Další zjednodušení nastane, když se odstraní zbytečné výkazy ve všech služebnách, poněvadž stanice, hlavně venkovské služebny, topí se ve všech možných výkazech, které nemají nějakého zvláštního účelu. Na příklad v oboru stavebním a udržovacím musí úpravčí a traťmistr psáti tolik zbytečných výkazů dříve nebývalých, že tím trpí exekutivní služba. Dozorce čet neměl by zanášet pouze směny dělníků, ale za to více dozírati na řádné provedení práce. Ekonomisace při zbytečném psaní rozhodně nestoupla.

Anebo v dílnách úkolové nadvýdělky - jsem o tom velmi dobře informován - nebyly prostudovány takovou měrou jako v Německu, kde odměna jest úměrná uspořenému času a dává dělníku plnocennou hodnotu za tento uspořený čas. Je to odměna zasloužilá a spravedlivá za pilnost dělníka. U nás však to není odměna za pilnost, nýbrž paušálový příplatek.

Dále bylo by nutno věnovati větší péči dodávkám oněch materiálů, za které každoročně vydává železniční správa miliony. Jsou to hlavně kolejnice a pražce. Je nutno impregnovati i dubové pražce. Dosavadní zkušenosti, jak jsem velmi dobře informován, jsou smutné; musí se vyhazovati podle informací po 4 létech, kdežto měkké pražce impregnované vydrží 12, 16 až 20 let. A tu ještě podotýkám, že to jsou kolikráte úplně takové maličkosti. Razítko, které je inventář, stojí 7 Kč, ale musí prodělávati celou proceduru až k ministerstvu železnic, než ho dotčený dostane do rukou. To by mohlo odpadnouti a zjednodušila by se tím hodně administrativa.

Předem naznačené úkoly železniční správy jsou však brzděny nedostatkem finančních prostředků, neboť pro investice státních drah je ponecháván, jak z rozpočtu vidno, pouze přebytek a 20% příděl dopravní daně. Tento obnos nepostačuje pro všecky úkoly a potřeby železniční správy, zvláště když není zde možnosti tvořiti a použíti pro tyto účely jiných reserv, jak je tomu u podniků soukromých. Nedostatečnost a stísněnost pražských nádraží, jakož i nádraží olomouckého, brněnského a bratislavského, kteráž byla zvláště za letošního zvýšeného provozu zvláště citelná, volá kategoricky o rychlé nápravy, poněvadž tyto stísněnosti ohrožují nejen životy lidské, ale i také nepřipouštějí žádoucích manipulací, které se musejí z velké části prováděti proti předpisům. To je stará bolest. Uvedu jeden příklad. Naloží-li se na Smíchově vůz cementem nebo něčím jiným, a je-li určen pro Radotín, tedy nesmí jej převzíti vlak, který jede směrem k Plzni, nýbrž je poslán do Vršovic k seřazení do nějakého přímého vlaku na západní trať. To se rozumí, že do Radotína nemůže dojíti druhého dne ráno, nýbrž za 2 až 3 dny. Podobně v Dolních Bubnech seřadí se vlak, nejede však přes Českou Třebovou, nýbrž převeze se přes spojku do Vršovic, tam se to seřadí znovu a jede nazpět do Libně a teprve se vozí dál. Musím podotknouti, že na př. ze Smíchova ty vozy do Vršovic a nazpět se dopravují úplně nadarmo. Bylo by jistě na čase, aby se našlo nějaké východisko a zbytečné zdržování vozů se zamezilo. Tím vázne nesporně také doprava nutného zboží, jako na př. v době podzimu.

Konsolidace stáních podniků vůbec a železnic jakožto podniku největšího a nejdůležitějšího vyžaduje, aby také byly konsolidovány poměry zaměstnanců tohoto podniku. Nynější stav, kde ze řad zaměstnanců pronášeny jsou četné stesky a nespokojenosti s prováděním platového zákona čís. 103, nutí nás, abychom na základě zkušeností dobývali zlepšení hmotných poměrů zaměstnanců. Třebaže musí býti v prvé řadě směrodatnou únosnost státního hospodářství, nemůžeme zmíněným steskům upříti oprávněnost již z toho důvodu, aby byl u zaměstnanců povzbuzován zájem o prosperitu podniku. Odbývati stesky pouhým tvrzením, že žádný zákon nemůže úplně uspokojiti všechny, není případným. Zákon je sice podkladem, ale důležitější jest jeho provádění, jež se děje řadou vládních nařízení. Zárukou pro vývoj každého podniku je spokojený zaměstnanec a je proto nutné ohodnotiti výkony zaměstnanců s největší svědomitostí.

Že platový zákon obsahuje dosti tvrdostí, je zřejmo i z toho, že při jeho odhlasování, když již nemohl býti měněn, snažila se vládní většina zmírniti jeho nedostatky a tvrdosti zvláštní resolucí, jíž bylo vládě ukládáno blahovolné provádění tohoto zákona, a my musíme se vším důrazem trvati na tom a také žádáme, aby tyto resoluce byly provedeny. S těmi resolucemi by bylo potřebí zaříditi snad i něco jiného, poněvadž celá řada resolucí, třebas je i většina odhlasovala, se neprovádí. Důstojnost senátu přece vyžaduje, aby většinou odhlasované resoluce byly také jednotlivými ministerstvy respektovány a také do důsledků prováděny.

Železniční správa uznává sama, že vládní nařízení čís. 15 ex 1927 u zákona čís. 103 nevyrovnává plně křivdy převodu a nespravedlivého zařazení zaměstnanců do jednotlivých kategorií. Na podkladě jednání se zástupci organisací povolila železniční správa větší obnos na vyrovnání těchto nespravedlností, ten však nedostačuje, aby veškeré křivdy u všech zaměstnanců mohly býti napraveny. Nynější náprava se týká také hlavně jen zaměstnanců služby dopravní, kdežto veliká část zaměstnanců služby komerční, kancelářské, centrální, dělnictva a úřednictva s vysokoškolským vzděláním byla při částečné úpravě, abych to tak nazval, pominuta.

Novelisace požitkového zákona a vládního nařízení čís. 15 ex 1927 je nevyhnutelně nutna, poněvadž ani přídavky, ať jsou započítatelny do pense anebo ne, ani navržená systemisace neodstraňuje nedostatky tohoto zákona. Zde musím připomenouti to, že ty nesrovnalosti, které neupravilo to vládní nařízení, byly hlavně zaviněny tím, že do meziministerské komise, která jednala o tomto vládním nařízení, nebyli zavoláni experti, t. j. poradci praktické železniční služby. Tam byli zavoláni jenom právníci. Neupírám jim jejich teoretických vědomostí, ale přece neměli dosti praktických zkušeností, aby mohli jednotlivé výkony ve službě dopravní nebo dílenské patřičně oceniti.

Následkem toho žádáme, aby je meziministerská komise zařadila do té kategorie, kam patří i - jak jsem již podotkl - novelisaci toho vládního nařízení. Dále varujeme také ministerstvo železnic před přílišnou další restrikcí personálu, poněvadž se takovým způsobem ohrožuje služba a povážlivě ztěžuje. Dále se nedostává personálu zákonitého volna, kterého si každý jednotlivec bez odporu zasluhuje. Na příklad letos nedostalo několik tisíc železničářů dovolenou, kterou mají zákonem zaručenou, poněvadž ministerstvo železnic se vymlouvá, že nemá dostatečné náhrady, protože není provedena systemisace.

Žádáme od ministerstva železnic, aby mělo tyto důležité momenty na zřeteli. Nesmí spořiti v tomto oboru za každou cenu; nevýhody z toho vyplývající mívají v zápětí milionové škody. Po zavedení systemisace, kdy bude opět uvolněno přijímání personálu, žádáme, aby se vzal zřetel na zaměstnance, kteří již více let u drah k plné spokojenosti slouží. Dále žádáme ministerstvo železnic, aby provedlo úpravu pensí staropensistů, jakmile bude zákon o staropensistech vyřízen - s veškerým urychlením. To je také nejvýš na čase, poněvadž to jsou ti nejubožejší, kteří sloužili za jiných poměrů než my, a je to také velice trpké, že se jim poslední dny - poněvadž jsou to lidé, kteří stojí nad hrobem - tímto způsobem ztěžují. (Místopředseda dr Krčméry převzal předsednictví.)

Ke konci podotýkám, že lidová strana bude vždy všechny spravedlivé požadavky jak zaměstnanců státních, tak státních podniků vřele podporovati. Bylo by záhodno, když jsem sám železničář - a myslím, že celý senát bude se mnou souhlasiti - abychom uznali velikou námahu, která byla spojena s podzimním provozem, který při všech těch obtížích, které tu jsou, přece jen byl proveden - můžeme říci - téměř bezvadně. Jistě zasluhují všichni zaměstnanci železniční, aby jim to bylo uznáno. (Potlesk.)

Místopředseda dr Krčméry: Slovo má pán sen. Hartl. Prosím, aby sa ho ujal.

Sen. Hartl (německy): Dámy a pánové! Dovolte mně, abych ze širokého kruhu věcí, o nichž při rozpočtových poradách máme jednati, vybral především několik školských otázek, a to obzvláště těch, které bezprostředně souvisejí se všeobecným vzděláním lidu. Jedná se zde o školy obecné a měšťanské.

V tomto důležitém oboru jsme my Němci dvojím způsobem poškozováni. Jednak systematickým znetvořováním našeho vlastního školství, jednak hypertrofickým vybudováním českých menšinových škol, které zřizovány jsou nikoli podle skutečných kulturních potřeb, nýbrž jako národně-politické opěrné body pro plánovitě prováděné počešťování německého území. Přiznáno budiž, že od listopadu 1926, kdy nám již za česko-německé vlády bylo zavřeno ještě 115 tříd, zrušování německých škol a školních tříd bylo zastaveno, částečně dokonce napraveno. Ale naprosto nikoli proto, že na české straně v tomto bodě nastoupilo lepší poznání, vlídnější ochota, nýbrž z toho jednoduchého důvodu, poněvadž zde nebylo již žádných německých škol, které by bylo lze zrušiti, a poněvadž následkem toho, že počet dětí nyní začal zase stoupati, namnoze bylo nutno podle znění zákona provésti jednoduše rozdělení tříd, jež v předešlých letech byly sloučeny. Bylo zde ostatně dosti případů odporu, který se projevoval ve zbytečném a škodlivém průtahu při znovuzřizování poboček a pod. Ve venkovském okresu libereckém na př. musilo od 1. listopadu býti znovuzřízeno 17 pobočných tříd, nebyla však rozdělena ani jediná třída, která měla méně než 71 žáků. Ve většině případů činil počet žáků před rozdělením více než 80. v Dolním Hanychově dokonce 102. Přes opětovné otevření poboček nebyla však organisace škol zlepšena, nýbrž bylo ve jmenovaném školním okrese škol s 1, 2, a 3 třídami v roce 1918 23, dne 1. prosince 1927 44, škol se 4 třídami roku 1918 12, dne 1. prosince 1927 3. škol s 5 nebo 6 třídami roku 1918 23, dne 1. prosince 1927 3. Vidíte z toho, že jsme školy výše organisované skoro úplně ztratili, že se však počet níže organisovaných škol téměř zdvojnásobil. Osmi škol jsme úplně pozbyli. To znamená, že naše obecné školství, tento pramen všeobecného vzdělání lidu, bylo ve svém vývoji o několik desetiletí vrženo nazpět, i je pochopitelno, že my z tohoto jednání vyciťujeme úmysl, zmrzačiti náš dorost kulturně a tím také v jeho výdělečné zdatnosti.

Obzvláště, porovnáváme-li vybudování vašich menšinových škol, prováděné s hlediska ryze národně-politického a s obrovským nákladem peněz poplatníků. V posledním roce samotném přibylo v sudetských zemích, pokud jde o české menšinové školy, 43 měšťanských škol a 186 obecných škol, a celkový náklad stoupl z asi 60 na 71 milionů, tedy o 11 milionů. Při tom, jak to v německém městě Frýdlantě při svěcení tamního školského paláce učinil český školní inspektor, přiznává se zcela otevřeně, že tyto menšinové školy mají býti útočnou zbraní pro odněmčení místa, v němž jsou zřízeny.

I pan kolega dr Hilgenreiner, v národnostním ohledu zajisté nejvýš snášenlivý, stěžoval si v rozpočtovém výboru do toho, že se pod titulem menšinových škol vyhazují miliony za stavby a školní paláce pro české děti, kterých zde není, které však nahrazovány jsou dětmi německými. Tak bylo loňského roku v jihozápadních Čechách zřízeno 30 českých menšinových škol, ze kterých měly všechny více nežli ¹/₃, 19 více nežli polovinu, z toho 5 výhradně německé děti. A >Deutsche Presse< přinesla nedávno statistický přehled, podle něhož také v severních Čechách procento německých dětí v českých menšinových školách kolísá mezi 12 a 70%. a podle kterého v sudetských zemích navštěvuje neméně nežli 7.795 německých dětí české školy obecné a měšťanské. Obzvláště roztrpčuje, když v témže místě zrušení německé školy spojeno je s českým útokem tím, že se založí menšinová škola.

Chci poukázati jen na dva případy toho druhu na Hlubokou na Šumavě a na Zavadilku u Zábřehu, kde německá škola, kterou navštěvovalo přes 40 dětí, byla zavřena a kde školní budova za vojenské asistence byla, řekněme, předána menšinové škole, zřízené pro několik málo českých dětí. Velmi smířlivě působí také, že nedávno v německém městě Novém Sedle u Lokte místo německé měšťanské školy, které se od pěti let domáhali, zřízena byla česká měšťanská škola.

Jak pozemková reforma společně s českou školskou politikou plánovitě spolupůsobí k odnárodnění německého území, ukázalo se obzvláště jasně na Žatecku a na Kravařsku. Také budiž zde uveden případ nejnovější doby. V obci Brti, která roku 1921 neměla ani jednoho Čecha, přidělil pozemkový úřad tamní dvůr s opomenutím všech německých uchazečů samozřejmě Čechovi. Pro 5 jeho dětí byla nyní zřízena česká menšinová škola a umístěna prozatím ve dvoře. Němečtí dělníci, hospodářsky od majitele dvora závislí, mají, anebo musí nyní svými dětmi pomáhat plniti českou rodinnou školu.

Nesmírný nepoměr mezi přehnanou péčí o české školství a ubíjením německého školství, které směřuje k tomu, aby nás po dvou nebo třech desetiletích snížilo co do všeobecného lidového vzdělání na méněcennou národnost, může býti odstraněn jen poctivou národnostní školskou autonomií. Dvakrát byla nám tato autonomie slibována panem ministrem školství, byť v projevech nejvýš kroucených a nezávazných, ale vždy jen tehdy, když německé vládní strany hlasovati měly pro vysloveně protiněmecké vládní předlohy: před hlasováním o rozpočtu v roce 1926 a před hlasováním o osudné reformě správy. A po obakráte se ukázalo, že němečtí vládní pomahači byli oklamáni. Nyní konečně, když se domníváte, že po dosavadních zkušenostech lze od německých vládních stran požadovati všechno, vystupuje Hodžova >národnostní školská autonomie< uprostřed mezi jednáním rozpočtu na denní světlo. Co přináší, je však vším jiným nežli skutečnou národní samosprávou škol. Znamená ovládnutí školy politickými úřady, rozšíření plné moci byrokracie a omezení zvolených zástupců občanstva a učitelstva v místních školních úřadech. Nějaké rozšíření národnostní školské autonomie hledáme v osnově marně, a dlužno jen litovati, že tato nepopíratelná skutečnost i v listech, které se vydávají za německé, opětovně je zastírána, anebo zamlčována.

Ohledně vysokých škol prohlásil pan ministr Hodža, že doufá, že v příštím měsíci bude moci podati konkretní návrhy také o německých nárocích na odborné vysoké školy. Chceme potlačiti pesimismus, pro dříve uvedené skutečnosti pochopitelný, a znovu jen ohlásiti svůj nárok na náhradu odňatých nám vysokých škol, hutnické a hudební, jakož i na zřízení německé vysoké školy obchodní, vysoké školy zvěrolékařské a vysoké školy lesnické. Zvláštním způsobem se nás dotýká, že předložený investiční rozpočet uvádí jen úhrnné příspěvky bez rozdělení podle národností. Tak vykázáno je pro stavby obou pražských universit úhrnem 12,697.000 Kč, pro obě technické vysoké školy v Brně úhrnem 800.000 Kč. Je tudíž pochopitelno, že toto sumární uvedení dotací přijímá jí německé strany s velikou nedůvěrou.

Pan ministr školství naznačil také reformu - zjednodušení a racionalisaci - vysokých škol a prohlásil, že se při tom nezačne zrušením brněnské německé techniky. Počátek že bude určitě učiněn někde jinde. Pokud vím, nemluvilo se nikdy o zrušení brněnské techniky, nýbrž jen o přeložení - tedy přece zrušení - pražské německé techniky do Brna, při čemž poukazováno bylo na možnost umístění v brněnských vysokoškolských budovách. Že proti tomu musíme co nejdůrazněji bojovati, je samozřejmé, i žádáme tudíž od pana ministra školství jasné prohlášení, že především nemá na mysli žádného dalšího zmenšování stavu německých vysokých škol anebo slučování stejnorodých německých a českých vysokých škol v ústavy utraquistické.

A nyní obracím se ještě k panu ministru národní osvěty. Prohlásil sám, že úplné opomenutí německých umělců a literátů při rozdílení státních cen považuje za politováníhodné nedopatření, které rozdělením dvou německých cen zamýšlí co nejdříve napraviti. Tu dovoluji si pana ministra upozorniti na to, že poměr dvou německých cen k celkovému počtu 19 cen - 10.5% - neodpovídá ani z poloviny klíči obyvatelstva, natož pak podílu Němců na umělecké a vážné literární tvorbě. Tímto odstrčením má býti odčiněno úplné opomenutí Němců v minulých letech! Omezení, že pro udělování cen přicházejí v úvahu jen taková díla, která vyšla doma, je tak kocourkovské, že pokud možno nejdříve by mělo býti odstraněno. Konečně chtěl bych ještě panu ministrovi poraditi, aby se ještě odhodlal k přiměřené spravedlivé podpoře podniku >Bücherei der Deutschen< se sídlem v Liberci. Nejedná se zde o půjčovnu knih, která by sloužila potřebám zábavy maloměstského obyvatelstva, nýbrž o studijní knihovnu pro veškeré němectvo v tomto státě založenou a vedenou podle nejvážnějších zásad. Vlastní silou získán byl dosud poklad knih o více než 50.000 děl, mezi jiným slavná knihovna Plenerova a cenné knihovny několika zemřelých universitních profesorů. Chce-li se pan ministr vyhnouti výtce lhostejnosti vůči německým kulturním snahám, pak bude se musit odhodlati k tomu, aby konečně poskytnutím vydatné subvence zabezpečil také rozvoj tohoto kulturního ústavu, jenž stojí pod velkorysým vedením universitního profesora dr Gieracha. Doporučuji slavnému senátu, aby přijal návrh, který jsem v této příčině podal.

Navazuje na školství chtěl bych si dovoliti ještě několik krátkých poznámek o péči o mládež. Také v tomto oboru musíme si trpce stěžovati, že jsme odstrkováni. V Čechách hrazeny jsou výlohy zemské komise u Čechů s 19.3%, u Němců jen se 4.66%, v okresních komisích pro péči o mládež se 14.98% resp. 3.61% státními subvencemi. Také zde projevuje se nepoměr, který bychom musili označiti za neslýchaný, kdybychom již nebyli tolik zvyklými na příkoří a poškozování. Ale jen otrocké duše mohou se mlčky podrobiti takovémuto znásilňování, jež projevuje se ve všech oborech. Je velice smutné a zahanbující, že proti našim stížnostem do nedůstojného zbavování všech práv vždy jen namítáte stereotypní frázi, že prý jste >nám dali více, než mírové smlouvy vyžadují<. Dejme tomu. že by tomu tak bylo. Pak bylo by to přece jen důkazem zavržitelnosti smluv, které, jak tvrdíte, kulturně a hospodářsky tak vysoko stojícímu národnímu kmeni jako sudetským Němcům přiznaly ve státě postavení, které by bylo ještě nedůstojnějším, ještě bídnějším, nežli tomu bohužel jest již nyní. Ale není pravda, že jste vůči nám byli štědřejšími nežli mírové smlouvy. Podívejte se přece na ustanovení smlouvy o ochraně menšin, která všem národům ve státě zaručuje neobmezené užívání jejich jazyka v soukromém a obchodním životě. A srovnejte s tím skandální skutečnost, že jste hned v prvních dnech převratu násilnickými hordami nechali v Praze úplně odstraniti všechny německé nápisy a označení firem, a že dnes ještě úzkostlivě dbáte toho, aby tento tím zjednaný protiprávní a protismluvní stav zůstal neztenčeně zachován.

Jak veliké je bezpráví, které se na nás v tomto státě dosud páchalo a trvale na nás páše, nebude lze nikdy úplně vylíčiti v celém jeho rozsahu a v celé jeho tíži. Neboť každodenně projevuje se to ve stech nových jednotlivých zjevů, které, vystřídány byvše jinými a zatlačeny do pozadí, jen příliš brzo upadají v zapomenutí. Kdo mluví dnes ještě o tom, že jste dvě německé vysoké školy, báňskou a hudební vysokou školu brutálním počeštěním strhli na sebe, a že jste naši starou německou universitu oloupili o její historické jméno a majetek, ale také cenný hmotný majetek? Kdo mluví dnes ještě o německých školních budovách, které byly zabrány a přikázány nově založeným českým školám, kdežto jejich právní držitelé vyhozeni byli na ulici? Kdo vzpomíná si ještě na to, že nám německé zemské divadlo za bílého dne uloupeno bylo neslýchaným násilím a že pachatelé této hanebnosti, kteří se přiznali, učeným soudcem byli osvobozeni? Co je to také ve srovnání s přesunem německého majetku do českých rukou, jenž od té doby uveden byl ve velkorysý systém a který se obzvláště projevuje v pozemkové reformě a v metodě fondového hospodářství?

Chtěl bych si jen dovoliti, ukázati zde na několika příkladech, jak nedůstojné je naše postavení ve státním hospodářství a jak nemožno je při trvání vaší politiky, která se zakládá na fikci národního státu, buditi v sudetských Němcích nějaký přátelský pocit pro tento stát. Chci vám ciferně dokázati, jak lacino platíte to, co vám stát dává, a jak silně musíme my přepláceti svůj nepatrný podíl na tom, co stát pro nás vynakládá. V týdeníku, který vydává p. kolega Klofáč, četli jsme nedávno, že již nyní dobrá polovina daní v tomto státě plyne z německých kapes, tvrzení to, které dochází plného pochopení v pečlivých studiích vynikajících statistiků, profesora dr Wiesera a dr Weilera a rozdělení daňového břemene v Čechách. Chci však přesto odhadovati německý podíl na státních daních jen kvotou 40%, podíl Čechů 45% a ostatních národností 15%.

A nyní pohlédněme na př. na státní subvence pro péči o mládež. Obnášely roku 1926 celkem 2,327.000 Kč, z čehož připadalo na Němce 422.000 Kč, na Čechy 1,905.000 Kč. Na opatření vydané sumy 2,327.000 Kč jsou Němci zúčastněni 40% - 930.800 Kč -, Češi 45% - 1,047.150 Kč -. Češi uhrazují tedy daněmi subvence jim poskytnuté jen 55%, kdežto Němci musili to, co jim bylo poskytnuto, přeplatiti více než dvojnásob - 2.2krát -.

Považujete skutečně za možné, aby se národ, který ve svém nitru chová ještě jiskru hrdosti a právního cítění, trvale cítil duševním příslušníkem státu, který mu přikazuje takovouto úlohu Helotů?

Abyste mně však nemohli vytýkati, že jsem vybral příklad obzvláště křiklavý, chci vám sděliti výsledky, které vyplývají ze stejného výpočtu pro jiné případy: tak platí na náklad pro university v roce 1927, který činí přes 53 miliony Kč, Češi na daních na podíl, který jim připadá, jen 58%, Němci na svůj podíl 178%, pro university v sudetských zemích v roce 1928 částkou 56 milionů Češi na svůj podíl 62%, Němci však 146%, pro technické a jinaké vysoké školy v roce 1928 úhrnem 48 milionů Kč Češi 77%, Němci 131%. A z dřívějších let, kdy investiční požadavky byly ještě mnohem větší, vyplývají tyto číslice: stavební náklady 1918 až 1924: a) pro pražské university - 157 milionů Kč - Češi 47%, Němci 855%, b) pro vysoké školy technické - 35 milionů Kč - Češi 49%, Němci 470%, c) pro všechny university - 236 milionů Kč - Češi 47%, Němci 763%, d) pro všechny technické a jinaké vysoké školy - 65 milionů Kč - Češi 49%, Němci 518%. Vnitřní zařízení pro všechny vysoké školy 1919 až 1924 Češi 47%, Němci 833%. Školní stavby v sudetských zemích 1927 - 44.6 milionů Kč - Češi 48%, Němci 704%, státní subvence v Čechách v roce 1926: a) zemské komise pro péči o mládež - 1.027.000 Kč - Češi 53%, Němci 279%, b) okresní komise pro péči o mládež - 1.3 milionů Kč - Češi 57%, Němci 189%. Shrneme-li vše dohromady, vyplývá z toho, že Češi platí ze svých daní jen polovinu toho, čeho se jim od státu dostává, kdežto Němci platí dvojnásob až osmeronásobně to, co připadne v jejich prospěch. Přišli bychom zajisté k podobným výmluvným cifrám, kdybychom své výpočty rozšířili na různé fondy, kterým se peníze z veškerého obyvatelstva vyčerpávají a odevzdávají pak výhradně českým korporacím do správy a k použití. Silniční fond, vyrovnávací fond, očekávaný stavební fond a jinaké fondy, jejichž podstatnou úlohou je mobilisace německého kapitálu na podporu českých zájmů, postaveny by byly takovýmto ciferným líčením teprve do tolik potřebného jasného světla. Vzdech prof. Hilgenreinera v rozpočtovém výboru: >My platíme a jiní tím disponují< označuje situaci zcela jasně a případně.

V kruzích německého lidu svítá již plné poznání nesmírného hospodářského vykořisťování, kterýmž v tomto státě trpíme. A z tohoto poznání vyplývá stále silněji požadavek národnostní autonomie, která jedině by byla s to, zaručiti nám spravedlivé vyrovnání dávek a vzájemného plnění.

Chápu, že byste neradi upustili od zamilovaného zvyku, platiti jen z poloviny z vlastních kapes to, co vám od státu přichází k dobru a přenechávati hlavně Němcům, aby hradili to, čeho se nedostává. Ale budete musiti také porozuměti, že jen otrocký národ trvale snésti může úlohu, kterou sudetským Němcům připisujete. Předložený rozpočet jest ovšem důkazem toho. že u vás nelze dosud praničeho pozorovati z takovéhoto poznání.

Dokud postrádáme tohoto poznání, nejsme jako přímí Němci ochotni ke spolupráci na státě a pro stát, od kterého se nám dosud dostávalo a ještě dostává jen bezpráví a ponížení, kulturního a hospodářského potlačení. To ovšem nevylučuje, že se jako dosud všemi silami budeme snažiti, abychom nebezpečné útoky proti našemu lidu, které skoro v každé osnově zákona jsou obsaženy, odvraceli podáváním a hájením pozměňovacích návrhů a abychom také své soukmenovce důrazným poučováním k takovéto obraně vyzývali. V tomto smyslu, ale také jedině v tomto smyslu, byla naše politika již dávno aktivistickou, chcete-li to tak nazývati. Ale také v budoucnosti nechceme ničeho věděti o aktivismu, který doufá, že zmírní, anebo odstraní bezpráví a zotročení, jímž sudetsko-německý lid trpí tím, že bezpodmínečně podporuje vládní politiku, v jejích cílech a směrnicích nezměněnou, příčinu to politického, hospodářského a kulturního zbídačení našeho lidu. Neoddáváme se žádnému optimismu, který vždy znovu je vyvracen projevy z českého tábora. Nepřeceňuji, ale také nepodceňuji, když >Národní Listy< nedávno psaly: >Musí vždy býti rozhodně jasno, že česká politika nesmí opustiti směrnice, které vedou k vybudování národního státu<, ale dovedu přece přiměřeně oceniti, když na výrok pana ministra dr Spiny v Schönhofu: >Stát není žádným československým národním státem<, pan dr Kramář hbitě v jisté řeči prohlásil: >Neupustíme nikdy od toho, aby náš stát byl státem naším a státem národním. Němci mohou zůstati ve vládě, postaví-li se bezpodmínečně na půdu našeho národního státu<, a když ministr dr Šrámek odpověděl v Brně: >Naše strana ničeho nezměnila na programovém stanovisku, že náš stát je československým národním státem, i nedovolíme, aby někdo pohnul touto povahou našeho státu<. O nějakém prohlášení pana ministra dr Spiny proti tomuto projevu, o jehož zřetelnosti nelze pochybovati, neslyšel jsem dosud ničeho. Prozíraví lidé, kteří jasně poznávají skutečnosti beztak skoro nezastřené, s jakými se denně potkáváme, nepotřebovali slov pánů dr Kramáře a dr Šrámka, že skutečná moc ve státě panu dr Spinovi nikdy nedovolí, aby ze své rétorické fráze vyvozoval nějaké praktické důsledky. Držím se živé a přesvědčující řeči skutečností. Což přestala, anebo třebas jen polevila vaše zlovolná snaha, náš lid neustálým ubíráním práv a zatlačováním německého jazyka pokořovati a na nejcitlivějším místě zraňovati? Nestalo se pevným zvykem, že ústřední úřady země české s 33% německého obyvatelstva vydávají německým stranám, které bydlí ve zcela německých okresech, ryze česká vyrozumění, vyúčtování a podobně? Nešíří se neustále zlořád, že ministerstva, tedy ústřední úřady státu s více než 23% německého obyvatelstva, zasílají německým členům parlamentu na jejich dotazy jednojazyčně české výměry? Neukazují nám jazykové šikány volebního soudu v případě Mayer-Hanreichově, dále rozhodnutí nejvyššího soudu, že německým obcím ve styku se soudy a úřady skrovná jazyková práva, stanovená v jazykovém zákoně, příslušejí jen tehdy, vystupují-li jako strany, nikoli však tehdy, vystupují-li jako úřady, a nedokazují nám nesčetné jazykové přehmaty, soudů a úřadů prvé stolice z nejnovější doby, že trvá neochvějná vůle, stále více úžiti platnost německého jazyka? A není nejvýš příznačno, že okresní soud v Prachaticích odvážil se jisté podání vrátiti proto, poněvadž nebylo adresováno do nově dekretovaných Prachatic, nýbrž do historických Prachatitz? Může nevěcnost v konání služby, jež určeno jest jen nacionálně šovinistickými úvahami, býti ilustrováno lépe, nežli tímto přímo neuvěřitelným odmítnutím? A jak lze podle jazykového zákona ospravedlniti, když ústřední komise léčebného fondu také v písemném styku s německými stranami, jež bydlí v německých městech a okresech, výhradně užívá českého jazyka? Anebo je snad známkou ochoty a vůle k dorozumění, když skromný požadavek německých vládních stran, aby alespoň v parlamentních výborech bylo Němcům dovoleno přejímati zpravodajství a podávati zprávy byť jen částečně v německém jazyce, odmítli podle výroku prof. Hilgenreinera čeští klerikálové s veškerou vášnivostí? Neleží ve všem tom, co jsem přednesl, nezvratný důkaz pro úmysl bezprostředního potlačení a znenáhlého odstranění německého jazyka v českém státě? Jakým způsobem se snažíte tohoto potlačení dosáhnouti, to se ukazuje zcela obzvláště v tom, že se stále větší měrou činí různá úřední oprávnění závislými od průkazu znalosti státního jazyka. Budiž v tomto směru vzpomenuto jen nezákonitých ustanovení jazykového nařízení, podle kterých notáři, civilní inženýři a geometři prohlašováni jsou za státní orgány, z čehož se pak odvozuje jejich povinnost úřadovati česky a skládati dotčenou jazykovou zkoušku. A když jste těmito předpisy a také zrušením kursů pro geometry na německé technické vysoké škole v Praze vytvořili podklad pro úplné počeštění stavu civilních inženýrů, chcete tomuto stavu novým zákonem dáti neslýchaná práva a učiniti jej nástrojem pro vyvlastnění německého velkoprůmyslu, kterého si tak vřele přejete. Poněvadž přece není dobře možno, toto vyvlastnění, jak to jednotlivé české listy neustále nestoudným způsobem požadují, prováděti podle metod pozemkové reformy, má se tak státi tím, že podle zamýšleného zákona o civilních inženýrech mají čeští civilní inženýři vnuceni býti německým velkopodnikům, jakožto techničtí správcové, ale také jako správní radové anebo společníci, a má se jim tam dostati podstatných práv majitele: řízení podniku, přijímání a propouštění zaměstnanců a dělníků. Zde vyvstává nové velké nebezpečí pro sudetské němectvo a naší nejsvětější povinností je, lid náš o tom poučovati a včas vybízeti k odporu. Obracím se zde také k pánům kolegům z německých vládních stran, poněvadž s politováním musím konstatovati, že předseda klubu posl. Windirsch prohlásil v jedné schůzi obranné hnutí, v Liberci zahájené, za zbytečné. Také zemědělci mají všechny příčiny zasáhnouti včas, neboť kommasační zákon, který se objevil před dvěma nebo před třemi lety a který v nejbližší době má zase býti podán, zmocnil vládu k nařízení a provádění kommasace, kdežto k jeho technickému provádění podle zákona o inženýrech mají býti oprávněni jen autorisovaní civilní inženýři. Budou-li český správce okresu a český inženýr spolupracovati při vzájemném dorozumění, vyplyne z toho jakýsi druh pozemkové reformy na selském pozemkovém majetku. To měli by včas povážiti naši němečtí rolníci.