>Přehled vývoje rozpočtů podává důkaz o pokračující konsolidaci, a to o konsolidaci na bezpečné a trvalé základně. Republika přechází od enormní rozpočtové číslice, která činila ještě v roku 1923 přes 19 miliard, k cifře 9.2 miliardy, která asi odpovídá naší hospodářské nosnosti, kolem níž se i v budoucnosti rozpočet musí pohybovati a spíše ještě klesati. Po stabilisaci měny dospíváme tak ke stabilisaci rozpočtu, a to jak po stránce věcné, tak po stránce formální.<

Pánové, dovolte mi, abych prohlásil, že touto definicí rozpočtových dějin vyjádřena je v nejpřesnější formě jedna z nejhrubších pověr národohospodářských a politických, co jich splodil měšťácký režim od počátku republiky. Je viděti, že dílo ministra dr Engliše má svoje vykladače a popularisátory. Rozdíl mezi mistrem a jeho školou je však ten, že dr Engliš je příliš reservovaný a opatrný, aby tvrdil naplno, že je pravda to, co je na plných 100% v rozporu se skutečností, a ponechává tuto zásluhu svým přátelům, kteří podléhají sugesci jeho nápovědí a sofismat, tvořících základ jeho učení.

Je velmi pochopitelno, tvrdí-li se neustále, že rozpočet je stabilisován, že je stabilisován úměrně s dnešními poměry, že vytvoří se představa, že rozpočet je stabilisován svými 9 až 10 miliardami na úrovni deflační, stabilisován na poloviční úrovni 19-20 miliardových rozpočtů z dob inflace. Už celá 3 leta hovoří se o sníženém rozpočtu a tato pověra chráněná vládou šíří a propaguje se do veřejnosti jako samozřejmost. Je mojí povinností, abych zde s ní zúčtoval.

Pánové, dal jsem si práci, abych na základě číslic obsažených v rozpočtech a státních závěrečných účtech od r. 1919 do roku 1928 dopátral se ryzí a nefalšované pravdy. Nehleděl jsem práci svou usnadniti, třebaže pokus, provésti porovnání na číslicích sestavených podle jednotné společné základny za všech deset let jistě nebyl bez námahy. Může mi snad býti odměnou, že přicházím do ukončeného 10letí republiky a jejího rozpočtování jako prvý gratulant, třeba že ne právě vítaný, ale proto o nic méně otevřený a přímý.

Pánové, připravil jsem dvojí sestavení: jedno na zásadách dřívějšího rozpočtování, obsahujícího veškery číslice státního rozpočtu, státních podniků, přídělů samosprávě, veškerých investic, administrativních i podnikových, ovšem ale s vyloučením položek úvěrních a zálohových, a pokud posledních let se týče, s vyloučením duplikátu položek zisku ze státních podniků. Je to tudíž porovnání na nejvyšší hladině číslic rozpočtových.

Druhé porovnání je provedeno na základně, na které jsou konstruovány rozpočty posledních let. Jeho číslice obsahují pouhé výdaje a příjmy státní administrativy bez státních podniků, bez přídělů samosprávě, bez zálohových a úvěrových položek, bez zisků státních podniků, avšak včetně investic státní administrativy. Toto porovnání omezuje se tudíž na nejnižší linii vlastních státních příjmů a výdajů, aby se vyšlo vstříc tendenci, ukázati státní hospodářství ve světle nejpříznivějším. Bedlivé pozorování obojí sestavy, zejména při znázornění grafickém, přesvědčí nás o tom, že pohybové linie obou těchto sestav Jsou téměř stejně zakřiveny.

Přesto považuji sestavení na horní základně za správnější výraz hospodářství státního, zejména z toho důvodu, že hospodářství ve státních podnicích podléhá úplně a naprosto tendencím účelů fiskálních. Jejich břemena, sazby, poplatky, na př. poštovní sazby, tarify osobní i nákladní dopravy a pod. jsou vždy povahy zpoplatňovací, zdaňovací. Už z tohoto důvodu, ale hlavně pro úplnost, pro názornost, pro hodnocení hospodářství, které až donedávna převládalo, je dáti přednost sestavě na vyšší základně, zatím co ovšem sestavení na základně nižší má ráz vedlejší kontroly a chrání. před výtkou, že nebylo přihlíženo k názoru druhému.

Dále podotýkám, že vzhledem k povaze věci omezuji se při tomto výkladu pouze na výsledky skutečného hospodářství, tedy na číslice závěrečných účtů, které mají nepopíratelnou přednost před číslicemi rozpočtovými, ovšem pouze za prvých 8 let, kdežto poslední dvě čísla za r. 1927 a 1928 jsou zatím jen čísly rozpočtovými. Konečně vypouštím jednotky nižšího řádu, ponechávaje podrobnosti, jakož i ostatní získaný průvodní materiál na případné použití tiskem.

Prvé srovnání: Výdaje a příjmy na vyšší základně porovnávací: R. 1919 výdaje 7.449.3 mil., r. 1920 13.931.8 mil., r. 1921 20.387.9 mil., r. 1922 22.050.7 mil., r. 1923 19.465.1 mil., r. 1924 19.865.5 mil., r. 1925 19.346.6 mil., r. 1926 18.952 mil. Příjmy r. 1919 4.760.6 mil., r. 1920 13.455 mil., r. 1921 20.725.7 mil., r. 1922 18.711.2 mil., r. 1923 16.621.3 mil., r. 1924 18.047.5 mil., r. 1925 19.254.4 mil., r. 1926 20.905.3 mil. Kč.

V rozpočtech jsou výdaje roku 1927 18.814.1 mil., r. 1928 19.365.2 mil., příjmy v r. 1927 18.834.5 mil., r. 1928 19.076.7 mil. Kč.

Druhé srovnání: Výdaje a příjmy na nižší základně porovnávací, tudíž čisté výdaje a příjmy státní administrativy. Výdaje r. 1919 5.510.8 mil., r. 1920 8.411 mil., r. 1921 9.558.7 mil., r. 1922 11.865.4 mil., r. 1923 12.688.4 mil., r. 1924 11.537.2 mil., r. 1925 10.761.2 mil., r. 1926 9.987.3 mil. Kč. Rozpočtové výdaje r. 1927 9.526.2 mil., r. 1928 9.350.5 mil. - Příjmy: roku 1919 2.676.9 mil., r. 1920 7.495.5 mil., roku 1921 11.586.2 mil., r. 1922 9.310.6 mil., r. 1923 7.559.7 mil., r. 1924 máme již zase stoupnutí, 9.010.9 mil., r. 1925 9.965.4 mil., r. 1926 je dosaženo skoro rekordu z r. 1921, 11.294.8 mil. Rozpočet na r. 1927 8.531.2 mil., který ovšem zcela jistě bude převýšen, na r. 1928 8.214.1 mil. Kč.

Konečně podávám třetí porovnání, přehled, ve kterém příjmová číslice druhé tabulky obsahuje připočtený přebytek státních podniků. Tato třetí tabulka blíží se nejvíce schematu dnešních oficielních rozpočtů a závěrečných účtů.

V této tabulce výdajová cifra je totožná s předešlou, příjmová cifra je zvýšena o číslici státních podniků a jeví se takto: V r. 1919 2.797.7 mil., roku 1920 7.934.3 mil., r. 1921 11.419.9 mil., r. 1922 9.597.8 mil., r. 1923 10.646.0 mil., r. 1924 10.530.9 mil., r. 1925 11.450.5 mil. Kč; rekordní cifry bylo dosaženo r. 1926, a to 13.025.5 mil. Kč v příjmech. Rozpočtově roku 1927 10.083.6 mil., r. 1928 9.742.1 mil. Kč.

Pánové, ze všech tří tabulek, což je vidno zvláště v grafickém znázornění, vyplývá toto: Rok 1919 a 1920 jsou náběhem k vybudování vašeho mocenského aparátu státního. Rok 1921 je prvým rokem, kdy bylo dosaženo pro tento aparát maximálního rozpětí. Rok 1921 a 1922 jsou obdobím znehodnocení koruny, - jak jsme slyšeli zde při výkladu pana ministra dr Engliše, kdy kurs koruny klesl až na 4 šv. ct. - obdobím inflace a třebaže už začátkem a jmenovitě druhou polovinou roku 1922 kurs koruny opět prudce stoupl, mohlo by se připustiti, že v cenách téhož roku tato změna nemohla se projeviti. Jsou tudíž číslice obou let 1921 a 1922 číslicemi inflačního období par excellence a dlužno na nich odměřovati, pokud a jak jste se vzdálili od inflačních číslic státního hospodaření v dalších letech až podnes.

Průměr obou řečených let je na vyšší základně 21.219 mil. Kč ve výdajích a 19.718 mil. v příjmech, na nižší základně - pro užší hospodaření státní administrativy - 10.712 mil. Kč ve výdajích a 10.448 mil. Kč v příjmech. Nuže co vidíme? Porovnejme s touto inflační normou závěrečného účtu jenom rozpočty obou let 1927 a 1928 a budeme ihned viděti, jak jste hospodařili, jak jste šetřili vy, kteří pro prestiž boha mamonu a moci hnali jste dělníky a zřízence do nejstrašlivějších obětí. Výsledek je snížení výdajů o 11.3% pro rok 1927, o 8.7% pro rok 1928. V příjmech jeví se snížení obdobné pouze o 4 a ¹/₂% a o 3.2%. Vše to při číslicích úplného rozpočtu. U číslic pouze administrativního rozpočtu je snížení pro rok 1927 o 11%, pro rok 1928 o 12.7% ve výdajích, v příjmech pak snížení o 18.3% a o 21.3%. Avšak zde porovnáváme pouze rozpočtové číslice na rok 1927 a 1928 a poněvadž skutečný účet výdajů i příjmů bude určitě značně vyšší, nežli čísla rozpočtová, je jisto, že i ono neveliké procento snížení proti období inflačnímu značně se zmenší, nezmizí-li docela. Stačí jen sáhnouti k jinému příměru. Porovnejme poslední závěrečný účet za rok 1926 s inflační normou. Zde nalézáme snížení o 10.6 ve výdajích, avšak dokonce zvýšení o plných 6% v příjmech, pokud se týče vyšší srovnávací základny. Na nižší základně, která podle vládních výkladů má býti korunním svědkem snižování rozpočtu, nalézáme však oproti normě doby inflační snížení o pouhých 6.7%, pokud se týče výdajů, avšak zvýšení o 8%, pokud se týče příjmů. Kdybychom čítali do příjmů též přebytek podniků, jak to činí ministr financí prostřednictvím všeobecné pokladní správy, dostaneme dokonce zvýšení o 24.7% proti normě inflační. To znamená: Za poslední účetní rok, jehož výsledky jsou zjištěny, snížili jste výdaje státní administrativy o pouhých 7% proti době nejvypjatější inflace, ačkoliv hladina mezd a platů byla snížena o dobrých 50%. Naproti tomu vymačkali jste v témže roce na daních a břemenech z obyvatelstva dokonce o plných 25% více nežli v době, kdy koruna stála 4-8 centimů, zatím co dnes stojí 16.

Pánové, na těchto výmluvných faktech můžete sami posouditi, jaké míry nekritičnosti, neřku-li nezodpovědnosti a lehkovážnosti je potřebí k tvrzení, že 19 miliardový rozpočet z r. 1923 snížil se na 9¹/₂ miliardy. Průměr výdajových číslic za posledních šest let, tedy od roku 1923 do r. 1928, byl 19.301 mil. Kč; účet výdajů r. 1923 činí 19.465.1 mil. Kč, r. 1928 pak rozpočet 19.365.2 mil. Kč. Zde vidíte, jak ohromující švindl je páchán na poplatných pracujících vrstvách obyvatelstva tohoto státu, když se mu tvrdí, že jeho rozpočet klesl na polovinu proti r. 1923. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.)

Považujeme za svou povinnost upozorniti s tohoto místa pracující lid republiky na tento podvod, který se s ním páše a který ovšem jinak jenom velmi přiléhavě charakterisuje metody měšťácké demokracie.

Jaké byly názory o rozpočtu v době inflační, k tomu dovolím si citovati slova dra Rašína z rozpravy o dodatečném rozpočtu v poslanecké sněmovně dne 20. ledna 1922: >My nemůžeme, ať chceme, nebo nechceme, míti 18miliardový - dnes máme 19miliardový - rozpočet, my v tomto rozpočtu musíme šetřiti, kde se šetřiti dá, šetřiti na výdajích a v prvé řadě šetřiti na rozmařilostech, které přese všechno v našem rozpočtu zbývají, šetřiti na takových věcech, které nejsou produktivní, musíme chtíce nechtíce zavésti skutečný pořádek, musíme v prvé řadě snížiti onu cifru 18 miliard, která s tímto dodatečným rozpočtem nám vychází.< To jsou tedy podobná slova, která jsme slyšeli z úst pana min. dr Engliše.

Jak upřímně to pan dr Rašín tehdy mínil, bylo viděti hned na podzim téhož roku, kdy předkládal rozpočet na rok 1923 v částce 19.377,000.000 Kč, ačkoli jeho zázračná deflační formule měla se osvědčiti především v jeho nejvlastnějším oboru působnosti, při sdělávání rozpočtu.

Již tehdy měli jsme příležitost poukázati na pravou podstatu oněch záludných hesel dra Rašína a prohlásili jsme, že ono >šetření< je namířeno na důchody a požitky státních zaměstnanců, oněmi >rozmařilostmi< že jsou s bezohledným cynismem míněny podpory v nezaměstnanosti, podpory válečných invalidů a pozůstalých po obětech války a že ono >zavedení skutečného pořádku< postihne v prvé řadě zřízence, dělníky a největší ubožáky. To se taté stalo. Ještě za Rašína zahájeno bylo odbourávání vymožeností, které si na měšťáctvu vynutila doba převratu. Mělo to podle původního tvrzení znamenati současně odbourávání inflační hladiny rozpočtu, nepřiměřené hladiny obrovských břemen daňových, která byla uvalena v prvé řadě na masy pracujícího obyvatelstva.

Rašín vystřídán byl Bečkou, Bečka Englišem, léta míjela, inflace byla zapomenuta, deflace byla vystřídána stabilisací, ale všemi těmito érami měšťáckého vykořisťování ční rekordní cifry rozpočtové jako neotřesitelná skála z moře událostí. Nejnovější vymoženost doby, Englišova stabilisace, je stabilisací rozpočtu, jeho břemen a nákladů na, nejvyšším stupni z doby inflační. To je celá dosavadní zásluha pana ministra Engliše. Nic více a nic méně. To je jediná zásluha Englišovy finanční politiky, té politiky, která byla často uváděna v protiklad s finanční politikou jeho předchůdců. I na tomto příkladě je viděti, že osoby neznamenají ničeho, režim je vším. A, pánové, dějiny tohoto režimu v době stabilisace otrokářských státních břemen průběhem celého desítiletí jsou psány věru písmem krvavým. Třebaže úhrnná číslice břemen rozpočtových se neměnila, jakých tu bylo uzákoněno násilných aktů, jakých přesunů a proměn uvnitř, nežli od vnitřní struktury prvých popřevratových let dospělo se ke dnešnímu vnitřnímu rozložení břemen a důchodů, hovícímu přání a choutkám hospodářské a finanční plutokracie v tomto státě.

Vzpomeňte jen vy všichni pánové z minulých koalic, také vy, zástupci socialistických stran, s jakými argumenty šli jste proti dělníkům, kovodělníkům, horníkům, sklářům, textilníkům, proti vlastním straníkům v době deflačního humbugu. >Koruna stoupá, ceny musí dolů. V zájmu státu, v zájmu průmyslu i v zájmu vlastní existence musí nejdříve dělníci sleviti se svých mezd. Pak už to půjde dolů samo sebou.< Byli lidé, kteří na př. očekávali, že nastane láce, jakmile kovodělníci r. 1922, kteří bránili se stávkou proti snížení mezd o 25 až 30% naráz, budou poraženi. Celé období r. 1922, 1923, 1924 probíhalo pod znamením tvrdošijného a soustavného odbourávání mezd a platů za vrchního velení socialisticko-měšťácké koalice. K témuž cíli dopadala sekera obou prosincových zákonů na šíji státních zaměstnanců. A jaké moře slz a utrpení zaplavilo je restrikčním zákonem, také za účelem zhospodárnění státu, za účelem snížení rozpočtu, snížení břemen, která prý budou odbourána, o tom může vyprávěti nejlépe oněch 40.000 zaměstnanců propuštěných ze státních a státně-podnikových služeb. Opravdu je potřebí přiznati, že vrhli jste se jako dravci na tělo chudobného lidu, abyste z něho vyrvali tu nejkrajnější oběť molochu mamonu, ztělesněného ve vašem fetiši, státu. V zájmu státu, v zájmu rozpočtu zrušili jste státní podporu v nezaměstnanosti a hodili nezaměstnaným ohlodanou kost gentského systému, na němž se uspoří ročně přes 200 mil. Máte nejhorší opatření válečných poškozenců na světě, svými lékařskými revisemi a novou klasifikací zbavili jste se povinnosti k tisícům a tisícům největších ubožáků, a jen v posledních dvou letech ušetřili jste tímto nelidským způsobem na 46 mil. Kč. Připravovali jste společně prosazení agrárních cel, nejprve klouzavých, potom pevných, kterými ožebračené masy konsumentů byly vydány hladu všanc, agrárníkům umožněny lichvářské zisky a státu otevřeny nové zdroje stamilionových příjmů. Přišli jste na nápad ukrádati dělníkům skývu chleba od úst a zavedli jste drakonické zabavování částí mzdy hned při výplatě, aby stát dostal více, než mu náleží, více, nežli mohl z nich vyždímati starý rakušácký systém.

Přivedli jste to tak daleko, že Československo se svými mzdami v mezinárodním indexu je na místě čtrnáctém, je zemí hladu dělnictva. Podle údajů pamětního spisu koalovaných hornických svazů - tedy pramene, který není mnou nikterak falšován - odevzdaného vládě v měsíci září 1925, byly mzdy horníků proti r. 1921 sníženy průměrně o 55 až 60%. (Slyšte!) Kupní hodnota výdělku horníkova činila v červenci 1925 pouhých 78% jeho výdělku předválečného.

Podobné poměry nastaly též u ostatních odvětví velkovýroby průmyslové a samozřejmě i u dělnictva maloprůmyslu. Už i vládní fermany jsou nadepisovány: >Drahota nestoupá< - přiznávají tedy stav chronické drahoty, trvalého hladovění. A také pan ministr financí - a je to velké slovo od něho - musil říci, že dále v tom vydírání a vykořisťování pracujícího lidu to již nejde, že již není možno ukládati mu další břemena. Ale, pánové, pamatujte si dobře tato slova, tato slova nebudou splněna, nové dávky a nová břemena v nejkrutějších formách vrhána budou právě na tyto nejpoplatnější vrstvy, na tyto největší chudáky, takže ani tento slib, který pronesl pan ministr financí, splněn nebude. (Sen. Hampl: Nebude to dělati on, nýbrž budou to dělati obce!)

Všeobecný index cen ve zlatě ukazuje v listopadu t. r. proti červenci 1914 poměr 100:141.4. Jaká to může býti životní úroveň dělnictva při hanebných mzdách, které jim byly sníženy nemravným nátlakem s poukazem na potřeby státu a nutnost snižovati rozpočet? Ptejme se: Oč snížil se rozpočet po těchto strašlivých obětech, které byly úkladem a násilím vynuceny na dělnické třídě, zaměstnancích, gážistech, nezaměstnaných, invalidech? Ani o haléř. Všecko to bylo s vaší strany jenom podvod a klam, jenom záminka a úskok, abyste nasadili uzdu oné důvěřivé části proletariátu, která se domnívala, že buržoasie dovede svoje sliby vůči dělníkům také splniti, v čemž se ovšem strašlivě zklamali. Mezi tím, co vývoj věcí šel k těmto koncům, seznali měšťáci, že mouřenín - socialističtí vůdcové - vykonali svou povinnost a že je na čase, aby šel. Měli v rukou vše, co mohli od nich dostat, aby drželi dělnickou třídu na uzdě. Měli od nich universální odbourání mezd ve všech odvětvích výroby, prosincové zákony, měli restrikci, gentský systém, cla na půl cestě, daň ze mzdy, měli posléze nejvýznamnější politickou zbraň na dělníky z rukou jejich vůdců, zákon na ochranu republiky a zákon náhubkový. Co jim mohli ještě poskytnout? Tyto konce daly se čekat a my upozorňovali jsme nejedenkráte, že k nim dojde. Tak znamenitě připravené pole kapitalistického vykořisťování, kdo z německé buržoasie odepřel by uznání tomuto mistrovskému dílu? Kdo by odolal pozvání zúčastniti se hodokvasu připravenému z obětí milionů podvedených a oklamaných konsumentů a poplatníků? Tak došlo ke koalici měšťáckých stran, zatím co socialisté ocitli se v pramálo důstojné situaci ultraloyální oposice, která ještě pořád se domnívá, že by mohla býti vzata na milost. Ale měšťáci už mají, co potřebovali, a jdou nyní otevřeně dále. Zákonem o reformě správy a o finančním hospodářství samosprávných svazků přichází ke slovu všemohoucnost státní byrokracie, o které řekl Engels, že směřuje v měšťáckém státě vždy k tomu, aby se stala mocí absolutní. Po stránce hospodářské dochází k prvému dělení kořisti v zákonu o berní reformě a v zákonu o bilancování. Pánové shledávají, že státní rozpočet už obsahuje dosti >reserv< a že by se mohlo pomýšleti na snížení břemen, na snížení daní a dávek. A tak začínají: Ovšem začínají rozdávati u onoho konce tabule, kde sedí oněch horních desettisíců, u tabule velkoprůmyslu, velkopodnikatelů, bank, továren, velkozávodů. Těm sníží se daně přímé, těm odbourají se břemena, poněvadž prý zde byla nejdříve pociťována a nejtíže nesena. Leč ani o tuto část nehodlá ministr a vláda snížiti kvotu rozpočtu, hledá úhradu pro ni a nachází ji jenom v zesíleném zdanění spotřebitelů. Pánové, nemá smyslu hádati se o rozsah daní přímých a nepřímých a rozhraničení, pokud jimi jsou postiženi boháči a pokud třída nemajetná. Už Rašín doznal se svou obvyklou bezohledností >že to všechno zaplatí konsument<. Věc však je jiná, jestliže běží o snižování daní. Slevu z přímých daní boháči nebudou přece investovati do cizí spotřeby. Strčí ji jednoduše do kapsy a zvýší jí svůj dosavadní zisk, zatím co slevu z daní konsumních ucítil by konsument. Na toho však při vašem hospodářství, pokud se týče snížení břemen, nikdy nedojde.

Takový je účin vaší berní reformy v daném případě a my víme, že na této cestě budete pokračovati, řídíce se slovem, že kdo má, tomu bude dáno a kdož nemá, i to, což má, bude mu vzato. Fiskální bestie, která obcím odřízla prameny příjmů, nabádá je nyní, aby zdaňovaly nebožtíky a vrhá se už i na mrtvoly. K takovým koncům v nejkrásnější ze všech republik dospěli jsme dnes, kdy desátý rozpočet leží na stolech zákonodárných sborů. Pánové, žádáme vás aspoň o jedno: neříkejte, co není pravda, neříkejte, že váš rozpočet snížil se na polovinu, neříkejte, že se snížil třeba jen o milion korun, neboť to není pravda, číslice státních břemen za rok 1926 stoupla o 25% a za rok 1927 a 1928 nebude o mnoho menší. Slavte jubileum stabilisace, stabilisace na rekordní úrovni inflační periody z let 1920-22, stabilisace na polovinu snížených platů a mezd, stabilisace rozmnoženého utrpení válečných invalidů, vdov a sirotků, stabilisace snížení podpor v nezaměstnání, stabilisace lichvářských zisků a důchodů majetných tříd, stabilisace kapitalistického vydírání. Jedno však mějte na paměti: že tato stabilisace je současně stabilisací nepřekonatelných a nepřeklenutelných třídních rozporů, která bude jedenkráte, až vám bude nejhůře, účinkovati s nejpřesnější jistotou jako jiskra v sudu prachu, aby vás i s vaší stabilisací smetla s povrchu dějin. (Souhlas komunistických senátorů.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Šrobár.

Sen. dr Šrobár: Slávny senát! Od posledných volieb do obcí, pri ktorých republikánska strana vzrastla asi o 25%, badáme v našom politickam živote akúsi nervositu, znepokojenie a určité obavy do budúcnosti.

Obavy z číselného vzrastu a politickej moci strany republikánskej javia sa nielen v radoch majoritných strán, ale i v stranách opozície.

Nemyslím, že by vzrast republikánskej strany bol ukončený. Podľa hesla: všetci robotníci patria do robotníckej, všetci živnostníci do živnostenskej strany - bude i v budúcnosti platiť pre republikánsku stranu heslo: všetci roľníci do roľlníckej strany.

Dnes roľníckeho ľudu je aspoň dvakrát toľko mimo republikánskej strany a je len otázkou času, kedy bude v roľníckej strane všetko roľníctvo. Nič neni prirodzenejšieho, ako že strany, ktoré ohrožuje republikánska strana, že sú nervozné, keď hľadia do budúcnosti. Niet pochyby, že tomuto hromadnému preorientovaniu voličstva v prvom rade padne za obeť slovenská ľudová strana na Slovensku. Ako bude v historických zemiach, to viete vy páni senátori z lidovej a národne-demokratickej strany najlepšie.

Strany opozície chovajú obavy z iných príčin. Vytýkajú nám v parlamentných rečiach, v tisku i vo verejných politických prejavoch, že republikánska strana prílišne sa odkloňuje zo svojho stredu na pravo, že je oporou reakcie, že jej prepotencia ohrožuje štát, že je diktátorská vo svojich plánoch a postulátoch, že nedbá žiadnej kritiky, trebárs by bola vecná a dobroprajná. V dôsledku toho hlásajú, že treba poraziť vládu Švehlovu, utvoriť inú majoritu, v ktorej by boli socialisti a všetky ostatné občianske strany, mimo republikánsku stranu. Že treba jedným slovom izolovať republikánsku stranu.

K týmto námetom dovolím si pričiniť niekoľko poznámok.

Predne otázka: Kedy v našej republike strany rastú a kedy upadajú? V tejto veci máme už deseťročné zkusenosti. Dosiaľ vieme, že sú strany, ktoré rastly vo vládnej majorite a sú potom strany, ktoré rostly v opozicii.

Komunisti a ľudáci vzrástli v opozicii, soc. demokrati a čs. socialisti tvrdia, že vzrástajú tiež, ako vstúpili do opozície. Lidáci, živnostníci a republikánska strana vzrastli vo vládnej majorite. Národná demokracia ztráca rovnako i v opozícii i v majorite. Zkusenosti tieto ukazujú, že rozvoj strany nezávisí ani od opozičnosti ani od setrvania v majorite. Je niečo iného, čo tu rozhoduje: predne povaha voličstva, jeho politická, stavovská a triedna vyspelosť, potom pečlive stanovený a poctive prevádzaný program strany, výber súcich vodcov a konečne hospodárska konjunktúra v štáte.

Republikánska strana od prevratu rastie stále. Pripustíme, že posledný veľký prírastok neni definitívny, že pri voľbách do okresov a zemí, ktoré budú razu politického, sa snáď zmenší. I keby len polovica zostala i tak proti voľbám z r. 1925, to je veľký vzrast strany v pomeroch politických tak ustálený, vyhranený.

Republikánska strana od prevratu bola v každej majorite. Názor min. predsedu Švehlu je, že žiadnu stranu nemožno v demokracii vylúčiť z účasti na vláde. To platí nielen o malých stranách, ale v prvom rade o našej najväčšej strane, bez jejž účasti ani si dobre nemožno predstaviť majoritu, ktorá by bola čo len na dlhšiu dobu života schopnou. A my republikáni vôbec nemáme ani chuti, ani pražiadnej príčiny robiť opoziciu štátu, v ktorom sme tak význačnou složkou.

Povaha a význam republikánskej strany. Hospodárskych a s tým súvisiacich roľníckych typov je niekoľko v našej republike. V zaostalých krajoch nachodíme ešte primitivného sedliaka, ktorý hospodári ešte i dnes spôsobom ako sa hospodárilo pred niekoľko stoletiami. Tito sedliaci sú biedni, v každom ohľade zaostalí, sú dobromyseľní a naivní, úspech ich hospodárskej práce je vystavený náhode a sú fatalisticky oddaní svojmu osudu. Urodí-li sa im toľko, čo potrebujú k nutnému živobytiu, prežijú ako tak dobu od skľudzne do nového, neurodí-li sa, hladujú a sa zadlžia. Takéto kraje máme ešte na Slovensku a menovite v Podkarpatskej Rusi. Oni sú úplne odvislí na prírode a na macošskej pôde a ponechávajú všetko nahodilej tvorbe prírody, ktorá rovnako živí burinu i obylie. Tento primitívny typ sedliaka, nezdružený a neorganizovaný, podlieha politicky miestnym autoritám a vykonáva svoje politicke práva podľa ich návodu.

Iný typ sedliaka vie, že starootcovským spôsobom obrábať pôdu a viesť hospodárstvo už nestačí; vie, že by bolo treba sa sdružovať, odborné časopisy čítať a synov svojich do odborných zemedelských škôl posielať. Kedy-tedy nahradzuje nevýnosnosť pôdy umelými látkami. Chodí na politické schôdze a miestna auktorita už mu neni neomylným radcom vo veciach hospodárskych, ale v politike ešte podlieha úplne jeho vlivu, lebo politiku považuje na niečo tak vysoké, ku ktorej sa svojim prostým rozumom bojí odvážiť. Tento typ je priechodným ku tretiemu typu moderného roľníka.

Prírodné vedy učinily v posledných desiatych rokoch na poli zemedelskej chemie rastlinnej a zvieracej biologie, v pokusníctve a v zušľachťovaní druhov rastlinných a zvieracích ohromné pokroky, obrábanie pôdy sa motorizuje a hospodárska výroba sa specializuje. Vo státoch hospodársky pokročilých zakládajú sa speciálné odborné vysoké školy a ústavy; poriadajú sa kurzy a naukobehy, v ktorých moderní roľník vniká do tajností tvorby prírody. Tento typ roľníka sa organizuje v nesčetných odborných spolkoch a družstvách, aby nadobudol čo najväčších hospodárskych a finančných výhod vo svojich organizáciach. Roľník tohoto typu je politicky uvedomelý, patrí do určitej politickej strany, chce vlívať na politiku obce, okresu i štátu, lebo vie, aký význam má pre jeho hospodárske položenie i zákonodarstvo štátu. On číta pravidelne svoj politický časopis, v ktorom vedľa politiky najde poučenie o burzových cenách jeho výrobkov, o medzinárodnej konjunkture hospodárskej, o prosperite, alebo úpadku rozmanitých hospodárskych produktov. On viacej nepodlieha miestnym auktoritám vo veciach hospodárskych a politických, leda že by stáli na vysokom stupni odborného hospodárskeho a politického vzdelania.

Moderný roľnícky stav má prvotriedny význam v štátnom finančnom hospodárstve. Posledná svetová válka ukázala čo znamená, keď je krajina vo výžive sebestačná. Obchodná bilancia štátu je v priamom pomere s touto sebestačnosťou. Uvedomelý roľnícky stav je tejto dôležitosti vedomý a niet divu, že jeho sebavedomie ako v každom modernom tak i v našom štáte primerane stúpa. Vývojová línia tejto dôležitosti a sebavedomia roľnickeho stavu neni ukončená.

Mestské obyvateľstvo, jeho delnické triedy a inteligencia dívajú sa z vysoka na roľnícky stav. Nedoceňujú jeho prácu a vidia v ňom svojho vykorisťovateľa. Dôležitosť a sebavedomie roľníckeho stavu, jeho solidné vedomosti a hrdosť na obrovský pokrok v produktivite zemedelskej výroby v sporiadanom demokratickom živote nemôžu byť predmetom nenávisti, snižovania a zneuznávania občianskej rovnocennosti. Len nevedomosť, alebo stranická zášť môže vytýkať roľníckemu stavu nadutosť, alebo panovačnú rozpínavosť. Sme snáď jediným z mnohých štátov na svete, kde roľnícky stav svojou vzornou politickou organizáciou vydobyl si rovnocennosti svojej práce s prácou priemyselnou. Táto okolnost neni na škodu nášho spoločenského života, ale je práve v ňom veľkým stabilizačným momentom.

V politickom rozvrstvení republikánska strana od prevratu zaujímala stred medzi politickými stranami. Od počiatku stála na stanovisku modernej demokracie mierneho pokroku a bola stranou pokojného vývoja a vedome pracovala k odstráneniu revolučnosti a radikálnych pokusov, zavinených rozvratom svetovej války a usilovala o konsolidaciu nášho národného i štátneho života. Podobne čelila všetkým pokusom reakcie z prava, ako o tom svedčí i známy prípad bývalého ministra Práška.

Politický význam republikánskej strany vynikne tým vypuklejšie, keď uvážíme, že v našom štáte niet inej politickej atrany, ktorá by mala toľko váhy a moci, aby vyrovnávala protivy pravice a ľavice, aby udržiavala rovnováhu medzi snahami reakcie a radikalizmu. Zle by poslúžil našemu zdravému vývoju hospodárskemu, politickému a kulturnému, kto by chcel vyšinúť republikánsku stranu z tohoto dôležitého postavenia. Z politických dejín štátov sa učíme, že konflikty medzi krajným pravým občianskym blokem a medzi ľavým delníckym blokom, bývaju veľmi prudké, otriasajú štabilitu pomerov a štátu, vedú k srážkam a hospodárskym otrasom. Keby na pr. naša republikánska strana mala tendenciu pripojiť sa, alebo úplne vliať sa ku stranám pravice, nebolo by strany v našom štáte, ktorá by vyplnila nastalú medzeru medzi stranami pravice a ľavice. Je samozrejmé, že politické, hospodárske a kulturné programy týchto dvoch vyhranených blokov by stále na seba narážaly, vyvolávaly ostré zápasy a boje a tak mierny, pokrokový vývoj nášho štátu bol by ohrožený. Podľa toho, ktorý blok vedel by uchvátiť moc na seba, tvorily by sa zákony, ktoré by maly len dotiaľ trvanie života, pokiaľ by druhý blok neprišiel k politickej moci, ktorý by ich rušil, novelizoval a tak by obyvateľstvo nášho štátu žilo v samom zmätku a neistote.