli jen trochu dobré vůle ke smířlivosti. V téže době, ve které president státu v Brně mluví s uznáním o smířlivém národnostním duchu v tomto druhém městě státu, žádá policejní president následkem anonymního telefonického zavolání, jež hrozí vzpourou odstranění zeleného praporu, poněvadž je na něm připevněna černo-červeně-zlatá stuha. Versailleský duch kráčí Evropou a kráčí tímto státem a nedopřeje klidu tomuto starému, trpce zkoušenému dílu země a tomuto státu, do kterého jsme byli před deseti lety přinuceni. Poněvadž se přiznáváme ke společenství v osudech a bědách německého národa, je také pro nás dnešní den dnem smutku. Truchlíme s ostatním německým národem v tento den vzpomínky, poněvadž nám uvědomuje německou bezmocnost a nesmírné bezpráví, které dnes před desíti lety způsobeno bylo veškerému Němectvu. Truchlíme s ním v poznání, že Versailles a St. Germain jsou dvojčata téhož ducha, který nás přes slíbené právo oloupil o sebeurčení a naši svobodu.
Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, aby mluvil k věci.
Sen. dr Brunar (pokračuje): Pozdravujeme v dnešní den s obzvláštní vřelostí všechny Němce na světě jako své soukmenovce, se kterými jsme krví spjati. Pozdravujeme obzvláště také zahraniční společenství sudetských Němců, kteří konají dnes a v příštích dnech svůj sjezd v Salzburgu, a kteří se ve bdělé péči o osud své vlasti semkli v jeden veliký svaz. Se všemi uvědomělými kruhy našeho těžce zkoušeného národa cítíme se právě v dnešní den za jedno, v živoucí - i přes Versailles - víře v německou budoucnost! (Potlesk senátorů něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Herz.
Sen. dr Herz (maďarsky): Návrhy zákonov o lekárskych komorách a lekárskej praxi sú zase jedným ďalším okom v reťazi príprav buržoazie v Československu k imperialistickej válke. Každý zákon, každé vládné nariadenie, každé opatrenie vlády a úradov nesie na sebe znamenie přípravy k válke.
I taká otázka, ako je otázka lekárskych komor a lekárskej praxe, ktorá je vlastne internou otázkou lekárov, predložená bola parlamentu bez vypočutia najkompetentnejších faktorov, t. j. lekárov, a to v takej forme a s takými ustanoveniami, ktoré vyvolaly takmer jednohlasný protest u lekárov v Československu bez rozdielu národnosti.
Zákon zabezpečuje lekárskym komorám autonómiu len zdanlivú. Sám fakt, že členovia komory budú voleni na päť rokov, nasvedčuje tomu. Dnes, keď všeobecné hospodárske pomery prekotne sa menia, dnes, keď zproletarizovania lekárov napreduje rýchlym pochodom, keď s hľadiska lekárov je dôležité to, aby v čelo komory dostal sa a bol taký vedúci, ktorý ako odraz radikalizovania pracovníkov vie sa umiestiť v moderné revolučné snahy, keď tedy vyskytne sa potreba toho, aby volené bolo vedenie nové, vtedy tento návrh zákona už vopred chce to znemožniť, vyslovujúc, že členovia komory budú volení na päť rokov.
Lekárske komory nemajú ani toľko práva, aby mohly stanoviť minimálne lekárske taxy. Návrh zákona v §e 25., povoľuje len toľko, že komory môžú síce vypracovať minimálne tarifné sadzby, avšak tieto vydá vláda. Čo to má znamenať? Pôvodný návrh nehovoril o minimálnych, lež o maximálnych tarifách a to bolo jednou príčinou toho, že vyvolaný bol všeobecný protest lekárov. Je to prirodzené. Keď nemocenské poistenie následkom rôznych liečebných fondov zaisťuje lekárske ošetrovanie robotníkov a zamestnancov i úradníkov bez platenia zvláštneho lekárskeho honorára, keď nie je pravdepodobné, že by lekári od príslušníkov chodobnejších tried, t. j. od drobných občanov, drobných sedliakov, ktorí nepatria ani do jednej z rôznych kategorií nemocenských pokladníc, už s ohľadom na preplnenosť lekárskeho povolania a totiž na konkurenciu medzi sebou mohli požadovať vysoké honoráre za liečenie, vtedy z ktorého dôvodu bude treba ochraňovať následkom toho drobné existencie oproti prehnaným požiadavkom lekárov zavedením zákonitých maximálnych tarifov.