Přála bych si jen velmi vroucně, aby do Národního shromáždění, do úřadů, do ministerstev dostalo se konečně větší procento prakticky školených žen, poněvadž mám za to, že jejich rozhled a jejich zkušenosti zbaví nás tak mnohého sociálního utrpení, pod kterým klesáme a které se nám zdá býti nadále skoro k neunesení. Přála bych si jen jedno: aby pan ministr sociální péče považoval za svou povinnost vyslechnouti také ty chudé, ty prosté ženy, věnovati pozornost jejich zkušenostem životním, poslechnouti si jejich vývody pro ty zákony nepsané, trvající tisíciletí a mající vlastně pravou cenu ethickou pro celý veřejný život a pravou cenu praktickou, poněvadž tyto nepsané zákony to byly, které se snažily všechen život ulehčovati. Tak je tomu i s tímto nepsaným zákonem o manželství, i s tímto nepsaným zákonem, který všechno to, co je v lidské povaze sveřepého, sobeckého, tvrdého a bezohledného, hleděl stlumiti, sevříti do té povinnosti ohledu, citu, pochopení, porozumění nejbližší rodiny, obce a celku. Tyto zákony, jak je zde vidíme a jak zde jeden po druhém defilují, nepředstavují nic a pochopí to i člověk velmi málo sběhlý v dělání zákonů a v chápání jejich obsahu. Pomáhají jen pěstovati třídní sobectví, upevňovati vládu mocných, pomáhají jenom odstraňovati demokracii právě tak, jak to vidíme v tomto zákoně, kde se ruší schůze, konference delegátů a celý tento ohromný pensijní ústav se vydává v ruce 34 lidí, ke kterým cesta postiženého bude velmi svízelná a - jak to již zde pan redaktor Pichl naznačil -, kteří nebudou vždycky moci ani rozhodovati tak, aby jejich rozhodnutí křivě a bolestně nepostihlo ty, které má chrániti.
Vážení pánové a paní Plamínková! Já bych si přála, aby právě tento zákon byl nám novou pohnutkou k tomu, abychom ta práva, jež nám byla lidem vložena do rukou, totiž hájiti jejich zájmy, využívali v míře nejkrajnější a donutili vládu, ministerstva a byrokracii, aby také tito činitelé postavili se do služeb národa a státu, a nikoli do služeb malé kasty, malé třídy lidí, která si čím dále tím více osvojuje vliv na veřejný život k neprospěchu chudých a ve prospěch svůj vlastní. (Potlesk.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. Kučera.
Sen. Kučera: Slavný senáte! Mám-li k předloze zákona o sociálním a pensijním pojištění zaujmouti stanovisko jako zástupce pracujících tříd, nemohu naprosto projeviti souhlas s touto předlohou, ne že bych se stavěl proti zaopatření těch osob, na které se účinnost zákona bude vztahovati, ale z důvodů těch, že nemůžeme schvalovati způsob řešení otázky zaopatření osob ve stáří pouze pro jednotlivé kategorie nebo třídy pracovní, ale že je nutno vytvořiti zde jednotné, všeobecné sociální a starobní pojištění, které by zajišťovala všem pracujícím lidem a jejich rodinám v jejich stáří, neschopnosti ke práci takový příjem, aby mohli bez obavy pohlížeti budoucnosti vstříc.
To ovšem naše zákonodárství neřeší, a i tento zákon řeší otázku pojištění starobního pouze pro určitou třídu pracujících z vyšších platebních tříd a lepšího pracovního postavení. Chci zde objasniti stručně naše stanovisko na otázku pojištění vůbec a rozvinouti tuto otázku s hlediska širšího, nežli předloha zákona činí.
Snaha nás všech bez rozdílu politického přesvědčení a snaha i stavu točí se kol otázky zajištění slušné existence pro život. Tedy otázka tato stává se důležitou nejen pro jednotlivce, ale i pro celou lidskou společnost. Za platnosti dnešních kapitalistických řádů nelze, zejména pracujícím lidem, zabezpečiti si dostatečného jmění, anebo si platiti na soukromé pojištění, aby mohli bez obavy pohlížeti budoucnosti vstříc těm dobám, až budou práce neschopni.
Dnešní kapitalistický řád dává veliké většině pracujících možnost vydělati si sotva tolik, aby mohli býti prostředně živi i v době, kdy jsou zaměstnáni, a pochopitelně nemají tedy možnosti uspořiti si hotovost ke stáří, anebo si zvlášť splaceti na soukromé pojištění. Proto se setkáváme i v soukromokapitalistickém státě se snahami, aby všichni ti, kdož pracují, byli povinni zákonem ze svého příjmu si na sociální a starobní pojištění platiti a zdánlivě aby platili na toto pojištění, kdož mají z práce pojištěnců, tedy dělníků příjmy. Kapitalistický režim ovšem považuje takové řešení za veliké zlo pro kapsy továrníků a zaměstnavatelů, ale chce-li pracující vrstvy uspati vírou ve spravedlnost státu a soukromokapitalistické společnosti, nezbývá mu nic jiného, než dělati takové sociální opatření.
Je samozřejmé, že všechny ty dosavadní systémy sociálního a starobního pojištění jsou s hlediska pracujících tříd hodně nedostatečné, nedokonalé a znamenají pro ně veliké hospodářské zatížení, protože na jedné straně zaměstnavatelé brání se nésti náklady tohoto pojištění sami, na druhé straně stát hledí se také vyhnouti té povinnosti, aby i on přispíval větší měrou na pojištění pracujících tříd, byť i si byl vědom, že tyto třídy tvoří hlavní pilíře státu.
My, socialisté i komunisté, stojíme na stanovisku, že společnost lidská je povinna pracujícím vrstvám nejen poskytnouti práci, ale i za tuto práci náležitou odměnu, aby mohli býti slušně živi a aby i ve stáří, až nebudou práce schopní, měli dostatek prostředků zase ke slušnému živobytí. I když u nás dnes je představitelem společnosti stát, stojící na zásadách soukromokapitalistického vlastnictví, žádáme i v takovém státě plnění této povinnosti. Zásadně zamítáme systém nějakého soukromého pojištění, poněvadž máme již bohaté zkušenosti, že toto pojištění stává se předmětem obchodu a zisku a opravdu sociální potřeby jsou zde věcí vedlejší. Ostatně, že všechny tyto pojišťovny soukromé sledují pouze cíle výdělečné, není potřebí zde podotýkati, to je věcí všeobecně známou. Když však jsme nuceni řešiti otázku sociálního pojištění ve dnešním státě, pak musíme se smířiti i s pojištěním, které je pojištěním veřejným, vtěleným v zákon tohoto státu.
Ale i v tomto případě žádáme, aby to bylo pojištění všeobecné, zahrnující všechny pracující vrstvy, nejen námezdní, ale i samostatně pracující, a aby zahrnovalo v sobě všechny druhy pojištění, ať již nemocenské úrazové, invalidní, starobní, pohřební, pojištění matek, vdov, sirotků, věna nemajetných atd., a i pojištění v nezaměstnání.
Považujeme za povinnost státu, aby staral se o ty, kteří vinou jeho zahraniční politiky nebo i vnitřní nemají práce, protože stát nestará se o získání světových trhů, ježto jeho zahraniční politika neřídí se potřebami obyvatel tohoto státu, nýbrž pečuje o potřeby zahraničního kapitálu.
My u nás vidíme naprostou roztříštěnost pojištění různých pracovních kategorií a při tom velikou sociální nespravedlnost, zejména proti těm, kdož musí vykonávati nejtěžší práce rukou, ať již v průmyslu nebo v zemědělství. Proto také díváme se na tuto předlohu zákona jako na pouhou záplatu, která se přišívá na dosavadní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Vidíme zase to pouhé příštipkářství, na které si naše vládní kruhy v našem zákonodárství zvykly. Proto nemůžeme býti příliš nadšeni pro tuto předlohu zákona z důvodů již uvedených.
Žádáme sociální a starobní pojištění nejen pro námezdní dělnictvo, zřízenectvo a úřednictvo, ale i pro osoby samostatně činné, jichž existenční minimum je hodně nízké a stojí někdy níže, než u některých kategorií námezdních dělníků. Renta, ať již starobní nebo invalidní, musí býti vždy taková, aby se rovnala platu pojištěnce při jeho zaměstnání, aby mu zaručovala slušnou existenci.
Těmto požadavkům nevyhovuje dosud skoro žádné pojištění, máme-li na mysli dělníky a nižší kategorie zřízenců a úředníků. Jedině snad různé kategorie státních úředníků mají po dlouhé službě zaručeno, že jejich pense jsou tak vysoké jako jejich služební platy. A v tom kotví ta největší sociální nespravedlnost dnešní kapitalistické společnosti, že ona stará se pouze o ty, o nichž je přesvědčena, že jí pomáhají udržeti dnešní kapitalistický stát, a tím vytváří si ve státě oddanou třídu služebníků a lokajů, kteří považují za svoji povinnost hájiti dnešní společenský systém proti sociálně slabým pracujícím vrstvám nejen námezdním, ale i samostatným, jako jsou maloživnostníci a malorolníci. Stát zde provádí důsledně heslo: Rozděl a panuj! Rozdělí skupiny zaměstnanců tak, aby byla hospodářsky silnější a platově lepší závislá na státu existenčně a byla oporou proti těm sociálně nespokojeným živlům ze řad dělnictva.
My při sociálním pojištění klademe požadavek, aby náklady sociálního i starobního pojištění platili zaměstnavatelé i stát. Ale dnes vidíme, že naše sociální i starobní pojištění je zbudováno na zásadě: polovinu zaměstnanec a polovinu zaměstnavatel, a nepatrnou část v případě potřeby platí teprve stát, ale ten si za to vyhrazuje kontrolu a dozor nad tímto pojištěním.
Probereme-li zásadu přispívání na sociální pojištění, seznáme, že zaměstnavatel přenese náklady na toto pojištění na cenu svých výrobků a platí tedy za něj tyto náklady konsumenti, ale za to dělník nemá jiné možnosti, nežli dosíci náhrady bojem za vyšší mzdy. A tu vidíme, jak mají zaměstnavatelé ve státu spolehlivého obhájce, protože stát ve všech mzdových zápasech postavil se vždycky na stranu zaměstnavatelů, nikdy však na stranu zaměstnanců. Ostatně stát jako zaměstnavatel v dnešním kapitalistickém zřízení sám je a musí býti špatným zaměstnavatelem, protože kapitalisté nikdy nedopustí, aby stát lépe honoroval své zaměstnance.
Zákon o sociálním pojištění má vzbuditi iluse v řadách dělnických tím, že příspěvky jsou zde stejnoměrně rozděleny mezi dělníka a zaměstnavatele a tím dosaženo sociální spravedlnosti. Stát zde hraje opravdu úlohu velice pohodlnou, on staví se jaksi na obě strany a vyhrazuje si nejvyšší právo vedení celého pojištění a tím pochopitelně mají i zaměstnavatelé zaručeno, že sociální pojištění je vlastně v jejich rukou.
Proto my zde opětně vytyčujeme požadavek, že rozhodování a správa soc. a starobního pojištění náleží do rukou pojištěnců, aby tito sami měli možnost si o něm rozhodovati. Proto také dělnictvo nemá tolik důvěry v nynější pojišťovny sociální, poněvadž vidí v nich ústavy, které mají sloužiti za zaopatřovací ústavy synků buržoasie a přisluhovačů státu.
Nemůžeme se nikterak nadchnouti pro tuto předlohu, protože ona je vlastně pokračováním na roztříštění sociálního pojištění z důvodů kapitalistické morálky, aby zde bylo naneseno mezi pracující třídy více třídní nenávisti a rozporů, z nichž kořistí dnešní kapitalistické řády. Bylo by chybou, kdyby se veřejnost domnívala, že my komunisté stavíme se zásadně proti sociálnímu pojištění. Tak nelze naše stanovisko označovati. My ani za dnešního společenského řádu nestavíme se proti starobnímu a sociálnímu pojištění, ač jsme si vědomi, že stát předkládá pouze takové pojištění, které by neohrožovalo jeho třídní ráz a charakter. Proto je naší povinností, ukazovati na jeho stinné stránky všem pracujícím vrstvám, aby nebyly dnešním vládním systémem klamány a ujišťovány, že je o jejich zájmy řádně postaráno v rámci kapitalistického státu.
Je to zejména nutné proto, že dnešní koaliční vláda i s jejím systémem hledí nám stále dokazovati, že celá její sociální politika je v souhlase s potřebami dělnictva tohoto státu.
Pánové z vládní koalice zaujímají k sociální politice velice pohodlné stanovisko. Pro ně neplatí skutečné potřeby pracujícího lidu, ale pro ně jsou rozhodující zájmy a potřeby průmyslníků, velkostatkářů a majetných vrstev. Neřídí se nikdy ohledy na skutečné sociální postavení pracujícího lidu ve státě, neptají se, zda je možno pracujícím vrstvám nésti stále stoupající břemena daňová a pojišťovací, a zapomínají při tom, že podkopávati základní pilíře společnosti, tedy dnes i měšťáckého státu.
Pro nynější koalici je vedlejší otázkou nezaměstnanost dělníků, postup racionalisace a její důsledky nejen pro dělnictvo, nýbrž i pro kruhy maloživnostenské, pro dnešní koalici není ničím, že v dnešní době mrznou sta dělníků v bídných vagonových koloniích, a proto nás také nepřekvapuje, že není schopna předložiti osnovu zákona, která by aspoň některou kategorii zaměstnanců částečně uspokojila. Proto také víme, že každá předloha této koaliční vlády vyvolává veliký odpor v širokých kruzích zaměstnanců, a ani tato předloha neuspokojila ty, v jichž prospěch má býti uzákoněna, protože nebyla sdělána za pomoci pojištěnců samotných, nýbrž je dílem koaličního smlouvání a čachrování. Pánové z vládní koalice se domnívají, že si koupili veřejné mínění a že dostane se jim chvalozpěvu proto, že snad zde bylo pamatováno se strany státu příspěvkem 20 mil. Kč na sociální a starobní pojištění novinářů. To považují se svého hlediska za veliký milodar a považují za morální příkaz pro novináře, aby vychvalovali ten dnešní koaliční systém širokým vrstvám lidovým. Oni se domnívají, že je možno za pár milionů koupiti si veřejné mínění, jako se koupí u každého hokynáře rozličné zboží. Zapomínají, že hospodářské poměry dělnické třídy stávají se stále více hybnější pákou probuzení dělnických mas a že nelze třídní rozpory a třídní boj odstraniti tím, když u nás bude zavedeno pro různé kategorie zaměstnanců zvláštní pojištění a jeho důsledek - třídní rozpory.
Pánové z koalice by si měli uvědomiti, že dnešní třídní rozpory mezi dělnictvem a kapitalisty nedají se odstraniti nějakými sociálními reformami, které však vypadají při tom vždycky hodně protisociálně, a že ani tato předloha nezanese víru ve spravedlnost dnešní vlády mezi pojistěnce, jichž zájmů se dotýká.
Třídní boj je v této společnosti stále přiostřován stanoviskem majetných vrstev, které nechtějí se svého blahobytu nic sleviti, ač se při tom ohánějí různými frásemi o lásce k vlasti, ke státu, k národu atd, ale ve skutečnosti mají zájem jen o blahobyt své třídy. Pochopitelně, že pracující vrstvy ztratily již dávno víru v jejich různá vlastenecká a humánní hesla a jsou si vědomy, že jen bojem proti buržoasii mohou své postavení zlepšiti.
Postup vaší kapitalistické racionalisace vyvolává v řadách zaměstnanců stále větší nouzi a nespokojenost, a nezachráníte tento postup revoluční nálady v dělnictvu tím, když rozdělíte zaměstnance v tomto státě na různé skupiny, z nichž se vám podaří některou tuto skupinu přetvořiti na jakousi aristokracii dělnickou a tím z ní utvořiti hráz proti nespokojeným živlům z nejnižších kategorií dělnických. Jistě musí u našich horníků vzbuditi rozhořčení, když zachováváte zde sociální a starobní pojištění pro zaměstnance ve vyšších službách a pro horníky máte připravenou předlohu, kde se jim jejich samostatné pojištění, totiž bratrské pokladny, ruší jenom z toho důvodu, aby stát a zaměstnavatelé nebyli nuceni na toto jejich pojištění dopláceti. Zde zachováváte zásadu sloučení sociálního a starobního pojištění, protože jde o pouhé horníky, ale předlohou tohoto zákona, který právě projednáváme, dokazujete jasně horníkům, že je vám zásada všeobecnosti soc. pojištění úplně vedlejší a že hlavně váš zájem je, aby stát a zaměstnavatelé nemusili na pojištění horníků připláceti.
Chtěli jste zalepiti dělnictvu oči zákonem o sociálním a starobním pojištění, abyste provedli důkaz, že máte >sociální cítění<, a dnes touto předlohou chcete zalepiti oči soukromým zaměstnancům, ačkoliv jim nedáváte žádný dar se strany státu, ba ani jich náležitě nechráníte, aby mohli býti přesvědčeni o vaší 1ásce a dobré vůli.
My, komunisté, jsme přesvědčeni, že vaše sociální zákonodárství nemůže přesvědčiti pracující třídy o tom, že mohou ve třídním kapitalistickém státě dosíci takových úspěchů, které by jim zaručovaly hospodářské zlepšení jejich postavení a zabezpečení jejich existence ve státě. Tyto jejich požadavky a zájmy ohrožují državu kapitalistů a jejich zisky, a proto si musí pracující vrstvy uvědomiti, že je nutno nastoupiti cestu třídního boje a svésti celou řadu zápasů, jak s buržoasií zemědělskou, tak zejména s průmyslovou, která ovládá tento stát a je nositelkou třídního boje proti pracujícím vrstvám tohoto státu. A proto také pracující vrstvy tohoto státu nemohou se dáti oklamati různými sociálními předlohami, mezi něž dlužno zařaditi také i tuto předlohu, třebas dává více, nežli zákon o soc. pojištění dělnictva. Proto také nemůžeme pro ní hlasovati, ne že bychom se stavěli proti sociálnímu a starobnímu pojištění soukromých zaměstnanců, jichž se dotýká, ale z důvodů zásadních, že jsme si vědomi, že dnešní, třídní koaliční vláda není schopna vyřešiti jediný sociální zákon v této republice. (Potlesk stoupenců řečníkových).
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále paní sen. Plamínková.
Sen. Plamínková: Slavný senáte! Snad náhodou dvě věci velmi důležité v jednání parlamentu spadají do jedné doby: debata o vládním prohlášení a osnova pensijního zákona soukromých zaměstnanců. Věci zdánlivě nepatřící k sobě - ve skutečnosti až příliš související. Vláda podle vládního prohlášení nemá úmyslu změniti linii své dosavadní politiky, a zákon, o nějž jde, vlastně jednání o něm, je přímo typickým příkladem mnohých základních chyb této vládní politiky. Na prvém místě tento zákon je průkazem dalšího odklonu od demokracie. Není mnoho oborů pracovních, v nichž by byli naši lidé prokázali takovou prvotřídnost, jako v oborech pojistně matematických a ve vedení velkých peněžních ústavů, jako je zajisté Všeobecný pensijní ústav v Praze. Vyrůstati z provincialismu na úroveň světovou jest úkol velký, a každý, kdo si přeje, abychom této zralosti dosáhli, brzo musí se pokloniti práci tohoto ústavu vzorně, věcně a úsporně vedeného. Vždyť náklady správní nedosahovaly ani rozpočtené kvoty 8,2 %. Ústav za celých 20 let ani jedenkrát nezavdal příčiny, aby se státní dozor vměšoval ve správu, aby pozastavil nějaké opatření, nebo vyslovil výtku. Právě tak uspokojil také pojištěnce. Proto také tento ústav i s náhradními ústavy, jež právě tak se osvědčily, byl zajisté povolán, aby dal informace a vykonal přípravné práce pro nový zákon. Aby však návrh již při svém vzniku vzal zřetel na všechny námitky zaměstnanců i zaměstnavatelů, byla zřízena, jak všeobecně známo, ona úřední - podtrhuji: úřední - komise s přibráním zástupců těchto složek. Tato komise nejen že udělala přípravu k zákonu, ale ona udělala ve své přípravné práci velmi cenné dílo pro obor pojistný vůbec. Již při jednání o soc. pojištění postavila jsem se na stanovisko, že vláda a parlament mají velmi opatrně posuzovati odchylky, které se podnikají od návrhů skutečně odborně připravených, že tyto odchylky mají býti odůvodněny aspoň tak důkladně, jak důkladně byly uváženy návrhy v odborné komisi. Ohromné finanční ústavy, jakým bezesporně jest Všeobecný pensijní ústav anebo jakým bude Ústřední sociální pojišťovna, jistě si žádají, aby nebyly předmětem politické licitace nebo nedomyšlených diktátorských choutek, počinů to, které vždycky znamenají diletantství a ohrožují nejen zájmy pojištěnců, kteří z mozolů svých rukou nebo námahy svých hlav vytvářejí tyto ústavy, ale současně čest národa. Jak veliký je tento Všeobecný pensijní ústav, je zřejmo z toho, že na konci r. 1927 vykázal skoro 2 miliardy příjmů a aktiv celkem 11,5 miliardy.
A co jsme viděli při projednávání zákona? Tentýž zahanbující a nezodpovědný postup. Několikaletá práce odborné komise byla pokažena politickými a úředně-autokratickými zásahy vládními. Práce odborné komise snad bude přiblížena aspoň těmito údaji. Vyžádala si zpracování statisíců dotazníků - přes 200.000 - dále zpracování materiálu o 50.000 pojištěncích a důchodcích u náhradních ústavů, zpracování materiálu z dvacetileté činnosti Všeobecného pensijního ústavu pražského, propočty finančních efektů návrhu pro pojištěnce i pro národní hospodářství, ba i pro jednotlivé závody atd.
Práce, která je zobrazena ve 150 tabulkách, která je nejlepším dokumentem vážnosti, s níž komise otázku řešila. Připojím k informaci celkem známý fakt, že komise pořádala dlouhé řady speciálních anket a šetření, že mimo to měla 64 schůze pro pensijní pojištění a 63 schůze pro nemocenské pojištění, mimo to ředitelství ústavu pak přes 50 schůzí a že i redakční komité konalo ohromnou řadu schůzí.
Jako socialistka z nejhlubšího přesvědčení nemohu se dívati na nárok, plynoucí z povinného pojištění pensijního nebo pojištění sociálního vůbec, jinak než jako na součást mzdy zaměstnancovy, a je mi tedy jasno, že o hospodaření sumami z těchto pojištění plynoucími mají rozhodovati jedině zaměstnanci, nikoli spolu i zaměstnavatelé, tím méně ovšem v zastoupení paritním, jako tomu bylo a i nadále má býti při pensijním pojištění soukromých zaměstnanců.
Jestliže však si zaměstnanci neprosadili dosud zásady mnou vytčené - své samosprávy - přijímám raději jako menší zlo výsledky odborné, věcně jednající komise, v níž se dospělo ve většině případů k dohodě zástupců skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů, než abych přijímala politickou nenávistí k demokracii diktované zasahování vládní - event. resortního ministerstva - které zřejmě hluboce rozrušuje osvědčený chod věci. Je trapno, že právě ti, kteří jsou povoláni k tomu, aby hájili principy demokracie, úspornosti, tedy zjednodušení úřadování, aby hledali cesty nejmenšího odporu a největší výkonnosti - jsou překážkou správného, promyšleného vybudování tohoto díla.
Je marno při praksi našich parlamentních sborů, při absolutismu a k tomu neosvíceném, jaký zde zavládl pro tuto chvíli, dotýkati se merita zákona.
Konstatuji jen dvě fakta: Změny, které autokraticky provedla vláda na návrhu vládní komise, aniž kterýkoli výbor Národního shromáždění slyšel její členy jako experty, aby obhajovali svůj návrh proti návrhu vládnímu, jsou v celku: 1. na škodu pojištěnců a jejich rodin a 2. na škodu úřadování.
První škody vyplývají z nelásky k lidem v práci zestárlým, druhé z nedůvěry k pracovníkům, kteří nejsou pod přímým komandem vládnoucích stran.
Chci se dotknouti jen druhého momentu., který nese příchuť diktatury, protože jsem si vědoma, že je svatou povinností - a já to opakuji - svatou povinností ukazovati na tyto diktátorské záchvaty, burcovati veřejné mínění, aby se vzchopilo, aby vší rozhodností proti tomuto základnímu zlu vystupovalo.
Všechna strázeň, jíž je naplněn život československého občana od 3 - 4 let, pramení ze zápasu odumírajícího, válkou poraženého autokratismu, který v různých státech zachraňuje se různými formami diktatury. Rveme-li se o zlevnění nutných životních potřeb, o ochranu nájemníka, o systemisaci, o právo dělníka nebo ženy na práci, o záchranu rovného volebního práva, o autonomii správních sborů atd., atd., to jen se bráníme různým formám téhož zla, to jen bojujeme proti jednotlivým hlavám, prostonárodně řečeno, mnohohlavé saně, jejíž jméno je právě - autokracie. A dokud tu nezdoláme, nenahradíme demokracií, do té doby nevíme dne ani hodiny, kdy nový útok v nové formě se nevyřítí na lid a jeho spokojenost.
Tož, jak to roztomilé zvířátko, ta saň autokracie, řádila v tomto zákonu: Bez dohovoru s vládní komisí zkazila návrh, vsunula do něho - aby pro všecku další budoucnost měla moc nad věcí - ustanovení, která omezují autonomii Všeobecného pensijního ústavu, a to způsobem, o němž se odborníci vyslovili, že nemá příkladu ani v předválečném rakouském zákoně, ani v zákonodárství cizím, rakouském nebo německém.
Chci reálně ukázati na zásah tohoto diktátu, ačkoli zde již na to ukazováno bylo, poněvadž přece jen se mi zdá, že některé momenty je potřebí ještě vyzvednouti. Vláda jmenuje nejen předsedu - na jmenování předsedy vládou dohodli se členové odborné komise - ale ještě 3 místopředsedy. Dříve byli jenom 2 a byli voleni. Vláda vedle volených členů výboru najmenuje si 6 odborníků - patrně zaměstnanci a zaměstnavatelé si tam vysílali neodborníky! Vláda vybuduje při ministerstvu sociální péče zvláštní orgány dozorčí, které ovšem, aby mohly vůbec něco dělat, musí míti rozsáhlou odbornou kancelář. Tito orgánové mají ve správních orgánech Všeobecného pensijního ústavu dokonce právo veta. Služební a disciplinární řád musí býti schválen hned dvěma ministerstvy - aby to bylo kratší. I ředitelé úřadovny, tedy nijak vysocí úředníci, budou propuštěni jen se svolením ministerstva sociální péče. Jen si představte, kolik tu bude politických intervencí, když by některý úředník, který nekonal svou povinnost, musil jíti a jaká škoda z toho plyne ústavu.
Ať se podíváte kdekoliv na ten zákon,vidíte všude: Vláda, vláda, vládní nařízení, ministerstvo, nařizování, zakazování, rozhodování - tedy zdržování. Ne, to není demokracie, to je, jak zde bylo velmi správně řečeno, kuratela. Je to tatáž kuratela - a proto to vyzdvihuji kterou vykonává ten který zemský president nad věcmi země, nad bývalým zemským výborem, nad ústavy a podniky země, tatáž kuratela, kterou vykonává okresní náčelník v okrese - to plyne ze zákona o politické správě. Je to tatáž kuratela, kterou vykonává ten který president příslušné zemské školní rady nad učitelstvem, kuratela, kterou vykonává zákon o přímých daních nad poplatnictvem, ministerská rada nad ženami hlásícími se do konceptní nebo soudní služby, to které ministerstvo nad ženskými zaměstnanci vůbec a známá několikačlenná úřednická komise nad veškerým státním, veřejným a nyní již i soukromým zaměstnanectvem. Doufám, že je jasna souvislost a mnohohlavost té saně - autokracie!
A nyní otázka: Byla oprávněna snaha vládních činitelů po takovéto kontrole, kterou si vsunula do zákona? Bude věci zdráva? Již jsem řekla, jak se osvědčil ústav za 20 let, co vykonal za 10 let svobody, že nebylo nikdy potřebí vměšovati se státnímu dozoru do běhu věcí. A nyní se podívejme, jak bude zdráva tato ingerence vlády. Znalci vám řeknou, že je přímo šílenstvím, aby instrukce, které vyplývají ze života a vycházejí z práce, dělal někdo jiný, než ten, kdo v té práci přímo je. Kdo si je vědom rozvoje pensijního pojištění za posledních 10 let, vidí, jak úžasně roste a jak se musí měniti, přizpůsobovat tomuto živelnímu růstu tohoto živého organismu ty instrukce. Tedy, kdo si toto všechno uvědomí, vidí, že není možno dávati instrukce od zeleného stolu, nýbrž že je potřebí vycházeti přímo z varu života, dokonce od určitého případu, že musí býti rozhodování rychle a takové že tedy neučiní nijaké ministerstvo.