Místopředseda dr Brabec (zvoní): Přistoupíme k rozpravě o části první - politické.

K rozpravě o této části jsou přihlášeni páni senátoři:

ťProti Ť dr Brunar, dr Franciscy, Jokl, Dundr, Pánek, Hampl, Hlávka, Ant. Novák, dr Grosschmid.

ťProŤ dr Hilgenreiner a dr Kovalik.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, panu sen. Pánkovi.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Především chtěl bych, jako vždy, připomenouti to své známé a vždy při každé příležitosti uplatňované - ceterum autem censeo - mám za to, že senát má při každé příležitosti uplatňovati své právo, které mu je zaručeno ústavou, a že při každé příležitosti má ukazovati, že je rovnoprávným zákonodárným sborem právě tak jako poslanecká sněmovna.

Bohužel, že senát to provede málokdy. Ale byl jsem tomu ještě velmi povděčen, že aspoň při té poslední předloze o sociálním pojištění, uplatňoval, aspoň pokud se týče formálních oprav, toto své právo, a že nepodlehl a neposlechl diktátu poslanecké sněmovny. Dříve tomu bylo trochu jinak. S počátku senát měl určitý význam a také úcty a vážnosti požíval v řadách voličstva. Jen si vzpomeňme, když jsme zde projednávali zákon o stavebním ruchu, když.jsme zde projednávali zákon o stavební povinnosti, zákon o stavebních komisarech, tedy věci, po nichž se nyní volá a touží, ovšem až když došlo ke katastrofám. Bohužel, tehdy jsme podlehli také diktátu určité části poslanecké sněmovny, odložili jsme to a výsledek se dostavil. Přál bych si, aby při každé příležitosti uplatňoval senát svůj vliv a aby se stal skutečně platným zákonodárným sborem.

A nyni přejdu k rozpočtu. Bylo zde řečeno, že projednáváme jubilejní rozpočet, a je to také pravda. Je to 10. rozpočet a chlubíme se jím, a také plným právem. Ovšem po stránce formální, konstatuji, jistě že nemáme námitek. Něco jiného již je po stránce materielní. Bohužel, projednáváme jubilejní rozpočet bez hlavního konstruktéra, bez ministra financí dr Engliše, což jistě osvětluje značně naše poměry, že v 10. roce trvání naší republiky jsou dvě důležitá křesla prázdná. Je to křeslo ministerského předsedy a křeslo ministra financí. Prosím, ještě se nestalo, abychom v senátě projednávali rozpočet bez exposé ministra financí! Jistě, že musily zde vésti velmi vážné důvody k tomu, jestliže uprostřed projednávání rozpočtu odchází ministr financí. Odchází ministr financí a zanechává své dílo jiným, a nevyčká, aby aspoň té formě bylo učiněno zadost, až bude jeho dílo, jeho rozpočet, také vyřízeno v druhé komoře.

Znovu chci tedy říci, že po stránce formální nemáme výtek, naopak můžeme se pochlubiti naším rozpočtem. Po stránce formální je přehledný a jasný. Může sloužiti příkladem ostatním státům, a mám za to, že se některé státy budou říditi naší rozpočtovou strukturou. Něco jiného je stránka materielní, obsahová, s níž nemůžeme býti spokojeni. Ale i na ty věci se nedívám tak tragicky, poněvadž, kdo má v ruce moc, má také právo. To je přirozená věc, že rozpočet je obrazem dnešní většiny, dnešního politického systému - a podle toho také vypadá.

Nebude mi nikdo zazlívati, nazvu-li tento rozpočet v pravém slova smysl u rozpočtem třídním. To nebudiž vykládáno nikterak urážlivě. Nezvratným faktem je, že na tomto rozpočtu pracovala jenom jedna část, zástupci jedné části ve výrobním procesu, totiž pouze jen kapitál, a ne zároveň také práce. Já se dívám na tyto věci trochu jinak. Nesmíte v tom slově ťkapitálŤ spatřovati snad něco nečestného. Ne, kapitálu a práce je potřebí ve výrobním procesu, to jsou dvě složky, bez nichž vyráběti nemožno. Je nezbytno mluviti o kapitálu a o druhé složce, práci. Mám za to, že se zde hovělo trochu jednostranně jen té jedné složce, kapitálu, a ne zároveň také složce druhé. Ale to je výsledek toho systému, výsledek té dnešní moci politické, to jest to, co jsem řekl: ťKdo má moc v rukou, má také právo.Ť

Slyšeli jsme také, že náš rozpočet je aktivní a chlubíme se tím, a také plným právem. Ale nesmí se zapomínati, že v tom čase co jsme projednávali a co byl předložen rozpočet poslanecké sněmovně, již zde byl na tu aktivitu spáchán útok a že z té aktivity vlastně již by tedy byla pasivita. Jestliže se již dnes mluví a píše o snížení nebo odpisu daní obchodových. které se asi také stane skutkem, a s nímž se vlastně počítalo v rozpočtu jako s řádným příjmem na rok 1928, přeměňuje se vlastně aktivita v pasivitu. Bude-li rozpočet skutečně aktivní, ukáže teprve uzávěrka účtu za dvě léta. V té věci jsem již naznačil v rozpočtovém výboru, že skutečně nejvyšší kontrolní úřad nám předkládá zavčas uzávěrku, takže můžeme porovnávati výsledky rozpočtové se skutečnými výsledky. Ovšem předpokládáme, že ty cifry jak v rozpočtu, tak i v závěrce rozpočtové jsou skutečně správné. O tom jsme se nikdy nikdo přesvědčiti nemohl a zde skutečně platí slovo ťvěřímŤ. Vy rozumíte, co je to ťvěřímŤ. Já musím také říci, věřím. Je jistě zvláštní, že se zde povolilo jedné části průmyslu, cukrovarníkům, a že se tím jaksi ta rovnováha porušila. Když se, prosím, jednalo o sociální pojištění a měla se zavésti ta jedenáctá třída, která by si bývala vyžádala pouze 5 mil. Kč celkového nákladu pro všechna odvětví průmyslové výroby, tehdy řeklo se, že to průmysl nesnese. Nesnesl by 5 mil. Kč - a nyní, prosím, se odepisují obchodové daně ve prospěch jen jedné části, cukrovarníků, v částce několika desítek milionů. (Sen. dr Karas: Přijdou také jiní!) Přijdou také textiláci, to je jisté. To je lavina, která samozřejmě přijde, ale tím se již ukazuje, jak je labilní náš rozpočet a celá jeho aktivita. Já jsem vytkl, že po stránce materielní máme určité stížnosti, že se zde neúměrně rozdělovaly položky. I na tu věc se dívám střízlivě, poněvadž každý ministr háji své - to je přirozené - a každý by přirozeně co nejvíce chtěl vytlouci pro sebe z toho rozpočtu. Ale neúměrnost musím vytknouti, neúměrnost tam, kde jde o položky jedné nezbytné části výrobního procesu, pro kapitál, pro zástupce podniků a pro podniky kdežto na druhé straně se zde měřilo trochu jinak. Zase musím opakovati, co jsem již řekl v rozpočtovém výboru, jak jednostranně se zde postupuje, že právě to odvětví, zemědělství, které nejvíce trvá na soukromém vlastnictví a na principu soukromého hospodaření, nejvíce se utíká k tomu kolektivismu a nejvíce, prosím, útočí na ty veřejné prostředky. Aby zase nebylo nedorozumění: nejsem proti zemědělství, naopak. jsem jeho největším přítelem, poněvadž říkám, když budeme míti zemědělskou výrobu v pořádku, budeme míti v pořádku celý stát. To je omyl, chtíti kopat příkop mezi venkovem a městem. Nám ve městech musí nejvíce záležeti na tom, aby zemědělství bylo v pořádku a co nejvíce produkovalo. Proč? Proto, poněvadž u nás nic na té dlažbě neroste. (Sen. Hrejsa: Konečně to poznáváte?) Tak jsem mluvil vždycky a budu vždy tak mluviti. Je potřebí, abv zde bylo uvedeno všecko do určité harmonie mezi městem a venkovem. Vytýkám právě neúměrnost v rozdělování různých položek, dotací a subvencí. Také nejsem proti dotacím, poněvadž vím, že některé věci se nedají řešiti bez účinné pomoci kolektiva; jsem pro dotace ve prospěch zemědělství, meliorace a jiné věci, a jen blázen by mohl býti proti tomu. (Sen. Hubka: Ale záleží na tom, komu se dávají!) To je to. Záleží na tom, jakým způsobem se s těmito penězi nakládá, zdali skutečně jsou obětovány ve prospěch toho účelu, zdali skutečně se z nich také dostane tolik, kolik od nich očekáváme. Jsem pro to. abv se to podporovalo. ale aby to bylo také náležitě kontrolováno. Mluvil jsem o tom kapitálu. Abych nezapomněl, samo sebou se rozumí, že jsem měl na mysli takový kapitál, který se zúčastní skutečné práce, a ne kapitál bez práce. Rozumíte mi dobře.

Řekl jsem, že tento rozpočet hoví jednostranně jen té jedné části, a z toho důvodu nemůžeme se smířiti s materiálním obsahem tohoto rozpočtu. A ještě na jednu věc bych chtěl upozorniti, na to, že jsme odloupli od státního rozpočtu všeobecného podniky a máme za to, že máme jen 9 miliardový rozpočet. To je optický klam. Kdybychom skutečně do hlavního rozpočtu zařadili také dílčí rozpočty podniků, viděli bychom, že jsme od r. 1919 a 1920 neudělali žádného pokroku, ani pokud se týká příjmů, ani pokud se týká vydání, a že tedy nemáme příčiny, abychom se chlubili. abychom dělali klam, ilusi, že máme nižší rozpočet proto, že jsme oddělili podniky od státní administrativy. Vůbec se dívám vždycky na zákon č. 404, kterým jsme nařídili obchodní obhospodařování našich podniků, velmi skepticky. Nepokládám naše státní podniky za skutečné podniky, aby totiž mohly býti obhospodařovány podle pravidel platných pro soukromé podniky skutečné. Ne, že by to neuměly, ale že se na ně kladou jiné požadavky. Což pak železnice a pošty jsou skutečně obchodní podniky, když je jim uloženo také něco jiného? Vždyť je jim uloženo, abv také přispívaly ke všeobecnému blahobytu. Prostě občanstvo chce, aby železnice byly v pořádku, abv byly lacinější, abv i pošta byla lacinější. Kdyby se tyto podniky měly skutečně říditi hospodařením soukromo-právním, to byste viděli, co by se musilo státi. To by se musily zrušiti tratě, autobusové linky, anebo by se musily zvýšiti tarify. To by se nevystačilo. To jste na velkém omylu. že by se to mohlo tak dělati. A nezapomínejte na jednu věc. Nemohly by také dávati tolik, co dávají nyní. Ale není to jen pošta a železnice. I jiný státní podnik nemůže býti obhospodařován přesně podle zásad platných v soukromém hospodaření, poněvadž také na něj se kladou jiné požadavky. Vezměte si tabákový monopol. Kdyby se měl říditi podle konjunktury - a stejně železnice a pošty - jak by to vypadalo? Vezměte si státní lesy a statky. Kdyby se měly státní statky říditi skutečně těmi pravidly a prodávati snad dráže obilí, co byste tomu řekli? Podívejte se, jakým příkladem jdou vstříc soukromému podnikání. Na státní podniky kladou se prostě docela jiné požadavky než na soukromé, které se těmito pravidly nemusejí říditi, nemusejí přihlížeti k zájmům občanstva a státu.

Účetnictví, které se zavedlo u státních podniků, je příliš komplikované. Člověk se opravdu v něm dobře nevyzná, nemůže je dobře kontrolovati. Teď vám řeknu jednu věc. Myslili jsme, když vybudujeme v takových podnicích správní sbory, že se tím stane všechno, že budou opravdu nyní spravovány racionálně a podobně, Troufám si říci, že správní sbory podniků státních jsou španělskými plentami, za kterými se hospodaří tak, jako se hospodařilo dříve. Zase tam hospodaří jenom úředníci, nikdo jiný. Kdopak tam je? Je tam někdo z laického elementu? A jestliže tam je snad zástupce ministerstva financí, prosím, což může vniknouti ten jediný člověk. který se jednou za čas podívá do toho sboru, který jednou za čas je účasten jejich porad, do té komplikované struktury, jakou představují železnice a pošty? Čím tam je vlastně? Je kývalem jako druzí. Všechno, co v tom resortu připraví úředníci, se tam zase prostě odhlasuje. Řeklo by se tedy, že se nic nezměnilo. Změnilo se. My jsme správním sborem odňali ministrům odpovědnost a také jsme zmenšili kontrolu. Dříve nám odpovídal ministr, dnes má možnost svalovati vinu, resp. také odpovědnost na správní sbor a kontrolní úřad nemůže prováděti pak účinnou kontrolu, jak by mohl. To jsou účinky zákona č 404.

Již jsem naznačil, že projednáváme jubilejní rozpočet. Když je to tedy jubilejní, měli bychom jej snad také nějakým způsobem oslaviti. Myslím, že rozpočet je obrazem celého našeho hospodářského a politického života, není-liž pravda, že bychom tedy aspoň při této příležitosti měli se také my, členové Národního shromáždění, trochu z toho státního jubilea těšiti a že bychom aspoň nyní měli projeviti svou radost nad tím, že jsme se dožili desetiletého výročí trvání naší republiky. Když Národnímu shromáždění byla zavřena ústa 28. října, snad se to stane zítra, kdy slavnostním způsobem bude snad vzpomenuto aspoň toho 14. listopadu. Těšili jsme se - a plným právem - z naší desetileté práce, těšili jsme se jistě z té velké práce, obdivovali jsme konsolidaci celého našeho hospodářského života, obdivovali jsme naši armádu, naše školství, a jistě že jsme se poklonili - a plným právem poklonili - také před administrativou státní. Obyčejně se zapomíná, že bez řádné administrativy není možný žádný stát, že je to páteř, sloup státu. Nechci říci, že snad máme vše v nejlepším pořádku. Měl bych mnoho stesků, pokud se týče naší správy, pokud se týče dochvilnosti, těžkopádnosti a také tu i tam i správnosti. Ale celkem vzato musím říci, že máme administrativu dobrou a že ji máme v pořádku Tím ovšem bych nechtěl říci, že nemáme snad už prováděti reformy, že snad můžeme už klidně složiti ruce v klín a těšiti se z toho, co jsme vykonali. Naopak, přál bych si, abychom skutečně přemýšleli o tom, co řekl president ve svém poselství. Je také československá rarita, že toto poselství bylo nám doručeno poštou, že president Československé republiky ani v tak významné dny nemůže promluviti k zvoleným zástupcům národa. (Sen. Hubka: Nesmí!) Pan president ve svém poselství výslovně řekl, že je potřebí upraviti styk parlamentu s úřady, čili, jinými slovy řečeno, styk úředníka s politikem. Řekl-li toto president, jistě že je přesvědčen, že je tu určitá disharmonie, že tu není toho pravého, upřímného styku mezi těmito dvěma nezbytnými činiteli v životě, v tom dualismu parlamentu a byrokracie, jak on to řekl, ovšem byrokracie v dobrém slova smyslu, ne v tom špatném slova smyslu.

Tedy jsme ještě dlužni naší administrativě řádnou, správnou reformu. Začali jsme reformou politické správy. Nechci býti zrovna tím největším skeptikem, ale řekl bych. že teprve budoucnost ukáže, zdali jsme udělali dobré nebo špatné dílo, teprve, až se to všechno projeví v praksi. Ale již předem říkám, že mám určité pochybnosti, poněvadž jsme reformovali politickou správu ne z důvodů věcných, nýbrž více z důvodů politických.

Tedy v řádném státě, v každém spořádaném státě jde administrativa nade vše. A já bych si přál, aby si to uvědomili všichni, kdož nejsou úředníky, a ještě více ti, kdož jsou úředníky. Občanstvu musí na tom záležeti, komu svěřuje vlastně tu administrativu státu do rukou, v čí je rukou a jak je řízena. Vždyť to je nejdůležitější. Vždyť podle rozpočtu se na naši správu nejvíce vynakládá peněz. Občanstvu má na tom nejvíce záležeti, jakou máme správu, a občanstvo nesmí nikdy říci, že je snad administrativa balastem, nebo že je úřednictvo neproduktivním živlem. I to slyšíme často, že se podobným způsobem mluví o úřednictvu a naší administrativě. Zapomíná se, kdyby nebylo správy, že nebylo by pořádku, nebylo by bezpečnosti a klidu ve státě, že úkol úřednictva, úkol administrativy ve státě je takový úkol, jako úkol matky v rodině. Co by to bylo všechno platné, kdyby sebe více ten otec přinášel výsledky své produktivní práce domů, kdyby tam nebyl někdo, kdo by tím uměl náležitě hospodařiti? A tak je to také s administrativou a úřednictvem. Proto v zájmu občanstva, ne v zájmu toho úřednictva, je, aby administrativa byla v pořádku.

A jestliže tu a tam jsou stížnosti snad, proč jsou ty stížnosti? Měli jsme zato, když jsme snad to všechno přeměnili, když jsme tomu dali nové názvy nebo nové insignie, že změnil se také duch. Ten duch se však ještě nezměnil, je tu ještě stále. Nedá se to také změniti. Není možná za 10 let předělati ty úředníky, vychovati něco nového. To očekáváme teprve od našich škol, teprve později očekáváme, že si vytvoříme svou československou správnou administrativu a československé úřednictvo s republikánským duchem v úřadech.

No, ale přece jen musíme oceniti tu velikou práci, která byla již vykonána. Nebylo by spravedlivé, když jsme vzpomenuli všeho, nevzpomenouti také administrativy a úřednictva, co vykonalo, a jak to úřednictvo vykonalo. Nesmí se zapomínati, že hlava administrativy byla ve Vídni a že tam vedly všechny nitky, cévy a tepny a že 28. října byly tyto tepny a cévy náhle přerušeny, přeťaty a hlava byla oddělena od trupu. A kdyby nebylo spolehlivého, správného a připraveného úřednictva, kdybychom neměli úřednictvo a administrativu v pořádku, k jakému chaosu mohlo dojíti! Po té stránce jistě že je potřebí vzpomenouti úřednictva v jubilejním roku, je potřebí vzpomenouti naší administrativy, ale, bohužel, jestliže tak činím, přicházím ke kapitole velmi smutné, nejbolestnější z celého našeho jubilea, jak jsme se k těm, kteří nám tvořili administrativu, také zachovali.

Věřte, že se snad na světě dá všechno nadiktovati, jenom ne láska ku práci, která se musí vycítiti a nedá se žádnými disciplinárními a kvalifikačními předpisy vynutiti. Je tedy potřebí v jubilejním roce provésti jakousi revue, přehled. co se všechno stalo a jak se to stalo, a jaké máme dnes úřednictvo, zdali spokojené či málo spokojené, nebo vůbec nespokojené. Musím sáhnouti trochu hlouběji, ale budu velice stručným. Nebylo by spravedlivé, kdyby někdo tvrdil, že se pro úřednictvo v republice nic nestalo. Po převratu jsme, prosím, obětovali dost a přinášeli jsme veliké finanční oběti, ovšem ne v té míře, abychom mohli zachrániti ty zaměstnance, abychom je mohli skutečně sanovati. Takové finanční oběti jsme ovšem nemohli poskytnouti, abychom je úplně mohli zachrániti a sanovati. Tak často se vytýká socialistickým stranám - čtu to, bohužel, často - že po převratu zde svištěl stále bič a pořád se něco vymáhalo ve prospěch těch či oněch, a hlavně úřednictva, zřízenectva a dělnictva, že se zbytečně plýtvalo penězi, že se utratily miliardy ve prospěch toho či onoho. Koho jsme měli po převratě dříve sanovati, kdo měl po převratě přijíti dříve na řadu? Snad průmysl, který si odnášel z válečného hospodaření miliardové zisky? Za to nikdo nemůže, že je průmysl nedovedl obrátiti v zlepšení svých zařízení strojních a továrních, že prostě neinvestoval, ze zisky válečné dával do cizích podniků, půjček a pod., a že pak o to přišel. Nebo snad jsme měli sanovati zemědělství? Cožpak to nemělo za války konjunkturu? Aspoň měli chleba, když nic jiného. Ale jak pak to bylo s úřednictvem, veřejným zaměstnanectvem a zřízenectvem? Jak to bylo zásobeno, jak placeno? Na to již se zapomnělo, že to byl nejubožejší stav a že v r. 1919 až 1920 dokonce i dělnictvo plným právem tvrdilo, že jest na tom úředník hůře, poněvadž v muniční továrně byli dělníci dobře zásobeni, aspoň poměrně daleko lépe než státní úředníci, dávaly se jim potraviny, byli lépe placeni, ale úředníci, státní zřízenci byli ťvogelfreiŤ, o ty se nestaral nikdo. Proto bylo povinností po převratu v republice podchytiti trochu tento nejubožejší stav, a také se začalo to sanační dílo - bohužel - že se v něm záhy přestalo. Znovu zdůrazňuji, že jsme přinesli značné oběti, ale ne takové, jak by býval tento stav vyžadoval. Vytvořili jsme zákony čís. 541 a 222, které byly nazvány nivelisačními. Přiznávám, že nivelisačními byly, ale bylo úplně správné a spravedlivé, jestliže jsme dávali tomu, kdo měl nejméně. více než tomu, který byl nahoře. Vždyť jednalo se jen o chleba, a aby se ti lidé mohli odít; zde se skutečně musilo dávati poměrně více tomu nižšímu, když měl zlatku denně. To bylo přece úplně správné a spravedlivé. A jestliže jsme tu a tam přestřelili, vždyť se to dalo změniti později, ale s počátku musili jsme zachovávati aspoň před bídou a hladem ty nejnižší. A podívejte se, jak se zaměstnanci zachovali r. 1920 - slavný senát se na to bude ještě pamatovat - když tehdy na podzim proti vůli dr Engliše, proti vůli vlády odhlasovala poslanecká sněmovna ve prospěch státních zaměstnanců ještě větší přídavky, než jak je chtěl dr Engliš - byl to tehdy návrh Brodeckého a Kleina. Ti otrhanci, sansculoti, kteří byli na tom nejhůře, udělali gesto španělského granda a řekli: ťMy nechceme, co nám odhlasovala poslanecká sněmovna, když ministr říká, že to nemůže dáti, a státní pokladna toho nesnese.Ť Řekněte příklad, kde v jiném státě by se stalo, aby veřejní úředníci prostě dali k disposici, co jim odhlasovala poslanecká sněmovna? V žádném státě by nebylo takové úřednictvo, které by si bylo takovým způsobem počínalo. A my také jsme se tím pochlubili na mezinárodní konferenci tehdy v Ženevě, nevím už jaké a které, a tehdy užasli zástupci cizích států, jak vzorné má úřednictvo Československá republika, že se zříká dnes většího kusu chleba a že ho dává k disposici vydrancované státní pokladně. Toho ducha jsme měli uchovati za všech okolností, jaký tu byl mezi úřednictvem, ten vlastenecký a státotvorný duch, ale my jsme jej promarnili tak, že dnes už se nemůže mluviti o nespokojenosti v úřadech, nýbrž v pravém slova smyslu o anarchii.

Revoluční Národní shromáždění začalo napravovati křivdy, dělalo se všechno možné, ale sotva že přišel zvolený zákonodárný sbor, už se začalo odbourávati. ž jsme zapínali kapsy a dostali jsme se k tak strašlivému zklamání, k platovému zákonu a systemisaci. Nerad takto hovořím a zejména v 10. roce, kdy bychom se měli každý těšiti, že každá vrstva je spokojena. Všeobecná taková absolutní spokojenost nemůže býti, máme tolik rozumu, abychom věděli, že všichni lidé nebudou nikdy spokojeni, ale. bohužel, musím takto mluviti do svědomí, abychom šli do sebe a přemýšleli o těchto věcech

To těžké obvinění, které jsem pronesl, musím také dokázati. Prosím, jedná se o valorisaci platů. My jsme nezlepšili platy tak, aby se mohlo říci, že úředníci mají aspoň tolik, jako měli před válkou. To není možné, a já to dokáži. Všechno je desetkrát dražší. Když jsem s tohoto místa obhajoval některé zákony, které se dělaly v zájmu státu a státní pokladny, dokázal jsem před 4 lety, že sice životní potřeby, šatstvo, prádlo. obuv atd. jsou snad průměrně asi 10krát dražší - něco je ještě dražší - ale říkal jsem vždy: aspoň jsou nižší činže, tedy se to nějak vyrovná. Dnes však, když se činže stále zvyšují, dostáváme se skutečně na 10násobek. Vypočítejte si to! Kdybychom měli valorisovati požitky státních zaměstnanců, musilo by to vypadati docela jinak. Podívejte se na úředníka nejnižší XI. hodn. třídy. Měl za Rakouska 1600 K ročního základního platu, musil by míti tedy dnes 16.000 Kč, a nebyl by to žádný zázračný plat po 3leté čekatelské době, ale on má základního platu pouze 9000 Kč. A já jsem tak spravedlivý, abych tak řekl, že ani těm vyšším jsme to nezlepšili. Za Rakouska měl státní úředník nejvyšší plat 18.000 K, měl by tudíž míti dnes 180.000 Kč, kdyby byla relace k platům předválečným, ale ten úředník má u nás nejvýše 78.000 Kč. Musíme býti spravedliví na všechny strany. Říkám, že jsme platovými zákony neprovedli denivelisaci, nýbrž provedli novou nivelisaci, ba dokonce zproletarisování. Já to ještě dokáži.

A nyní slyšíme z úst náměstka předsedy vlády - on to neměl z vlastního, bylo mu to nadiktováno - že když se mluví o valorisaci platů, zapomíná se na dětské přídavky. Prosím, kolik pak dělají u zřízence? Dostane nejvýše na dvě děti celých 2124 Kč, úředník 3000 Kč. Může se, i když to všechno spočítáme, mluviti o nějaké valorisaci v tom smyslu, jak bychom si ji představovali a jak by byla spravedlivá? Myslím, že nikoli. My jsme však také provedli deklasifikaci úřednictva v tom smyslu, že jsme je stlačili do nižších platových stupnic. To je velká věc, poněvadž, co se vybudovalo za Rakouska, to jsme jim platovým zákonem vzali. Pan dr Engliš svého času řekl, že každý občan musí přinésti určité oběti na sanaci válkou zničených hospodářských hodnot - to je pravda - že totiž nikdo nemůže mluviti o životním niveau jako před válkou. Kdyby tomu tak skutečně bylo, kdyby opravdu všichni přinášeli tolik obětí na sanaci zničených hospodářských hodnot, jako úředníci, bylo by v tomto státě blaze, to bychom byli už ze všeho venku. Kdyby každý platil daně v tom poměru, jako úředník a veřejný zaměstnanec, kterému se vidí do kapsy, který nemůže nic zatajiti, kdyby každého občana mohli tak prohlédnouti a podle toho ho zdaniti, topili bychom se v penězích. Daně by nemusily býti takové, jako jsou, kdybychom mohli zdaniti každého poměrně tak, jako zdaňujeme úředníka.

Zdálo se, že revoluční Národní shromáždění chce sanovati poměry státních zaměstnanců, že chce, ovšem ne úplně, poněvadž vybrakované domácnosti se nedaly vůbec sanovati, popřáti jim alespoň určité respirium, aby se pošramocené domácnosti daly do pořádku. Vždyť víte, jak to v rodinách chodilo, musily prodávati. co pilná hospodyně nastřádala, aby bylo na živobytí.

Sotva že si začali zaměstnanci trochu oddychovati, že se začali trochu vzpamatovávati, v tom okamžiku nejen že ustáváme v sanačním díle, ale ještě podstatně snižujeme požitky státních zaměstnanců. V r. 1922 byl onen pověstný prosincový zákon, kde drahotní přídavky snižujeme o 20 procent, kde ukládáme státním zaměstnancům placení daní, placení pensijních příspěvků, a tím ovšem snižujeme reální příjem jejich. Zvyšujeme ovšem pensijní základnu o 75%. Tehdy jsme to všechno odůvodňovali tím - já sám jsem o tom s tohoto místa mluvil, když jsem ten zákon odůvodňoval - že je v projektu plán, podle něhož naše koruna půjde nahoru, čímž se budou všechna hospodářská čísla snižovati, ovšem i ceny životních potřeb, a dostaneme se k tomu svému. Víte dobře. že tehdy bylo myšlenkou nebožtíka dr Rašína vyhnati korunu na roveň liry, ba jíti ještě nad liru. Říkal: ťJe nespravedlivé, jestliže jsme pod lirou.Ť A měl pravdu. Bohužel. všechno to tajemství svého projektu odnesl do hrobu. Ale důsledky tohoto nešťastného zákona zde byly a už se nenapravily. A od r. 1922 jdeme s kopce, každým rokem něco provádíme.

Po snížení platů přišla restrikce. Tehdy se ovšem s ciframi velmi mnoho fixlovalo. Promiňte, že užívám toho nepěkného výrazu, ale sám p. gen. zpravodaj rozpočtu, nynější ministr zemědělství p. prof. Srdínko, byl tehdy toho náhledu, že máme asi o 120 tisíc zaměstnanců ve státní správě více, než by bylo potřebí. Tehdy se prostě házelo těmi desítkami tisíců státních zaměstnanců a myslilo se, že naše úřady jsou skutečně jimi přecpány. V každém zaměstnanci, který se postavil na stanici a díval se na vlak, když náhodou některý politik se podíval z vlaku, viděla se překrvenost v úřadech a podle toho se posuzoval celý stav.

Ještě bych byl tomu rozuměl, kdybychom byli provedli nejdříve reformu správy. My jsme to zde chtěli. My jsme tehdy na to poukazovali: ťProsím, nezačínejte obráceně, začněte zdola a zjednodušte úřední výkon! My uznáváme, že se mnoho písaří (Výborně!), my uznáváme, že ta správa není v pořádku, že jsme všecko převzali po Rakousku a že jsme to zkomplikovali.Ť Ale my jsme v této věci nic neudělali, nic nezjednodušili a začali jsme odbourávati personál. My jsme mohli suchou cestou snížiti počet zaměstnanců, kdyby to šlo po našem, a mohli jsme se dostati k pěkným výsledkům.

Nemusili jsme ty staré chudáky propouštěti a honiti je do pense a dávati jim odbytné. Ovšem zase by tu vyvstal jiný problém, jak zaopatřiti mládež. Když máme tolik středních škol a tolik vysokých škol, když nám ročně ty školy vychrlí tolik žáků, co s tím? To je zase ohromný problém. S tím se musíme také jednou zabývati. Ale to se provésti nechce, nechce se provésti reforma vzdělání ve školách. Naše mládež se učí všemu, jenom ne pro praktický život. Na tyto věci se musíme také jednou podívati.

Co jsme dokázali? Propustili jsme 30 tisíc zaměstnanců. 23.000 jich šlo do pense, 7000 jich dostalo odbytné, a těm, co tam zbyli. jsme snížili platy a přidali práci. Nedivte se, dochází-li k takovým zjevům, jako v Zaječí a k jiným katastrofám. To všecko vyvěrá z nedostatku personálu, personál se přetěžuje. Já mluvím střízlivě. Mluvte s úředníky a uvidíte, jak jsou přetěžováni! Dnes jsem byl v reálném gymnasiu a slyšel jsem, jak si tam stěžuje ředitel, že je přetížen, že musí pozdě do noci pracovati a jak profesoři jsou přetíženi a pod. Mluvte se soudci a s jinými, každý vám řekne: To všechno nemůžeme déle snášeti, nesneseme toho.

Ale při tom jsme si udělali tu extraturu, že jsme propustili státní zaměstnance a provedli jsme restrikci. Omlouvám to. Zaměstnanci se propouštěli ve všech státech a tak Československá republika myslila, že nemůže zůstati pozadu. A myslila, že to může také udělati. Ale v těch druhých státech to bylo něco jiného, tam propouštěli zaměstnance, kteří byli zaměstnáni ve válečném průmyslu nebo ve válečném hospodaření, v centrálách. To tu také bylo, a nebylo by námitek, kdyby se v centrálách zaměstnanci odbourali. Ale my jsme začali v administrativě a šli jsme do jiných odvětví, která nebyla přeplněna personálem. My jsme to udělali mechanicky a řekli jsme: Všude se musí odbourati 10 procent, musí se to udělati. Šlo se na to a udělalo se to.

Restrikční zákon měl určitou pilulku, kde jsme uložili vládě, aby předložila do roka zákon o úpravě platů. Řeklo se, a tehdy to byla slova, bohužel, nemocného ministerského předsedy dr Švehly - jako dnes se na ně pamatuji -: ťAni korunu nesmí státní pokladna míti z restrikce. Všecko, co se vydělá, musí se obětovati na zlepšení platů.Ť

Při tom padla ta známá slova: ťMusíme míti méně, ale lépe placeného úřednictva.Ť To heslo známe už z Rakouska velmi dobře. Tímto heslem jsme vždy operovali. Já bych spíše řekl: Musíme míti tolik úřednictva, kolik ho nezbytně potřebujeme, ale musíme je dobře platiti. Ne méně, ale tolik, kolik je ho potřebí. Tehdy jsme si řekli, že musíme míti méně zaměstnanectva, ale netázali jsme se prostě, je-li ho potřebí či ne, nýbrž musili jsme je odbourati.

A tak jsme se dostali k platovému zákonu, poněvadž to bylo povinností podle restrikčního zákona. Musili jsme hledati úhradu, která měla býti také z té restrikce, a teď se přihodilo něco, co nesvědčí o tom, že bychom byli dobrými diplomaty a politiky. Pan inž. Bečka, bývalý ministr financí, dá do rozpočtu na r. 1926 ušetřenou částku za restrikci v obnosu 220 mil. Kč. A my mu k tomu řekneme - ne já, ale jiní: Tys je neušetřil, ta restrikce nic nevynesla, to není všecko pravda. Naopak, my jsme na restrikci ještě dopláceli. A teď řeknete ministru financí, který ušetří 220 milionů Kč a dá to do rozpočtu. že je neušetřil a použil jich také skutečně k rozpočtové rovnováze, a ne že použil jen této částky, nýbrž všech jiných účelových daní a dávek, k tomu cíli parlamentem povolených. A když jsme dělali po volbách zákon platový, neměli jsme v kapse ani haléř, je to pravda? Ani korunu jsme neměli, ačkoliv jsme k tomu cíli provedli restrikci, jež vynesla 220 milionů a ještě více. Statistický úřad konstatuje dnes, že 300 milionů se ušetřilo za restrikci, což je přirozená věc.

Vždyť ti lidé odcházejí, umírají, a to všecko připadá k dobru státní pokladně. A nejenom, že jsme neměli z restrikce nic, nýbrž musili jsme povolovati ještě nové a nové daně a dávky ve prospěch státních zaměstnanců. Tedy jsme jim musili hledati úhradu dvakrát.

Představte si to odium, které bylo vzneseno na státní zaměstnance, když se stále mluvilo o úhradě a řeklo se, že to je ve prospěch státních zaměstnanců!

O platovém zákoně nechci hovořiti. Má své stinné i světlé stránky, jako všecko na světě. O té věci jsem mluvil několikráte, spravedlivě jsem rozděloval stíny a světla a poukazoval jsem na stinné stránky. Řekl jsem, že se to dá všecko zlepšiti systemisací. Ale zatím systemisací jsme zaměstnance ještě více poškodili, než jim prospěli.

My jsme se dali, prosím, přímo oklamati-! Užívám těžkého slova, ale dokáži to. Dali jsme se oklamati! Dovolávám se těch, kdo byli tehdy ze senátu v té komisi, když jsme chtěli dokázati, aby v zákoně byl aspoň zaručen automatický postup do 3 posledních platových stupnic, jak nám to dalo Rakousko. Nic více jsme nechtěli, než stav před válkou, jaký byl tehdá. Chtěli jsme totiž t. zv. třetinový systém, když jsme nemohli dokázati automatiku, aspoň tolik jsme chtěli, co před 30 lety nám dalo Rakousko, že tu byl zaručený postup do lll poslední hodnostní třídy. Do IX. hodnostní třídy to měli zaručeno, že percentuelně v resortech se rozdělil počet zaměstnanců v XI, X, IX hodnostní třídě. A tehdy, když se jednalo o platový zákon, slavná komise řekla: ťProč chcete vázati ruce správě? Vždyť je možná a není vyloučeno, že to bude lepší, nežli to navrhujete a chcete!Ť To řekla komise, když jsme chtěli míti v zákoně vyjádřeno aspoň percentuelní rozvrstvení úřednictva. My jsme se dali oklamati a nyní vidíme, že v poslední platové stupnici VII. máme 70 procent středoškoláků bez naděje na postup! Prosím, to je strašlivá věc, jestliže takovým způsobem.jsme byli oklamáni.

Nyní docházím tedy již k poslednímu zastavení, k té Kalvarii státních zaměstnanců za uplynulých 10 let, poněvadž oni byli mrskáni a běhali ulicí. Každého roku jsme jím něco dělali a brali. Docházím k té systemisaci. To už zde není nespokojenost, povšechná nespokojenost. Rozumí se, že při každém systému a při každé věci, která se koná pro státní zaměstnance. jsou spokojeni a nespokojení, je tu vždy jistá nespokojenost. Tentokráte to není nespokojenost. zdůrazňuji to. to je anarchie. Není jediné kategorie, která by byla spokojena. I to musím tedy dokázati. Mluvil jsem již o tom třetinovém systému, že byl zrušen, ne, že nebyl zaveden, ale my jsme poukázali na systemisaci, na tu kategorii, kterou jsme chtěli jinak vyjádřiti. Vezměme účetní úředníky. Řeklo se: Proč bychom pro ně dělali zvláštní skupinu? Vždyť my to zlepšíme systemisací. Na to jsou svědci. A nyní jsou účetní úředníci na tom daleko hůře, nežli lidé třeba jen s nižším vzděláním. (Výkřik sen. dr Karasa.) My jsme pro tu nižší technickou skupinu (obrácen k sen. dr Karasovi), jestli se račte pamatovati, pane doktore, chtěli zvláštní skupinu. Řekli jsme, že mají vzdělání menší než středoškoláci, ale větší vzdělání, než se předpisuje pro třetí služební třídu. Ale řeklo se, že se to zlepší systemisací. Pravda, nestalo se nic. Řeklo se, že systemsace to vyrovná. Dali jsme se utišiti sliby, a jak to dopadlo? Já nejsem z těch. který by v každém nejmenování viděl preterování, degradaci. Ale musím říci, že je zde hromadná degradace ve velkém, preterování ve velkém. Co vytýkáme? Nedostatečnost svstemisace. Prosím, celkový počet zaměstnanců systemisovaných je pořád ještě nižší než skutečná potřeba. Vždyť my si ještě vypomáháme stále a stále výpomocnými pracovními silami ve velkém množství. (Hlas: Bezplatnými volontéry!) I to se dnes děje. To není správné. Vytýkáme dále, že byli postiženi zejména vysokoškoláci a středoškoláci. To nebyla denivelisace, to je horší než bývalá nivelisace. To jest zproletarisování. Středoškolák mohl přijíti dříve časovým postupem do osmé třídy, dnes 70 procent středoškoláků uvízne v sedmé platové stupnici bez naděje na postup. Co je to? Jestliže vysokoškoláci z valné části uvíznou v páté stupnici a měli možnost do šesté hodnostní třídy automatikou, to je zproletarisování. Vytýkám to. Říkám, že jsme o 50 let vrženi zpět. A nyní přicházím k věci, kdo to způsobil, proč to všechno vzniklo? Docházíme k určitému rozporu. Já jsem se vždy i s tohoto místa ujal tříčlenné komise a řekl jsem: Jestliže té tříčlenné komisi byly dány k disposici malé finanční prostředky a musila se jimi říditi, co měla dělati?? A nyní slyšíme z úst p. ministra financí v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny, když obhajoval rozpočet, že to nebyl ani tak problém finanční, jako problém administrativní. Prosím, na jedné straně se tvrdí, že to byl problém finanční. že neměli prostředků, a hlavní činitel říká, že to byl problém administrativní. To je ovšem ještě horší, to svádí na zvláštní myšlenku. Nevím, podle jakého pokynu tříčlenná komise pracovala. Také ještě dnes nechci svalovat na ni vinu. Musím jí svalovati na ministry, poněvadž ministři od povídají za svoje úředníky. Ministři podepsali systemisaci, tedy zodpovídají za ni, a ne úředníci. Jestliže to zavinili úředníci, ať zúčtují s nimi. Nikde nevidím, že by byli ministři v této tak vážné věci, kde jsou tak obviňováni, pohnáni k odpovědnosti. Nikde nevidím snahu. aby se zodpovídali z toho, co provedli. Já jsem v rozpočtovém výboru o té věci hovořil před panem ministrem dr Noskem. Velmi si ho jinak vážím, vždyť je to také můj nadřízený, ale byl velmi mylně informován. Řekl. že v jeho resortu bylo všechno v pořádku, že subalterní úředníci ve větších úřadech musejí býti na tom lépe než správci malých venkovských úřadů, tedy poštmistři. Kdyby se bylo u poštovního resortu postupovalo tak, jak to řekl pan ministr, byl bych spokojen. Kdyby také u subalterních úředníků - já o té věci nechtěl hovořiti, ale musím to vyříditi zde - bylo by se postupovalo jako u těch poštmistrů a vybírali se jen subalterní úředníci skutečně na významných místech, tak bych tomu rozuměl. Ale tam to šlo po šňůře, tam se zachovalo pořadí, tam šli, jak byli ve statusu. Ale u poštmistrů ne. Tím se stalo, že staří poštmistři s 35- až 40letou služební dobou byli přeskočeni subalterními úředníky, kteří nebyli ještě na světě, když ti poštmistři již sloužili. Subalterní mladí úředníci přeskakovali i svoje bývalé přednosty, kteří je vychovali.

A jaký byl důsledek? Poštmistři, když se neosvědčili na místě a byli přesazeni do subalterní služby, byli nyní povýšeni, a ti poštmistři, kteří šli na jejich místo jako na místo odpovědné, byli tedy veskrze spolehliví, byli nyní preterováni. Stal se případ, že v jednom úřadě subalterní úředník, poněvadž tam to šlo po šňůře, byl jmenován, ale jeho přednosta nebyl jmenován. Chaos. Jinde byli chytřejší. Tam to dělali podle svého. Zde se postupovalo přesně podle zákona, podle směrnic a zásad - ale tady nebyly žádné směrnice a zásady, to se dělalo bez zásad a směrnic, ledabyle, povrchně, jak komu co napadlo. Tam byli vrchní kontroloři. Představte si, co znamenal za Rakouska vrchní poštovní kontrolor. Já jako mladý úředník před takovým úředníkem jsem oněměl, poněvadž měl zlatý límec až po uši a lampasy. A ty jsme za republiky degradovali a dali dohromady do stejné platové stupnice s mladými silami, takovými, které ještě nebyly na světě, když tito úředníci sloužili a když už si ten zlatý límec vysloužili. To jsme spáchali, to jsme způsobili!

A co jsme udělali s dělmistry? Staré lidi, kteří si vysloužili už svoji poslední platovou stupnici za Rakouska, jsme degradovali, dali jsme je níž o platovou stupnici a nyní jsme je nepovýšili, jen některé ano. Představte si, jak to bolí, když jen na někoho se dostalo, ač vykonává stejnou službu jako ti ostatní. Nic se nezměnilo, jako u těch vrchních kontrolorů - nedostalo se prostě na ně. On dělá sále tu službu, kterou dělal dříve, a najednou je na nějakém jiném místě, které je jinak oceněno? Ne, je na stejném místě, jako byl, ale nedostalo se naň.

To musíme skutečně přibíti jako věc nemožnou a neslýchanou. Zde se postupovalo v některých resortech skutečně krajně nespravedlivě. Představte si, že jsme od r. 1924 nejmenovali ani jediného úředníka, že se zastavilo jmenování na 3 léta! Sám ministr vnitra Černý mně řekl, že by bylo žádoucné provésti před platovým zákonem jmenování, aby se dostali tím převodem - i když jsou všichni bezpodmínečně o jednu platovou stupnici degradováni - aspoň do té platové stupnice, kterou si vysloužili a která jim plným právem příslušela. Ale ani to se nestalo, a to je dvojnásob bolestné. To je bolestná křivda, že lidi, kteří byli restrikčním zákonem zaraženi v postupu, dostali teď převodem o 2 platové stupnice méně.

Došlo k různým anomaliím nejen u pošty, nýbrž i v jiných úřadech. Kdybych měl všechno zde vypočítávati, jak jednotlivé kategorie byly postiženy a jaké jsou stížnosti, vyčerpal bych sám těch 50 hodin, které jsou určeny na celou debatu, anebo bych musil popsati formát Ottova lexikonu. Ale co je při tom nejbolestnější a nejhorší, je to, ze jsme prostě zrušili nabytá práva, že jsme zaměstnancům odňali pořadí, to nedotknutelné za Rakouska pořadí. My jsme přeskočili - jak jsem již naznačil - u pošty 1 100 poštmistrů a vzali jsme jim pořadí - totiž vzali jim ho subalterní úředníci. U kontrolorů, v berní službě, ve všech službách jsme jim prostě vzali pořadí. A víte, co znamenal za Rakouska rang, že jenom z disciplinárních důvodů sáhalo se na pořadí úředníka, které bylo základem jeho existence! A to všechno u nás v naší republice jsme jim vzali, jakoby to nic nebylo. Důsledek toho je skutečně hrozný a doslova katastrofální. Nenalézám slov, jak bych odsoudil tento způsob, kde jsme sáhli na základ existence zaměstnance, na jeho pořadí, a kde prostě nikdo není jist ani hodinu, že se mu jeho pořadí nevezme. Je to strašlivé, jestliže dnes v úřadech se musí úředník chvěti o své pořadí, nebo jak se dívají na toho, který dosluhuje, aby už šel. Hyenismus zavládl v úřadech. Zeptejte se úředníků, co jsme způsobili platovým zákonem! Já to všechno nemohu vylíčiti, ale prosím, abyste to vzali tak, a každý vám potvrdí, že to tak je.

Mluvilo se o revisi systemisace. Jsem rád, že se začíná o ní mluviti. Věřte, že je to už ohromný pokrok, že se mluví o tom, že ta revise má býti provedena. Ovšem jde tu v prvé řadě o tu komisi, tedy tu komisi musíme nejdříve sestaviti, musíme ji zříditi, že ano. Ale již loňského roku jsme slyšeli z úst pana min. předsedy dr Švehly... (Sen. Lukeš: Už je hotova!) No tak, zaplať pánbůh. (Sen. dr Karas: V rozpočtu jest již na to položka!) Tak teprve je v rozpočtu položka? Ale já o té existenci nevím, tedy musím o tom mluviti. My nejsme spokojeni s komisí, která byla zřízena v důsledku restrikčního zákona, poněvadž účel té komise měl býti jiný, totiž reforma správy. To jsme měli dělati již r. 1924, ale ne nějakou systemisací. Teď se to dává do spojitosti - dobře, mně nejde o formu, nýbrž o věc. Spokojím se, když to je. Ale přál bych si - ovšem nevím, jak ta komise je složena, bude to veliká odpovědnost, kterou komise na sebe přejímá - aby při jednání byli také zástupci zaměstnanců, aby mohli těm komisařům, těm členům komise říci, co je bolí, čeho je třeba.

Podívejte se, prosím, za Rakouska. když šlo o služební pragmatiku, tak si ten parlament rakouský zavolal všechny zaměstnanecké organisace, do jedné, svolal anketu v r. 1910 - byl jsem při této anketě za české státní zaměstnance-úředníky přítomen - a tam aspoň nás vyslechli. Představte si: to zpuchřelé Rakousko aspoň mělo jistý smysl pro tu demokracii, a u nás se nikdo zaměstnanců neptá. Vždyť zde na sebe béře ta komise, ta vláda, ti ministři ohromnou odpovědnost. Proč se také trochu nerozdělí o tu odpovědnost s těmi, o něž jde, a proč neřeknou: Takhle to chceme mít. Snad by se smluvili. Což musíme to dělati všechno, řekl bych, s toho vrchnostenského stanoviska, což nemůžeme něco sleviti z toho, řekl bych fouňovství, proč jsme nepozvali ty zaměstnance a neřekli jim: co vás bolí a tíží? Vždyť jde o vás!

Já bych mohl zde mluviti. Ale když už p. kol. Lukeš říká, že ta komise je, alespoň něco se stalo. Myslím však, že to nebude, poněvadž byste o tom musil věděti. Je to omyl. Máme zde 3 projevy vládní ve věci systemisační, a mám obavu, když se na věci dívám. zda nebude ta systemisace definitivní horší, než ta systemisace. Alespoň z toho prohlášení - a zase to nevytýkám panu náměstkovi ministerského předsedy, poněvadž jemu to bylo nadiktováno, on nemůže vnikati do detailů a jemností těch věcí úřednických, musí dáti na toho, kdo to stylisuje, ale já bych exemplárně potrestal toho, kdo mne takto klame, a takové věci mně dává do péra. Přečtěte si ty projevy a z toho musíte vysouditi - nechci zdržovati a mohl bych je přečísti - že by mohlo zde skutečně něco podobného býti pomýšleno. Jestliže se v jednom projevu, v tom prvním, mluví o tom, že není ta systemisace, resp. to povyšování a jmenování příznivé proto, poněvadž celá řada úředníků zaujímá již místa, která mají býti jinak ohodnocena, co by to znamenalo? Že vlastně ta systemisace udělala více, než chce udělati ta definitivní systemisace, zejména když všichni byli degradováni o jednu platovou stupnici. Jestliže tady je ta degradace ještě podle toho prohlášení velikým vyznamenáním, znamená to, že je to výhodou, jak bude vypadati podle tohoto prohlášení ta definitivní systemisace? Jak chceme ty křivdy, nesrovnalosti urovnati, změniti, zlepšiti?

Jestliže se v jednom vládním prohlášení povídá, že ani restrikční zákon nesmí býti vzorem pro definitivní systemisaci, totiž ten počet, jestliže dnes operujeme v úřadech volnými pracovními silami, jaká bude potom ta definitivní systemisace? Jak ji chceme provésti? To půjde ještě pod tu restrikci. To jsou nemožné věci.

Rád bych byl slyšel něco konkretního, nějaká fakta, rád bych věděl, jak si to představuje vláda anebo ta komise. A prosím. jestliže už je ta komise hotova, ať je to nestranná, objektivní komise, a ne, aby zase jádrem té příští svstemisační komise byla tato 3členná komise, poněvadž, dovolte, ta bude přirozeně své dílo hájiti. Zde musí přijíti docela jiný element do toho, docela jiný orgán, který se bude zabývati systemisací. Znovu říkám, já bych opravdu, kdybych byl na místě ministerského předsedy, nesnesl, aby mi toto někdo vkládal do úst, aby namísto uspokojení a utišení nastalo zděšení v řadách zaměstnanců, že eventuelně komise bude provádět větší restrikce, anebo že bude menší počet. To všechno z toho vyčítám - umím číst a rozumím věci. Nebude se jednat jen o revisi systemisace, musíme pracovat také pro revisi platového řádu. Musíme provésti bezpodmínečně valorisaci platů z důvodů, které jsem naznačil. Zejména bych prosil, aby se také nezahrávalo se služebním řádem železničářů a aby se k tomu přikročilo.

Jak jsme vyřešili otázku činovného? Děkuji, že alespoň se tou otázkou hnulo. Člověk musí býti velmi skromný a musí býti vděčný za všechno, co se dnes děje. Jsou to kapičky. Já jsem se naučil velké skromnosti, sloužím efektivně již 36 let, a řeknu, že jsem nebyl ani za Rakouska tak skromným, jako jsem nyní, kdy musím vděčiti i za takovou věc, jako bylo to činovné. Půjde-li to tak dále jako dnes, snad se naučím větší skromnosti. Činovné jsme provedli tak, že jsme v prvé řadě vzali jen první skupinu, totiž obce, které s určitým místem tvoří hospodářský celek, kde jsou samozřejmě dražší poměry. Ale nešli jsme dál, k druhé skupině, kde je skutečně notorická drahota, celá řada průmyslových a lázeňských míst, která by měla býti povýšena. Je zde jedna věc, která by se měla okamžitě napraviti. Jestliže jsme spojil i určitá místa s větším místem v jeden hospodářský celek a tím jsme vytvořili hospodářský celek a jedno místo, ale které má dohromady větší počet obyvatel, než je předepsáno zákonem, měli bychom je okamžitě převádět ve vyšší skupiny činovného. Upozorňuji jen par exemple - jistě bychom našli takových míst více - na př. Mukačevo. Tam se spojily obce,v hospodářský celek, které spojeny jen místem nyní dohromady mají větší počet obyvatel než třeba pro vyšší skupinu. Proto bychom to měli tam také provésti. Také bylo by třeba vydat k tomu různá nařízení; již půl třetího roku vláda jest povinna k nim sáhnout podle zákona platového a různými započítáními let. Musíme vyřešiti slovenskou výhodu. Což myslíte, že máme zato, že jste vyřešili platovým zákonem t. zv. slovenskou výhodu? To je zavírání očí před faktem, ke kterému musí jednou dojíti. Řeklo se, že vedlejší požitky budou upraveny zákonem. Nestalo se to, jsou pořád nízké, nepřihlíží se k daným poměrům. Od takového berního exekutora se chce, aby přenocoval za 5 Kč. Dovedete si představit, že mu dá někdo večeři a nocleh za 5 Kč? Ani na slámě ho nenechá přespat za 5 Kč. Takové věci by se měly vyřešiti. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Což úprava pensí? Jsem rád a již jsem v té otázce projevil svoji vděčnost ve výboru, že byla aspoň připuštěna možnost splynutí staropensistů s novopensisty. To jest ohromný pokrok, že vláda neříká, že to musí zůstati tak, jak to jest, nýbrž že říká, že jen finanční důvody zde jsou. Řekl bych - ne finanční důvody hledejte - třeba 300 mil. z rozpočtu není žádnou maličkostí, ale při dobré vůli jistě by se našly prostředky na ty nejubožejší. Vždyť je to něco lidsky tak spravedlivého, že není potřebí o tom mluviti. Vždyť všichni mají stejné požitky. Staly se takové případy, že rozhodl jeden měsíc, 14 dní. Proč má ten člověk proklínati své narození, že se narodil o 14 dní, nebo snad i jen o jeden den dříve než ten druhý a teď je tu diference v požitcích jedna třetina?