Československo patří také do řady těch států, které tvoří pruh mezi západními státy kapitalistickými a sovětským Ruskem. Předně je zde fašistická Litva, kde jsou popravováni dělníci, ať patří svým politickým založením ke straně komunistické nebo sociálně-demokratické; tento režim nečiní rozdílu.

Dále máme za druhé Pilsudského Polsko. Je státem, ve kterém je komunistická strana v ilegalitě a na 6.000 dělníků a malorolníků úpí v žalářích tohoto státu pro své politické přesvědčení. Avšak i v tomto státě byl sněmovnou zamítnut zákon o tisku, který se zdál i těm polským měšťákům trochu mnoho reakcionářským.

Za třetí máme zde Rumunsko s jeho světoznámou >Siguranzou<, kde rozpuštěny jsou organisace politické a rozpouštějí se odborové a družstevní; sociální patrioté nemohou říci, že by to bylo zásluhou komunistů, jak přesvědčují své stoupence, mluví-li o zasahování Mussoliniho, mluví-li o Italii.

Za čtvrté v Bulharsku řádí fašistický režim, který si vyžádal ohromných obětí na životech a svobodě dělníků a malorolníků.

Totéž je za páté v Maďarsku s jeho známými procesy proti soudr. Rakosimu a jiným; nejinak je tomu v Jugoslavii. Všude tam je otevřený boj proti hnutí pracující třídy.

Jinak je tomu v Československu. To se liší od tohoto systému, který byl po převratu zde nemožným. Když Polsko táhlo na Kyjev, odpírala se u nás doprava zbraní v r. 1920. Paléologue jednal s Horthym o podporu Poláků a chtěl se mu v r. 1920 odměniti ustoupením části Československa Maďarsku. Tato akce stala se bezpředmětnou mírem Rižským.

Beneš utvořil Malou Dohodu a dal záruku, že se události z r. 1920 opakovati nebudou. Tato situace byla jednou z příčin, proč se i Hrad zajímal o rozbití sociálně-demokratické strany a proč došlo k usnesení zastupitelstva této strany v r. 1920. Je nám dnes známo, že se president Masaryk vyjádřil, že boj s komunismem musí býti vybojováni, ať to stojí krve co chce. Od r. 1920 dochází k povlovnému fašistickému režimu u nás cestou zákonnou. Byly vypracovány nové zákony proti teroru, na ochranu republiky, zákon o tisku a když v r. 1926 došlo ke kritickému zhoršení poměrů mezi západoevropskými kapitalisty a SSSR, došlo u nás k dalšímu zostřování dělnického hnutí cestou zákonitou. Jsou to zákony: o reformě veřejné správy, o zrušení volebního práva vojínů, je to zhoršení disciplinárního řádu vojenského a udržení dlouhé doby služební a vysokého stavu vojska, používání zbraní policií a četnictvem, pracovní kolonie a částečná změna trestního řádu.

O posledních dvou zákonech nebylo dosud poslaneckou sněmovnou hlasováno, ale jejich usnesení a smysl jsou úplně jasny.

Právo používati zbraní ohrožuje životy občanů, ale má sloužiti k udržení stávajícího řádu.

Zákon o donucovacích pracovnách má dáti možnost politickým úřadům odsouditi až na 5 let i politické provinilce do donucovací pracovny a na 3 léta pod policejní dozor. Souvislost těchto opatření s mezinárodní situací je patrna, vzpomenu-li akce Rothermerovy.

Vedle zákonných opatření jsou zde opatření administrativní, ministr vnitra mluvil o ocelových helmách, pistolích, šavlích, pohotovostních a nákladních autech. Že to nejsou opatření proti zlodějům, je každému jasno, naopak ministr vnitra svými příkazy o zjišťování schůzí, o stavu dělnického hnutí, ochrany stávkokazů odvolává mnoho četníků a státní policie od bezpečnostní služby a tím podporuje v podstatě rozvoj krádeží, loupeží, ano i lidojedství, jak bylo prováděno cikány na Slovensku. (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Dalším opatřením ve směru bílého teroru je vývoj v administrativě spravedlnosti. Předně jsou to konfiskace. Ministr spravedlnosti sám se pochlubil, že počet konfiskací vzrostl r. 1926 oproti r. 1925 o více než 80%. Liberecký >Vorwärts< byl na př. r. 1927 až do 10. prosince konfiskován na 337 místech a bylo konfiskováno 3818 řádků. Roku 1926, kdy již konfiskace stouply o 80%, byl tentýž časopis konfiskován na 54 listech s 949 řádkami. V tomto roce jsme dosáhli rekordu a pan ministr spravedlnosti může býti hrd na svůj rekord, on dokazuje, jak republiku miluje, jak mu za těch několik měsíců jeho ministrování přirostla k srdci. Vysvětlovati to tím, že tisk píše ostřeji, je výmluva, a musí se teprve hledat člověk, který by této báchorce věřil.

Tisk je však pronásledován ještě jiným způsobem. Nedávno konána manifestace soudců z celé republiky v Praze, o které také včera zde mluvil pan kol. Wagner, kde soudci protestovali proti přetížení prací a následkem toho otřesení jejich zdraví a proti špatné systemisaci. V resoluci na této manifestaci přijaté praví, že žalují veřejnosti, že tyto poměry jsou vykořisťováním bezbranných atd. K vůli těmto slůvkům >vykořisťování<, >vykořisťovatel< musily již časopisy komunistické zaplatiti tisíce na soudních útratách, poněvadž každý lump vykořisťovatel se cítil uraženým, je-li v časopise pravým výrazem jmenován. Stát v případě soudců, doufáme, neučiní totéž jako vykořisťovatelé soukromí, a žalovat soudce nebude.

Pánům soudcům však doporučujeme v jejich těžkém postavení, aby vymáhali své požadavky takovým způsobem jako dělnictvo a vstoupili do stávky. Oni mají tu výhodu, že by nemohli býti nikým odsouzeni pro účast na stávce a pro případné upozornění soudců stávkokazů na jejich nízké a zrádné jednání.

Státní zastupitelství stíhá každou hloupost, o čemž nás přesvědčují imunitky zde přednesené, pro takové hlouposti, pro jednotlivá slova vandruje však celá řada takto řádných občanů na měsíce do žalářů. Tak na př. pouze u nás na Liberecku byl pro několik slov použitých na schůzích odsouzen k žaláři: Pavel Dubský na 3 měsíce, Rudolf Richter na 4 měsíce, Evžen Nelhiebel na 2 měsíce, Jindřich Paul na 4 měsíce, Josef Wünsch pro přečtení jedné resoluce na schůzi na 3 týdny mimo celou řadu jiných, kterých zde neuvádím. Se všemi bylo však zacházeno jako se sprostými zločinci, a ne jako s provinilci nebo zločinci politickými.

Stav našeho soudnictví, zejména nejvyššího soudu, který je ústředním orgánem reakce v Československu, je takový, že odborná kritika nevychází z údivu nad jeho judikaturou. Jsou známy případy, kdy nejvyšší sond v týž den, v témž případě rozhodne právě opačně. Nejvyšší soud má skutečně úžasnou pověst po stránce odborné a uvádí právní nejistotu do všeho soudnictví, které spadá do jeho oboru.

Specielně se vyznamenává, jde-li o dělníky a komunisty, svými rozhodnutími a nutí nižší instituce ke stejné praksi. Mně si sami soudcové stěžovali, že nejvyšší soud z nich dělá katovy holomky.

Mezi slušnými soudci, i když jsou měšťácky založeni, vyvolá tato prakse pravé pobouření. Víme, že každé právo je třídní, co však provádí nejvyšší soud, to podle mínění slušnějších soudců znamená konec všeho práva a právního státu. Zdá se, jakoby někdo chtěl vyvolati v Československu dojem: Nechat republiky a vrátiti se k monarchii.

Je však nutno připomenouti pánům, že návrat k monarchii je nemožný a že se v lidu spíše sílí přesvědčení, rozbíti měšťácký stát a vytvořiti stát sovětů.

Této praksi nejvyššího soudu odpovídá také jeho vnitřní stav. Před časem podal poslanec agrární strany Machník dotaz na ministerstvo spravedlnosti stran dnes již pensionovaného vicepresidenta dr Prousy. Tento pán byl pověstný tím, že vyřizoval vše podle přání advokátní kanceláře dr Dolanského. Kdo chtěl vyhráti proces u nejvyššího soudu, potřeboval jen zaplatiti palmár dr Dolanskému. Dr Prousa už sestavil takový senát, který odhlasoval všechno. Rady nejvyššího soudu byla jmenována taková řada klerikálních soudců, že z nich byl sestaven senát, jemuž i na ministerstvu spravedlnosti se říkalo a říká senát svatojánský. Lidé bez vyznání, když přijdou do drápů takového senátu, jsou odsouzeni již předem. Vypravujete nám pohádky o neodvislosti soudu, nejvyšší soud je však sestaven tak, že na základě i jen těch důkazů uvedených posl. Machníkem není pouze děvečkou, nýbrž děvkou těch, kteří mají moc. Soudní moc je vždycky ovládána rozhodující třídou ve státě. Tento vliv se však zpravidla řídí nějakými pravidly a udává směr, ale nebývá to taková čirá libovůle, jakou představuje náš nejvyšší soud.

Prousa odešel, ale systém zůstal. Páni nepotřebovali držet vicepresidenta, když mají stejného druhu presidenta dr Popelku. O jeho švindlech mluvila v poslanecké sněmovně soudr. Landová-Štychová. Předložila fotografované úřední dokumenty o celé věci, které zde také mám, a jsem ochoten komukoli z pánů senátorů je předložiti.

Stejně kompromitován je touto aférou gen. státní prokurátor dr Hubáček. Pan ministr spravedlnosti nepovažoval ani za potřebné pány hájiti a dokazovati, že dokumenty nejsou správné, ani prohlásiti, že proti pánům dal zavésti disciplinární řízení.

Ptám se pana ministra spravedlnosti, zda je ochoten o poměrech nejvyššího soudu a aféře jeho presidenta pověděti něco senátu, a ptám se konečně pánů senátorů z vládní většiny, jsou-li ochotni hlasovati pro rozpočet ministerstva spravedlnosti, i když pan ministr spravedlnosti neodpoví. Slibujeme jim, že v celém tisku internacionály oznámíme veřejnosti, že president nejvyššího soudu a generální prokurátor byli dokumentárně usvědčeni ze švindlu a přesto představují nadále spravedlnost v Československé republice.

Soudr. posl. Landová-Štychová dokazovala také v plenu poslanecké sněmovny, že t. zv. politickým provinilcům jsou upírána i práva zaručená jim nejvyšším rozhodnutím z 28. října 1849. Poukázala, že je to porušováním zákona. Ani na tuto věc pan ministr spravedlnosti neodpověděl. Pan ministr spravedlnosti hlasoval svého času jako poslanec proti zákonu na ochranu republiky a nyní trpí, aby byl nezákonným zacházením s politickými provinilci tento zákon ještě zhoršován. Žádáme jej, aby učinil prohlášení o nezákonném postupu svých úředníků a o tom, jak chce tomu zameziti.

Vám pak, pánové na vládních lavicích, připomínáme, že nejvyšší výnos z r. 1849 byl vydán na návrh tehdejšího ministra Schmerlinga a ministerského předsedy Bacha. Snad nejste ještě tak pokleslí, abyste se za to nestyděli, že se musíme v t. zv. republice svobodné a demokratické domáhati toho, aby lidem nebyla brána práva, která jim dal císař Franc Josef za Bachovy vlády.

Mluvíte o národním mučedníku Havlíčkovi. My z důvodů lidskosti mu přejeme, že je už mrtev, dnes by nepřišel do Brixenu, ale do donucovací pracovny. Že v ní by nenapsal >Tyrolské elegie< a >Křest sv. Vladimíra< - to vám snad vykládati není potřebí. Zde možno pouze citovati básníka: Tak pokleslo někdy slavné plémě Čechů, až na svobody syny zrádné.

Místo toho, aby se vláda věcí vrátila v ruce národa, přešla do rukou těch, kteří v zájmu československého kapitálu dělají z Československa jediný veliký kriminál, k čemuž nemálo přispěli v dřívější koalici sociální patrioté.

Byly už surovější a bezohlednější vlády na světě, nedovedly však zameziti dějinný vývoj, způsobily však pouze to, že přechod k dalšímu režimu byl veden ve znamení pomsty.

Jak jste, pánové, malicherní a úzkoprsí, pakli se domníváte, že persekucí, reakcí a terorem zastavíte i jen na okamžik dějiny lidstva a proletářskou revoluci. (Potlesk.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Grosschmid.

Sen. dr Grosschmid (maďarsky): Vážený senát! Podstatou rozpočtových rozpráv v živote parlamentom a ich cenou i sťažajným bodom je, že jednak vláda zúčtuje pred ľudom štátu, ako nakladá s tisícami miliónov sobraných z berných halierov pracujúceho ľudu, a jednak, že národné shromaždenie živým záujmom sleduje a kontroluje, či správa vládnej moci a spôsob používania pokladov krvopotne získaných odpovedajú obetiam poplatníkmi snášaným. Na túto poslednú otázku môžeme z hľadiska Maďarov v republike odpovedať len záporne.

V obrovskom lese číslic rozpočtového zákona márne hľadáme po nejakej studienke, ktorá by konečne poskytla tunajším Maďarom osvieženie a zotavenie; my zase sme len vydedení, vyhostení. Vieme vopred i to, že ani naša kritika ani naše návrhy nezmenia ma tomto návrhu zákona ničoho. Pojednávanie rozpočtu v pléne je len prázdnou formalitou. Zkúsenosti z posledných 9 rokov poukazujú na to, že horúčkový grafikon choroby >furor majoritatis< mladého československého parlamentu prejavuje stále tendenciu vzostupnú. To vidno i z toho, že pri pojednávaní rozpočtu z roku lanského odmietla vôľa väčšiny všetkých niekoľko sto pozmeňovacích návrhov. Vôľa väčšiny je dľa ich mienky neomylná.

Márna je tedy blýsknavá humanita hlavy štátu, márne je stanovisko min. zahraničia v posledných dňoch prejavené, ktoré sa nadnáša nad hranice štátu, márna bola hymna, prednesená ministrom Hodžom v Paríži o novej strednej Evrope, tieto na vonok zahrané akordy nenajdú v tejto snemovni ozveny a národná predpojatosť je jediným pánom ako tu, tak i na dne srdca horejších mocnárov, ktorí niekdy, je-li treba, aj ináče hovoria; či je div, jestliže tento cit stavia všetky tie číselné stlpce rozpočtu, o ktorom tu pojednávame? S hľadiska úspechov, ktorých môžeme docieliť účasťou na rozprave, môžeme tedy právom klásť otázku, či naše prejavy majú vôbec nejakej ceny? Nádej na makavé úspechy bolo by zaiste márnou iluziou. Avšak i pri vedomí toho je povinnosťou poukázať na to, že naše sťažnosti a žaloby nie sú zo vzduchu vzaté slová, je povinnosťou ako voči nám tak voči širému svetu dokazovať, že naša nespokojnosť s vládnym režimom nie je výplodom iredentistickej nezbednosti, ale prirodzeným dôsledkom nášho krutého a nespravodlivého osudu.

Nesprávne som totiž vyššie povedal, že Maďari na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi sú vydedencami tohoto štátu. Ani tými nie sú. Ač je pravdou, že ¹/₃ obyvateľstva teritoriálne značnú časť republiky tvoriaceho tak zv. Slovenska a Podkarpatskej Rusi tvoria Maďari, - predsa pán ministerský predseda vo svojom expozé v rozpočtovom výbore parlamentu zovrubne pojednával o otázke v navzájomnej na seba odkázanosti rasy slavianskej a rasy germánskej v nutnosti dorozumenia týchto súsedných národov a nezbytnosti spolupráce Čechov a Nemcov, žijúcích napospol v tomto štáte už od storočí, - na nás však proste zabudol. Zrejme nepovažuje ani za hodné, aby sa týmto malým problémom zabýval. V jeho očiach sme my otázkou naprosto bezvýznamnou a detailnou, ktorá k nemu ani nedosahuje a ktorá do určitej miery týka sa nanajvýš jednotlivých resortných ministrov, tak v prvom rade zaiste pána ministra financií, aby aj od nás vyberal dane, v druhom rade ministra národnej obrany, aby aj u nás odvádzal nováčkov. Do ostatného však ani jemu ani nám neni nič. Je to asi zjavné tiež z rozpočtu. Lebo veď je v ňom reč o tom, koľko sto a sto miliónov treba vydupať na výdavky vojska, i o tom, koľko máme platiť na hradenie životných potrieb štátu, o tom však, koľko sa z toho dostane výslovne maďarským kulturným a hospodárskym účelom, nezmieňuje sa toto obrovské dielo.

Avšak i keď pán ministerský predseda, ktorý sa s položením tunajších Maďarov osobne nikdy nezaoberal, tento postup pokladá snáď za správny, my to pokladáme za postup tým nesprávnejší. I keď nás osud odkázal do rámca tohoto nového štátu, my predsa nedáme naše medzinárodne zabezpečené národnostné menšinové práva ani nepovšimnutím, ani násilím alebo lsťou zašantročiť a odňať. A predsa ako radi by to videli!

Ako som už riekol, i teraz zabudli medzi tisícoraké položky rozpočtu zaradiť sumy, ktoré by Maďarom v pomere ich daní fakticky patrily. Pán biskup Zoch, jehož maďarofilské cítenie je dostatočne známe z jeho terajšej anglickej korešpondencie, utešuje nás tým, že až v budúcnosti. Toto doznanie sprosťuje mňa, aby som sa púšťal do detailov. Avšak nielen táto bezpríkladná úskoprsosť odôvodňuje našu nedôveru ku vláde. O veľa viac odôvodňujú to tie zákonodarné skutky, ktoré naše menšinové práva toľkoráz a tak bolestne načaly a načínajú. Už i v cudzine vzbudilo to pozornosť a to je príčinou, že na pr. otázka pozemkovej reformy dostala sa práve teraz do popredia záujmov medzinárodných. Voľakedy, sám min. zahraničia ku odôvodneniu tej i dnes ešte toľko vychvaľovanej pozemkovej reformy neuvádzal na prvom mieste ciele hospodárské, ale to, že je to dôsledok historickej spravedlnosti a logický následok

bielohorskej bitvy. Tento argument neobstojí však ani v očiach najšovinistickejšej kritiky. Je obecne známé, že v tejto bitve prehrali válku protestanti a nie Češi a že i mnohí z Nemcov ztratili tu svoje životy a imanie následkom svojej náboženskej horlivosti. Ešte menej je kauzálny konex medzi týmto dôvodom a pozemkovou reformou so vzťahom k maďarským pozemkovým statkom, lebo nekdajší vlastníci týchto nemovitosti mali veľmi málo alebo vôbec nič spoločného s tými udalosťmi. Tento demagogický dôvod, na ktorý nelzä dosť poukazovať, však zahaľuje myšlienku, že za touto reformou, rešp. spôsobom jej prevádzania skrývajú sa nielen ciele hospodárske a sociálné, ale politická nitolerancia, zahrievaná takmer nepochopiteľnou pomstichtivosťou, ktorá intolerancia chce zabraním pôdy zaistiť vybudovanie českého národného štátu tiež v nových územiach k Česku pričlenených.

Nechcem tu znova predvádzať teoretické i faktické výtky proti pozemkovej reformy činené. Viem veľmi dobre, že tento problém nie je zjavom ani novým ani ojedinelým, lebo je to zjav, ktorý už pred Grachmi a po Grachoch bol a je nohsledom každej válečnej doby. Avšak i keď sa po každé znova vyskytuje otázka delenia pôdy, nemôže ona nikde a tedy ani tu isť ďalej než po uspokojenie oprávnených nárokov zemedelcov a nemôže sa diať nespravedlivým zkracovaním vlastníkov.

Vred zneužívaní, páchaných so zbytkovými statky práve teraz sa otvára v afére Dubického a dokazuje, že reforma vybiehala tu z medzí zdravej a normálnej pozemkovej reformy a od tejto sa odlišuje. A z toho pochádza reptanie národností, ktoré pôdy nedostaly a žalostný výkrik majiteľov väčšinou ruinovaných, ktorý často neobdržia za svoje pozemky ani náhradu, ktorá by stačila na dávku z majetku im vyrúbenú.

Tieto skutky, toto neomluviteľné počínanie snažia sa teraz zaokrývať medzinárodnou auktoritou pána prezidenta republiky. Čo on vo svojom interju v >Petit Parisien< konštatuje v oprávnenosti, slušnosti a nutnosti pozemkovej reformy, môže byť abstraktne a teoreticky správné: enunciácia však, že i tunajšie prevedenie tejto reformy je vzorné a prevyšuje veľmi reformu v Rusku a Irsku, už nie je správnym osvetlením tejto otázky. Ďaleký som toho, aby som do rozpravy zaťahoval vysokú osobu hlavy štátu, avšak musím sa domnievať, že na jeho konštatácie, ktoré sú založené na nesprávnej informovanosti, nutno s naprostou objektivitou urobiť poznámky, aby sa nemalo mlčanie za súhlas a nebola tu domnienka, že toto osvetlenie otázky shoduje sa so skutočným stavom. Thesa je totiž tá, že vraj fakt, že pozemková reforma blíži sa tu svojmu dokončeniu bez krvavých udalostí, je dôkazom i správneho prevedenia tejto reformy. Myslím, že porovnanie s ruskými pomery ešte to nedokazuje. Tam totiž pozemkové statky jednoducho zhabali a vlastníka, ktorému sa nepodarilo utiecť, zmasakrovali. Pri civilizácii, ako si ju predstavujeme my, nedostavenie za tejto druhej okolnosti ešte nenasvedčuje oprávnenému a spravedliv. prevedeniu. Poukaz na pomery v Irsku je však mylný preto, lebo tamojšia pozemková reforma ani s hľadiska historického ani hospodárskeho nemôže byť porovnávaná s seformou tunajšou a stal-li sa už poukaz na to s miesta vyššieho, tedy je takmer povinnosťou, aby tento paralelizm bol hlbšie prezkúmaný. Zo smutných dejin Irska totiž zjavuje sa nám, že irské hnutie vo svojej základnej povahe nebolo nikdy hnutím agrárnym, ale že to bola zúfalá honba pre irskú národnú samostatnosť, ktorá sa od poldruha tisícročia nemohla uplatniť a bola vždy udusená v krvi. Nemám možnosti ani času dokazovať toto tvrdenie uvedením týchto bojov a preto jako na dôkaz odvolávam sa len na to, že najchýrnejší vodca irského hnutia v minulom století, Parnel, práve pri vtedajšom pojednávaní pozemkovej reformy sám to otvorene povedal. Z toho lzä si vysvetliť, že v zákonoch a návrhoch o pozemkovej reforme, predložených anglickému parlamentu, nelzä najsť ustanovenie, ktoré by znamenalo pozbavenie práv alebo odňatie práva vlastníckeho bez príslušnej náhrady. Snaha anglického zákonodarstva smerovala po tejto stránke k tomu, aby ku zmierneniu protív, pôvodiacich z prameňov iných, umožnila irským arendátorom, by mohli pôdu od anglických statkárov z voľnej ruky odkúpiť a zákonodárstvo snažilo sa sohnať k tomu potrebnú materielnú úhradu. Podstatou irskej otázky tedy nie je hlad po pôde, ale náboženské a národné protivy, ktoré sa toľkokrát prejavily v krvavých udalostiach a rozoh-nily sa znova i vo svetovej vojne. Avšak anglické >fair play< predsa len zvíťazilo. Dnes už sú v Irsku snesiteľné pomery. Určitá časť pozemkových statkov prešla do rúk jej obrábateľov na základe riadneho kupného jednania a túto transakciu financoval fakticky štát za slušných podmienok. Došlo-li tedy snáď k nejakým atrocitám pri prevádzaní irskej pozemkovej reformy, bol to len výbuch národných protív a nie následok agrárnej reformy.

Pri riešení irskej otázky bola dnešná Anglia vo svojom dobre pochopenom záujme vedená najväčšou blahovôľou, trpelivosťou a štátnickou múdrosťou. Viac než jedného storočia bolo treba, aby držebné pomery, ktoré počiatkom XIX. storočia spočívaly ešte na feudálnom systeme, položila na základy moderné, avšak v týchto svojich snahách nikdy nevybočila z cesty práva a slušnosti. Pôdu dala tým, ktorí ju obrábajú, avšak bez ukrátenia vlastníka pôdy. Irský príklad tedy, rešp. jeho srovnanie s tým, že totiž oproti krvavým incidentom tam sa prihodivším nebolo pri prevádzaní tunajšej pozemkovej reformy ani jednému statkárovi ublížené, nenasvedčuje tedy slušnosti a spravodlivosti prevádzania tunajšej pozemkovej reformy, lež tomu, že tu ľud nebol zo žiadnej príčiny predchnutý nenávisťou proti statkárom a tedy jestliže podľa tvrdenia pána prezidenta nikomu ani vlas nebol zkrivený, tedy je to pre ľud oproti minulosti to najkrásnejšie vysvedčenie a najväčšie uznania. Avšak nie je to dôkazom, že by sa tu voči starým držiteľom bolo tak slušne postupovalo, ako na pr. pri úprave anglicko-irskej majetkovej držby.

Nedostatok znalosti a oceňovania pomerov však nielen v tejto otázke, ale vôbec voči všetkým tunajšim slovenským problémom je stálym dedictvom vystriedajúcich sa vlád. Nie ja. ale ten za najintransigentnejšieho považovaný slovenský centralista, dr Milan Ivánka tvrdil vo svojom novejšom článku v >Národnom denníku<, že 90% úradníkov u pražskej ústrednej vlády, nevynímajúc ani ministrov, nevie o Slovensku viac, ako na pr. o Korei a on sám uvádza rad-radom príčiny nespokojnosti Slovákov. Ak je táto sťažnosť tohoto vládneho politika pravdivá, ako že aj je pravdivá, že totiž Slovensko je podriadené záujmom zemí historických a preto podľa článku >sú tisíce Slovákov donútené vysťahovať sa<, už i na tomto podklade lzä si predstaviť, že životné záujmy tunajších Maďarov sú udupávané už v zárodkoch. Táto nedbalosť o záujmy slovenské, toto neporozumenie, chcené neporozumenie vysvetľuje, že prevažná čásť zákonitých opatrení, vynesených cieľom rešp. pod titulom úpravy poválečných hospodárskych pomerov privodila s hľadiska Slovenska a zvlášte s hľadiska Maďarov práve výsledky opačné, než k čomu ustanovenia tie vzhľadom na ich cieľ boly určené. Na príklad:

Ako to odborné finančné kruhy konštatovaly, už hneď z počiatku nebral sa zreteľ na to, že kým kapitálove už bez toho silné historické zeme od doby utvorenia štátu, t. j. od 28. októbra 1918 do 28. februára 1919, t. j. do doby kolkovania peňazí mohly sa pohodlne prichystať k rozluke valuty, dotiaľ Slovensko bolo z tejto možnosti naprosto vylúčené, lebo veď tu ešte v polovici januára rachotily zbrane, a potom bol pohraničný styk ochromený. Tak sa stalo, že zeme historické, dobre informované, zvýšily u Rak.-uh. banky svoje girové pohľadávky na 1616.8 miliónov korún a pohľadávky na pokladničných poukázkach na 468.5 miliónov korún a pohľadávky tieto mohly potom dostať v korunách československých. Ba čo viac, zeme historické mohly zrejme vtedy upraviť tiež svoje válečné pôžičky do výšky 427.5 miliónov korún, kdežto Slovensko v tejto dobe nemohlo robiť nič. Zeme historické tedy dobre prichystané čakaly na kolkovanie peňazí a v celom r. 1919 plavaly v zátope peňazí, takže behom r. 1919 nepoužily u bankového úradu takmer žiadneho úveru. Oproti tomu takrečeno všetky peniaze Slovenska skutkom kolkovania uviazly v Budapešti a boly znehodnotené.

Zákon č. 237/1924 znie o sriadení zvláštného fondu ku zmierneniu poválečných ztrát. Zákon tento sľuboval, že pomôže ústavom, ktoré sa ocítly v tiesni bez vlastného zavinenia. Ústavy v pohraničných mestách Maďarmi obývaných, na pr. v Bratislave, Košiciach, Komárne, Rimavskej Sobote atď. to boly, ktorých pôsobište bolo novou hranicou preťaté, ktoré nemohly vydobyť značnú časť svojich pohľadávok a ani do dnes ešte nemôžu, ich hotovosti zostaly z horejších príčin u materských ústavov maďarských a preto sa ponáhľali so svojimi žiadosťmi o túto podporu. Výsledok po dlhých mesiacoch bol zväčša: veľký peňazný dopis pečlive uzavretý; prísne dôverné! Len do rúk generálneho riaditeľa! A obsah dopisu: iná uzavretá obálka, ktorá dáva už tak dlho úfajúcemu ústavu na vedomie, že kuratorium nenašlo dôvod k podpore. Vo vynimečnom prípade však, kde i bola sľúbená nejaká, voči válkou zapríčineným ztratám nepomerne malá podpora, bola ona viazaná na tak ťažké podmienky (na pr. na fuziu s českými alebo slovenskými ústavy), ktorých účelom bolo tichý skon ústavov bez vlastnej viny ohrožených. Rozchyruje sa však, že niekoľko ústavov spoza Moravy, ktoré sa ocitly v tiesni následkom uzavierania odvážnych poválečných obchodov, dostaly už od tohoto fondu stomiliónové podpory. S hľadiska očisty verejného života bol by tu už svrchovaný čas, aby kuratóorium dalo vysvetlenie, ako bolo použité tohoto fondu, na ktorý prispieva každý ústav na Slovensku.

Avšak i do cesty vývinu starých ústavov na Slovensku, ktoré tie ťažké doby na vlastných nohách prežily, stavia prekážky zákon č. 237/1924, jehož § 6 sriaďovanie filiálnych ústavov činí závislým od schválenia štátnou správou a nie od jestvujúcich hospodárskych predpokladov. Je to čisté politikum. Ani tie najlepšie fundované banky pod maďarským vedením nedostaly povolenia ani k tomuto, ani ku zvýšeniu základného kapitálu.

A zvýšenie kapitálu potrebovaly tieto ústavy preto, lebo ich bežný kapitál zo značnej časti viazaný je tiež okolnosťou, že usporiadanie starých, korunových pohľadávok už 10. rok je neriešené. Vládna vyhláška č. 224/1924 nariadila síce súpis týchto pohľadávok, avšak ďalej sa vec ani do dnes nedostala. Zdá sa, že nie je to súrne preto, lebo väčšie české a slovenské ústavy sú po tejto stránke sotva zainteresované, kdežto vakancia vydobyteľnosti týchto pohľadávok má pre zúčastnené ústavy na Slovensku nesmierne ztraty. Rovnako tak poškodzuje peňažné ústavy odvekého obyvateľstva okolnosť, že vec lombardov válečných pôžičiek ešte nie je usporiadaná. Tieto svoje pohľadávky nemôžu ústavy žalovať, lebo nevedia a ani nie sú povolané posudzovať, či je dlžná strana oprávnená vyrovnať svoj dlh výmenovými dlhopisy, ktoré v budúcnosti obdrží a keď i budú môcť žalovať, behom dlhej doby u tých, ktorých dlhopisy nebudú vymené, sa tieto pohľadávky zväčša ztratia, lebo tu ide väčšinou o dlžníkov hospodársky slabých. I podľa odpovedi, ktorú dal pán minister financií na moju interpeláciu, je dosiaľ len ¹/₆ týchto vecí vybavená a okolnosť táto postihuje pohraničné a staré, väčšinou menšie peňažné ústavy tým väčšmi, lebo ich mobilite mohlo by byť pomožené ukladaním sirotských, verejných peňazí a súdnych depozitov, avšak o to prevažná väčšina starých ústavov márne žiada a i tento mohutný peňažný prameň činí len veľké pražské ústavy a ich filiálky jedinými pány trhu. Všetko to je zarazením hospodárského krvobehu a veľmi prispieva k smutnej serii bankrotov a vnútených vyrovnaní, zastavení a redukcií závodov, k úplnému vysušeniu hospodárskeho života.

Avšak ani hospodárska situácia obcí a súkromníkov nie je lepšia. Mestské prirážky na príklad už od niekoľko rokov vyberá štát. Jej vyúčtovanie a poukázanie iných daňových podielov však závisí naprosto od uvažovania finančného riaditeľstva. Poukáže toľko, koľko pokladá za vhodné. Mohol by som uviesť príklady, že četné mestá veľakrát ešte ani 31. dňa mesiaca nevedia, aké dotácie obdržia prvého a tedy dlhy obecnej a mestskej domácnosti položené sú ma základy naprosto labilné. Vládna moc drží síce takto obce vo svojej ruke, avšak sebavedomú mestskú politiku, prezieravé hospodárske zariaďovanie a na základe toho zdravý vývoj obecného života tento systém vylučuje. V dôsledkoch nepopierateľnej hospodárskej krize sľúbil zákon č. 235/1924 poplatníkom daňami zaplaveným daňové úľavy. Podané žiadosti však nemajú odkládacej moci a preto sa nedoplatky vydobývajú bezohľadne a bez zreteľa na tieto žiadosti; nemyslel by som, že by 5% týchto žiadostí bolo už vybavené a priaznivým vybavením ešte sa mi nikto nepochválil. Nechcem povedať, že jediným cieľom týchto ustanovení bolo by hospodárske zničenie maďarskej menšiny, avšak neznalosť našich pomerov a neprizeranie k nim bude mať predsa tento výsledok.