K dělnickému pojištění nebylo vydáno ani jedno prováděcí nařízení z těch asi dvaceti, kterých je potřebí, aby se mohlo říci, že je provedeno. A přece se toto pojištění má novelisovat a novelisace "odůvodňuje se" tak, že to vzbuzuje podiv, u odborníků zděšení. Žádný odborník tu nepromluvil, za to tím víc "odborníci" na schůzích. Snad má vládní majorita důvod v tom, že vlastně její činnost je samou novelisací, od té proslulé "novelisace" župního zřízení až k nedávné novelisaci zákona o přímých daních, která ukázala "odbornost" vládních stran ve světle poněkud roztodivném. Snad se majorita domnívá, že, je-li už v té novelisaci, tak raději všechno najednou!

Podstata této novelisace je ovšem právě v tom, jak se dívá koalice na sociální politiku. Kdyby nebylo zaujetí, nebylo by ani plánu novelisovat, či lépe kastrovat sociální pojištění. Celá kampaň pro novelisaci je právě jen jasným dokumentem této zaujatosti, která se chce za každou cenu vybít. I za cenu sociálního a politického míru ve státě. Sociální pojištění je jen první na řadě, protože je nejvyšším, dosud dosaženým bodem v úsilí o ochranu slabých. Hněv mocných tohoto světa obrací se proto k tomuto vrcholu v přesvědčení, že zdařilý útok jeden dá oprávnění a vyhlídky na úspěch útoku druhého. Křivka poklesu zájmu o sociální otázky je nejmarkantněji znát na osudu sociálního pojištění. Od přehnaného zájmu k nenávisti.

Není naší povinností dávati rady občanským stranám. Pan ministr financí mnohokrát promluvil o významu sociálního pojištění - v době, kdy nebyl ministrem - a odůvodňoval jeho nutnost s hlediska dnešního společenského řádu. Zdá se však, že dnešní koalice vzala si z jeho názorů jen jistou karikaturu výrobní politiky, jejíž význam pan ministr nyní často zdůrazňuje. Že by si všimla i jiných jeho názorů - i těch, jež nejsou v rozporu s výrobními principy - to se ještě nestalo. Pan ministr financí má v koalici postavení "skvělé isolace". Koalici nevadí jeho dřívější názory a pan ministr sociální péče nepatří také mezi stoupence pana ministra financí. Proto se také sociální politika řeší mocensky, konjunkturně, proto se sociálními otázkami nakládá se nemilostivě, proto na rozpočet sociální péče hledí se jako na zbytečnost a proto tento rozpočet vzbuzuje tolik nevole na všech stranách.

I my jsme se sociální politikou nespokojeni. I my máme námitky, arciť jiného druhu, než mají strany majority. Díváme se na sociální politiku jako na důležitý nástroj vyrovnávající a mírnící třecí plochy, kterých je za platnosti soukromokapitalistického řádu v lidské společnosti víc, než může býti milo každému třídně nezaujatému člověku. Sociální politika není nám tudíž samoúčelnou institucí - nýbrž jen prostředkem. Jako socialisté máme svůj ideál dokonaleji organisované společnosti, ve které sociální péče nebyla by pouhým korektivem společenských nesrovnalostí, jako je nyní. Jsou-li třecí plochy, je povinností státu a všech veřejných svazů, je mírniti, nikoli však je přehlížeti, jako to nyní, bohužel, pozorujeme.

Rozpočet sociální péče zdá se být na první pohled značně nákladným. Ve skutečnosti tomu tak není. Z celkového rozpočteného nákladu 865,804.611 Kč připadá větší polovina 507.1 mil. Kč na péči o válečné poškozence, tedy na péči, která vyplývá ze zcela zvláštních okolností a jest jen nepatrnou náhradou nesmírných škod a nesmírného utrpení těch, kteří byli hnáni na pole války. Péče o válečné poškozence je péčí represivní, zachraňující statisíce invalidů válečných před nejhorší bídou. Není však tou sociální politikou, která by sledovala plán předcházet sociálním škodám, která by byla péčí preventivní, čelící předem všemu, co by ohrožovalo zdravý rozvoj společnosti.

Ale i ta péče o válečné poškozence se stále zužuje. Jednak přirozeným úbytkem, který v řadách válečných poškozenců je na neštěstí příliš velký, jednak stálým přebíráním a přezkoušením stupně invalidity. Za poslední leta novými sociálně-lékařskými prohlídkami se počet poškozenců tak zmenšil, že lze bezpečně tvrdit, že dnes berou důchod jen ti, kteří jsou nejvíce poškozeni. Nové a nové lékařské prohlídky vyřazují po stech a tisících poškozence z nároku na invalidní důchod, takže fakticky omezuje se péče o poškozence jen na případy nejnutnější a nejzoufalejší. Dnešní režim v sociální péči je v tomto směru dokonalou zárukou, že těch důchodců není a nebude příliš mnoho. Není v tom sice křesťanské lásky, ale vyhovuje to oné tendenci, která zavládla, že totiž každá sociální péče pokládá se za obtíž, tím větší arci, jde-li o invalidy z války, vdovy a sirotky, kteří nevládnou mocenskými prostředky, aby mohli si vymoci aspoň lidské zaopatření ve svém utrpení. Praxe i zde změnila dobré motivy zákonů a dnes péče o válečné poškozence má zcela jiný ráz než ještě před pár roky. Je omezena v podstatě jen na případy krajní a zužuje se novými prohlídkami a stálým vylučováním z invalidního důchodu.

Za to preventivní péče sociální je již mnohem slabší. Zde se ukazuje, jak mnoho nám chybí do řádné sociální politiky. Rozpočet ministerstva sociální péče je do jisté míry uměle zvětšen o položky, které vlastně sociální péčí nejsou. V rozpočtu je na př. 267.5 mil. Kč na péči bytovou - částka to, která tvoří asi třicet procent celého rozpočtu. Ale je podpora stavebního ruchu sociální péčí v pravém slova smyslu? Troufám si říci, že nikoliv. Podpora stavebního podnikání náleží spíše do rozpočtu veřejných prací, než do sociální péče. Zejména už proto, že státní správa stojí na stanovisku, že podpory jsou jen zárukami a že si vyhrazuje právo regresu vůči stavebníkům. Nález nejvyššího soudu tento názor státní správy ještě jen podepřel a vyzdvihl k velkému zděšení všech stavebníků, kteří se domnívali, že získali podporu a ne pouze záruku a v domnění toho pustili se do stavby, často vloživše do ní celý svůj majetek.

Státní správa ještě se vůbec nepokusila zjednati v této věci plné jasno. Zákony o stavebním ruchu dělány jsou tak, že připouštějí obojí výklad, státní správa však - nikoli sice veřejně - ale přece jen drží se mínění, že jde o pouhé záruční půjčky, které stavebníci budou musit platit. Jestliže je tomu tak, pak je s podivem, že podpora stavebního ruchu zařazuje se do sociální péče a budí se dojem, že jde skutečně o složku sociální politiky a nikoliv o úvěrovou akci. Jsem toho názoru, že zde je potřebí co nejdříve otevřeně prohlásiti, jak si státní správa představuje vyšetření celé věci. Věřím, že nemá zájmu na znepokojování stavebníků, ale zneklidnění toto jest, a není v zájmu státu, aby trvalo. Je potřebí už jednou hnouti touto věcí a objasniti její úpravu v budoucnu, protože dnešní stav vrhá krajně nepříznivé světlo na postup úřadů. Nezasvěcená veřejnost - a zvláště stavebníci - žili v domnění, že podle zákonů o stavebním ruchu dostává se jim vskutku podpory, nyní jsou však náhle rozčarováni, čtou-li nález nejvyššího soudu, který je oním výkladem zákona, kterého se držela i státní správa, ale ovšem neveřejně. Rozčarování je tím větší, že dochází ke změnám ve vlastnictví staveb a že je nebezpečí, že prodávající prodávají něco, o čem nevědí, jakou má cenu. Kupující rovněž ne. Státní správa k tomu mlčí, nechávajíc bez vysvětlení nález nejvyššího soudu a současně ponechávajíc položky na stavební ruch v rozpočtu ministerstva sociální péče, které přece není ministerstvem, jež by bylo oprávněno provádět veřejné práce a činit stavební investice. I je potřebí, aby co nejdříve vyřešena byla otázka, jak se stát zachová k těm, kteří v nejhorší době a s nasazením všech sil pustili se do stavebního podnikání v naději na státní podporu. Dnešní stav je nemožný a neudržitelný, vzbuzuje domněnku, jakoby stát měl zájem na udržování nejistoty právní i finanční v této věci.

Domníváme se také, že je potřebí, aby státní správa vyjádřila se, jak zamýšlí upraviti ochranu nájemníků a otázku stavebního ruchu po skončení platnosti nynějších zákonů. I tyto otázky nelze držet pod pokličkou a je potřebí pomýšleti na konečnou úpravu. Nájemníci žijí v nejistotě o svém osudu po 31. březnu 1928, majitelé domů již teď připravují své požadavky a ti, kdož zamýšlejí stavět s použitím státní záruky, s napětím sledují, jak státní správa zamýšlí se zachovati. Je potřebí jasně promluviti o této otázce, která je ještě dnes otázkou nejpalčivější, a říci, že malí lidé ať živnostníci, či jiní nájemníci nemusí se bát, že jednoho dne budou postaveni před těžké rozhodnutí: buď platit horentní činži, nebo se vystěhovat. Na jaře při projednávání zákona o stavebním ruchu se zdůrazňovalo, že státní správa co nejdříve podá osnovu nových zákonů bytových, ale od té doby uplynulo mnoho času a věc se ani nepohnula. Zbývají vlastně jen tři měsíce, do kterých zákony musí být vydány, a je tudíž nejvyšší čas, aby zde bylo řečeno jasné slovo. Raději dříve, než později, než se veřejnosti zmocní neklid, který by byl nebezpečným.

Při té příležitosti znovu zdůrazňujeme nutnost, aby bytová otázka pro Prahu byla řešena jinak než dosud, aby nebyla ponechávána náhodě, ale začalo se pracovat systematičtěji a v dohodě s obcí. Pražská obec vynaložila nesmírně mnoho na zdolání bytové krise, ale sama nestačí ji zmoci, když stát ani v jiném směru nemá pro obec prostředků. Obec provádí ohromné práce investiční beze vší pomoci státní, ač za Rakouska stát Vídeň podporoval a jinak staral se o hlavní město. Bude jen aktem spravedlnosti, když aspoň v bytové péči bude stát spolupracovat s obcí, aby v hlavním městě nebylo té hrozné bytové krise, která není sice zjevná v počtu novostaveb, za to víc z přelidněných bytů, ze sklepních bytů, z nouzových baráků a z toho všeho, co státní správa sociální péče nevidí, ale kam měla by nahlédnout, aby viděla, kde je potřebí pomoci.

Věříme, že by pak bytová péče vypadala jinak a že by i sociální péče řídila se jinými směry než dosud. Schází nám jí až příliš mnoho. A to, co je, je sociální péče příliš mnoho kancelářská, neživotná, trvající víc ve spisech, než aktivně zasahující. Na zprostředkování práce je věnováno velmi málo, rovněž na péči přistěhovaleckou, péče o mládež, o dorost zůstává v rukou dobrovolných, při čemž celá dnešní organisace nemá bezpečného právního podkladu, takže dobrovolné sbory nemohou rozvinout takovou činnost, jakou by mohly, kdyby právní poměry péče o mládež byly objasněny a kdyby subvenční činnost státní správy byla bohatější. Je jí právě tak málo jako podpory pro dělnická družstva. Jak jinak je vybavena péče o prosperitu průmyslového a jiného podnikání ve srovnání s obnosem 1.5 mil. Kč, který je věnován na péči o dělnická družstva. A při tom celá jedna vládní strana vede neustále kampaň proti družstvům, jakoby byla nějak favorisována. Zatím však podpora družstev je nepatrná, stejně jako jsou nepatrné prostředky na všechnu preventivní péči sociální.

Odečteme-li z celého rozpočtu ministerstva sociální péče náklady na válečné poškozence, které jsou opatřením vzniklým z následků války, opatřením, které je zcela mimořádného rázu, a odečteme-li náklady tak zv. bytové péče, které nejvyšší soud i vláda pokládá pouze za náklady mající ráz půjčky, srazí se nám rozpočet tento na plnou osminu. Částka necelých 108 mil. Kč představuje nám obnos vydaný na preventivní sociální péči, v což jsou zahrnuty i náklady personální. V tomto osvětlení arci ukazují se neoprávněnými všecky výtky, jakoby u nás sociální péče byla nějak nadměrná. Položky na péči bytovou budou se zmenšovati, stejně i položky na péči o válečné poškozence. Pak bude se teprv ukazovati naše sociální péče v plném světle. Proto bylo by vskutku účelno, kdyby již nyní pomýšlelo se na soustavnější práci v oboru sociální politiky, aby také jí bylo věnováno tolik systematické pozornosti, jako jiným oborům státní správy, zejména těm, na kterých mají zájem kruhy průmyslové a zemědělské. Nemůžeme se smířiti s tím, vidíme-li, jak vede se soustavná kampaň proti jakékoli sociální péči, jak hledí se na ni jako na almužnictví, ačkoli zde mělo by jít o záměrné vyrovnávání tvrdostí, vzniklých soukromokapitalistickým řádem společenským.

Specielně sociálně-pojišťovací činnost měla by nalézat pro sebe více pochopení, než je tomu dosud. Zatím však strany majority nemají nic lepšího na starosti než srazit vše, co tvoří jádro dělnického pojištění, a jejich příslušníci oddalují provedení pojištění soukromým zaměstnancům. Po celý rok trvá již jednání o tomto pojištění a dosud není skoncováno, ačkoliv stálé odklady působí znepokojení mezi zaměstnanci. Vznáším apel na ministerstvo sociální péče, aby osnovu tuto co nejdříve urychlilo, specielně připomínám též zájem, který na osnově mají novináři. I těm má se osnovou dostati jistého zabezpečení. Tyto věci nejsou zájmem některé strany, ale jsou požadavkem spravedlnosti a uznání funkce, kterou mají novináři a soukromí zaměstnanci vůbec v životě státu. Každý odklad této významné osnovy je spojen nejen se škodou, ale i utrpením těch, kteří se nedočkají nápravy dnešního nedostatečného stavu. Trpělivost soukromých zaměstnanců byla již velmi napínána a chci věřit, že jubilejní rok republiky přinese i jim rozřešení nejdůležitější otázky jejich existence.

Přehlédneme-li vývoj sociálních věcí, sociální politiky v republice, poznáme, jak těžce udržuje si aspoň svou linii, kterou měla v posledních letech. Bojuje o svou existenci, ne o další rozvoj. A přece také sociální politika má svůj význam i pro produktivitu národního hospodářství, protože zachraňuje pracovní sílu, vyrovnává kontrasty a zajišťuje pokojný rozvoj státu. Již z toho důvodu neměla by mít nepřátel, protože prospívá i těm, kdož jí nenávidí. Více sociální politiky mělo by být vůdčím vodítkem všech, kteří chtějí mít stát zdravý a silný na venek i vnitřně. (Výborně. - Potlesk. - Řečníku se gratuluje.)

Místopředseda Klofáč: Ke slovu je přihlášen pan sen. Hrejsa.

Sen. Hrejsa: Rozpočet na r. 1928 byl předložen senátu poměrně dosti pozdě, takže není umožněno senátu, aby důkladně a věcně tímto rozpočtem se zabýval. Bylo by si přáti, aby v budoucnosti byl rozpočet dodáván senátu značně časněji.

Předložený rozpočet je opětným důkazem toho, že svého času prohlášená zásada "snižovati daně, což bude umožněno jen snížením státních vydání" se skutečně také provádí. Od r. 1922, kdy státní vydání obnášela ohromný obnos 23.075 mil., klesala vydání stále až na 9.536,073.544 Kč, jež vykazuje rozpočet na r. 1928.

Ministerstvo zemědělství, jemuž chci věnovati několik slov, vykazuje vydání 216,135.726 Kč, příjmy pak 15,841.390 Kč. Je potěšitelno, že pan ministr zemědělství zasadil se o zvýšení rozpočtu svého resortu. Ještě potěšitelnější je, že toto zvýšení jeho rozpočtu také se mu i podařilo, že totiž rozpočet na r. 1928 byl zvýšen o 7.7 mil. Kč, tedy skoro o 13% proti r. 1927. Avšak přes to činí celkový rozpočet ministerstva zemědělství pouze 2.26% celkového rozpočtu státního.

Na letošní hospodářské konferenci v Ženevě bylo se všech stran zdůrazňováno, že třeba zrestaurovati zemědělství ve všech státech a teprve potom že bude možno počítati s prosperitou ostatních odvětví občanské práce. Tato restaurace našeho zemědělství je úkolem ministerstva zemědělství a k tomu také toto ministerstvo pracuje.

Především je to práce pro zvýšení odborného vzdělání zemědělstva. Všech zemědělských škol máme v republice 260, z nich 50 škol státních, 110 zemských a 100 kuratorních. Pokud se týká vyšších hospodářských škol, zdá se, že jich počet je více než dostatečný, a bude potřebí pečovati o zřizování odborných škol, z nichž v každém okresu soudním měla by býti aspoň jedna. Bylo by si také přáti, aby vzdělání na těchto školách poskytované neslo se více směrem praktickým, aby snad tyto odborné školy s 2 zimními běhy byly proměněny ve školy jednoleté po celý rok trvající. Nejvyšší počet vykazuje lidové školy hospodářské, jichž bylo ve školním r. 1927/28 918 s 38.801 žáky. Z těch bylo 17.400 chlapců a 21.401 děvčat. Celkový náklad na zemědělské vyučování obnáší 24,229.000 Kč, téměř o 6 mil. méně než r. 1927, čehož je velmi litovati.

Na přímé zvelebování hospodářství polního a lesního je preliminováno 47,147.846 Kč, o 4 mil. více než r. 1927. Zvýšení produkce rostlinné i živočišné musí býti cílem nejen zemědělců, ale i státu, neboť jenom touto cestou dojdeme k soběstačnosti a zbavíme se poplatnosti vůči cizím státům.

Jak plní ministerstvo zemědělství tento úkol? Na zakládání a zvelebování ovocných školek je určeno pouze 60.000 Kč, obnos to téměř ničeho neznamenající. A na ovocnictví, zahradnictví a zelinářství 380.000. Ovocnářství je velmi důležitým odvětvím zemědělství. V naší republice je podle sčítání r. 1920 jádrovitých stromů 11,200.000, peckovitých 22,150.000. Roční cena sklizně ovoce obnáší v naší republice od 150 mil. až do 1 miliardy Kč a rovná se až 40% sklizně řepy v republice. Nutno však s bolestí konstatovati, že ovocnářství naše upadá. V některých krajích byly vykáceny sady švestkové - jako v Trenčanské stolici na Slovensku a na Uherskobrodsku na Moravě - v jiných krajích zase sady jabloňové - jako na Tišnovsku a jinde. Příčinou toho je, že ceny za ovoce docílené neklidí výrobní náklady. Zvláště švestky nemožno surové prodati, poněvadž transport ze vzdálených horských krajin do konsumních středisk snižuje jejich ceny u konsumenta, takže se jich pěstování nevyplácí. Zpracování ovoce sušením a na povidla, marmelády a pod. je znemožněno, poněvadž cizozemská konkurence následkem nízké celní ochrany zaplavuje náš konsum svými výrobky, laciněji produkovanými, takže naši ovocnáři nemohou s těmito výrobky konkurovati. Celní ochrana, poskytovaná našemu ovocnářství zákonem ze dne 22. června 1926, č. 109 Sb. z. a n., je nedostatečná. Zpracování a zpeněžení ovoce, zvláště švestek, pálením ztěžuje zase ministerstvo financí nikoli z chvályhodné snahy po obmezení alkoholismu, nýbrž proto, aby se umožnila zvýšená výroba lihu z jiných surovin. Vidíme zde tedy zajímavý a do jisté míry smutný zjev, že co jedno ministerstvo zemědělství podporuje, to druhé ministerstvo, totiž financí, zase kazí. Nemá-li býti snaha ministerstva zemědělství po zvelebení ovocnářství úplně zmařena, je nutno, aby připravovaný zákon o výrobě a zdanění lihu byl spravedlivým jak vůči bramborářům, tak i vůči ovocnářům, neboť jak bramborářství, tak i ovocnářství jsou stejně významná odvětví zemědělství. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Na zvelebení chovu hovězího dobytka je zařazeno do rozpočtu 3,400.000 Kč, o 800.000 Kč více než tohoto roku; a na zvelebení vepřového dobytka, ovcí a koz 2,070.000 Kč, také o 770.000 Kč více než tohoto roku, na zpeněžování pak dobytka 2,080.000 Kč.

Hovězího dobytka chová se v republice podle sčítání z 31. prosince 1925 4,691.000 kusů, vepřového dobytka 2,539.201 kusů. Cena tohoto dobytka, mírně počítáno, obnáší 11 až 12 miliard Kč. Je vidno, že chov dobytka má ohromný význam pro zemědělce zvláště horských krajů, jichž jediným zdrojem příjmu je tržba za dobytek, ale také i pro všechno obyvatelstvo a jeho zásobování masem a výrobky živočišnými.

Ministerstvo zemědělství pro zvýšení počtu dobytka a doplnění jeho na počet předválečný provádí takové akce zvelebovací, které chovatel za dnešní doby sám uskutečniti nemůže, anebo podporuje ty akce zušlechťovací, které svojí důležitostí a národohospodářským významem toho právem zasluhují. Proto pečuje o správný odchov býčků na pastvinách, podporuje nákup vyhovujících plemeníků, uděluje chovatelské prémie a odměny za vzorné a dlouhé ošetřování kvalitních býčků, zakládá plemenné stanice a uděluje podpory na vzorné stáje a výběhy pro plemeníky. Dík těmto opatřením ministerstva a snaze zemědělců podařilo se zvýšiti počet skotu tak, že jsme po té stránce soběstačni.

Je však nebezpečí, velectění pánové, že všechny tyto snahy, námaha a práce ministerstva i zemědělců po kvalitativním i kvantitativním zlepšení chovu dobytka vyzní na prázdno. Celním zákonem č. 109/1926 byla poněkud zvýšena cla i na dobytek, maso a tuky. Tato cla, tak vášnivě potíraná s některých stran, nezabránila dovozu nutných potravin. V prvním čtvrtletí tohoto roku bylo dovezeno obilí a mouky o 52 vagónů více než ve stejném období r. 1926. Zato poklesl dovoz dobytka ve stejném období o 85 mil. Kč, tuků o 40 mil. Kč a výrobků živočišných o 4 mil. Kč. Přesto však dovoz dobytka, tuků a výrobků živočišných je mnohem vyšší, nežli je nutně potřebí, ano tak vysoký, že ohrožuje domácí chov. Podle prof. dra Taufra byla dovozní a vývozní bilance naší výroby živočišné v letech 1920 až 1926 pasivní 8 miliardami Kč. Z toho činí schodek dovozu a vývozu živých vepřů 1.506 mil. Kč, sádla, slaniny, vepřového masa a šunek 3.768 mil. Kč. Náš vývoz vepřů nečiní ani 1% dovozu vepřů, a vývoz masa, sádla, slaniny a šunek činí pouze 4% dovozu z ciziny. Jediná bilance dovozu a vývozu šunek je aktivnější, avšak v míře poměrně nepatrné. Za posledních 6 let vyvezlo se z Československa 43.140 q šunek za 105 mil. Kč, kdežto dovoz šunek činil jenom 770 q v ceně 2 mil. Kč. Letošního roku budeme pasivními, pokud se týká dovozu a vývozu hovězího dobytka, asi 69 mil. Kč. Pokud se týká vepřů, bylo k nám dovezeno v době od 1. ledna do 30. září t. r. z ciziny podsvinčat do 10 kg 3 kusy v ceně 1.000 Kč, vepřů od 10 do 60 kg 562 kusů v ceně 247.000 Kč. Od 60 do 120 kg 314.368 kusů v ceně 234,772.000 Kč, vepřů přes 120 kg 94.917 kusů v ceně 143,049.000 Kč, úhrnem bylo k nám dovezeno za 9 měsíců t. r. 409.850 kusů vepřového dobytka v ceně 378,069.000 Kč. Z toho připadá na dovoz z Polska 247.000 kusů v ceně 182,500.000 Kč.

Pokud se týká Prahy, bylo dopraveno na ústřední jatky v roce minulém 1926 podle úředních výkazů zabitých vepřů z Čech, Moravy a Slezska 74.017 kusů, ze Slovenska 58.829 kusů, z Polska 208.028 kusů, z Ukrajiny 3.082 kusů, z Rumunska 60.967, z Jugoslavie 55.638, z Maďarska pak 29.648 kusů, v celku loňského roku bylo dopraveno do Prahy 489.309 kusů zabitého.

Vedle toho bylo dovezeno na pondělní a čtvrteční trhy na živé vepře 86.906 bagounů a 184.068 vepřů, úhrnem živých vepřů 270.974 kusů. A z tohoto množství bylo vyvezeno na český venkov 53.717 bagounů a 96.208 vepřů. Prosím, z Prahy vyvezeno na český venkov 53.717 bagounů a 96.208 vepřů! Převrácený poměr. Praha zásobuje venkov cizím dobytkem a nikoliv venkov Prahu. To jsou přece poměry, které jsou absolutně neudržitelné.

Za měsíc září, říjen a listopad t. r. dovezeno na pražský ústřední trh 86.210 živých vepřů. Z toho bylo vepřů z historických zemí jen 201, ze Slovenska 2.483, z Jugoslavie 1.899, z Rumunska 8.059, z Polska 49.993 a z jiných států 1.423.

Bagounů dovezeno ve stejné době 22.152 kusů. Celkem tedy dodáno bylo za 3 měsíce poslední tohoto roku, tedy září, říjen, listopad, domácích vepřů 2.684 a cizích 83.526. Tyto poměry se horší den za dnem. Tak 9. prosince t. r. dopraveno na pražský ústřední trh 3.575 živých vepřů, a to vesměs původu cizího. Domácího ani jediný kus. Stejné poměry jsou v Brně a Moravské Ostravě.

Celková pasivita naše při dovozu a vývozu dobytka bude činiti tohoto roku přibližně 906 mil. Kč, tedy skoro 1 miliardu, a to při skotu 69 milionů a při bravu 840 mil. Kč. Mimo to ztrácí stát na daních - neboť zahraniční firmy neplatí našemu státu daní a jejich veliké zisky zůstávají nezdaněny. Ceny dobytka jak hovězího, tak i vepřového, dováženého z cizích zemí, kde je odchováván a vykrmován daleko laciněji než u nás, srážejí ceny našeho dobytka, takže chov jeho přestává býti rentabilním. Jako nutný důsledek této rentability dostaví se pokles počtu dobytka a my se vzdálíme od soběstačnosti ještě dále. Mají konsumenti z toho zisk? Živá váha dobytka hovězího v ceně 3, 5, 8 Kč v drobném neklesá; ať je dobytek dražší či nižší, konsument zaplatí v Praze vždy stejnou cenu. Totéž je u dobytka vepřového. Producent dostane málo, ale konsument nemá z toho ničeho, neboť zisk získá meziobchod a maloobchod. Vedle toho importovaným dobytkem šíří se nemoci, slintavka, kulhavka, červenka u vepřů, mor a pod. Celé kraje jak na Moravě, tak v Čechách jsou zamořeny těmito nemocemi, které se roznášejí dobytkem k nám importovaným. Ministerstvo zemědělství sice vyšetřuje zamořené kraje, zvláště v Polsku, a zakazuje dovoz dobytka z těchto krajů, ale zdá, se nám, že v míře nedostatečné, a že by bylo potřebí z těchto důvodů dovoz dobytka z ciziny k nám daleko více omeziti.

Chceme-li zabrániti poklesu počtu dobytka, ožebračení chudých malých horských zemědělců a pozdějšímu zdražení masa, až naše produkce masa klesne na minimum, musíme včas upraviti celní ochranu našeho dobytkářství. Sazební čísla 63 až 71 článku II. zákona z 22. června 1926, č. 109 Sb. z. a n., musí býti cestou novelisace upravena, a to v tom směru, že clo se bude vybírati nikoli z kusu, nýbrž podle váhy, a že celní sazba u sazebního čísla 70 b) musí býti zvýšena, ale u sazebního čísla 70 c) může býti snížena. Nebude-li tato cesta nastoupena, a to brzy, bude naše dobytkářství a hlavně chov dobytka úplně zničen a ubit. Naše soběstačnost ve výrobě masa a výrobků živočišných bude úplně podlomená. Bude-li však vhodnými opatřeními zabezpečena rentabilita chovu našeho dobytka, zvláště vepřového, bude možno během dvou roků zvýšiti chov vepřů o 100.000 plemenic a 6.000 plemeníků a dosáhnouti tak soběstačnosti v produkci masa i výrobků živočišných vůbec, ušetřiti 1 miliardu, kterou nyní vyvážíme za hranice a získati půl miliardy za vyvážené od nás výrobky živočišné, zvláště šunky a uzeniny, které se těšily před válkou za hranicemi velké oblibě.

S dobytkářstvím těsně souvisí pastvinářství a salašnictví. Na tato důležitá odvětví zemědělská, jež mají zvláště velký význam pro kraje horské, jako Šumavu, západní a východní Moravu, severní Slovensko a severní Podkarpatskou Rus, je preliminováno 4,400.000 Kč. S povděkem konstatuji, že tato položka byla proti rozpočtu na r. 1927 značně zvýšena, ač ještě daleko svému účelu nestačí.

Pastvin v republice Československé máme v celku 1,198.831 ha, t. j. 8.54% z celkové výměry. V Čechách je pastvin 255.127 ha, t. j. 4.9% celkové výměry; na Moravě 124.171 ha, t. j. 5.56%, ve Slezsku 22.513 ha, t. j. 5.05%, na Slovensku 605.761 ha, t. j. 12.38% a v Podkarpatské Rusi 191.259 ha, t. j. 15.18%.

Tato velká výměra pozemků zasluhuje plné pozornosti a bylo proto přikročeno k jejímu postupnému zlepšování.

Majitelé společných pastvin, t. j. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku převážně obce, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi též bývalí urbarialisté, podílníci v komposesorátech a pod., jsou poučováni o důležitosti úpravy společných pastvin, kterou se zlepšuje výnosnost těchto dosud neproduktivních pozemků a zlepšuje výživa hospodářských zvířat.

Úprava těchto společných pastvin prováděna je na Šumavě, v jižních Čechách, na Českomoravské vysočině, v severovýchodní Moravě, na Mor. Valašsku a Slovácku, v hornatých krajinách celého Slovenska i Podkarpatské Rusi. Zájem o úpravu obecných a jiných společných pastvin stoupá rok od roku a je nyní každoročně za péče státní upravováno 1.800 až 2.000 ha pastvin. Kdyby pro tyto účely byly po ruce dostatečné prostředky, bylo by možno výměru upravovaných pastvin každým rokem proti dosavadní výměře nejméně ztrojnásobiti.

Druhé těžisko pastvinářství leží ve zlepšení zdravotního stavu hospodářských zvířat přirozeným odchovem na pastvě. Podobně jako v péči o zdraví člověka hlásá se návrat k přirozenému způsobu života, k pohybu v přírodě na zdravém vzduchu a pod., tak i v chovu hospodářských zvířat vracíme se k přirozenému odchovu a krmení, t. j. k pastvě.

Hospodářská zvířata byla výlučným stájovým odchovem, prováděným v posledních 50 letech, poškozena do té míry na zdraví, že podléhají snadno různým nákazám zvířecím. Tyto se pak šíří a způsobují velké ztráty, kterých je třeba želeti nejen jako ztrát zpravidla méně majetného zemědělce, ale též s hlediska národohospodářského znamenají úbytky na národním jmění v částce mnoha desítek milionů. Vzpomeňme jen ztrát zaviněných slintavkou a kulhavkou, červenkou vepřů, plícními nákazami vepřů, dále ztrát způsobených měknutím kostí a pod. Nemožno přehlédnouti, že tyto ztráty jsou v krajinách, v nichž provádí se dosud hojněji pastva, menší, než v krajinách intensivně hospodařících, v nichž provádí se převážně odchov a výkrm stájový.