S touto nutnou obchodnickou pružností kontrastuje úřední jednání. To je všeobecně známo. A já budu ještě míti možnost, abych se toho dotkla. Ale co zvláště zde zdůrazňuji, a co páni členové odborné komise, když byl předložen vládní návrh, zvláště vytýkali, je to, že vláda, mající určitou povinnost k pensijnímu pojištění hrubě zanedbala svou povinnost a že způsobila Všeobecnému pensijnímu ústavu jen na úrocích z úroků do počátku r. 1928 ztrátu 7,5 mil. Kč! Podáváme interpelaci na p. předsedu vlády o nepochopitelném neplnění povinnosti ratifikovati úmluvu o likvidaci pensijního ústavu rakouského. Ostatní sukcesní státy, snad s výjimkou jen dvou, smlouvu dávno ratifikovaly. U nás se k tomu ovšem nedospělo. U nás při rychlém úřadování, ač zmocněnci byly úmluvy již v březnu r. 1924 podepsány, nebyly k ratifikaci připraveny! Může býti větší výstrahy proti zvýšení zásahu vládního do pensijního pojištění?

Ingerence vlády, jak si jí vyhradila v zákoně, bude jistě působiti nepříznivě na dosavadní věcnost jednání. Politická příslušnost bude zasahovati do jmenování náměstků předsedy, do jmenování těch šesti členů výboru atd. atd. O >jmenovaných odbornících vládních máme již smutnou zkušenost. Je až trapno, jaká nedůstojná hra se s nimi děje v tomto zákoně. Aby nebylo porušeno paritní zastoupení zaměstnanců a zaměstnavatelů, bude, dí zákon, polovina jmenována ze řad zaměstnanců a polovina ze řad zaměstnavatelů. Ale hned v následujícím paragrafu 78 je řečeno, že ze skupiny jmenovaných členů bude jeden náměstek předsedy. Bude jím zaměstnanec, nebo zaměstnavatel? Není tu hned rovnováha porušena? Dále: schopnost usnášení výboru žádá si přítomnosti rovného počtu zvolených z obou skupin, ale ze jmenovaných stačí, aby byli přítomni tři; tedy smí býti jednáno při porušené rovnováze.

Ale kuratela, kterou si vymínil vládní návrh nad Všeobecným pensijním ústavem, bude také drahá, vláda zbytečně rozmnožila počet vedoucích osob. To půjde na účet pojištěnců. Z groše zaměstnanců se bude platiti o jednoho ředitele více, o jednoho náměstka předsedy více, o 4 členy výboru více, o 5 členů představenstva více a o celý ten dozorčí aparát, který si podle §u 168 zřídí ministr soc. péče, aby mohl konati dozor, čili brzditi práci; jak tomu rozumíme my. A tento aparát nebude levný! Velmi správně odborníci tvrdí, že ten aparát neznamená 2, 3 úředníky, nýbrž velkou kancelář, jestliže by měla skutečně dělati dozorčí práci, jakou vyžaduje revise, inspektorát nad pojištěním. Je možné, že to má býti jen formální dozor, že někomu jde jen o to, aby si zřídil extra odbor v ministerstvu soc. péče. Já tu veřejně slibuji, že se občas podívám na tento >dozorčí aparát< a doufám, že nám bude možno podívati se na jeho práci. Jak kontrastuje toto vše se zásadami vyslovenými v restrikčním zákoně o úspornosti! Či v tom okamžiku, když jde o peníze pojištěnců, neplatí zásady úspornosti?

Státní ingerence, jak je vložena do zákona, přímo eklatantně porušuje zásady, které tvoří základ restrikčního zákona. Tam totiž čteme v prvním článku: >Úkoly státu buďtež zásadně obmezeny na míru, kterou nezbytně vyžaduje životní zájem státu a obyvatelstva.< A já tvrdím, že to, co si dala revise státní do zákona, naprosto přesahuje životní zájem státu a obyvatelstva, ba že bude tomuto životnímu zájmu pojištěnců škoditi. A třebas jsem již řekla, že účet vládního dozoru resp. kurately zaplatí pojištěnci, i stát bude zatížen prací, kterou budou vykonávati vyšší úředníci zúčastněných ministerstev, ovšem bez užitku pro pensijní pojištění, dokonce na jeho ochromování.

Nemíním se dále zabývati zákonem. Konstatuji jen, že je v něm ztělesněn další rozvoj nedemokratičnosti, která se rozvíjí v naší republice ode dne ke dni, od zákona k zákonu.

Diktatura, kterou touto formou provádí naše státní správa, otřásá právní jistotou jednotlivců i celých stavů. Smělost a neprozřetelnost tak nerozlučně spojena s bohorovností absolutů a diktátorů jest již skutečným nebezpečím státním. Páni z vládní koalice v parlamentě i u nás mlčky schvalují, bez námitek, bez oprav to, co vysocí ministerští úředníci do zákonů vloží. A to je - zcela prostě řečeno - snaha ovládnouti vše, tak ku př. každý volný pohyb zaměstnanců veřejných i soukromých, učitelů, dělníků i zřízenců, kategorií nízkých jako vyšších. Již jsem řekla, že máme záhadnou komisi několika vysokých úředníků, bez jejichž pokynů nesmí se hnouti v zaměstnanectvu ani myš. Ministerská rada, která má býti nejvyšší správou a nezatěžovati se drobnými starostmi, rozhoduje o nejmenších věcech. Ministerstva, která mají býti třetí instancí, která mají šetřiti svých drahých a vybraných sil, stávají se čím dále tím více první instancí v mnohých a mnohých věcech.

Stěžovali jsme si na nevychovanost prostého lidu, že na počátku státní samostatnosti se vším každý přišel nejdříve na presidenta republiky, potom šel na ministerstva a pak se teprve ukázalo a pochopilo, že to mohl vyříditi úředník první instance, kde žadatel bydlel.

Po 10 létech prokázala státní správa, že ona nepochopila svůj úkol a že postupuje týmž způsobem, jako na začátku naší státní samostatnosti prostý občan. Zatěžování děje se buď přímým přenášením zbytečných podrobností na centrální úřady, nebo nedomyšleností a nejasností zákonů, které způsobují, že se nižší úřady a úředníci ani neodváží rozhodovati, dokud se nezeptají >nahoře<. A od zákona k zákonu množí se v nich řada ustanovení s označením, že to a ono rozhodnutí závisí na volném uvážení úřadů, ovšem hlavně centrálních. Při tom nejvyšší správní soud ruší ohromnou spoustu rozhodnutí bohorovných ministerstev. Tak jsou vyumělkovaná jejich rozhodnutí, tak jsou zákony nejasné!

Tento systém zcentralisování moci je přímý zabiják každé iniciativy nižších úřadů a úředníků. Nelze ovšem také ani žádati vědomí odpovědnosti, hybnost atd. při dnešním systému, který zabíjí tedy úřadování, ale tento systém nejasných zákonů s výjimkami, podmínkami, odkazy na volné uvážení atd., zabíjí nejdůležitější moment pro demokracii státu - právní uvědomění národa. V demokratickém státě musí občan ze zákona prima vista poznati svoji právní situaci, své povinnosti, svá práva, a ne toliko výklady advokáta nebo úředníka. A tak ponechávání si zadních dvířek v zákonech, stálá snaha o dozor státu, o zásahy státu do všeho - rozrušuje jeden z pilířů demokratického státu, nejen právní jistotu lidu, nýbrž i možnost osobní odpovědnosti každého i nejmenšího úředníka a zřízence státu!

Nemám kdy, abych ukázala, jaká nehybnost je v důsledku těchto poměrů v ministerstvech, že provedení resoluce na př. trvá plná tři léta, a to ne snad resoluce, která by byla světoborná, s níž by nebyl souhlas příslušných rozhodujících vládních činitelů; podobně že výchovné zcela normální podle zákona dostane otec 7 dětí teprve po uplynutí roku, po řadě intervencí; matka, vdova po manželu bez pense nedostane rozhodnutí o výchovném pro své dítě ani po dvou letech; půjčka invalidovi, záchrana existence celé čtyřčlenné rodiny není vyřízena ani za dva roky atd. atd.

Musím se zase vrátiti k Všeobecnému pensijnímu ústavu. Tam rozhodnou o vdovských a sirotčích platech obratem; invalidní platy, je-li potřebí zjišťovati invaliditu lékařsky a není možno ji zjistiti místním lékařem, nejdéle do 4 neděl, prostě tyto věci letí. Ale jakmile přijdou rekursy a jde to k zemskému úřadu, eventuelně k ministerstvu, trvá to 3 až 4 léta atd.

Samozřejmo, že pak z ministerstva přicházejí návrhy zákonů nedomyšlené; tak je tomu i při tomto zákonu, jak bylo mnohými řečníky dovozeno a také paní sen. Ecksteinovou; já zde povím ještě jeden moment. Týká se též rozloučených žen. V tom zákoně totiž není ani zmínky o rozloučených ženách, jímž manžel již zemřel, aniž se oženil po druhé. Podle dřívějšího zákona rozloučená manželka neměla nároku na vdovský plat, zůstává bez pense; jistě bylo možno v tomto zákoně na ně pamatovati a nyní jim povoliti vdovskou pensi, které nikdo nepobírá. Je to nespravedlivost, kterou bylo možno velmi snadno v zákoně napraviti. Když již jsem mluvila o Všeobecném pensijním ústavu, o tom, jak pracuje při vdovských a sirotčích platech, o jeho sociálním porozumění, vyslovuji přání a i naději, že snad Všeobecný pensijní ústav toto nedopatření v zákoně ze své moci dobrovolnou cestou napraví, aby rozloučeným manželkám, ovdovělým před účinností nového zákona, dostalo se vdovského platu!

A tak dohromady chtělo by se mi říci vysokým pánům úředníkům v ministerstvu, že by měli té své práce až až, té skutečně své práce, která jim plyne jako odvolacím instancím, a že by si neměli bráti na svá bedra starost těch druhých, hlavně tam, kde jsou věci dobře opatřeny.

Končím; mám vyměřenu lhůtu řečnickou; velmi ráda bych promítla fakt autokracie, která u nás zavládla, do života žen, které se stávají touto autokracií bezprávnou polovinou národa, jakmile jen má o nich vysoká byrokracie rozhodovati. Jen konstatuji, že my ženy jsme si plně vědomy, jaká je situace, že jsme si vědomy úkolu, který svým zápasem za spravedlnost k sobě budeme konati i pro celý stát, pro celý národ, totiž navrátiti úřadu demokratické republiky demokracii. A ta žádá na prvním místě skromnost, vlastnost, kterou se naše centrální úřady nikterak nevyznačují. My ženy se nelekáme zápasů, které nás čekají, ale my neustoupíme od nich, a je na úřadech republiky, aby se snažily duchu doby se přizpůsobiti, aby tyto zápasy neukončily velikou prohrou pro ně. (Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Jaroš.

Sen. Jaroš: Slavný senáte! Při přestavbě zákona o pensijním pojištění zaměstnanců ve vyšších službách bylo použito mnohých zásad zákonů 221 a 184 o pojištění dělnickém. Znaky, které předloha má podle zákona 221, jsou jí ku prospěchu, znaky zákona 184 jsou pečetí vlivu dnešní koalice při konstrukci zákona.

U nás necháváme pracovati odborníky na zákonech, ale pak neodborně jejich práci předěláváme. Stalo se téměř zásadou, že to, co té nebo oné skupině nevyhovuje, za každou cenu se předělává. Že se to mstí na pojištěncích, je samozřejmé. Každý zákon má býti tak dokonale budován, aby nebylo potřebí po léta na něm ničeho měniti, zejména však zákony se sociální tendencí, které jsou určeny pro široké vrstvy lidové. Zákon se musí vžíti a v paměť vštípiti tomu,pro koho jest určen, což je ovšem těžké při zákonech o 200 nebo 300 paragrafech, jsou-li často novelovány.

V pojišťovací praksi je nejlépe viděti, co může způsobiti pro pojištěnce neznalost zákonů. Než vešlo v život pojištění starobní, invalidní i pensijní, byl pojištěný zvyklý na to, že je ze zákona již členem, aniž musil býti přihlášen, jenom když může prokázati poměr námezdní. Dnes při pojištění, jak dělnickém tak úřednickém, podmínkou nároků je přihláška a placení prémií. Při pensijním zákoně budou snad výjimečné případy, kdy pojištěnec nebude přihlášen, ale při pojištění dělnickém vyskytne se hojně případů nepřihlášených, zejména v maloživnostech a v domácnostech.

Nedokonalost zákonů a ignorování rad odborníků má za následek těžké ztráty pro nositele pojištění i pro pojištěnce, jak ukázalo pojištění nemocenské. Dříve pojišťovny v pojištění nemocenském měly právo vybírati příspěvky 5,7 % až 6 %. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.)

Zákonem č. 221 redukován byl příspěvek na 5 %. Rozhodnutím správního soudu o neúčtování nedělí a svátků byla přivoděna pojišťovnám další ztráta. Pouze těmito dvěma změnami přišly pojišťovny o 25 % příjmů! Přesto dva a půl roku nestalo se ničeho, pojišťovny nechaly se vegetovati, některé zatím ztratily celé své reservní fondy, a teprve na podzim r. 1928 přišla předloha opět nedostatečná.

Několik mírnějších zim přesvědčilo mnohé zákonodárce, že pojišťovny mají příliš vysoké příspěvky, a musila přijíti chřipka v r. 1927 a letošní, aby se vidělo, jak nebezpečné je měniti zákony a zmenšovati příspěvky bez podstatných příčin. Příklad pražských pojišťoven v posledních týdnech to ukazuje.

V r. 1927 a letošního roku nastaly epidemie a choroby cest dýchacích. Nemocnost stoupla o 100 až 200 %. Pojišťovací ústavy, které dříve vyplácely měsíčně na př. 800 nebo 700 tisíc Kč na podporách, vyplácejí bezmála dvakrát tolik. Resultuje se to ovšem pochopitelně také ve vydání na lékaře a ve vydání na lécích. Žádný neví, jak taková dvouměsíční epidemie provede revoltu v nemocenském pojištění, a že nikdy nemůže se nahraditi v několika měsících ztráta utrpěná za takovou epidemii, je více než pochopitelné. Ale při tom se objevuje nedostatečnost jiného zákona, to je zákona o podporách v nezaměstnání. Při hromadném onemocnění a při zastavení práce, jaké nastalo při letošní kalamitě uhelné a při velkých mrazech, vrhají se na pojišťovny lidé, kteří nemají žádných podpor v nezaměstnání, kteří jsou vyloučeni z podporování v nezaměstnání, jako dělníci sesonní, a je někdy těžko i lékaři rozpoznati, jde-li zde o chorobu nebo o simulaci.

Vyloučení sezónních dělníků z podporování v zimě má za následek hlášení se těchto nemocnými. Hlad je zlá věc, a kdo má doma několik dětí, netáže se, je-li to morální, hlásiti se nemocným, když nemůže dostati práci a děti chtějí chleba.

Projednávaný zákon má řadu takových nedostatků, a přesto víme, že pojištěnci čekají na jeho rychlé uzákonění proto, že jest alespoň něčím konkrétním, pevným, že je nevydává náhodě a že snesitelněji upravuje důchod a proto činí zákon žádoucím. Započítávání příjmu až do Kč 42.000.- je proti dřívějšímu ustanovení pokrokem, leč tu se tážeme, proč již nebyl započten celý, příjem osob s větším služným? Osoby takové jsou řediteli nebo přednosty větších závodů, pro majitele někdy nepostradatelnými, kteří slouží zpravidla dlouho, jsou aktivním živlem pro pojištění, a byly-li by pojištěny na celý obnos, byla by poznenáhlu upravována cesta k likvidaci náhradních ústavů.

Pojištěncům, nositeli pojištění, ani vládě nemůže býti lhostejno, existuje-li tady vedle hlavního nositele ještě 40 náhradních ústavů. Vláda má sice možnost rušiti takové ústavy, avšak neodváží se toho u vědomí, že dnešní nositel nemůže poskytnouti takového důchodu, jaký poskytuje náhradní ústav, jehož reservy se datují mnohdy daleko dříve, než vešlo všeobecné pojištění v činnost.

Opuštěním finančního systému, na němž byl budován dosavadní zákon, systému rozvrhového a postavením předlohy na systému úhradovém byla prokázána neudržitelnost dosavadního systému. Jako příklad byl dobrý, alespoň napříště nebude nikdo podobné pojištění u nás chtíti hájiti nebo zaváděti. Při pojištění dělnickém mnozí jej doporučovali a dnes mohou viděti, jak rapidně stoupá od roku k roku rozvrhové procento. Nebýti toho, snad bychom ještě dnes předlohu neprojednávali. Ustanovení §u 17, který dává možnost zaměstnávati pojištěnce při jiném zaměstnání než jeho vlastním, je-li pro ně invalidním, jest ochranou pro nositele pojištění a také pro pojištěnce, dostane-li se mu zaměstnání jiného s větším platem, než by byl důchod předčasně braný. Může však býti také pro pojištěnce nebezpečím, že bude nucen do práce, kterou bude stejně dělati s obtíží a vyčerpáním zbývajících sil.

Rozdělení důchodu po manželu na manželku legální a rozvedenou, jak to stanoví § 27, prostě podle let ztrávených s pojištěncem, ukazuje, že sice byla vzata v ochranu manželka rozvedená, ale že nebyly dostatečně zkoumány poměry psychické, sociální, majetkové atd.

Oddekretovati prostě, že podle let má ta neb ona manželka míti vyměřený důchod, ukáže se v budoucnu nešťastným řešením. Pouhý příklad nám to ukáže: První manželka byla s mužem 6 let a měla s ním tři dítky. Pak se rozešli. Manželka druhá byla s mužem 12 let a neměla dětí. Když zemře, dostane manželka druhá po 12 letech větší důchod pro sebe, než dostala manželka první, která má 3 děti, s výjimkou ovšem, že na děti důchod je vyměřen. Ale může se státi opak pravdou. Manželka první byla s mužem 15 let, ale neměli spolu dětí, druhá manželka 6 let a měli 3 děti. A zase první obdrží dvojnásobný nebo větší důchod než druhá. Zde je viděti, že prosté oddekretování nestačí, že se mělo jíti do nitra věci a že bylo zde potřebí většího studia. Jinak myslím, bude naše judikatura míti s tímto případem hodně co dělati.

Prospěšné je v zákoně, což bylo i v předešlém zákoně, že manželka po úmrtí manžela má nárok na důchod bez ohledu na to, je-li invalidní a jak je stará. Zde bylo více benevolence než při pojištění dělnictva. My to vítáme, jsme tomu rádi, že manželka zaměstnance ve vyšších službách má nárok na pensi, bez ohledu na to, jak je stará, je-li invalidní nebo ne. Jsme rádi, že totéž je u státních zaměstnanců, a já se táži, zdali může dlouho zůstati toto dvojí měřítko: jinak posuzovati vdovu po státním a soukromém zaměstnanci, a jinak posuzovati vdovu po dělníku, vdovu, o které lze říci, že je zpravidla stižena větším počtem dětí než manželka úředníka ať státního, nebo soukromého. (Sen. Časný: A která bývá zpravidla bez prostředků!) Ano, která bývá beze všech prostředků a zpravidla je to žena zedřená, která musí, není-li invalidní, jíti do zaměstnání.

Dobrou stránkou předlohy je, že zde bylo zavedeno výbavné a že pro pojištěnky, které se provdaly, byla zde zachována možnost, udržeti si pojištění pro případ, že by jednou muž zemřel a ona neměla nároku, nebo že by se vrátila jako vdova do svého povolání.

Rovněž tak dobrou stránkou předlohy je, že konečně pojištěni byli také důchodci pro případ onemocnění. Totéž jsme žádali při dělnickém pojištění, poněvadž víme, že důchodce, který nemá zpravidla takového příjmu, jako v zaměstnání, podléhá spíše onemocnění, než když pracoval.

Celkem lze říci o předloze, že tak, jak ji vypracovala odborná komise, dělala dojem velmi dobrého zákona a je škoda, že na ní byly provedeny změny k jejímu neprospěchu. Kdyby byla zůstala tak, jak přišla z dílny odborníků, milerádi a s velkou chutí bychom byli pro ni hlasovali.(Potlesk senátorů strany československých sociálních demokratů.)

Místopředseda dr Brabec (zvoní): V listině řečníků není již nikdo zapsán, prohlašuji rozpravu za skončenu.

Sděluji, že mně byl podán návrh sen. dr Witta a soudr., aby p. ministr soc. péče dostavil se do schůze senátu.

Zní takto: >Navrhujeme podle §u 46, odst. 2. jedn. řádu senátu, aby při projednávání vládního návrhu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách se dostavil p. ministr soc. péče a podal vysvětlení ke všem námitkám, které řečníci přednášejí. V Praze 20. února 1929. Následuje potřebný počet podpisů.

Prohlašuji, že p. ministr sociální péče je v budově přítomen a je zaměstnán poradou o resolucích, které mají býti při zítřejším hlasování předloženy senátu. Následkem toho nedám hlasovati o tomto návrhu, poněvadž považuji to za bez předmětné. Ovšem, že pan ministr jest již o návrhu zpraven a ze hned po schůzi s panem ministrem o tomto návrhu, zejména o jeho druhé části, pojednám a že bude míti příležitost zítřejším dnem o tom návrhu se rozhodnouti. (Sen. Modráček: O tom návrhu se musí hlasovati!) Já jsem si dovolil toto stanovisko projeviti a odůvodniti a pro dnešek na něm trvám. (Sen. dr Witt: Jaký je to parlamentarismus... ignorování...!) Zachovejme pánové klid! (Sen. dr Witt: To je hanba, pánové! - Tady má mluviti při takových důležitých předlohách ministr!) - Od čeho jsou ti páni?) Zachovejme klid, zítra máme dosti času a příležitosti tu věc vyříditi.