Jak statečným elementem je tu dělník, jehož vyhlídky jsou nezbytně následující strádání, nouze a hlad proti zbabělosti kontrahenta. Nechte doly vyhořeti, zatopte je, saturovaný uhlobaron nehne brvou, už jich nepotřebuje, dost mu daly, aby šel do tepla.

Práce je velmi důležitým činitelem v lidském světě, dobývá statků lidstvu užitečných. Práce tedy živí. (Sen. Kučera: Ale ne ty, co pracují!) Práce tedy živí. (Sen. Sochor: Weimanna a Petschka!) Je tu jen otázka, koho a jak živí. {Hlasy: To je to právě!) Vzpomínám si, jak těžíři odůvodňovali stoupající drahotu uhlí po válce. Byly tu veliké výrobní náklady. Drancování dolů na sklonku války ignorovalo vzrůstající spousty neodstraňovaného kamene, přes nějž postupující těžba byla ovšem obtížná, a tím drahá. Vydřevňovací práce, rovněž vážně zaostalé, zůstavovaly nebezpečí na každém kroku. Když jsme v souvislosti s tím poukazovali na nemožně vydřené stroje, aby zaměstnaly strojírny, stereotypní byla odpověď těžířů: >Utopíme v zařízení miliony a nevíme, kdo si je zítra vezme. A je zajímavo po těch obávaných nákladech uhlobaronů se takhle špatně hospodařilo: Přiznaný čistý zisk činil za rok 1922 - míním oblast, která je dnes zastavena stávkou - 14.790.139 Kč. r. 1923 14.257.538 Kč. r. 1924 15.623,3- Kč. r. 1925 19.411.430 Kč. r. 1926 dokonce 21.500.000 Kč.

Tedy, za uvedených 5 roků činí čistý zisk těžířstva stávkujícího revíru 85.584.704 Kč. (Slyšte! - Slyšte! - Různé výkřiky.)

Je zajímavo, jak od r. 1923, kdy horníkům byla mzda posledně snížena, zisky těžařů pravidelně stoupají.

Těmto výkazům čistých zisků těžařů ovšem ještě nevěříme. 28.000 současně stávkujících horníků při průměrné těžbě 20 q 60 kg, činí denních 576.800 q. Cena uhlí na dole činí 8.90 Kč za l q. Činí tedy příjem za denní těžbu 5.133.520 Kč (Sen. Hubka: Za jeden den!) v oné oblasti, v níž se dnes stávkuje. Odečteme-li průměrnou mzdu na osobu 39.69 Kč rovněž denně v úhrnném obnosu 1.111.320 Kč, zůstane denní příjem těžařů 4.022.200 Kč. (Výkřiky. - Sen. Plamínková: To je ohromné!) Při aspoň 200 pracovních dnech, do roka činil by příjem těžařů už po odpočítané mzdě horníků 804.440.000 Kč. Víme dobře, že v t. zv. režii se leccos ukryje, ale chce někdo světu namluviti, že se do ní vešlo tolik, aby ten čistý zisk za 5 roků činil pouhých 85^1/2 milionu ? Byla zde nějaká kontrola k účelům zdaňovacím? Nedávno, jak jsme slyšeli v poslanecké sněmovně, utekl obtížen zlatem z krve horníků březenský těžíř Rudolf Kürschner, a vzal s sebou i výnos uhelné dávky od konsumentů vybrané, v částce přes 2 mil. Kč.

Tedy s takovou cháskou má dnes co dělati stávkující hornictvo. Pro tuto chásku shání náš měšťanský tisk mravní argumenty k udržení jejich posic. (Výkřiky sen. Hubky.) Když člověk čte zprávy o tom, jak z příčin politických tato stávka vznikla, skoro by to připustil. Už pro tu božskou ironii. Politika by tu mohla býti jen ta, donutiti vládu, aby si došla pro to, co je státu denně přímo kradeno.

Prozatím náš státní regulátor nereguluje. Stávka běží, na mzdách horníků ztrácí se denně 1.111.320 Kč, živnostníci v oné oblasti, seznávajíce tu prostou pravdu, že nemá-li dělník, ani oni nemají (Tak jest!), bědují s horníky, a co nejhoršího, pomalu se schyluje ke katastrofě daleko horší. 71 podniků, ať skláren, či jiných, své zásoby dopálily. Vždyť jen do Prahy zasílala severočeská oblast 892.000 tun uhlí a do ostatních Čech 10,311.000 tun. (Výkřiky.) Ze sdělení pana ministra veř. prací zdá se jistě, že nynější vláda naší republiky hodlá zkusiti štěstí Anglie za stávky r. 1925. Chápe se u nás, jaké ohromné miliardy Anglie tehdy dosadila? Snesla by podobný experiment republika naše ? Vždyť jen oni, kteří se dnes hrdlí s horníky o pár korun, vydělali na výhodách, vývozních za stávky anglické >pouze< 60 mil. Kč. (Slyšte!) Stát neměl vůbec ani nejmenšího výsledku ze slevy uhelné dávky. Až na 7% z ceny uhlí - a dříve bylo 30% uhelné dávky - je tato dávka zrušena, v konsumu se to vůbec neprojevuje, ale defraudantům této dávky stojí vládla republiky k disposici. (Místopředseda dr. Brabec převzal předsednictví.)

Jak si máme vlastně vysvětliti případ když generální ředitel báňských a hutních podniků státních apostrofován k možnému vyrovnání odpoví zamítavě? Státní doly doznávají denní ztráty v obnosu 65.000 Kč. Stojí defraudanti těžařští i za tuto přímou finanční oběť státu? Blízké události dají odpověď. Bude-li kladná, pak již opravdu hazardujeme s morálkou správy našeho státu, a dočasná vláda ať se připraví na těžkou odpovědnost.

Máme jistě již vypěstovaný názor na spory dělnictva se zaměstnavateli. Vloží-li se mezi tyto dva stále diferované kontrahenty hospodářská nemohoucnost, oběma společné nebezpečí, doceňujeme takový stav a k boji nesaháme. Na poštovního holuba se normálně nestřílí. V případě hornické stávky je však celá mravnost věci na straně horníků. Bylo by štěstím, kdyby vyburcovala všecky síly národa k účelům, které svou přezrálostí zlatem padají do klína drancířům národního bohatství. (Výkřik.)

Vládo republiky, přikroč ke znárodnění dolů vůbec, víme, že cena jejich je nad současnou finanční potenci státu. Odečteš-li však daně a dávky, které na základě falešných a předstíraných předpokladů byly nemravným společnostem prominuty, a zdefraudovanou uhelnou dávku, nebude finanční potíž nezdolatelnou. Kdyby i nic nedostali, to >nic< znamená obrovské miliony, které jim ten vandr udělají jistě hodině příjemným a veselým.

Prozatím však žádáme, a velmi důrazně žádáme, aby vládla na státních dolech provedla okamžité narovnání. To je právě to, co musíme především žádati. Ovšem z odpovědí pana ministra vychází docela něco jiného. Pan ministr na příklad prohlásil, že je nejvyšším strážcem těžby v republice a jako takový že považuje především za svůj úkol hájiti čistou, tedy plnou, netto pracovanou osmihodinou pracovní dobu. Nevím, zdali kdo tyto věci domyslil. Vzpomínám si na zářijový vídeňský mezinárodní sjezd Mezinárodní asociace pro sociální pokrok, kde prof. Heyde z Kielu za státní anketu německou, tedy vládní, prohlašoval nezbytnost pracovati k nutnému opatření na zkrácení pracovní doby na 7 hodin denně. Slavný senáte, to je velmi pochopitelná věc. Nechceme-li na jedné straně brániti racionalisaci - a já patřím k přátelům racionalisace, přeji si jí, poněvadž tvrdá ocel zachová člověku měkčí ruce a dobře vybudované technické stroje nahradí velice pěkně sílu člověka. - pak ovšem toto nahrazení síly lidské nesmí býti vyřazením lidské existence ze živobytí, a tady s racionalisací, která je velikým, řekl bych, dobrodiním lidstva, musí pokračovat i opatření ohledně pracovní doby. Jestliže již Německo svolalo vládní anketu a jestliže vláda vyslala na onen vídeňský kongres svého zástupce Heydeho, jestliže tam již na to myslí, nevím, jak u nás zástupce vlády, aktivní ministr, může považovati za primérní povinnost, aby hájil nedotknutelnost maximálně stanovené pracovní doby. Máme také zkušenosti z dřívějších poměrů. Až do prosince 1918 měli jsme zákon o 11 hodinové pracovní době. Tázal bych se pana ministra a ostatních pánů ve vládě, kteří takto usuzují a uvažují o těchto věcech, vědí-li vůbec, že se někde 11 hodin pracovalo? Pracovní doba se přibližovala osmihodinové práci. Není tedy možno stanouti na jednom stanovisku, i když je dáno zákonem, pakliže rozumné důvody mluví o nutnosti opatření jiných.

Jak jsem již řekl, žádáme vládu, aby především provedla nutné narovnání na státních dolech a stojíc tak příkladem, aby použila nejostřejšího tlaku. . . (Sen. Havlena: Na státních dolech neměla stávka vůbec vypuknouti!) ... řekl bych také tak - proti neústupnému těžířstvu.

Prohlášení pana ministra veřejných prací odmítáme jako naprosto nedostačující, činíce vládu přímo odpovědnou za všechny události a národní škody, které stávka možná ještě přivodí. (Potlesk senátorů čsl. strany národně socialistické.)

Místopředseda dr. Brabec: Dalším řečníkem je pan sen. Jarolim. Uděluji mu slovo.

Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! V poslední schůzi usnesl se senát na tom, že pan ministr veřejných prací má podati zprávu o postupu událostí při hornické stávce v severozápadních Čechách. Této stávky zúčastněno jest asi 30.000 horníků, čítáme-li děti a ženy, je při tomto boji zúčastněno 100.000 osob, které zápasí o větší kousek chleba. Ježto tento zápas vkročuje do třetího týdne, je zcela přirozeno, že s přibývajícím trváním vtahovány jsou také jiné vrstvy dělnictva do tohoto boje. Je tudíž jen přirozeno, že slavný senát kladl váhu na to, aby se pan ministr Spina sem dostavil a podal zde zprávu o průběhu věcí, obzvláště také o tom, co učinila vláda a co učinili ministr veřejných prací, aby tuto stávku pokud možno zkrátil, a - což také je velmi podstatné - co učinil vůbec, aby stávce zabránil. Kdo z pánů senátorů však dnes slyšel přednášku pana ministra o průběhu událostí, bude zajisté přesvědčen o tom, že pan ministr veřejných prací řekl toho pramálo, leda že senátoři, kteří nesledují, jak jest jejich povinností, denní události při stávce horníků a jiném hnutí, jsou nyní v příjemné situaci, že naleznou všechno chronologicky uspořádáno ve stenografickém protokolu senátu. Všichni druzí pánové, kteří tyto věci sledují, věděli všechno již předem, co pan ministr řekl. Neboť něco jiného nežli chronologické vypravování událostí jsme od pana ministra veřejných prací neslyšeli. S chronologického stanoviska bylo to zajisté příjemné, se stanoviska ministra je to však příliš málo, obzvláště jde-li o ministra, jenž zároveň zastupuje státní doly a který na druhé straně je také povinen kontrolovati všechno hornictví.

Tu jsem již u otázky, které se ministr dotkl, pokud jde o zprostředkování. Řekl: Když konflikt vypukl, obrátili se jak podnikatelé, tak také dělníci na ministerstvo veřejných prací, aby zprostředkovalo. Domnívá se, že v tom poznal, že na obou stranách je zde důvěra k ministerstvu veřejných prací, že je nestranné. Pokud přicházejí v úvahu dělníci, vyslovil si pan ministr tuto pochvalu sám. Dělníci, obzvláště horníci, neměli od té chvíle, kdy je ministrem, ještě nejmenší příležitosti, která by je zavazovala vyslovovati mu jakoukoli důvěru zálohou. V jaké míře podnikatelé mají důvěru k ministrovi, je věcí pro sebe. Máme dojem, že po dobu dosavadního vyjednávání majitelé dolů absolutně nepřišli zkrátka.

Jinak má se věc pro horníky. Jestliže se tito skutečně obrátili na ministerstvo, aby zprostředkovalo, není to naprosto otázkou důvěry. Toto jednání vyplývá naopak z povahy věci samé; poněvadž ministerstvo veřejných prací, v jehož čele stojí ministr dr. Spina, jest jediným úřadem, který je pro hornictví příslušným, a který v severozápadních Čechách, kde je hornická stávka, jako majitel státních dolů disponuje dokonce více než se 14% celé těžby uhlí. Jestliže se tedy horníci obrátili na toto ministerstvo, obrátili se na ně jakožto na nejvyšší úřad, jenž je povinen vyříditi boj horníků s všeobecných sociálních hledisek. Konečně může v tomto případě ministerstvo jakožto majitel dolů působiti na ostatní majitele dolů. (Sen. Stark [německy]: Vláda již něco učinila; ona vyslala do Mostu četníky!) Velmi dobře, to je to zajímavé. Pan ministr veřejných prací se jinak o průběh událostí v severozápadních čechách nezajímal. Řekl zcela správně, že v listopadu 1927 podán byl návrh na drahotní přídavek 400 Kč pro ženaté a 300 Kč pro svobodné. Ale na státních dolech nepodnikl toho nejmenšího, aby tomuto požadavku zjednal platnost. To však neplatí zcela všeobecně. Na Slovensku, kde jsou státní doly úplně pasivní, obdrželi horníci tento drahotní přídavek, o který rovněž v tu dobu žádali. Tento drahotní přídavek není veliký, je to jen několik korun, přejeme ho slovenským horníkům. Oni však těchto několik korun neobdrželi jako horníci z hospodářských, nýbrž z politických, důvodů, poněvadž bylo úmyslem připoutati ludovou stranu k vládní káře. (Výkřiky.) Tam neměl ministr žádné potřeby zakročiti, tam zasedá správa státních dolů v organisaci majitelů dolů, ve spolku pro zájmy hornictví, kde se usnesli, že se drahotní přídavek neposkytne. Správa státních dolů šla z ryzí solidarity a zištného zájmu s majiteli dolů a neposkytla tudíž rovněž horníkům drahotního přídavku. Majitelé dolů v severozápadních Čechách nebyli by se mohli zachovati tak špinavě a příkře, kdyby správa státních dolů byla poskytla drahotní přídavek.

Když drahotní přídavek byl zamítnut, nastal zcela automaticky další průběh věcí, ježto majitelé dolů prohlásili, že horníci nemají nejmenšího nároku na nějaké zvýšení mzdy, dokud platí dosavadní smlouva. Tedy konkrétně řečeno, chtějí-li míti dělníci nějakou, korunu od majitelů dolů, musili by nejdříve vypověděti mzdovou smlouvu. Poněvadž tedy již od dlouhé doby hospodářské poměry horníků jsou dosti nepříznivé, obzvláště pro nízké mzdy a vysoké náklady živobytí, musilo by se uvažovati o výpovědi mzdové smlouvy. Mzdová smlouva byla uzavřena v říjnu 1925. Tehdy obnášela průměrná mzda horníka 40.52 Kč. Tehdy slíbila vláda, že ceny potravin budou sníženy a že následkem toho reální mzda dělníků dozná dalšího zvýšení. Nastal pravý opak. Mzda horníků zůstala stejná, je vlastně o několik haléřů nižší nežli roku 1923, kdežto na druhé straně náklady živobytí stouply. Nejdůležitější potraviny, jež horníci spotřebují, zdražily se alespoň o 17%. Horníci nemohli tudíž činiti nic jiného nežli žádati zvýšení mzdy a vypověděti tudíž také mzdovou smlouvu. Žádáno bylo 20%ní zvýšení mzdy. To majitelé dolů zamítli, neřekli však, že zamítají úplně, nýbrž že zamítají jen 20%. Tak mohly organisace horníků z toho souditi, že majitelé dolů jsou ochotni poskytnouti zvýšení mzdy na nižším podkladě.

Nuže, organisace horníků pustily se do vyjednávání. Ukázalo se však brzy, že se majitelům dolů jednalo o to, aby horníky ještě více vykořisťovali nežli dosud, a že neměli v úmyslu poskytnouti nějaké zvýšení mzdy. Hrozilo ztroskotání vyjednávání a proto se organisace horníků snažily vyčerpati všechny účelné prostředky, aby nedošlo ke stávce. Snížily svůj požadavek z 20 na 10%, ustoupily konečně až na efektivní zvýšení mzdy o 7 1/2 %. Také zde se nenechalo nic dělat. A konstatuji zcela určitě, že zástupce státních dolů v tomto směru dělal totéž, na čem se spolek pro zájmy hornictví usnesl (Hluk a výkřiky.), to znamená, že se správa státních dolů vůči horníkům zachovala stejně špinavě jako kapitalističtí majitelé dolů ze zájmů svého zisku. Jestliže vláda většinové strany dovedla svými různými celně politickými opatřeními zvýšiti drahotu daleko přes ceny světového trhu, pak musí konečně dovésti také postarati se o to, aby se tomu přizpůsobily mzdy horníků. O to se vláda v Mostě nepokusila, následkem toho vyjednávání v Mostě ztroskotalo. Dne 6. února měla vypuknouti stávka. Přes to pokusily se organisace horníků ještě jednou odložiti stávku až ke 13. únoru. Neučinily tak proto, že by očekávaly, že se najde nová základna pro vyjednávání s majiteli dolů, nýbrž učinily tak jedině v očekávání, že se pan ministr veřejných prací přece ještě uchopí příležitosti, aby doby 6 dnů využil k tomu, aby stávka byla odvrácena. A stejný klid, který panoval v ministerstvu veřejných prací v době Výpovědi smlouvy, trval také ještě dále, když efektivně bylo vysloveno, že stávka začne 13. února. Ale přece bych snad ubližoval trochu panu ministrovi veřejných prací, kdybych tvrdil, že neučinil naprosto ničeho. Ve skutečnosti staral se o to, aby se veřejné korporace pro nedostatek uhlí neocitly na rozpacích a vydal výzvu, aby se tyto korporace všude zásobily dobře uhlím, poněvadž snad nastane konflikt. Pan ministr veřejných prací počítal tedy s konfliktem, a mohl tak činiti velmi snadno, poněvadž přece může každodenně dostávati zprávy od správy státních dolů v Mostě, zprávy, které pocházejí ze spolku pro zájmy hornictví. (Sen. Kianička: Naposledy je pán minister vinen!) Ano, pane kolego, když toto voláte, chci vypravovati něco ze starého Rakouska. Byly také dříve stávky, poslední, na kterou se pamatuji, byla roku 1912. Bylo to rovněž v severozápadních Čechách. Organisace horníků zprvu neučinily ještě nejmenšího pokusu, aby se dovolávaly zprostředkování ministra veřejných prací. Ale když ministr veřejných prací viděl, že věc je právě velmi vážná a že na tom zúčastněny jsou také státní doly, zasáhl do vyjednávání, právě ve vědomí, že váhou státních podniků samotných může velmi podstatně působiti na vyjednávání se soukromými majiteli dolů. Ale zde se tak nestalo. To je rozdíl mezi ministrem vrchnostenského státu a ministrem, kterého máme v republice.

Tedy: pan ministr veřejných prací nevyužitkoval těchto 6 dnů. Zcela bezprostředně před vypuknutím stávky. dne 11. února, když již proklamace byla vydána, přišel vládní rada od báňského hejtmanství, aby se informoval. Doznal nám otevřeně, že o věci vůbec ničeho neví. (Výkřik [německy]: Žil ten člověk na měsíci?) Nikoli, má však jiný úřad a mohu zcela dobře pochopiti, když říká, že ví jen to, co bylo lze čísti v novinách, poněvadž právě nebylo jeho povinností sledovati věci. Nechci mu ubližovati, ale bylo právě, jak řečeno, jeho povoláním sledovati jiné věci. V posledním okamžiku teprve byl poslán do severozápadních Čech, aby ministr měl alibi. Přišel tam, aby se informoval, aby se zeptal, zdali by bylo možno stávku ještě odložiti. To ovšem již nebylo možno. Stávka vypukla a nyní začalo vyjednávání. Do severozápadních Čech přišel ministerský rada Rudl, který se zajisté po svém způsobu staral, nalézti nějakou základnu. Nechci se naprosto dotčeného pána dotknouti osobně, ale měli jsme vždy, když jsme toto vyjednávání sledovali, pocit a dojem, že mu velmi záleží na tom, aby se vždy pohyboval ve směru t. zv. nejslabšího odporu, ve směru dělníků. Tito měli činiti ústupky tak, aby majitelé dolů setrvati mohli pevně na svém stanoviska. A zase je velmi příznačno, že v celé diskusi nebylo lze dostati z ministerského rady Rudla, jak se staví správa státních dolů ke mzdovým požadavkům horníků vůbec. Vyjednávání v Mostě ztroskotalo. Vyjednávání bylo nyní přeloženo do Prahy. Výsledek prvého týdne v Praze byl velmi hubený. Slavný senát nechť se naprosto nedá klamati skutečností, že se vyjednávalo od 9 nebo 10 hodin ráno do 10 hodin večer. V jednotlivé dny rovnal se výsledek dvanáctihodinového vyjednávání nule. Také v tomto směru sleduje se při vyjednávání určitý účel, aby totiž veřejnost byla klamána. Vyjednává se. Hledá se stále nějaká příležitost, aby se nějak mohlo mluviti, k čemuž uvádím tento příklad: o nějakém uzavření smlouvy nebylo ještě vůbec řeči, chyběly všechny předpoklady, aby se vůbec uvažovalo o nějakém uzavření konečné smlouvy. Tu některého ministerského vyjednavače napadne, aby zahájil diskusi o konečné formuli kolektivní smlouvy, totiž o otázce, jak dlouho kolektivní smlouva má trvati, kdy má začíti a pod. Jednu nebo dvě hodiny mluvilo se o takovýchto maličkostech, o kterých, se přece může jednati teprve ke konci věci, ale o tom se mluví jako o předmětě vyjednávání, aby se veřejnosti mohlo sděliti v communiqué, že nastalo sblížení, že jsme na nejlepší cestě dospěti k smírnému řešení. Účel jest, jak jsem již řekl, jedině ten, aby veřejnost byla klamána, a nikoli v poslední řadě, aby horníci byli irritováni. Dne 22. února řídil pan ministr veřejných prací vyjednávání sám. Při tom měl pan ministr veřejných prací také proslov. Dnes tento proslov, myslím, citoval doslova. proslov, který naprosto není způsobilý, aby podporoval vyjednávání. Ministr tam řekl, že mzdu dělníků nelze měřiti podle standardu, poněvadž jsou směrodatny ohledy na konkurenci a jiné věci. Chceme-li věc bráti s tohoto konce, pak nedospějeme nikdy k tomu. aby dělníci obdrželi jediný haléř. Pánové, konstatujme jen jednou - a nechť mi někdo odporuje - úřední statistiky jsou přístupny také vládě. Existuje ještě nějaký stát, kde podíl horníků na ceně uhlí je tak nepatrný jako u nás? Snad částečně mimo Polsko není žádného dalšího státu. V Německu jest alespoň 50% úhrnné ceny uhlí mzda, sociální břemena jsou značně vyšší než zde v Československu; v Anglii ve vývozních okresech, činí podíl mzdy dělníků 69-72%: také ve středním Německu je vyšší. A tu nyní přichází pan ministr a chce zde zástupcům dělníků přednášeti o tom, že se mzdy dělníků nemohou říditi podle životního standardu. (Výkřiky.) Konstatuji, že náš podíl mzdy na úhrnné cenně uhlí činí málo přes jednu třetinu. Při tom však ještě nejsou všechny obnosy obsaženy v úhrnné ceně uhlí. Jsou to ony obnosy, které plynou do koncernů, obchodníkům uhlím Weimann, Petschkovi a Montanní společnosti. Kdybychom šly po těchto věcech, seznali bychom, že na tento způsob v úřední statistice ceny uhlí chybí ještě 60-70 milionů ročně, takže by se při jejich započtení podíl mzdy v severozápadních Čechách, ještě velmi značně snížil. A tu nemáme býti

schopni konkurence. Možná, že se tato cena uhlí rozděluje na tolik jiných kontrahentů. Mohou však horníci býti činěni odpovědnými za to, když přichází stát a vezme si daň z uhlí a z obratu částkou 13%, vezme-li si ještě jiné daně a úhrnnou cenu uhlí zatíží daněmi 22% ? Dlužno činiti horníky odpovědnými za to, když koncerny a jiní kontrahenti vydělávají velmi mnoho a shrabují miliony? Mně se jedná jen o to, abych dokázal, že se pan ministr velice mýlí, když mluvil o tom, že mzdy nelze z konkurenčních důvodů uvésti v soulad se životním standardem. Jiný argument pana ministra veřejných prací je ten, že se ceny řídí podle nabídky a poptávky. Nevím, co všechno tím chtěl pan ministr říci. Můžeme dedukovati na dvě strany: jednou, že tím míněny jsou všeobecné ceny zboží, a po druhé, že tím míněna jest jako zboží také lidská síla pracovní. Kdyby platilo posléz zmíněné, pak bylo by to míněno tak, že máme tolik nezaměstnaných, kteří se hrnou do práce a kteří se nabízejí za každou cenu a že se tím mzdy snižují. Jde-li však jen o ceny, dlužno říci toto: ministr, který patří k vládě, jež se usnesla o celním zákonu, lichvářském to zákonu, kterým ceny potravin uměle a značně byly zvýšeny nad ceny světového trhu, takovýto ministr zajisté nemá práva mluviti o nabídce a poptávce. (Souhlas.) Neboť to si může dovoliti někdo, kdo je přívržencem volného obchodu, kdo v národním hospodářství ve všech směrech ponechává otevřené dveře. Najde-li se však vládní většina a hájí cla, která dělníkům zdražila chléb oproti roku 1923 alespoň o 50%, takováto vláda a její ministr nemohou žádati, aby je někdo bral vážně, když něco takového tvrdí. Chtěl bych ještě zdůrazniti, že chléb a mouka u horníků hrají obzvláště velikou úlohu, poněvadž horníci po dobu své práce nemají nic jiného nežli kávu a chleba, namnoze suchý, poněvadž mzda na více nestačí. U těchto dělníků projevuje se zdražení mlecích výrobků nejvíce. Bylo by zajisté lákavé rozpřádati dále problém o nabídce a poptávce, ba bylo by lze citovati autority, ale chci si to odpustiti, chtěl bych však jen něco konstatovati. Nevěřím, že generální ředitelé různých společností v Československu se stali rychlejšími a lepšími oproti poměrům doby předválečné. Nicméně se říká - nemohl jsem nahlédnouti do knih - podle sdělení jistého pražského bursovního listu, že tito ředitelé své požitky, měřeno ve zlatých korunách, rozmnožili dvoj a trojnásob. Tam tedy neplatí národohospodářský zákon, že se mzdy nepřizpůsobují standardu, nýbrž naopak. Nyní nastává otázka: co všechno učinil pan ministr veřejných prací ještě jiného, aby odstranil konflikt? Poukázal již k tomu, že dne 23. února předložil zástupcům dělníků a podnikatelů návrh. V tomto směru dlužno především konstatovati, že tento zprostředkující návrh nebyl vlastně žádným zprostředkujícím návrhem. Až do té chvíle se vláda resp. ministerstvo veřejných prací o věc nestaralo. Tedy zprostředkující návrhy, jak se tak označují, byly nejdříve ujednány s majiteli dolů a teprve když to bylo hotovo, pozval k sobě pan ministr veřejných prací - to dnes slavnému senátu neřekl - zástupce dělníků. Zástupci dělníků, když viděli tyto návrhy, prohlásili mu zcela určitě: >Pane ministře, nechcete-li ztěžovati situaci při tomto vyjednávání, pak nepřinášejte tyto návrhy do veřejného jednání. Pro nás, jako zástupce dělníků je naprosto vyloučeno, abychom mohli přijmouti takovéto návrhy, které se zakládají pouze na pětprocentním zvýšení mzdy a které zavádějí pracovní dobu delší nežli pracovní doba předválečná.< Přes to pan ministr bez ohledu na to návrh podal a osud tohoto návrhu nemohl, jak právě bylo lze očekávati, býti jiný. Tím vlastně ministerstvo veřejných prací nikterak vyjednávání nepodporovalo. Dnes ráno přinesly ovšem noviny - nemám žádných po ruce - zprávu, že nalezena je basis pro vyjednávání. To ovšem nevynalezly noviny, nýbrž to stojí doslova v communiqué. Já sám dozvěděl jsem se včera o půl dvanácté v noci, co se včera odpoledne dálo při vyjednávání v ministerstvu veřejných prací. Bylo mi sděleno, že podnikatelé podali návrh, že mimo to byl podán návrh vládou, že jak zástupci dělníků, tak také zástupci podnikatelů, pokud se týče vládního návrhu, přijali tento návrh ad referendum a pak odešli. O všem ostatním má se právě rozhodnouti dnes. Opětuji tedy: včera o půl dvanácté hodině v noci jsem se dozvěděl, že pro vyjednávání bylo všechno krásně připraveno, ale na hlavní věc se zapomnělo a za půl hodiny později dovídám se z Prager Tagblattu pravý opak. Nuže k jakému účelu musí ministerstvo veřejných prací mystifikovati veřejnost takovýmto způsobem? Horníci si přejí, aby stávka netrvala ani o minutu déle, nežli jest absolutně potřebí, a kdyby bylo na nich, pak nebylo by se stávkovalo ani hodinu. Jestliže nemohli zabrániti vypuknutí stávky, pak nebylo to vinou horníků, nýbrž příčinou byly skutečnosti, jakých si dovolilo ministerstvo veřejných prací jako majitel dolů ve shodě s ostatními majiteli dolů. Proto jest jen nešvarem, když se místo toho, aby se do klidného vyjednávání přinesly konkrétní návrhy, chodí jednoduše na veřejnost a podávají zprávy o něčem, co de facto neexistuje. Ministr veřejných prací také ve svých vývodech neřekl, co se bude díti dnes odpoledne ve 4 hodiny. Nevím to v tom okamžiku také, ale nepovede-li se věc jinak nežli dosud, pak nebude lze nalézti skoncování. Všechny návrhy zakládají se dosud na zásadě, že se myši chytají na slaninu, totiž je zde vůle urovnati konflikt a že to nemá nic státi. Anebo abych použil jiného obratu, že si horníky představují jako psa na krátko zapraženého, kterému se na voj pověsí uzenka, za kterou běží a tak táhne vozík, aniž by ovšem kdy mohl uzenku dostati. Tak majitelé dolů dosud přicházeli vstříc. Jestliže členové slavného senátu sledovali věc v novinách, shledali, že byly v Praze noviny, které sdělovaly, že majitelé dolů v severozápadních Čechách byli ochotni poskytnouti zvýšení mzdy o 17% a že na druhé straně dělníci šli zpět až na zvýšení mzdy o 7¹/₂% a že přes to nebylo lze docíliti dohody. Tomu ať rozumí, kdo chce, neboť tomu skutečně nelze rozuměti, že vyjednávání ztroskotalo proto, že majitelé dolů nabízeli o 10% více, než kolik chtěli dělníci. O tom ovšem nebylo řeči, nýbrž věc se měla tak, jak jsem to zde před tím uvedl.